Dnes je

Mesiášův rodokmen (Matouš 1.kapitola)

Kniha rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova:  Abraham zplodil Izáka,  Izák zplodil Jákoba,  Jákob zplodil Judu a jeho bratry,  Juda zplodil Perese a Zeracha z Támar,  Peres zplodil Checrona,  Checron zplodil Rama,  Ram zplodil Aminadaba,  Aminadab zplodil Nachšona,  Nachšon zplodil Salmona,  Salmon zplodil Boáze z Rachab,  Boáz zplodil Obéda z Rút,  Obéd zplodil Jišaje,  Jišaj pak zplodil krále Davida.  David zplodil Šalomouna z manželky Uriášovy,  Šalomoun zplodil Rechoboáma,  Rechoboám zplodil Abiáše,  Abiáš zplodil Asu,  Asa zplodil Jošafata,  Jošafat zplodil Jehorama,  Jehoram zplodil Uziáše,  Uziáš zplodil Jotama,  Jotam zplodil Achaze,  Achaz zplodil Ezechiáše,  Ezechiáš zplodil Menašeho,  Menaše zplodil Amona,  Amon zplodil Jošiáše,  Jošiáš zplodil Jekoniáše a jeho bratry  a pak přišlo babylonské zajetí.  Po odvlečení do Babylonu Jekoniáš zplodil Šealtiela,  Šealtiel zplodil Zerubábela,  Zerubábel zplodil Abihuda,  Abihud zplodil Eliakima,  Eliakim zplodil Azora,  Azor zplodil Sádoka,  Sádok zplodil Achima,  Achim zplodil Eliuda,  Eliud zplodil Eleazara,  Eleazar zplodil Matana,  Matan zplodil Jákoba  a Jákob zplodil Josefa, muže Marie,  z níž se narodil Ježíš zvaný Kristus.  Celkem tedy bylo čtrnáct pokolení od Abrahama po Davida, čtrnáct pokolení od Davida po babylonské zajetí a čtrnáct pokolení od babylonského zajetí po Krista.

Bůh je s námi (Matouš 1.kapitola)

Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi, ale předtím, než se vzali, se ukázalo, že je těhotná z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý, a protože ji nechtěl veřejně zostudit, rozhodl se, že se s ní rozejde v tichosti. Když však o tom přemýšlel, hle, ve snu se mu ukázal Hospodinův anděl a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se vzít si Marii za manželku, neboť to, co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů.“  To vše se stalo, aby se naplnilo, co Hospodin řekl ústy proroka: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,“ což se překládá: Bůh je s námi.  Když se Josef probudil, zachoval se, jak mu přikázal Hospodinův anděl, a vzal si Marii za manželku. Nespal s ní ale až do doby, kdy porodila syna, jemuž dal jméno Ježíš.

Mudrcové z Východu (Matouš 2.kapitola)

Ježíš se narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda. Tehdy do Jeruzaléma přišli mudrcové z Východu. „Kde je ten narozený židovský král?“ ptali se. „Spatřili jsme na Východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“  Když se to doslechl král Herodes, velmi se rozrušil a celý Jeruzalém s ním. Svolal všechny vrchní kněze a učitele lidu a ptal se jich, kde se má narodit Mesiáš.  „V judském Betlémě,“ odpověděli mu. „Neboť tak je psáno skrze proroka:  ‚Ty však, Betléme v judské zemi,  nejsi z judských knížat vůbec nejmenší,  vždyť právě z tebe vzejde Panovník,  Pastýř pro Izrael, můj lid.‘“  Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a vyptával se jich, kdy přesně se jim ta hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma se slovy: „Jděte a pečlivě vyhledejte to dítě. Jakmile je najdete, oznamte mi to, abych se mu mohl jít poklonit i já.“  Jakmile vyslechli krále, vyrazili na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, je předcházela, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když tu hvězdu spatřili, zmocnila se jich nesmírná radost. Vešli do domu, a když tam uviděli dítě s jeho matkou Marií, padli na kolena a klaněli se mu. Otevřeli své poklady a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Když potom od Boha dostali ve snu pokyn, aby se nevraceli k Herodovi, vrátili se do své země jinudy.

Útěk do Egypta (Matouš 2.kapitola)

A hle, po jejich odjezdu se Josefovi ve snu ukázal Hospodinův anděl a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti nepovím. Herodes totiž bude to dítě hledat, aby ho zabil.“  Ještě tu noc tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a odešel do Egypta, kde zůstal až do Herodovy smrti. Tak se naplnilo, co Hospodin promluvil ústy proroka: „Povolal jsem svého Syna z Egypta.“  Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, nesmírně se rozhněval a dal v Betlémě a v celém okolí povraždit všechny chlapce mladší dvou let, podle času, na který se vyptal mudrců. Tehdy se naplnilo slovo proroka Jeremiáše:  „V Rámě je slyšet křik –  naříkání a mnohé úpění.  Ráchel tam pláče nad svými dětmi,  nad jejich ztrátou se nedá utěšit!“  Když potom Herodes zemřel, hle, Hospodinův anděl se ve snu ukázal Josefovi v Egyptě a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země. Ti, kdo usilovali o život dítěte, jsou již mrtví.“  Josef tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a přišel do izraelské země. Uslyšel ale, že v Judsku místo svého otce Heroda kraluje Archelaos, a tak se tam bál jít. Když potom od Boha dostal ve snu pokyn, obrátil se do galilejského kraje. Přišel tam a bydlel ve městě zvaném Nazaret. Tak se naplnila slova proroků, že bude nazýván Nazaretský.

Hlas volajícího (Matouš 3.kapitola)

V těch dnech začal Jan Křtitel kázat v judské poušti: „Čiňte pokání! Nebeské království je blízko!“ To je ten, o kterém mluvil prorok Izaiáš, když říkal:  „Hlas volajícího na poušti:  Připravte Pánovu cestu!  Urovnejte jeho stezky!“  Ten Jan nosil oděv z velbloudí srsti, kolem boků měl kožený pás a jeho pokrmem byly kobylky a lesní med. Jeruzalém, celé Judsko i celý jordánský kraj tehdy vycházel k němu, vyznávali své hříchy a on je křtil v řece Jordán.  Když ale uviděl, že se k němu přichází pokřtít mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak utéct před přicházejícím hněvem? Začněte nést ovoce odpovídající vašemu pokání. A nemyslete, že si můžete říkat: ‚Máme otce Abrahama.‘ Říkám vám, že Bůh je schopen Abrahamovi vzbudit potomky z tohoto kamení! Sekera je už napřažena ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a vhozen do ohně.  Jistě, já vás křtím vodou k pokání, ale ten, který přichází po mně, je silnější než já. Jemu nejsem hoden ani zout sandály. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Už má lopatu v ruce a vyčistí svůj mlat. Svou pšenici shromáždí do obilnice, ale plevy bude pálit neuhasitelným ohněm!“

Milovaný Syn (Matouš 3.kapitola)

Tehdy přišel Ježíš z Galileje za Janem k Jordánu, aby se od něj nechal pokřtít. Jan mu v tom ale velmi bránil: „Já potřebuji být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš za mnou?“  „Nebraň tomu,“ odpověděl mu Ježíš. „Takto máme naplnit veškerou spravedlnost.“ A tak mu nebránil.  Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody a hle, otevřela se mu nebesa a spatřil Božího Ducha, jak sestupuje z nebe jako holubice a přichází na něj. Vtom se z nebe ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil.“

Je psáno (Matouš 4.kapitola)

Tehdy byl Ježíš veden Duchem na poušť, aby tam byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Vtom k němu přistoupil Pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Boží Syn, řekni tomuto kamení, ať se promění v chleby.“  On však odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst.‘“  Tehdy ho ďábel vzal do svatého města a postavil ho na vrcholek chrámu. „Jsi-li Boží Syn,“ řekl, „vrhni se dolů! Je přece psáno:  ‚Svým andělům přikáže o tobě  a ponesou tě na rukou,  abys nenarazil nohou na kámen.‘“  Ježíš mu řekl: „Také je psáno: ‚Nepokoušej Hospodina, svého Boha.‘“  Poté ho ďábel vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu. „To všechno ti dám,“ řekl mu, „když padneš na kolena a pokloníš se mi.“  „Odejdi, satane!“ řekl mu na to Ježíš. „Je přece psáno: ‚Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.‘“ Tenkrát ho ďábel opustil a hle, přistoupili andělé a sloužili mu.

Světlo v Galileji (Matouš 4.kapitola)

Když Ježíš uslyšel, že Jan byl uvězněn, vrátil se do Galileje. Opustil Nazaret a přišel bydlet do pobřežního města Kafarnaum v krajinách Zabulon a Neftalí. Tak se naplnilo slovo proroka Izaiáše:  „Země Zabulon a země Neftalí,  při cestě k moři, za Jordánem,  Galilea pohanů:  Lid, který bydlel v temnotách,  uviděl veliké světlo,  obyvatelům krajiny stínu smrti  světlo se zaskvělo.“  Od té doby začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání! Nebeské království je blízko!“  Jednou se procházel podél Galilejského jezera a uviděl dva bratry, jak házejí síť do vody. Byli to rybáři Šimon (později zvaný Petr) a jeho bratr Ondřej. Řekl jim: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí!“ Oni hned opustili sítě a šli za ním. Poodešel dál a uviděl jiné dva bratry – Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana – jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. Zavolal je a oni hned opustili loď i svého otce a šli za ním.  Ježíš pak procházel celou Galileu, učil v jejich synagogách, kázal evangelium o Království a uzdravoval každou nemoc a každý neduh mezi lidmi. Zpráva o něm se roznesla i po celé Sýrii, a tak k němu přiváděli všechny nemocné, sužované různými neduhy a bolestmi, posedlé, trpící padoucnicí i ochrnuté a on je uzdravoval. A šly za ním veliké zástupy nejen z Galileje, ale i z Dekapole, Jeruzaléma, Judska a Zajordánska.

Blaze vám (Matouš 5.kapitola)

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu. Posadil se, a když k němu přistoupili jeho učedníci, začal je učit:  „Blaze chudým v duchu,  neboť jim patří nebeské království.  Blaze plačícím,  neboť budou potěšeni.  Blaze mírným,  neboť dostanou zemi za dědictví.  Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti,  neboť budou nasyceni.  Blaze milosrdným,  neboť dojdou milosrdenství.  Blaze čistým v srdci,  neboť uvidí Boha.  Blaze těm, kdo působí pokoj,  neboť budou nazváni Božími dětmi.  Blaze pronásledovaným pro spravedlnost,  neboť jim patří nebeské království.  Blaze vám, když vám budou zlořečit a pronásledovat vás a šířit o vás všelijaké zlé a lživé řeči kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože vaše odplata v nebesích je veliká. Takto totiž pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.  Vy jste sůl země. Kdyby sůl ztratila svou chuť, čím se zas osolí? Nebude už k ničemu, jen se vyhodí ven a lidé ji pošlapou. Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto. Stejně tak se nerozsvěcí lampa, aby ji postavili pod vědro, ale na svícen a tehdy svítí všem, kdo jsou v domě. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“

Naplnění Zákona (Matouš 5.kapitola)

„Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní. Kdokoli by zrušil jedno z těchto nejmenších přikázání a tak by učil lidi, bude v nebeském království považován za nejmenšího. Ale kdokoli by je plnil a učil, ten bude v nebeském království považován za velikého. Říkám vám, že pokud vaše spravedlnost nebude o mnoho převyšovat spravedlnost znalců Písma a farizeů, nikdy nevstoupíte do nebeského království.  Slýchali jste, že předkům bylo řečeno: ‚Nezabíjej,‘ a kdokoli by někoho zabil, bude vydán soudu. Já vám však říkám, že každý, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni. Proto když bys přinášel na oltář svůj dar a tam si vzpomněl, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar tam před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem. Teprve potom přijď obětovat svůj dar. Se svým odpůrcem se dohodni rychle, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj odpůrce nevydal soudci a soudce zřízenci a byl bys vsazen do vězení. Amen, říkám ti: Určitě odtamtud nevyjdeš, dokud nevrátíš poslední haléř.  Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Necizolož.‘ Já vám však říkám, že každý, kdo by se chtivě podíval na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni je a zahoď pryč. Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. Svádí-li tě tvá pravá ruka, usekni ji a zahoď pryč. Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo přišlo do pekla.  Také bylo řečeno: ‚Kdo chce zapudit svou manželku, musí jí dát rozlukový list.‘ Já vám však říkám, že každý, kdo zapudí svou manželku (kromě případu smilstva), přivádí ji k cizoložství; a každý, kdo si zapuzenou vezme, cizoloží.  Slýchali jste také, že předkům bylo řečeno: ‚Nebudeš křivě přísahat‘ a ‚Své sliby Hospodinu splň.‘ Já vám však říkám, abyste vůbec nepřísahali, ani při nebi, protože to je Boží trůn, ani při zemi, protože to je podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože to je město toho velikého Krále. Nepřísahej ani na svou hlavu. Nemůžeš přece jediný svůj vlas udělat bílým nebo černým. Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne. Co je nad to, je od zlého.  Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko, zub za zub.‘ Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku. Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou. Když se s tebou někdo chce soudit, aby tě připravil o košili, nech mu i plášť. Když tě někdo nutí jít s ním jednu míli, jdi dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si od tebe chce půjčit, se neodvracej.  Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a svého nepřítele měj v nenávisti.‘ Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete synové svého Otce v nebesích. On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Jakou máte odplatu, když milujete jen ty, kdo milují vás? Nedělají snad totéž i výběrčí daní? A co mimořádného děláte, když zdravíte jen své bratry? Nedělají to snad i pohané? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“

Skrytá zbožnost (Matouš 6.kapitola)

„Dávejte si pozor, abyste nepředváděli své dobré skutky lidem na odiv. Jinak totiž nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když dáváš chudým, nevytrubuj před sebou, jako to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby sklízeli chválu od lidí. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. Raději, když dáváš chudým, ať tvá levice neví, co dělá pravice. Tak tvé dobrodiní zůstane vskrytu a tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění.  Také když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti totiž při modlitbě rádi postávají v synagogách a na nárožích ulic, aby se ukazovali před lidmi. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. Raději, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění.  Když se tedy modlíte, neříkejte prázdná slova jako pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni. Váš Otec ví, co potřebujete, ještě předtím, než ho poprosíte. Proto se modlete takto:  Otče náš, který jsi v nebesích,  ať se posvětí tvé jméno!  Ať přijde tvé království!  Ať se stane tvoje vůle  jako v nebi, tak i na zemi.  Dej nám i dnes náš denní chléb  a odpusť nám naše viny,  jako i my odpouštíme našim viníkům.  A neuveď nás do pokušení,  ale vysvoboď nás od zlého.  Odpustíte-li totiž lidem jejich prohřešky, odpustí také váš nebeský Otec vám. Ale když lidem jejich prohřešky neodpustíte, neodpustí ani váš Otec vaše prohřešky vám.  A když se postíte, nebuďte zasmušilí jako pokrytci, kteří hyzdí své tváře, aby ukázali lidem, že se postí. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. Když se postíš, raději si pomaž hlavu olejem a umyj si tvář, aby tvůj půst nebyl zjevný lidem, ale tvému Otci, který je vskrytu. A tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění.“

Bůh, nebo mamon? (Matouš 6.kapitola)

„Nehromaďte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde zloději vykopávají a kradou. Raději si hromaďte poklady v nebi, kde je mol a rez neničí a zloději nevykopávají ani nekradou. Vždyť tam, kde máš poklad, budeš mít i srdce.  Oko je lampou těla. Je-li tvé oko štědré, celé tvé tělo bude jasné. Je-li však tvé oko lakomé, celé tvé tělo bude temné. Jestliže je světlo v tobě tmou, jak veliká bude sama tma?!  Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“

Nemějte starosti (Matouš 6.kapitola)

„Proto vám říkám: Nemějte starost o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a pít a co si oblečete. Není snad život víc než jídlo a tělo víc než oblečení? Podívejte se na ptáky na obloze. Nesejí, nesklízejí, neshromažďují do stodol, ale váš nebeský Otec je živí. Nejste snad vy mnohem dražší? Copak si někdo z vás samými starostmi prodlouží život o jediný den? A proč si děláte starosti s oblečením? Pomyslete na polní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh takto obléká polní trávu, která dnes je a zítra bude hozena do pece, neoblékne snad mnohem spíš vás, vy malověrní?  Nemějte tedy starosti. Neříkejte: ‚Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme?‘ Všechny ty věci vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.“

Jak chcete, aby se chovali k vám… (Matouš 7.kapitola)

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno. Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš? Jak můžeš říci svému bratru: ‚Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku,‘ a přitom máš sám v oku trám! Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra.  Nedávejte svaté věci psům a neházejte své perly prasatům; jinak je zašlapou, otočí se a roztrhají vás.  Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. Kdo z vás je takový člověk, že podá svému synu kámen, když tě prosí o chléb? Nebo když prosí o rybu, dáš mu snad hada? Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré věci těm, kdo ho prosí?  Chovejte se k lidem přesně tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. Právě v tom spočívá Zákon i Proroci.“

Poznáte je po ovoci (Matouš 7.kapitola)

„Vcházejte těsnou branou. Prostorná brána a široká cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí. Těsná brána a úzká cesta však vede k životu a málokdo ji nachází.  Dávejte si pozor na falešné proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouše, ale uvnitř jsou to draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci. Sklízejí se snad hrozny z trní a fíky z bodláčí? Tak tedy každý dobrý strom nese dobré ovoce a špatný strom nese zlé ovoce. Dobrý strom nemůže nést zlé ovoce, stejně jako špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a vhozen do ohně. A tak tedy: poznáte je po jejich ovoci.  Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony? Nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?‘ A tehdy jim jasně řeknu: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě vy, kdo pácháte zlo!‘  Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podobný moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily na ten dům, ale ten nespadl, protože byl založen na skále. Každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude však podobný bláznu, který svůj dům postavil na písku. Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily na ten dům, a ten spadl a jeho pád byl hrozný.“  Když Ježíš dokončil tuto řeč, zástupy žasly nad jeho učením. Učil je totiž jako ten, kdo má zmocnění, a ne jako znalci Písma.

Naše neduhy sňal (Matouš 8.kapitola)

Když pak sestupoval z hory, šly za ním veliké zástupy. Vtom přišel jeden malomocný a klaněl se mu se slovy: „Pane, kdybys jen chtěl, dokážeš mě očistit.“  On vztáhl ruku a dotkl se ho se slovy: „Já to chci. Buď čistý!“ A jeho malomocenství bylo ihned očištěno. Potom mu Ježíš řekl: „Dej pozor, abys to nikomu neříkal. Jdi ale, ukaž se knězi a obětuj Bohu dar, který přikázal Mojžíš – na svědectví pro ně.“  Když vcházel do Kafarnaum, přistoupil k němu římský setník a prosil ho: „Pane, můj služebník leží doma raněn mrtvicí a strašně trpí.“  Ježíš mu řekl: „Já přijdu a uzdravím ho.“  Setník však odpověděl: „Pane, nezasloužím si, abys vešel pod mou střechu. Řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Sám jsem přece člověk, který podléhá velení a velí vojákům. Když někomu řeknu ‚Jdi,‘ jde; když řeknu jinému ‚Přijď,‘ přijde; když řeknu svému otroku ‚Udělej to,‘ udělá to.“  Ježíš, překvapen tím, co uslyšel, řekl těm, kdo šli za ním: „Amen, říkám vám, takovou víru jsem nikde v Izraeli nenašel! Říkám vám, že mnozí přijdou od východu i od západu a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v nebeském království, ale synové království budou vyvrženi do té venkovní tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů.“  Tomu setníkovi pak Ježíš řekl: „Jdi. Ať se ti stane, jak jsi uvěřil.“ A v tu chvíli byl jeho služebník uzdraven.  Když potom Ježíš přišel do Petrova domu, uviděl tam jeho tchyni, jak leží s horečkou. Dotkl se její ruky, horečka ji opustila a ona vstala a začala ho obsluhovat. Večer k němu přivedli mnoho lidí posedlých démony a on ty duchy vymítal slovem a všechny nemocné uzdravil. Tak se naplnilo slovo proroka Izaiáše: „Naše neduhy sňal a naše nemoci nesl.“

Kdo to vůbec je? (Matouš 8.kapitola)

Když Ježíš viděl, kolik je kolem něj lidí, přikázal učedníkům, ať se přeplaví na druhý břeh. Tehdy k němu přistoupil jeden znalec Písma se slovy: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“  Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“  Jiný z jeho učedníků mu řekl: „Pane, dovol mi nejdřív odejít a pochovat svého otce.“  Ježíš mu odpověděl: „Pojď za mnou a nech mrtvé pochovávat své mrtvé.“  Potom nastoupil na loď a jeho učedníci za ním. Na jezeře se náhle strhla veliká bouře, takže se vlny valily přes loď. On ale spal.  Přistoupili tedy a vzbudili ho: „Pane, zachraň nás, vždyť umíráme!“  „Proč se bojíte, malověrní?“ řekl jim Ježíš. Potom vstal, okřikl vítr i vlny, a nastal naprostý klid.  Učedníci byli ohromeni. „Kdo to vůbec je?“ ptali se. „Vždyť ho poslouchá i vítr a vlny!“

Stádo prasat (Matouš 8.kapitola)

Když se pak přeplavil na druhou stranu do gadarenského kraje, střetli se s ním dva posedlí, kteří vyšli z hrobů. Byli tak nebezpeční, že tou cestou ani nemohl nikdo chodit. Začali křičet: „Co je ti po nás, Boží Synu? Přišel jsi nás předčasně trýznit?“  Opodál se páslo veliké stádo prasat. Démoni ho tedy prosili: „Když nás vymítáš, pošli nás do toho stáda prasat.“  „Jděte!“ řekl jim, a tak vyšli, vstoupili do toho stáda prasat a celé to stádo se rozeběhlo ze srázu dolů do jezera, kde utonulo. Pasáci prasat tehdy utekli, a když přišli do města, všechno to o těch posedlých vyprávěli. Celé město hned vyšlo Ježíšovi naproti, a jakmile ho uviděli, žádali ho, ať opustí jejich kraj.

Co je snadnější? (Matouš 9.kapitola)

Nastoupil tedy na loď, přeplavil se a přišel do svého města. Vtom k němu přinesli ochrnutého člověka na nosítkách. Když Ježíš uviděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Vzchop se, synu. Tvé hříchy jsou odpuštěny.“  Někteří znalci Písma si řekli: „Ten člověk se rouhá!“  Ježíš ale znal jejich myšlenky, a tak se jich zeptal: „Proč si hned myslíte něco zlého? Co je podle vás snadnější říci: ‚Jsou ti odpuštěny hříchy,‘ anebo: ‚Vstaň a choď‘? Ale abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy“ – tehdy pověděl ochrnutému – „Vstaň, vezmi si lehátko a jdi domů.“  A on vstal a odešel domů. Když to uviděly zástupy, zmocnil se jich úžas a vzdaly slávu Bohu, který dal lidem takovou moc.

Nové víno (Matouš 9.kapitola)

Cestou odtud Ježíš uviděl člověka jménem Matouš, jak sedí v celnici. Řekl mu: „Pojď za mnou,“ a on vstal a šel za ním. Když pak Ježíš stoloval v jeho domě, přišlo tam mnoho výběrčích daní a různých hříšníků a stolovali s Ježíšem a jeho učedníky.  Uviděli to farizeové a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš mistr jí s výběrčími daní a hříšníky?“  Ježíš to uslyšel a odpověděl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a přemýšlejte, co znamená: ‚Chci milosrdenství, ne oběti.‘ Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky.“  Potom k němu přišli učedníci Jana Křtitele. „Jak to, že my a farizeové se postíme často, ale tvoji učedníci se nepostí?“ ptali se.  Ježíš jim odpověděl: „Mohou ženichovi přátelé truchlit, dokud je ženich ještě s nimi? Přijdou dny, kdy jim bude ženich vzat, a tehdy se budou postit.  Nikdo nepřišívá na starý plášť záplatu z nové látky. Taková výplň odtrhne i kus roucha a díra bude ještě horší. Také se nelije nové víno do starých měchů. Jinak se měchy roztrhnou, víno se rozlije a měchy se zničí. Nové víno se lije do nových měchů, a tak se obojí zachová.“

Každou nemoc, každý neduh (Matouš 9.kapitola)

Zatímco k nim takto mluvil, náhle k němu přistoupil představený synagogy a klaněl se mu se slovy: „Moje dcera právě zemřela. Pojď ale, vlož na ni ruku, a bude žít!“  Ježíš tedy vstal a šel za ním a jeho učedníci také. Náhle se zezadu přiblížila žena, která dvanáct let trpěla krvácením, a dotkla se cípu jeho roucha. Řekla si totiž: „Jestli se jen dotknu jeho roucha, budu uzdravena.“  Ježíš se otočil, a když ji uviděl, řekl: „Vzchop se, dcero. Tvá víra tě uzdravila.“ A od té chvíle byla zdravá.  Když Ježíš dorazil k domu představeného synagogy a uviděl hudebníky a hlučný zástup kvílících, řekl: „Odejděte! Ta dívka neumřela, jenom spí.“ Jen se mu ale vysmívali. Když byl zástup konečně pryč, Ježíš vešel dovnitř, vzal ji za ruku a ta dívka vstala. Zpráva o tom se roznesla po celé zemi.  Cestou odtud šli za Ježíšem dva slepci a křičeli: „Smiluj se nad námi, synu Davidův!“  Když došel domů, slepci přišli za ním. „Věříte, že to dokážu?“ zeptal se jich Ježíš.  „Ano, Pane,“ odpověděli.  Dotkl se tedy jejich očí a řekl: „Ať se vám stane podle vaší víry!“ Vtom se jim otevřely oči. Ježíš je přísně napomenul: „Dejte pozor, ať se to nikdo nedozví.“ Ale oni šli a roznesli zprávu o něm po celé zemi.  Sotva odešli, vtom k němu lidé přivedli němého člověka posedlého démonem. Když pak byl ten démon vyhnán a němý začal mluvit, zástupy užasly a říkaly: „Něco takového je v Izraeli nevídáno!“  Farizeové ale říkali: „Vymítá démony knížetem démonů.“  Takto Ježíš obcházel všechna města a vesnice, vyučoval v jejich synagogách, kázal evangelium o Království a uzdravoval každou nemoc a každý neduh. Když se díval na zástupy, byl pohnut soucitem k nim, protože byli ztrápení a zmatení jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je obrovská, ale dělníků málo. Proste Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň.“

Jako ovce mezi vlky (Matouš 10.kapitola)

Potom svolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a aby uzdravovali každou nemoc a každý neduh. A toto jsou jména dvanácti apoštolů:  Nejprve Šimon zvaný Petr a jeho bratr Ondřej,  Jakub Zebedeův a jeho bratr Jan,  Filip a Bartoloměj,  Tomáš a výběrčí daní Matouš,  Jakub Alfeův a Tadeáš,  Šimon Horlivec a Jidáš Iškariotský, který ho potom zradil.  Těchto dvanáct Ježíš vyslal s těmito pokyny: „Nechoďte na cestu pohanů, nevstupujte do města Samaritánů, ale raději jděte ke ztraceným ovcím z lidu Izraele. Jděte a ohlašujte: ‚Nebeské království je blízko!‘ Nemocné uzdravujte, mrtvé křiste, malomocné očišťujte, démony vymítejte. Zdarma jste dostali, zdarma dejte. Neberte si s sebou do opasků zlato, stříbro ani peníze ani mošnu ani náhradní košile ani obuv ani hůl – dělník si přece zaslouží svůj pokrm.  Když přijdete do města nebo vesnice, najděte tam hodného člověka a zůstaňte u něj, dokud neodejdete. Když budete vcházet do něčího domu, popřejte mu pokoj. Bude-li toho ten dům hoden, pak ať váš pokoj přejde na něj. Nebude-li hoden, ať se váš pokoj vrátí k vám. Pokud vás někdo nepřijme a nebude poslouchat vaše slova, vyjděte z toho domu nebo města a setřeste si z nohou i jeho prach. Amen, říkám vám, že v soudný den bude sodomskému a gomorskému kraji lehčeji než takovému městu.  Posílám vás jako ovce mezi vlky, proto buďte chytří jako hadi a nevinní jako holubice. Dejte si pozor na lidi, protože vás budou vydávat soudům a bičovat vás ve svých shromážděních. Kvůli mně vás povedou i před vládce a krále na svědectví pro ně a pro národy. Když vás jim vydají, nestarejte se, jak a co máte říkat. Co máte říci, vám bude dáno v tu chvíli. Nejste to totiž vy, kdo mluví, ale Duch vašeho Otce, který mluví ve vás.  Bratr bratra i otec syna tehdy vydá na smrt, děti povstanou proti svým rodičům a zabijí je. Kvůli mému jménu vás budou všichni nenávidět, ale kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn. Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného. Amen, říkám vám, že neprojdete izraelská města, než přijde Syn člověka.  Není učedník nad mistra ani služebník nad svého pána. Pro učedníka je dost na tom, když bude jako jeho mistr a služebník jako jeho pán. Jestliže hospodáře nazvali Belzebubem, čím spíše jeho domácí?  Nebojte se jich. Není totiž nic skrytého, co nebude zjeveno, ani nic tajného, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, mluvte na světle; co slyšíte šeptat do ucha, hlásejte ze střech! Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. Neprodávají se snad dva vrabci za haléř? Přitom ani jeden z nich nepadne na zem bez vědomí vašeho Otce. Vám jsou ale spočítány i všechny vlasy na hlavě! Proto se nebojte. Jste dražší než mnoho vrabců.  Kdokoli mě vyzná před lidmi, toho i já vyznám před svým Otcem v nebesích. Kdo by mě ale před lidmi zapřel, toho i já zapřu před svým Otcem v nebesích.  Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. Přišel jsem, abych rozdělil člověka proti jeho otci, dceru proti matce a snachu proti tchyni. Člověk bude mít nepřátele ve vlastní rodině.  Kdo má rád otce nebo matku více než mě, není mě hoden. Kdo má rád syna nebo dceru více než mě, není mě hoden. Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svou duši, ten ji ztratí, a kdo ztratí svou duši kvůli mně, ten ji nalezne.  Kdo vás přijímá, ten přijímá mě, a kdo přijímá mě, přijímá Toho, který mě poslal. Kdo přijímá proroka jakožto proroka, dostane odplatu proroka. Kdo přijímá spravedlivého jakožto spravedlivého, dostane odplatu spravedlivého. Kdo by třeba jen podal pohár studené vody jednomu z těchto maličkých, protože je to můj učedník, amen, říkám vám, že nepřijde o svou odplatu.“  Když Ježíš dokončil tyto pokyny svým dvanácti učedníkům, odešel odtud, aby učil a kázal v jejich městech.

Více než prorok (Matouš 11.kapitola)

Jan se ve vězení doslechl o Kristových skutcích a poslal za ním své učedníky s otázkou: „Jsi Ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“  Ježíš jim odpověděl: „Jděte a vyprávějte Janovi, co tu slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou čistí, hluší slyší, mrtví se křísí a chudým se káže evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou nepohoršuje.“  Když pak ti muži odešli, Ježíš promluvil k zástupům o Janovi: „Co jste si přišli do pouště prohlédnout? Třtinu větrem se klátící? Na co jste se šli podívat? Na člověka v nádherných šatech? Ti, kdo nosí nádherné šaty, jsou k vidění v královských domech. Na co jste se tedy šli podívat? Na proroka? Ano, říkám vám, a více než na proroka. Toto je ten, o kterém je psáno:  ‚Hle, posílám svého posla před tváří tvou,  jenž připraví tvou cestu před tebou.‘  Amen, říkám vám, žádné ženě se nenarodil nikdo nad Jana Křtitele, ale kdo je nejmenší v nebeském království, je větší než on. Ode dnů Jana Křtitele až dosud nebeské království snáší násilí a násilníci je uchvacují. Až po Jana o tom prorokovali všichni Proroci i Zákon. Jste-li to ochotni přijmout, on je ten Eliáš, který měl přijít. Kdo má uši, slyš!  Ke komu mám ale přirovnat toto pokolení? Podobá se dětem, které sedí na návsi a volají na druhé:  ‚Pískali jsme vám, a netančili jste;  naříkali jsme, a neplakali jste!‘  Jan totiž přišel, nejedl a nepil a oni říkají: ‚Je posedlý!‘ Přišel Syn člověka, jí a pije – a oni říkají: ‚Podívejte, žrout a pijan vína, přítel výběrčích daní a hříšníků!‘ Moudrost je ale potvrzena svými skutky.“

Pojďte ke mně (Matouš 11.kapitola)

Městům, ve kterých se stalo nejvíce jeho zázraků, tehdy začal vyčítat, že nečinila pokání: „Běda tobě, Korozaim, běda tobě, Betsaido! Kdyby se zázraky, které se dějí u vás, staly v Týru a Sidonu, dávno by činili pokání v pytlovině a popelu. Říkám vám: Týru a Sidonu bude v soudný den lehčeji než vám! A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do pekla se propadneš! Vždyť kdyby se zázraky, které se dějí v tobě, staly v Sodomě, zůstala by stát až dodnes. Říkám vám: Sodomské zemi bude v soudný den lehčeji než tobě.“  V té době Ježíš řekl: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je nemluvňatům. Jistě, Otče, neboť tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce a nikdo nezná Syna, jedině Otec, a ani Otce nikdo nezná, jedině Syn a ten, komu by ho Syn chtěl zjevit.  Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem mírný a pokorný v srdci, a vaše duše najdou odpočinutí. Mé jho je totiž příjemné a mé břemeno lehké.“

Pán soboty (Matouš 12.kapitola)

Jednou v sobotu Ježíš procházel obilím. Jeho učedníci dostali hlad, a tak začali trhat klasy a jíst. Když to uviděli farizeové, řekli mu: „Podívej se, tvoji učedníci dělají, co se v sobotu nesmí!“  On jim však řekl: „Copak jste nečetli, co udělal David, když se svými muži dostal hlad? Jak vešel do Božího domu a jedl posvátné chleby předložení, které nesměl jíst on ani jeho muži, ale pouze samotní kněží? A nečetli jste v Zákoně ani to, že kněží svou sobotní prací v chrámu znesvěcují sobotu, a jsou nevinní? Říkám vám ale, že zde je někdo větší nežli chrám. Kdybyste věděli, co znamená: ‚Chci milosrdenství, ne oběti,‘ neodsuzovali byste nevinné. Syn člověka je totiž pánem i nad sobotou.“  Odešel odtud a přišel do jejich synagogy. Byl tu jeden člověk s ochrnutou rukou, a tak se Ježíše vyptávali: „Smí se v sobotu uzdravovat?“ Chtěli ho totiž z něčeho obvinit.  On jim však řekl: „Je snad mezi vámi takový člověk, že kdyby měl jednu ovci a ta by mu v sobotu spadla do jámy, nevzal by ji a nevytáhl? O co cennější je člověk než ovce? A proto se v sobotu smí konat dobro.“  Tehdy řekl tomu muži: „Natáhni ruku.“ A když ji natáhl, byla znovu zdravá jako ta druhá. Farizeové se pak odešli radit, jak by ho zničili.  Hle, můj služebník  Ježíš se to ale dozvěděl a odešel odtud. Šly za ním veliké zástupy a on je všechny uzdravil. Přísně je však napomínal, aby ho neuváděli ve známost. Tak se naplnilo slovo proroka Izaiáše:  „Hle, můj služebník, jehož jsem vyvolil,  můj milovaný, kterého jsem si oblíbil.  Na něj položím svého Ducha,  on oznámí spravedlnost národům.  Nebude se hádat ani křičet,  jeho hlas na ulicích slyšet nebude.  Nalomenou třtinu nedolomí  a doutnající knot neuhasí,  dokud nedovede spravedlnost k vítězství.  A v jeho jménu bude naděje národů.“

Ježíš a Belzebub (Matouš 12.kapitola)

Potom k němu přivedli slepého a němého člověka posedlého démonem a on ho uzdravil, takže mluvil a viděl. Všechny zástupy žasly: „Není snad tohle ten Syn Davidův?“  Když to uslyšeli farizeové, řekli: „Tenhle nevymítá démony jinak než Belzebubem, knížetem démonů!“  Ježíš ale znal jejich myšlenky, a tak jim řekl: „Každé království rozdělené samo proti sobě zpustne a žádné město nebo dům rozdělený proti sobě neobstojí. Vymítá-li satan satana, je rozdělen sám proti sobě. Jak tedy obstojí jeho království? A pokud já vymítám démony Belzebubem, kým je vymítají vaši synové? Oni proto budou vašimi soudci. Vymítám-li však démony Božím Duchem, jistě k vám přišlo Boží království. Jak může někdo vejít do silákova domu a uloupit jeho majetek, pokud toho siláka nejdříve nespoutá? Teprve tehdy vyloupí jeho dům. Kdo není se mnou, je proti mně; kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.  Proto vám říkám: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu jim odpuštěno nebude. Kdokoli by řekl slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno, ale kdokoli by mluvil proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.  Šlechtěte strom, a jeho ovoce bude dobré. Nechte strom zplanět, a jeho ovoce bude zlé. Strom se přece pozná po ovoci. Plemeno zmijí! Jak byste mohli mluvit dobré věci, když jste zlí? Co na srdci, to na jazyku! Dobrý člověk vynáší ze svého dobrého pokladu to dobré, zlý člověk vynáší ze zlého pokladu zlé. Říkám vám ale, že z každého prázdného slova, které lidé řeknou, budou skládat účty v soudný den. Svými vlastními slovy budeš ospravedlněn, svými vlastními slovy budeš odsouzen.“

Zlé pokolení (Matouš 12.kapitola)

Tehdy mu někteří ze znalců Písma a farizeů odpověděli: „Mistře, chceme od tebe vidět nějaké znamení.“  On jim však řekl: „Zlé a cizoložné pokolení vyžaduje znamení, ale žádné znamení nedostane – kromě znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš tři dny a tři noci v břiše velryby, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. Obyvatelé Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť po Jonášově kázání činili pokání, a hle, zde je někdo víc než Jonáš. Královna Jihu povstane na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť přijela z kraje světa, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a hle, zde je někdo víc než Šalomoun.  Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po vyprahlých místech a hledá odpočinek, ale nenachází. Tehdy si řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ A když přijde a nalezne ho vymetený a ozdobený, ale prázdný, jde a přibere k sobě sedm jiných duchů, horších než je sám. Pak vejdou dovnitř, zabydlí se tam a nakonec tomu člověku bude hůře než na začátku. Tak tomu bude i s tímto zlým pokolením.“

Ježíšova rodina (Matouš 12.kapitola)

A zatímco ještě mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku, neboť s ním chtěli promluvit. Někdo mu řekl: „Pohleď, tvá matka a tví bratři stojí venku. Chtějí s tebou mluvit.“  On mu však odpověděl: „Kdo je má matka? Kdo jsou mí bratři?“ Ukázal rukou na své učedníky a řekl: „Pohleď, má matka a mí bratři. Kdokoli plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra, má matka.“

Podobenství o rozsévači (Matouš 13.kapitola)

Toho dne Ježíš vyšel z domu a posadil se na břehu jezera. Sešly se k němu tak veliké zástupy, že nastoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu a on jim v podobenstvích vyprávěl o mnoha věcech. Řekl: „Hle, vyšel rozsévač, aby rozséval. A jak rozséval, některá semena padla podél cesty a přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatá místa, kde neměla dost země, a ihned vzešla, protože země neměla hloubku. Když pak vyšlo slunce, spálilo je, a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla do trní, a když trní vyrostlo, udusilo je. Ještě jiná však padla na dobrou půdu a vydala úrodu – některé stonásobnou, jiné šedesátinásobnou a jiné třicetinásobnou. Kdo má uši, slyš!“  Tehdy k němu přistoupili učedníci a ptali se: „Proč s nimi mluvíš v podobenstvích?“  „Vám je dáno znát tajemství nebeského království,“ odpověděl jim, „ale jim to dáno není. Tomu, kdo má, totiž bude dáno a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že vidí, ale nevidí a slyší, ale neslyší ani nerozumějí. Naplňuje se na nich Izaiášovo proroctví:  ‚Sluchem uslyšíte, ale nepochopíte,  zrakem uvidíte, ale neprohlédnete.  Neboť srdce tohoto lidu ztvrdlo;  ušima ztěžka slyšeli a oči pevně zavřeli,  jen aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli,  srdcem nepochopili a neobrátili se,  abych je nemohl uzdravit.‘  Ale blaze vašim očím, že vidí, a vašim uším, že slyší. Amen, říkám vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, co vy vidíte, ale neviděli a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.  Poslechněte si tedy význam podobenství o rozsévači: Ke každému, kdo slyší slovo o Království a nerozumí, přichází ten zlý a uchvacuje to, co bylo zaseto do jeho srdce. To je ten, u koho bylo zaseto podél cesty. Na skalnaté zemi je zaseto u toho, kdo slyší Slovo a hned je s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Jakmile kvůli Slovu nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadá. Do trní je zaseto u toho, kdo slyší Slovo, ale starosti tohoto světa a oklamání bohatstvím to slovo dusí, a tak se stává neplodným. Do dobré země je zaseto u toho, kdo slyší Slovo a rozumí a který opravdu přináší úrodu: někdo stonásobnou, jiný šedesátinásobnou a jiný třicetinásobnou.“

Jiná podobenství o Království (Matouš 13.kapitola)

Pověděl jim další podobenství: „Nebeské království je, jako když člověk rozsívá na svém poli dobré semeno. Ale zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel mezi pšenici koukol a odešel. Když pak vzešla stébla a přinesla úrodu, tehdy se ukázal i koukol. Služebníci toho hospodáře tedy přišli a ptali se ho: ‚Pane, nenasel jsi na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal ten koukol?‘ Odpověděl jim: ‚To udělal nepřítel.‘ Služebníci se zeptali: ‚Chceš, abychom ho šli vytrhat?‘ Ale on řekl: ‚Nikoli, protože byste při trhání koukolu mohli vytrhnout i pšenici. Nechte obojí růst spolu až do žně. V čas žně řeknu žencům: Vytrhejte nejdříve koukol a svažte do snopků ke spálení. Pšenici ale shromážděte do mé obilnice.‘“  Pověděl jim další podobenství: „Nebeské království je jako hořčičné zrnko, které člověk vzal a zasel na svém poli. To zrnko je sice nejmenší ze všech semen, ale když vyroste, je větší než jiné byliny a je z něj strom, takže ptáci přiletí a uhnízdí se v jeho větvích.“  Vyprávěl jim ještě další podobenství: „Nebeské království je jako kvas, který žena vzala a zadělala do tří měřic mouky, až nakonec všechno zkvasilo.“  To všechno Ježíš zástupům vyprávěl v podobenstvích. Jinak než v podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se naplnilo slovo proroka:  „Otevřu svá ústa v podobenstvích,  budu vyprávět věci skryté od stvoření světa.“  Tehdy propustil zástupy a šel domů. Tam za ním přišli jeho učedníci a žádali: „Vysvětli nám to podobenství o koukolu na poli.“  Odpověděl jim: „Rozsévač dobrého semene je Syn člověka, pole je tento svět, dobré semeno jsou synové Království a koukol jsou synové toho zlého. Nepřítel, který je rozsívá, je ďábel, žeň je konec tohoto světa a ženci jsou andělé. Jako se tedy sbírá koukol a spaluje se v ohni, tak to bude na konci světa. Syn člověka pošle své anděly a ti vyberou z jeho království všechno pohoršující, totiž ty, kdo páchají zlo, a uvrhnou je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. Spravedliví tehdy zazáří v království svého Otce jako slunce. Kdo má uši, slyš!  Nebeské království je, jako když člověk najde poklad ukrytý v poli. Znovu ho ukryje a pak jde, s radostí prodá všechno, co má, a koupí to pole.  Nebeské království je, jako když kupec hledající krásné perly najde jednu velmi vzácnou perlu. Jde, prodá všechno, co má, a koupí ji.  Nebeské království je jako síť spuštěná do moře, která nabírá všechno možné. Když se naplní, rybáři ji vytáhnou na břeh, sednou si a to, co je dobré, vyberou do kádí; to, co je špatné, ale vyhodí. Totéž se bude dít na konci světa: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a vhodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů.  Pochopili jste to všechno?“  „Ano,“ odpověděli mu.  Na to jim řekl: „Každý učitel Písma, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré věci.“

Prorok beze cti (Matouš 13.kapitola)

Když Ježíš dokončil tato podobenství, šel odtud. Přišel do svého domovského města a učil je v jejich synagoze tak, že žasli a říkali: „Odkud má tenhle takovou moudrost a zázračné schopnosti? Není to snad syn toho tesaře? Nejmenuje se jeho matka Marie a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? Nejsou snad všechny jeho sestry u nás? Odkud tedy má všechny tyto věci?“ A tak se nad ním pohoršovali.  Ježíš jim řekl: „Prorok není beze cti; jedině ve své vlasti a ve svém domě.“ A kvůli jejich nevíře tam nevykonal mnoho zázraků.

Přines mi jeho hlavu! (Matouš 14.kapitola)

V tu dobu uslyšel zprávu o Ježíši i tetrarcha Herodes. „To je Jan Křtitel!“ řekl svým služebníkům. „Vstal z mrtvých, a proto se skrze něj dějí zázraky.“  Herodes totiž Jana zatkl, spoutal a uvěznil kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože Jan mu říkal: „Tvůj sňatek s ní je nezákonný!“ Herodes ho tedy chtěl zabít, ale bál se zástupu, protože ho měli za proroka.  Dcera té Herodiady pak na oslavě Herodových narozenin tančila uprostřed hodovníků a Herodovi se tak zalíbila, že jí přísahal splnit jakékoli přání. Předem navedena svou matkou mu tedy řekla: „Přines mi na téhle míse hlavu Jana Křtitele!“ Králi se to nelíbilo, ale kvůli přísaze a kvůli svým hostům poručil, ať jí to splní. Poslal tedy kata, aby Jana ve vězení sťal. Když na míse přinesli jeho hlavu, dali ji té dívce a ta ji odnesla matce. Později přišli Janovi učedníci, vzali tělo a pochovali je. Potom šli a pověděli to Ježíšovi.

Pět chlebů a dvě ryby (Matouš 14.kapitola)

Když to Ježíš uslyšel, odplavil se odtud o samotě na pusté místo. Jakmile se to doslechly zástupy, vypravily se za ním pěšky z měst. Když vystoupil z loďky a uviděl veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné.  Večer pak k němu přišli učedníci a řekli: „Tohle místo je pusté a už je dost pozdě. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit něco k jídlu.“  „Nemusejí odcházet,“ odpověděl jim Ježíš. „Vy jim dejte najíst.“  „Nic tu nemáme,“ namítli, „jen pět chlebů a dvě ryby.“  „Přineste mi je,“ řekl jim. Nechal zástup posadit na trávě, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, lámal a dával ty chleby učedníkům a učedníci zástupům. A tak se všichni najedli do sytosti. Potom posbírali nalámané kousky, které zbyly: dvanáct plných košů. Jedlo tam tehdy kolem pěti tisíc mužů kromě žen a dětí.

To jsem já! (Matouš 14.kapitola)

Hned potom přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy. Když zástupy propustil, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil. Pozdě večer tam zůstal sám. Loď už byla daleko od břehu, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní. Krátce před svítáním se k nim Ježíš vydal pěšky po hladině. Když ho učedníci uviděli kráčet po jezeře, vyděsili se a křičeli strachy: „To je přízrak!“  „Vzchopte se, to jsem já!“ promluvil na ně hned Ježíš. „Nebojte se.“  „Pane, jestli jsi to ty,“ odpověděl mu Petr, „přikaž, ať k tobě přijdu po vodě.“  „Pojď!“ řekl mu.  A Petr vystoupil z lodi a kráčel po vodě, aby přišel k Ježíši. Když ale viděl, jak silný je vítr, dostal strach a začal se topit. „Pane, zachraň mě!“ vykřikl.  Ježíš ihned vztáhl ruku a chytil ho. „Proč jsi pochyboval, malověrný?“ řekl mu.  Jakmile pak nastoupili na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, se mu začali klanět a říkali: „Ty jsi opravdu Boží Syn!“  Když se přeplavili, přistáli u Genezaretu. Místní ho poznali a rozeslali posly po celém okolí. Přinesli k němu všechny nemocné a prosili ho, aby se směli aspoň dotknout cípu jeho roucha. A kdokoli se ho dotkl, byl uzdraven.

Co člověka špiní (Matouš 15.kapitola)

Tehdy k Ježíši přišli znalci Písma a farizeové z Jeruzaléma. „Proč tvoji učedníci přestupují tradici starších?“ říkali. „Vždyť si před jídlem neumývají ruce!“  „A proč vy kvůli své tradici přestupujete Boží přikázání?“ odpověděl jim Ježíš. „Bůh řekl: ‚Cti otce i matku‘ a ‚Kdokoli by zlořečil otci nebo matce, musí zemřít.‘ Vy ale říkáte, že kdokoli by řekl otci nebo matce: ‚To, čím bych ti měl vypomoci, jsem daroval Bohu,‘ ten už nemusí svého rodiče nijak uctít. A tak jste kvůli své tradici zrušili Boží slovo. Pokrytci, Izaiáš o vás správně prorokoval:  ‚Tento lid mě ctí svými rty,  srdcem je mi však vzdálený.  Nadarmo mě ale uctívají,  když učí lidské nauky a příkazy.‘“  Pak svolal zástup a řekl jim: „Slyšte a rozumějte. Člověka nešpiní to, co mu vchází do úst, ale to, co mu z úst vychází.“  Tehdy k němu přistoupili učedníci a řekli mu: „Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli ta slova?“  „Každá sazenice,“ odpověděl, „kterou nesázel můj nebeský Otec, bude vykořeněna. Nechte je, jsou to slepí vůdcové slepých. Povede-li slepý slepého, oba padnou do jámy.“  „Vysvětli nám to podobenství,“ požádal ho Petr.  „Vy jste ještě tak nechápaví?“ řekl Ježíš. „Nerozumíte, že všechno, co vchází do úst, jde do břicha a vypouští se do žumpy? Co ale z úst vychází, jde ze srdce a špiní to člověka. Ze srdce totiž vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže, křivá svědectví, urážky. Tyto věci špiní člověka. Ale jíst neumytýma rukama, to člověka nešpiní.“

Víra pohanské ženy (Matouš 15.kapitola)

Ježíš pak odtud odešel a odebral se do okolí Týru a Sidonu. Jedna kananejská žena z toho kraje šla za ním a křičela: „Pane, Synu Davidův, smiluj se nade mnou! Má dcera je hrozně posedlá ďáblem.“ On jí však neodpověděl ani slovo.  Jeho učedníci přistoupili a prosili ho: „Pošli ji pryč, když za námi pořád křičí.“  Odpověděl jí tedy: „Byl jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu Izraele.“  Ona však přistoupila a klaněla se mu se slovy: „Pane, pomoz mi.“  „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psům,“ odvětil.  Ona však řekla: „Ano, Pane, ale i psi jedí zbytky ze stolu svých pánů.“  „Jak velikou máš víru, ženo!“ odpověděl jí na to Ježíš. „Ať se ti stane, jak toužíš.“ A od té chvíle byla její dcera zdravá.

Sedm chlebů a pár rybek (Matouš 15.kapitola)

Ježíš se pak odtud vrátil ke Galilejskému jezeru, vystoupil na horu a posadil se tam. Tehdy k němu přišlo veliké množství lidí. Měli s sebou chromé, slepé, němé, zmrzačené a mnohé jiné. Pokládali mu je k nohám a on je uzdravoval. Když lidé viděli, jak němí mluví, zmrzačení jsou zdraví, chromí chodí a slepí vidí, užasli a vzdali slávu Bohu Izraele.  Potom Ježíš svolal své učedníky a řekl: „Je mi těch lidí líto. Jsou se mnou už tři dny a nemají co jíst. Nechci je poslat pryč hladové, vždyť by cestou padli vyčerpáním.“  „Kde v téhle pustině vezmeme tolik chleba?“ namítli učedníci. „Jak bychom mohli nasytit takový zástup?“  „Kolik máte chlebů?“ zeptal se Ježíš.  „Sedm – a pár malých rybek,“ odpověděli.  Ježíš tedy nechal zástupy posadit na zem, vzal těch sedm chlebů a ty ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům a učedníci zástupům. A tak se všichni najedli do sytosti. Potom posbírali nalámané kousky, které zbyly: sedm plných košů. Jedlo tam tehdy čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí. A když propustil zástupy, nastoupil na loď a připlul do magadanského kraje.

Farizejský a saducejský kvas (Matouš 16.kapitola)

Potom ho přišli pokoušet farizeové a saduceové. Žádali ho, aby jim ukázal nějaké znamení z nebe. Odpověděl jim: „Večer říkáte: ‚Bude hezky, nebe se červená.‘ Za svítání ale: ‚Dnes bude ošklivo, nebe se červená mraky.‘ Umíte rozeznat nebeské úkazy, ale znamení těchto časů rozeznat neumíte? Zlé a cizoložné pokolení vyhledává znamení, ale žádné znamení nedostane – kromě znamení Jonášova.“ Tehdy je nechal a odešel.  Když se učedníci přeplavili na druhý břeh, zjistili, že zapomněli vzít chleba. Ježíš jim řekl: „Dejte pozor, varujte se kvasu farizeů a saduceů.“  Dohadovali se tedy mezi sebou: „Vždyť jsme s sebou žádný chleba nevzali.“  Ježíš to ale věděl, a tak řekl: „Proč se spolu dohadujete, vy malověrní, že nemáte chleba? Copak ještě nechápete? Nevzpomínáte si na těch pět chlebů pro pět tisíc, a kolik jste nasbírali košů? Ani na těch sedm chlebů pro ty čtyři tisíce, a kolik jste nasbírali košů? Jak to, že nechápete, že jsem nemluvil o chlebu? Varujte se farizejského a saducejského kvasu!“  Tehdy pochopili, že jim neřekl, aby se vyvarovali chlebového kvasu, ale farizejského a saducejského učení.

Ty jsi Mesiáš (Matouš 16.kapitola)

Když Ježíš přišel do okolí Cesareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho mají lidé Syna člověka?“  Odpověděli: „Někteří za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jiného z proroků.“  „A za koho mě máte vy?“ zeptal se.  „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ odpověděl mu Šimon Petr.  „Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův,“ řekl mu na to Ježíš. „Tohle ti totiž nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče nebeského království: cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli na zemi rozvážeš, bude rozvázáno v nebi.“ Tehdy učedníky přísně napomenul, aby nikomu neříkali, že on je Mesiáš.

Vezmi svůj kříž (Matouš 16.kapitola)

Od té doby začal Ježíš oznamovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho vytrpět od starších, vrchních kněží a znalců Písma, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých. Petr ho tehdy vzal stranou a začal ho kárat: „Bůh tě chraň, Pane, to se ti nesmí stát!“  On se ale odvrátil a řekl Petrovi: „Odstup ode mě, satane! Svádíš mě, protože nemyslíš na Boží věci, ale na lidské.“  Potom Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne. Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale sám sobě uškodil? Co dá člověk na oplátku za svůj život?  Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy každému odplatí podle jeho skutků. Amen, říkám vám, že někteří z těch, kdo tu stojí, jistě nezakusí smrt, dokud nespatří Syna člověka přicházet v jeho království.“

Ježíš, Mojžíš a Eliáš (Matouš 17.kapitola)

Po šesti dnech Ježíš k sobě vzal Petra, Jakuba a jeho bratra Jana, vyvedl je o samotě na vysokou horu a proměnil se před nimi. Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šaty zbělely jako světlo. A hle, uviděli Mojžíše a Eliáše, jak s ním rozmlouvají.  Petr na to Ježíšovi řekl: „Pane, dobře, že jsme tu! Jestli chceš, uděláme tu tři stánky – jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“  Než to dořekl, náhle je zahalil zářící oblak. Vtom se z oblaku ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil. Jeho poslouchejte.“  Když to učedníci uslyšeli, padli na tvář a hrozně se báli. Ježíš přistoupil a dotkl se jich se slovy: „Vstaňte, nebojte se.“ A když zvedli oči, neviděli už nikoho než samotného Ježíše.  Cestou zpět z hory jim Ježíš přikázal: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.“  Učedníci se ho zeptali: „Proč tedy znalci Písma říkají, že nejdříve musí přijít Eliáš?“  „Jistě, ‚přijde Eliáš a všechno napraví.‘“ odpověděl Ježíš. „Já vám však říkám, že Eliáš už přišel, ale oni ho nepoznali a udělali s ním, co chtěli. Totéž od nich vytrpí i Syn člověka.“ Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.

Víra přenáší hory (Matouš 17.kapitola)

A když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk, padl před ním na kolena a řekl: „Pane, smiluj se nad mým synem. Má padoucnici a hrozně tím trpí. Často padá do ohně anebo do vody. Přivedl jsem ho ke tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit.“  „Vy nevěřící a zvrácené pokolení!“ zvolal Ježíš. „Jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás budu snášet? Přiveďte mi ho sem.“ Ježíš pak tomu démonovi pohrozil a on vyšel a chlapec byl v tu chvíli uzdraven.  Učedníci později přišli za Ježíšem a v soukromí se ho zeptali: „Proč jsme ho my nemohli vyhnat?“  „Kvůli své malověrnosti,“ odpověděl jim. „Amen, říkám vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete téhle hoře: ‚Přejdi odsud tam,‘ a ona přejde a nic pro vás nebude nemožné.“

Synové jsou svobodní (Matouš 17.kapitola)

Ještě když se zdržovali v Galileji, Ježíš jim řekl: „Syn člověka bude vydán do lidských rukou. Zabijí ho, ale třetího dne bude vzkříšen.“ Učedníci z toho byli zdrceni.  Jakmile přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí chrámové daně. „Váš učitel neplatí daně?“ ptali se.  „Ale ano,“ odpověděl Petr.  Když pak přišel domů, Ježíš ho předešel otázkou: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové daně a poplatky? Od vlastních synů, anebo od cizích?“  „Od cizích,“ odpověděl Petr.  „Synové jsou tedy svobodní!“ řekl mu Ježíš. „Ale abychom je neurazili, jdi k jezeru a nahoď udici. V ústech první chycené ryby najdeš peníz. Ten vezmi a dej jim ho za mě i za sebe.“

Nejmenší jsou největší (Matouš 18.kapitola)

V tu dobu přišli učedníci za Ježíšem s otázkou: „Kdo je v nebeském království největší?“  Ježíš k sobě zavolal malé dítě a postavil je doprostřed se slovy: „Amen, říkám vám, pokud se neobrátíte a nebudete jako děti, vůbec do nebeského království nepřijdete. Kdokoli se poníží a bude jako toto dítě, ten je v nebeském království největší. Kdokoli by takové dítě přijal v mém jménu, přijímá mě.  Kdokoli by ale svedl jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili veliký mlýnský kámen a utopili ho v mořské hlubině. Běda světu kvůli pohoršením! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení přichází. Svádí-li tě tedy tvá ruka nebo noha, usekni ji a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší, abys chromý nebo zmrzačený vstoupil do života, než mít obě ruce nebo obě nohy a být uvržen do věčného ohně. A jestliže tě svádí tvé oko, vyloupni je a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší vejít do věčného života jednooký, než mít obě oči a být uvržen do pekelného ohně.  Dejte si pozor, abyste nepohrdali žádným z těchto maličkých. Říkám vám totiž, že jejich andělé v nebesích neustále hledí na tvář mého nebeského Otce. Co myslíte, kdyby nějaký člověk měl sto ovcí a jedna z nich by zabloudila, nenechá těch devadesát devět na horách a nepůjde hledat tu bloudící? A když ji konečně najde, amen, říkám vám, že se z ní raduje více než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak není vůle vašeho Otce v nebesích, aby zahynul jediný z těchto maličkých.“

Kolikrát mám odpustit? (Matouš 18.kapitola)

„Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. Jestliže tě poslechne, získal jsi bratra. Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva bratry, aby každé slovo bylo potvrzeno výpovědí dvou nebo tří svědků. Nechce-li však poslechnout ani je, řekni to církvi. A pokud odmítne poslechnout i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako pohan a výběrčí daní.  Amen, říkám vám, že cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi. Říkám vám také, že pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce. Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“  Tehdy k němu přistoupil Petr a řekl: „Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Sedmkrát?“  Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti, že sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát.  Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty. A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven. Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh. Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: ‚Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!‘ Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít. Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: ‚Zaplať, co dlužíš!‘ Ten padl na kolena a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení a zaplatím ti!‘ On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží. Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo. Jeho pán ho tedy zavolal. ‚Ty zlý služebníku!‘ řekl mu. ‚Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!‘ Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.  Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru.“

Co Bůh spojil (Matouš 19.kapitola)

Když Ježíš dokončil tuto řeč, odešel z Galileje a přišel do judského kraje za Jordánem. Šly za ním veliké zástupy a on je tam uzdravil.  Tehdy za ním přišli farizeové a pokoušeli ho: „Smí člověk z jakéhokoli důvodu zapudit manželku?“  „Copak jste nečetli,“ odpověděl jim, „že Stvořitel je od počátku ‚učinil jako muže a ženu‘ a řekl: ‚Proto muž opustí otce i matku, přilne ke své manželce a ti dva budou jedno tělo‘? A tak už nejsou dva, ale jedno tělo. Co Bůh spojil, člověče nerozděluj.“  Namítli mu: „Proč tedy Mojžíš přikázal, že zapuzená manželka má dostat rozlukový list?“  Odpověděl jim: „To kvůli tvrdosti vašeho srdce vám Mojžíš povolil zapudit manželku, ale od počátku to tak nebylo. Proto vám říkám, že kdo zapudí svou manželku z jiného důvodu než kvůli smilstvu a vezme si jinou, cizoloží.“  „Jestli je to mezi mužem a ženou takhle, je lepší se neženit!“ řekli mu na to učedníci.  „Ne všichni přijímají toto slovo,“ odpověděl jim, „ale jen ti, kterým je to dáno. Jsou eunuchové, kteří se tak narodili z lůna matky, jsou eunuchové, kteří se jimi stali lidským přičiněním, a jsou eunuchové, kteří se jimi stali sami pro nebeské království. Kdo to může přijmout, ať to přijme.“

Kdo vejde do Království (Matouš 19.kapitola)

Tehdy k němu přinesli malé děti, aby na ně vkládal ruce a modlil se, ale učedníci je okřikovali. Ježíš však řekl: „Nechte děti a nebraňte jim přicházet ke mně – vždyť právě takovým patří nebeské království!“ Vkládal tedy na ně ruce a pak odtud odešel.  Vtom k němu přišel jeden muž s otázkou: „Mistře, co dobrého mám udělat, abych měl věčný život?“  On mu však řekl: „Proč se mě vyptáváš na dobro? Jen Jediný je dobrý. Chceš-li ale vejít do života, dodržuj přikázání.“  „A která?“ zeptal se.  Ježíš odpověděl: „‚Nezabíjej, necizolož, nekraď, nelži, cti otce i matku‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“  „To všechno dodržuji,“ řekl mladík. „Co mi ještě schází?“  Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“ Když to ten mladík uslyšel, smutně odešel. Měl totiž mnoho majetku.  Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: „Amen, říkám vám, pro boháče je nesnadné vstoupit do nebeského království. A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“  Když to učedníci uslyšeli, byli naprosto ohromeni. „Kdo tedy může být spasen?“ ptali se.  Ježíš se na ně podíval a řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“  „Podívej se,“ ozval se Petr, „my jsme všechno opustili a šli za tebou. Co bude s námi?“  Ježíš odpověděl: „Amen, říkám vám, kteří jste mě následovali, že při znovuzrození světa, až se Syn člověka posadí na trůnu své slávy, budete i vy sedět na dvanácti trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. A každý, kdo pro mé jméno opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole, získá stokrát více a obdrží za dědictví věčný život. Mnozí první pak budou poslední a poslední první.“

O dělnících na vinici (Matouš 20.kapitola)

„Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel za svítání, aby najal dělníky na svou vinici. Domluvil se s dělníky na denáru za den a poslal je na svou vinici. Když vyšel ven okolo deváté hodiny, uviděl jiné, jak stojí na tržišti a zahálejí, a tak jim řekl: ‚Jděte i vy na mou vinici. Dám vám spravedlivou odměnu.‘ A tak šli. V poledne a kolem třetí odpoledne vyšel znovu a udělal totéž. Když pak vyšel kolem páté odpoledne, našel jiné, jak tam postávají, a tak jim řekl: ‚Proč tu stojíte a celý den zahálíte?‘ ‚Nikdo nás nenajal,‘ odpověděli mu. Řekl jim tedy: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘  Večer řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, počínaje od posledních až po první.‘ Přišli tedy ti najatí kolem páté odpoledne a dostali každý po jednom denáru. Když přišli na řadu ti první, mysleli si, že dostanou víc, ale i oni dostali každý po jednom denáru. A když ho dostali, začali reptat na hospodáře: ‚Tihle poslední pracovali jednu hodinu a tys je postavil naroveň nám, kteří jsme v tom horku dřeli celý den!‘ On však jednomu z nich odpověděl: ‚Příteli, já ti nekřivdím. Nedomluvil ses se mnou na denáru? Vezmi si, co ti patří, a běž; já ale chci dát tomuto poslednímu stejně jako tobě. Nesmím si snad na svém dělat, co chci? Anebo snad kvůli mé štědrosti trpíš závistí?‘  Takto budou poslední první a první poslední.“

Můžete pít můj kalich? (Matouš 20.kapitola)

Cestou vzhůru do Jeruzaléma si Ježíš vzal dvanáct učedníků stranou a řekl jim: „Hle, blížíme se k Jeruzalému. Tam bude Syn člověka vydán vrchním kněžím a znalcům Písma a ti ho odsoudí k smrti. Vydají ho pohanům, aby se mu vysmívali, zbičovali ho a ukřižovali, ale třetího dne bude vzkříšen.“  Tehdy k němu přišla matka Zebedeových synů se svými syny, klaněla se mu a o něco ho prosila.  „Co chceš?“ zeptal se jí.  Odpověděla: „Řekni, ať tito dva moji synové mohou sedět ve tvém království jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“  „Nevíte, o co prosíte,“ řekl jí na to Ježíš. „Můžete snad pít kalich, který mám pít?“  „Můžeme,“ odvětili.  Na to jim řekl: „Ano, budete pít můj kalich. Dát vám sedět po mé pravici a levici ovšem nenáleží mně, ale těm, pro které to připravil můj Otec.“  A když to uslyšelo ostatních deset, rozhořčili se na ty dva bratry. Ježíš je však zavolal k sobě a řekl: „Víte, že vládcové národů nad nimi panují a velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdo by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. Kdo by mezi vámi chtěl být první, ať je vaším otrokem. Právě tak Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.

Dva slepci (Matouš 20.kapitola)

Když pak vycházeli z Jericha, šel za ním veliký zástup. U cesty právě seděli dva slepci. Když slyšeli, že tudy jde Ježíš, vykřikli: „Pane, Synu Davidův, smiluj se nad námi!“ Zástup je napomínal, ať mlčí, ale oni křičeli tím více: „Pane, Synu Davidův, smiluj se nad námi!“  Ježíš se zastavil, zavolal je a zeptal se: „Co pro vás mám udělat?“  „Pane,“ odpověděli, „ať se nám otevřou oči!“ Naplněn soucitem se Ježíš dotkl jejich očí a oni ihned prohlédli a následovali ho.

Král na oslíku (Matouš 21.kapitola)

Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfagé u Olivetské hory, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: „Jděte do vesnice před vámi. Hned tam najdete přivázanou oslici a u ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. Kdyby vám někdo něco namítal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje‘ a hned je pošle.“ To se stalo, aby se naplnilo slovo proroka:  „Povězte Dceři sionské:  Hle, tvůj král přichází k tobě,  mírný, sedící na oslu,  na oslíku, osličím hříbátku.“  Učedníci šli a udělali, jak jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici s oslátkem, položili na ně pláště a posadili ho na ně. Veliký zástup pak prostíral své pláště na cestě a jiní sekali větve ze stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly zepředu i zezadu, volaly:  „Hosana, Synu Davidův!“  „Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!“  „Hosana na výsostech!“  Když vjížděl do Jeruzaléma, ve městě zavládlo vzrušení. Všichni se ptali: „Kdo to je?“  „Ježíš,“ odpovídaly zástupy, „ten prorok z galilejského Nazaretu!“

Doupě lupičů (Matouš 21.kapitola)

Ježíš pak vešel do chrámu a vyhnal všechny, kdo tam prodávali a nakupovali. Zpřevracel stoly směnárníků i sedačky prodavačů holubic se slovy: „Je psáno: ‚Můj dům bude nazýván domem modlitby,‘ ale vy jste z něj udělali ‚doupě lupičů‘!“  V chrámě ho obklopili slepí a chromí a on je uzdravil. Když ale vrchní kněží a znalci Písma viděli divy, které konal, a děti, jak v chrámě křičí: „Hosana, Synu Davidův!“ rozhořčili se. „Slyšíš, co říkají?“ ptali se ho.  „Ovšem,“ odvětil Ježíš. „Copak jste nikdy nečetli: ‚Z úst nemluvňátek a kojenců sis připravil chválu‘?“ Potom je opustil a odešel z města do Betanie, kde přenocoval.

Uschlý fíkovník (Matouš 21.kapitola)

Za svítání cestou zpět do města dostal hlad. Uviděl u cesty jeden fíkovník, šel k němu, ale nenašel na něm nic než listí. Řekl mu tedy: „Ať se z tebe už navěky nerodí ovoce!“ A ten fíkovník hned uschl.  Když to viděli učedníci, podivili se: „Jak to, že ten fíkovník tak rychle uschl?“  Ježíš jim odpověděl: „Amen, říkám vám, když budete mít víru a nebudete pochybovat, nejenže budete moci tohle udělat fíkovníku, ale i kdybyste řekli této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře!‘ stane se to. Když budete věřit, dostanete, o cokoli v modlitbě požádáte.“

Jakým právem (Matouš 21.kapitola)

Když přišel do chrámu a vyučoval tam, přistoupili k němu vrchní kněží a starší lidu se slovy: „Jakým právem to děláš? Kdo tě k tomu zmocnil?!“  „Já se vás také na něco zeptám,“ řekl jim na to Ježíš. „Když mi odpovíte, i já vám odpovím, jakým právem to dělám. Odkud se vzal Janův křest? Z nebe, nebo z lidí?“  Začali se tedy mezi sebou dohadovat: „Když řekneme, že z nebe, řekne: ‚Tak proč jste mu nevěřili?‘ Když řekneme, že z lidí, musíme se bát zástupu, protože všichni mají Jana za proroka.“ Nakonec mu řekli: „Nevíme.“  „Ani já vám tedy neřeknu, jakým právem to dělám,“ odpověděl jim Ježíš.

O dvou synech (Matouš 21.kapitola)

„Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Šel za prvním a řekl: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ Odpověděl: ‚Nechce se mi,‘ ale pak si to rozmyslel a šel. Potom šel za druhým a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane, půjdu,‘ ale nešel. Který z těch dvou naplnil otcovu vůli?“  „Ten první,“ řekli.  Ježíš jim odpověděl: „Amen, říkám vám, že výběrčí daní a nevěstky jdou do Božího království před vámi. Když k vám Jan přišel cestou spravedlnosti, nevěřili jste mu, ale výběrčí daní a nevěstky mu uvěřili. Ale ani potom, co jste to viděli, jste si nerozmysleli, že mu uvěříte.“

O zlých vinařích (Matouš 21.kapitola)

„Poslechněte si další podobenství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji plotem, vykopal v ní lis a postavil věž. Pak ji pronajal vinařům a vydal se na cestu. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal k vinařům své služebníky, aby převzali její úrodu. Vinaři se těch služebníků chopili a jednoho ztloukli, jiného zabili a dalšího kamenovali. Poslal tedy ještě jiné služebníky, více než předtím, a těm udělali totéž.  Nakonec k nim poslal svého syna. Řekl si: ‚Před mým synem se zastydí.‘ Když ale vinaři toho syna uviděli, řekli si: ‚Tohle je dědic. Pojďme ho zabít a zmocnit se dědictví!‘ Chopili se ho, vyvlekli z vinice ven a zabili. Co tedy pán vinice udělá s oněmi vinaři, až přijde?“  Odpověděli mu: „Ty zlosyny zle zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odevzdávat ovoce v čas sklizně.“  Ježíš jim řekl: „Nikdy jste nečetli v Písmech?  ‚Kámen staviteli zavržený  stal se kamenem úhelným.  Sám Hospodin to učinil  a v našich očích je to div.‘  Proto vám říkám, že Boží království vám bude vzato a bude dáno lidu, který ponese jeho ovoce. Kdo upadne na ten kámen, ten se roztříští, a na koho ten kámen padne, toho rozdrtí.“  Když vrchní kněží a farizeové slyšeli ta jeho podobenství, pochopili, že mluví o nich, a chtěli ho zatknout. Báli se ale zástupů, protože lidé ho měli za proroka.

O královské svatbě (Matouš 22.kapitola)

Ježíš pak pokračoval dalším podobenstvím. Řekl jim: „Nebeské království se podobá králi, který svému synu vystrojil svatbu. Poslal své služebníky, aby svolali pozvané hosty na svatbu, ale oni nechtěli přijít. Poslal tedy ještě jiné služebníky a řekl jim: ‚Povězte pozvaným: Hle, připravil jsem pro vás hostinu. Dal jsem porazit býčky i vykrmená telata, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!‘ Ale oni na to nedbali a odešli jeden na svůj statek a jiný za svým obchodem. Ostatní se pak chopili jeho služebníků, ztýrali je a zabili. Král se rozhněval. Poslal svá vojska a ty vrahy zahubil a jejich město spálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatba je sice připravena, ale ti, kdo byli pozváni, nebyli hodni. Proto jděte na nároží a zvěte na svatbu, kohokoli najdete.‘ Služebníci tedy vyšli do ulic a shromáždili všechny, které našli – zlé i dobré, a tak se svatební místnost naplnila hosty.  Když pak vešel král, aby se podíval na hosty, uviděl tam člověka, který nebyl oblečen do svatebního roucha. Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem mohl vejít bez svatebního roucha?‘ A on oněměl. Král pak řekl služebníkům: ‚Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte do té venkovní tmy! Tam bude pláč a skřípění zubů.‘  Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených.“

Čí je ten obraz? (Matouš 22.kapitola)

Tehdy farizeové odešli a radili se, jak by ho chytili za slovo. Pak za ním poslali své učedníky s herodiány. „Mistře,“ řekli, „víme, že jsi pravdomluvný, pravdivě učíš Boží cestě a na nikoho nedbáš, neboť se neohlížíš na to, kdo je kdo. Proto nám řekni, co si myslíš: Je správné dávat císaři daň, nebo ne?“  Ježíš znal jejich podlost, a tak jim řekl: „Proč mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně.“ Přinesli mu tedy denár. „Čí je ten obraz a nápis?“ zeptal se jich.  „Císařův,“ odpověděli.  „Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží,“ řekl jim. V úžasu nad tím, co slyšeli, ho nechali být a odešli.

Bůh je Bohem živých (Matouš 22.kapitola)

Tentýž den k němu přišli saduceové (kteří tvrdí, že není žádné vzkříšení) a zeptali se ho: „Mistře, Mojžíš řekl, že když ženatý muž zemře bezdětný, má si jeho ženu vzít jeho bratr, aby svému bratru zplodil potomka. U nás bylo sedm bratrů. První se oženil, ale zemřel bez potomků, a tak zanechal svou ženu svému bratru. Totéž se stalo i s druhým a třetím bratrem až po sedmého. Nakonec pak zemřela i ta žena. Kdo z těch sedmi ji tedy bude mít za manželku, až přijde vzkříšení? Měli ji přece všichni!“  Ježíš jim řekl: „Mýlíte se, protože neznáte Písma ani Boží moc. Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako andělé v nebi. Ale pokud jde o vzkříšení z mrtvých – copak jste nečetli, jak vám Bůh řekl: ‚Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? On není Bohem mrtvých, ale živých!“ A když to zástupy uslyšely, žasly nad jeho učením.

Největší přikázání (Matouš 22.kapitola)

Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, sešli se tam. Jeden z nich, znalec Zákona, se pak zeptal, aby ho vyzkoušel: „Mistře, které je největší přikázání v Zákoně?“  Ježíš mu řekl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Syn, nebo Pán? (Matouš 22.kapitola)

A když už se farizeové sešli, Ježíš se jich zeptal: „Co si myslíte o Mesiáši? Čí je to syn?“  „Davidův,“ odpověděli.  Na to jim řekl: „Jak ho tedy David může v Duchu nazývat Pánem? Říká přece:  ‚Hospodin řekl mému Pánu:  Seď po mé pravici,  než ti tvé nepřátele  k nohám položím.‘  Když ho tedy David nazývá Pánem, jak to může být jeho syn?“  A nikdo mu nedokázal odpovědět ani slovo. Od toho dne se ho už nikdo neodvážil na nic zeptat.

Nebuďte jako oni (Matouš 23.kapitola)

Tehdy Ježíš mluvil k zástupům a svým učedníkům. Řekl: „Na Mojžíšově místě se posadili znalci Písma a farizeové. Proto plňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale neřiďte se jejich skutky, protože oni mluví, ale nejednají. Svazují těžká, neúnosná břemena a nakládají je lidem na bedra, ale sami s nimi nechtějí ani pohnout prstem. Všechno dělají, jen aby se ukázali před lidmi. Rozšiřují své modlitební řemínky a prodlužují si třásně na šatech. Milují čestná místa na večeřích, přední sedadla ve shromážděních, zdravení na tržištích, a když je lidé oslovují: ‚Rabbi!‘  Vy si ale nenechte říkat ‚rabbi‘, protože máte jediného Učitele, a vy všichni jste bratři. A nikoho si na zemi nenazývejte ‚otcem‘, protože máte jediného Otce, který je v nebi. Také si nenechte říkat ‚vůdcové‘, protože máte jediného Vůdce, Mesiáše. Kdo je z vás největší, ten bude vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se poníží, bude povýšen.“

Pokrytci! (Matouš 23.kapitola)

„Ale běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, zavíráte nebeské království před lidmi! Sami tam nevcházíte a těm, kdo chtějí vejít, bráníte!  Běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, obcházíte moře i souš, abyste jednoho člověka obrátili na víru, a když ho získáte, uděláte z něj dvakrát většího zatracence, než jste sami!  Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: ‚Když někdo přísahá na chrám, nic to neznamená, ale kdo přísahá při chrámovém zlatu, ten je zavázán.‘ Blázni! Slepci! Co je větší – zlato, nebo chrám, který to zlato posvěcuje? Říkáte také: ‚Když někdo přísahá na oltář, nic to neznamená, ale kdo přísahá na dar ležící na něm, ten je zavázán.‘ Slepci! Co je větší – dar, nebo oltář, který ten dar posvěcuje? Kdo přísahá na oltář, přísahá na něj i na všechno, co na něm leží. Kdo přísahá na chrám, přísahá na něj i na Toho, kdo v něm bydlí. Kdo přísahá na nebe, přísahá na Boží trůn i na Toho, kdo na něm sedí!  Běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale vynechali jste to nejdůležitější ze Zákona – spravedlnost, milosrdenství a věrnost! Tomuto jste se měli věnovat a tamto nevynechávat. Slepí vůdcové, komára cedíte, ale velblouda polykáte!  Běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, čistíte kalich a mísu zvenčí, zevnitř jsou ale plné hrabivosti a neřesti. Farizeji, ty slepče, nejdříve vyčisti kalich zevnitř, pak bude čistý i navenek!  Běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, podobáte se nabíleným hrobům! Navenek sice vypadají krásně, ale uvnitř jsou plné mrtvých kostí a všemožné špíny. Tak se i vy navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste plní pokrytectví a nemravnosti!  Běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, stavíte hroby prorokům, zdobíte náhrobky spravedlivých a říkáte: ‚Kdybychom žili za dnů našich otců, neprolévali bychom s nimi krev proroků.‘ Tím sami sebe usvědčujete jako syny těch, kdo vraždili proroky. Dovršte tedy dílo svých otců! Hadi! Plemeno zmijí! Jak byste mohli uniknout pekelnému trestu?  Pohleďte, proto k vám posílám proroky, mudrce a učitele Písma. Vy některé zabijete a ukřižujete, jiné budete bičovat ve svých shromážděních a pronásledovat je od města k městu. Tak na vás padne veškerá spravedlivá krev prolitá na zemi – od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše, syna Berechiášova, kterého jste zavraždili mezi svatyní a oltářem. Amen, říkám vám, že to všechno padne na toto pokolení!  Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posíláni! Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. Hle, váš dům vám teď zůstane pustý. Říkám vám, že od této chvíle mě neuvidíte, dokud neřeknete: ‚Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!‘“

Počátky porodních bolestí (Matouš 24.kapitola)

Tehdy Ježíš odešel z chrámu. Cestou k němu přistoupili jeho učedníci, aby mu ukázali chrámové stavby. On jim ale řekl: „Vidíte to všechno? Amen, říkám vám, že tu nezůstane kámen na kameni. Všechno bude zbořeno.“  Když se pak posadil na Olivetské hoře, přistoupili k němu učedníci o samotě. „Řekni nám, kdy to bude?“ ptali se. „Jaké bude znamení tvého příchodu a konce světa?“  Ježíš jim odpověděl: „Dávejte pozor, aby vás někdo nesvedl. Mnozí přijdou pod mým jménem se slovy: ‚Já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé. Až uslyšíte válečný hluk a zprávy o válkách, hleďte, abyste se nestrachovali. Musí to přijít, ale to ještě nebude konec. Národ povstane proti národu a království proti království a na různých místech vypuknou hladomory a zemětřesení. To všechno jsou jen počátky porodních bolestí.  Tehdy vás budou trápit a zabíjet a kvůli mému jménu vás budou nenávidět všechny národy. Tehdy mnozí odpadnou a budou se vzájemně zrazovat a nenávidět a povstane mnoho falešných proroků a svedou mnohé. A protože se rozšíří špatnost, láska mnohých vychladne. Kdo však vytrvá až do konce, bude zachráněn. Toto evangelium o Království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům. A potom přijde konec.“

Otřesná ohavnost (Matouš 24.kapitola)

„Až uvidíte na svatém místě stát ‚otřesnou ohavnost‘, o níž mluvil prorok Daniel (kdo čte, rozuměj), tehdy ať ti, kdo jsou v Judsku, utečou do hor. Kdo bude na střeše, ať nesestupuje, aby si z domu něco vzal, a kdo na poli, ať se nevrací zpátky ani pro plášť. Běda bude v těch dnech těhotným a kojícím. Modlete se, abyste nemuseli utíkat v zimě nebo v sobotní den. Tehdy totiž nastane velké soužení, jaké do té doby nebylo od počátku světa a jaké už nikdy nebude. Kdyby ty dny nebyly zkráceny, nezachránil by se vůbec nikdo. Kvůli vyvoleným však ty dny budou zkráceny.  Kdyby vám tehdy někdo řekl: ‚Hle, Mesiáš je tu!‘ anebo: ‚Tady je!‘ nevěřte. Povstanou totiž falešní mesiášové a falešní proroci a budou dělat veliké divy a zázraky, takže by svedli (kdyby to bylo možné) i vyvolené. Hle, řekl jsem vám to předem.  Řeknou-li vám: ‚Pohleďte, je na poušti!‘ nevycházejte; anebo: ‚Hle, je na tajném místě,‘ nevěřte. Příchod Syna člověka nastane jako blesk – rozzáří oblohu od východu až na západ. ‚Kde je mrtvola, tam se slétnou supi.‘“

Příchod Syna člověka (Matouš 24.kapitola)

„Hned po soužení oněch dnů  ‚slunce se zatmí  a měsíc nevydá světlo,  hvězdy budou padat z nebe  a nebeské mocnosti se zachvějí.‘  Tehdy se na nebi objeví znamení Syna člověka a tehdy budou všechna pokolení země kvílet a spatří Syna člověka přicházet na nebeských oblacích s velikou slávou a mocí. A on pošle své anděly s hlasitou polnicí a ti shromáždí jeho vyvolené ze čtyř světových stran, od jednoho konce nebe až po druhý.  Poučte se od fíkovníku tímto podobenstvím: Když jeho větve konečně začnou rašit a nasazovat listí, víte, že se blíží léto. Stejně tak, až uvidíte toto vše, vězte, že se už blíží, že už je ve dveřích! Amen, říkám vám, že to pokolení nepomine, než se to všechno stane. Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.  Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám můj Otec. Jak ale bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka.  Tehdy budou dva na poli; jeden bude vzat a druhý zanechán. Dvě budou mlít mlýnským kamenem; jedna bude vzata a druhá zanechána. Proto bděte, neboť nevíte, ve které chvíli přijde váš Pán. Uvažte – kdyby hospodář věděl, ve kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a nenechal by ho vloupat se do jeho domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v nečekanou chvíli.  Kdo je tedy věrný a moudrý služebník, kterého pán ustanovil nad svým služebnictvem, aby jim dával pokrm v patřičný čas? Blaze služebníku, kterého pán při příchodu zastihne, že tak jedná. Amen, říkám vám, že ho ustanoví nade vším svým majetkem. Zlý služebník by si v srdci řekl: ‚Můj pán je pryč nadlouho,‘ a začal by bít své spoluslužebníky a jíst a pít s opilci. Jeho pán ale přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou nezná, odhalí ho a vykáže ven mezi pokrytce. Tam bude pláč a skřípění zubů.“

O deseti družičkách (Matouš 25.kapitola)

„Tehdy bude nebeské království podobné deseti družičkám, které vzaly své lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo rozumných a pět bláhových. Ty bláhové si s sebou vzaly lampy, ale žádný olej. Ty rozumné si kromě lamp vzaly také nádobky s olejem. Když ženich dlouho nešel, začaly všechny podřimovat a usnuly.  O půlnoci se strhl křik: ‚Ženich je tu! Jděte mu naproti!‘ Všechny družičky vstaly a připravily si lampy. Tehdy řekly ty bláhové těm rozumným: ‚Dejte nám trochu svého oleje, naše lampy hasnou.‘ Ty rozumné jim ale odpověděly: ‚Nebude ho dost pro nás všechny. Jděte si raději nakoupit k prodavačům.‘ Když odešly kupovat olej, přišel ženich a ty, které byly připravené, s ním šly na svatbu. A dveře se zavřely.  Když potom přišly ty zbylé družičky a říkaly: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ odpověděl jim: ‚Amen, říkám vám, že vás neznám.‘  Proto bděte, vždyť neznáte den ani hodinu.“

O hřivnách (Matouš 25.kapitola)

„Je to, jako když si člověk při odchodu na cestu svolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, dalšímu dvě a dalšímu jednu, každému podle jeho schopností, a odešel na cestu. Ten, který dostal pět hřiven, ihned šel, nechal je vydělávat a získal jiných pět. Podobně ten, který dostal dvě hřivny, získal jiné dvě. Ten, který dostal jednu, ale šel, zakopal ji v zemi, a tak ukryl peníze svého pána.  Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a účtoval s nimi. Když přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl dalších pět hřiven a řekl: ‚Pane, dal jsi mi pět hřiven a podívej, získal jsem pět dalších.‘ Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘  Potom přistoupil ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‚Pane, dal jsi mi dvě hřivny a podívej, získal jsem další dvě.‘ Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘  Potom přistoupil ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, věděl jsem, že jsi přísný člověk, že sklízíš, kde jsi nezasel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. A tak jsem odešel a ukryl tvou hřivnu v zemi, protože jsem se bál. Podívej, zde máš, co ti patří.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Ty zlý a líný služebníku! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy dát mé peníze směnárníkům a já bych si po návratu vzal, co mi patří, i s úrokem!  Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo jich má deset. Každému, kdo má, totiž bude dáno, a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. A toho neužitečného služebníka vyhoďte do té venkovní tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘“

Ovce a kozli (Matouš 25.kapitola)

„Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na trůnu své slávy. Všechny národy budou shromážděny před ním a on je oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, ale kozly po levici. Král tehdy řekne těm po své pravici: ‚Pojďte, vy požehnaní mého Otce, přijměte za dědictví Království, které je pro vás připraveno od stvoření světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.‘  Tehdy mu ti spravedliví odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového a dali ti najíst anebo žíznivého a dali ti napít? Kdy jsme tě viděli jako cizince a přijali tě anebo nahého a oblékli tě? Kdy jsme tě viděli nemocného anebo v žaláři a přišli jsme k tobě?‘ Král jim odpoví: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě.‘  Těm po své levici tehdy řekne: ‚Jděte ode mě, vy proklatí, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly! Neboť jsem hladověl, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít. Byl jsem cizincem, a nepřijali jste mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, nemocný a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘  Tehdy mu odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého nebo jako cizince nebo nahého nebo nemocného nebo ve vězení, a neposloužili ti?‘ Poví jim: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste neudělali pro nejmenšího z nich, to jste neudělali pro mě.‘ Takoví tedy půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“

Poslední pomazání (Matouš 26.kapitola)

Když Ježíš domluvil všechna tato slova, řekl svým učedníkům: „Víte, že za dva dny jsou Velikonoce. Tehdy bude Syn člověka zrazen a ukřižován.“  Na dvoře velekněze jménem Kaifáš se zatím sešli vrchní kněží se staršími lidu, aby se poradili, jakou lstí by se mohli Ježíše zmocnit a zabít ho. Dohodli se jen, že to nebude o svátcích, aby mezi lidmi nevypuklo povstání.  Když pak byl Ježíš v Betanii a stoloval v domě Šimona Malomocného, přistoupila k němu žena s alabastrovou nádobkou velmi vzácné masti a vylila mu ji na hlavu. Když to uviděli učedníci, rozhořčili se: „K čemu taková ztráta? Mohlo se to draze prodat a rozdat chudým!“  Ježíš si toho všiml. „Proč tu ženu trápíte?“ řekl jim. „Udělala pro mě něco krásného. Chudé tu budete mít vždycky, ale mě vždycky mít nebudete. Když mi tato žena polila tělo mastí, připravila mě na pohřeb. Amen, říkám vám, že kdekoli na celém světě bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit také o tom, co udělala ona, na její památku.“  Jeden z Dvanácti – jmenoval se Jidáš Iškariotský – tehdy odešel k vrchním kněžím. „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ zeptal se. Odpočítali mu třicet stříbrných. Od té chvíle pak hledal příležitost, aby jim ho vydal.

Poslední večeře (Matouš 26.kapitola)

Prvního dne Svátku nekvašených chlebů přišli za Ježíšem učedníci s otázkou: „Kde ti máme připravit velikonoční večeři?“  Odpověděl jim: „Jděte k jistému člověku ve městě a řekněte: ‚Mistr vzkazuje: Můj čas nadešel. U tebe budu se svými učedníky slavit Hod beránka.‘“ Učedníci tedy udělali, jak jim Ježíš uložil, a připravili beránka.  Večer, když byl za stolem s Dvanácti, uprostřed jídla řekl: „Amen, říkám vám, že jeden z vás mě zradí.“  Zcela zdrceni se jeden po druhém ptali: „Snad to nejsem já, Pane?“  „Zradí mě ten, kdo se mnou smočil ruku v míse,“ odpověděl jim. „Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu, kdo Syna člověka zrazuje. Bylo by pro něj lepší, kdyby se vůbec nenarodil.“  Jeho zrádce Jidáš na to řekl: „Jsem to snad já, Rabbi?“  „Sám jsi to řekl,“ odpověděl mu Ježíš.  Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal, lámal a dal učedníkům se slovy: „Vezměte a jezte; toto je mé tělo.“ Potom vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něj všichni; toto je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů. Říkám vám, že od této chvíle už neokusím plod vinné révy až do dne, kdy ho s vámi budu pít nový v království svého Otce.“  A když zazpívali žalm, odešli na Olivetskou horu.

Getsemane (Matouš 26.kapitola)

Tehdy jim Ježíš řekl: „V tuto noc ode mě všichni odpadnete. Je přece psáno: ‚Budu bít pastýře a stádo ovcí se rozprchne.‘ Až ale vstanu z mrtvých, předejdu vás do Galileje.“  „I kdyby od tebe všichni odpadli,“ prohlásil Petr, „já neodpadnu nikdy!“  Ježíš mu odpověděl: „Amen, říkám ti, že ještě dnes v noci, než zakokrhá kohout, mě třikrát zapřeš.“  Petr se ale dušoval: „I kdybych měl s tebou zemřít, nikdy tě nezapřu!“ A podobně mluvili i všichni ostatní učedníci.  Když Ježíš s učedníky dorazil na místo zvané Getsemane, řekl jim: „Posaďte se tu. Já se zatím půjdu tamhle modlit.“ Vzal s sebou Petra a oba Zebedeovy syny a vtom na něj začala padat úzkost a tíha. „Je mi úzko až k smrti,“ řekl jim. „Zůstaňte tu a bděte se mnou!“  Kousek poodešel, padl na tvář a modlil se: „Otče můj, je-li to možné, ať mě ten kalich mine! Ať se však nestane má vůle, ale tvá.“  Když se vrátil k učedníkům, zjistil, že spí. „Nemohli jste se mnou bdít ani hodinu?“ řekl Petrovi. „Bděte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení. Duch je odhodlaný, ale tělo malátné.“  Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, ale musím ho vypít, ať se stane tvoje vůle!“  A když se vrátil, zjistil, že zase spí. Víčka jim ztěžkla únavou. Nechal je tedy, znovu odešel a potřetí se modlil stejnými slovy.  Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim: „Ještě pořád spíte a odpočíváte? Pohleďte, přišla chvíle, kdy je Syn člověka vydáván do rukou hříšníků. Vstávejte, pojďme! Můj zrádce už je blízko.“  Ještě to ani nedořekl, když vtom přišel Jidáš, jeden z Dvanácti, a s ním veliký zástup s meči a holemi, poslaný od vrchních kněží a starších lidu. Jeho zrádce si s nimi domluvil znamení: „Je to ten, kterého políbím. Toho se chopte.“ Ihned přistoupil k Ježíši a políbil ho se slovy: „Buď zdráv, Rabbi!“  Ježíš mu řekl: „Příteli, tak proto jsi přišel?“  Vtom Ježíše obstoupili, vrhli se na něj a zajali ho. Jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, náhle vytasil meč, rozmáchl se, zasáhl veleknězova sluhu a usekl mu ucho.  Ježíš mu ale řekl: „Vrať svůj meč na místo. Všichni, kdo meč berou, mečem padnou. Myslíš, že nemohu požádat svého Otce, aby mi hned dal aspoň dvanáct legií andělů? Jak by se pak ale naplnila Písma, že to musí takhle být?“  V oné chvíli řekl Ježíš zástupům: „Jsem snad zločinec, že jste se mě vypravili zatknout s meči a holemi? Když jsem s vámi denně sedával v chrámu a učil vás, nezatkli jste mě. Ale to všechno se děje, aby se naplnila prorocká Písma.“  Tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli.

Před Veleradou (Matouš 26.kapitola)

Ti, kdo Ježíše zatkli, ho pak odvedli k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili znalci Písma a starší. Petr ho ale zpovzdálí následoval až na veleknězův dvůr. Vešel dovnitř a sedl si mezi sluhy, aby viděl konec.  Vrchní kněží i celá Velerada pak proti Ježíšovi hledali falešné svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti. Nic ale nenašli, ačkoli předstupovalo mnoho falešných svědků. Nakonec předstoupili dva, kteří řekli: „Tento muž prohlásil: ‚Mohu zbořit Boží chrám a za tři dny ho postavit!‘“  Tehdy vstal velekněz a tázal se ho: „Nic neodpovíš na svědectví těch mužů?“  Ježíš ale mlčel.  „Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zda jsi Mesiáš, Boží Syn!“ naléhal velekněz.  „Sám jsi to řekl,“ odpověděl mu Ježíš. „Říkám vám ale, že napříště uvidíte Syna člověka sedět po pravici Moci a přicházet na nebeských oblacích.“  Tehdy si velekněz roztrhl roucho a zvolal: „Rouhal se! K čemu ještě potřebujeme svědky? Právě jste slyšeli rouhání! Co o tom soudíte?“  „Ať zemře!“ vykřikli.  Pak mu začali mu plivat do tváře a bít ho pěstmi. Jiní ho tloukli holemi a říkali: „Prorokuj nám, Mesiáši, kdo tě udeřil?“  Neznám ho!  Petr zatím seděl venku na dvoře. Přistoupila k němu jedna služka a řekla: „Ty jsi byl také s tím Ježíšem z Galileje.“  On to ale přede všemi zapřel: „Nevím, o čem mluvíš!“  Zamířil k bráně, ale tam ho uviděla jiná a řekla ostatním: „Tenhle byl také s tím Ježíšem z Nazaretu.“  Petr ho však znovu zapřel. „Toho člověka neznám!“ dušoval se.  Po malé chvíli ho obklopili kolemstojící a řekli: „Určitě k nim patříš. I tvé nářečí tě prozrazuje!“  Tehdy se začal zaklínat a přísahat: „Toho člověka neznám!“  A vtom zakokrhal kohout. Petr si vzpomněl na Ježíšova slova: „Než zakokrhá kohout, třikrát mě zapřeš.“ Vyšel ven a hořce se rozplakal.

Třicet stříbrných (Matouš 27.kapitola)

Ráno se všichni vrchní kněží a starší lidu usnesli, že Ježíš musí zemřít. Spoutali ho, odvedli a vydali ho římskému prokurátoru Pilátovi.  Když jeho zrádce Jidáš uviděl, že Ježíš byl odsouzen, vyčítal si to a vrátil těch třicet stříbrných vrchním kněžím a starším. „Zhřešil jsem!“ zvolal. „Zradil jsem nevinnou krev!“  „Co je nám do toho?“ odpověděli. „To je tvoje věc!“  On pak ty peníze zahodil v chrámě, vyběhl ven a šel se oběsit.  Vrchní kněží mince posbírali, ale potom si řekli: „Nemůžeme je dát do pokladny, jsou to přece krvavé peníze.“ Dohodli se tedy, že za ně koupí Hrnčířské pole, aby sloužilo k pohřbívání cizinců. Proto se mu až dodnes říká Krvavé pole. Tehdy se naplnilo slovo proroka Jeremiáše:  „Vzali třicet stříbrných, cenu za Převzácného,  na kterou ho ocenili synové Izraele,  a dali je za hrnčířovo pole,  jak mi uložil Hospodin.“

Před Pilátem (Matouš 27.kapitola)

Ježíš zatím stanul před prokurátorem. Ten se ho zeptal: „Tak ty jsi židovský král?“  „Sám to říkáš,“ odpověděl mu Ježíš.  Na žaloby vrchních kněží a starších pak ale vůbec neodpovídal. „Neslyšíš, z čeho všeho tě obviňují?“ zeptal se ho Pilát. Ježíš ale k prokurátorovu velikému překvapení vůbec na nic neodpovídal.  Prokurátor měl ve zvyku propouštět o svátcích na přání lidu jednoho vězně. Tehdy tam měli významného vězně jménem Barabáš. Když se sešly zástupy, Pilát se jich zeptal: „Koho chcete, abych vám propustil? Barabáše, nebo Ježíše zvaného Mesiáš?“ (Věděl totiž, že mu ho vydali z pouhé zášti.)  Zatímco Pilát předsedal soudu, jeho žena mu poslala vzkaz: „Neměj nic do činění s tím spravedlivým! Dnes jsem kvůli němu měla hrozné sny.“  Vrchní kněží a starší ale navedli dav, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše aby nechali zemřít.  Prokurátor se jich zeptal: „Kterého z těch dvou vám mám propustit?“  „Barabáše!“ zvolali.  „A co mám udělat s Ježíšem zvaným Mesiáš?“ ptal se Pilát.  „Ukřižovat!“ zvolali všichni.  „Co udělal zlého?“ ptal se dál.  Oni však křičeli ještě víc: „Ukřižovat!“  Když tedy Pilát viděl, že nic nezmůže a že je stále jen větší a větší rozruch, vzal vodu a před zástupem si umyl ruce. „Nejsem vinen krví tohoto muže,“ řekl. „Je to vaše věc!“  A všechen lid zvolal: „Jeho krev na nás a na naše děti!“  Tak jim tedy propustil Barabáše, ale Ježíše nechal zbičovat a vydal ho k ukřižování.  Prokurátorovi vojáci vzali Ježíše do paláce, kde se k němu sešla celá posádka. Svlékli ho a přehodili mu rudý plášť. Upletli trnovou korunu, nasadili mu ji na hlavu a do pravé ruky mu dali hůl. Pak před ním klekali a posmívali se mu: „Ať žije židovský král!“ Plivali na něj a vzali tu hůl a bili ho do hlavy. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu ten plášť a oblékli mu jeho šaty. Potom ho odvedli k ukřižování.

Golgota (Matouš 27.kapitola)

Když vyšli, potkali jednoho člověka z Kyrény jménem Šimona a přinutili ho nést mu kříž. Když dorazili na místo zvané Golgota (což znamená Lebka), dali Ježíšovi napít octa smíšeného se žlučí. Jakmile to okusil, nechtěl to pít.  Když ho ukřižovali, losovali o jeho šaty. Pak tam seděli a hlídali ho. Nad hlavu mu dali nápis s jeho proviněním:  TOTO JE JEŽÍŠ, ŽIDOVSKÝ KRÁL.  Spolu s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici a druhý po levici. Kolemjdoucí pokyvovali hlavami a posmívali se mu: „Hej, když umíš zbořit chrám a za tři dny ho postavit, zachraň sám sebe! Jestli jsi Boží Syn, slez z kříže!“  Podobně se mu vysmívali i vrchní kněží se znalci Písma a staršími: „Jiné zachránil, ale sám se zachránit nemůže! Jestli je král Izraele, ať teď sleze z kříže, a uvěříme v něj! Spoléhal na Boha, tak ať ho teď vysvobodí, jestli o něj stojí! Říkal přece: ‚Jsem Boží Syn‘!“ A tak podobně ho hanobili i zločinci, kteří byli ukřižováni s ním.  V poledne se po celé zemi setmělo až do tří hodin. Okolo třetí pak Ježíš hlasitě vykřikl: „Eli, Eli, lama sabachtani?“ to je: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“  Když to uslyšeli někteří z kolemstojících, říkali: „Ten člověk volá Eliáše!“ Jeden z nich rychle odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na prut a dával mu napít. Ostatní říkali: „Nech ho, uvidíme, jestli mu přijde na pomoc Eliáš!“  Ježíš znovu hlasitě vykřikl a vypustil duši.  V té chvíli se chrámová opona roztrhla vedví odshora až dolů, země se třásla, skály pukaly, hroby se otvíraly a těla mnoha zesnulých svatých vstala. Ti pak po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, přišli do svatého města a ukázali se mnoha lidem. Když setník a ti, kdo hlídali Ježíše s ním, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se vyděsili a říkali: „Opravdu to byl Boží Syn!“  Zpovzdálí přihlíželo mnoho žen, které Ježíše doprovázely z Galileje a pomáhaly mu. Mezi nimi také Marie Magdaléna, Marie, matka Jakubova a Josefova, a matka Zebedeových synů.

Hrob ve skále (Matouš 27.kapitola)

V podvečer přišel bohatý člověk z Arimatie jménem Josef, který se také stal Ježíšovým učedníkem. Šel Piláta požádat o Ježíšovo tělo a Pilát mu nechal tělo vydat. Josef tělo vzal, zavinul do čistého plátna a pochoval do svého nového hrobu, který si vytesal ve skále. Dveře hrobu zavalil velkým kamenem a odešel. Naproti hrobu seděla Marie Magdaléna a ta druhá Marie.  Nazítří, po dni příprav, se vrchní kněží a farizeové sešli u Piláta. „Pane,“ řekli mu, „vzpomněli jsme si, že když ten bludař ještě žil, řekl: ‚Po třech dnech vstanu.‘ Nařiď tedy, ať je hrob hlídán až do třetího dne, aby snad nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu: ‚Vstal z mrtvých!‘ To by byl ještě horší blud, než ten první!“  „Máte stráž,“ odpověděl jim Pilát. „Jděte a hlídejte, jak umíte.“ A tak šli, zapečetili kámen a obsadili hrob strážnými.

Není tu, vstal! (Matouš 28.kapitola)

Když skončila sobota a svítalo na první den týdne, přišla se Marie Magdaléna a ta druhá Marie podívat na hrob.  Vtom nastalo veliké zemětřesení, neboť z nebe sestoupil Hospodinův anděl. Přišel, odvalil kámen a posadil se na něm. Jeho obličej zářil jako blesk a roucho měl bílé jako sníh. Strážní se strachem z něj roztřásli a zůstali jako mrtví.  „Nebojte se,“ řekl anděl ženám. „Vím, že hledáte ukřižovaného Ježíše. Není tu, vstal, jak předpověděl. Pojďte se podívat, kde ležel. Pospěšte si a řekněte jeho učedníkům, že vstal z mrtvých. Hle, předchází vás do Galileje, tam ho spatříte. To jsem vám měl říci.“  S rozechvěním a s nesmírnou radostí tedy pospíchaly od hrobu a běžely to oznámit jeho učedníkům. Cestou se s nimi náhle setkal Ježíš. „Buďte zdrávy,“ řekl. Padly před ním na kolena, objímaly mu nohy a klaněly se mu. „Nebojte se,“ opakoval jim Ježíš. „Jděte vyřídit mým bratrům, ať jdou do Galileje. Tam mě spatří.“  Zatímco ženy odcházely, někteří ze stráže dorazili do města a oznámili vrchním kněžím všechno, co se stalo. Ti se shromáždili a po poradě se staršími dali vojákům spoustu peněz se slovy: „Mluvte takhle: ‚V noci přišli jeho učedníci a ukradli ho, když jsme spali.‘ Kdyby se o tom doslechl prokurátor, my ho uklidníme a postaráme se, abyste neměli potíže.“ Strážní vzali peníze a dělali, jak byli poučeni. A toto vysvětlení je mezi Židy rozšířeno až dodnes.

Já jsem s vámi (Matouš 28.kapitola)

Jedenáct učedníků pak odešlo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil. A když ho spatřili, klaněli se mu, i když někteří pochybovali.  Ježíš k nim přistoupil a řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“

Hlas volajícího (Marek 1.kapitola)

Počátek evangelia o Ježíši Kristu, Božím Synu. Jak je psáno u proroka Izaiáše:  „Hle, posílám před tebou svého posla,  aby připravil tvou cestu.“  „Hlas volajícího na poušti:  Připravte cestu pro Pána!  Vyrovnejte jeho stezky!“  Tak přišel Jan, křtil na poušti a kázal křest pokání na odpuštění hříchů. Vycházela k němu celá judská země i všichni Jeruzalémští, vyznávali své hříchy a on je křtil v řece Jordán. Jan byl oblečen velbloudí srstí a koženým pásem kolem boků, jedl kobylky a lesní med. Kázal: „Po mně přichází někdo silnější než já! Nejsem hoden ani sehnout se a rozvázat mu řemínek sandálu. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“  V těch dnech přišel Ježíš z galilejského Nazaretu a dal se od Jana pokřtít v Jordánu. Když vystupoval z vody, ihned uviděl protržená nebesa a Ducha sestupujícího na něj jako holubice. Z nebe zazněl hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil.“

Království je blízko (Marek 1.kapitola)

Duch ho pak ihned vypudil na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a pokoušel ho satan. Byl tam s divokou zvěří a sloužili mu andělé.  Poté, co byl Jan uvězněn, Ježíš přišel do Galileje a kázal Boží evangelium: „Čas se naplnil – Boží království je blízko. Čiňte pokání a věřte evangeliu!“  Když se pak procházel podél Galilejského jezera, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak házejí síť do vody (byli to totiž rybáři). Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí!“ Ihned opustili sítě a šli za ním.  Poodešel dál a uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě. Ihned je zavolal a oni nechali svého otce Zebedea na lodi s nádeníky a odešli za ním.

Zázraky v Kafarnaum (Marek 1.kapitola)

Když potom přišli do Kafarnaum, vešel hned v sobotu do synagogy a učil. Nad jeho učením tam jen žasli, protože je učil jako ten, kdo má zmocnění, a ne jako znalci Písma. V jejich synagoze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Vykřikl: „Ach, co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zničit? Vím, kdo jsi – ten Svatý Boží!“  „Zmlkni,“ okřikl ho Ježíš, „a vyjdi z něj!“ Nečistý duch tím mužem zalomcoval, hlasitě vykřikl a vyšel z něj.  Všichni byli tak ohromeni, že se začali ptát jeden druhého: „Co to má znamenat? Co je to za nové učení? Rozkazuje mocně i nečistým duchům a poslouchají ho!“ A zpráva o něm se ihned roznesla po celém galilejském kraji.  Když odešli ze synagogy, hned šli s Jakubem a Janem domů k Šimonovi a Ondřejovi. Šimonova tchyně tam ležela v horečce, a tak mu o ní hned řekli. Přistoupil, vzal ji za ruku a zvedl ji. Horečka ji opustila a ona je začala obsluhovat.  Večer po západu slunce k němu přinesli všechny nemocné a posedlé. Celé město se seběhlo ke dveřím a on uzdravil množství lidí trápených různými neduhy a vyhnal množství démonů. Démonům nedovoloval mluvit, protože ho znali.

Kdybys jen chtěl (Marek 1.kapitola)

Ráno vstal dlouho před rozedněním a šel ven. Odešel na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon a ostatní se ale pustili za ním. Když ho našli, řekli mu: „Všichni tě hledají!“  On jim odpověděl: „Pojďme dál, do okolních městeček, abych kázal i tam. Vždyť proto jsem přišel.“ Kázal tedy v jejich synagogách po celé Galileji a vymítal démony.  Přišel k němu jeden malomocný a na kolenou ho prosil: „Kdybys jen chtěl, můžeš mě očistit!“  Naplněn soucitem, Ježíš vztáhl ruku a dotkl se ho se slovy: „Já to chci. Buď čistý!“ Malomocenství ho hned opustilo a byl čistý.  Ježíš ho pak ihned poslal pryč s přísným varováním: „Dej pozor, abys nikomu nic neříkal. Jdi se ale ukázat knězi a obětuj za své očištění dar, který přikázal Mojžíš, na svědectví pro ně.“  On ale šel a začal hodně mluvit a rozhlašovat tu věc tak, že Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A lidé se k němu scházeli odevšad.  Co je snadnější?  Po několika dnech opět přišel do Kafarnaum. Když se proslechlo, že je doma, shromáždilo se takové množství lidí, že už se nevešli ani ke dveřím. Zatímco k nim promlouval Slovo, přišli k němu čtyři muži a nesli ochrnutého. Kvůli davu ho ale k němu nemohli přinést, a tak odkryli střechu nad místem, kde byl, probořili ji a nosítka s tím ochrnutým spustili dolů. Když Ježíš uviděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, tvé hříchy jsou odpuštěny.“  Byli tu ale někteří ze znalců Písma. Seděli tam a v srdcích si říkali: „Jak to mluví? To je rouhání! Kdo může odpouštět hříchy než samotný Bůh?“  Ježíš v duchu ihned poznal, co si pro sebe říkají, a zeptal se jich: „Jak to přemýšlíte? Co je snadnější? Říci ochrnutému: ‚Tvé hříchy jsou odpuštěny,‘ anebo: ‚Vstaň, vezmi si lehátko a choď?‘ Ale abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy“ – tehdy pověděl ochrnutému – „říkám ti, vstaň, vezmi si lehátko a jdi domů.“  On hned vstal, přede všemi vzal své lehátko a odešel. Všichni byli ohromeni a oslavovali Boha: „Nic takového jsme nikdy neviděli!“

Nové víno (Marek 2.kapitola)

Ježíš šel znovu na břeh jezera. Všechen zástup tam přicházel k němu a on je vyučoval. Když cestou uviděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, řekl mu: „Pojď za mnou.“ A on vstal a šel za ním.  Ježíš pak stoloval v jeho domě a spolu s Ježíšem a jeho učedníky tehdy stolovali i mnozí výběrčí daní a různí hříšníci. Mnozí takoví ho totiž následovali. Když znalci Písma a farizeové uviděli, že jí s výběrčími daní a hříšníky, říkali jeho učedníkům: „Jak to, že jí s výběrčími daní a hříšníky?“  Když to Ježíš uslyšel, řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky.“  Janovi učedníci a farizeové měli ve zvyku se postit. Někteří přišli a ptali se ho: „Proč se Janovi učedníci a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“  Ježíš jim odpověděl: „Mohou se ženichovi přátelé postit, dokud je ženich ještě s nimi? Dokud mají ženicha u sebe, nemohou se postit. Přijdou dny, kdy jim bude ženich vzat, a tehdy, v ten den, se budou postit.  Nikdo nepřišívá záplatu z nové látky na starý plášť. Jinak se ta nová výplň od starého utrhne a díra bude ještě horší. Nikdo nelije nové víno do starých měchů. Jinak víno měchy roztrhne, víno se rozlije a měchy se zničí. Nové víno se lije do nových měchů.“

Pán soboty (Marek 2.kapitola)

Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: „Podívej se! Jak to, že dělají, co se v sobotu nesmí?“  Odpověděl jim: „Copak jste nikdy nečetli, co udělal David, když měl se svými muži nouzi a hlad? Jak za velekněze Abiatara vešel do Božího domu a jedl posvátné chleby předložení, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i svým mužům?“  Potom dodal: „Sobota byla učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Syn člověka je pánem i nad sobotou.“  Když znovu přišel do synagogy, byl tu člověk s ochrnutou rukou. Sledovali ho, zda jej uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat. Ježíš tomu muži s ochrnutou rukou řekl: „Postav se doprostřed.“  Potom se jich zeptal: „Smí se v sobotu konat dobro, nebo zlo? Zachránit život, nebo zničit?“ Oni však mlčeli.  S hněvem se po nich rozhlédl, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu muži: „Natáhni ruku.“ A když ji natáhl, byla znovu zdravá. Farizeové se pak hned odešli radit s herodiány, jak by ho zničili.

Boží Syn (Marek 3.kapitola)

Ježíš odešel se svými učedníky k jezeru a za ním šla velká spousta lidí z Galileje, z Judska, z Jeruzaléma i z Idumeje, Zajordánska a z okolí Týru a Sidonu. Když slyšeli, jaké věci dělal, přišla jich k němu velká spousta.  Proto řekl svým učedníkům, aby pro něj kvůli zástupu měli stále připravenou loďku, aby ho neumačkali. Uzdravil jich totiž tolik, že všichni, kdo měli nějaká trápení, se na něj tlačili, aby se ho dotkli. A nečistí duchové, jakmile ho uviděli, před ním padali a křičeli: „Ty jsi Boží Syn!“ Ale on jim velmi hrozil, aby ho neprozrazovali.

Dvanáct apoštolů (Marek 3.kapitola)

Potom vystoupil na horu, povolal k sobě ty, které sám chtěl, a přišli k němu. Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je poslal kázat a aby měli moc vymítat démony. Ustanovil jich dvanáct:  Šimona (kterému dal jméno Petr),  Jakuba Zebedeova,  jeho bratra Jana (ty dva pojmenoval Boanerges, „Synové hromu“),  Ondřeje,  Bartoloměje,  Matouše,  Tomáše,  Jakuba Alfeova,  Tadeáše,  Šimona Horlivce  a Jidáše Iškariotského, který ho potom zradil.

Rozdělený dům (Marek 3.kapitola)

Když se pak vrátil domů, znovu se sešel takový zástup, že se nemohli ani najíst. Když se to dozvěděli jeho příbuzní, vypravili se, aby si ho vzali, protože lidé říkali, že se pominul.  Znalci Písma, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali, že má Belzebuba a že vymítá démony knížetem démonů. Zavolal je tedy a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vymítat satana? Pokud se království rozdělí samo proti sobě, nemůže obstát. Také když se dům rozdělí sám proti sobě, nemůže obstát. Jestliže tedy satan povstal sám proti sobě a je rozdělen, nemůže obstát a je s ním konec. Nikdo ale nemůže přijít do domu siláka a uloupit jeho majetek, pokud toho siláka nejdříve nespoutá. Teprve tehdy vyloupí jeho dům.  Amen, říkám vám, že všechny hříchy budou lidským synům odpuštěny, i rouhání, jakkoli by se rouhali. Kdo by se ale rouhal proti Duchu svatému, tomu nebude nikdy odpuštěno; takový se provinil věčným hříchem.“ (Říkali totiž o něm, že má nečistého ducha.)

Ježíšova rodina (Marek 3.kapitola)

Tehdy dorazili jeho bratři a matka. Zůstali venku a vzkázali mu, že ho volají. Kolem něj seděl zástup lidí; řekli mu: „Pohleď, tvá matka a tví bratři jsou venku a hledají tě.“  On jim však odpověděl: „Kdo je má matka? Kdo jsou mí bratři?“  Rozhlédl se po těch, kdo seděli kolem něj, a řekl: „Pohleďte, má matka a mí bratři. Kdokoli plní Boží vůli, ten je můj bratr, sestra a matka.“

Podobenství o rozsévači (Marek 4.kapitola)

Znovu pak začal vyučovat u jezera. Shromáždil se k němu tak obrovský zástup, že nastoupil do lodi na jezeře a posadil se. Celý ten zástup byl na břehu a on je v podobenstvích učil o mnoha věcech. Ve svém vyučování jim řekl:  „Slyšte: Hle, vyšel rozsévač, aby rozséval. A jak rozséval, některá semena padla podél cesty a přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatá místa, kde neměla dost země, a ihned vzešla, protože země neměla hloubku. Když pak vyšlo slunce, spálilo je, a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla do trní, a když trní vyrostlo, udusilo je, takže nevydala úrodu. Ještě jiná však padla na dobrou půdu, vzešla, vzrostla a vydala úrodu – některé dalo třicetinásobek, jiné šedesátinásobek a jiné stonásobek.“ Potom dodal: „Kdo má uši k slyšení, slyš.“  Jakmile byl o samotě, ti, kdo byli s ním, se ho spolu s Dvanácti ptali na ta podobenství. „Vám je svěřeno tajemství Božího království,“ odpověděl jim, „ale těm, kdo jsou vně, se to všechno děje v podobenstvích, aby  ‚hleděli a hleděli, ale nechápali,  poslouchali a slyšeli, ale nerozuměli,  aby se snad neobrátili  a nebylo jim odpuštěno.‘“  Tehdy jim řekl: „Vy to podobenství nechápete? A jak porozumíte všem ostatním podobenstvím? Rozsévač rozsévá Slovo. Ti, kterým se rozsévá Slovo podél cesty, jsou tito: Jakmile uslyší, ihned přichází satan a bere Slovo, které do nich bylo zaseto. Ti, kterým se seje na skalnatou půdu, jsou pak tito: Jakmile uslyší Slovo, hned je s radostí přijímají, ale nemají v sobě kořen a jsou nestálí. Když potom kvůli Slovu nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadají. Další jsou ti, kterým se seje do trní: To jsou ti, kteří slyší Slovo, ale pak přicházejí starosti tohoto světa, oklamání bohatstvím a chtivost po dalších věcech a dusí Slovo, takže se stává neplodným. A pak jsou ti, u kterých se seje na dobré půdě: Slyší Slovo, přijímají je a přinášejí úrodu – jeden třicetinásobnou, jiný šedesátinásobnou a jiný stonásobnou.“

Jiná podobenství o Království (Marek 4.kapitola)

Dále jim řekl: „Přináší se snad lampa, aby ji postavili pod vědro nebo pod postel? Nemá se postavit na svícen? Není totiž nic skrytého, co by nemělo být zjeveno, ani nic tak utajeného, aby to nevyšlo najevo. Má-li kdo uši k slyšení, slyš!“  Řekl jim také: „Dávejte pozor na to, co posloucháte. Jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno a ještě vám bude přidáno. Tomu, kdo má, bude dáno, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.“  Potom řekl: „Boží království působí, jako když člověk hodí zrno na zem. Spí a vstává ve dne i v noci a to zrno klíčí a roste, a on ani neví jak. Země totiž plodí úrodu sama od sebe – nejdříve stéblo, potom klas a potom zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, ihned se chopí srpu, protože nastala žeň.“  Řekl také: „K čemu přirovnáme Boží království? Jakým podobenstvím ho představíme? Je jako zrnko hořčice, které když je zaseto do země, je nejmenší ze všech semen na zemi. Jakmile je však zaseto, roste, až je větší než všechny byliny, a vypouští mohutné větve, takže i ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.“  Přinášel jim Slovo v mnoha takových podobenstvích, nakolik byli schopni rozumět. Nemluvil k nim jinak než v podobenstvích, ale svým učedníkům všechno v soukromí vysvětloval.  Kdo to vůbec je?  Večer onoho dne jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu.“ Opustili tedy zástup a vzali ho, jak byl, na loďku. Byly s ním i jiné loďky. Tehdy se strhla veliká větrná bouře. Vlny se valily na loď a ta se už naplňovala vodou.  On ale spal na polštáři na lodní zádi. Vzbudili ho tedy: „Mistře, nezajímá tě, že umíráme?“  Když se probudil, okřikl vítr a přikázal vlnám: „Tiše, klid!“ Vítr se utišil a nastal naprostý klid.  „Proč se tak bojíte?“ řekl jim pak. „Ještě pořád nemáte víru?“  Byli z toho úplně vyděšení. „Kdo to vůbec je?“ ptali se jeden druhého. „Vždyť ho poslouchá i vítr a vlny!“

Legie (Marek 5.kapitola)

Tehdy se přeplavili přes jezero do gerasenského kraje. Jakmile vystoupil z lodi, ihned proti němu z hrobů vyšel člověk posedlý nečistým duchem. Bydlel v hrobech a nikdo ho už nemohl ani svázat řetězem. Předtím býval často spoután okovy a řetězy, ale on ty řetězy vždy roztrhal a okovy rozlámal, takže ho nikdo nemohl zkrotit. Pořád, ve dne i v noci, byl v hrobkách a na horách, křičel a tloukl se kamením.  Jakmile z dálky uviděl Ježíše, přiběhl a padl před ním na kolena. Hlasitě vykřikl: „Co je ti do mě, Ježíši, Synu Nejvyššího Boha? Pro Boha tě zapřísahám, netrýzni mě!“ (Ježíš mu totiž řekl: „Vyjdi z toho člověka, nečistý duchu!“)  „Jak se jmenuješ?“ ptal se ho Ježíš.  „Mé jméno je Legie,“ odpověděl. „Je nás totiž hodně.“ A velice ho prosil, ať je nevyhání z toho kraje.  Na úbočí hory se tam páslo veliké stádo prasat. Démoni ho proto prosili: „Pusť nás do těch prasat, ať vejdeme do nich!“ Ježíš jim to povolil, a tak ti nečistí duchové vyšli a vstoupili do prasat. Asi dvoutisícové stádo se jich pak rozběhlo ze srázu dolů do jezera, kde utonulo.  Pasáci tehdy utekli a rozhlásili to ve městě i na venkově. Lidé se šli podívat, co se to stalo. Když přišli k Ježíšovi a viděli toho, který býval posedlý tou Legií, jak tam sedí oblečen a při zdravém rozumu, dostali strach. Jakmile jim očití svědkové vylíčili, jak to bylo s tím posedlým a s těmi prasaty, začali ho prosit, ať opustí jejich kraj.  Když pak nastupoval na loď, žádal ho ten, který býval posedlý, aby s ním mohl zůstat. On mu to ale nedovolil. Řekl mu: „Jdi domů ke svým a vypravuj jim, jak veliké věci pro tebe udělal Pán a jak se nad tebou slitoval.“ Odešel tedy a začal v Dekapoli rozhlašovat, co všechno pro něj Ježíš udělal. Všichni byli ohromeni.  Kdo se mě dotkl?

Talitha kum (Marek 5.kapitola)

Když se pak Ježíš přeplavil lodí zpátky na druhý břeh, sešel se k němu u jezera veliký zástup. Přišel k němu jeden z představených synagogy jménem Jairus, a jakmile ho uviděl, padl mu k nohám. Snažně ho prosil: „Moje dcerka umírá! Pojď, vlož na ni ruce, ať je uzdravená a může žít.“ A tak šel s ním.  Veliký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která už dvanáct let krvácela. Mnoho vytrpěla od mnoha lékařů, utratila všechno, co měla, ale nic jí nepomohlo a bylo jí čím dál hůř. Když uslyšela o Ježíši, prošla k němu davem zezadu a dotkla se jeho roucha. Řekla si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho roucha, budu uzdravena.“ Její krvácení ihned přestalo a na těle pocítila, že byla z toho trápení uzdravena.  Ježíš v nitru ihned pocítil, že z něj vyšla moc. Otočil se v davu a zeptal se: „Kdo se dotkl mého roucha?“  Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, že se na tebe tlačí dav, a ptáš se: Kdo se mě dotkl?“  On se ale rozhlížel, aby viděl, kdo to udělal. Když ta žena poznala, co se s ní stalo, přistoupila, v posvátné úctě před ním padla na kolena a pověděla mu celou pravdu. Ježíš jí odpověděl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji a buď uzdravena ze svého trápení.“ Ještě to ani nedořekl, když přišli poslové z domu představeného synagogy se slovy: „Tvá dcera umřela. Proč ještě obtěžovat mistra?“  Ježíš ale jejich slova neposlouchal. „Neboj se, jenom věř,“ řekl představenému synagogy.  Nikomu nedovolil, aby ho doprovázel, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. Když přišel k domu představeného synagogy a uviděl veliký rozruch, všechny plačící a hlasitě naříkající, vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? To dítě neumřelo. Jen spí.“ Oni se mu ale smáli.  Když všechny vyhnal, vzal otce a matku dítěte i ty, kteří byli s ním, a vešel do místnosti, kde bylo dítě. Vzal dívku za ruku a řekl jí: „Talitha kum,“ což se překládá: „Děvčátko, říkám ti, vstávej.“ Ta dívka hned vstala a začala se procházet. Bylo jí dvanáct let. Přítomných se zmocnil nesmírný úžas, ale on jim jasně přikázal, ať se o tom nikdo nedozví. Řekl jim také, ať jí dají najíst.

Prorok beze cti (Marek 6.kapitola)

Potom odtud odešel a přišel do svého domovského města; jeho učedníci šli s ním. Když v sobotu začal učit v synagoze, mnozí z posluchačů žasli. „Odkud to má?“ ptali se. „Co to dostal za moudrost? A jak to, že se jeho rukama dějí takové zázraky? Není to snad ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josefa, Judy a Šimona? Nejsou snad jeho sestry tady s námi?“ A tak se nad ním pohoršovali.  Ježíš jim odpověděl: „Prorok není beze cti; jedině ve své vlasti, u svých příbuzných a ve vlastním domě.“ A nemohl tam vykonat žádný zázrak, jen na několik nemocných vložil ruce a uzdravil je.  Překvapen jejich nevírou pak obcházel okolní vesnice a učil.

Nic si s sebou neberte (Marek 6.kapitola)

Potom k sobě svolal dvanáct učedníků a začal je vysílat po dvou. Dal jim moc nad nečistými duchy a uložil jim, ať si na cestu neberou nic kromě hole: ani mošnu ani chléb ani peníze do opasku; ať mají obuté sandály, ale neberou si ani náhradní košile.  „Když vejdete do něčího domu,“ řekl jim, „zůstaňte tam, dokud neodejdete. Kdyby vás ale někde nepřijali a neposlouchali, vyjděte odtud a setřeste z nohou prach na svědectví proti nim.“  A tak šli a vyzývali lidi k pokání. Vymítali mnoho démonů a mnoho nemocných mazali olejem a uzdravovali.

Smrt Jana Křtitele (Marek 6.kapitola)

Jak se jeho pověst šířila, uslyšel o něm i král Herodes. Říkalo se: „Jan Křtitel vstal z mrtvých! To proto se skrze něj dějí zázraky.“ Jiní říkali: „Je to Eliáš,“ a další: „Je to prorok jako jeden z dávných proroků.“ Když to Herodes uslyšel, řekl: „Je to Jan, kterého jsem nechal stít. Vstal z mrtvých!“  Herodes totiž osobně poslal pro Jana, dal ho zatknout, spoutat a uvěznit kvůli Herodiadě, s níž se oženil, ačkoli byla manželkou jeho bratra Filipa. Jan Herodovi říkal: „Tvůj sňatek s bratrovou manželkou je nezákonný!“ Herodias mu to měla za zlé a chtěla ho zabít, ale nemohla. Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to spravedlivý a svatý člověk, a tak ho chránil. Když ho slyšel, býval velmi znepokojen, ale přesto mu rád naslouchal.  Příhodný den však přišel, když Herodes na oslavu svých narozenin uspořádal hostinu pro své velmože a velitele a pro přední muže Galileje. Když přišla dcera té Herodiady a zatančila, zalíbila se Herodovi i jeho hostům natolik, že král dívce řekl: „Požádej mě, o co chceš, a dám ti to.“ Odpřísáhl: „Splním ti jakékoli přání až do polovice mého království.“  Šla tedy za svou matkou a ptala se jí: „O co mám žádat?“  „O hlavu Jana Křtitele!“ řekla jí matka.  A tak hned spěchala za králem a žádala: „Chci, abys mi hned teď přinesl na míse hlavu Jana Křtitele.“  Krále přepadla úzkost, ale kvůli svým přísahám a svým hostům jí to nechtěl odmítnout. Hned poslal kata s příkazem, ať přinese Janovu hlavu. Ten odešel, sťal ho ve vězení a přinesl jeho hlavu na míse. Dal ji té dívce a ta ji dala své matce. Když o tom uslyšeli jeho učedníci, přišli, vzali jeho tělo a pohřbili ho.

Pět chlebů a dvě ryby (Marek 6.kapitola)

Potom se apoštolové sešli k Ježíšovi a oznámili mu všechno, co dělali a co učili. Tehdy jim řekl: „Pojďte jen vy sami stranou na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Těch, kdo k nim přicházeli a zase odcházeli, bylo totiž tolik, že neměli ani chvilku na jídlo.  Odpluli tedy lodí o samotě na pusté místo. Ale když odcházeli, mnozí je uviděli a poznali. Seběhli se tam ze všech měst pěšky a předstihli je. Když Ježíš vystoupil, uviděl veliký zástup lidí. Byl naplněn soucitem k nim, protože byli jako ovce bez pastýře. Tehdy je začal učit o mnoha věcech.  Když se už připozdilo, přišli za ním jeho učedníci. „Tohle místo je pusté a už je moc hodin,“ řekli. „Propusť je, ať si jdou do okolních statků a vesnic koupit jídlo. Vždyť nemají co jíst.“  Odpověděl jim: „Vy jim dejte najíst.“  „To máme jít nakoupit chleba za dvě stě denárů a dát jim najíst?“ namítli.  „Kolik máte chlebů?“ řekl jim. „Jděte se podívat.“  Když to zjistili, řekli: „Pět – a dvě ryby.“  Tehdy jim dal pokyn, aby všechny posadili v hloučcích na zelené trávě. Když se rozložili ve skupinách po stu a po padesáti, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, lámal ty chleby a dával svým učedníkům, aby jim je předkládali. I ty dvě ryby rozdělil všem, a tak se všichni najedli do sytosti. Potom sebrali dvanáct košů plných kousků chleba a ryb. A ty chleby jedlo pět tisíc mužů.  To jsem já!  Hned potom přiměl své učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu k Betsaidě, než rozpustí zástup. A když se s nimi rozloučil, odešel na horu, aby se modlil.  Pozdě večer byla loď uprostřed jezera a on sám na zemi. Uviděl je, jak se dřou s veslováním, protože vítr vál proti nim. Krátce před svítáním se k nim vydal pěšky po hladině a chtěl je minout. Když ho uviděli, jak kráčí po jezeře, mysleli, že je to přízrak, a křičeli strachy. Všichni ho totiž uviděli a vyděsili se.  On ale na ně hned promluvil: „Vzchopte se, to jsem já! Nebojte se.“ Nastoupil k nim do lodi a vítr se utišil. Oni z toho byli úplně omráčení úžasem. Nepochopili totiž nic ohledně těch chlebů; jejich srdce bylo tvrdé.  A když se přeplavili, přistáli u Genezaretu, kde zakotvili. Jakmile vystoupili z lodi, lidé ho hned poznali. Zběhali celý ten kraj a začali na nosítkách snášet nemocné tam, kde slyšeli, že je. Ať přišel do vesnic, do měst nebo na venkov, lidé pokládali nemocné na ulice a prosili ho, aby se mohli dotknout aspoň cípu jeho roucha. A kdokoli se ho dotkl, byl uzdraven.

Co člověka špiní (Marek 7.kapitola)

Farizeové a někteří znalci Písma, kteří dorazili z Jeruzaléma, se sešli u Ježíše a uviděli některé jeho učedníky jíst chleby ‚nečistýma‘ (to jest neumytýma) rukama. Farizeové a všichni Židé totiž nejedí, aniž by si obřadně umyli ruce, a tak dodržují tradici starších. Když přijdou z trhu, nejedí, dokud se nevykoupou. A je ještě mnoho jiných věcí, které přijali a dodržují, jako očišťování pohárů, džbánů, měděných nádob a lehátek. Farizeové a znalci Písma se ho tedy zeptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle tradice starších a jedí chléb nečistýma rukama?“  On jim odpověděl: „Izaiáš o vás pokrytcích prorokoval správně. Jak je psáno:  ‚Tento lid mě ctí svými rty,  srdcem je mi však vzdálený.  Nadarmo mě ale uctívají,  když učí lidské nauky a příkazy.‘  Opustili jste Boží přikázání, ale lidské tradice dodržujete.“  Potom pokračoval: „Opravdu pěkně zavrhujete Boží přikázání, abyste zachovali svou vlastní tradici! Mojžíš řekl: ‚Cti otce i matku‘ a ‚Kdokoli by zlořečil otci nebo matce, musí zemřít.‘b Vy ale říkáte, že kdyby člověk řekl otci nebo matce: ‚To, čím bych ti měl vypomoci, je korban‘ (to jest dar Bohu), tak už ho nenecháte nic udělat pro jeho otce nebo matku. Rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou jste ustanovili. A podobných věcí děláte spoustu.“  Znovu pak svolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě všichni a rozumějte. Nic, co do člověka vchází zvenku, ho nemůže pošpinit. Člověka špiní to, co z něj vychází!“  Když pak odešel od zástupu do domu, učedníci se ho vyptávali na to podobenství. On jim odpověděl: „To jste tak nechápaví? Nerozumíte, že cokoli vchází do člověka zvenku, ho nemůže pošpinit? Nejde to přece do jeho srdce, ale do břicha a odtud do stoky!“ Tak očistil všechny pokrmy.  Potom řekl: „Co z člověka vychází, to člověka špiní. Z nitra lidského srdce vycházejí zlé myšlenky, smilnění, krádeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, ničemnost, lstivost, nestydatost, závist, urážky, pýcha, potrhlost. Všechny tyto zlé věci vycházejí z nitra a špiní člověka.“

Víra pohanské ženy (Marek 7.kapitola)

Potom vstal a odešel odtud do okolí Týru. Vešel do jednoho domu a ačkoli nechtěl, aby se to někdo dozvěděl, nedalo se to utajit. Hned se totiž o něm doslechla jedna žena, která měla dcerku s nečistým duchem. Přišla, padla mu k nohám a prosila ho, aby z její dcery vyhnal démona.  Ta žena byla Řekyně, rodem Syroféničanka, a tak jí řekl: „Napřed nech najíst děti. Není správné vzít chleba dětem a hodit ho psům.“  Ona však odpověděla: „Ano, Pane, ale i psi pod stolem jedí zbytky po dětech.“  „Díky tomu, cos řekla, můžeš jít domů,“ odvětil jí na to. „Ten démon už z tvé dcery vyšel.“ Když pak přišla domů, zjistila, že dívka leží na lůžku a že démon je pryč.  Ježíš pak odešel z týrského kraje, prošel Sidon a přes území Dekapole dorazil ke Galilejskému jezeru. Tam k němu přivedli hluchoněmého člověka a prosili ho, aby na něj vložil ruku. On si ho vzal stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, plivl a dotkl se jeho jazyka. Potom vzhlédl k nebi, vzdychl a řekl mu: „Efatha!“ což znamená: „Otevři se!“ Jeho uši se ihned otevřely, pouto jeho jazyka se uvolnilo a začal mluvit správně.  Ježíš jim zakázal komukoli to říkat, ale čím více jim to zakazoval, tím více to rozhlašovali. Lidé byli naprosto ohromeni. Říkali: „Všechno udělal dobře! Dokonce dává hluchým sluch a němým řeč!“

Sedm chlebů a pár rybek (Marek 8.kapitola)

V těch dnech se znovu sešlo veliké množství lidí. Když jim pak došlo jídlo, Ježíš svolal své učedníky a řekl jim: „Je mi jich líto. Jsou se mnou už tři dny a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, padnou na cestě vyčerpáním. A někteří přišli zdaleka.“  „Jak by tu někdo mohl ty lidi nakrmit? namítli učedníci. „Vždyť je tu pustina!“  „Kolik máte chlebů?“ zeptal se jich.  „Sedm,“ odpověděli.  Nechal tedy zástup posadit na zem, vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali. Ti je pak předložili zástupu. Měli také pár malých rybek. Ježíš je požehnal a řekl, ať předkládají i je. A tak se najedli do sytosti a ještě nasbírali sedm košů nalámaných kousků, které zbyly. Bylo tam tehdy okolo čtyř tisíc lidí. Když je Ježíš propustil, ihned nastoupil s učedníky na loď a přijel do dalmanutského kraje.

Farizejský kvas (Marek 8.kapitola)

Tehdy přišli farizeové a začali se s ním hádat a pokoušet ho. Chtěli od něj nějaké znamení z nebe. Ježíš si v duchu povzdychl a řekl: „Proč toto pokolení žádá znamení? Amen, říkám vám, že toto pokolení žádné znamení nedostane!“ Opustil je, nastoupil zase do lodi a odplul na druhou stranu.  Zapomněli ale vzít chléb a neměli s sebou na lodi víc než jeden bochník. Ježíš jim zdůrazňoval: „Pečlivě se varujte kvasu farizeů a kvasu Herodova.“  Začali se tedy mezi sebou dohadovat, že nemají chleba.  Ježíš to ale věděl, a tak jim řekl: „Proč se dohadujete, že nemáte chleba? Ještě nechápete a nerozumíte? Ještě máte tvrdé srdce? Máte oči, a nevidíte? Máte uši, a neslyšíte? Už si nevzpomínáte? Když jsem nalámal pět chlebů pěti tisícům, kolik plných košů nalámaných kousků jste nasbírali?“  „Dvanáct,“ odpověděli.  „A co těch sedm chlebů pro čtyři tisíce? Kolik plných košů nalámaných kousků jste nasbírali?“  „Sedm,“ odpověděli.  Na to jim řekl: „Ještě nerozumíte?“  Vidíš něco?  Když přišli do Betsaidy, přivedli k němu slepce a prosili ho, aby se ho dotkl. Vzal slepce za ruku a odvedl ho za vesnici. Plivl mu na oči, vložil na něj ruce a ptal se ho: „Vidíš něco?“  On vzhlédl a řekl: „Rozeznávám lidi – vidím něco jako chodící stromy.“  Znovu mu vložil ruce na oči, a když vzhlédl, byl uzdraven. Viděl všechno jasně i na dálku. Ježíš ho pak poslal domů se slovy: „Do vesnice ale nechoď.“

Ty jsi Mesiáš (Marek 8.kapitola)

Ježíš a jeho učedníci pak vyšli do vesnic kolem Cesareje Filipovy. Cestou se svých učedníků ptal: „Za koho mě mají lidé?“  Odpověděli: „Někteří za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní za jednoho z proroků.“  „A za koho mě máte vy?“ zeptal se.  „Ty jsi Mesiáš!“ odpověděl mu Petr.  On je ale přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali.  Tehdy je začal učit, že Syn člověka musí mnoho vytrpět a být zavržen staršími, vrchními kněžími i znalci Písma, být zabit a po třech dnech vstát z mrtvých. Protože ty věci říkal otevřeně, Petr ho vzal stranou a začal ho kárat.  Ježíš se ale obrátil, podíval se na své učedníky a okřikl Petra: „Odejdi ode mě, satane! Nemyslíš na Boží věci, ale na lidské.“  Potom svolal zástup se svými učedníky a řekl jim: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ten jej ztratí, ale kdokoli by ztratil život pro mě a pro evangelium, ten jej zachrání. Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale sám sobě uškodil? Co dá člověk na oplátku za svůj život? Kdo by se v tomto cizoložném a hříšném pokolení styděl za mě a za má slova, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.“  A řekl jim: „Amen, říkám vám, že někteří z těch, kdo tu stojí, rozhodně nezakusí smrt, dokud nespatří, jak Boží království přišlo v moci.“  Ježíš, Mojžíš a Eliáš  Po šesti dnech Ježíš k sobě vzal Petra, Jakuba a Jana, vyvedl je samotné stranou na vysokou horu a proměnil se před nimi. Jeho šaty se rozzářily a úplně zbělely, tak jak by je žádný bělič na zemi nemohl vybělit. A uviděli Eliáše a Mojžíše, jak rozmlouvají s Ježíšem.  Petr na to Ježíšovi řekl: „Rabbi, dobře, že jsme tu! Uděláme tu tři stánky – jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Byli totiž tak vyděšení, že nevěděl, co by řekl.  Vtom se objevil oblak a zahalil je. Z oblaku zazněl hlas: „Toto je můj milovaný Syn. Toho poslouchejte.“ Hned se rozhlédli, ale neviděli už u sebe nikoho než samotného Ježíše.  Cestou zpět z hory jim přikázal, aby nikomu neříkali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Nechali si to tedy pro sebe. Jen se dohadovali, co to je ‚vstát z mrtvých‘.  Potom se ho zeptali: „Proč ale znalci Písma říkají, že nejdříve musí přijít Eliáš?“  On jim odpověděl: „Jistě, ‚nejdříve přijde Eliáš a všechno napraví‘. Co je ale psáno o Synu člověka? Že musí mnoho vytrpět a být pohrdán. Říkám vám, že Eliáš už přišel a oni mu udělali, co chtěli, jak je to o něm psáno.“  Pomoz mé nevíře!  Když potom přišel k učedníkům, uviděl kolem nich spoustu lidí a znalce Písma, jak se s nimi dohadují. Jakmile ho všichni v zástupu spatřili, byli ohromeni. Běželi k němu a zdravili ho.  „Proč se s nimi dohadujete?“ zeptal se jich Ježíš.  „Mistře,“ odpověděl mu jeden ze zástupu, „přivedl jsem k tobě svého syna, který má němého ducha. Kdykoli se ho zmocní, trhá jím a on má pěnu u úst, skřípe zuby a celý ztuhne. Řekl jsem tvým učedníkům, ať toho ducha vyženou, ale nedokázali to!“  „Vy nevěřící pokolení!“ zvolal Ježíš. „Jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás budu snášet? Přiveďte ho ke mně.“ A tak ho k němu přivedli. Jakmile ho chlapec uviděl, hned jím ten duch začal zmítat, až upadl a s pěnou u úst se válel po zemi. Ježíš se zeptal jeho otce: „Jak dlouho se mu to děje?“  „Od dětství,“ odpověděl. „Často s ním házel i do ohně a do vody, aby ho zabil. Můžeš-li ale něco udělat, slituj se nad námi a pomoz nám!“  „‚Můžeš-li‘?“ opáčil Ježíš. „Pro věřícího je možné všechno.“  „Já věřím!“ zvolal hned chlapcův otec. „Pomoz mé nevíře!“  Když Ježíš uviděl, že se sbíhá zástup, okřikl nečistého ducha: „Němý a hluchý duchu, já ti přikazuji: vyjdi z něj a už do něj nevcházej!“ A tak s křikem a velikým zmítáním vyšel. Chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že zemřel. Když ho ale Ježíš vzal za ruku a zvedl ho, vstal.  Jakmile přišel domů, učedníci se ho v soukromí ptali: „Proč jsme ho my nemohli vyhnat?“  Odpověděl jim: „Tento druh démonů nemůže vyjít jinak než skrze modlitbu.“

Nejmenší jsou největší (Marek 9.kapitola)

Pak odtud odešli. Procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Učil totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán do lidských rukou, zabijí ho a třetího dne po svém zabití vstane z mrtvých.“ Oni ta slova nechápali, ale báli se ho zeptat.  Když přišel domů do Kafarnaum, ptal se jich: „O čem jste se to cestou dohadovali?“ Oni však mlčeli, neboť se cestou mezi sebou hádali, kdo z nich je největší.  Posadil se tedy, zavolal těch Dvanáct k sobě a řekl jim: „Chce-li někdo být první, ať je poslední ze všech a služebník všech.“ Vzal dítě a postavil je uprostřed. Potom je vzal do náručí se slovy: „Kdokoli přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne, a kdokoli přijme mne, nepřijímá mne, ale Toho, který mě poslal.“  „Mistře,“ řekl mu na to Jan, „viděli jsme jednoho, který nechodí s námi, jak ve tvém jménu vymítá démony. Snažili jsme se mu v tom zabránit, protože nechodí s námi.“  „Nebraňte mu!“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nemůže vykonat zázrak v mém jménu a hned nato o mně mluvit zle. Kdo není proti nám, je s námi. Kdo by vám podal i jen pohár vody, protože patříte Mesiáši, amen, říkám vám, že nepřijde o svou odplatu.  Kdokoli by ale svedl jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, bylo by pro něj mnohem lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a hodili ho do moře. Kdyby tě sváděla tvá ruka, usekni ji. Je pro tebe lepší vejít zmrzačený do života, než jít s oběma rukama do pekla, do toho neuhasitelného ohně. A kdyby tě sváděla tvá noha, usekni ji. Je pro tebe lepší vejít chromý do života, než být s oběma nohama uvržen do pekla. A kdyby tě svádělo tvé oko, zahoď je. Je pro tebe lepší vejít jednooký do Božího království, než být s oběma očima uvržen do pekla, kde ‚jejich červ nehyne a oheň nehasne‘.  Každý totiž bude solen ohněm. Sůl je dobrá. Kdyby ale sůl přestala být slaná, čím ji osolíte? Mějte v sobě sůl a žijte spolu v pokoji.“

Co Bůh spojil (Marek 10.kapitola)

Potom vstal, odešel odtud a přes krajinu za Jordánem přišel do judské země. Tam se k němu znovu sešly zástupy a on je podle svého zvyku opět učil.  Tehdy k němu přišli farizeové a pokoušeli ho otázkou: „Smí muž zapudit manželku?“  „Co vám přikázal Mojžíš?“ řekl jim na to.  „Mojžíš nám dovolil napsat rozlukový list a zapudit ji,“ odpověděli.  „To přikázání vám napsal kvůli tvrdosti vašeho srdce,“ řekl jim na to Ježíš. „Od počátku stvoření je ale Bůh ‚učinil jako muže a ženu‘. ‚Proto člověk opustí svého otce i matku, přilne ke své manželce a ti dva budou jedno tělo.‘ A tak už nejsou dva, ale jedno tělo. Co Bůh spojil, ať člověk nerozděluje.“  Doma se ho na to učedníci znovu vyptávali. Odpověděl jim: „Kdokoli zapudí svou manželku a vezme si jinou, cizoloží proti ní. Také žena, která opustí svého muže a vdá se za jiného, cizoloží.“

Kdo vejde do Království (Marek 10.kapitola)

Tehdy k němu přinášeli malé děti, aby se jich dotkl, ale učedníci je okřikovali. Když to Ježíš uviděl, rozhořčil se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim – vždyť právě takovým patří Boží království! Amen, říkám vám, že kdokoli nepřijme Boží království jako dítě, nikdy do něj nevejde.“ Potom je bral do náručí, vkládal na ně ruce a žehnal jim.  Když se znovu vydal na cestu, doběhl je jeden muž, poklekl před ním a ptal se ho: „Dobrý mistře, co mám udělat, abych se stal dědicem věčného života?“  „Proč mě nazýváš dobrým?“ opáčil Ježíš. „Nikdo není dobrý, jen jediný – Bůh. Přikázání znáš: ‚Necizolož, nezabíjej, nekraď, nelži, nepodváděj, cti svého otce i matku.‘“  „Mistře,“ odpověděl, „to všechno jsem dodržoval odmalička.“  Ježíš se na něj zadíval, zamiloval si ho a řekl mu: „Schází ti jen jedno – jdi, prodej všechno, co máš, rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“ Ta slova ho ale zarmoutila, a tak smutně odešel. Měl totiž mnoho majetku.  Ježíš se ohlédl a řekl svým učedníkům: „Jak nesnadno vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Učedníci byli z jeho slov ohromeni. Ježíš jim tedy zopakoval: „Synáčkové, jak těžké je vejít do Božího království! To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“  V naprostém ohromení se jeden druhého ptali: „Kdo tedy může být spasen?“  Ježíš se na ně podíval a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. U Boha je možné všechno.“  „Podívej se,“ ozval se Petr, „my jsme všechno opustili a šli jsme za tebou.“  Ježíš odpověděl: „Amen, říkám vám, že není nikdo, kdo by opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu a nepřijal by nyní v tomto čase stokrát tolik domů a bratrů a sester a matek a dětí a polí s pronásledováním a v nadcházejícím věku věčný život. Mnozí první pak budou poslední a poslední první.“  Můžete pít můj kalich?  Byli na cestě vzhůru do Jeruzaléma. Ježíš šel napřed a oni ho ohromeně a se strachem následovali. Tehdy vzal těch Dvanáct znovu k sobě a začal jim opakovat, co se mu má stát: „Hle, blížíme se k Jeruzalému. Tam bude Syn člověka vydán vrchním kněžím a znalcům Písma. Odsoudí ho k smrti, vydají pohanům, budou se mu vysmívat, zbičují ho, poplivou a zabijí, ale třetího dne vstane z mrtvých.“  Tehdy k němu přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan se slovy: „Mistře, prosíme, abys nám splnil přání.“  „Co pro vás mám udělat?“ zeptal se jich.  „Nech nás sedět ve své slávě – jednoho po tvé pravici a druhého po tvé levici.“  „Nevíte, o co prosíte,“ řekl jim na to Ježíš. „Můžete snad pít kalich, který piji, a podstoupit křest, který podstupuji?“  „Můžeme,“ odvětili.  Na to jim Ježíš řekl: „Ano, budete pít kalich, který piji, a podstoupíte křest, který podstupuji. Dát vám sedět po mé pravici nebo levici však není na mně. To místo patří těm, pro něž je připraveno.“  A když to uslyšelo ostatních deset, rozhořčili se na Jakuba a Jana. Ježíš je ale zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že věhlasní vládcové národů nad nimi panují a jejich velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdo by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. Kdo by mezi vámi chtěl být první, ať je otrokem všech. Ani Syn člověka přece nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Bartimeus (Marek 10.kapitola)

Přišli do Jericha. Když pak se svými učedníky a s velikým zástupem vycházel z Jericha, u cesty seděl slepý žebrák Bartimeus, syn Timeův. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho okřikovali, ať mlčí, ale on křičel tím více: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“  Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho.“  A tak toho slepce zavolali. „Vzchop se!“ říkali mu. „Vstávej, volá tě!“ On odhodil svůj plášť, zvedl se a došel k Ježíšovi.  Ježíš se ho zeptal: „Co mám pro tebe udělat?“  „Rabboni, ať vidím!“ odpověděl slepec.  Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě uzdravila.“ A on hned prohlédl a následoval ho na cestě.

Král na oslíku (Marek 11.kapitola)

Když se přiblížili k Jeruzalému – k Betfagé a Betanii u Olivetské hory, poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do vesnice před vámi. Hned jak do ní vejdete, najdete přivázané oslátko, na kterém ještě nikdo nikdy neseděl. Odvažte ho a přiveďte. Kdyby se vás někdo ptal: ‚Co to děláte?‘ řekněte: ‚Pán ho potřebuje,‘ a hned ho sem pošle.“  Odešli tedy, a když našli oslátko přivázané u dveří venku na ulici, odvázali je. Někteří z kolemstojících jim řekli: „Co to děláte? Jak to, že odvazujete oslátko?“ Když jim ale odpověděli, jak jim Ježíš řekl, nechali je.  Potom to oslátko přivedli k Ježíši, přikryli je svými plášti a on si na ně sedl. Mnozí prostírali na cestě své pláště, jiní pak ratolesti, které nařezali v polích. Ti, kdo šli napřed, i ti, kdo šli za ním, volali:  „Hosana!“  „Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!“  „Požehnané království našeho otce Davida!“  „Hosana na výsostech!“  Tak dorazil do Jeruzaléma a do chrámu. Když si všechno prohlédl, byl už večer, a tak se Dvanácti odešel do Betanie.

Doupě lupičů (Marek 11.kapitola)

Když druhého dne vycházeli z Betanie, Ježíš dostal hlad. Zdálky uviděl fíkovník s listím, a tak šel k němu, zda by snad na něm něco nenalezl. Když přišel, nenašel na něm nic než listí, protože nebyl čas fíků. Řekl mu: „Ať už z tebe nikdy nikdo nejí ovoce!“ A jeho učedníci to slyšeli.  Tak přišli do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo v chrámě prodávali i kupovali. Zpřevracel stoly směnárníků i sedačky prodavačů holubic a nikomu nedovoloval ani přenášet zboží přes chrámové nádvoří. Potom je vyučoval: „Není snad psáno, že ‚Můj dům bude nazýván domem modlitby pro všechny národy‘? Vy jste z něj ale udělali ‚doupě lupičů‘!“  Když to uslyšeli vrchní kněží a znalci Písma, začali hledat způsob, jak ho zničit, protože se ho báli. Všechen zástup totiž žasl nad jeho učením. Večer pak znovu odešli z města.

Boží víra (Marek 11.kapitola)

Když pak šli ráno zase kolem toho fíkovníku, uviděli, že od kořenů uschl. Petr se tehdy rozpomněl a zvolal: „Mistře, podívej se, ten fíkovník, který jsi proklel, uschl!“  Ježíš jim na to řekl: „Mějte Boží víru. Amen, říkám vám, že kdokoli by řekl této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře,‘ a nepochyboval by v srdci, ale věřil by, že se děje to, co říká, stane se mu to. Proto vám říkám: Věřte, že všechno, o co při modlitbě prosíte, jste dostali, a budete to mít. Když se postavíte k modlitbě, odpouštějte, pokud něco proti někomu máte, aby i váš Otec v nebesích odpustil vaše prohřešky vám.“

Jakým právem (Marek 11.kapitola)

Tak znovu přišli do Jeruzaléma. Když se procházel v chrámu, přistoupili k němu vrchní kněží, znalci Písma a starší lidu se slovy: „Jakým právem to všechno děláš? Kdo tě k tomu zmocnil?!“  „Také se vás na něco zeptám,“ řekl jim Ježíš. „Odpovězte mi a já vám pak řeknu, jakým právem to dělám. Byl Janův křest z nebe, nebo z lidí? Odpovězte mi.“  Začali se mezi sebou dohadovat: „Když řekneme, že z nebe, řekne nám: ‚Tak proč jste mu nevěřili?‘ Když ale řekneme, že z lidí…“ Báli se totiž zástupů, protože všichni měli Jana za opravdového proroka. Nakonec mu řekli: „Nevíme.“  „Ani já vám tedy nepovím, jakým právem to dělám,“ řekl jim Ježíš.

O zlých vinařích (Marek 12.kapitola)

Tehdy jim začal vyprávět podobenství: „Jeden člověk vysadil vinici, obehnal ji plotem, vykopal v ní lis a postavil věž. Pak ji pronajal vinařům a vydal se na cestu. Když nastal čas vinobraní, poslal k vinařům služebníka, aby od nich převzal díl z úrody vinice. Ti se ho však chopili, ztloukli ho a poslali pryč s prázdnou. Poslal k nim tedy ještě jiného služebníka. Toho poranili na hlavě a zohavili. A tak poslal ještě dalšího. Toho zabili a stejně tak mnoho jiných. Některé tloukli a jiné zabíjeli.  Nakonec už mu zbýval jen jediný – jeho milovaný syn. Poslal ho tedy k nim, neboť si říkal: ‚Před mým synem se zastydí.‘ Vinaři si ale řekli: ‚Tohle je dědic. Pojďme ho zabít, a dědictví bude naše!‘ Chopili se ho, zabili a vyvlekli ho z vinice ven.  Co tedy udělá pán vinice? Přijde, ty vinaře zahubí a vinici dá jiným. Nečetli jste snad Písmo?  ‚Kámen staviteli zavržený  stal se kamenem úhelným.  Sám Hospodin to učinil  a v našich očích je to div.‘“  Když pochopili, že to podobenství řekl o nich, chtěli ho zatknout. Báli se ale zástupu, a tak ho nechali a odešli.  Čí je ten obraz?  Potom k němu poslali některé z farizeů a herodiánů, aby ho chytili za slovo. Přišli a řekli mu: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a na nikoho nedbáš, neboť se neohlížíš na to, kdo je kdo, ale pravdivě učíš Boží cestě. Je správné dávat císaři daň, nebo ne? Máme platit, nebo ne?“  On ale znal jejich pokrytectví, a tak jim řekl: „Proč mě pokoušíte? Přineste mi denár, ať se podívám.“ Když mu ho podali, zeptal se jich: „Čí je ten obraz a nápis?“  „Císařův,“ odpověděli.  „Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží,“ řekl jim Ježíš. Zůstali nad tím v úžasu.

Bůh je Bohem živých (Marek 12.kapitola)

Potom k němu přišli saduceové (kteří tvrdí, že není žádné vzkříšení) a ptali se ho: „Mistře, Mojžíš nám napsal, že když ženatý muž zemře bezdětný, má si jeho ženu vzít jeho bratr, aby svému bratru vzbudil potomka. Bylo sedm bratrů. První se oženil, zemřel a nezanechal potomka. Pak si ji vzal druhý, ale také zemřel a nezanechal potomka. Stejně tak třetí. Ani jeden z těch sedmi nezanechal potomka. Nakonec pak zemřela i ta žena. Až tedy při vzkříšení vstanou z mrtvých, kdo z nich ji bude mít za manželku? Vždyť ji mělo všech sedm!“  Ježíš jim odpověděl: „Nemýlíte se proto, že neznáte Písma ani Boží moc? Až lidé vstanou z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat, ale budou jako andělé v nebi. A ohledně toho, že mrtví vstávají – copak jste nečetli v Knize Mojžíšově, jak k němu Bůh promluvil z keře: ‚Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? On přece není Bohem mrtvých, ale živých! Velice se mýlíte.“

Největší přikázání (Marek 12.kapitola)

Jeden ze znalců Písma slyšel jejich rozpravu a viděl, jak dobře jim odpověděl. Přistoupil tedy a zeptal se ho: „Které přikázání je ze všech nejdůležitější?“  Ježíš mu odpověděl: „Nejdůležitější je: ‚Slyš, Izraeli – Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné přikázání není důležitější než tato dvě.“  Na to mu ten znalec Písma řekl: „Mistře, to jsi opravdu řekl dobře. Ano, Bůh je jediný a není žádný kromě něj. A milovat ho celým srdcem, celým rozumem a ze vší síly a milovat svého bližního jako sám sebe – to je nade všechny zápaly a oběti.“  Když Ježíš uviděl, jak moudře mu odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se ho už neodvažoval na nic zeptat.  Syn, nebo Pán?  Když potom Ježíš vyučoval v chrámu, zeptal se: „Jak mohou znalci Písma říkat, že Mesiáš je Davidův syn? Vždyť sám David řekl v Duchu svatém:  ‚Hospodin řekl mému Pánu:  Seď po mé pravici,  než ti tvé nepřátele  k nohám položím.‘  Sám David ho nazývá Pánem – jak tedy může být Mesiáš jeho syn?“ A veliký zástup ho rád poslouchal.  Ve svém vyučování říkal: „Dejte si pozor na znalce Písma, kteří rádi chodí ve slavnostních pláštích, nechají se zdravit na tržištích, sedají na předních sedadlech ve shromážděních a na čestných místech při večeřích a kteří vyjídají vdovské domy pod záminkou dlouhých modliteb. Takové čeká nejtěžší trest!“

Dva haléřky (Marek 12.kapitola)

Potom se posadil naproti pokladnici a díval se, jak do ní lidé házejí peníze. A mnoho bohatých tam házelo hodně. Když pak přišla jedna chudá vdova, hodila tam dva haléřky (což je jeden čtvrťák). Tehdy svolal své učedníky a řekl jim: „Amen, říkám vám, že tato chudá vdova dala více než všichni, kdo házeli peníze do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ale tato žena dala ze svého nedostatku všechno, co měla, celé své živobytí.“

Počátky porodních bolestí (Marek 13.kapitola)

Cestou z chrámu mu jeden z jeho učedníků řekl: „Mistře, pohleď, jaké kameny a jaké stavby!“  Ježíš mu řekl: „Vidíš ty veliké stavby? Nezůstane tu kámen na kameni. Všechno bude zbořeno.“  Když se pak posadil na Olivetské hoře naproti chrámu, Petr, Jakub, Jan a Ondřej se ho v soukromí ptali: „Řekni nám, kdy to bude. Jaké bude znamení času, kdy se to všechno naplní?“  Ježíš jim začal vysvětlovat: „Dávejte pozor, aby vás někdo nesvedl. Mnozí přijdou pod mým jménem se slovy: ‚Já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé. Až uslyšíte válečný hluk a zprávy o válkách, nestrachujte se, protože se to musí dít. Ale to ještě nebude konec. Národ povstane proti národu a království proti království a na různých místech vypuknou zemětřesení a hladomory. To jsou ale jen počátky porodních bolestí.  Dávejte na sebe pozor. Budou vás vydávat soudům a shromážděním. Budete biti a kvůli mně stanete před vládci a králi, abyste jim vydali svědectví. Především ale musí být všem národům kázáno evangelium. Když vás budou odvádět a dávat do vězení, nedělejte si předem starosti, co máte říci, ale mluvte, co vám bude dáno v tu chvíli. Nejste to totiž vy, kdo mluví, ale Duch svatý.  Bratr bratra i otec syna vydá na smrt a děti povstanou proti rodičům a zabijí je. Kvůli mému jménu vás budou všichni nenávidět, ale kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn.“

Otřesná ohavnost (Marek 13.kapitola)

„Až uvidíte onu ‚otřesnou ohavnost‘, jak stojí, kde by neměla (kdo čte, rozuměj), tehdy ať ti, kdo jsou v Judsku, utečou do hor. Kdo bude na střeše, ať neschází do domu, aby si odtud něco vzal. Kdo bude na poli, ať se nevrací ani pro plášť. Běda bude v těch dnech těhotným a kojícím. Modlete se, aby to nebylo v zimě. Ty dny totiž budou dny soužení, jaké do této doby nebylo od počátku Božího stvoření a jaké už nikdy nebude. Kdyby Hospodin ty dny nezkrátil, nezachránil by se vůbec nikdo. Kvůli svým vyvoleným však ty dny zkrátil.  Kdyby tehdy někdo řekl: ‚Hle, Mesiáš je tu!‘ anebo ‚Pohleďte, tam je!‘ nevěřte. Povstanou totiž falešní mesiášové a falešní proroci a budou dělat divy a zázraky, aby sváděli (kdyby to bylo možné) dokonce i vyvolené. Dávejte tedy pozor. Všechno jsem vám řekl předem.“

Příchod Syna člověka (Marek 13.kapitola)

„Ve dnech po onom soužení  ‚slunce se zatmí  a měsíc nevydá světlo,  hvězdy budou padat z nebe  a nebeské mocnosti se zachvějí.‘  Tehdy spatří Syna člověka, jak přichází v oblacích s velikou mocí a slávou. Pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od nejzazšího konce země po nejzazší konec nebe.  Poučte se od fíkovníku tímto podobenstvím: Když jeho větve konečně začnou rašit a nasazovat listí, víte, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, jak se dějí tyto věci, vězte, že je blízko, že už je ve dveřích! Amen, říkám vám, že toto pokolení nepomine, než se to všechno stane. Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.  Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani andělé v nebi, ani Syn, jedině Otec. Dávejte pozor, bděte. Nevíte totiž, kdy ten čas přijde. Je to, jako když člověk odešel na cestu: opustil svůj dům a svěřil správu svým služebníkům. Každému určil jeho práci a vrátnému přikázal, aby bděl. Proto bděte. Nevíte totiž, kdy přijde pán domu – zda večer, o půlnoci, za kuropění, nebo za svítání. Aby vás snad, když znenadání přijde, nenalezl spící. Co říkám vám, říkám všem: Bděte.“

Poslední pomazání (Marek 14.kapitola)

Bylo to dva dny před Velikonocemi a Svátkem nekvašených chlebů. Vrchní kněží se znalci Písma hledali způsob, jak by se ho lstí zmocnili a zabili ho. Říkali si totiž: „O svátcích ne, aby mezi lidmi nevypuklo povstání.“  Když pak byl Ježíš v Betanii a stoloval v domě Šimona Malomocného, přišla žena s alabastrovou nádobkou velmi drahé masti z pravého nardu. A když tu nádobku rozbila a vylila na jeho hlavu, někteří se rozhořčili: „K čemu taková ztráta? Ta mast se mohla prodat aspoň za tři sta denárů! Mohlo se to rozdat chudým!“ A hubovali ji.  Ježíš jim ale řekl: „Nechte ji. Proč ji trápíte? Udělala pro mě něco krásného. Chudé tu budete mít vždycky a můžete jim pomáhat, kdykoli budete chtít; mě ale vždycky mít nebudete. Ona udělala, co mohla. Předem pomazala mé tělo k pohřbu. Amen, říkám vám, že kdekoli na celém světě bude kázáno evangelium, bude se mluvit také o tom, co udělala ona, na její památku.“  Jeden z Dvanácti – jmenoval se Jidáš Iškariotský – tehdy odešel k vrchním kněžím, aby jim ho zradil. Když to uslyšeli, zaradovali se a slíbili, že mu dají peníze. Začal tedy hledat příležitost, jak by jim ho vydal.

Poslední večeře (Marek 14.kapitola)

Prvního dne svátku nekvašených chlebů, kdy se obětuje velikonoční beránek, se ho učedníci zeptali: „Kam ti máme jít připravit k jídlu velikonočního beránka?“  Poslal tedy dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do města. Tam vás potká muž nesoucí džbán vody. Jděte za ním. Kam vejde, tam řekněte hospodáři: ‚Mistr se ptá: Kde je místnost, v níž bych se svými učedníky pojedl beránka?‘ On vám ukáže velikou horní místnost, prostřenou a připravenou. Tam nám připravte večeři.“ Učedníci tedy odešli, a když přišli do města, našli všechno tak, jak jim řekl, a připravili beránka.  Večer pak přišel Ježíš se Dvanácti. Když byli za stolem, Ježíš uprostřed jídla řekl: „Amen, říkám vám, že jeden z vás, kdo jí se mnou, mě zradí.“  Zdrceni se jeden po druhém začali ptát: „Snad ne já?“  „Je to jeden ze Dvanácti,“ řekl jim, „ten, který se mnou namáčí ruku do mísy. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu, kdo Syna člověka zrazuje. Bylo by pro něj lepší, kdyby se vůbec nenarodil.“  Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dal jim ho se slovy: „Vezměte, to je mé tělo.“ Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něj všichni.  Tehdy jim řekl: „To je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé. Amen, říkám vám, že už neokusím plod vinné révy až do dne, kdy ho budu pít nový v Božím království.“ A když zazpívali žalm, vyšli na Olivetskou horu.

Getsemane (Marek 14.kapitola)

Tehdy jim Ježíš řekl: „Všichni ode mě odpadnete. Je přece psáno: ‚Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou.‘ Ale až vstanu z mrtvých, předejdu vás do Galileje.“  „I kdyby všichni odpadli,“ prohlásil Petr, „já nikdy!“  Ježíš mu odpověděl: „Amen, říkám ti, že ještě dnes v noci, dříve než dvakrát zakokrhá kohout, mě třikrát zapřeš.“  On se ale dušoval: „I kdybych měl s tebou zemřít, nikdy tě nezapřu!“ A podobně mluvili i všichni ostatní.  Když pak přišli na místo zvané Getsemane, řekl svým učedníkům: „Posaďte se tu, než se pomodlím.“ Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vtom na něj začala padat hrůza a tíha. Řekl jim: „Je mi úzko až k smrti. Zůstaňte tu a bděte.“  Kousek poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li to možné, ta hodina minula. Tehdy řekl: „Abba, Otče, pro tebe je možné všechno. Odejmi ode mě tento kalich! Ať se však nestane má vůle, ale tvá.“  Když se pak vrátil, zjistil, že spí. „Šimone, ty spíš?“ řekl Petrovi. „Nemohl jsi bdít ani hodinu? Bděte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení. Duch je odhodlaný, ale tělo malátné.“  Znovu odešel a modlil se týmiž slovy. Když se vrátil, zjistil, že zase spí. Víčka jim ztěžkla únavou. Nevěděli, co mu na to říci.  Když se pak vrátil potřetí, řekl jim: „Ještě pořád spíte a odpočíváte? Dost už! Pohleďte, přišla chvíle, kdy je Syn člověka vydáván do rukou hříšníků. Vstávejte, pojďme! Můj zrádce už je blízko.“  Ještě to ani nedořekl, když vtom přišel Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním zástup s meči a holemi, poslaný od vrchních kněží, znalců Písma a starších. Jeho zrádce s nimi měl smluvené znamení: „Je to ten, kterého políbím. Chopte se ho a veďte ho opatrně.“ Jakmile přišel, hned přistoupil k němu a políbil ho se slovy: „Rabbi!“  V tu chvíli se na něj vrhli a zajali ho. Jeden z těch, kdo stáli kolem něj, vytasil meč, zasáhl veleknězova sluhu a usekl mu ucho.  Ježíš jim řekl: „Jsem snad zločinec, že jste se mě vypravili zatknout s meči a holemi? Když jsem s vámi denně býval v chrámu a učil, nezatkli jste mě. Ať se však naplní Písma!“  Tehdy ho všichni opustili a utekli. Jeden mladík ho ale následoval oblečen jen kusem plátna na holém těle. Chytili ho, ale on tam to plátno nechal a utekl nahý.

Před Veleradou (Marek 14.kapitola)

Ježíše pak odvedli k veleknězi, kde se sešli všichni vrchní kněží i starší a znalci Písma. Petr ho ale zpovzdálí následoval až dovnitř na veleknězův dvůr. Tam si sedl mezi sluhy a ohříval se u ohně.  Vrchní kněží s celou Veleradou pak proti Ježíši hledali svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nic nenacházeli. Mnozí sice proti němu křivě svědčili, ale jejich svědectví se neshodovala. Nějací lidé pak vstali a křivě proti němu svědčili: „Slyšeli jsme ho říci: ‚Zbořím tento chrám udělaný rukama a za tři dny postavím jiný, neudělaný rukama.‘“ Ale ani tak se jejich svědectví neshodovala.  Nato se přede všemi postavil velekněz a tázal se Ježíše: „Nic neodpovíš na jejich svědectví?“  On ale mlčel a nic neodpovídal.  Nakonec se ho velekněz zeptal: „Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?“  „Jsem,“ řekl Ježíš. „A vy uvidíte Syna člověka sedět po pravici Moci a přicházet s nebeskými oblaky.“  Tehdy si velekněz roztrhl roucho a zvolal: „K čemu ještě potřebujeme svědky? Slyšeli jste rouhání! Co o tom soudíte?“  A všichni rozhodli, že zaslouží smrt. Někteří po něm začali plivat. Zahalili mu tvář, bili ho pěstmi a říkali: „Prorokuj!“ A sluhové ho tloukli holemi.  Neznám ho!  Petr byl zatím dole na dvoře. Přišla tam jedna z veleknězových služek, a když si všimla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: „Ty jsi byl také s tím Ježíšem z Nazaretu.“  On to ale zapřel: „Nerozumím. Nevím, o čem mluvíš!“ Vyšel ven před dvůr a vtom zakokrhal kohout.  Potom ho ta služka uviděla znovu a začala říkat kolemstojícím: „Je to jeden z nich!“ On to ale znovu zapíral.  Po malé chvíli se kolemstojící znovu obrátili na Petra: „Určitě jsi jeden z nich. Vždyť jsi Galilejec!“  Tehdy se začal zaklínat a přísahat: „Člověka, o kterém mluvíte, neznám!“  A vtom podruhé zakokrhal kohout. Petr si vzpomněl na Ježíšova slova: „Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš“ a propukl v pláč.

Před Pilátem (Marek 15.kapitola)

Hned za svítání, když se vrchní kněží poradili se staršími a znalci Písma i s celou Veleradou, svázali Ježíše, odvedli ho a vydali Pilátovi.  Pilát se ho zeptal: „Tak ty jsi židovský král?“  „Sám to říkáš,“ odpověděl Ježíš.  Vrchní kněží ho začali obviňovat z mnoha věcí. Pilát se ho znovu ptal: „Proč nic neodpovídáš? Neslyšíš, z čeho všeho tě obviňují?“ Ježíš už ale vůbec neodpovídal; to Piláta udivilo.  O svátcích měl ovšem ve zvyku propouštět na jejich žádost jednoho vězně. Tehdy byl spolu s jinými vzbouřenci, kteří při vzpouře spáchali vraždu, uvězněn jeden muž jménem Barabáš. Dav přistoupil k Pilátovi a žádal, aby se zachoval jako obvykle. Pilát se jich zeptal: „Chcete, abych vám propustil židovského krále?“ (Věděl totiž, že mu ho vrchní kněží vydali z pouhé zášti.)  Vrchní kněží ale vyburcovali dav, ať žádá o propuštění Barabáše.  „A co mám udělat s tím, kterého nazýváte židovským králem?“ ptal se jich Pilát.  „Ukřižuj ho!“ vykřikli všichni.  „Co udělal zlého?“ ptal se Pilát.  Oni však křičeli ještě víc: „Ukřižuj ho!“  Pilát chtěl vyhovět davu, a tak jim propustil Barabáše, ale Ježíše nechal zbičovat a vydal ho k ukřižování.  Vojáci ho odvedli dovnitř na nádvoří paláce zvaného Praetorium a svolali celou posádku. Oblékli mu purpurový plášť a nasadili mu korunu upletenou z trní. Pak ho začali zdravit: „Ať žije židovský král!“ Bili ho holí do hlavy, plivali na něj, klekali před ním a klaněli se mu. Když se mu dost naposmívali, svlékli z něj ten plášť a oblékli mu jeho šaty. Potom ho odvedli k ukřižování.  Jistý Šimon Kyrénský (otec Alexandra a Rufa) se právě vracel z pole, a když procházel kolem, přinutili ho nést mu kříž. Tak Ježíše přivedli na místo zvané Golgota (což v překladu znamená Lebka). Podávali mu víno s myrhou, ale on odmítl. Zatímco ho křižovali, losovali o jeho šaty, kdo si co vezme.  Ukřižovali ho v devět hodin ráno. Na nápisu s jeho proviněním stálo:  ŽIDOVSKÝ KRÁL.  Spolu s ním ukřižovali dva zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Kolemjdoucí pokyvovali hlavami a posmívali se mu: „Aha! Když umíš zbořit chrám a za tři dny ho postavit, zachraň sám sebe! Slez z toho kříže!“  Podobně se vysmívali i vrchní kněží se znalci Písma. Společně říkali: „Jiné zachránil, ale sám se zachránit nemůže! Ať ten Mesiáš, ten král Izraele, teď sleze z kříže, ať to uvidíme a uvěříme.“ A hanobili ho i ti, kdo byli ukřižováni s ním.  V poledne se po celé zemi setmělo až do tří hodin odpoledne. Ve tři hodiny Ježíš hlasitě vykřikl: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“ což v překladu znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“  Když to uslyšeli někteří z kolemstojících, říkali: „Podívejte, volá Eliáše!“ Někdo pak odběhl, naplnil houbu octem, nabodl na prut a dával mu napít se slovy: „Nechte ho. Uvidíme, jestli přijde Eliáš, aby ho dal dolů!“  Vtom Ježíš hlasitě vykřikl a vydechl naposled.  Chrámová opona se roztrhla vedví odshora až dolů. Když setník, který stál proti němu, uviděl, jak dodýchal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Boží Syn!“  Byly tam také ženy, které přihlížely zpovzdálí; mezi nimi i Marie Magdaléna a Marie, matka Jozese a Jakuba Menšího, a Salome. Ty ho následovaly a sloužily mu, když byl ještě v Galileji, a spolu s mnoha dalšími s ním přišly do Jeruzaléma.

Hrob ve skále (Marek 15.kapitola)

Nadcházel večer dne příprav (to jest dne před sobotou). Josef z Arimatie, ctihodný člen Rady, který sám také očekával Boží království, se osmělil, přišel za Pilátem a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel. Zavolal setníka a ptal se ho, zda už zemřel. Když se o tom od setníka přesvědčil, daroval tělo Josefovi. Ten nakoupil plátno, sňal tělo z kříže, ovinul je plátnem a pochoval do hrobu vytesaného ve skále. Ke dveřím hrobu pak přivalil kámen. Marie Magdaléna a Marie Jozesova se dívaly, kam byl pochován.  Není tu, vstal!  Když skončila sobota, Marie Magdaléna, Marie Jakubova a Salome nakoupily vonné masti, aby mohly jít a pomazat Ježíše. Za svítání prvního dne v týdnu, jakmile vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu?“  Když ale vzhlédly, spatřily, že kámen je odvalen (přestože byl velmi veliký). Vešly do hrobu, a když vpravo uviděly sedět mladíka oblečeného bílým rouchem, hrozně se vylekaly.  On jim však řekl: „Nelekejte se. Hledáte ukřižovaného Ježíše z Nazaretu. Vstal, není tu. Podívejte se, kam ho položili. Jděte a řekněte jeho učedníkům i Petrovi, že vás předchází do Galileje. Tam ho spatříte, jak vám řekl.“  A tak vyšly ven a utekly od hrobu strachy bez sebe. A nikomu nic neřekly, protože se bály.

Do celého světa (Marek 16.kapitola)

V neděli ráno, když Ježíš vstal z mrtvých, ukázal se nejdříve Marii Magdaléně, z níž kdysi vyhnal sedm démonů. Ta šla a oznámila to těm, kdo bývali s ním a nyní truchlili a plakali. Když slyšeli, že žije a že ho viděla, neuvěřili.  Potom se dvěma z nich ukázal jiným způsobem na cestě, když šli na venkov. Šli tedy a oznámili to ostatním. Ani těm neuvěřili.  Nakonec se ukázal jedenácti, když byli spolu u stolu. Vyčítal jim jejich nevíru a tvrdost srdce, protože nevěřili těm, kdo ho viděli vzkříšeného.  Potom jim řekl: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“  Když k nim Pán Ježíš domluvil, byl vzat vzhůru do nebe a posadil se po Boží pravici. Oni vyšli a kázali všude a Pán jim pomáhal a potvrzoval Slovo znameními, která je doprovázela.

Radostná novina (Lukáš 1.kapitola)

Už mnozí se pokusili sepsat vyprávění o věcech, které se mezi námi udály, tak jak nám je předali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky Slova. I já jsem se proto rozhodl po pořádku ti o tom napsat, vznešený Teofile, neboť jsem to všechno znovu pečlivě prozkoumal, abys poznal, jak spolehlivé je učení, které jsi přijal.  Za dnů judského krále Heroda byl jeden kněz, jménem Zachariáš, z Abiášova kněžského oddílu. Jeho manželka byla z dcer Áronových a jmenovala se Alžběta. Ačkoli byli oba v Božích očích spravedliví a žili bezúhonně podle všech Hospodinových přikázání a ustanovení, neměli dítě. Alžběta byla neplodná a oba už byli v pokročilém věku.  Jednou, když přišla řada na jeho oddíl, Zachariáš konal před Bohem kněžskou službu. Podle zvyku kněžského úřadu na něj padl los, aby vešel do Hospodinova chrámu a obětoval kadidlo. V čase zapalování kadidla se venku sešlo veliké množství lidí k modlitbě.  Vtom se Zachariášovi ukázal Hospodinův anděl; stál vpravo od kadidlového oltáře. Když ho Zachariáš spatřil, byl ohromen a přemožen strachem. Anděl mu však řekl: „Neboj se, Zachariáši! Tvá prosba byla vyslyšena. Tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš se z toho radovat a veselit a z jeho narození budou mít radost mnozí, neboť bude v Hospodinových očích veliký. Nebude pít víno ani opojný nápoj a už z lůna své matky bude naplněn Duchem svatým. Mnohé ze synů Izraele obrátí k Hospodinu, jejich Bohu. Před jeho tváří půjde v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a nepovolné k moudrosti spravedlivých, aby přichystal Pánu připravený lid.“  „Podle čeho to poznám?“ zeptal se anděla Zachariáš. „Vždyť jsem stařec! I moje manželka je v pokročilém věku.“  Anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel, který stojí před Boží tváří! Byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tu radostnou novinu. Protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svůj čas naplní, hle, budeš němý a nepromluvíš až do dne, kdy se ty věci stanou.“  Lidé zatím čekali na Zachariáše a divili se, že se tak dlouho zdržuje v chrámu. Když konečně vyšel, nemohl s nimi mluvit, a tak poznali, že musel mít v chrámu vidění. Zůstával totiž němý a dorozumíval se s nimi posunky.  Po uplynutí své týdenní služby se pak vrátil domů. Jeho manželka Alžběta zanedlouho počala, ale pět měsíců to tajila. Říkala si: „Takto se ke mně zachoval Hospodin – přišel čas, kdy na mě pohlédl a zbavil mě veřejné pohany!“

Nic není nemožné (Lukáš 1.kapitola)

Když byla Alžběta v šestém měsíci, poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef, z domu Davidova. Ta panna se jmenovala Marie. Když k ní přišel, řekl: „Zdravím tě, milostí obdařená, Hospodin s tebou!“  Ta slova ji rozrušila. Co to bylo za pozdrav? přemýšlela. Anděl jí ale řekl: „Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký, bude nazýván Synem Nejvyššího a Hospodin, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. Bude navěky kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování bude bez konce.“  „Jak se to stane?“ zeptala se Marie anděla. „Vždyť jsem ještě nepoznala muže.“  „Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,“ odpověděl jí anděl. „To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží. A hle, tvá příbuzná Alžběta, o níž se říkalo, že je neplodná, i ona přes své stáří počala syna a je v šestém měsíci. U Boha přece není nic nemožné.“  Marie řekla: „Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!“ Tehdy od ní anděl odešel.

Má duše velebí Hospodina (Lukáš 1.kapitola)

V těch dnech pak Marie vstala a spěšně odešla do hor, do města Judova. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, děťátko v jejím lůnu poskočilo. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a hlasitě zvolala: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého lůna! Jaká čest, že ke mně přišla matka mého Pána! Hle, jakmile tvůj pozdrav došel k mým uším, děťátko v mém lůnu poskočilo radostí. Blaze té, která uvěřila, neboť se naplní, co jí Hospodin slíbil.“  Marie na to řekla:  „Má duše velebí Hospodina  a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli,  neboť si všiml ponížení své služebnice.  Hle, od nynějška všechna pokolení  budou vyprávět o mé blaženosti,  neboť mi učinil veliké věci Ten, který je mocný.  Jeho jméno je svaté  a jeho milosrdenství k těm, kdo jej ctí,  trvá od pokolení do pokolení.  Svou paží dokázal moc,  rozehnal ty, kdo mají v srdci pyšné myšlenky.  Mocné svrhl z trůnů  a ponížené povýšil.  Hladové nasytil dobrými věcmi  a bohaté propustil s prázdnou.  Ujal se Izraele, svého služebníka;  pamatoval na milosrdenství –  jak zaslíbil našim otcům –  vůči Abrahamovi a jeho semeni až navěky.  Marie pak u ní zůstala asi tři měsíce a potom se vrátila domů.

Janovo narození (Lukáš 1.kapitola)

Alžbětě se tehdy naplnil čas k porodu a porodila syna. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, jak jí Hospodin prokázal své veliké milosrdenství, radovali se spolu s ní.  Osmého dne, když přišli dítě obřezat, chtěli mu dát jméno podle jeho otce, Zachariáš. Jeho matka jim na to řekla: „Ne, bude se jmenovat Jan.“  Namítli jí: „Vždyť se tak ve tvém příbuzenstvu nikdo nejmenuje!“  Ptali se tedy posunky jeho otce, jak by ho chtěl pojmenovat. Požádal o tabulku a napsal: „Jmenuje se Jan.“ Všichni se podivili a vtom se mu otevřela ústa, rozvázal se mu jazyk a on dobrořečil Bohu.  Na všechny jejich sousedy přišla bázeň a lidé si o tom všem povídali po celých judských horách. Všichni, kdo o tom slyšeli, si to uchovávali v srdci a říkali: „Co to bude za dítě?“ A ruka Hospodinova byla s ním.  Jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a prorokoval:  „Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele,  neboť navštívil a vykoupil svůj lid!  Vyzdvihl nám roh spásy  v domě svého služebníka Davida,  jak to sliboval ústy svých svatých proroků,  kteří byli už od věků.  Spasil nás od našich nepřátel  a z ruky všech, kdo nás nenávidí.  Prokázal milosrdenství našim otcům  a vzpomenul na svou svatou smlouvu –  na přísahu, kterou dal našemu otci Abrahamovi,  že nás vysvobodí z ruky nepřátel,  abychom beze strachu sloužili jemu  ve svatosti a spravedlnosti před jeho tváří  po všechny dny svého života.  A ty, dítě, budeš nazváno prorokem Nejvyššího,  neboť půjdeš před Pánem připravit jeho cesty,  dát jeho lidu poznat spasení  v odpuštění jejich hříchů  pro niterné milosrdenství našeho Boha,  v němž nás navštíví jako Svítání shůry,  aby se ukázal bydlícím v temnotě a stínu smrti  a přivedl naše nohy na cestu pokoje.“  Chlapec pak rostl a sílil v duchu a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael.

Ježíšovo narození (Lukáš 2.kapitola)

V těch dnech vydal César Augustus nařízení, aby v celé říši proběhlo sčítání lidu. (Toto sčítání proběhlo předtím, než se Quirinius stal správcem Sýrie.) Všichni se tedy šli dát zapsat, každý do svého města.  I Josef z Galileje se vydal z města Nazaret do Judska, do města Davidova zvaného Betlém (protože byl z domu a rodu Davidova), aby se nechal zapsat se svou snoubenkou Marií, která byla těhotná. Když tam byli, Marii se naplnil čas k porodu a porodila svého prvorozeného syna. Zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo.  V tom kraji byli pastýři, kteří pobývali pod širým nebem a drželi noční hlídky u svého stáda. Vtom před nimi stanul Hospodinův anděl a ozářila je Hospodinova sláva. Hrozně se vyděsili, ale anděl jim řekl: „Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán. A toto vám bude znamením: najdete děťátko zavinuté do plenek, ležící v jeslích.“  A s tím andělem se hned objevilo množství nebeských zástupů takto chválících Boha:  „Sláva na výsostech Bohu  a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“  Jakmile od nich andělé odešli do nebe, pastýři si řekli: „Pojďme do Betléma! Podíváme se, jak se stalo, co nám Hospodin oznámil.“ Pospíšili si tedy, a když přišli, nalezli Marii, Josefa i děťátko ležící v jeslích. Poté, co ho uviděli, začali rozhlašovat, co jim bylo o tom dítěti řečeno, a všichni, kdo to slyšeli, žasli nad tím, co jim pastýři říkali.  Marie všechna ta slova uchovávala a zvažovala ve svém srdci. A ti pastýři při návratu oslavovali a chválili Boha, že slyšeli a viděli všechno tak, jak jim bylo řečeno.

Zasvěcení v chrámu (Lukáš 2.kapitola)

Osmého dne, když přišel čas obřízky, mu dali jméno Ježíš, jak ho anděl pojmenoval před jeho početím.  Když pak přišel čas jejich očišťování podle Mojžíšova zákona, přinesli ho do Jeruzaléma, aby ho postavili před Hospodinem, jak je psáno v Hospodinově zákoně: „Každý chlapec otvírající lůno bude zasvěcen Hospodinu,“ a přinesli oběť, jak říká Hospodinův zákon: „Dvě hrdličky nebo dvě holoubata.“  A hle, v Jeruzalémě byl člověk jménem Simeon. Ten člověk byl spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl na něm. Duchem svatým mu bylo sděleno, že nezakusí smrt, dokud neuvidí Hospodinova Mesiáše. Veden Duchem tedy přišel do chrámu. Když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním naložili podle zvyklosti Zákona, vzal ho do náručí, dobrořečil Bohu a řekl:  „Nyní, Hospodine, podle svého slova  propouštíš svého služebníka v pokoji.  Neboť mé oči spatřily tvé spasení,  jež jsi připravil před očima všech lidí –  světlo ke zjevení národům  a slávu tvého lidu Izraele.“  Ta slova naplnila jeho otce i matku úžasem. Simeon jim požehnal a Marii, jeho matce, řekl: „Hle, on je určen k pádu i k pozdvižení mnohých v Izraeli. Stane se znamením, jež bude odmítáno (a tvou vlastní duši pronikne meč), aby vyšlo najevo myšlení mnoha srdcí.“  Byla tam také prorokyně Anna, dcera Fanuelova z pokolení Ašer. Byla ve velmi pokročilém věku. Když se jako dívka vdala, žila sedm let se svým mužem a potom byla vdovou až do svých osmdesáti čtyř let. Nevycházela z chrámu a dnem i nocí sloužila Bohu posty a modlitbami. Přistoupila ve stejnou chvíli, vzdávala chválu Bohu a říkala o něm všem, kdo v Jeruzalémě očekávali vykoupení.  Když vykonali všechno podle Hospodinova zákona, vrátili se do svého města Nazaretu v Galileji. Chlapec pak rostl a sílil, naplňován moudrostí, a Boží milost byla s ním.

Dvanáctiletý Ježíš (Lukáš 2.kapitola)

Jeho rodiče chodívali každý rok slavit Velikonoce do Jeruzaléma. Také když mu bylo dvanáct let, putovali se účastnit slavnosti jako obvykle. Když svátky skončily a oni se vraceli domů, chlapec Ježíš zůstal bez vědomí rodičů v Jeruzalémě. V domnění, že je v karavaně, ušli den cesty, než ho začali hledat mezi příbuznými a známými. Když ho však nenašli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě.  Po třech dnech ho našli v chrámu, jak sedí mezi učiteli, naslouchá jim a klade jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho rozumností a odpověďmi, ale když ho uviděli rodiče, zhrozili se.  „Cos nám to udělal, synu?“ řekla mu jeho matka. „Pohleď, tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali!“  „Proč jste mě hledali?“ odpověděl. „Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“ Oni však nechápali, o čem mluví.  Potom se s nimi vrátil do Nazaretu a byl jim poslušný. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš zatím rostl a byl čím dál moudřejší a milejší Bohu i lidem.

Hlas volajícího (Lukáš 3.kapitola)

Patnáctého roku vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judeu a Herodes byl tetrarchou Galileje, jeho bratr Filip tetrarchou na území Itureje a Trachonitidy a Lysaniáš tetrarchou Abilény, za velekněze Annáše a Kaifáše, dostal Jan, syn Zachariášův, na poušti Boží slovo. Procházel pak celým krajem kolem Jordánu a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, jak je to popsáno v knize výroků proroka Izaiáše:  „Hlas volajícího na poušti:  Připravte Pánovu cestu!  Napřimujte jeho stezky!  Každé údolí bude vyplněno  a každá hora a pahorek budou sníženy.  Křivé věci budou přímé,  hrbolaté cesty budou hladké  a veškeré lidstvo uvidí Boží spasení.“  Zástupům lidí, kteří se k němu hrnuli, aby se dali pokřtít, říkal: „Plemeno zmijí! Kdo vám ukázal, jak utéci před přicházejícím hněvem? Raději neste ovoce odpovídající vašemu pokání, než abyste říkali: ‚Máme otce Abrahama.‘ Říkám vám, že Bůh může Abrahamovi vzbudit potomky z tohoto kamení! Ke kořeni stromů už dopadá sekera. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a vhozen do ohně!“  „Co máme dělat?“ ptaly se ho zástupy.  „Kdo má dvě košile, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádnou,“ odpověděl jim, „a kdo má jídlo, ať udělá totéž.“  Dokonce i výběrčí daní se přicházeli nechat pokřtít. „Mistře,“ ptali se ho, „co máme dělat?“  „Nevybírejte víc, než máte nařízeno,“ odpověděl jim.  „A co máme dělat my?“ ptali se vojáci.  „Nikoho nezastrašujte ani nevydírejte,“ odpověděl jim. „Spokojte se se svým žoldem.“  Lid byl plný očekávání a všichni si o Janovi v srdci říkali, jestli to snad není Mesiáš. Jan ale dal všem tuto odpověď: „Jistě, já vás křtím vodou, ale přichází někdo silnější než já. Jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek sandálu. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Už drží v ruce lopatu, aby pročistil svůj mlat. Pšenici shromáždí do své obilnice, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“ Takto i mnoha jinými slovy napomínal lid a ohlašoval radostnou zprávu.  Když ale káral tetrarchu Heroda za jeho sňatek s Herodiadou, manželkou jeho bratra, a za všechno zlo, které napáchal, Herodes k tomu všemu přidal ještě to, že Jana vsadil do vězení.

Milovaný Syn (Lukáš 3.kapitola)

Zatímco se křtil všechen lid, byl pokřtěn i Ježíš. Když se modlil, otevřelo se nebe a Duch svatý na něj sestoupil v tělesné podobě jako holubice. Z nebe tehdy zazněl hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem našel zalíbení.“  Když Ježíš začínal své působení, bylo mu asi třicet let. Byl to (jak se myslelo) syn Josefa,  syna Elího, syna Matatova,  syna Leviho, syna Melchiova,  syna Janaje, syna Josefova,  syna Matatiáše, syna Amosova,  syna Nahuma, syna Chesliho,  syna Nogaha, syna Machatova,  syna Matatiáše, syna Šimeiho,  syna Josecha, syna Jojadova,  syna Jochanana, syna Réšy,  syna Zerubábela, syna Šealtielova,  syna Neriho, syna Melchiho,  syna Idova, syna Kosamova,  syna Elmadamova, syna Erova,  syna Ješuy, syna Eliezerova,  syna Jorimova, syna Matatova,  syna Leviho, syna Šimeonova,  syna Judy, syna Josefova,  syna Jonamova, syna Eliakimova,  syna Meleova, syna Menamova,  syna Mataty, syna Nátanova,  syna Davidova, syna Jišajova,  syna Obédova, syna Boázova,  syna Salmonova, syna Nachšonova,  syna Aminadaba, syna Ramova,  syna Checrona, syna Peresova,  syna Judy, syna Jákobova,  syna Izáka, syna Abrahamova,  syna Teracha, syna Náchorova,  syna Seruga, syna Reúova,  syna Pelega, syna Hebera,  syna Šelacha, syna Kainana,  syna Arpakšada, syna Semova,  syna Noemova, syna Lámechova,  syna Matuzaléma, syna Enochova,  syna Járeda, syna Mahalalelova,  syna Kénanova, syna Enoše,  syna Setova, syna Adamova,  syna Božího.

Je psáno (Lukáš 4.kapitola)

Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého a Duch jej vedl na poušť. Čtyřicet dní tam byl pokoušen ďáblem a v těch dnech nic nejedl. Když ty dny uplynuly, vyhladověl.  Tehdy mu ďábel řekl: „Jsi-li Boží Syn, řekni tomuto kameni, ať se promění v chleba.“  Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen chlebem bude člověk živ.‘“  Potom ho ďábel odvedl vzhůru a v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa. „Dám ti všechnu moc a slávu těchto království,“ řekl mu ďábel, „neboť mi byla předána a mohu ji dát, komu chci. Když se mi pokloníš, bude to všechno tvoje.“  Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: ‚Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.‘“  Tehdy ho přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Boží Syn, vrhni se odsud dolů. Je přece psáno:  ‚Svým andělům přikáže o tobě,  aby tě chránili,  a ponesou tě na rukou,  abys nenarazil nohou na kámen.‘“  Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: ‚Nepokoušej Hospodina, svého Boha.‘“  Když ďábel dokončil všechno to pokušení, opustil jej a čekal na další příležitost.

Duch je nade mnou (Lukáš 4.kapitola)

Ježíš se v moci Ducha vrátil do Galileje a zpráva o něm se roznesla po celém okolí. Učil v jejich synagogách a všichni ho chválili.  Když přišel do Nazaretu, kde byl vychován, přišel podle svého zvyku v sobotní den do synagogy a vstal, aby četl. Podali mu knihu proroka Izaiáše, a když ji otevřel, nalezl místo, kde bylo napsáno:  „Duch Hospodinův je nade mnou,  neboť mě pomazal nést evangelium chudým.  Poslal mě vyhlásit propuštění zajatým  a prohlédnutí slepým,  propustit soužené na svobodu  a vyhlásit léto Hospodinovy milosti.“  Potom knihu zavřel, vrátil ji sluhovi a posadil se. Oči všech v synagoze byly upřeny na něj. Začal jim vysvětlovat: „Dnes se toto Písmo naplnilo, když jste je slyšeli.“  Všichni mu přikyvovali a divili se slovům o milosti, jež mu plynula z úst. Říkali také: „Copak to není Josefův syn?“  Na to jim odpověděl: „Asi mi povíte to rčení: ‚Lékaři, uzdrav se sám! Co jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnaum, udělej i tady, kde jsi doma.‘“  Potom dodal: „Amen, říkám vám, že žádný prorok není doma vážený. Řeknu vám popravdě, že za Eliášových dnů, když se nebe zavřelo na tři roky a šest měsíců a po celé zemi byl veliký hlad, v Izraeli bylo mnoho vdov, ale Eliáš nebyl poslán k žádné z nich – jen k jedné vdově do sidonské Sarepty. A za proroka Elíšy bylo v Izraeli mnoho malomocných, ale žádný z nich nebyl očištěn – jen syrský Náman.“  Všechny, kdo to v synagoze slyšeli, popadla zuřivost. Vstali a hnali ho ven z města až na okraj hory, na níž bylo jejich město postaveno. Chtěli ho shodit dolů, ale on prošel jejich středem a mířil dál.

Zázraky v Kafarnaum (Lukáš 4.kapitola)

Sestoupil do galilejského města Kafarnaum. Když tam v sobotu učil, lidé žasli nad jeho učením, protože jeho slovo mělo moc. V jejich synagoze byl člověk posedlý nečistým duchem a ten hlasitě vykřikl: „Ach, co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zničit? Vím, kdo jsi – ten Svatý Boží!“  „Zmlkni,“ okřikl ho Ježíš, „a vyjdi z něj!“ Démon jím smýkl doprostřed a vyšel z něj, aniž by mu ublížil.  Všech se zmocnil úžas a začali se dohadovat: „Co je to za slovo, že v moci a síle přikazuje nečistým duchům a oni vycházejí?“ A zpráva o něm se šířila po celém okolí.  Potom vstal a odešel ze synagogy do Šimonova domu. Šimonova tchyně byla sužována vysokou horečkou, a tak ho za ni poprosili. Postavil se nad ni, pohrozil horečce a ta ji opustila. Ona pak hned vstala a začala je obsluhovat.  Všichni, kdo měli nemocné různými neduhy, je k němu při západu slunce přiváděli a on na každého z nich vkládal ruce a uzdravoval je. Z mnohých vycházeli démoni s křikem: „Ty jsi Boží Syn!“ On je ale okřikoval a nenechal je mluvit. Věděli totiž, že je Mesiáš.  Když se rozednilo, Ježíš odtud odešel na opuštěné místo. Zástupy ho hledaly, a když přišly k němu, chtěly ho zadržet, aby od nich neodcházel. On jim však řekl: „Musím ohlašovat Boží království také jiným městům; to je mé poslání.“ Kázal tedy v judských synagogách.

Jeď na hlubinu (Lukáš 5.kapitola)

Jednou, když stál na břehu Genezaretského jezera a lidé se na něj tlačili, aby slyšeli Boží slovo, uviděl poblíž stát dvě lodi. Vystoupili z nich rybáři a prali sítě. Do jedné z těch lodí, která patřila Šimonovi, nastoupil a poprosil ho, aby poodjel kousek od břehu. Potom se posadil a učil zástupy z lodi.  Když domluvil, řekl Šimonovi: „Jeď na hlubinu. Tam roztáhněte sítě k lovu.“  „Mistře,“ řekl mu na to Šimon, „dřeli jsme celou noc a nic jsme nechytili. Ale když to říkáš ty, spustím sítě.“ Jakmile to udělali, nabrali takové množství ryb, že se jim sítě začaly trhat. Zamávali proto na své společníky na druhé lodi, ať jim jedou na pomoc. A když připluli, naplnili obě lodi, až se ponořovaly.  Když to Šimon Petr uviděl, padl před Ježíšem na kolena. „Odejdi ode mě, Pane!“ zvolal. „Jsem jen hříšný člověk!“ Spolu s ostatními byl totiž přemožen úžasem nad tím úlovkem ryb; stejně tak i Šimonovi společníci, Zebedeovi synové Jakub a Jan.  Ježíš ale Šimonovi řekl: „Neboj se. Od nynějška budeš lovit lidi.“ Jakmile s loděmi přirazili ke břehu, všechno opustili a šli za ním.

Kdybys jen chtěl (Lukáš 5.kapitola)

Jednou byl v jednom městě a hle, byl tam muž plný malomocenství. Když uviděl Ježíše, padl na tvář a prosil ho: „Pane, kdybys jen chtěl, můžeš mě očistit.“  Ježíš vztáhl ruku, dotkl se ho se slovy: „Já to chci. Buď čistý!“ a malomocenství ho hned opustilo.  Potom mu nařídil: „Nikomu to neříkej, ale na svědectví pro ně se jdi ukázat knězi a obětuj za své očištění, jak přikázal Mojžíš.“  Zpráva o něm se ale šířila stále více a lidé se scházeli v ohromných zástupech, aby ho slyšeli a byli od něj uzdraveni ze svých nemocí. On pak odcházel do pustin a modlil se.

Co je snadnější? (Lukáš 5.kapitola)

Jednoho dne, když vyučoval, seděli tam farizeové a vykladači Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských i judských vesnic i z Jeruzaléma, a Hospodinova moc byla přítomna, aby je uzdravoval. A hle, nějací muži nesli na lehátku ochrnutého člověka. Snažili se ho vnést dovnitř a položit před něj, ale když kvůli davu nenašli jinou možnost, vylezli na střechu a spustili ho skrze hliněné tašky i s lehátkem rovnou před Ježíše.  Když Ježíš uviděl jejich víru, řekl: „Člověče, tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“  Znalci Písma a farizeové se ale začali dohadovat: „Co je zač, že se tak rouhá? Kdo jiný může odpustit hříchy než samotný Bůh?“  Ježíš poznal, co si myslí, a odpověděl jim: „Jak to přemýšlíte? Co je snadnější? Říci: ‚Tvé hříchy jsou ti odpuštěny,‘ anebo: ‚Vstaň a choď‘? Ale abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy“ – tehdy pověděl ochrnutému – „říkám ti, vstaň, vezmi si lehátko a jdi domů.“  A ten muž před nimi hned vstal, vzal, na čem ležel, odešel domů a cestou chválil Boha. Všichni začali v naprostém ohromení oslavovat Boha. Naplněni bázní říkali: „Dnes jsme viděli něco neuvěřitelného!“

Nové víno (Lukáš 5.kapitola)

Ježíš šel dál. Když uviděl v celnici sedět výběrčího daní jménem Levi, řekl mu: „Pojď za mnou.“ A on všechno opustil, vstal a šel za ním. Levi mu pak ve svém domě vystrojil velikou hostinu a byla tam spousta výběrčích daní i jiných hostů. Farizeové a jejich znalci Písma si kvůli tomu jeho učedníkům stěžovali: „Jak to, že jíte a pijete s výběrčími daní a hříšníky?“  Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšné.“  Tehdy mu řekli: „Janovi učedníci se často postí a modlí, stejně jako učedníci farizeů, ale tvoji jedí a pijí.“  Odpověděl jim: „Můžete snad nutit ženichovy přátele k půstu, dokud je ženich ještě s nimi? Přijdou dny, kdy jim bude ženich vzat, a tehdy, v těch dnech, se budou postit.“  Řekl jim ještě další podobenství: „Nikdo nepřišívá záplatu z nového pláště na starý. Musel by trhat nový plášť a záplata z nového se ke starému stejně nehodí. Nikdo nelije nové víno do starých měchů. Jinak to nové víno měchy roztrhne, víno se rozlije a nádoby se zničí. Nové víno se má lít do nových měchů. Nikdo, kdo pil staré, ovšem nechce nové. Říká totiž: ‚Staré je dobré.‘“

Pán soboty (Lukáš 6.kapitola)

V sobotu se přihodilo, že procházel obilným polem. Jeho učedníci trhali klasy, rukama je mnuli a jedli. Někteří z farizeů jim ale řekli: „Jak to, že děláte, co se v sobotu nesmí?“  Ježíš jim odpověděl: „Copak jste nečetli, co udělal David, když měl se svými muži hlad? Jak vešel do Božího domu a vzal posvátné chleby předložení, které nesmí jíst nikdo kromě samotných kněží, a jedl a dal i svým mužům?“ Potom dodal: „Syn člověka je pánem i nad sobotou.“  V jinou sobotu pak vešel do synagogy a učil. Byl tu jeden člověk s ochrnutou pravou rukou. Znalci Písma a farizeové dávali pozor, zda Ježíš bude v sobotu uzdravovat, aby ho měli za co obžalovat. On ale znal jejich myšlenky, a tak tomu muži s uschlou rukou řekl: „Vstaň a postav se doprostřed.“ Vstal tedy a postavil se tam.  „Na něco se vás zeptám,“ řekl jim Ježíš. „Smí se v sobotu konat dobro, nebo zlo? Zachránit život, nebo zničit?“  Potom se po nich všech rozhlédl a řekl tomu člověku: „Natáhni ruku.“ A když to udělal, jeho ruka byla uzdravená. Vzteky bez sebe se tedy začali domlouvat, co s Ježíšem provést.

Dvanáct apoštolů (Lukáš 6.kapitola)

V těch dnech pak vystoupil na horu, aby se modlil. Celou noc strávil v modlitbě k Bohu, a když se rozednilo, zavolal své učedníky. Vybral z nich dvanáct a nazval je apoštoly:  Šimona (kterému dal jméno Petr),  Ondřeje (jeho bratra),  Bartoloměje,  Matouše,  Tomáše,  Jakuba Alfeova,  Šimona zvaného Zélot,  Judu Jakubova  a Jidáše Iškariotského, který se stal zrádcem.

Blaze vám, běda vám (Lukáš 6.kapitola)

S těmi sestoupil z hory a stanul na pláni, kde čekalo množství jeho učedníků a veliká spousta lidí z celého Judska, z Jeruzaléma i z přímořského Týru a Sidonu. Ti přišli, aby ho slyšeli a nechali se uzdravit ze svých neduhů. Také ti, kdo byli trápeni nečistými duchy, byli uzdravováni. Každý v davu se ho snažil dotknout, neboť z něj vycházela moc a všechny uzdravovala.  Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl:  „Blaze vám chudým,  neboť vám patří Boží království.  Blaze vám, kteří teď hladovíte,  neboť budete nasyceni.  Blaze vám, kteří teď pláčete,  neboť se budete smát.  Blaze vám, když vás budou lidé nenávidět a když vás vyobcují a potupí a vaše jméno zavrhnou jako zlé kvůli Synu člověka. V ten den se radujte a jásejte, neboť hle, vaše odplata v nebi je veliká! Stejně se totiž chovali jejich otcové k prorokům.  Ale běda vám bohatým,  neboť už máte své potěšení.  Běda vám, kteří jste nasyceni,  neboť budete hladovět.  Běda vám, kteří se teď smějete,  neboť budete truchlit a naříkat.  Běda vám, když o vás budou všichni lidé mluvit dobře. Stejně se totiž chovali jejich otcové k falešným prorokům.“

Milujte své nepřátele (Lukáš 6.kapitola)

„Vám, kteří slyšíte, však říkám: Milujte své nepřátele! Buďte dobří k těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají. Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav také druhou a tomu, kdo ti bere plášť, nebraň vzít ani košili. Každému, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si bere tvé věci, je nežádej zpět. Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám.  Když milujete ty, kdo milují vás, jaká je to zásluha? I hříšníci přece milují ty, kdo milují je. Chováte-li se dobře k těm, kdo se chovají dobře k vám, jaká je to zásluha? Totéž přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od nichž očekáváte, že vám to vrátí, jaká je to zásluha? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby totéž dostali zpět. Vy však milujte své nepřátele a buďte k nim dobří; půjčujte a neočekávejte nic zpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.  Nesuďte a nebudete souzeni. Neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno. Dobrá míra, natlačená, natřesená a vrchovatá se octne ve vašem náručí. Jakou mírou měříte, takovou vám bude zase odměřeno.“

Strom se pozná po ovoci (Lukáš 6.kapitola)

Pověděl jim přirovnání: „Může vést slepý slepého? Nespadnou oba do jámy? Není učedníka nad mistra; každý, kdo je vyučen, bude jako jeho mistr.  Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš? Jak můžeš říkat svému bratru: ‚Bratře, nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku,‘ když nevidíš trám ve vlastním oku? Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys mohl vytáhnout třísku z oka svého bratra.  Strom, který nese špatné ovoce, není dobrý a strom, který nese dobré ovoce, není špatný. Každý strom se přece pozná po vlastním ovoci: z trní se nesbírají fíky a z bodláčí se nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vynáší z dobrého pokladu svého srdce to dobré, zlý pak vynáší ze zlého pokladu to zlé. Co má na srdci, to na jazyku!  Proč mi říkáte: ‚Pane, Pane,‘ když neděláte, co říkám? Ukážu vám, komu se podobá každý, kdo ke mně přichází, slyší mé slovo a plní je: Je jako člověk, který při stavbě svého domu vykopal základy hluboko ve skále. Když pak přišla povodeň, přivalila se na ten dům řeka, ale nemohla jím otřást, protože byl dobře postaven. Ale ten, kdo mé slovo slyšel a nenaplnil, je jako člověk, který postavil dům rovnou na zemi, bez základů. Když se na něj přivalila řeka, hned spadl a zkáza toho domu byla hrozná.“

Řekni jen slovo (Lukáš 7.kapitola)

Když dokončil tuto řeč ke svým posluchačům, přišel do Kafarnaum. Jeden setník tam měl na smrt nemocného služebníka, kterého si velmi cenil. Když uslyšel o Ježíši, poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přišel a jeho služebníka uzdravil. Přišli tedy za Ježíšem a snažně ho prosili: „Zaslouží si, abys to pro něj udělal. Vždyť miluje náš národ, i synagogu nám postavil.“ Ježíš tedy šel s nimi.  Když už byl nedaleko jeho domu, poslal k němu ten setník přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se; nezasloužím si, abys vešel pod mou střechu. Proto jsem se ani neodvážil za tebou přijít. Řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Sám jsem přece člověk, který podléhá velení a velí vojákům. Když někomu řeknu ‚Jdi,‘ jde; když řeknu jinému ‚Přijď,‘ přijde; když řeknu svému otroku ‚Udělej to,‘ udělá to.“  Když to Ježíš uslyšel, užasl nad ním, obrátil se a řekl zástupu, který jej následoval: „Říkám vám, že takovou víru jsem nenašel ani v Izraeli!“ Poslové se pak vrátili do domu a toho služebníka tam našli uzdraveného.

Chlapče, vstaň! (Lukáš 7.kapitola)

Nedlouho poté šel do města jménem Naim doprovázen množstvím svých učedníků a spoustou dalších lidí. Když se přiblížil k městské bráně, vynášeli právě mrtvého. Byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Doprovázela ji spousta lidí z města. Jakmile Pán uviděl tu vdovu, byl k ní pohnut soucitem. „Neplač,“ řekl jí.  Přistoupil a dotkl se már. Nosiči se zastavili. Tehdy řekl: „Chlapče, říkám ti, vstaň!“ a ten mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce.  Všech se zmocnila bázeň a začali oslavovat Boha: „Povstal mezi námi veliký prorok! Bůh navštívil svůj lid!“ A tato zpráva o něm se rozšířila po celém Judsku i okolí.

Více než prorok (Lukáš 7.kapitola)

Janovi učedníci mu o tom všem vyprávěli. Jan tehdy zavolal dva z nich a poslal je za Ježíšem s otázkou: „Jsi Ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“  Když k němu ti muži přišli, řekli: „Jan Křtitel nás k tobě poslal s otázkou: Jsi Ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“  Ježíš (který právě v tu hodinu uzdravil mnoho lidí od neduhů, trápení a zlých duchů a mnoha slepým daroval zrak) jim odpověděl: „Jděte a vyřiďte Janovi, co jste viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou čistí, hluší slyší, mrtví se křísí a chudým se káže evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou nepohoršuje.“  Když pak Janovi poslové odešli, promluvil k zástupům o Janovi: „Co jste si přišli do pouště prohlédnout? Třtinu větrem se klátící? Na co jste se šli podívat? Na člověka v nádherných šatech? Pohleďte, ti, kdo nosí skvostné šaty a žijí v přepychu, jsou k vidění v královských domech. Na co jste se tedy šli podívat? Na proroka? Ano, říkám vám, a více než na proroka. Toto je ten, o kterém je psáno:  ‚Hle, posílám svého posla před tváří tvou,  který připraví tvou cestu před tebou.‘  Říkám vám, že žádné ženě se nenarodil nikdo větší než Jan, ale kdo je nejmenší v Božím království, je větší než on.“  Všichni jeho posluchači, i výběrčí daní, uznali Boží spravedlnost, když se dali pokřtít Janovým křtem. Ale farizeové a znalci Zákona se od něj pokřtít nenechali, a tak odmítli Boží vůli pro sebe.  „Ke komu přirovnám lidi tohoto pokolení? Komu se podobají? Jsou jako děti, které sedí na návsi a volají jedny na druhé:  ‚Pískali jsme vám, a netančili jste,  naříkali jsme, a neplakali jste!‘  Jan Křtitel totiž přišel, nejedl chléb a nepil víno a vy říkáte: ‚Je posedlý!‘ Přišel Syn člověka, jí a pije a vy říkáte: ‚Podívejte, žrout a pijan vína, přítel výběrčích daní a hříšníků!‘ Moudrost je ale potvrzena všemi svými dětmi.“

Farizeus a hříšnice (Lukáš 7.kapitola)

Jeden z farizeů ho pozval, aby s ním pojedl. Vešel tedy do domu toho farizea a stoloval s ním. A hle, jedna městská hříšnice se dozvěděla, že Ježíš stoluje v domě toho farizea. Přinesla alabastrovou nádobku s mastí, poklekla s pláčem zezadu u jeho nohou, začala mu skrápět nohy slzami a vlastními vlasy je utírala; líbala mu nohy a mazala je mastí.  Když to uviděl farizeus, který ho pozval, řekl si: „Kdyby to byl prorok, věděl by, co je to za ženu, která se ho dotýká. Copak neví, jaká je to hříšnice?!“  „Šimone,“ oslovil ho Ježíš, „chci ti něco říci.“  „Jen mluv, mistře,“ odpověděl farizeus.  „Jistý věřitel měl dva dlužníky. Jeden dlužil pět set denárů a druhý padesát. Když ale neměli čím zaplatit, oběma odpustil. Pověz mi, který z nich ho bude mít raději?“  „Řekl bych, že ten, kterému víc odpustil,“ odpověděl Šimon.  „Správně,“ řekl Ježíš.  Otočil se k té ženě a zeptal se Šimona: „Vidíš tu ženu? Když jsem přišel do tvého domu, nepodal jsi mi vodu na nohy, ale ona mi skrápěla nohy slzami a utírala je svými vlasy. Nepolíbil jsi mě, ale ona mi od chvíle, kdy jsem vešel, nepřestala líbat nohy. Nepomazal jsi mi hlavu olejem, ale ona mi pomazala nohy mastí. Proto ti říkám: Je jí odpuštěno hodně hříchů, proto hodně miluje. Komu se odpouští málo, miluje málo.“  Tehdy jí řekl: „Tvé hříchy jsou odpuštěny.“  Ostatní hosté si mezi sebou začali říkat: „Kdo to vůbec je, že i hříchy odpouští?“  On ale té ženě řekl: „Tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji.“

Podobenství o rozsévači (Lukáš 8.kapitola)

Potom procházel jednotlivá města a vesnice, kázal a ohlašoval Boží království. Bylo s ním jeho Dvanáct a také některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie zvaná Magdaléna, z níž vyšlo sedm démonů, Johana, manželka Herodova úředníka Chuzy, také Zuzana a mnoho jiných, které ho podporovaly ze svých prostředků.  Když se začal scházet veliký zástup (neboť lidé z jednotlivých měst proudili za ním), promluvil v podobenství: „Vyšel rozsévač, aby rozséval své zrno. A jak rozséval, jedno padlo podél cesty, bylo pošlapáno a sezobali je ptáci. Jiné padlo na skálu, a když vzešlo, uschlo, protože nemělo vláhu. Další padlo mezi trní a to rostlo spolu s ním, až je udusilo. Jiné však padlo do dobré země, a když vzešlo, přineslo stonásobnou úrodu.“  Když to dořekl, zvolal: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“  Učedníci se ho ptali, co je to za podobenství. Řekl jim: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, k ostatním ale mluvím v podobenstvích, aby  ‚hleděli, ale neviděli  a slyšeli, ale nerozuměli.‘  Zrno v tom podobenství je Boží slovo. Ti podél cesty jsou ti, kteří slyší, ale potom přichází ďábel a bere jim Slovo ze srdce, aby neuvěřili a nebyli spaseni. Ti na skále jsou ti, kteří slyší Slovo a s radostí je přijímají, ale nemají kořeny. Ti věří jen dočasně, v době pokušení odpadají. Zrno, které zapadlo mezi trní, jsou ti, kteří slyšeli, ale pozvolna bývají dušeni starostmi, bohatstvím a rozkošemi tohoto života, takže nedozrají, aby nesli ovoce. Zrno v dobré zemi jsou ale ti, kteří slyší Slovo, chovají je v ušlechtilém a dobrém srdci a vytrvale přinášejí užitek.  Nikdo nerozsvítí lampu, aby ji přikryl nádobou nebo postavil pod postel. Postaví ji na svícen, aby příchozí viděli světlo. Není totiž nic tajného, co nebude zjeveno, ani nic skrytého, co nebude poznáno a nevyjde najevo. Proto dávejte pozor na to, jak posloucháte. Tomu, kdo má, totiž bude dáno, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co si myslí, že má.“

Ježíšova rodina (Lukáš 8.kapitola)

Tehdy za ním přišla jeho matka a bratři, ale kvůli zástupu se k němu nemohli dostat. Oznámili mu: „Tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí tě vidět.“  On jim však odpověděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a plní je.“

Kdo to vůbec je? (Lukáš 8.kapitola)

Jednoho dne nastoupil se svými učedníky na loď a řekl jim: „Přeplavme se přes jezero.“ Odrazili od břehu a on během plavby usnul. Vtom se na jezero snesla větrná bouře, takže začali nabírat vodu a hrozilo, že utonou.  Přistoupili tedy a vzbudili ho: „Mistře, mistře, umíráme!“  Vstal, okřikl vítr a vzedmuté vlny, ty rázem přestaly a byl klid. „Kde je vaše víra?“ zeptal se jich.  Zděšeni a ohromeni se pak ptali jeden druhého: „Kdo to vůbec je, že přikazuje i větru a vodám a poslouchají ho?“

Legie (Lukáš 8.kapitola)

Takto se přeplavili do gerasenského kraje, který leží naproti Galileji. Jakmile vystoupil na zem, setkal se s ním jeden muž z toho města, který byl už dlouho posedlý démony. Nenosil žádné šaty ani nebydlel v domě, ale v hrobkách. Když uviděl Ježíše, vykřikl, padl před ním na zem a hlasitě zvolal: „Co je ti do mě, Ježíši, Synu Nejvyššího Boha? Prosím tě, netrýzni mě!“ Ježíš totiž tomu nečistému duchu přikázal, aby z toho člověka vyšel. (Předtím ho ten démon často popadal, takže ho museli spoutávat řetězy a držet ho v okovech, ale on ta pouta trhal a býval démonem hnán do pouště.)  „Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho Ježíš.  „Legie,“ odpověděl. Vstoupilo totiž do něj množství démonů. Ti ho teď prosili, aby je nevyháněl do bezedné propasti.  Na blízkém kopci se právě páslo veliké stádo prasat, a tak ho démoni prosili, aby jim dovolil vejít do nich. Jakmile jim to dovolil, vyšli z toho člověka a vešli do prasat. Stádo se pak vrhlo ze srázu do jezera a utonulo.  Když pasáci uviděli, co se stalo, utekli a cestou to vyprávěli ve městě i na venkově. Lidé se šli podívat, co se stalo. Když přišli k Ježíši a našli toho muže, z něhož vyšli démoni, jak sedí u Ježíšových nohou oblečen a při zdravém rozumu, dostali strach. Očití svědkové jim pak vyprávěli, jak byl ten, který býval posedlý démony, zachráněn. Všichni obyvatelé gadarenského kraje ho potom prosili, aby od nich odešel, neboť byli sevřeni velikým strachem. Nastoupil tedy do lodi, aby se vrátil.  Onen muž, ze kterého vyšli démoni, ho prosil, aby mohl zůstat s ním. Ježíš ho ale propustil. „Vrať se domů,“ řekl mu, „a vypravuj, jak veliké věci pro tebe udělal Bůh.“ Odešel tedy a rozhlašoval po celém městě, jak veliké věci pro něj Ježíš udělal.

Kdo se mě dotkl? (Lukáš 8.kapitola)

Při návratu Ježíše vítal dav lidí; všichni už na něj čekali. Vtom přišel muž jménem Jairus, představený synagogy. Padl Ježíši k nohám a prosil ho, aby s ním šel domů. Měl totiž jedinou dceru, asi dvanáctiletou, a ta umírala.  Šel tedy za ním a davy ho tiskly ze všech stran. Byla tam jedna žena, která už dvanáct let trpěla krvácením. Utratila všechno své živobytí na lékaře, ale žádný ji nemohl uzdravit. Když se ale zezadu přiblížila k Ježíši a dotkla se cípu jeho roucha, její krvácení ihned přestalo.  „Kdo se mě dotkl?“ ptal se Ježíš.  Když se nikdo nepřiznával, ozval se Petr: „Mistře, davy se na tebe mačkají a tlačí…“  Ježíš ale opakoval: „Někdo se mě musel dotknout. Cítil jsem, jak ze mě vyšla moc.“  Žena viděla, že se to neutají. S rozechvěním přistoupila, padla před ním a pověděla mu přede všemi, proč se ho dotkla a jak byla hned uzdravena.  „Dcero,“ odpověděl jí Ježíš, „tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji.“

Děvčátko, vstaň! (Lukáš 8.kapitola)

Než to dořekl, přišel někdo z domu představeného synagogy se slovy: „Tvá dcera umřela. Není třeba obtěžovat mistra.“  Ježíš to však zaslechl a řekl mu: „Neboj se, jenom věř. Bude zachráněna.“  Když pak vcházel do toho domu, nepustil dovnitř nikoho kromě Petra, Jakuba, Jana a rodičů děvčátka. Všichni nad ní plakali a kvíleli, ale on řekl: „Neplačte! Neumřela, jen spí.“  Začali se mu vysmívat, protože věděli, že umřela. On ji ale vzal za ruku a zvolal: „Děvčátko, vstaň!“ Tehdy se do ní vrátil duch a ihned vstala. Nechal jí tedy přinést něco k jídlu. Její rodiče byli ohromeni, ale on jim zakázal komukoli říkat, co se stalo.

Nic si s sebou neberte (Lukáš 9.kapitola)

Ježíš pak svolal svých Dvanáct, dal jim sílu a moc vyhánět všechny démony a uzdravovat nemoci a poslal je ohlašovat Boží království a uzdravovat nemocné. Řekl jim: „Nic si na tu cestu neberte: ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze; neberte si ani náhradní košile. Do kteréhokoli domu vejdete, zůstaňte tam a odtud zas jděte dál. Kdekoli by vás nepřijali, vyjděte z toho města a setřeste si prach z nohou na svědectví proti nim.“  A tak vyšli a chodili po okolních vesnicích. Kázali evangelium a všude uzdravovali.  Když se o všem, co se dělo, doslechl i tetrarcha Herodes, nevěděl, co si má myslet. Někteří říkali: „Jan vstal z mrtvých,“ jiní, že prý se zjevil Eliáš, a další, že vstal jeden z dávných proroků. „Jana jsem sťal,“ říkal si Herodes. „Kdo to tedy je, že o něm slyším takové věci?“ A toužil se s ním setkat.

Pět chlebů a dvě ryby (Lukáš 9.kapitola)

Apoštolové se potom vrátili za Ježíšem a vyprávěli mu, co všechno dělali. Tehdy je vzal s sebou a odešel s nimi do ústraní poblíž města jménem Betsaida. Jakmile se to dozvěděly zástupy, vydaly se za ním. Přijal je tedy, vyprávěl jim o Božím království a uzdravoval ty, kdo potřebovali uzdravit.  Když se začalo chýlit k večeru, přišlo za ním jeho Dvanáct. „Propusť ten zástup,“ řekli mu. „Ať se rozejdou do okolních vesnic a statků a najdou si tam nocleh a stravu, protože tady jsme v pustině.“  Odpověděl jim: „Vy jim dejte najíst.“  „Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby,“ namítli. „Ledaže bychom šli a všem těm lidem jídlo koupili.“ (Jen mužů tam bylo kolem pěti tisíc.)  „Posaďte je ve skupinách asi po padesáti,“ řekl Ježíš učedníkům. Když to udělali a všechny posadili, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal je, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali zástupu. Všichni se najedli do sytosti a sebralo se ještě dvanáct košů nalámaných kousků, které jim zbyly.

Boží Mesiáš (Lukáš 9.kapitola)

Jednou, když se odešel modlit do ústraní, zeptal se přítomných učedníků: „Za koho mě mají zástupy?“  „Někteří za Jana Křtitele,“ odpověděli, „jiní za Eliáše a další říkají, že vstal jeden z dávných proroků.“  „A za koho mě máte vy?“ zeptal se.  „Za Božího Mesiáše!“ odpověděl mu Petr.  Tehdy je přísně napomenul, aby to nikomu neříkali. Pověděl jim: „Syn člověka musí mnoho vytrpět a být zavržen staršími, vrchními kněžími i znalci Písma, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých.“  Všem pak řekl: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, bere svůj kříž každý den a následuje mne. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej zachrání. Co je člověku platné, kdyby získal celý svět, ale sám sebe ztratil nebo sám sobě uškodil? Kdokoli by se styděl za mě a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde ve své slávě a ve slávě Otce a svatých andělů.  Říkám vám popravdě: Někteří z těch, kdo tu stojí, rozhodně nezakusí smrt, dokud nespatří Boží království.“

Ježíš, Mojžíš a Eliáš (Lukáš 9.kapitola)

Asi po týdnu vzal k sobě Petra, Jakuba a Jana a vystoupil na horu, aby se modlil. Zatímco se modlil, změnil se vzhled jeho tváře, jeho oděv zbělel a rozzářil se. A hle, mluvili s ním dva muži. Byli to Mojžíš a Eliáš, kteří se ukázali ve slávě a mluvili o jeho odchodu, k němuž mělo dojít v Jeruzalémě.  Petr a jeho druhové však byli přemoženi spánkem. Jakmile se probudili, uviděli jeho slávu a ty dva muže po jeho boku. Když se od něj začali vzdalovat, Petr Ježíše oslovil: „Mistře, dobře, že jsme tu! Uděláme tu tři stánky – jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl ale, co říká.  Než to dořekl, objevil se oblak a zahalil je. Když se ocitli v tom oblaku, dostali strach. Z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj Syn, můj Vyvolený. Toho poslouchejte.“ Když ten hlas dozněl, našli tam jen samotného Ježíše. Zůstali zticha a v těch dnech nikomu neprozradili, co viděli.

Jak dlouho budu s vámi? (Lukáš 9.kapitola)

Když pak druhý den sestoupili z hory, vyšla mu naproti velká spousta lidí. Vtom jeden muž z davu vykřikl: „Mistře, prosím tě, smiluj se nad mým synem – mám jenom jeho! Náhle ho napadá zlý duch a zničehonic začne křičet. Zmítá jím, až má pěnu u úst. Sotva ho kdy opouští a hrozně ho trápí. Prosil jsem tvé učedníky, aby ho vyhnali, ale nemohli!“  „Vy nevěřící a zvrácené pokolení!“ zvolal Ježíš. „Jak dlouho ještě budu s vámi a budu vás snášet? Přiveď sem svého syna.“  Než k němu došel, démon ho porazil a začal jím zmítat. Ježíš okřikl nečistého ducha, uzdravil chlapce a vrátil ho jeho otci. Všichni byli ohromeni Boží velkolepostí.  Zatímco všichni žasli nad vším, co udělal, Ježíš se obrátil ke svým učedníkům: „Dobře si pamatujte tato slova: Syn člověka bude vydán do lidských rukou.“ Oni však ten výrok nepochopili. Jeho smysl jim zůstal skryt, takže mu nerozuměli, ale báli se ho zeptat.

Kdo je největší (Lukáš 9.kapitola)

Tehdy mezi nimi vyvstala otázka, kdo z nich je největší. Když Ježíš viděl, jaké myšlenky mají v srdci, vzal dítě, postavil je vedle sebe a řekl jim: „Kdokoli přijme takové dítě v mém jménu, přijímá mne, a kdokoli přijme mne, přijímá Toho, který mě poslal. Kdo je totiž mezi vámi ze všech nejmenší, ten bude veliký.“  „Mistře,“ řekl mu na to Jan, „viděli jsme někoho, jak ve tvém jménu vymítá démony, a bránili jsme mu, protože nechodí s námi.“  „Nebraňte mu,“ odpověděl Ježíš. „Kdo není proti nám, je s námi.“

Vzhůru do Jeruzaléma (Lukáš 9.kapitola)

Když se začal blížit čas, kdy měl být vzat vzhůru, pevně se rozhodl k cestě do Jeruzaléma. Vyslal před sebou posly a ti šli napřed do jedné samařské vesnice, aby pro něj vše připravili. Místní ho ale nepřijali, protože byl rozhodnut jít do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, navrhli: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je pohltil?“ Ježíš se však obrátil a okřikl je. Šli tedy do jiné vesnice.  Cestou mu někdo řekl: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“  Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“  Jiného vyzval: „Pojď za mnou!“  On ale řekl: „Pane, dovol, ať nejdřív odejdu a pochovám svého otce.“  Ježíš mu odpověděl: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé; ty pojď rozhlašovat Boží království!“  Další mu řekl: „Pane, půjdu za tebou, ale dovol, ať se napřed rozloučím se všemi doma.“  Ježíš mu odpověděl: „Kdo se chopí pluhu a ohlíží se zpátky, nehodí se pro Boží království.“

Beránci mezi vlky (Lukáš 10.kapitola)

Potom Pán určil dalších dvaasedmdesát a vyslal je před sebou po dvou do každého města a místa, kam měl sám přijít. Řekl jim: „Žeň je obrovská, ale dělníků málo. Proto proste Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň. Jděte. Hle, posílám vás jako beránky mezi vlky. Neberte s sebou měšec ani mošnu ani obuv a s nikým se po cestě nezdravte.  Do kteréhokoli domu vejdete, nejdříve řekněte: ‚Pokoj tomuto domu.‘ Bude-li tam přítel pokoje, váš pokoj spočine na něm; a pokud ne, navrátí se k vám. V tom domě zůstávejte a jezte a pijte, co nabízejí – dělník si přece zaslouží svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu.  V kterémkoli městě vás přijmou, jezte, co vám nabídnou. Uzdravujte v tom městě nemocné a říkejte jim: ‚Přišlo k vám Boží království.‘ Když ale přijdete do nějakého města a nepřijmou vás, vyjděte na jeho ulice a řekněte: ‚Setřásáme na vás i ten prach z vašeho města, který nám ulpěl na nohou. Vězte ale, že přišlo Boží království!‘ Říkám vám, že v onen den bude lehčeji Sodomě než takovému městu.  Běda tobě, Korozaim, běda tobě, Betsaido! Kdyby se zázraky, které se dějí u vás, staly v Týru a Sidonu, dávno by činili pokání v pytlovině a popelu. Týru a Sidonu však bude na soudu lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, které jsi až k nebi vyvýšeno, až do pekla budeš svrženo.  Kdo vám naslouchá, naslouchá mně. Kdo vás odmítá, odmítá mě. Kdo odmítá mě, odmítá Toho, který mě poslal.“

Vaše jména jsou v nebesích (Lukáš 10.kapitola)

Když se těch dvaasedmdesát vrátilo, radostně mu říkali: „Pane, i démoni se nám poddávají ve tvém jménu!“  Odpověděl jim: „Viděl jsem, jak satan spadl z nebe jako blesk. Hle, uděluji vám moc šlapat po hadech a štírech i po veškeré síle nepřítele a vůbec nic vám neublíží. Neradujte se ale z toho, že se vám poddávají duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“  V tu chvíli se Ježíš rozveselil v Duchu svatém a řekl: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je nemluvňatům. Jistě, Otče, neboť tak se ti zalíbilo.  Všechno je mi dáno od mého Otce a nikdo neví, kdo je Syn, jedině Otec, a kdo je Otec, jedině Syn a ten, komu by ho Syn chtěl zjevit.“  V soukromí se pak obrátil k učedníkům a řekl jim: „Blaze očím, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli spatřit, co vy vidíte, ale nespatřili, a slyšet, co slyšíte, ale neslyšeli.“

Kdo je můj bližní? (Lukáš 10.kapitola)

A hle, jeden znalec Zákona vstal a chtěl ho vyzkoušet: „Mistře, co mám dělat, abych se stal dědicem věčného života?“  Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“  Odpověděl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí,‘ a ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘“  „Správně jsi odpověděl,“ řekl mu Ježíš. „Dělej to a budeš žít.“  On se ale chtěl nějak ospravedlnit, a tak se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“  Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk byl na cestě z Jeruzaléma do Jericha přepaden lupiči. Obrali ho, zbili, nechali ho tam ležet polomrtvého a odešli. Náhodou tudy šel jeden kněz; když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul. Podobně to bylo s levitou, který se tam objevil; když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul. Potom k němu přišel jeden Samaritán, který tudy cestoval; když ho uviděl, byl pohnut soucitem. Přistoupil, ovázal mu rány a polil je olejem a vínem. Naložil ho na svého mezka, dovezl do hostince a postaral se o něj. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Postarej se o něj. Cokoli bys vynaložil navíc, to ti zaplatím, až se vrátím.‘  Co myslíš – kdo z těch tří byl tomu přepadenému bližním?“  „Ten, který mu prokázal milosrdenství,“ odpověděl znalec Zákona.  „Jdi a jednej tak i ty,“ řekl mu Ježíš.

Jen jedno je potřeba (Lukáš 10.kapitola)

Cestou přišel do jedné vesnice, kde ho k sobě přijala jistá žena jménem Marta. Její sestra Marie se posadila k Pánovým nohám a poslouchala jeho slova. Marta však byla zaneprázdněna spoustou práce. Nakonec za ním přišla a řekla: „Pane, tebe nezajímá, že má sestra nechala všechnu práci na mně? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“  Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, staráš se a trápíš se mnoha věcmi. Jen jedno je však potřeba. Marie si vybrala správně a to jí nikdo nevezme.“

Proste a bude vám dáno (Lukáš 11.kapitola)

Jednou se na jednom místě modlil, a když přestal, jeden z jeho učedníků mu řekl: „Pane, nauč nás modlit se, jako to Jan učil své učedníky.“ Pověděl jim: „Když se modlíte, říkejte:  Otče, ať se posvětí tvé jméno!  Ať přijde tvé království!  Dávej nám denně náš denní chléb  a odpusť nám naše hříchy –  vždyť i my odpouštíme každému,  kdo se proviňuje proti nám.  A neuveď nás do pokušení.“  Potom jim řekl: „Kdo z vás má přítele, za kterým přijde o půlnoci s prosbou: ‚Příteli, půjč mi tři chleby – navštívil mě přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu nabídl,‘ a on mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj, dveře už jsou zamčené a děti jsou se mnou v posteli; nemohu vstát a něco ti dávat‘? Říkám vám: I kdyby nevstal a nedal mu to kvůli jejich přátelství, zvedne se a dá mu, co potřebuje, kvůli jeho neodbytnosti.  A tak vám říkám: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.  Který z vás otců podá svému synu hada, když tě poprosí o rybu? A když poprosí o vejce, podáš mu snad štíra? Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?“

Zlé pokolení (Lukáš 11.kapitola)

Jednou Ježíš vymítal démona němoty. Když démon vyšel a ten němý začal mluvit, zástupy užasly. Někteří ale říkali: „Vymítá démony Belzebubem, knížetem démonů!“ Jiní ho zase pokoušeli tím, že od něj žádali znamení z nebe.  On ale znal jejich myšlenky, a tak jim řekl: „Každé království rozdělené samo proti sobě pustne a dům rozdělený proti domu padá. Pokud je i satan rozdělen sám proti sobě, jak obstojí jeho království? Říkáte přece, že vymítám démony Belzebubem. A pokud já vymítám démony Belzebubem, kým je vymítají vaši synové? Oni proto budou vašimi soudci. Vymítám-li však démony Božím prstem, jistě k vám přišlo Boží království.  Když silný ozbrojenec hlídá svůj palác, jeho majetek je v klidu. Když ho ale napadne někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu výzbroj, na kterou spoléhal, a jeho kořist rozdělí.  Kdo není se mnou, je proti mně; kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.  Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po vyprahlých místech a hledá odpočinek. Když ho nenajde, řekne si: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Když přijde a nalezne jej vymetený a ozdobený, jde a přibere sedm jiných duchů, horších, než je sám. Pak vejdou dovnitř, zabydlí se tam a nakonec tomu člověku bude hůře než na začátku.“  Během jeho řeči jedna žena ze zástupu vykřikla: „Blaze lůnu, které tě nosilo, a prsům, jež jsi sál!“  On na to řekl: „Spíše blaze těm, kdo slyší Boží slovo a dodržují je.“  Zatímco kolem něj houstly davy, Ježíš pokračoval: „Toto pokolení je zlé. Vyžaduje znamení, ale žádné znamení nedostane, kromě znamení Jonášova. Jako se Jonáš stal znamením pro Ninivské, tak bude Syn člověka znamením pro toto pokolení. Královna Jihu povstane na soudu s lidmi tohoto pokolení a odsoudí je, neboť přijela z kraje světa, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a hle, zde je někdo víc než Šalomoun. Obyvatelé Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť po Jonášově kázání činili pokání, a hle, zde je někdo víc než Jonáš.  Nikdo nerozsvítí lampu, aby ji postavil do skrýše nebo pod nádobu. Staví ji na svícen, aby příchozí viděli světlo. Tvé oko je lampou těla. Je-li tvé oko štědré, celé tvé tělo je jasné. Když je však lakomé, je i tvé tělo temné. Dej tedy pozor, ať světlo v tobě není tmou. Když bude celé tvé tělo jasné a žádná jeho část nebude temná, pak bude celé tak jasné, jako když tě lampa osvěcuje svým jasem.“

Pokrytci! (Lukáš 11.kapitola)

Když domluvil, jeden farizeus ho pozval k sobě na oběd. Ježíš přišel a hned zamířil ke stolu. Farizeus se podivil, když uviděl, že se před obědem nejdříve neumyl.  Pán mu na to řekl: „Vy farizeové leštíte pohár a mísu zvenku, ale vaše nitro je plné hrabivosti a podlosti. Blázni! Copak Ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek? Dejte chudým, co máte v mísách, a hle – všechno vám bude čisté!  Běda vám farizeům, že dáváte desátky z máty a routy a z kdejaké byliny, ale spravedlnost a Boží lásku opomíjíte. Těmto věcem jste se měli věnovat a tamty nezanedbávat.  Běda vám farizeům, neboť milujete čestná sedadla na shromážděních a zdravení na náměstích.  Běda vám, neboť jste jako nezřetelné hroby – lidé po nich chodí, ani to nevědí.“  „Mistře,“ ozval se jeden ze znalců Zákona, „když takhle mluvíš, urážíš i nás.“  „Běda i vám znalcům Zákona!“ odpověděl Ježíš. „Zatěžujete lidi neúnosnými břemeny, ale sami na ta břemena ani prstem nesáhnete.  Běda vám, že stavíte hroby proroků, které zabili vaši otcové! Tím jen dosvědčujete a schvalujete skutky svých otců. Oni je totiž zabíjeli a vy jim stavíte hroby. Proto také Moudrost Boží řekla: ‚Pošlu k nim proroky a apoštoly; některé z nich zabijí a jiné budou pronásledovat.‘ Toto pokolení se proto bude zodpovídat za krev všech proroků, prolévanou od stvoření světa – od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který zahynul mezi oltářem a chrámem. Ano, říkám vám, toto pokolení se bude zodpovídat.  Běda vám znalcům Zákona, že jste vzali klíč k poznání! Sami jste nevešli a těm, kdo vcházeli, jste zabránili.“  Když pak odešel, začali ho znalci Písma a farizeové zle napadat. Stále znovu se vraceli k jeho výrokům a snažili se vymyslet, jak by ho chytili za slovo.

Nebojte se jich (Lukáš 12.kapitola)

Mezitím se shromáždil mnohatisícový dav, takže lidé po sobě šlapali. Ježíš promluvil především ke svým učedníkům: „Dávejte si pozor na farizejský kvas, jímž je pokrytectví. Není totiž nic skrytého, co nebude zjeveno, ani nic tajného, co nebude poznáno. Co jste říkali ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste ve svých pokojích šeptali do ucha, se bude hlásat ze střech.  Vám, svým přátelům, říkám: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo a potom nemají, co by udělali víc. Ukážu vám, koho se máte bát: Bojte se Toho, který když zabije, má moc uvrhnout do pekla. Ano, říkám vám, Toho se bojte. Neprodává se snad pět vrabců za dva haléře? Přitom ani jeden z nich není před Bohem zapomenut. Vám jsou ale spočítány i všechny vlasy na hlavě! Proto se nebojte. Jste dražší než mnoho vrabců.  Říkám vám: Kdokoli mě vyzná před lidmi, toho i Syn člověka vyzná před Božími anděly. Kdo mě ale před lidmi zapře, ten bude zapřen před Božími anděly. Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno, ale tomu, kdo by se rouhal Duchu svatému, odpuštěno nebude.  Když vás povedou do shromáždění a před vrchnosti a vlády, nestarejte se, čím a jak se máte hájit a co říkat. Duch svatý vás v tu chvíli naučí, co máte říci.“

O bohatém bláznu (Lukáš 12.kapitola)

Někdo z davu ho požádal: „Mistře, řekni mému bratrovi, ať se se mnou rozdělí o dědictví!“  „Člověče,“ odpověděl mu Ježíš, „kdo mě ustanovil vaším soudcem nebo rozhodčím?“ Tehdy všem řekl: „Dejte si pozor, varujte se veškeré chamtivosti! Život přece nespočívá v hromadění majetku.“  Potom jim vyprávěl podobenství: „Pole jednoho bohatého člověka přineslo hojnou úrodu. Přemýšlel: ‚Co si počnu? Vždyť nemám kam shromáždit úrodu!‘ Pak si řekl: ‚Udělám tohle – zbořím své stodoly, postavím větší a do nich shromáždím všechno své obilí a zásoby. Pak si budu moci říci: Podívej, máš spoustu zásob na spoustu let. Oddechni si, jez, pij, užívej!‘  Bůh mu ale řekl: ‚Ty blázne! Dnes v noci umřeš. Čí bude, co sis nachystal?‘  Tak je to, když někdo hromadí pro sebe, ale nebohatne v Bohu.“

Nemějte starosti (Lukáš 12.kapitola)

Potom se obrátil ke svým učedníkům: „Říkám vám, nemějte starost o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a co si oblečete. Život je přece víc než jídlo a tělo víc než oblečení. Podívejte se na havrany. Nesejí ani nežnou, nemají spíže ani stodoly, ale Bůh je živí. Čím větší cenu máte vy než ptáci! Copak si někdo z vás samými starostmi prodlouží život o jediný den? Když nezmůžete ani to nejmenší, proč se staráte o to ostatní?  Podívejte se na lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich. Když Bůh takto obléká trávu, která je dnes na louce a zítra bude hozena do pece, čím spíše vás, vy malověrní?!  Nezabývejte se tím, co budete jíst a co pít, ani se tím nezneklidňujte. Všechny ty věci vyhledávají pohané tohoto světa, ale váš Otec ví, že je potřebujete. Hledejte raději jeho království a toto vše vám bude přidáno.  Neboj se, malé stádečko. Vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Prodávejte svůj majetek a dávejte chudým. Pořiďte si měšce, které nezchátrají, nehynoucí poklad v nebi, kam zloděj nepřijde a kde mol neničí. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“

Buďte připraveni (Lukáš 12.kapitola)

„Mějte přepásaná bedra a rozsvícené lampy. Buďte jako lidé očekávající, kdy se jejich pán vrátí ze svatby, aby mu otevřeli, hned jak přijde a zatluče. Blaze služebníkům, které pán při svém příchodu zastihne bdící. Amen, říkám vám, že se opáše zástěrou, posadí je za stůl, přistoupí a bude jim sloužit. Přijde-li uprostřed noci nebo před svítáním a zastihne je připravené, blaze jim.  Pochopte, že kdyby hospodář věděl, v jakou hodinu má přijít zloděj, nedovolil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, o které netušíte.“  „Pane,“ zeptal se ho Petr, „říkáš to podobenství jen nám, nebo i všem ostatním?“  Pán odpověděl: „Kdo je ten věrný a moudrý správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim v patřičný čas dával vyměřený pokrm? Blaze služebníku, kterého jeho pán při příchodu zastihne, že tak jedná. Vpravdě vám říkám, že ho ustanoví nad vším svým majetkem. Kdyby si ale ten služebník v srdci řekl: ‚Můj pán dlouho nejde‘ a začal by bít sluhy a služky a jíst, pít a opíjet se, pak jeho pán přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou nezná, odhalí ho a vykáže ven mezi nevěrné.  Služebník, který znal vůli svého pána, ale nepřipravil se a nejednal podle jeho vůle, bude hodně bit. Ten, který ji neznal, bude bit méně, i když dělal trestuhodné věci. Komukoli je hodně dáno, od toho bude hodně vyžádáno. Komu svěřili hodně, od toho vyžádají víc.  Přišel jsem na zem založit oheň a jak toužím, aby už hořel! Mám ale podstoupit křest a jak je mi úzko, dokud se nevykoná! Myslíte si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj? Říkám vám, ne pokoj, ale rozdělení! Od nynějška jich bude pět rozděleno v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Otec bude proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“

Znamení času (Lukáš 12.kapitola)

Potom se obrátil k zástupům: „Když vidíte od západu přicházet oblak, hned říkáte: ‚Blíží se liják,‘ a je to tak. Když fouká jižní vítr, říkáte: ‚Bude horko,‘ a bývá. Pokrytci! Umíte rozeznat úkazy na zemi i na nebi; jak to, že nerozeznáte, jaký je teď čas?  A proč ani sami nepoznáte, co je správné? Když jdeš se svým odpůrcem k vrchnosti, snaž se s ním cestou vypořádat. Jinak tě potáhne k soudci, soudce tě vydá biřici a biřic tě vsadí do vězení. Říkám ti: Nikdy odtud nevyjdeš, dokud nevrátíš poslední haléř.“

O neplodném fíkovníku (Lukáš 13.kapitola)

V tu dobu mu někteří z přítomných vyprávěli o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi. Ježíš jim odpověděl: „Myslíte si, že se jim to stalo, protože byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejci? Říkám vám, že nikoli. Nebudete-li činit pokání, zahynete podobně všichni. Myslíte si, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než všichni ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Říkám vám, že nikoli. Nebudete-li činit pokání, zahynete podobně všichni.“  Potom jim vyprávěl toto podobenství: „Jeden člověk vysadil na své vinici fíkovník. Přišel a hledal na něm ovoce, ale marně. Řekl tedy vinaři: ‚Podívej se, už tři roky přicházím a hledám na tom fíkovníku ovoce, ale marně. Poraz ho. Proč tu má zabírat místo?‘ Vinař mu odpověděl: ‚Nech ho tu ještě rok, pane. Okopám ho a pohnojím, snad začne nést ovoce. Pokud ne, porazíš ho pak.‘“

Uzdravení v sobotu (Lukáš 13.kapitola)

V sobotu pak učil v jedné synagoze. A hle, byla tam žena postižená už osmnáct let duchem nemoci; byla sehnutá tak, že se vůbec nemohla narovnat. Když ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě. „Ženo, tvá nemoc je pryč,“ řekl jí. Vložil na ni ruce, a ona se hned narovnala a oslavovala Boha.  Představeného synagogy však rozhořčilo, že Ježíš uzdravoval v sobotní den, a tak řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat. Během nich přicházejte a nechte se uzdravovat, ale ne v sobotu!“  „Pokrytče!“ odpověděl mu Pán. „Neodvazuje snad každý z vás v sobotu svého vola nebo osla od žlabu a nevodí ho napájet? A tato dcera Abrahamova, kterou satan držel svázanou už osmnáct let, nesměla být v sobotu rozvázána ze svého pouta?“  Když to řekl, všichni jeho protivníci se zastyděli, ale všechen zástup se radoval ze všech slavných skutků, které dělal.

O hořčičném zrnku a kvasu (Lukáš 13.kapitola)

Tehdy řekl: „Čemu se podobá Boží království? K čemu ho přirovnám? Je podobné zrnku hořčice, které člověk vzal, hodil je do své zahrady a vyrostl z něj strom, v jehož větvích se uhnízdili ptáci.“  „K čemu přirovnám Boží království?“ opakoval. „Je podobné kvasu, který žena vzala a zadělala do tří měřic mouky, až nakonec všechno zkvasilo.“

Těsné dveře (Lukáš 13.kapitola)

Na své pouti do Jeruzaléma procházel města i vesnice a učil. Někdo se ho zeptal: „Pane, bude spasen jen málokdo?“  Tehdy jim řekl: „Snažte se vejít úzkými dveřmi. Říkám vám, že mnozí se budou pokoušet vejít, ale nebudou moci. Když hospodář vstane a zavře dveře, zůstanete venku. Budete tlouci na dveře: ‚Pane, otevři nám,‘ ale on vám odpoví: ‚Neznám vás. Nevím, odkud jste.‘ Budete říkat: ‚Jedli jsme a pili s tebou. Učil jsi na našich ulicích!‘ On však odpoví: ‚Říkám vám, že vás neznám. Nevím, odkud jste. Odejděte ode mě, všichni, kdo pácháte zlo!‘  Bude tam pláč a skřípění zubů, až uvidíte Abrahama, Izáka a Jákoba se všemi proroky v Božím království, ale sami budete vyhnáni ven. Mnozí přijdou od východu i od západu, od severu i od jihu a budou stolovat v Božím království. A hle, někteří poslední budou první a někteří první budou poslední.“

Jeruzaléme, Jeruzaléme! (Lukáš 13.kapitola)

V tu chvíli za ním přišli nějací farizeové. „Odejdi odsud,“ říkali mu. „Jdi pryč, Herodes tě chce zabít!“  Odpověděl jim: „Jděte a vyřiďte té lišce: Dnes i zítra budu vymítat démony a uzdravovat; třetího dne skončím. Dnes, zítra i pozítří musím pokračovat v cestě. Kde jinde by měl prorok zemřít než v Jeruzalémě?  Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posíláni! Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. Hle, váš dům se vám zanechává pustý. Říkám vám, že mě už neuvidíte, dokud nepřijde čas, kdy řeknete: ‚Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!‘“

Kdo se ponižuje, bude povýšen (Lukáš 14.kapitola)

Jednou, když v sobotu přišel jíst do domu jednoho z předních farizeů, pečlivě ho sledovali. A hle, přímo před ním seděl člověk postižený vodnatelností. Ježíš se přítomných znalců Zákona a farizeů zeptal: „Smí se v sobotu uzdravovat, nebo ne?“ Mlčeli, a tak ho vzal, uzdravil a propustil.  Potom se jich zeptal: „Kdyby někomu z vás v sobotní den spadl syn anebo vůl do studny, copak byste ho hned nevytáhli?“ Nezmohli se na žádnou odpověď.  Když si všiml, jak si hosté vybírají přední místa, vyprávěl jim toto podobenství: „Když jsi pozván na svatbu, nesedej si na přední místo, neboť mohl být pozván někdo váženější než ty. Tehdy by přišel váš hostitel a řekl ti: ‚Uvolni mu místo.‘ S ostudou by sis pak sedl úplně vzadu. Když jsi pozván, raději si jdi sednout někam dozadu. Tvůj hostitel pak může přijít a říci ti: ‚Pojď dopředu, příteli.‘ Tak budeš poctěn před očima všech hostů. Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“  Potom se obrátil ke svému hostiteli: „Když pořádáš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, bratry, příbuzné ani bohaté sousedy. Mohli by totiž na oplátku zase pozvat tebe. Když pořádáš hostinu, raději pozvi chudé, chromé, zmrzačené a slepé. Blaze tobě, neboť ti nemají čím odplatit, ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“

Kdo bude hodovat v Království (Lukáš 14.kapitola)

Když to uslyšel jeden z hostů, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude hodovat v Božím království.“  Ježíš odpověděl: „Jeden člověk vystrojil velikou večeři a pozval mnoho hostů. V čas večeře pak poslal svého sluhu, aby pozvaným řekl: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ Všichni se ale jeden jako druhý začali vymlouvat. První řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, omluv mě.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mě.‘ Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘  Sluha se tedy vrátil a vyřídil to svému pánovi. Hospodář se rozhněval. ‚Vyjdi rychle do ulic a uliček,‘ řekl sluhovi. ‚Přiveď sem chudé, chromé, zmrzačené a slepé.‘ Sluha se vrátil se slovy: ‚Pane, stalo se, jak jsi přikázal, a ještě je místo.‘ Pán tehdy sluhovi poručil: ‚Vyjdi na cesty a mezi ploty a přinuť lidi přijít, ať je můj dům plný. Říkám vám, že nikdo z původně pozvaných neokusí mou večeři!‘“

Spočítej náklad (Lukáš 14.kapitola)

Šly s ním veliké zástupy lidí. Ježíš se obrátil a řekl jim: „Kdo chce přijít ke mně, ale nepřestane lpět na svém otci a matce, ženě a dětech, bratrech a sestrách, a dokonce na vlastním životě, nemůže být mým učedníkem. Kdo není ochoten nést svůj kříž a jít za mnou, nemůže být mým učedníkem.  Když někdo z vás bude chtít postavit věž, nesedne si nejdříve, aby spočítal náklad, zda má na její dokončení? Jinak, kdyby položil základy, ale nemohl stavbu dokončit, všichni okolo by se mu posmívali: ‚Tenhle člověk začal stavět a nemohl to dokončit!‘  Anebo když nějaký král potáhne do boje proti jinému, nesedne si nejdříve, aby se poradil, zda může s deseti tisíci čelit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jinak totiž k němu pošle poselstvo, dokud bude ještě daleko, a bude vyjednávat o míru. Tak tedy žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.  Sůl je dobrá. Kdyby však i sůl ztratila svou chuť, čím se zas osolí? Nehodí se do země ani do hnoje; musí se vyhodit. Kdo má uši k slyšení, slyš.“

O ztracené ovci (Lukáš 15.kapitola)

Všichni výběrčí daní a hříšníci ho chodívali poslouchat. Farizeové a znalci Písma si ale stěžovali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“  Vyprávěl jim tedy toto podobenství: „Kdyby někdo z vás měl sto ovcí a jednu z nich by ztratil, nenechá těch devadesát devět v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? Jakmile ji najde, s radostí ji vezme na ramena, přijde domů a svolá přátele i sousedy: ‚Radujte se se mnou, neboť jsem našel svou ztracenou ovci!‘ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“

O ztracené minci (Lukáš 15.kapitola)

„Kdyby nějaká žena měla deset mincí a jednu minci ztratila, nerozsvítí lampu, nevymete dům a nebude pečlivě hledat, dokud ji nenajde? Jakmile ji najde, svolá přítelkyně a sousedky: ‚Radujte se se mnou, neboť jsem našla svou ztracenou minci!‘ Říkám vám, že právě tak je radost před Božími anděly nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“

O ztraceném synu (Lukáš 15.kapitola)

Ježíš pokračoval: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který mi náleží.‘ A tak jim rozdělil své jmění.  Za pár dní mladší syn všechno prodal a odešel do daleké země, kde svůj majetek promrhal rozmařilým životem. Když všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal trpět nouzi. Později se uchytil u jednoho občana té země a ten ho poslal na pole pást prasata. Toužil se najíst aspoň lusků, které žrala ta prasata, ale nedostával ani to.  Nakonec přišel k sobě. Řekl si: ‚Kolik nádeníků má u mého otce jídla nazbyt, a já tu umírám hlady! Vstanu, půjdu k otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě! Už si nezasloužím být považován za tvého syna. Udělej mě jedním ze svých nádeníků.‘ A tak vstal a vydal se ke svému otci.  Otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky.  ‚Otče,‘ řekl syn, ‚zhřešil jsem proti nebi i proti tobě. Už si nezasloužím být považován za tvého syna.‘  Otec však nařídil svým služebníkům: ‚Přineste nejlepší šaty a oblečte ho. Navlékněte mu prsten a obujte ho. Přiveďte vykrmené tele a porazte je. Jezme a oslavujme, neboť tento můj syn byl mrtev a ožil, byl ztracen a je nalezen!‘ A tak začali oslavovat.  Starší syn byl zatím na poli. Když se blížil domů, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se, co to má být. Ten mu řekl: ‚Přišel tvůj bratr. Tvůj otec porazil tučné tele, že ho má zpátky živého a zdravého.‘  Ale on se rozhněval a ani nechtěl jít dovnitř. Když za ním vyšel jeho otec a prosil ho, odpověděl mu: ‚Podívej se, kolik let ti sloužím! Nikdy jsem nezanedbal jediný tvůj příkaz, ale tys mi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil s přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prožral tvůj majetek s děvkami, porazil jsi pro něj vykrmené tele!‘  ‚Synku,‘ řekl otec, ‚ty jsi stále se mnou a všechno, co mám, je tvé. Ale oslavovat a radovat se bylo namístě, neboť tento tvůj bratr byl mrtev a ožil, byl ztracen a je nalezen.‘“

O nepoctivém správci (Lukáš 16.kapitola)

Ježíš řekl učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk, který zaměstnával správce. Ten byl před ním obviněn, že mrhá jeho majetkem. Zavolal ho tedy a řekl mu: ‚Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého počínání, neboť budeš propuštěn.‘  Správce si řekl: ‚Co budu dělat, až mě můj pán propustí? Kopat nemohu, žebrat se stydím… Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali do svých domů, až budu propuštěn!‘  Jednoho po druhém si pak zavolal všechny dlužníky svého pána. Prvního se zeptal: ‚Kolik dlužíš mému pánu?‘ ‚Sto sudů oleje,‘ odpověděl dlužník. Řekl mu: ‚Zde je tvůj úpis – rychle si sedni a napiš padesát.‘ Dalšího se zeptal: ‚A kolik dlužíš ty?‘ ‚Sto měr pšenice,‘ odpověděl. Řekl mu: ‚Zde je tvůj úpis – napiš osmdesát.‘  A jeho pán ocenil, že si ten nepoctivý správce počínal chytře! Synové světa totiž bývají ve svých věcech chytřejší než synové světla.  Říkám vám tedy: I špinavými penězi, které pominou, si můžete dělat přátele, abyste byli přijati do věčných příbytků. Kdo je věrný v nejmenším, je věrný i ve velkém. A kdo je nepoctivý v nejmenším, je nepoctivý i ve velkém. Když jste nebyli věrní v zacházení se špinavými penězi, kdo vám svěří opravdové bohatství? A když jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá to, co je vaše?  Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i penězům.“  Ale to všechno slyšeli i farizeové. Měli rádi peníze, a tak se mu vysmívali. Ježíš jim ale řekl: „Vy chcete před lidmi vypadat spravedlivě, ale Bůh zná vaše srdce. Co je u lidí vznešené, je v Božích očích ohavnost!  Až do Jana tu byl Zákon a Proroci; od té doby se káže Boží království a každý se do něj násilně tlačí. Spíše však pomine nebe a země, než aby přestala platit jediná čárka Zákona!  Každý, kdo zapudí svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; také ten, kdo si bere zapuzenou, cizoloží.“

O boháči a Lazarovi (Lukáš 16.kapitola)

„Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do purpuru a kmentu a každého dne skvěle hodoval. Byl také jeden žebrák jménem Lazar, který ležel u jeho vrat plný vředů a toužil se najíst aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče. Dokonce i psi přicházeli a lízali mu vředy. Jednoho dne ten žebrák zemřel a andělé ho odnesli do Abrahamova náručí. Zemřel i onen boháč a byl pohřben.  Když v pekle pozvedl v mukách oči, spatřil v dálce Abrahama a Lazara v jeho náručí. ‚Otče Abrahame,‘ zvolal boháč, ‚smiluj se nade mnou! Pošli Lazara, ať smočí koneček prstu ve vodě a svlaží mi jazyk, vždyť tu v tom plameni hrozně trpím!‘  ‚Synu,‘ odpověděl Abraham, ‚vzpomeň si, že sis v životě užil dobrých věcí, tak jako Lazar zlých. Teď ho tedy čeká potěšení, ale tebe trápení. Navíc mezi námi a vámi zeje veliká propast, aby ti, kdo by si přáli přejít odsud k vám nebo se snažili dostat odtamtud k nám, nemohli.‘  On na to řekl: ‚Prosím tě, otče, pošli ho tedy do mého otcovského domu. Mám pět bratrů – ať je varuje, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk!‘  ‚Mají Mojžíše a Proroky,‘ řekl Abraham. ‚Ať poslouchají je!‘  ‚To ne, otče Abrahame,‘ boháč na to. ‚Kdyby k nim ale přišel někdo z mrtvých, činili by pokání.‘  On mu ale řekl: ‚Když neposlouchají Mojžíše a Proroky, nepřesvědčí je, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“

Odpuštění, víra, pokora (Lukáš 17.kapitola)

Ježíš řekl svým učedníkům: „Není možné, aby nepřišla pokušení, ale běda tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a hodili ho do moře, než aby svedl jednoho z těchto maličkých. Mějte se na pozoru!  Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. Kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: ‚Je mi to líto,‘ musíš mu odpustit.“  Apoštolové Pánu řekli: „Dej nám víc víry.“  „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko,“ odpověděl Pán, „řekli byste této moruši: ‚Vykořeň se a přesaď se do moře!‘ a poslechla by vás.  Kdo z vás by svému služebníkovi hned po jeho návratu z orby nebo pastvy řekl: ‚Pojď ke stolu‘? Neřekne mu spíše: ‚Připrav mi večeři, vezmi si zástěru a obsluhuj mě; až se najím a napiji, můžeš jíst a pít i ty‘? Děkuje snad tomu služebníku, že udělal, co mu bylo nařízeno? Tak i vy, když uděláte všechno, co je vám nařízeno, říkejte: ‚Nezasloužíme chválu. Jen jsme jako služebníci splnili svou povinnost.‘“

Deset malomocných (Lukáš 17.kapitola)

Cestou do Jeruzaléma procházel pomezím Samaří a Galileje. Když přicházel k jedné vesnici, setkalo se s ním deset malomocných. Zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“  Když je uviděl, řekl jim: „Jděte se ukázat kněžím.“ A jak šli, byli očištěni.  Jakmile jeden z nich uviděl, že je uzdraven, vrátil se a hlasitě chválil Boha. Padl na tvář k jeho nohám a děkoval mu. Ten muž byl Samaritán.  „Copak jich nebylo očištěno deset?“ zeptal se Ježíš. „Kde je těch zbylých devět? Nikdo z nich se nevrátil, aby vzdal Bohu slávu, jedině tento cizinec?“ Potom mu řekl: „Vstaň a jdi. Tvá víra tě uzdravila.“

Kdy přijde Království (Lukáš 17.kapitola)

Když se ho jednou farizeové zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází zjevně. Nebude možné říci: ‚Je tu!‘ anebo: ‚Je tam.‘ Boží království už je přece mezi vámi!“  Svým učedníkům řekl: „Přijdou dny, kdy zatoužíte uvidět jeden ze dnů Syna člověka, ale neuvidíte. Když vám tehdy řeknou: ‚Je tu,‘ anebo: ‚Je tam,‘ nikam nechoďte a za nikým se nežeňte. Jako když blesk ozáří krajinu od jednoho konce oblohy až po druhý, tak se objeví Syn člověka ve svůj den. Nejdříve ale musí mnoho vytrpět a být zavržen tímto pokolením.  Jak bylo za dnů Noemových, tak bude i za dnů Syna člověka: Jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy. Pak přišla potopa a všechny zahubila. Podobně bylo za dnů Lotových: Jedli a pili, kupovali a prodávali, sázeli a stavěli, ale toho dne, kdy Lot vyšel ze Sodomy, pršel z nebe oheň se sírou a všechny zahubil. Právě tak to bude v den, kdy se objeví Syn člověka.  Kdo bude v ten den na střeše a jeho věci v domě, ať nesestupuje, aby je pobral; a také kdo bude na poli, ať se nevrací zpět. Pamatujte na Lotovu ženu! Kdokoli by si chtěl zachránit život, ten jej ztratí. Kdokoli by jej ztratil, ten jej zachová. Říkám vám: V tu noc budou dva na jednom loži; jeden bude vzat a druhý zanechán. Dvě budou spolu mlít; jedna bude vzata a druhá zanechána.“  „Kde, Pane?“ zeptali se ho.  „Kde je mrtvola, tam se slétnou supi,“ odpověděl.

O vytrvalé vdově (Lukáš 18.kapitola)

Vyprávěl jim také podobenství, jak je potřeba stále se modlit a nevzdávat se: „V jednom městě byl jeden soudce, který se Boha nebál a člověka si nevážil. V tom městě byla také jedna vdova. Chodila za ním a říkala: ‚Zjednej mi právo proti mému odpůrci!‘ Dlouho se mu nechtělo, ale potom si řekl: ‚Boha se nebojím, člověka si nevážím, ale ta vdova mi nedává pokoj. Zjednám jí právo, aby mi nakonec nezničila pověst!‘“  Tehdy Pán řekl: „Slyšeli jste, co řekl ten nespravedlivý soudce?! A Bůh snad nezjedná právo svým vyvoleným, kteří k němu volají dnem i nocí? Myslíte, že jim bude otálet pomoci? Říkám vám, že jim zjedná právo, a to rychle. Až ale přijde Syn člověka, najde na zemi víru?“

O farizeovi a výběrčím daní (Lukáš 18.kapitola)

Také některým z těch, kdo spoléhali na svou vlastní spravedlnost a ostatními pohrdali, vyprávěl podobenství: „Dva lidé se šli do chrámu modlit; jeden byl farizeus a druhý výběrčí daní.  Farizeus se postavil a takto se sám pro sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vydřiduchové, nespravedliví, cizoložníci, třeba jako tenhle výběrčí daní. Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech svých příjmů…‘  Výběrčí daní zůstal úplně vzadu. Neodvažoval se ani vzhlédnout k nebi, ale bil se do prsou: ‚Bože, smiluj se nad hříšníkem, jako jsem já!‘ Říkám vám, že tento muž, nikoli tamten, odešel domů ospravedlněn. Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Kdo vejde do Království (Lukáš 18.kapitola)

Přinášeli k němu také nemluvňata, aby se jich dotýkal. Když to uviděli učedníci, okřikovali je. Ježíš si je ale zavolal a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim – vždyť právě takovým patří Boží království! Amen, říkám vám, že kdokoli nepřijme Boží království jako dítě, nikdy do něj nevejde.“  Tehdy se ho jeden přední muž zeptal: „Dobrý mistře, co mám udělat, abych se stal dědicem věčného života?“  Ježíš mu ale řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý – jen jediný, Bůh. Přikázání znáš: ‚Necizolož, nezabíjej, nekraď, nelži, cti svého otce i matku.‘“  On odpověděl: „To všechno jsem dodržoval odmalička.“  „Chybí ti jen jedno,“ řekl mu Ježíš, když to uslyšel. „Prodej všechno, co máš, rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“ Jeho však ta slova velice zarmoutila. Byl totiž nesmírně bohatý.  Když Ježíš uviděl, jak se velice zarmoutil, řekl: „Jak nesnadno vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“  „Kdo tedy může být spasen?“ ptali se ti, kdo to slyšeli.  „Co je u lidí nemožné, je možné u Boha,“ odpověděl jim.  „Pohleď,“ ozval se tehdy Petr, „my jsme všechno opustili a šli jsme za tebou.“  „Amen, říkám vám,“ odpověděl jim Ježíš, „že není nikdo, kdo by opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti kvůli Božímu království a nepřijal by v tomto čase mnohem více a v nadcházejícím věku věčný život.“

Blížíme se k Jeruzalému (Lukáš 18.kapitola)

Tehdy vzal k sobě svých Dvanáct a řekl jim: „Hle, blížíme se k Jeruzalému. Tam se naplní všechno, co je o Synu člověka psáno skrze proroky. Bude vydán pohanům, bude zesměšněn, pohaněn a popliván. Zbičují ho a zabijí, ale třetího dne vstane z mrtvých.“  Oni však nic z toho nepochopili. Smysl toho výroku jim zůstal skryt, takže nerozuměli, o čem mluví.

Pane, ať vidím! (Lukáš 18.kapitola)

Když přicházel k Jerichu, jeden slepec tam seděl u cesty a žebral. Uslyšel procházející zástup a ptal se, co se to děje. Když mu pověděli, že tudy jde Ježíš Nazaretský, začal křičet: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ti, kdo šli před Ježíšem, ho napomínali, ať mlčí, ale on křičel tím více: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“  Ježíš se zastavil a nechal ho k sobě přivést. Když přistoupil, Ježíš se ho zeptal: „Co mám pro tebe udělat?“  „Pane, ať vidím!“ zvolal.  „Prohlédni,“ řekl mu Ježíš. „Tvá víra tě uzdravila.“ A on ihned prohlédl. Potom šel za ním, oslavoval Boha a všechen lid, který to viděl, vzdal chválu Bohu.

Zacheus (Lukáš 19.kapitola)

Ježíš přišel do Jericha a procházel jím. A hle, byl tam muž jménem Zacheus, hlavní výběrčí daní a veliký boháč. Toužil se podívat, kdo je Ježíš, ale kvůli davu nemohl, neboť byl malé postavy. Běžel tedy napřed a vylezl na planý fíkovník, aby ho uviděl, až tudy půjde.  Když tam Ježíš dorazil, vzhlédl a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů. Dnes musím zůstat u tebe doma.“  Rychle tedy slezl a radostně ho přijal. Všichni, kdo to viděli, si ale stěžovali: „To šel na návštěvu k takovému hříšníkovi?!“  Zacheus potom vstal a řekl Pánu: „Podívej se! Polovinu svého majetku teď dávám chudým, Pane, a kohokoli jsem nespravedlivě odíral na daních, vrátím mu to čtyřnásobně.“  „Dnes přišlo do tohoto domu spasení,“ řekl mu na to Ježíš. „I on je přece syn Abrahamův! Syn člověka totiž přišel hledat a zachránit, co bylo ztracené.“

O hřivnách (Lukáš 19.kapitola)

Tehdy vyprávěl svým posluchačům další podobenství, protože se blížil k Jeruzalému a oni si mysleli, že se už nyní má zjevit Boží království. Řekl jim: „Jeden urozený člověk odešel do daleké země, aby se odtamtud vrátil jako král. Předtím si zavolal deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s tím, dokud nepřijdu.‘ Jeho krajané ho ale nenáviděli a hned vyslali poselstvo, aby vyřídilo: ‚Nechceme ho za krále!‘  Když se pak vrátil jako král, zavolal si služebníky, kterým svěřil peníze, aby zjistil, kolik kdo vydělal. Přišel první a řekl: ‚Pane, tvá hřivna vynesla deset hřiven.‘ Král odpověděl: ‚Výborně, můj dobrý služebníku! Protože jsi byl věrný v tom nejmenším, vládni deseti městům.‘  Přišel druhý a řekl: ‚Pane, tvá hřivna vydělala pět hřiven.‘ Odpověděl mu: ‚Ty buď vládcem pěti měst.‘  Potom přišel další a řekl: ‚Pane, zde máš svou hřivnu. Měl jsem ji uloženou v šátku, neboť jsem se tě bál. Jsi přísný člověk; vybíráš, co sis neuložil, a sklízíš, co jsi nezasel.‘ Král mu řekl: ‚Soudím tě podle tvých vlastních slov, zlý služebníku. Věděl jsi, že jsem přísný člověk, že vybírám, co jsem neuložil, a sklízím, co jsem nezasel? Proč jsi tedy nedal mé peníze směnárníkům, abych si je po návratu vybral i s úroky?‘ Tehdy řekl své družině: ‚Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, který má deset hřiven.‘  ‚Pane,‘ namítli, ‚vždyť už má deset hřiven.‘  Říkám vám: ‚Každému, kdo má, bude dáno, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. A ty mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a pobijte je přede mnou.‘“

Král na oslíku (Lukáš 19.kapitola)

Po těch slovech se vydal kupředu, vzhůru k Jeruzalému. Když se přiblížil k Betfagé a k Betanii u hory zvané Olivetská, poslal dva ze svých učedníků se slovy: „Jděte do vesnice před vámi. Jakmile tam přijdete, najdete přivázané oslátko, na kterém ještě nikdy nikdo neseděl. Odvažte ho a přiveďte. Kdyby se vás někdo ptal, proč ho odvazujete, odpovězte: ‚Pán ho potřebuje.‘“  Poslové odešli a nalezli vše tak, jak jim řekl. Když odvazovali oslátko, majitelé se jich ptali: „Proč to oslátko odvazujete?“  „Pán ho potřebuje,“ odpověděli.  Odvedli oslátko k Ježíši, přikryli je svými plášti a Ježíše posadili na ně. A jak jel, prostírali své pláště na cestu.  Když se blížil k hřebeni Olivetské hory, odkud cesta klesá dolů, začalo celé množství učedníků hlasitě a radostně chválit Boha za všechny zázraky, které viděli. Volali:  „Požehnaný král,  jenž přichází v Hospodinově jménu!  Pokoj na nebi  a sláva na výsostech!“  V davu byli i někteří farizeové. Řekli mu: „Mistře, napomeň své učedníky!“  Odpověděl jim: „Říkám vám, že kdyby zmlkli, křičelo by kamení!“

Doupě lupičů (Lukáš 19.kapitola)

Když dorazil na hřeben a uviděl město, rozplakal se nad ním: „Ó kdybys poznalo aspoň v tento svůj den, co by ti přineslo pokoj! Teď je to ale tvým očím skryto. Přijdou na tebe dny, kdy tě tví nepřátelé obklíčí valem a oblehnou tě. Sevřou tě ze všech stran a srovnají tě se zemí, i tvé děti v tobě. Nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo čas svého navštívení.“  Potom přišel do chrámu a začal z něj vyhánět ty, kdo tam prodávali. „Je psáno,“ říkal jim, „‚Můj dům je domem modlitby,‘ ale vy jste z něj udělali ‚doupě lupičů‘!“  Každý den pak učil v chrámu. Vrchní kněží, znalci Písma a přední muži z lidu zatím hledali způsob, jak ho zničit. Nevěděli ale, jak to provést, protože všechen lid mu visel na rtech.

Jakým právem (Lukáš 20.kapitola)

Jednoho dne, když učil lid v chrámě a zvěstoval evangelium, přišli vrchní kněží, znalci Písma a starší se slovy: „Řekni nám, jakým právem to děláš? Kdo tě k tomu zmocnil?!“  Odpověděl jim: „Já se vás také na něco zeptám. Povězte mi, byl Janův křest z nebe, nebo z lidí?“  Začali se spolu dohadovat: „Když řekneme, že z nebe, řekne nám: ‚Tak proč jste mu nevěřili?‘ Když řekneme, že z lidí, všechen lid nás ukamenuje, protože jsou přesvědčeni, že Jan je prorok.“ Nakonec mu řekli: „Nevíme, odkud.“  „Ani já vám tedy neřeknu, jakým právem to dělám,“ odpověděl jim Ježíš.

O zlých vinařích (Lukáš 20.kapitola)

Tehdy se obrátil k lidem a vyprávěl jim toto podobenství: „Jeden člověk vysadil vinici, pronajal ji vinařům a na dlouho odcestoval. V příslušný čas pak poslal k těm vinařům služebníka, aby mu dali díl z úrody vinice. Vinaři ho však zbili a poslali pryč s prázdnou. Poslal tedy dalšího služebníka. I toho však zbili, zohavili a poslali pryč s prázdnou. Poslal tedy třetího, ale i toho zranili a vyhnali.  Nakonec si pán vinice řekl: ‚Co mám dělat? Pošlu svého milovaného syna. Snad se před ním zastydí.‘ Když ho ale vinaři uviděli, domluvili se spolu: ‚Tohle je dědic. Zabijme ho, a dědictví bude naše!‘ Pak ho vyvlekli z vinice ven a zabili.  Co tedy s nimi udělá pán vinice? Přijde, ty vinaře zahubí a vinici dá jiným.“  „To snad ne!“ zvolali, jakmile to uslyšeli.  Podíval se na ně a řekl: „Co tedy znamená to, co je psáno:  ‚Kámen staviteli zavržený  stal se kamenem úhelným‘?  Kdokoli na ten kámen padne, ten se roztříští. Na koho ten kámen padne, toho rozdrtí.“  Znalci Písma a vrchní kněží se ho v tu chvíli chtěli chopit, ale báli se lidu. Poznali totiž, že to podobenství vyprávěl o nich.

Čí je ten obraz? (Lukáš 20.kapitola)

Dali ho tedy sledovat. Poslali špehy, kteří se měli tvářit jako spravedliví a snažit se ho chytit za slovo, aby ho mohli vydat vládě a pravomoci římského prokurátora. Zeptali se ho: „Mistře, víme, že mluvíš i učíš správně a že nikomu nestraníš, ale pravdivě vyučuješ Boží cestě. Je správné dávat císaři daň, nebo ne?“  Ježíš poznal jejich záludnost. Řekl jim: „Ukažte mi denár. Čí nese obraz a nápis?“  „Císařův,“ odpověděli.  „Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží,“ řekl jim. A tak ho nedokázali veřejně chytit za slovo a v úžasu nad jeho odpovědí zmlkli.

Bůh je Bohem živých (Lukáš 20.kapitola)

Tehdy k němu přišli někteří ze saduceů (kteří popírají vzkříšení) a zeptali se ho: „Mistře, Mojžíš nám napsal, že když ženatý muž zemře bezdětný, má si jeho ženu vzít jeho bratr, aby svému bratru zplodil potomka. Bylo sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Potom si ji vzal druhý, třetí a tak dále. Všech sedm jich zemřelo, aniž by zanechali děti. Nakonec pak zemřela i ta žena. Kdo z nich ji tedy bude mít za manželku, až přijde vzkříšení? Vždyť ji mělo všech sedm!“  Ježíš jim odpověděl: „Synové tohoto věku se žení a vdávají. Ti, kdo budou hodni dosáhnout příštího věku a vzkříšení z mrtvých, se už ale ženit a vdávat nebudou. Také už nebudou moci zemřít – budou totiž jako andělé. Jsou to synové Boží, poněvadž jsou synové vzkříšení. A to, že mrtví vstávají, ukázal už Mojžíš u onoho keře, když Hospodina nazývá Bohem Abrahama, Bohem Izáka a Bohem Jákoba. On přece není Bohem mrtvých, ale živých – pro něj jsou živí všichni!“  „Mistře, to jsi řekl dobře,“ poznamenali někteří znalci Písma. Tamti už se ho totiž neodvažovali na nic ptát.

Syn, nebo Pán? (Lukáš 20.kapitola)

Ježíš se jich zeptal: „Jak mohou říkat, že Mesiáš je Davidův syn? Sám David říká v knize Žalmů:  ‚Hospodin řekl mému Pánu:  Seď po mé pravici,  než ti tvé nepřátele  k nohám položím.‘  Když ho tedy David nazývá Pánem, jak to může být jeho syn?“  Přede všemi lidmi pak řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor na znalce Písma, kteří rádi chodí ve slavnostních pláštích, milují zdravení na tržištích, přední sedadla ve shromážděních a čestná místa na večeřích a kteří vyjídají vdovské domy pod záminkou dlouhých modliteb. Takové čeká nejtěžší trest!“

Dva haléřky (Lukáš 21.kapitola)

Když se rozhlédl, uviděl, jak bohatí vhazují své dary do chrámové pokladny. Uviděl také jednu chudou vdovu, jak tam hází dva haléřky, a řekl: „Vpravdě vám říkám, že tato chudá vdova dala ze všech nejvíce. Všichni totiž přispívali ze svého nadbytku, ale tato žena dala ze svého nedostatku všechno, co měla – celé své živobytí.“

Znamení času (Lukáš 21.kapitola)

Někteří si povídali, jak je chrám krásný – ty kameny, ty obětní dary! Ježíš na to řekl: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni. Všechno bude zbořeno.“  „Mistře, kdy to bude?“ zeptali se ho. „Jaké bude znamení času, kdy se to má stát?“  „Dávejte pozor, abyste se nenechali svést,“ odpověděl. „Mnozí přijdou pod mým jménem se slovy: ‚Já jsem Mesiáš!‘ a ‚Přišel čas!‘ Nechoďte za nimi. Až uslyšíte o válkách a nepokojích, neděste se. Musí se to dít, ale to ještě není konec.“  Tehdy jim řekl: „Národ povstane proti národu a království proti království. Budou veliká zemětřesení, na různých místech bude hlad a mor a přijdou hrůzy a veliká znamení z nebe.  Před tím vším ale vztáhnou ruce na vás a budou vás pronásledovat. Budou vás vydávat do shromáždění a vězení a kvůli mému jménu vás povedou před krále a vládce. To bude vaše příležitost ke svědectví. Vezměte si k srdci, že si nemáte předem rozmýšlet, jak se hájit. Já sám vám dám výřečnost a moudrost, proti níž neodolá a neobstojí žádný z vašich protivníků. Budou vás zrazovat i vlastní rodiče a bratři, příbuzní i přátelé a některé z vás vydají na smrt. Kvůli mému jménu vás budou všichni nenávidět, ale ani vlásek z vaší hlavy se neztratí. Vydržte, a získáte život!“

Zkáza Jeruzaléma (Lukáš 21.kapitola)

„Až uvidíte Jeruzalém obležený vojskem, vězte, že přišla jeho zkáza. Tehdy ať ti, kdo jsou v Judsku, utíkají do hor. Kdo jsou ve městě, ať z něj odejdou, a kdo jsou na venkově, ať nechodí do města. Nastanou totiž dny pomsty, kdy se naplní vše, co je psáno. Běda bude v těch dnech těhotným a kojícím, protože na zemi přijde veliké strádání a hněv proti tomuto lidu. Budou padat ostřím meče a budou odvedeni do zajetí mezi všechny národy. Po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se časy pohanů nenaplní.“

Příchod Syna člověka (Lukáš 21.kapitola)

„Na slunci, měsíci a hvězdách budou zvláštní úkazy. Na zemi bude úzkost mezi národy, bezradnými před zuřícím mořským příbojem. Lidé budou zmírat strachy v předtuše toho, co má přijít na svět, neboť nebeské mocnosti se budou otřásat. Tehdy spatří Syna člověka, jak přichází v oblaku s mocí a velikou slávou. Až se to všechno začne dít, vzpřimte se a pozvedněte hlavy, protože se blíží vaše vykoupení!“  Tehdy jim řekl podobenství: „Podívejte se na fíkovník a ostatní stromy. Když vidíte, jak pučí, sami víte, že se blíží léto. Stejně tak, až uvidíte, jak se dějí tyto věci, vězte, že se blíží Boží království! Amen, říkám vám, že to pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.  Dávejte si pozor, aby vaše srdce nebyla obtěžkána hodováním a opilstvím a staráním se o tento život. Ten den by vás pak náhle překvapil jako past, neboť zastihne všechny, kdo žijí na zemi. Proto vždy bděte a modlete se, abyste byli hodni uniknout všemu, co přijde, a mohli stanout před Synem člověka.“  Takto ve dne učíval v chrámě, ale večer odcházel a nocoval na hoře zvané Olivetská. Všechen lid ho chodil už za úsvitu poslouchat do chrámu.

Poslední večeře (Lukáš 22.kapitola)

Blížil se Svátek nekvašených chlebů, zvaný také Velikonoce. Vrchní kněží a znalci Písma hledali způsob, jak ho zabít, ale báli se lidu.  Tehdy vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškariotský, který patřil ke Dvanácti. Odešel a domluvil se s vrchními kněžími a s veliteli chrámové stráže, jak jim ho zradí. Ti se zaradovali a dohodli se s ním, že mu dají peníze. Jidáš souhlasil a začal hledat příležitost, aby jim ho zradil někde mimo zástup.  Tak přišel Den nekvašených chlebů, kdy měl být zabit beránek. Ježíš poslal Petra a Jana se slovy: „Jděte nám připravit beránka k velikonoční večeři.“  „Kde ho máme připravit?“ zeptali se.  Odpověděl: „Jen co vejdete do města, potká vás člověk nesoucí džbán vody. Až vejde do domu, jděte za ním. Tam řekněte hospodáři: ‚Mistr se ptá: Kde je místnost, v níž bych se svými učedníky pojedl beránka?‘ On vám pak ukáže velikou horní místnost prostřenou k jídlu. Tam připravte večeři.“ Odešli tedy, nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili beránka.  Když pak nadešla ta chvíle, posadil se s apoštoly za stůl. Tehdy jim řekl: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka předtím, než budu trpět. Říkám vám, že už ho neokusím, dokud nedojde naplnění v Božím království.“  Uchopil kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte jej a rozdělte se spolu. Říkám vám, že už neokusím plod vinné révy, dokud nepřijde Boží království.“ Vzal chléb, vzdal díky, lámal a dal jim ho se slovy: „To je mé tělo, které se dává za vás. To čiňte na mou památku.“ Právě tak vzal po večeři kalich se slovy: „Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás.  Pohleďte ale – ruka mého zrádce je na stole vedle mé. Syn člověka sice odchází, jak je určeno, ale běda tomu, kdo jej zrazuje.“ Začali se tedy dohadovat, kdo z nich že se to chystá udělat.

Kdo je největší (Lukáš 22.kapitola)

Vznikl mezi nimi také spor, kdo z nich je asi největší. On jim na to řekl: „Králové národů nad nimi panují a ti, kdo je ovládají, si nechají říkat dobrodinci. Vy to tak ale nedělejte. Naopak, kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší a vedoucí ať je jako sloužící. Vždyť kdo je větší – ten, kdo sedí, nebo ten, kdo slouží? Zdali ne ten, který sedí? Já jsem ale mezi vámi jako ten, který slouží.  Vy jste ti, kdo se mnou zůstali v mých zkouškách, a já vám odkazuji království, jako je můj Otec odkázal mně. V mém království budete jíst a pít u mého stolu; budete sedět na trůnech a soudit dvanáct pokolení Izraele.  Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Prosil jsem ale za tebe, aby tvá víra neselhala. Až se jednou obrátíš, posiluj své bratry.“  „Pane,“ zvolal Petr, „s tebou jsem připraven jít i do vězení, i na smrt!“  On mu však odpověděl: „Říkám ti, Petře, než ráno zakokrhá kohout, třikrát zapřeš, že mě znáš.“

Getsemane (Lukáš 22.kapitola)

Zeptal se jich: „Když jsem vás poslal bez měšce, mošny a obuvi, scházelo vám něco?“  „Ne, vůbec nic,“ odpověděli.  Řekl jim: „Teď ale, kdo má měšec, ať si ho vezme, a také mošnu. Kdo nemá meč, ať prodá plášť a koupí si jej. Říkám vám, že se na mně musí naplnit ještě toto Písmo: ‚Byl započten mezi zločince.‘ Naplňuje se totiž, co je o mně psáno.“  Řekli mu: „Pane, podívej se, máme dva meče!“  „To stačí,“ odpověděl.  Vyšel ven a podle svého zvyku se odebral na Olivetskou horu. Učedníci ho následovali. Když přišel na místo, řekl jim: „Modlete se, abyste nepodlehli pokušení.“  Sám se vzdálil, co by kamenem dohodil, padl na kolena a modlil se: „Otče, pokud chceš, odejmi ode mě tento kalich. Ať se však nestane má vůle, ale tvá!“ Tehdy se mu ukázal anděl z nebe a posiloval ho. Ve smrtelném zápasu se tedy modlil ještě vroucněji a jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve.  Když vstal od modlitby a přišel k učedníkům, zjistil, že pod tíhou zármutku usnuli. „Jak to, že spíte?“ řekl jim. „Vstaňte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení.“  Ještě to ani nedořekl a byl tu houf lidí v čele s Jidášem, jedním z Dvanácti. Přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil, ale ten mu řekl: „Jidáši, zrazuješ Syna člověka polibkem?“  Jeho druhové pochopili, k čemu se schyluje. „Pane,“ vykřikli, „máme se bít mečem?“ Jeden z nich zasáhl veleknězova sluhu a usekl mu pravé ucho.  „Nechte už toho!“ odpověděl Ježíš. Dotkl se jeho ucha a uzdravil ho.  Tehdy Ježíš řekl vrchním kněžím, velitelům stráže a starším, kteří na něj přišli: „Jsem snad zločinec, že jste se na mě vypravili s meči a holemi? Denně jsem s vámi býval v chrámu, a ani jste se mě nedotkli. Ale toto je vaše chvíle – vláda temnoty.“

Neznám ho! (Lukáš 22.kapitola)

Tak ho zatkli a odvedli do domu nejvyššího kněze. Petr ho ale zpovzdálí následoval. Když uprostřed dvora zapálili oheň a sesedli se okolo, posadil se mezi ně i Petr. Jak seděl tváří k ohni, jedna služka si ho všimla, upřeně se na něj podívala a řekla: „Tenhle byl také s ním.“  On to ale zapřel: „Já ho neznám, ženo!“  Po chvilce si ho všiml jiný a řekl: „Ty jsi také jeden z nich.“  „Nejsem, člověče!“ opakoval Petr.  Když uplynula asi hodina, začal někdo jiný tvrdit: „Tenhle s ním určitě byl také – vždyť je to Galilejec!“  Petr ale řekl: „Nevím, o čem mluvíš, člověče!“  A vtom, ještě než to dořekl, zakokrhal kohout. Pán se obrátil a podíval se na Petra. Ten si vzpomněl, jak mu Pán říkal: „Dříve než se ozve kohout, třikrát mě zapřeš.“ Vyšel ven a hořce se rozplakal.

Před Veleradou (Lukáš 22.kapitola)

Ti, kdo Ježíše hlídali, se mu posmívali a tloukli ho. Zavázali mu oči a ptali se: „Prorokuj, kdo tě udeřil?“ Přitom ho zasypávali sprostými nadávkami.  Jakmile se rozednilo, sešli se starší lidu, vrchní kněží i znalci Písma a odvedli ho do své Velerady. Vyzvali ho: „Jestli jsi Mesiáš, řekni nám to!“  „Kdybych vám to řekl, stejně neuvěříte,“ odpověděl Ježíš. „A kdybych se vás zeptal, stejně mi neodpovíte. Od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici Boží moci.“  „Takže jsi Boží Syn?“ řekli všichni.  „Sami říkáte, že jsem,“ odpověděl Ježíš.  Na to zvolali: „K čemu ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to sami slyšeli z jeho úst!“

Před Pilátem (Lukáš 23.kapitola)

Celé jejich shromáždění vstalo a odvedli ho k Pilátovi. Začali ho obviňovat: „Zjistili jsme, že tento muž rozvrací náš národ. Je proti odvádění daní císaři a nazývá se králem, Mesiášem.“  Pilát se ho zeptal: „Tak ty jsi židovský král?“  „Sám to říkáš,“ odpověděl Ježíš.  Nato Pilát řekl vrchním kněžím a zástupům: „Podle mě je ten člověk nevinný.“  Oni však naléhali: „Bouří lid! Učí po celém Judsku! Začal v Galileji a došel až sem!“  Jakmile to Pilát uslyšel, zeptal se: „Takže ten člověk je Galilejec?“ A když se dozvěděl, že je z Herodova panství, poslal ho k Herodovi, který v těch dnech také pobýval v Jeruzalémě.

Před Herodem (Lukáš 23.kapitola)

Když Herodes uviděl Ježíše, měl velikou radost. Už dávno se s ním toužil setkat, neboť o něm hodně slyšel, a těšil se, že ho uvidí udělat nějaký zázrak. Kladl mu spoustu otázek, ale Ježíš mu vůbec neodpovídal.  Stáli tam však vrchní kněží a znalci Písma a usilovně ho obviňovali. A tak jím Herodes se svými vojáky pohrdl. Když se mu dost naposmíval, oblékl ho do skvostného roucha a poslal ho zpátky k Pilátovi. Toho dne se Herodes s Pilátem spřátelili; předtím totiž k sobě chovali nenávist.  Ukřižuj ho!  Pilát svolal vrchní kněze, přední muže i lid a řekl jim: „Přivedli jste mi tohoto člověka jako rozvraceče lidu. Hle, vyslechl jsem ho před vámi a neshledal jsem jej vinným v žádném bodě vaší obžaloby. Dokonce ani Herodes ne, neboť jsem vás poslal k němu. Nespáchal nic, za co by zasloužil smrt. Dám ho zbičovat a propustím ho.“  Všechen dav ale začal křičet: „Pryč s ním! Propusť nám Barabáše!“ (Ten byl uvězněn za nějakou vzpouru ve městě a za vraždu.)  Pilát k nim znovu promluvil, protože chtěl Ježíše propustit.  Oni ale křičeli: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“  Promluvil k nim tedy potřetí: „Ale co udělal zlého? Nezjistil jsem u něj nic, za co by zasloužil smrt. Dám ho zbičovat a propustím ho!“  Oni však naléhali a s velikým křikem se dožadovali, aby byl ukřižován. Jejich hlasy stále sílily, až se Pilát rozhodl jejich žádosti vyhovět. Toho, který byl uvězněn za vzpouru a vraždu, propustil, jak žádali, ale Ježíše na jejich přání vydal na smrt.

Cesta k popravišti (Lukáš 23.kapitola)

Když ho odváděli, chytili jistého Šimona Kyrénského, který se vracel z pole, a naložili mu kříž, aby ho nesl za Ježíšem.  Šlo za ním veliké množství lidu i mnoho žen, které nad ním plakaly a naříkaly. Ježíš se k nim obrátil: „Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale nad sebou a nad svými dětmi. Hle, přicházejí dny, kdy lidé řeknou: ‚Blaze neplodným, jejichž lůna nerodila a jejichž prsy nekojily!‘  Tehdy řeknou horám: ‚Padněte na nás,‘  a kopcům: ‚Skryjte nás!‘  Když se toto děje se zeleným stromem, co se stane se suchým?“

Golgota (Lukáš 23.kapitola)

K popravě s ním vedli ještě další dva muže, zločince. Když přišli na místo zvané Lebka, ukřižovali ho tam, i ty zločince – jednoho po pravici a druhého po levici. Ježíš tehdy řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!“ Vojáci zatím losovali o jeho šaty.  Lid stál a díval se. Kromě jiných se mu vysmívali také vůdcové: „Jiné zachránil, tak ať zachrání sám sebe, když je to Mesiáš, ten Boží Vyvolený!“  Vojáci se mu posmívali také. Přistupovali, nabízeli mu ocet a říkali: „Zachraň se, jestli jsi židovský král!“ Visel nad ním totiž nápis:  TOTO JE JEŽÍŠ, ŽIDOVSKÝ KRÁL.  Jeden ze zločinců, kteří tam viseli, se mu vysmíval: „Když jsi Mesiáš, zachraň sebe i nás!“  Ten druhý ho však okřikl: „To se ani Boha nebojíš? Máš stejný trest jako on, ale my dostáváme spravedlivou odplatu za své skutky, kdežto tenhle nic zlého neudělal!“  Potom řekl Ježíšovi: „Vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království.“  Ježíš mu odpověděl: „Amen, říkám ti, dnes budeš se mnou v ráji.“  Okolo poledne se po celé zemi setmělo až do tří hodin odpoledne. Slunce se zatmělo a chrámová opona se roztrhla vpůli. Ježíš hlasitě zvolal: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!“ Po těch slovech vydechl naposled.  Když setník uviděl, co se stalo, vzdal slávu Bohu a řekl: „Ten člověk byl jistě spravedlivý!“ Všichni v zástupu, který se sešel k té podívané, se při pohledu na to, co se stalo, bili do prsou a odcházeli pryč. Všichni jeho přátelé, i ženy, které ho doprovázely z Galileje, stáli opodál a všechno to viděli.

Hrob ve skále (Lukáš 23.kapitola)

Jeden člen Rady, dobrý a spravedlivý muž jménem Josef, nesouhlasil s Radou a jejím činem. Byl z judského města Arimatie a také očekával Boží království. Šel za Pilátem a vyžádal si Ježíšovo tělo. Sňal je, zavinul do plátna a pochoval ho do vytesané hrobky, do níž ještě nebyl nikdo pochován. Byl den příprav a blížil se začátek soboty.  Přidaly se k němu i ženy, které s Ježíšem přišly z Galileje. Viděly hrob i to, jak bylo tělo pochováno. Vrátily se domů, připravily vonné oleje a masti, pak ale podle přikázání zachovaly sobotní odpočinek.

Není tu, vstal! (Lukáš 24.kapitola)

Brzy ráno prvního dne v týdnu vzaly připravené vonné masti a vydaly se s dalšími ženami ke hrobu. Našly však kámen odvalený od hrobu, a když vešly dovnitř, nenašly tělo Pána Ježíše. Nevěděly, co si o tom myslet, když vtom před nimi stanuli dva muži v zářícím rouchu. Vylekané ženy sklonily tváře k zemi, ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tu, vstal! Vzpomeňte si, jak vám ještě v Galileji říkal: ‚Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí a být ukřižován, ale třetího dne vstane z mrtvých.‘“  Tehdy si vzpomněly na jeho slova, a když se vrátily od hrobu, vyprávěly to všechno jedenácti učedníkům i všem ostatním. Byly to Marie Magdaléna, Johana, Marie Jakubova a ostatní, které byly s nimi. Řekly to apoštolům, ale oni ta slova považovali za tlachání a nevěřili jim. Petr však vstal a rozběhl se ke hrobu. Když se naklonil dovnitř, spatřil tam jen plátna. Vrátil se tedy domů v údivu nad tím, co se stalo.

Na cestě do Emauz (Lukáš 24.kapitola)

Téhož dne se dva z nich vydali do vesnice jménem Emauzy, vzdálené od Jeruzaléma šedesát honů, a povídali si o všem, co se stalo. Zatímco si povídali a probírali to, sám Ježíš se přiblížil a připojil se k nim. Něco však bránilo jejich očím, aby ho poznali.  Ježíš se jich zeptal: „O čem si to cestou povídáte, že jste tak smutní?“  Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný návštěvník Jeruzaléma, který neví o tom, co se tam v těchto dnech stalo!“  „O čem?“ zeptal se jich.  „O Ježíši Nazaretském,“ odvětili. „Byl to prorok mocný ve skutcích i slovech před Bohem i přede vším lidem. Vrchní kněží a naši vůdcové ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a nechali ho ukřižovat. My jsme ale doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo. Také nás překvapily některé z našich žen. Ráno byly u hrobu a nenašly jeho tělo. Pak přišly a říkaly, že dokonce měly vidění. Andělé jim prý řekli, že žije. Někteří z našich šli ke hrobu a našli všechno tak, jak to ženy vyprávěly, ale jeho neviděli.“  Tehdy jim řekl: „Jak jste nechápaví! Jak je vám zatěžko věřit všemu, co pověděli proroci! Copak to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, než vejde do své slávy?“ Počínaje Mojžíšem a všemi proroky jim pak vykládal, co o něm bylo napsáno ve všech Písmech.  Když došli k vesnici, do níž mířili, naznačil, že půjde dál. Oni ho však přemlouvali: „Zůstaň s námi, už se připozdívá; chýlí se už k večeru.“ Šel tedy dovnitř, že s nimi zůstane. Když byli za stolem, vzal chléb, požehnal, lámal a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho, ale on jim náhle zmizel.  Tehdy jeden druhému řekli: „Copak nám nehořelo srdce, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ Ihned vstali a vrátili se do Jeruzaléma.  Tam našli oněch jedenáct shromážděných s ostatními, jak říkají: „Pán opravdu vstal z mrtvých. Ukázal se Šimonovi!“ Vyprávěli jim tedy, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat při lámání chleba.

Dotkněte se mě (Lukáš 24.kapitola)

Zatímco o tom mluvili, stanul uprostřed nich Ježíš. „Pokoj vám,“ řekl. Oni si ale v hrozném úleku mysleli, že vidí ducha.  Řekl jim tedy: „Proč jste tak vylekaní? Proč jste na pochybách? Podívejte se na mé ruce a nohy – jsem to já! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti; jak vidíte, já je mám!“  Po těch slovech jim ukázal ruce i nohy. Když stále nemohli samou radostí uvěřit a jen se divili, zeptal se jich: „Máte tu něco k jídlu?“ Podali mu tedy kus pečené ryby, on si ji vzal a pojedl před nimi.

Jste svědkové (Lukáš 24.kapitola)

Potom jim řekl: „Právě o tomto jsem mluvil, dokud jsem ještě byl s vámi: Musí se naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích a Žalmech.“  Tehdy jim otevřel mysl, aby porozuměli Písmům. Řekl jim: „Tak je psáno – Mesiáš musel trpět a třetího dne vstát z mrtvých. Počínaje od Jeruzaléma pak v jeho jménu musí být kázáno pokání a odpuštění hříchů všem národům. Vy jste toho svědkové. Hle, já na vás sešlu zaslíbení svého Otce. Zůstaňte ale ve městě, dokud nebudete oblečeni mocí shůry.“  Potom je odvedl až k Betanii. Zvedl ruce, aby jim požehnal, a zatímco jim žehnal, začal se jim vzdalovat, jak byl unášen vzhůru do nebe. Klaněli se mu a potom se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma. Všechen čas trávili v chrámu, kde oslavovali Boha.

Prolog (Jan 1.kapitola)

Na počátku bylo Slovo  a to Slovo bylo u Boha  a to Slovo bylo Bůh.  To bylo na počátku u Boha.  Všechno povstalo skrze něj  a bez něj nepovstalo nic, co je.  V něm byl život  a ten život byl světlem lidí.  A to světlo svítí ve tmě  a tma je nepohltila.  Od Boha byl poslán člověk jménem Jan. Přišel kvůli svědectví, svědčit o tom Světle, aby všichni uvěřili skrze něj. On nebyl to Světlo, ale přišel, aby o Světle vydal svědectví.  Tento byl to pravé Světlo osvěcující každého člověka přicházejícího na svět:  Byl na světě  a svět povstal skrze něj,  ale svět ho nepoznal.  Přišel do svého vlastního,  ale jeho vlastní ho nepřijali.  Ale těm, kteří ho přijali,  dal právo být Božími dětmi –  všem těm, kdo věří v jeho jméno.  Takoví nejsou narozeni z krve,  ani z vůle těla, ani z vůle muže,  ale z Boha.  To Slovo se stalo tělem  a přišlo žít mezi nás.  Spatřili jsme jeho slávu,  slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn,  plný milosti a pravdy.  Jan o něm vydával svědectví a volal: „Toto je ten, o němž jsem řekl: Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já.“  Z jeho plnosti jsme všichni přijali,  a sice milost za milost.  Zákon byl vydán skrze Mojžíše,  milost a pravda však přišla skrze Mesiáše Ježíše.  Boha nikdy nikdo neviděl;  jednorozený Syn, který je v Otcově náručí,  ten jej vylíčil.

Hlas na poušti (Jan 1.kapitola)

Toto je Janovo svědectví, když židovští představení poslali z Jeruzaléma kněze a levity s otázkou: „Kdo jsi?“ Neodmítl jim přímou odpověď. „Já nejsem Mesiáš,“ prohlásil.  „Kdo tedy jsi?“ zeptali se ho. „Eliáš?“  Řekl: „Nejsem.“  „Jsi ten Prorok?“  Odpověděl: „Ne.“  Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kteří nás poslali. Co o sobě říkáš?“  Odpověděl jim slovy proroka Izaiáše: „Jsem  ‚hlas volajícího na poušti:  Vyrovnejte Pánovu cestu!‘“  Ti vyslanci patřili k farizeům. Zeptali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“  „Já křtím vodou,“ odpověděl Jan, „ale mezi vámi už povstal někdo, koho neznáte. To je ten, který přichází po mně. Jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek sandálu.“ Toto se stalo v Betanii za Jordánem, kde Jan křtil.  Druhého dne Jan uviděl Ježíše, jak přichází k němu, a řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa! To je ten, o němž jsem řekl: Po mně přichází muž, který je přede mnou, neboť byl dříve než já. Já jsem ho neznal, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby byl zjeven Izraeli.“  Jan vydal svědectví: „Viděl jsem Ducha, jak sestoupil z nebe jako holubice a zůstal na něm. Já jsem ho neznal, ale Ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho spatříš sestoupit Ducha a zůstat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ Já jsem to viděl a vydávám svědectví, že on je Boží Syn.“

Co hledáte? (Jan 1.kapitola)

Druhého dne tam Jan znovu stál se dvěma ze svých učedníků. Když uviděl Ježíše, jak prochází kolem, řekl: „Hle, Beránek Boží!“ Jakmile ti dva učedníci uslyšeli, co říká, odešli za Ježíšem.  Ježíš se obrátil a uviděl, jak jdou za ním. „Co hledáte?“ zeptal se jich.  Řekli mu: „Rabbi“ (což se překládá: Učiteli), „kde bydlíš?“  „Pojďte se podívat,“ odpověděl jim. A tak se šli podívat, kde bydlí, a toho dne už u něj zůstali. Bylo to kolem čtvrté odpoledne.  Jeden z těch dvou, kteří to od Jana slyšeli a následovali ho, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten jako první nalezl svého bratra Šimona. Řekl mu: „Našli jsme Mesiáše!“ (což je v překladu Kristus) a přivedl ho k Ježíši.  Ježíš se na něj podíval a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfa“ (což se překládá Petr).  Dalšího dne se Ježíš chtěl vydat do Galileje. Našel Filipa a řekl mu: „Pojď za mnou.“ (Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova.)  Filip našel Natanaela a řekl mu: „Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci – Ježíše, syna Josefova z Nazaretu!“  „Co dobrého může být z Nazaretu?“ opáčil Natanael.  „Pojď se podívat,“ řekl mu Filip.  Když Ježíš uviděl Natanaela, jak jde k němu, řekl o něm: „Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!“  „Odkud mě znáš?“ zeptal se Natanael.  „Viděl jsem tě pod fíkovníkem,“ řekl mu Ježíš, „ještě než tě Filip zavolal.“  „Rabbi!“ zvolal Natanael, „Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!“  Ježíš mu odpověděl: „Věříš proto, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkovníkem? Uvidíš ještě větší věci.“ A dodal: „Amen, amen, říkám vám: Uvidíte otevřené nebe a Boží anděly, jak vystupují a sestupují na Syna člověka.“

Nejlepší víno (Jan 2.kapitola)

Třetího dne se v Káně Galilejské konala svatba. Byla tam i Ježíšova matka a na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když začalo docházet víno, Ježíšova matka mu řekla: „Nemají víno.“  „Ženo, co ode mě chceš?“ odpověděl jí Ježíš. „Má chvíle ještě nepřišla.“  Jeho matka pak řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám řekne.“  Stálo tam šest kamenných nádob na vodu k židovskému očišťování, každá o obsahu dvou nebo tří měr. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou.“ Když je naplnili až po okraj, řekl jim: „Teď nalévejte a doneste vrchnímu správci svatby.“ A tak to udělali.  Jakmile vrchní správce svatby okusil tu vodu, z níž se stalo víno (a nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří tu vodu nalévali, věděli), zavolal ten vrchní správce ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejdříve nejlepší víno, a když jsou hosté opilí, podává to horší. Ty jsi zachoval nejlepší víno až do konce.“  Toto Ježíš udělal v Káně Galilejské jako počátek svých zázraků. Tehdy zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili. Potom sestoupil spolu se svou matkou, bratry i učedníky do Kafarnaum, kde se několik dní zdrželi.

Zbořte tento chrám (Jan 2.kapitola)

Blížily se židovské Velikonoce, a tak se Ježíš vydal na cestu do Jeruzaléma. V chrámu nalezl prodavače volů, ovcí a holubic a směnárníky sedící za stoly. Tehdy si z provazů upletl bič a všechny z chrámu vyhnal i s ovcemi a voly. Směnárníkům rozházel peníze a zpřevracel stoly a prodavačům holubic řekl: „Odneste to odsud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ (Jeho učedníci si tehdy vzpomněli, že je psáno: „Horlivost pro tvůj dům mě pohltí.“)  Židé mu na to řekli: „Jaký zázrak nám ukážeš, když děláš tyto věci?“  „Zbořte tento chrám,“ odpověděl Ježíš, „a za tři dny ho postavím.“  „Ten chrám se stavěl čtyřicet šest let!“ řekli na to Židé. „A ty ho postavíš za tři dny?“ (On ale mluvil o chrámu svého těla. Když byl potom vzkříšen z mrtvých, jeho učedníci si vzpomněli, že to říkal, a uvěřili Písmu i Ježíšově slovu.)  Když byl o Velikonocích v Jeruzalémě, mnozí během toho svátku uvěřili v jeho jméno, neboť viděli zázraky, které dělal. Ježíš se jim ale nesvěřoval, protože všechny znal. Nepotřeboval, aby někdo vydával o člověku svědectví, neboť sám věděl, co je v člověku.

Nikodém (Jan 3.kapitola)

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, židovský hodnostář. Přišel za Ježíšem v noci a řekl mu: „Rabbi, víme, že jsi přišel jako učitel od Boha. Nikdo přece nemůže dělat zázraky, které děláš ty, není-li Bůh s ním.“  Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Pokud se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království.“  „Jak se může člověk narodit, když je starý?“ řekl na to Nikodém. „Může se snad vrátit do matčina lůna a podruhé se narodit?“  Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Kdo se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo; co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znovu narodit. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“  „Jak se to může stát?“ zeptal se Nikodém.  „Ty jsi učitel Izraele, a nevíš to?“ odpověděl mu Ježíš. „Amen, amen, říkám ti, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem vám říkal pozemské věci, jak uvěříte, budu-li vám říkat nebeské? Nikdo nevystoupil do nebe, jedině ten, který sestoupil z nebe, Syn člověka. Jako Mojžíš vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen Syn člověka, aby každý, kdo věří v něj, měl věčný život.“  Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen. Kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna. A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si více než světlo oblíbili tmu, protože jejich skutky byly zlé. Každý, kdo koná zlo, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo ale koná pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky byly vykonány v Bohu.

On musí růst (Jan 3.kapitola)

Potom Ježíš přišel se svými učedníky do judské země a tam s nimi pobýval a křtil. Jan také křtil v Ainonu poblíž Salimu, protože tam bylo hodně vody. A lidé přicházeli a nechávali se křtít. (Jan totiž ještě nebyl vsazen do žaláře.)  Tehdy mezi Janovými učedníky a jistým Židem došlo ke sporu ohledně očišťování. Přišli tedy k Janovi a řekli mu: „Rabbi, pohleď, ten, který byl s tebou za Jordánem, ten, o němž jsi vydal svědectví, teď křtí a všichni přicházejí k němu!“  Jan odpověděl: „Člověk nemůže přijmout nic, není-li mu to dáno z nebe. Vy sami jste mi svědky, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem poslán před ním. Kdo má nevěstu, je ženich, ale přítel ženicha, který stojí a slyší ho, se z ženichova hlasu velmi raduje. Tato má radost se tedy naplnila. On musí růst a já se menšit.“  Kdo přichází shůry, je nade všechny; kdo je ze země, je pozemský a mluví pozemské věci. Ten, který přišel z nebe, je nade všechny. Svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá. Kdo přijímá jeho svědectví, zpečetil to, že Bůh je pravdomluvný. Ten, kterého poslal Bůh, mluví Boží slova, neboť Bůh dává Ducha bez omezení. Otec miluje Syna a všechno dal do jeho rukou. Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo Synu nevěří, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.

Voda života (Jan 4.kapitola)

Když se Ježíš dozvěděl, že farizeové slyšeli: „Ježíš získává a křtí více učedníků než Jan“ (ačkoli Ježíš sám nekřtil, ale jeho učedníci), opustil Judsko a vrátil se do Galileje. Musel však projít Samařím.  Dorazil k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pozemku, který kdysi dal Jákob svému synu Josefovi. Dosud tam byla Jákobova studna a Ježíš, unaven cestou, se u ní posadil. Bylo okolo poledne.  Když jedna žena ze Samaří přišla načerpat vodu, Ježíš ji požádal: „Dej mi napít.“ (Jeho učedníci totiž odešli do města nakoupit jídlo.)  Samařská žena se ho zeptala: „Jak to, že ty, Žid, žádáš mě, Samaritánku, o nápoj?“ (Židé se totiž se Samaritány nestýkají.)  Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala ten Boží dar, a kdo je ten, který ti říká: ‚Dej mi napít,‘ žádala bys ty jeho, a dal by ti živou vodu.“  „Pane, nemáš ani, čím bys čerpal,“ namítla žena, „a studna je hluboká. Odkud vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš otec Jákob, který nám tu studnu dal? On sám z ní pil, i jeho synové a jeho dobytek.“  „Každý, kdo pije tuto vodu, bude znovu žíznit,“ odpověděl Ježíš. „Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit už nikdy. Voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody tryskající k věčnému životu.“  „Pane, dej mi tu vodu,“ řekla žena, „ať už nežízním a nemusím sem chodit čerpat.“  „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem,“ řekl jí Ježíš.  „Nemám muže,“ odpověděla žena.  „To jsi řekla pravdu, že nemáš muže,“ řekl jí Ježíš. „Měla jsi totiž pět mužů a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“  „Pane, vidím, že jsi prorok,“ odpověděla žena. „Naši otcové uctívali Boha na této hoře, vy ale říkáte, že místo, kde se má uctívat, je v Jeruzalémě.“  „Ženo,“ řekl jí Ježíš, „věř mi, že přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy ani nevíte, koho uctíváte; my víme, koho uctíváme, protože spása vyjde z Židů. Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě.“  Žena odpověděla: „Vím, že přijde Mesiáš“ (který je nazýván Kristus). „Až přijde, vysvětlí nám všechno.“  „To jsem já,“ řekl jí Ježíš; „ten, kdo s tebou mluví!“

Jeden rozsívá, jiný žne (Jan 4.kapitola)

Vtom přišli jeho učedníci. Překvapilo je, že mluví se ženou, ale žádný neřekl: „Co jí chceš?“ anebo: „Proč s ní mluvíš?“  Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Není to snad Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu.  Mezitím ho učedníci prosili: „Rabbi, najez se!“  On jim však řekl: „Mě sytí pokrm, který vy neznáte.“  Učedníci se jeden druhého ptali: „Přinesl mu snad někdo jídlo?“  „Můj pokrm,“ řekl jim Ježíš, „je konat vůli Toho, který mě poslal, a dokončit jeho dílo. Neříkáte snad, že do sklizně zbývají ještě čtyři měsíce? Hle, říkám vám: Pozvedněte oči a podívejte se na lány, že se už bělají ke žni! Ten, kdo žne, získává odplatu a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radoval rozsévač i žnec. V tom je pravdivé to rčení, že ‚jeden rozsívá a jiný žne‘. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste sami nepracovali. Pracovali jiní a vy jste vstoupili do jejich práce.“  Díky slovům té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala,“ v něj mnozí Samaritáni z toho města uvěřili. Když k němu ti Samaritáni přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam tedy dva dny a díky jeho slovu jich uvěřilo ještě mnohem více.  Té ženě pak řekli: „Už nevěříme jen díky tvým slovům; sami jsme ho slyšeli a víme, že to je opravdu Spasitel světa.“

Tvůj syn žije (Jan 4.kapitola)

Po dvou dnech pak odtud odešel do Galileje. Sám Ježíš měl totiž dosvědčit, že prorok není ve své vlasti v úctě. Když přišel do Galileje, Galilejci ho vítali, neboť byli o svátcích v Jeruzalémě a viděli všechno, co tam dělal.  Znovu se vrátil do Kány Galilejské, kde proměnil vodu ve víno. Byl tam právě jeden královský úředník, jehož syn byl v Kafarnaum nemocný. Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, šel k němu a prosil ho, aby šel jeho syna uzdravit, protože už umíral.  „Dokud neuvidíte divy a zázraky, neuvěříte,“ řekl mu Ježíš.  „Pane, pojď, než mé dítě umře!“ naléhal královský úředník.  Ježíš mu řekl: „Jdi, tvůj syn žije.“  Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. Na cestě se s ním setkali jeho služebníci a oznamovali mu: „Tvůj syn žije!“ Vyptal se jich tedy, odkdy se mu udělalo lépe. Odpověděli: „Horečka ho opustila včera hodinu po poledni.“  Otec poznal, že to bylo ve chvíli, kdy mu Ježíš řekl: „Tvůj syn žije.“ Tehdy uvěřil on i celý jeho dům. Tak Ježíš po svém návratu z Judska vykonal v Galileji už druhý zázrak.

Vstaň a choď (Jan 5.kapitola)

Potom byl další židovský svátek, a tak se Ježíš vydal do Jeruzaléma. V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník hebrejsky zvaný Bethesda, u něhož je pět sloupořadí. Ležela tam spousta nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Byl mezi nimi jeden člověk, nemocný už třicet osm let.  Ježíš viděl, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen. „Chceš být uzdraven?“ zeptal se ho.  „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se zvíří voda,“ odpověděl mu nemocný. „Když tam zamířím, někdo mě předstihne.“  „Vstaň, vezmi si lehátko a choď!“ řekl mu Ježíš. A ten člověk byl ihned uzdraven, vzal své lehátko a začal chodit.  Ten den však byla sobota. Židovští představení tedy uzdraveného napomínali: „Je sobota, nesmíš nosit lehátko!“  On jim však odpověděl: „Ten, kdo mě uzdravil, mi řekl: ‚Vezmi si lehátko a choď.‘“  „Kdo ti mohl říci: ‚Vezmi si lehátko a choď‘?!“ ptali se ho. To ovšem ten uzdravený nevěděl; Ježíš se totiž vmísil do okolního davu.  Potom ho Ježíš nalezl v chrámě a řekl mu: „Pohleď, jsi uzdraven. Už nehřeš, ať se ti nepřihodí něco horšího.“ Ten člověk pak odešel a oznámil židovským představeným, že ho uzdravil Ježíš.

Syn dělá to, co Otec (Jan 5.kapitola)

Židovští představení tedy začali Ježíše pronásledovat, protože to udělal v sobotu. Ježíš jim odpověděl: „Můj Otec pracuje i dnes; proto pracuji i já.“ A kvůli tomu ho chtěli zabít ještě více, neboť nejenom rušil sobotu, ale ještě nazýval Boha svým vlastním Otcem, a tak se dělal rovným Bohu.  Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám: Syn nemůže sám od sebe dělat nic, jedině to, co vidí dělat Otce. Cokoli dělá on, to podobně dělá i Syn. Otec miluje Syna a ukazuje mu všechno, co sám dělá; a ukáže mu ještě větší skutky, abyste jen žasli. Neboť jako Otec křísí mrtvé a dává život, tak i Syn dává život těm, kterým chce. Otec nikoho nesoudí, ale svěřil veškerý soud Synu, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal.  Amen, amen, říkám vám: Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života.  Amen, amen, říkám vám: Přichází chvíle, a už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kteří uslyší, budou žít. Jako má Otec život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě, a dal mu také pravomoc konat soud, protože je Syn člověka. Nedivte se tomu; přichází totiž chvíle, kdy všichni, kteří jsou v hrobech, uslyší jeho hlas a vyjdou – ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, ale ti, kdo konali zlo, budou vzkříšeni k soudu.  Sám od sebe nemohu dělat nic. Jak slyším, tak soudím a můj soud je spravedlivý, protože nehledám svou vůli, ale vůli Toho, který mě poslal.  Svědčím-li sám o sobě, mé svědectví není pravé. Svědčí však o mně někdo jiný a vím, že jeho svědectví o mně je pravdivé. Poslali jste k Janovi a ten vydal svědectví pravdě. Já ovšem nepřijímám svědectví od člověka, ale toto říkám pro vaši záchranu. On byl hořící a zářící lampou, vy jste se však chtěli v jeho světle poradovat jen na čas. Mám ale větší svědectví než Janovo: skutky, které mi dal Otec, abych je vykonal. Samotné skutky, které dělám, o mně svědčí, že mě poslal Otec. A sám Otec, který mě poslal, o mně vydal svědectví. Vy jste ale nikdy neslyšeli jeho hlas a neviděli jeho tvář. Jeho slovo ve vás nezůstává, neboť nevěříte tomu, kterého on poslal. Zkoumáte Písma, neboť se domníváte, že v nich máte věčný život, a ta svědčí o mně. Nechcete ale ke mně přijít, abyste měli život.  Nepřijímám chválu od lidí, ale poznal jsem, že v sobě nemáte Boží lásku. Já jsem přišel ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mě. Kdyby jiný přišel ve svém vlastním jménu, toho přijmete. Jak byste vůbec mohli uvěřit? Přijímáte chválu jedni od druhých, ale chválu, která je od samotného Boha, nehledáte.  Nemyslete si, že já vás budu žalovat před Otcem. Ten, kdo na vás žaluje, je Mojžíš, v něhož doufáte. Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Když ale nevěříte jeho spisům, jak uvěříte mým slovům?“

Pět chlebů a dvě ryby (Jan 6.kapitola)

Ježíš potom odešel za Galilejské (neboli Tiberiadské) jezero a šel za ním veliký zástup, protože viděli zázraky, které konal na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a posadil se tam se svými učedníky. Blížily se židovské svátky Velikonoc.  Ježíš pozvedl oči, a když uviděl, že za ním jde takový zástup, zeptal se Filipa: „Kde nakoupíme chleby, aby se ti lidé najedli?“ (To ovšem řekl, aby ho vyzkoušel, neboť sám věděl, co má udělat.)  Filip mu odpověděl: „Nestačilo by nám chleba ani za dvě stě denárů, aby se na každého dostalo aspoň trochu!“  Jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra, mu řekl: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě rybky. Ale co je to pro tolik lidí?“  Ježíš však řekl: „Zařiďte, ať se lidé posadí.“ Na tom místě bylo hodně trávy, a tak se posadili v počtu asi pěti tisíc mužů. Ježíš vzal ty chleby, vzdal díky a rozdával sedícím; také ryb rozdal, kolik jen chtěli. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Posbírejte zbylé nalámané kousky, ať se nic neztratí.“ Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů kousky z těch pěti ječných chlebů, které zbyly po těch, kdo jedli.  To jsem já!  Když lidé viděli, jaký zázrak udělal, říkali: „Je to opravdu ten Prorok, který měl přijít na svět!“ Ježíš poznal, že se chystají přijít a vzít ho, aby ho udělali králem, a tak se o samotě vrátil na horu.  Večer jeho učedníci sešli dolů k jezeru, nastoupili na loď a plavili se na druhý břeh do Kafarnaum. Ačkoli se už setmělo, Ježíš k nim nepřišel. Jezero se začalo vzdouvat silným větrem. Když odpluli asi pětadvacet nebo třicet honů, spatřili Ježíše, jak kráčí po hladině a blíží se k lodi. Vyděsili se, ale on jim řekl: „To jsem já, nebojte se!“ Tehdy ho ochotně vzali na loď, a ta se hned ocitla u břehu, k němuž pluli.

Chléb života (Jan 6.kapitola)

Druhého dne si zástup, který zůstal na protějším břehu jezera, uvědomil, že tam byla jen jediná loďka a že Ježíš na ni nenastoupil se svými učedníky, ale ti odpluli sami. (Od Tiberiady ovšem připluly jiné loďky blízko k tomu místu, kde jedli chléb, když Pán vzdal díky.) Když tedy zástup uviděl, že tam Ježíš ani jeho učedníci nejsou, nastoupili i oni do loděk a přijeli do Kafarnaum, kde hledali Ježíše.  Když ho pak našli na druhém břehu jezera, ptali se ho: „Rabbi, kdy ses sem dostal?“  Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám: Nehledáte mě proto, že jste viděli zázraky, ale že jste jedli ty chleby a byli jste nasyceni. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu, který vám dá Syn člověka. Na něj totiž Bůh Otec vtiskl svou pečeť.“  „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ zeptali se ho.  Ježíš jim odpověděl: „Toto je ten Boží skutek – abyste věřili v toho, kterého on poslal.“  „Jaký zázrak uděláš, abychom ho viděli a uvěřili ti?“ zeptali se ho. „Co děláš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘“  Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám: Ten chléb z nebe vám nedal Mojžíš. Můj Otec vám dává ten pravý chléb z nebe. Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“  „Pane, dávej nám ten chléb vždycky,“ řekli mu.  Ježíš jim odpověděl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět; kdo věří ve mě, nebude nikdy žíznit. Ale jak jsem vám řekl: I když jste mě viděli, nevěříte. Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven. Sestoupil jsem z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli Toho, který mě poslal. A toto je vůle Toho, který mě poslal – abych nikoho z těch, které mi dal, neztratil, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť toto je vůle mého Otce, který mě poslal – aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl věčný život. A já ho vzkřísím v poslední den.“  Židé pak na něj reptali, že řekl: „Já jsem ten chléb, který sestoupil z nebe.“ Říkali: „Není to snad ten Ježíš, syn Josefův? Jeho otce i matku známe; jak tedy může říkat: ‚Sestoupil jsem z nebe‘?“  „Přestaňte spolu reptat!“ odpověděl jim Ježíš. „Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne můj Otec, který mě poslal; já ho pak vzkřísím v poslední den. V Prorocích je psáno: ‚A budou všichni vyučeni od Boha.‘ Každý, kdo slyší Otce a učí se od něj, přichází ke mně. Ne že by někdo viděl Otce; jediný, kdo viděl Otce, je ten, který je od Boha.  Amen, amen, říkám vám: Kdo věří, má věčný život. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je ten chléb sestupující z nebe, aby ten, kdo z něj jí, nezemřel. Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdokoli by ten chléb jedl, bude žít navěky. Chléb, který dám já, je mé tělo, které dám za život světa.“  Židé se mezi sebou začali hádat: „Jak nám tenhle může dát jíst své tělo?“  Ježíš jim ale řekl: „Amen, amen, říkám vám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den. Mé tělo je opravdu pokrm a má krev je opravdu nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mě poslal živý Otec a já žiji skrze Otce, tak ten, kdo jí mne, bude žít skrze mě. Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe. Ne jako když otcové jedli manu, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“  Toto vše řekl, když učil v synagoze v Kafarnaum.

Těžká slova (Jan 6.kapitola)

Mnozí z jeho učedníků, kteří to slyšeli, si tehdy řekli: „To jsou těžká slova. Kdo to může poslouchat?“  Ježíš v nitru poznal, že jeho učedníci kvůli tomu reptají, a tak jim řekl: „Tohle vás uráží? A co kdybyste viděli Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Duch je ten, kdo dává život; tělo nedokáže nic. Slova, která vám mluvím, jsou Duch a jsou život. Někteří z vás ale nevěří.“ (Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěřili a kdo ho zradí.) Potom dodal: „Proto jsem vám řekl, že ke mně nikdo nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“  Mnozí z jeho učedníků kvůli tomu odešli a už s ním nechtěli nic mít.  „Chcete odejít i vy?“ zeptal se Ježíš tehdy svých Dvanácti.  „Pane, ke komu bychom šli?“ odpověděl mu Šimon Petr. „Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“  „Vyvolil jsem si vás dvanáct,“ řekl jim na to Ježíš; „jeden z vás je ale ďábel.“ A to řekl o Jidáši, synu Šimona Iškariotského. Ten ho měl zradit, ačkoli byl jedním z Dvanácti.

Není to Mesiáš? (Jan 7.kapitola)

Potom Ježíš chodil po Galileji. Nechtěl se totiž zdržovat v Judsku, protože ho židovští představení chtěli zabít. Blížila se židovská Slavnost stánků, a tak mu jeho bratři řekli: „Odejdi odsud a vydej se do Judska, ať i tvoji učedníci vidí, jaké skutky děláš. Nikdo, kdo chce být známý, přece nedělá nic v skrytu. Když děláš takové věci, ukaž se světu!“ Ani jeho bratři v něj totiž nevěřili.  Ježíš jim odpověděl: „Pro vás je vždycky vhodný čas, ale můj čas ještě nepřišel. Vás nemá svět proč nenávidět, ale mě nenávidí, protože o něm vydávám svědectví, že jeho skutky jsou zlé. Jděte na slavnost sami. Já tam nejdu; můj čas se ještě nenaplnil.“ To jim řekl a zůstal v Galileji.  Později, když jeho bratři odešli, vydal se na slavnost i on, ale ne zjevně, spíše potají. Židovští představení už ho na slavnosti hledali. „Kde je?“ vyptávali se. V lidu se o něm vedlo mnoho řečí; někteří říkali: „Je dobrý!“ a jiní zas: „Není! Jen obluzuje lidi!“ Kvůli strachu z představených však o něm nikdo nemluvil otevřeně.  Asi v polovině svátku Ježíš vešel do chrámu a začal učit. Židé jen žasli: „Jak to, že zná Písma, když se neučil?“  Ježíš jim odpověděl: „Mé učení není mé, ale Toho, který mě poslal. Bude-li někdo chtít konat jeho vůli, pozná, je-li to učení z Boha, nebo zda mluvím sám od sebe. Kdo mluví sám od sebe, hledá svou vlastní slávu. Kdo ale hledá slávu Toho, který ho poslal, ten je pravdomluvný a není na něm nic špatného. Mojžíš vám dal Zákon, že? Přitom nikdo z vás Zákon neplní. Proč mě chcete zabít?“  „Jsi posedlý!“ odpověděl mu zástup. „Kdo tě chce zabít?“  Ježíš jim odpověděl: „Udělal jsem jeden skutek a všichni se divíte. Mojžíš vám vydal obřízku (ačkoli nepochází od Mojžíše, ale od otců) a v sobotu obřezáváte člověka. Může-li člověk v sobotu přijímat obřízku a neporušovat tím Mojžíšův Zákon, proč se na mě hněváte, že jsem v sobotu uzdravil celého člověka? Nesuďte podle zdání, suďte spravedlivým soudem.“  Někteří z Jeruzalémských začali říkat: „Není to snad ten, kterého chtějí zabít? Podívejte se, mluví svobodně a nikdo nic nenamítá. Že by hodnostáři přece jen poznali, že je to Mesiáš? Jenže o tomto víme, odkud je, ale až přijde Mesiáš, nikdo nebude vědět, odkud je.“  Ježíš, který zatím vyučoval v chrámě, tehdy zvolal: „Znáte mě a také víte, odkud jsem. Nepřišel jsem ale sám od sebe. Ten, který mě poslal, je pravdomluvný. Vy ho neznáte, ale já ho znám, neboť jsem od něj a on mě poslal.“  Chtěli ho za to zatknout, ale nikdo na něj nevztáhl ruku, neboť ještě nepřišla jeho chvíle. Mnozí ze zástupu v něj ale uvěřili. „Až přijde Mesiáš,“ říkali, „udělá snad více zázraků než on?“ Jakmile farizeové uslyšeli, že zástup o něm vede takové řeči, společně s vrchními kněžími na něj poslali chrámovou stráž, aby ho zatkli.  Ježíš jim řekl: „Ještě na kratičko jsem s vámi; potom odejdu k Tomu, který mě poslal. Budete mě hledat, ale nenajdete. Tam, kde jsem, se nedostanete.“  „Kam se chystá jít, že ho nenajdeme?“ ptali se Židé mezi sebou. „Půjde snad do řecké diaspory učit Řeky? Co tím myslel, když řekl: ‚Budete mě hledat, ale nenajdete. Tam, kde jsem, se nedostanete‘?“

Řeky živé vody (Jan 7.kapitola)

V poslední den, když svátek vrcholil, Ježíš vstal a zvolal: „Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“ (A to řekl o Duchu, kterého měli přijmout věřící v něho; neboť Duch ještě nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven.)  Jakmile to uslyšeli, mnozí v zástupu říkali: „Je to opravdu ten Prorok.“ Někteří říkali: „Je to Mesiáš!“ A další: „Přijde snad Mesiáš z Galileje? Ne-říká Písmo, že Mesiáš přijde ze semene Davidova, z Betléma, městečka, kde bydlel David?“ Zástup se kvůli němu rozdělil na dva tábory. Někteří se ho chtěli chopit, ale nikdo na něj nevztáhl ruku.  Strážní se tehdy vrátili k farizeům a vrchním kněžím. Ti se ptali: „Jak to, že jste ho nepřivedli?“  Strážní odpověděli: „Takhle nikdy nikdo nemluvil!“  „Snad jste se také nenechali obloudit?“ osopili se na ně farizeové. „Uvěřil v něj snad někdo z hodnostářů nebo z farizeů? Jenom ten proklatý dav, co nezná Zákon!“  Jeden z nich, Nikodém (který ho předtím navštívil), jim ale řekl: „Copak náš Zákon někoho soudí, aniž by byl nejdříve vyslechnut a zjistilo se, co udělal?“  „Snad nejsi také z Galileje?“ odpověděli mu. „Studuj a uvidíš, že z Galileje žádný prorok nepovstal!“ Každý se pak vrátil domů.

Kdo z vás je bez hříchu (Jan 8.kapitola)

ale Ježíš odešel na Olivetskou horu. Za úsvitu se pak vrátil do chrámu, kam se k němu scházel všechen lid. Posadil se tedy a učil je. Znalci Písma a farizeové tehdy přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed se slovy: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu, když cizoložila. Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Těmi slovy ho pokoušeli, aby ho mohli obžalovat.  Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když se ho však nepřestávali ptát, zvedl se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“ A opět se sklonil a psal po zemi.  Když to uslyšeli, začali se jeden po druhém vytrácet, počínaje od nejstarších. Nakonec tam Ježíš zůstal sám s tou ženou stojící uprostřed. Ježíš se zvedl a zeptal se jí: „Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?“  „Nikdo, Pane,“ odpověděla.  „Ani já tě neodsuzuji,“ řekl jí Ježíš. „Jdi a už nehřeš.“

Já jsem (Jan 8.kapitola)

Ježíš k nim pak znovu promluvil: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude už chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“  Farizeové mu namítli: „Svědčíš sám o sobě, tvé svědectví neplatí.“  Ježíš jim odpověděl: „Ačkoli svědčím sám o sobě, mé svědectví platí, neboť vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Vy však nevíte, odkud přicházím ani kam jdu. Vy soudíte tělesně, já nesoudím nikoho. A i kdybych soudil, můj soud je pravdivý, neboť nejsem sám, ale je se mnou Otec, který mě poslal. Ve vašem Zákoně je psáno, že svědectví dvou lidí je pravé. Svědčím sám o sobě a svědčí o mně Otec, který mě poslal.“  Říkali mu tedy: „Kde je ten tvůj otec?“  Ježíš odpověděl: „Neznáte mě ani mého Otce. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce.“ Tato slova říkal u pokladnice, když učil v chrámě, ale nikdo ho nezatkl, neboť jeho chvíle ještě nepřišla.  Ježíš k nim znovu promluvil: „Já odcházím. Budete mě hledat, dokud nezemřete ve svém hříchu. Jdu tam, kam vy nemůžete.“  Židé na to říkali: „To se snad chce zabít, že říká: ‚Jdu tam, kam vy nemůžete‘?“  Odpověděl jim: „Vy jste zdola, já jsem shora. Vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa. Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Nebudete-li věřit, že ‚já jsem,‘ zemřete ve svých hříších.“  „A kdo jsi?“ zeptali se ho.  „Říkám vám to už od začátku,“ odpověděl jim Ježíš. „Mám o vás mnoho co říci a soudit. Ten, který mě poslal, je ovšem pravdomluvný a já říkám světu, co jsem slyšel od něj.“  Nepochopili však, že s nimi mluvil o Otci. Proto jim Ježíš řekl: „Až vyzdvihnete Syna člověka, tehdy poznáte, kdo jsem. Nic nedělám sám od sebe, ale mluvím, jak mě naučil Otec. Ten, který mě poslal, je se mnou. On mě nenechal samotného, neboť vždycky dělám, co se mu líbí.“ A při těch slovech v něj mnozí uvěřili.

Pravda vás vysvobodí (Jan 8.kapitola)

Židům, kteří mu uvěřili, Ježíš řekl: „Když zůstanete v mém slově, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“  „Jsme Abrahamovo símě!“ ohradili se. „Nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: ‚Budete svobodní‘?“  Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. A otrok nezůstává v domě navždy, navždy zůstává syn. Když vás Syn vysvobodí, budete opravdu svobodní. Vím, že jste Abrahamovo símě, ale chcete mě zabít, protože mé slovo u vás nemá místo. Já mluvím o tom, co jsem viděl u svého Otce; vy zase děláte, co jste slyšeli od svého otce.“  „Náš otec je Abraham,“ odpověděli mu.  „Kdybyste byli děti Abrahama,“ řekl jim Ježíš, „dělali byste Abrahamovy skutky. Vy mě ale chcete zabít – člověka, který vám pověděl pravdu, kterou slyšel od Boha. To Abraham nedělal. Vy děláte skutky svého otce.“  „My jsme se nenarodili ze smilstva,“ odpověděli. „Máme jednoho Otce, Boha!“  Ježíš jim řekl: „Kdyby byl vaším Otcem Bůh, milovali byste mě, protože jsem vyšel z Boha a od něj přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, to on mě poslal. Proč nerozumíte mé řeči? Nemůžete mé slovo ani slyšet! Váš otec je ďábel a vy chcete plnit touhy svého otce. Od počátku to byl vrah a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví, jak je mu vlastní, neboť je lhář a otec lži. Ale protože já říkám pravdu, nevěříte mi. Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? A když říkám pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží slova. Vy neslyšíte proto, že nejste z Boha.“  Židé mu odpověděli: „Neříkáme správně, že jsi posedlý Samaritán?“  „Nejsem posedlý,“ odpověděl Ježíš. „Jen ctím svého Otce, ale vy mnou pohrdáte. Já však nehledám svoji slávu; je tu někdo jiný, který ji hledá a soudí. Amen, amen, říkám vám: Kdokoli zachová mé slovo, navěky nespatří smrt.“  „Teď víme jistě, že jsi posedlý!“ řekli mu Židé. „Abraham zemřel, stejně tak proroci, a ty říkáš: ‚Kdokoli zachová mé slovo, navěky nezakusí smrt.‘ Jsi snad větší než náš otec Abraham? Ten zemřel! I proroci zemřeli! Koho ze sebe děláš?“  Ježíš odpověděl: „Chválím-li sám sebe, má chvála nic neznamená. Ten, kdo mě chválí, je můj Otec, kterého vy nazýváte svým Bohem, ale neznáte ho. Já ho znám. Kdybych řekl, že ho neznám, byl bych podobný vám, lhář. Ale znám ho a zachovávám jeho slovo. Abraham se těšil, že uvidí můj den; uviděl ho a zaradoval se.“  „Ještě ti není padesát let, a viděl jsi Abrahama?“ řekli mu na to Židé.  Ježíš odpověděl: „Amen, amen, říkám vám: Dříve než byl Abraham, já jsem.“ Tehdy vzali kamení a chtěli ho ukamenovat. Ježíš se ale skryl a opustil chrám.

Slepota (Jan 9.kapitola)

Když procházel kolem, všiml si člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali: „Rabbi, kdo zhřešil: on, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“  Ježíš odpověděl: „Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby na něm byly zjeveny Boží skutky. Já musím dělat skutky Toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Dokud jsem na světě, jsem světlo světa.“  Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto a pomazal mu jím oči. Potom mu řekl: „Jdi se umýt do rybníka Siloe“ (což se překládá Poslaný). Odešel tedy a umyl se, a když přišel, viděl.  Sousedé a ti, kdo ho dříve vídali žebrat, tedy řekli: „Není to snad ten, který tu sedával a žebral?“ Někteří říkali, že je to on, a jiní, že je mu jen podobný.  On ale říkal: „Jsem to já!“  „Jak se ti otevřely oči?“ ptali se ho.  Odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl mi: ‚Jdi se umýt k rybníku Siloe.‘ A když jsem odešel a umyl se, prohlédl jsem.“  „Kde ten člověk je?“ ptali se.  „Nevím,“ odpověděl.  A tak toho bývalého slepce přivedli k farizeům. Toho dne, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, totiž byla sobota. Farizeové ho znovu zpovídali, jak prohlédl. „Položil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím,“ odpověděl jim.  „Ten člověk není od Boha, vždyť nedodržuje sobotu!“ říkali někteří z farizeů. Jiní zas říkali: „Jak by takové zázraky mohl dělat hříšník?“ A tak se rozdělili na dva tábory.  Pak se toho slepce znovu zeptali: „Kdo to podle tebe je, že ti otevřel oči?“  „Je to prorok,“ odpověděl.  Židovští představení mu ale nechtěli věřit, že býval slepý a prohlédl. Proto si zavolali jeho rodiče. „Je tohle váš syn? Tvrdíte, že se narodil slepý?“ ptali se jich. „A jak to, že teď vidí?“  „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý,“ odpověděli jeho rodiče. „Jak to, že teď vidí, ale nevíme. Nevíme, kdo mu otevřel oči. Ptejte se jeho, je přece dospělý, může mluvit sám za sebe.“ (Jeho rodiče to řekli, protože se báli židovských představených. Ti se už totiž dohodli, že kdokoli ho vyzná jako Mesiáše, bude vyobcován ze synagogy. Proto jeho rodiče řekli: „Je dospělý, ptejte se jeho.“)  A tak toho bývalého slepce zavolali podruhé a řekli mu: „Vyznej před Bohem pravdu! Jsme si jistí, že je to hříšník.“  „Jestli je to hříšník, nevím,“ odpověděl jim. „Vím jen, že jsem byl slepý a teď vidím.“  A tak ho vyslýchali dál: „Co ti udělal? Jak ti otevřel oči?“  „Už jsem vám to řekl,“ odpověděl jim. „Copak jste to neslyšeli? Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se také stát jeho učedníky?“  Tehdy mu začali spílat: „Sám jsi jeho učedník! My jsme Mojžíšovi učedníci! Víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, ale o tomhle nevíme, co je zač.“  „To je právě divné,“ odpověděl jim ten člověk. „Vy nevíte, co je zač, a přitom mi otevřel oči. Víme přece, že Bůh hříšníky neslyší; slyší jen toho, kdo Boha ctí a koná jeho vůli. Jaktěživ nikdo neslyšel, že by někdo otevřel oči slepě narozeného. Kdyby ten člověk nebyl od Boha, nic takového by nedokázal.“  Odpověděli mu: „Narodil ses plný hříchu, a chceš nás poučovat?“ A s tím ho vyhnali.  Když se Ježíš doslechl, že ho vyhnali, našel ho a zeptal se: „Věříš v Syna člověka?“  „Pane,“ odpověděl, „kdo to je, abych v něj mohl věřit?“  „Už jsi ho viděl,“ řekl mu Ježíš. „Je to ten, který s tebou mluví.“  „Věřím, Pane!“ zvolal a padl před ním na kolena.  Tehdy Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět kvůli soudu: aby slepí viděli a vidoucí oslepli.“  Když to uslyšeli někteří z farizeů stojících poblíž, řekli mu: „Cože? Jsme snad i my slepí?“  „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích,“ odpověděl jim Ježíš. „Vy ale říkáte: ‚Vidíme,‘ a tak váš hřích trvá.“

Dobrý pastýř (Jan 10.kapitola)

„Amen, amen, říkám vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká jinudy, je zloděj a lupič, kdo ale vchází dveřmi, to je pastýř ovcí a tomu vrátný otvírá. Ovce slyší jeho hlas a on své ovce volá jménem a vyvádí je. Když je všechny vypustí, jde před nimi a ovce jdou za ním, neboť znají jeho hlas. Za cizím nikdy nepůjdou, ale utečou od něj, neboť neznají hlas cizích.“ Ježíš jim to řekl obrazně, ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.  Ježíš k nim tedy znovu promluvil: „Amen, amen, říkám vám: Já jsem dveře ovcí. Všichni, kolik jich přišlo přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neposlechly. Já jsem dveře. Kdokoli vejde skrze mne, bude spasen a bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil; já jsem přišel, aby měly život – život v plnosti.  Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř za ovce pokládá svůj život. Nádeník ale není pastýř a ovce mu nepatří; když vidí přicházet vlka, opouští ovce a utíká. Když se pak vlk vrhá na ovce a rozhání je, nádeník utíká, protože je nádeník a na ovcích mu nezáleží.  Já jsem dobrý pastýř. Znám své ovce a mé ovce znají mě, jako mě zná Otec a já znám Otce; a pokládám svůj život za ovce. Mám však i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas, a tehdy bude jedno stádo a jeden pastýř.  Otec mě miluje, protože pokládám svůj život, abych ho zase přijal. Nikdo mi ho nebere, sám ho pokládám. Mám moc ho položit a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“  Kvůli těm slovům se mezi Židy strhla hádka. Mnozí z nich říkali: „Je posedlý démonem a blázní! Co ho posloucháte?“ Jiní říkali: „Posedlý člověk takhle nemluví. Může snad démon otvírat oči slepým?“

Jsme jedno (Jan 10.kapitola)

Přišla zima a v Jeruzalémě se konal svátek Zasvěcení chrámu. Ježíš se procházel v chrámě, v Šalomounově sloupoví. Tam ho obstoupili Židé se slovy: „Jak dlouho nás budeš napínat? Jestli jsi Mesiáš, řekni nám to jasně.“  „Řekl jsem vám to, a nevěříte,“ odpověděl jim Ježíš. „Skutky, které dělám ve jménu svého Otce, o mně vydávají svědectví. Vy ale nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Mé ovce slyší můj hlas a já je znám a následují mě. Já jim dávám věčný život a nezahynou navěky a z mé ruky je nikdo nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vyrvat z ruky mého Otce. Já a Otec jsme jedno.“  Židé tedy znovu vzali kamení, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Za který z nich mě chcete kamenovat?“  „Nechceme tě kamenovat za dobrý skutek, ale za rouhání,“ odpověděli mu Židé. „Jsi člověk, a děláš ze sebe Boha!“  Ježíš odvětil: „Není ve vašem Zákoně psáno: ‚Řekl jsem: Jste bohové‘? Jestliže ty, kteří dostali Boží slovo, nazval bohy – a Písmo nemůže být zrušeno – proč mě, kterého Otec posvětil a poslal na svět, obviňujete z rouhání, když jsem řekl: ‚Jsem Boží Syn‘? Nedělám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Pokud je však dělám, i kdybyste nevěřili mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a věděli, že Otec je ve mně a já v něm.“  Chtěli ho tedy opět zatknout, ale unikl jim z rukou. Vrátil se zpátky za Jordán, na místo, kde dříve křtil Jan, a zůstal tam. Přicházelo tam za ním mnoho lidí. Říkali: „Jan sice neudělal žádný zázrak, ale všechno, co řekl o tomhle muži, byla pravda.“ A mnozí tam v něho uvěřili.

Lazare, pojď ven! (Jan 11.kapitola)

Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, onemocněl. To byla ta Marie, která pomazala Pána mastí a vytřela mu nohy svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocný. Sestry vzkázaly Ježíšovi: „Pane, ten, koho máš tak rád, je nemocný.“  Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš miloval Martu i její sestru i Lazara. Když uslyšel, že Lazar onemocněl, zůstal ještě dva dny tam, kde byl.  Potom řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska.“  „Rabbi,“ řekli mu učedníci, „Židé tě posledně chtěli ukamenovat! Ty tam chceš jít znovu?“  Ježíš odpověděl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo ale chodí v noci, klopýtá, protože nemá světlo.“ A po těch slovech dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Půjdu ho probudit.“  „Spánek mu prospěje, Pane,“ řekli mu na to učedníci. Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni si mysleli, že mluví o obyčejném spánku.  Proto jim Ježíš řekl jasně: „Lazar zemřel. A kvůli vám jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu.“  Tomáš zvaný Dvojče tehdy ostatním učedníkům řekl: „Pojďme také, ať zemřeme s ním.“  Ježíš dorazil čtyři dny po Lazarově pohřbu. Betanie byla blízko Jeruzaléma, asi patnáct honů, a mnozí Židé přišli Martu a Marii utěšit ve smutku nad jejich bratrem. Jakmile Marta uslyšela, že přichází Ježíš, vyšla mu naproti, ale Marie zůstala doma.  „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!“ řekla mu Marta. „I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá.“  „Tvůj bratr vstane,“ řekl jí Ježíš.  „Vím, že vstane – při vzkříšení v poslední den,“ odpověděla Marta.  „Já jsem vzkříšení i život,“ řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?“  „Ano, Pane,“ odpověděla. „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má přijít na svět.“  A když to řekla, odešla a tajně zavolala svou sestru Marii: „Mistr je tu a volá tě.“ Ta, jakmile to uslyšela, rychle vstala a šla k němu. (Ježíš ještě nepřišel do vesnice, ale byl na tom místě, kam mu vyšla naproti Marta.) Židé, kteří byli s Marií v domě a utěšovali ji, uviděli, že rychle vstala a šla ven, a tak se k ní přidali. Mysleli si: „Jde plakat k hrobu.“  Jakmile Marie přišla na místo, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám se slovy: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel.“  Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní. Hluboce pohnut v duchu a rozrušen se zeptal: „Kam jste ho položili?“  „Pojď se podívat, Pane,“ řekli mu.  Ježíš se rozplakal.  „Podívejte, jak ho měl rád!“ řekli Židé. Někteří ale namítli: „Když otevřel oči slepého, nemohl se postarat, aby tenhle člověk nezemřel?“  V hlubokém rozrušení přišel Ježíš až k hrobu. Byla to jeskyně zavalená kamenem. „Odvalte ten kámen,“ řekl Ježíš.  „Pane, už zapáchá,“ namítla Marta, sestra mrtvého. „Vždyť je v hrobě čtvrtý den!“  „Neřekl jsem ti, že když budeš věřit, uvidíš Boží slávu?“ odpověděl jí Ježíš.  Když pak odstranili kámen od hrobu, Ježíš pozvedl oči a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal.“  Jakmile to dořekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ A ten, který zemřel, vyšel ven. Ruce i nohy měl svázané plátny a tvář měl ovinutou rouškou.  „Rozvažte ho a nechte ho jít,“ řekl jim Ježíš.

Je lepší, aby zemřel (Jan 11.kapitola)

Mnozí z těch Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš udělal, v něj tehdy uvěřili. Někteří však odešli k farizeům a pověděli jim, co Ježíš udělal.  Vrchní kněží a farizeové shromáždili Veleradu. „Co budeme dělat?“ říkali. „Ten člověk dělá spoustu zázraků! Když ho necháme, všichni v něj uvěří! Přijdou Římané a připraví nás o toto posvátné místo i o národ!“  Jeden z nich, Kaifáš, který byl toho roku veleknězem, jim řekl: „Vy nic nevíte! Nechápete, že je pro nás lepší, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby celý tento národ zahynul?!“ (To však neřekl sám od sebe, ale protože byl toho roku veleknězem, prorokoval, že Ježíš má zemřít za tento národ. A nejen za tento národ, ale také aby shromáždil rozptýlené Boží děti v jedno.)  Od toho dne tedy byli rozhodnuti, že ho zabijí. Ježíš proto už nechodil mezi Židy veřejně, ale odešel odtud do kraje poblíž pouště, do města jménem Efraim, a tam pobýval s učedníky.  Blížily se židovské Velikonoce. Mnozí z toho kraje putovali na Velikonoce vzhůru do Jeruzaléma, aby se očistili. Hledali tam Ježíše, a když stáli v chrámu, povídali si mezi sebou: „Co myslíte? Že by nepřišel na svátek?“ Vrchní kněží a farizeové však vydali nařízení, že pokud se někdo dozví, kde je, musí to oznámit, aby ho mohli zatknout.

Poslední pomazání (Jan 12.kapitola)

Šest dní před Velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. Tam mu připravili večeři. Marta je obsluhovala a Lazar byl jedním z těch, kdo s ním stolovali. Marie tehdy vzala libru velmi drahé masti z pravého nardu, pomazala Ježíšovy nohy a vytřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti.  Jeden z jeho učedníků, Jidáš Iškariotský, který ho měl zradit, řekl: „Proč se ta mast neprodala za tři sta denárů? Mohlo se to rozdat chudým!“ To však neřekl proto, že by měl starost o chudé, ale že byl zloděj. Měl totiž na starosti společnou pokladnu a z toho, co se do ní dávalo, si bral pro sebe.  Ježíš odpověděl: „Nech ji, tu mast schovávala pro den mého pohřbu. Chudé tu budete mít vždycky, ale mě vždycky mít nebudete.“  Veliké množství Židů se dozvědělo, že Ježíš je tam, a tak přišli – nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Vrchní kněží se proto rozhodli zabít i Lazara. Mnozí Židé totiž kvůli němu odcházeli a uvěřili v Ježíše.

Král na oslíku (Jan 12.kapitola)

Nazítří onen veliký zástup lidí, kteří přišli na svátky, uslyšel, že Ježíš přichází do Jeruzaléma. Vzali palmové větve, vyšli mu naproti a volali:  „Hosana!“  „Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!“  „Ať žije král Izraele!“  Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno:  „Neboj se, Dcero sionská!  Hle, tvůj král přichází  sedící na oslátku.“  Jeho učedníci tomu nejdříve nerozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tehdy si vzpomněli, že to o něm bylo psáno a že se to na něm vyplnilo. Zástup, který byl s ním, vydával svědectví, že zavolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých. Když slyšeli, že udělal ten zázrak, vyšli mu lidé naproti v celých zástupech.  Farizeové tehdy jedni druhým říkali: „Vidíte? Nic nezmůžete! Celý svět jde za ním!“

Zrno pšenice (Jan 12.kapitola)

Někteří z těch, kdo se přišli o tom svátku modlit, byli Řekové. Přišli za Filipem, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, chtěli bychom vidět Ježíše.“ Filip o tom šel říci Ondřejovi a společně to pak řekli Ježíšovi.  Ježíš jim odpověděl: „Přišla chvíle, kdy má být Syn člověka oslaven. Amen, amen, říkám vám: Pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Pokud však zemře, přinese hojnou úrodu. Kdo lpí na svém životě, ten jej ztratí. Kdo na svém životě v tomto světě nelpí, uchrání jej k věčnému životu. Kdo mi chce sloužit, ať mě následuje; tam, kde jsem já, bude i můj služebník. Kdokoli mi slouží, toho Otec poctí. Jsem teď sevřen úzkostí a co mám říci? ‚Otče, vysvoboď mě z této chvíle‘? Ale proto jsem přišel, pro tuto chvíli. Otče, oslav své jméno!“  Tehdy z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Zástup, který tam stál a slyšel to, řekl: „Zahřmělo.“ Někteří ale říkali: „Mluvil k němu anděl.“  Ježíš na to odpověděl: „Ten hlas nezazněl kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní se koná soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyzdvižen od země, potáhnu všechny k sobě.“ (Těmito slovy naznačil, jakou smrtí má zemřít.)  Zástup mu odpověděl: „My jsme slyšeli ze Zákona, že Mesiáš tu zůstane navěky. Proč tedy říkáš, že Syn člověka musí být vyzdvižen? Kdo je ten Syn člověka?“  Ježíš jim řekl: „Ještě na kratičko je světlo s vámi. Choďte, dokud máte světlo, ať vás nezachvátí tma. Kdo totiž chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste byli syny světla.“ Když to Ježíš pověděl, odešel a skryl se před nimi.

Kdo uvěřil naší zprávě? (Jan 12.kapitola)

Ačkoli před nimi udělal tolik zázraků, přece v něj neuvěřili. Tak se naplnilo slovo proroka Izaiáše:  „Kdo, Hospodine, uvěřil naší zprávě?  Komu se Hospodinova paže zjevila?“  Proto nemohli věřit, neboť Izaiáš ještě řekl:  „Oslepil jejich oči a zatvrdil jejich srdce,  aby očima neuviděli a srdcem nepochopili  a neobrátili se, abych je nemohl uzdravit.“  To řekl Izaiáš, když zahlédl jeho slávu a mluvil o něm. Přesto však v něho uvěřili i mnozí z hodnostářů, ale kvůli farizeům ho nevyznávali, aby nebyli vyobcováni ze synagogy. Milovali totiž lidskou slávu více než slávu Boží.  Ježíš volal: „Kdo věří ve mne, věří ne ve mne, ale v Toho, který mě poslal. Kdo vidí mě, vidí Toho, který mě poslal. Já, světlo, jsem přišel na svět, aby žádný, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. Slyší-li někdo má slova a neplní je, já ho nesoudím; nepřišel jsem totiž, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by ho soudil. V poslední den jej bude soudit slovo, které jsem mluvil. Nemluvil jsem totiž sám od sebe, ale Otec, který mě poslal, ten mi dal přikázání, co mám říkat a co mluvit. A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co mluvím, tedy mluvím tak, jak mi řekl Otec.“

Dal jsem vám příklad (Jan 13.kapitola)

Před Velikonočními svátky už Ježíš věděl, že přišla jeho chvíle, aby odešel z tohoto světa k Otci. Miloval své druhy na tomto světě, miloval je až do konce. Ještě před večeří ďábel vnukl do srdce Jidáše, syna Šimona Iškariotského, že ho má zradit.  Ježíš, vědom si toho, že mu Otec dal všechno do rukou a že vyšel od Boha a jde k Bohu, vstal od večeře, odložil plášť a opásal se ručníkem. Nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je ručníkem, jímž byl přepásán.  Když přistoupil k Šimonu Petrovi, ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?!“  „Teď ještě nechápeš, co dělám,“ odpověděl mu Ježíš, „ale později porozumíš.“  „Ty mi přece nemůžeš mýt nohy!“ namítal Petr.  „Když tě neumyji, nebudeš mít se mnou nic společného,“ odpověděl Ježíš.  „Pane!“ zvolal Šimon Petr. „Nemyj mi jen nohy, ale i ruce a hlavu!“  Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, potřebuje umýt jen nohy, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ (Věděl totiž o svém zrádci, proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“)  Když jim umyl nohy, znovu se oblékl, posadil se zpět za stůl a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? Nazýváte mě Mistrem a Pánem a máte pravdu, neboť jím jsem. Když jsem však já, váš Pán a Mistr, umyl nohy vám, máte i vy mýt nohy jeden druhému. Dal jsem vám příklad, abyste se chovali, jako jsem se já zachoval k vám. Amen, amen, říkám vám: Služebník není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Teď to víte; blaze vám, když se tím budete řídit.  Nemluvím o vás všech. Já vím, které jsem vyvolil; ať se ale naplní Písmo: ‚Ten, který jí se mnou chléb, pozvedl patu proti mně.‘ Říkám vám to už teď, předtím než se to stane, abyste, až se to stane, uvěřili, že já jsem. Amen, amen, říkám vám: Kdo přijímá mého posla, přijímá mě; a kdo přijímá mě, přijímá Toho, který mě poslal.“

Jeden z vás mě zradí (Jan 13.kapitola)

Po těchto slovech Ježíš hluboce rozrušen prohlásil: „Amen, amen, říkám vám, že jeden z vás mě zradí.“  Učedníci se začali rozhlížet jeden po druhém, netušíce, o kom to mluví. Jeden z jeho učedníků, ten, kterého Ježíš miloval, ležel u stolu po Ježíšově boku. Šimon Petr mu naznačil, ať se zeptá, o kom to mluvil. Objal ho tedy a zeptal se: „Pane, kdo to je?“  „Ten, komu podám namočené sousto,“ odpověděl Ježíš. Namočil sousto a podal je Jidášovi, synu Šimona Iškariotského. A hned po tom soustu vešel do Jidáše satan.  „Co děláš, dělej rychle,“ řekl mu Ježíš. Nikdo ze stolujících ale nerozuměl, proč mu to řekl. Jidáš měl na starosti pokladnu, a tak si někteří mysleli, že mu Ježíš řekl, ať nakoupí, co je potřeba na svátek, nebo ať dá nějaké peníze chudým.  Jidáš vzal to sousto a hned vyšel ven. Byla noc.

Nové přikázání (Jan 13.kapitola)

Po jeho odchodu Ježíš řekl: „Syn člověka je teď oslaven a Bůh je oslaven v něm. A protože je Bůh oslaven v něm, Bůh ho také oslaví sám v sobě, a to hned. Moji drazí, ještě na kratičko jsem s vámi. Budete mě hledat, ale říkám vám, co jsem už řekl Židům: ‚Jdu tam, kam vy nemůžete.‘  Dávám vám nové přikázání: Milujte jedni druhé. Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“  Šimon Petr se ho zeptal: „Pane, kam jdeš?“  „Tam, kam jdu, teď za mnou nemůžeš,“ odpověděl mu Ježíš, „ale přijdeš za mnou později.“  „Pane, proč za tebou nemohu teď?“ ptal se Petr. „Položím za tebe život!“  „Položíš za mě život?“ opáčil Ježíš. „Amen, amen, říkám ti: Než zakokrhá kohout, třikrát mě zapřeš.“

Cesta, pravda a život (Jan 14.kapitola)

„Nermuťte se v srdcích. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho pokojů. Kdyby to tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Víte, kam jdu, a cestu znáte.“  „Pane, nevíme, kam jdeš,“ přerušil ho Tomáš. „A jak můžeme znát cestu?“  „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce. Od nynějška už ho znáte a viděli jste ho!“  „Pane,“ řekl mu Filip, „stačí, když nám ukážeš Otce.“  „Filipe,“ odvětil Ježíš, „tak dlouho jsem s vámi a nepoznal jsi mě? Kdo viděl mě, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ‚Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec ve mně? Slova, která vám říkám, neříkám sám od sebe. To Otec, který ve mně přebývá, on působí ty skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně, už jen kvůli těm skutkům věřte.  Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, bude dělat skutky, které dělám já. A bude dělat ještě větší skutky, neboť odcházím k Otci. O cokoli poprosíte v mém jménu, to udělám, aby byl Otec oslaven v Synu. Když mě budete o něco prosit v mém jménu, já to udělám.“

Jiný Utěšitel (Jan 14.kapitola)

„Jestliže mě milujete, zachovávejte má přikázání. Já pak požádám Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal navěky, totiž Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout, neboť ho nevidí a nezná. Vy ho však znáte, neboť žije u vás a bude ve vás. Nenechám vás jako sirotky, přijdu k vám. Ještě kratičko a svět mě neuvidí, ale vy mě uvidíte. Protože já žiji, budete žít i vy. V ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně a já ve vás. Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, bude milován mým Otcem a já ho budu milovat a dám se mu poznat.“  Juda (ne ten Iškariotský) mu řekl: „Pane, proč se chceš dát poznat nám, a ne světu?“  Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo; můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a budeme žít s ním. Kdo mě nemiluje, nezachová moje slova. A slovo, které slyšíte, není mé, ale Toho, který mě poslal, Otcovo. To vše jsem vám říkal, dokud jsem žil u vás. Avšak Utěšitel, ten Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.  Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám; já dávám jinak, než jak dává svět. Nermuťte se v srdcích a nemějte strach. Slyšeli jste mě říci: ‚Odcházím a zase k vám přijdu.‘ Kdybyste mě milovali, byli byste rádi, že jdu k Otci, neboť můj Otec je větší než já. Řekl jsem vám to teď, předtím než se to stane, abyste, až se to stane, uvěřili.  Už s vámi nebudu dlouho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Nemá na mně nic, ale přichází, aby svět poznal, že miluji Otce a že jednám, jak mi Otec přikázal. Vstaňte, pojďme odsud.“

Réva a ratolesti (Jan 15.kapitola)

„Já jsem ušlechtilá réva a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla více ovoce. Vy jste již čistí díky slovu, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, tak ani vy, pokud nezůstanete ve mně.  Já jsem vinná réva a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; beze mě nedokážete nic. Jestliže někdo nezůstane ve mně, bude odhozen pryč jako ratolest a uschne. Pak budou posbírány, hozeny na oheň a shoří. Jestliže zůstanete ve mně a má slova zůstanou ve vás, proste, o cokoli chcete, a stane se vám to. Když ponesete hojné ovoce, bude tím oslaven můj Otec a budete moji učedníci.  Jako Otec miloval mě, tak jsem i já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, tak jako jsem já zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. Toto jsem vám pověděl, aby má radost byla ve vás a vaše radost aby byla dokonalá. Toto je mé přikázání: Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.  Vy jste moji přátelé, děláte-li, co vám přikazuji. Nebudu vás už nazývat služebníky, neboť služebník neví, co dělá jeho pán. Vás jsem ale nazval přáteli, neboť jsem vám předal všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Já jsem si vybral vás, ne vy mě. Ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; aby vám Otec dal, o cokoli ho poprosíte v mém jménu. Toto vám přikazuji: Milujte jedni druhé.“

Svět vás bude nenávidět (Jan 15.kapitola)

„Když vás bude svět nenávidět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste patřili světu, svět by miloval, co je jeho. Vy však světu nepatříte, neboť jsem vás ze světa vyvolil, a proto vás svět nenávidí. Pamatujte na má slova: Služebník není větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mě, budou pronásledovat i vás; jestliže zachovali mé slovo, zachovají i vaše. To všechno vám ale udělají kvůli mému jménu, neboť neznají Toho, který mě poslal. Kdybych nepřišel a nemluvil k nim, neměli by hřích, teď ale pro svůj hřích nemají výmluvu. Kdo nenávidí mě, nenávidí i mého Otce. Kdybych mezi nimi nedělal skutky, které neudělal nikdo jiný, neměli by hřích. Teď ale viděli, a nenáviděli – jak mě, tak mého Otce. Ale to vše se děje, aby se naplnilo, co je psáno v jejich Zákoně: ‚Nenáviděli mě bez příčiny.‘  Až přijde ten Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, totiž Duch pravdy, který vychází z Otce, ten o mně bude vydávat svědectví. A vy také vydávejte svědectví, protože jste od počátku se mnou.  Toto jsem vám pověděl, abyste se nenechali svést. Vyobcují vás ze shromáždění. Ano, přichází doba, kdy každý, kdo vás bude zabíjet, si bude myslet, že tím slouží Bohu. Budou to dělat, protože nepoznali Otce ani mě. Předpověděl jsem vám to, abyste si v té době vzpomněli, že jsem vám to řekl. Zpočátku jsem vám to neříkal, protože jsem byl s vámi.“

Duch pravdy (Jan 16.kapitola)

„Teď odcházím k Tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: ‚Kam jdeš?‘ Kvůli tomu, co jsem vám řekl, naplnil vaše srdce zármutek. Říkám vám ale pravdu: Je pro vás lepší, abych odešel. Když neodejdu, nepřijde k vám Utěšitel; když ale odejdu, pošlu ho k vám. Až přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud. Hřích, že nevěří ve mne; spravedlnost, že jdu k Otci a už mě neuvidíte; a soud, že vládce tohoto světa je již odsouzen.  Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. Nebude totiž mluvit sám od sebe, ale řekne vše, co uslyší – oznámí vám i věci budoucí. On mě oslaví, neboť vám oznámí, co přijme ode mě. Všechno, co má Otec, je mé. Proto jsem řekl, že vám oznámí, co přijme ode mě.  Za okamžik mě už neuvidíte a za další okamžik mě znovu spatříte.“

Úzkost se obrátí v radost (Jan 16.kapitola)

Někteří z jeho učedníků se začali jeden druhého ptát: „Co tím chce říci? Prý: ‚Za okamžik mě už neuvidíte a za další okamžik mě spatříte‘ a: ‚Odcházím k Otci.‘ Co tím myslí, když říká: ‚Za okamžik‘? Nevíme, o čem mluví.“  Ježíš poznal, že se ho chtěli zeptat, a tak jim řekl: „Dohadujete se o tom, že jsem řekl: ‚Za okamžik mě už neuvidíte a za další okamžik mě spatříte‘? Amen, amen, říkám vám, že budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat. Budete se trápit, ale vaše úzkost se obrátí v radost. Když žena rodí, zakouší úzkost, protože přišla její chvilka. Poté, co porodí děťátko, ale na trápení zapomene pro radost, že se na svět narodil člověk. I vy teď zakoušíte úzkost, ale až se znovu uvidíme, vaše srdce bude jásat radostí a tu radost vám nikdo nevezme.  V ten den se mě nebudete ptát na nic. Amen, amen, říkám vám, že o cokoli poprosíte Otce v mém jménu, to vám dá. Až dosud jste v mém jménu o nic neprosili. Proste a dostanete, a vaše radost bude dokonalá. Dosud jsem k vám mluvil obrazně. Přichází chvíle, kdy k vám už nebudu o Otci mluvit obrazně, ale otevřeně.  V ten den budete prosit v mém jménu a neříkám, že budu prosit Otce za vás. Sám Otec vás totiž miluje, protože jste milovali mě a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha. Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď zase opouštím svět a jdu k Otci.“  Jeho učedníci mu řekli: „Hle, teď už nemluvíš obrazně, ale otevřeně! Teď víme, že víš všechno a není třeba, aby se tě někdo vyptával. Teď věříme, že jsi vyšel od Boha.“  „Teď věříte?“ opáčil Ježíš. „Hle, přichází chvíle, a už přišla, kdy se rozprchnete každý svou cestou. Necháte mě samotného, ale nejsem sám, protože je se mnou Otec. Toto vše jsem vám pověděl, abyste ve mně nalezli pokoj. Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět.“

Ať jsou jedno (Jan 17.kapitola)

Když to Ježíš pověděl, zvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla ta chvíle – oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Dal jsi mu právo na všechny lidi, aby všem, které jsi mu svěřil, daroval věčný život. A to je ten věčný život – aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista. Zjevil jsem tvou slávu na zemi; dílo, jež jsi mi svěřil, jsem vykonal. Nyní mě, Otče, uveď k sobě do slávy, kterou jsem u tebe měl předtím, než byl svět.  Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a dal jsi je mně. Zachovali tvé slovo a nyní poznali, že všechno, co jsi mi dal, pochází od tebe. Slova, jež jsi mi svěřil, jsem předal jim a oni je přijali. Skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.  Prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, jež jsi mi dal, neboť jsou tvoji. Všechno mé je tvé a co je tvé, je mé. Má sláva je v nich. Já už nejsem na světě, ale oni jsou na světě a já jdu k tobě. Svatý Otče, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul, kromě onoho syna zatracení, aby se naplnilo Písmo. Teď ale jdu k tobě a toto říkám na světě, aby má radost v nich byla dokonalá. Dal jsem jim tvé slovo a svět je začal nenávidět, protože nepatří světu, jako ani já nepatřím světu. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je uchránil před zlým. Nepatří světu, jako ani já nepatřím světu. Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. Jako jsi poslal na svět mě, tak jsem já poslal na svět je. Posvěcuji sám sebe za ně, aby i oni byli posvěceni pravdou.  Neprosím ale jen za ně. Prosím i za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo. Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět věřil, že jsi mě poslal. Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě.  Otče, chci, aby ti, jež jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval před stvořením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nezná, ale já tě znám. Tihle poznali, že jsi mě poslal, a já jsem jim dal poznat tvé jméno a ještě dám, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich.“

Zatčení v zahradě (Jan 18.kapitola)

Když to Ježíš dořekl, odešel se svými učedníky za potok Kedron, kde byla zahrada; do té se svými učedníky vešel. To místo však znal i jeho zrádce Jidáš, protože se tam Ježíš s učedníky často scházel. Jidáš vzal s sebou oddíl vojáků a chrámovou stráž od vrchních kněží a farizeů a přišli tam s lucernami, pochodněmi a zbraněmi.  Ježíš, vědom si všeho, co jej čekalo, jim vyšel vstříc se slovy: „Koho hledáte?“  „Ježíše Nazaretského!“ odpověděli.  „To jsem já,“ řekl jim (a jeho zrádce Jidáš stál mezi nimi). Jakmile jim Ježíš řekl: „To jsem já,“ ucouvli a padli k zemi.  „Koho hledáte?“ zeptal se jich znovu.  „Ježíše Nazaretského!“ opakovali.  „Už jsem vám řekl, že to jsem já,“ odpověděl Ježíš. „Když hledáte mě, nechte ostatní odejít.“ (To řekl, aby splnil své slovo: „Z těch, které jsi mi dal, jsem neztratil nikoho.“)  Tehdy Šimon Petr vytasil meč, který měl s sebou, zasáhl veleknězova sluhu a usekl mu pravé ucho. Ten sluha se jmenoval Malchus. „Vrať ten meč do pochvy,“ řekl Ježíš Petrovi. „Nemám snad pít kalich, který mi dal Otec?“

Před Annášem (Jan 18.kapitola)

Oddíl s velitelem a s židovskou stráží tehdy Ježíše zatkli a spoutali. Přivedli ho nejdříve k Annášovi. Byl totiž tchánem Kaifáše, který byl toho roku veleknězem. (To byl ten Kaifáš, který židovským představeným poradil, že je lepší, aby jeden člověk zemřel za lid.)  Petr s dalším učedníkem šli za Ježíšem. Onen učedník se znal s veleknězem, a tak mohl jít za Ježíšem do veleknězova dvora. Petr ale zůstal venku u dveří. Onen druhý učedník, který se znal s veleknězem, tedy vyšel, promluvil s vrátnou a uvedl Petra dovnitř. Vrátná se Petra zeptala: „Nepatříš také k jeho učedníkům?“  „Nepatřím,“ řekl.  Protože bylo chladno, otroci a strážní rozdělali oheň. Stáli okolo a ohřívali se. Petr tam stál a ohříval se s nimi.  Velekněz Ježíše vyslýchal ohledně jeho učedníků a jeho učení. Ježíš mu odpověděl: „Mluvil jsem ke světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagogách nebo v chrámě, kde se scházejí všichni Židé; nic jsem neříkal potají. Proč se ptáš mě? Zeptej se těch, kdo mě slyšeli mluvit. Ti vědí, co jsem říkal.“  Když to řekl, jeden z kolemstojících strážných udeřil Ježíše do tváře: „Takhle se odpovídá veleknězi?“  „Jestli jsem řekl něco špatného, dokaž to,“ odpověděl mu Ježíš. „Jestli ne, tak proč mě biješ?“  Annáš ho tedy poslal v poutech k veleknězi Kaifášovi.  Šimon Petr zatím stál u ohně a ohříval se. Zeptali se ho: „Nepatříš snad k jeho učedníkům?“  „Nepatřím,“ zapřel Petr.  Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, jemuž Petr usekl ucho, na to řekl: „Copak jsem tě s ním neviděl tam v zahradě?“  Petr ho však znovu zapřel. Vtom zakokrhal kohout.

Před Pilátem (Jan 18.kapitola)

Ježíše zatím vedli od Kaifáše do prokurátorova paláce. Právě svítalo. Sami ovšem do paláce nevešli, aby se neposkvrnili před Hodem beránka, a tak Pilát vyšel k nim. „Z čeho tohoto muže viníte?“ ptal se.  „Kdyby to nebyl zločinec, nevodili bychom ho k tobě,“ odpověděli.  „Nechte si ho,“ řekl jim Pilát. „Suďte ho podle vlastního zákona.“  „My nesmíme nikoho popravit,“ odpověděli židovští představení. (Tak se naplnila Ježíšova slova, jimiž naznačoval, jakou smrtí má zemřít.)  Pilát se vrátil do paláce a zavolal si Ježíše. „Tak ty jsi židovský král?“ zeptal se ho.  Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli?“  „Jsem snad Žid?“ řekl Pilát. „Tvůj národ a vrchní kněží mi tě vydali. Co jsi udělal?“  „Mé království není z tohoto světa,“ odpověděl Ježíš. „Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán židovským vůdcům. Mé království ale není odsud.“  „Takže jsi král?“ zeptal se ho Pilát.  „Sám říkáš, že jsem král,“ odpověděl Ježíš. „Narodil jsem se a přišel jsem na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo patří pravdě, mě poslouchá.“  „Co je pravda?“ odtušil Pilát.  Po těch slovech vyšel znovu ven k Židům. „Podle mě je nevinný,“ řekl jim. „Jak je tu zvykem, měl bych na Velikonoce propustit jednoho vězně. Chcete, abych propustil židovského krále?“  Tehdy začali křičet: „Toho ne! Pusť Barabáše!“ (A ten Barabáš byl zločinec.)

Hle, člověk! (Jan 19.kapitola)

Pilát tehdy Ježíše vzal a nechal ho zbičovat. Vojáci upletli trnovou korunu a narazili mu ji na hlavu. Navlékli mu purpurový plášť a s voláním: „Ať žije židovský král!“ jej tloukli holemi.  Pilát pak znovu vyšel ven. „Hle, vedu ho ven k vám,“ řekl jim. „Vězte, že podle mě je nevinný.“  Ježíš vyšel ven s trnovou korunou a v purpurovém plášti. „Hle, člověk!“ řekl jim Pilát.  „Ukřižovat, ukřižovat!“ vykřikli vrchní kněží a strážní, jakmile ho uviděli.  „Ukřižujte si ho sami,“ řekl jim Pilát. „Podle mě je nevinný.“  Židé mu odpověděli: „My máme zákon a podle našeho zákona musí zemřít, protože ze sebe dělal Božího Syna.“  Když Pilát uslyšel ta slova, dostal ještě větší strach. Vrátil se zpět do paláce a ptal se Ježíše: „Odkud jsi?“  Ježíš neodpovídal.  „Nemluvíš se mnou?“ naléhal Pilát. „Nevíš, že mám moc tě ukřižovat, anebo tě propustit?“  Tehdy Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Ten, kdo mě tobě vydal, má proto větší hřích.“  Pilát se ho pak znovu pokoušel propustit, ale Židé křičeli: „Jestli ho propustíš, nejsi císařův přítel! Kdokoli se dělá králem, protiví se císaři!“  Když Pilát uslyšel ta slova, vyvedl Ježíše ven a zasedl k soudu na místě zvaném Dlažba, hebrejsky Gabata. Bylo to v den příprav před svátkem Velikonoc, kolem poledne. „Hle, váš král,“ řekl Pilát Židům.  Ti však začali křičet: „Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!“  „Mám ukřižovat vašeho krále?“ ptal se Pilát.  „Nemáme krále kromě císaře!“ odpověděli vrchní kněží.  Tehdy jim Ježíše vydal k ukřižování.

Golgota (Jan 19.kapitola)

Chopili se ho vojáci. Ježíš nesl svůj kříž až na místo jménem Lebka, hebrejsky zvané Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním dva jiné z obou stran a Ježíše uprostřed.  Pilát dal napsat a připevnit na kříž nápis tohoto znění:  JEŽÍŠ NAZARETSKÝ, ŽIDOVSKÝ KRÁL.  Ten nápis četlo mnoho Židů, neboť místo, kde byl Ježíš ukřižován, leželo poblíž města. A bylo to napsáno hebrejsky, řecky a latinsky.  Židovští vrchní kněží Pilátovi namítali: „Nepiš ‚Židovský král‘, ale ‚Tento říkal: Jsem židovský král.‘“  „Co jsem napsal, to jsem napsal,“ odpověděl Pilát.  Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozpárali je na čtyři díly, pro každého vojáka jeden. Vzali mu i košili, a když zjistili, že je beze švů, odshora dolů utkaná vcelku, řekli si spolu: „Netrhejme ji, raději losujme, komu připadne.“ Když to ti vojáci udělali, naplnilo se Písmo, jež říká:  „Rozdělili si mé šaty,  o mé roucho házeli los.“  U Ježíšova kříže stála i jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdaléna. Když Ježíš uviděl matku a učedníka, kterého miloval, jak tam stojí, řekl své matce: „Ženo, hle, tvůj syn.“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka.“ A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě.  Když potom Ježíš věděl, že je již všechno dokonáno, řekl, aby se naplnilo Písmo: „Žízním!“ Stála tam nádoba plná octa. Naplnili tedy houbu octem, nasadili na yzop a podali mu ji k ústům. Když Ježíš okusil ocet, řekl: „Je dokonáno!“ Sklonil hlavu a odevzdal ducha.

Zahradní hrob (Jan 19.kapitola)

Bylo to v den příprav na obzvlášť významnou sobotu. Židovští představení nechtěli, aby těla zůstala na křížích až do soboty, a tak požádali Piláta, aby odsouzeným nechal zlámat nohy a dal je sejmout z křížů. A tak přišli vojáci a zlámali nohy jednomu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním. Když ale přišli k Ježíši a uviděli, že je již mrtev, nelámali mu nohy. Jeden z vojáků mu probodl bok kopím a hned vyšla krev a voda. Ten, který to viděl, vydává svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že říká pravdu, abyste vy uvěřili. Toto se stalo, aby se naplnilo Písmo: „Nezlámou mu jedinou kost.“ A jiné místo v Písmu říká: „Uvidí, koho probodli.“  Josef z Arimatie (který byl Ježíšův učedník, ale tajný, kvůli strachu z židovských představených) pak požádal Piláta, aby mohl sejmout Ježíšovo tělo z kříže. Pilát svolil, a tak přišel a sňal Ježíšovo tělo. Přišel i Nikodém (který kdysi přišel za Ježíšem v noci) a přinesl směs myrhy a aloe, okolo sta liber. Vzali Ježíšovo tělo a podle židovského pohřebního zvyku je zavinuli do pláten s těmi vonnými mastmi. Poblíž místa jeho ukřižování byla zahrada a v té zahradě nový hrob, v němž ještě nebyl nikdo pochován. A protože byl židovský den příprav, pochovali Ježíše do toho hrobu, neboť byl blízko.

Proč pláčeš? (Jan 20.kapitola)

Ráno prvního dne v týdnu šla Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Když uviděla kámen odvalený od hrobu, běžela k Šimonu Petrovi a k dalšímu učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho dali!“  Petr se zvedl a spolu s tím druhým učedníkem vyrazili k hrobu. Běželi společně, ale ten druhý učedník Petra předběhl a dorazil k hrobu první. Naklonil se dovnitř, spatřil ležící plátna, ale dovnitř nešel. Po něm dorazil Šimon Petr. Vešel do hrobu a spatřil ležící plátna. Rouška, která mu přikrývala hlavu, však nebyla mezi plátny; ležela svinutá zvlášť. Když potom vešel i ten druhý učedník, který dorazil k hrobu jako první, uviděl a uvěřil. (Ještě totiž nerozuměli Písmu, svědčícímu, že musí vstát z mrtvých.) A tak se ti učedníci vrátili zpět.  Marie ale zůstala venku u hrobu a plakala. V pláči se naklonila do hrobu a na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, uviděla sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho u hlavy a druhého u nohou. „Proč pláčeš, ženo?“ zeptali se jí.  „Vzali mého Pána a nevím, kam ho dali,“ odpověděla.  Po těch slovech se obrátila a uviděla tam stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on). „Proč pláčeš, ženo?“ zeptal se jí Ježíš. „Koho hledáš?“  V domnění, že je to zahradník, odpověděla: „Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést.“  „Marie!“ řekl jí Ježíš.  Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabboni!“ (což znamená „Učiteli“).  „Nedrž mě,“ řekl jí Ježíš. „Ještě jsem nevystoupil ke svému Otci. Jdi ale k mým bratrům a vyřiď jim: ‚Vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci, ke svému Bohu a k vašemu Bohu.‘“  Marie Magdaléna pak šla a zvěstovala učedníkům, že viděla Pána a co jí řekl.

Pokoj vám (Jan 20.kapitola)

Večer téhož dne, onoho prvního dne v týdnu, se učedníci kvůli strachu z židovských představených sešli za zavřenými dveřmi. Vtom přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám.“ Po těch slovech jim ukázal své ruce i bok. Učedníci byli šťastní, že vidí Pána. „Pokoj vám,“ opakoval Ježíš. „Jako mě poslal Otec, i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.“  Když tehdy mezi ně Ježíš přišel, jeden z Dvanácti, Tomáš zvaný Dvojče, tam nebyl. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ „Dokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou,“ odpověděl jim, „dokud prstem nesáhnu tam, kde byly hřeby, dokud nevložím ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím.“  O týden později byli jeho učedníci znovu uvnitř a Tomáš s nimi. Dveře byly zavřené, ale Ježíš přišel a postavil se doprostřed se slovy: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož sem prst. Podívej se na mé ruce. Natáhni ruku a vlož mi ji do boku. Přestaň být nevěřící a začni věřit.“  „Můj Pán a můj Bůh!“ zvolal Tomáš.  „Uvěřil jsi, protože jsi mě viděl,“ řekl mu Ježíš. „Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“  Ježíš ovšem před svými učedníky udělal i mnoho jiných zázraků, které v této knize nejsou zapsány. Tyto jsou ale zapsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, a abyste skrze víru měli život v jeho jménu.

Snídaně u jezera (Jan 21.kapitola)

Potom se Ježíš znovu ukázal učedníkům u Tiberiadského jezera. Stalo se to takto: Šimon Petr, Tomáš zvaný Dvojče, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a další dva jeho učedníci byli spolu.  „Jdu na ryby,“ řekl jim Šimon Petr.  „Půjdeme s tebou,“ odpověděli. A tak šli a nastoupili na loď. Té noci ale nic nechytili.  Za svítání stál na břehu Ježíš (učedníci ale nevěděli, že je to on). „Nemáte něco k jídlu, hoši?“ zavolal na ně.  „Nemáme,“ odpověděli.  „Hoďte síť napravo od lodi a něco najdete,“ řekl jim. Hodili tedy síť a už ji ani nemohli utáhnout, kolik v ní bylo ryb.  Učedník, kterého Ježíš miloval, tehdy řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, oblékl si plášť (protože byl svlečený) a vrhl se do vody.  Ostatní učedníci pak připluli s lodí (nebyli totiž daleko od břehu, jen asi dvě stě loket) a táhli tu síť s rybami. Když vystoupili na břeh, uviděli rozdělaný oheň a na něm rybu a chléb.  Ježíš jim řekl: „Přineste trochu ryb, které jste teď nalovili.“ Šimon Petr tedy šel a vytáhl na břeh plnou síť – 153 velkých ryb! A přestože jich bylo tolik, síť se neroztrhla.  „Pojďte snídat,“ řekl jim Ježíš. Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ protože věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a podával jim ho a podobně i rybu. Tak se Ježíš už potřetí po svém zmrtvýchvstání ukázal učedníkům.

Pas mé ovce (Jan 21.kapitola)

Po snídani se Ježíš zeptal Šimona Petra: „Šimone Janův, miluješ mě více než oni?“  „Ano, Pane,“ odpověděl mu. „Ty víš, že tě mám rád.“  Ježíš mu na to řekl: „Pas mé beránky.“  Potom se ho zeptal podruhé: „Šimone Janův, miluješ mě?“  „Ano, Pane,“ odpověděl mu. „Ty víš, že tě mám rád.“  Tehdy mu Ježíš řekl: „Pečuj o mé ovce.“  Potom se ho zeptal potřetí: „Šimone Janův, máš mě rád?“  Petr se zarmoutil, že se ho Ježíš potřetí zeptal: „Máš mě rád?“ Odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno. Ty víš, že tě mám rád.“  Ježíš mu na to řekl: „Pas mé ovce. Amen, amen, říkám ti: Když jsi byl mladší, oblékal ses a chodils, kam jsi chtěl. Až zestárneš, rozpřáhneš ruce, oblékne tě jiný a povede tě, kam nechceš.“ (To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha.) Po těch slovech mu řekl: „Následuj mě.“  Petr se otočil a uviděl za sebou jít učedníka, kterého Ježíš miloval. (Byl to ten, který ho tehdy při večeři objal a zeptal se: „Pane, kdo tě zradí?“) Když ho Petr uviděl, zeptal se Ježíše: „Pane, a co on?“  Ježíš mu řekl: „Jestli ho tu chci nechat, dokud nepřijdu, co je ti po tom? Ty mě následuj.“ Mezi bratry se pak rozneslo, že ten učedník nezemře. Ježíš mu však neřekl, že nezemře, ale: „Jestli ho tu chci nechat, dokud nepřijdu, co je ti po tom?“

Epilog (Jan 21.kapitola)

To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a zapsal je; a víme, že jeho svědectví je pravdivé.  Ježíš ovšem udělal i mnoho jiných věcí. Kdyby měly být všechny jednotlivě vypsány, mám za to, že by bylo napsáno tolik knih, že by se ani nevešly na svět.

Budete mými svědky (Skutky 1.kapitola)

První knihu jsem sepsal, drahý Teofile, o všem, co Ježíš začal dělat a učit až do dne, kdy byl vzat vzhůru poté, co skrze Ducha svatého dal pokyny svým vyvoleným apoštolům. Těm také po svém umučení mnoha jistými důkazy prokázal, že je živý, když se jim po čtyřicet dní ukazoval a mluvil o Božím království. Když se s nimi sešel, přikázal jim: „Neopouštějte Jeruzalém, ale očekávejte Otcovo zaslíbení, o kterém jste mě slyšeli mluvit. Jan křtil vodou, ale vy budete brzy pokřtěni Duchem svatým.“  Ti, kdo s ním byli, se ho zeptali: „Pane, obnovíš už teď království Izraele?“  Odpověděl jim: „Není vaše věc znát časy a doby, které si Otec ponechal ve své pravomoci. Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“  Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a zmizel jim z očí v oblaku. Zatímco se upřeně dívali, jak odchází do nebe, hle, přistoupili k nim dva muži v bílém rouchu a řekli jim: „Co tu stojíte a hledíte k nebi, Galilejci? Tento Ježíš, který od vás byl vzat do nebe, se vrátí právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“

V horní místnosti (Skutky 1.kapitola)

Tehdy se vrátili do Jeruzaléma od Olivetské hory ležící poblíž města – na vzdálenost sobotní cesty. Když přišli, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali:  Petr, Jakub, Jan, Ondřej, Filip, Tomáš, Bartoloměj, Matouš, Jakub (syn Alfeův), Šimon Zélot a Juda (syn Jakubův).  Ti všichni svorně setrvávali v modlitbách společně s ženami i s Ježíšovou matkou Marií a s jeho sourozenci.

Nový apoštol (Skutky 1.kapitola)

V té době vstal uprostřed shromážděných učedníků Petr (bylo jich tam asi sto dvacet) a řekl: „Bratři, muselo se naplnit, co v Písmu Davidovými ústy předpověděl Duch svatý o Jidášovi, který na Ježíše přivedl stráže, ačkoli patřil mezi nás a měl podíl na této službě.“  (Jidáš za své špinavé peníze získal pole. Poté, co se oběsil, roztrhl se v půli a vyhřezly mu všechny vnitřnosti. Vědělo se o tom po celém Jeruzalémě, takže to pole dostalo v jejich řeči jméno Chakel-dama, totiž Krvavé pole.)  „V knize Žalmů je psáno:  ‚Jeho příbytek ať zůstane pustý  a ať v něm nikdo nebydlí‘  a dále:  ‚Jeho pověření ať přijme jiný.‘  Jeden z těch, kdo s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš přebýval mezi námi, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat vzhůru, se proto musí stát spolu s námi svědkem jeho vzkříšení.“  Navrhli dva – Josefa Barnabáše, zvaného také Justus, a Matěje. Potom se modlili: „Ty, Pane, znáš srdce všech lidí. Ukaž, kterého z těch dvou jsi vyvolil, aby měl podíl na této službě a stal se apoštolem namísto Jidáše, který se odvrátil a odešel, kam patří.“ Potom losovali: los padl na Matěje, a tak byl připočten k jedenácti apoštolům.

Den Letnic (Skutky 2.kapitola)

Když přišel den Letnic, byli všichni spolu. Náhle se z nebe ozval hukot, jako by se řítil prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. Ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, které se rozdělily a spočinuly na každém z nich. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.  V Jeruzalémě tehdy pobývali zbožní Židé z každého národa na světě. Když se ozval ten hukot, sešla se spousta lidí a byli ohromeni, protože je každý slyšel mluvit svou vlastní řečí. Úžasem bez sebe říkali: „Hleďte, copak ti všichni, kdo tu mluví, nejsou Galilejci? Jak to, že tedy každý slyšíme svou rodnou řeč? Parthové, Médové, Elamité a obyvatelé Mezopotámie, Judeje i Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie i Pamfylie, Egypta i krajů Libye vedle Kyrény a příchozí z Říma, jak Židé, tak proselyté, Kréťané i Arabové – slyšíme je mluvit našimi jazyky o velikých Božích věcech!“ Všichni žasli a nevěděli, co si o tom myslet. „Co má tohle znamenat?“ ptali se jeden druhého.  Někteří se ale posmívali a říkali: „Opili se novým vínem!“

Bůh ho učinil Mesiášem! (Skutky 2.kapitola)

Tehdy vstal Petr s ostatními jedenácti a hlasitě k nim promluvil: „Židé a všichni, kdo pobýváte v Jeruzalémě, chci vám něco oznámit. Dobře mě poslouchejte: Tito lidé vůbec nejsou opilí, jak si myslíte – vždyť je teprve devět hodin! Děje se ale, co bylo předpověděno ústy proroka Joele:  ‚V posledních dnech, praví Bůh,  vyliji svého Ducha na všechny lidi.  Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat,  vaši mladíci uvidí vidění, vaši starci budou mít sny.  Jistěže na své služebníky a služebnice v těch dnech  vyliji svého Ducha a budou prorokovat.  Ukážu zázraky na nebi a znamení na zemi,  krev a oheň a oblaka dýmu.  Slunce se obrátí v tmu a měsíc v krev,  než přijde veliký a zjevný Hospodinův den.  Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno,  však bude zachráněn.‘  Slyšte má slova, Izraelité: Bůh vám dokázal, kdo je Ježíš Nazaretský, když skrze něj mezi vámi konal divy, zázraky a znamení, jak sami dobře víte. Když vám ho Bůh podle své jisté vůle a prozřetelnosti vydal, ukřižovali jste ho rukama bezbožníků. Bůh jej ale vzkřísil a zprostil utrpení smrti, protože nemohl zůstat v její moci. David o něm říká:  ‚Hospodina vidím před sebou napořád,  je po mé pravici, nezakolísám.  Mé srdce je šťastné, můj jazyk zpívá,  také mé tělo v naději odpočívá.  Nenecháš v záhrobí duši mou,  svého svatého nevydáš rozkladu.  Cesty života jsi mi oznámil,  ve své přítomnosti mě sytíš radostí!‘  Bratři, o praotci Davidovi vám mohu směle říci, že zemřel a byl pochován – jeho hrob tu máme dodneška! Jako prorok ale věděl, co mu Bůh zaslíbil: přísahal mu, že na jeho trůn posadí jednoho z jeho vlastních potomků. Když říkal, že jeho duše nezůstane v záhrobí a jeho tělo nepodlehne rozkladu, předvídal tedy Mesiášovo vzkříšení.  A právě Ježíše Bůh vzkřísil – my všichni jsme toho svědkové! Byl vyvýšen na Boží pravici, přijal od Otce zaslíbení Ducha svatého a to, co teď vidíte a slyšíte, je jeho vylití. David přece nevystoupil do nebe, ale sám říká:  ‚Hospodin řekl mému Pánu:  Seď po mé pravici,  než ti tvé nepřátele  k nohám položím.‘  Ať si je všechen lid Izraele jist, že Bůh učinil Pánem a Mesiášem právě Ježíše, kterého jste ukřižovali!“  Ta slova je zasáhla do srdce. Začali se Petra a ostatních apoštolů ptát: „Co máme dělat, bratři?“  „Čiňte pokání,“ odpověděl Petr, „a každý se nechte pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy. I vy přijmete dar Ducha svatého, neboť to zaslíbení platí pro vás a vaše potomky i pro všechny, kdo jsou daleko – kohokoli povolá Hospodin, náš Bůh.“ Dosvědčoval to ještě mnoha jinými slovy a vyzýval je: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“

Měli všechno společné (Skutky 2.kapitola)

Ti, kdo ochotně přijali jeho slova, se pak dali pokřtít a toho dne se připojilo okolo tří tisíc lidí. Zůstávali v apoštolském učení a ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách.  Všechny naplnila posvátná úcta a skrze apoštoly se dělo mnoho zázračných znamení. Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali pozemky a majetky a rozdělovali všem, jak kdo potřeboval. Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Chválili Boha a všem lidem byli příjemní. Pán k nim pak denně přidával další zachráněné.

Co mám, to ti dám (Skutky 3.kapitola)

Petr a Jan se jednou ve tři hodiny šli účastnit odpoledních modliteb v chrámu. Právě tam byl přinesen jeden muž, chromý od narození. Každý den ho pokládali u chrámových vrat zvaných Krásná brána, aby si od těch, kdo vcházeli do chrámu, něco vyžebral. Když uviděl Petra a Jana, jak se chystají vejít do chrámu, prosil je o almužnu.  Petr mu spolu s Janem pohlédl do očí a řekl: „Podívej se na nás.“ Když vzhlédl, v očekávání, že od nich něco dostane, Petr mu řekl: „Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Vzal ho za pravou ruku, zvedl ho a do jeho nohou a kloubů se ihned vlila síla. Vyskočil na nohy a začal chodit. Pak s nimi vešel do chrámu, kde se procházel, poskakoval a chválil Boha.  Všichni ho tam viděli, jak chodí a chválí Boha, a poznali, že je to ten, který sedával a žebral u Krásné brány. Ohromeni tím, co se mu stalo, byli úžasem bez sebe.

Čiňte pokání (Skutky 3.kapitola)

Zatímco se ten uzdravený mrzák držel Petra a Jana, všichni se v ohromení seběhli k nim do Šalomounova sloupoví. Když to Petr uviděl, promluvil k lidu: „Izraelité, proč se tomu divíte? Proč na nás hledíte, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento muž chodí? Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba, Bůh našich otců, oslavil svého služebníka Ježíše, jehož jste sami vydali a zavrhli před Pilátem, který ho chtěl propustit. Svatého a spravedlivého jste zavrhli a místo něj jste si vyžádali vraha. Dárce života jste zabili, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky. Bylo to jeho jméno, co na základě víry v něj dalo sílu tomuto muži, kterého vidíte a znáte. Ano, víra, která se opírá o něj, ho před vašima očima úplně uzdravila.  Bratři, vím, že jste to udělali z nevědomosti stejně jako vaši vůdcové. Bůh to dopustil, aby se naplnilo, co předpověděl ústy všech svých proroků: že Mesiáš bude trpět. Proto čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly smazány a od Hospodina přišel čas odpočinutí, až k vám pošle ohlášeného Mesiáše – Ježíše, který zatím musí zůstat v nebi až do času nápravy všech věcí, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy všech svých svatých proroků. Už Mojžíš řekl našim otcům: ‚Hospodin, váš Bůh, vám vzbudí z vašich bratrů Proroka, jako jsem já – toho poslouchejte. Každý, kdo by toho Proroka neposlechl, bude vyobcován z lidu.‘  Také Samuel a všichni proroci po něm předpovídali tyto dny. Vy jste synové proroků a smlouvy, kterou Bůh uzavřel s našimi otci, když řekl Abrahamovi: ‚Ve tvém semeni dojdou požehnání všechna pokolení země.‘ Když Bůh vzkřísil svého Služebníka, poslal ho v první řadě k vám, aby přinesl požehnání každému, kdo se odvrátí od svých špatností.“

Petr a Jan před Veleradou (Skutky 4.kapitola)

A když takto mluvili k lidu, přišli na ně kněží s velitelem chrámové stráže a se saduceji. Nemohli totiž snést, že učí lid a že v souvislosti s Ježíšem hlásají vzkříšení z mrtvých. Zatkli je, a protože už byl večer, nechali je do druhého dne ve vězení. Mnozí, kdo tu řeč slyšeli, však uvěřili, takže jejich počet dosáhl asi pěti tisíc mužů.  Nazítří se v Jeruzalémě sešli židovští hodnostáři, starší a znalci Písma, velekněz Annáš a také Kaifáš, Jan, Alexandr a ostatní z velekněžského rodu. Postavili Petra s Janem doprostřed a vyslýchali je: „Jakou mocí a v čím jménu jste to udělali?“  Tehdy jim Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: „Vůdcové lidu a starší Izraele, jsme tu dnes vyslýcháni kvůli dobrému skutku, jímž bylo uzdravení nemocného člověka. Proto vám všem i celému izraelskému lidu oznamuji, že tento člověk před vámi stojí zdravý ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, jehož jste vy ukřižovali a jehož Bůh vzkřísil z mrtvých. To je ten  ‚kámen vámi staviteli zavržený,  jenž se stal kamenem úhelným.‘  V nikom jiném není spása – na světě není lidem dáno jiné jméno, v němž bychom mohli být spaseni!“  Když vůdcové viděli Petrovu a Janovu smělost a zjistili, že jsou to neučení a prostí lidé, žasli a poznali na nich, že byli s Ježíšem. Když se podívali na toho uzdraveného muže, jak tam s nimi stojí, neměli co na to říci. Poručili jim, ať odejdou z radní místnosti, a začali se radit: „Co s těmi lidmi uděláme? Celý Jeruzalém ví, že se skrze ně stal zjevný zázrak, a my to nemůžeme popřít. Aby se to ale mezi lidmi přestalo šířit, pohrozme jim, ať už o tom jménu s nikým nemluví.“ A tak je zavolali a přikázali jim, ať už o Ježíšově jménu vůbec nemluví ani neučí.  Petr a Jan jim odpověděli: „Myslíte, že je v Božích očích správné, abychom poslouchali vás více než Boha? Nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“  Když ale nemohli najít nic, za co by je potrestali, znovu jim pohrozili a s ohledem na lid je propustili. Všichni totiž oslavovali Boha za to, co se stalo – člověk přes čtyřicet let chromý byl zázračně uzdraven!

Dej nám smělost (Skutky 4.kapitola)

Poté, co byli propuštěni, přišli ke svým a vyprávěli, co jim řekli vrchní kněží a starší. Když to bratři uslyšeli, svorně pozvedli hlas k Bohu: „Pane, ty jsi stvořil nebe i zemi, moře i všechno, co je v nich. Ty jsi skrze Ducha svatého řekl ústy svého služebníka, našeho otce Davida:  ‚Proč se národy vzbouřily  a lidé vymýšleli marnosti?  Králové země povstali  a vládcové se spřáhli proti Hospodinu  a proti jeho Pomazanému.‘  A opravdu, Herodes a Pontius Pilát se spřáhli s pohany a s lidem Izraele proti tvému svatému služebníku Ježíši, jehož jsi pomazal, a provedli, co tvá ruka a tvá vůle předurčila, že se má stát. Pohleď nyní na jejich výhrůžky, Hospodine, a dej svým služebníkům, ať mluví tvé slovo se vší smělostí. Vztahuj svou ruku k uzdravování a dej, ať se ve jménu tvého svatého služebníka Ježíše dějí divy a zázraky!“  Místo, na kterém se shromáždili, se po jejich modlitbě zatřáslo. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali směle mluvit Boží slovo.

Jedno srdce, jedna duše (Skutky 4.kapitola)

Celé to množství věřících mělo jedno srdce a jednu duši. Nikdo nic nenazýval svým vlastním majetkem, ale měli všechno společné. Apoštolové vydávali svědectví o vzkříšení Pána Ježíše s velikou mocí a na všech spočívala veliká milost. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, protože ti, kdo vlastnili pole nebo domy, je prodávali a utržené peníze přinášeli k nohám apoštolů. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.  Joses, který od apoštolů dostal jméno Barnabáš (což v překladu znamená Syn potěšení), levita původem z Kypru, prodal své pole, přinesl peníze a položil je k nohám apoštolů.

Ananiáš a Zafira (Skutky 5.kapitola)

Také jeden muž jménem Ananiáš se svou manželkou Zafirou prodal pozemek; část utržených peněz ale s vědomím své manželky ukryl. Zbytek přinesl a položil k nohám apoštolů.  Petr mu na to řekl: „Ananiáši, to tě tak ovládl satan, že jsi lhal Duchu svatému? Proč jsi ukryl část peněz za to pole? Copak nebylo tvé? Nemusel jsi ho prodávat. A když jsi ho prodal, bylo jen na tobě, co s penězi uděláš. Jak tě mohla taková věc napadnout? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“  Když Ananiáš uslyšel ta slova, skácel se mrtev k zemi. Na všechny, kdo to slyšeli, padla veliká bázeň. Několik mladíků vstalo, zabalili ho, odnesli ven a pohřbili.  Asi po třech hodinách pak přišla i jeho žena, která nevěděla, co se stalo. Petr jí řekl: „Pověz mi, prodali jste to pole za tolik peněz?“  „Ano, za tolik,“ odpověděla.  „To jste se domluvili, že budete pokoušet Hospodinova Ducha?“ řekl jí na to Petr. „Poslouchej! Za dveřmi už se blíží kroky těch, kdo pohřbili tvého muže, a vynesou i tebe.“  Ihned se mu skácela mrtvá k nohám. Když mladíci vešli, nalezli ji mrtvou, a tak ji vynesli a pochovali vedle jejího muže. Na celou církev i na všechny, kdo to slyšeli, tehdy padla veliká bázeň.  Rukama apoštolů se mezi lidmi dělo mnoho divů a zázraků a všichni spolu svorně trávili čas v Šalomounově sloupoví. Nikdo jiný se tam k nim neodvažoval připojit, ale lid si jich velmi vážil. Množství mužů i žen se přidávalo k Pánu a věřících stále přibývalo. Dokonce vynášeli nemocné na lůžkách a nosítkách a pokládali je na ulice, aby na některého z nich alespoň padl Petrův stín, až půjde kolem. Množství lidí z okolních měst se scházelo do Jeruzaléma, přinášeli nemocné a trápené nečistými duchy a ti všichni byli uzdravováni.

Znovu před Veleradou (Skutky 5.kapitola)

Tehdy povstal velekněz a všichni jeho stoupenci, totiž sekta saduceů. Naplněni nenávistí nechali apoštoly zatknout a vsadit do veřejné věznice. Hospodinův anděl ale v noci otevřel dveře vězení a vyvedl je ven. Řekl jim: „Jděte, postavte se v chrámu a předneste lidu všechna slova tohoto Života.“ Poslechli ho a za úsvitu přišli do chrámu a učili.  Velekněz a jeho stoupenci zatím svolali Veleradu (totiž celé staršovstvo synů Izraele) a poslali pro apoštoly do vězení. Když tam ale strážní přišli, ve vězení je nenašli. Vrátili se tedy s hlášením: „Věznici jsme našli bezpečně uzamčenou, u dveří stály stráže, ale když jsme odemkli, uvnitř nikdo nebyl.“ Když ta slova uslyšel velitel chrámové stráže s vrchními kněžími, nemohli pochopit, co se to stalo.  Vtom někdo přišel s hlášením: „Hle, muži, které jste uvěznili, stojí v chrámu a učí lid!“ Velitel se stráží pro ně ihned šel a přivedl je bez násilí; báli se totiž, aby je lid neukamenoval.  Když je přivedli a postavili před Veleradu, velekněz se jich zeptal: „Copak jsme vám přísně nezakázali učit o tom jménu? Jenže vy jste svým učením naplnili celý Jeruzalém a chcete nás činit zodpovědnými za krev toho člověka!“  Petr a apoštolové odpověděli: „Je třeba více poslouchat Boha než lidi. Bůh vašich otců vzkřísil Ježíše, kterého jste vy přibili na kříž a zabili. Právě jeho Bůh vyvýšil na svou pravici jako Vůdce a Spasitele, aby dal Izraeli pokání a odpuštění hříchů. A my jsme svědky těchto věcí a rovněž tak Duch svatý, jehož Bůh udělil těm, kdo ho poslouchají.“  Když to uslyšeli, rozzuřili se a začali se radit, jak je zabít. Tehdy vstal ve Veleradě jeden farizeus jménem Gamaliel, učitel Zákona ctěný vším lidem. Nechal ty muže na chvíli vyvést ven a potom řekl: „Izraelité, rozmyslete si, co s těmi lidmi chcete udělat. Před nedávnem povstal Teudas. Prohlašoval se za někoho velikého a připojilo se k němu okolo čtyř set mužů. Když byl zabit, všichni jeho přívrženci se rozutekli a nic z toho nebylo. Po něm povstal Juda Galilejský během sčítání lidu a strhl za sebou spoustu lidí. Ale i jeho přívrženci se rozutekli, jakmile zahynul. Proto vám říkám: Nechte ty lidi být a propusťte je. Je-li tento úmysl a toto dílo z lidí, nic z toho nebude. Je-li však z Boha, nic proti tomu nezmůžete. Nechcete snad bojovat proti Bohu!“  A tak ho poslechli. Zavolali apoštoly, dali je zbičovat, a když jim zakázali mluvit v Ježíšově jménu, propustili je. A tak odešli z Velerady s radostí, že se jim dostalo cti snášet pohrdání pro jeho jméno. Každého dne pak nepřestávali v chrámu a po domech učit a prohlašovat Ježíše za Mesiáše.

Sedm služebníků (Skutky 6.kapitola)

V té době, když se počet učedníků stále rozrůstal, začali si ti, kdo mluvili řecky, stěžovat, že jejich vdovy jsou oproti hebrejským kráceny na denních přídělech jídla. Dvanáct apoštolů proto svolalo shromáždění všech učedníků a řeklo: „Není správné, abychom se přestali věnovat Božímu slovu a sloužili u stolů. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů dobré pověsti, plných Ducha a moudrosti, kterým tu práci svěříme. Sami se pak budeme nadále věnovat modlitbě a službě Slova.“  Celé shromáždění s tím návrhem souhlasilo, a tak vybrali:  Štěpána (muže plného víry a Ducha svatého), Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parména a Mikuláše (proselytu z Antiochie).  Postavili je před apoštoly a ti na ně po modlitbě vkládali ruce.  Boží slovo se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě se mocně rozrůstal. Také veliké množství kněží přijalo víru.  Štěpán, plný víry a moci, konal mezi lidmi veliké divy a zázraky. Tehdy povstali někteří z takzvané synagogy Libertinů (totiž osvobozených otroků z Kyrény, Alexandrie, Kilikie a Asie) a začali Štěpánovi odporovat. Nemohli ale obstát proti moudrosti a Duchu, v jehož moci mluvil. Nastrčili proto muže, kteří prohlašovali: „Slyšeli jsme, jak se rouhá proti Mojžíšovi a proti Bohu!“ Tím pobouřili lid i starší a znalce Písma, takže Štěpána nakonec zatkli a odvedli před Veleradu.  Tam postavili falešné svědky, kteří tvrdili: „Ten člověk neustále mluví proti tomuto svatému místu a proti Zákonu. Slyšeli jsme ho říkat, že Ježíš Nazaretský zničí toto místo a změní ustanovení, která jsme dostali od Mojžíše!“  Všichni, kdo seděli ve Veleradě, na něj upřeli pohled a viděli jeho tvář jako tvář anděla.

Štěpánova řeč (Skutky 7.kapitola)

Velekněz se ho zeptal: „Je to tak?“ Štěpán odpověděl: „Bratři a otcové, slyšte! Když byl náš otec Abraham ještě v Mezopotámii, předtím než se usadil v Cháranu, ukázal se mu Bůh slávy a řekl mu: ‚Odejdi ze své země a ze svého příbuzenstva a pojď do země, kterou ti ukážu.‘ Tehdy odešel ze země Chaldejců a usadil se v Cháranu. Když pak jeho otec zemřel, Bůh ho odtud přestěhoval do země, v níž teď bydlíte. Nedal mu v ní za dědictví ani stopu země, ale slíbil ji dát do vlastnictví jemu a jeho semeni po něm. I když byl ještě bezdětný, Bůh mu řekl: ‚Tvoji potomci budou žít jako přistěhovalci v cizí zemi. Budou zotročeni a utiskováni po čtyři sta let. Národ, jemuž budou otročit, ale budu soudit,‘ řekl Bůh. ‚Potom odejdou a budou mi sloužit na tomto místě.‘ Tehdy jim vydal smlouvu o obřízce. Když pak Abraham zplodil Izáka, osmého dne ho obřezal a stejně tak Izák Jákoba a Jákob dvanáct patriarchů.  Patriarchové žárlili na Josefa a prodali ho do Egypta, ale Bůh byl s ním. Vysvobodil ho ze všech jeho soužení a dal mu před faraonem, egyptským králem, milost a moudrost, takže ho ustanovil správcem Egypta i celého svého domu.  Potom přišel na celou egyptskou i kananejskou zem hlad a veliké soužení, takže naši otcové neměli co jíst. Když Jákob uslyšel, že v Egyptě je obilí, poslal tam naše otce. Když přišli podruhé, Josef se dal svým bratrům poznat, a tak se farao seznámil s Josefovou rodinou. Josef pak k sobě pozval svého otce Jákoba i celé své příbuzenstvo v počtu sedmdesáti pěti osob. Jákob tedy sestoupil do Egypta, kde zemřel on i naši otcové. Potom byli přeneseni do Šechemu a pochováni v hrobě, který Abraham koupil za stříbro od synů Šechemova otce Chamora.  Jak se blížil čas, kdy se mělo naplnit Boží zaslíbení Abrahamovi, náš lid v Egyptě rostl a množil se, dokud nepovstal jiný král, který už o Josefovi nevěděl. Choval se k našemu národu lstivě a nutil naše předky odkládat vlastní novorozence, aby nepřežili.  V té době se narodil Mojžíš. Byl překrásný. Tři měsíce ho chovali v rodném domě, a když ho museli odložit, vzala si ho faraonova dcera a vychovala ho jako vlastního syna. Mojžíš byl vyučen veškeré moudrosti Egypťanů a byl mocný ve slovech i skutcích.  Když mu bylo čtyřicet let, rozhodl se navštívit své bratry, syny Izraele. Uviděl, jak jeden z nich trpí bezpráví; zastal se ho, pomstil toho ubožáka a Egypťana zabil. Myslel si, že jeho bratři porozumí, že jim Bůh skrze něho přináší spásu, ale oni nerozuměli. Navštívil je i druhého dne a snažil se usmířit jejich potyčku: ‚Muži, jste bratři! Proč jeden druhému ubližujete?‘ Ten, který ubližoval svému bližnímu, jej však odstrčil: ‚Kdo tě ustanovil naším vůdcem a soudcem? Chceš mě snad zabít, jako jsi včera zabil toho Egypťana?‘ Kvůli těm slovům pak Mojžíš utekl a žil jako přistěhovalec v midiánské zemi, kde zplodil dva syny.  Po dalších čtyřiceti letech se mu na poušti u hory Sinaj ukázal anděl v plameni hořícího keře. Mojžíš se tomu vidění podivil. Když se přiblížil, aby se lépe podíval, zazněl k němu Hospodinův hlas: ‚Já jsem Bůh tvých otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ Mojžíš se roztřásl a neodvažoval se podívat. Hospodin mu řekl: ‚Zuj si obuv z nohou, protože místo, na němž stojíš, je svatá půda. Zřetelně jsem viděl trápení svého lidu v Egyptě; slyšel jsem jejich nářek a sestoupil jsem, abych je vysvobodil. Nyní tedy pojď, pošlu tě do Egypta.‘  Tohoto Mojžíše, kterého zavrhli, když řekli: ‚Kdo tě ustanovil vůdcem a soudcem?‘, toho Bůh poslal jako vůdce a vysvoboditele, když se mu prostřednictvím anděla ukázal v onom keři. Tento Mojžíš je vyvedl na svobodu a konal divy a zázraky v egyptské zemi, na Rudém moři a po čtyřicet let na poušti.  Tento Mojžíš řekl synům Izraele: ‚Bůh vám z vašich bratrů vzbudí Proroka, jako jsem já.‘  Tento Mojžíš byl ve shromáždění Božího lidu na poušti. Stál mezi andělem, který k němu mluvil na hoře Sinaj, a našimi otci. To on přijal živá slova, aby je předal nám.  Naši otcové ho ale nechtěli poslouchat. Zavrhli ho a v srdcích se obrátili do Egypta. Řekli Áronovi: ‚Udělej nám bohy, kteří by nás vedli! Kdo ví, co se stalo s tím Mojžíšem, který nás vyvedl z Egypta.‘ Tehdy si udělali tele, přinesli té modle oběti a radovali se z výtvoru svých rukou. Bůh se od nich odvrátil a nechal je sloužit nebeskému zástupu, jak je psáno v knize proroků:  ‚Obětovali jste snad mně své oběti a dary  těch čtyřicet let na poušti, dome izraelský?  Vztyčili jste stánek Molocha  a hvězdu svého boha Remfana,  obrazy, jež jste si udělali, abyste se jim klaněli!  Proto vás vystěhuji až za Babylon.‘  Naši otcové měli na poušti Stánek svědectví, jak nařídil Ten, který řekl Mojžíšovi, aby ho udělal podle vzoru, který viděl. Tento stánek převzali naši otcové a s Jozuem jej vnesli na území pohanů, které Bůh před našimi otci vyhnal. Tak to bylo až do dnů Davida, kterého si Bůh oblíbil a který prosil, aby mohl Bohu Jákobovu zřídit příbytek. Šalomoun mu potom postavil dům.  Nejvyšší ale nebydlí v chrámech udělaných rukama. Jak říká prorok:  ‚Nebe je můj trůn,  zemi mám u nohou jako podnožku.  Jaký mi chcete stavět dům, praví Hospodin,  a jaké místo, kde bych spočinul?  Copak jsem toto vše svou rukou nestvořil?‘  Jak jste jen tvrdošíjní! Chybí vám obřízka srdce a uší! Stále jen vzdorujete Duchu svatému – jak vaši otcové, tak i vy! Kterého z proroků vaši otcové nepronásledovali? Zabíjeli ty, kdo předpovídali příchod toho Spravedlivého, a vy jste ho teď zradili a zavraždili. Přijali jste Zákon z rukou andělů, ale nezachovali jste ho!“

Ježíšův mučedník (Skutky 7.kapitola)

Když to slyšeli, rozzuřili se tak, že na Štěpána začali skřípět zuby. On však, plný Ducha svatého, upřel pohled k nebi. Uviděl Boží slávu a Ježíše stojícího po Boží pravici a zvolal: „Hle, vidím otevřené nebe a Syna člověka stojícího po Boží pravici!“  Začali hlasitě křičet, zacpali si uši a svorně se na něj vrhli. Vyhnali ho ven z města, kde ho kamenovali. Svědkové si tehdy odložili pláště k nohám mladíka jménem Saul.  Zatímco ho kamenovali, Štěpán se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ Klesl na kolena a hlasitě zvolal: „Nepočítej jim tento hřích, Pane!“ Po těch slovech zesnul.  Saul jeho smrt schvaloval.

Evangelium v Samaří (Skutky 8.kapitola)

V té době přišlo na církev v Jeruzalémě veliké pronásledování, takže se všichni kromě apoštolů rozprchli po judských a samařských krajích. Zbožní muži pochovali Štěpána a velmi ho oplakávali. Saul zatím pustošil církev. Vcházel do domů, odvlékal muže i ženy a zavíral je do vězení.  Ti, kdo se rozprchli, ovšem kázali Slovo, kamkoli přišli. Filip vešel do města Samaří a kázal tam Krista. Lidé svorně naslouchali Filipovým slovům v celých zástupech, protože slyšeli a viděli zázraky, které dělal. Nečistí duchové s velikým křikem vycházeli z mnoha posedlých a mnozí ochrnutí a chromí byli uzdraveni. Celé město zažívalo velikou radost.  V tom městě žil jeden muž jménem Šimon. Už dlouho ohromoval samařský lid svou magií a prohlašoval se za někoho výjimečného. Všichni, od nejmenšího až po největšího, ho dychtivě poslouchali a říkali: „Tohle je jistě ta veliká Boží moc!“ Poslouchali ho proto, že je tak dlouho ohromoval svou magií. Když ale uvěřili Filipovi kážícímu o Božím království a o jménu Ježíše Krista, dávali se muži i ženy pokřtít. Uvěřil dokonce i sám Šimon a po svém křtu se stále držel Filipa. Když viděl, jak veliké divy a zázraky se dějí, byl ohromen.  Apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že Samaří přijalo Boží slovo, a tak k nim vyslali Petra a Jana. Ti přišli a modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého. (Na nikoho z nich totiž ještě nesestoupil; byli pouze pokřtěni ve jménu Pána Ježíše.) Vkládali tedy na ně ruce a oni přijímali Ducha svatého.  Když Šimon uviděl, že se Duch svatý uděluje skrze vkládání rukou apoštolů, přinesl jim peníze se slovy: „Dejte i mně tu moc, aby každý, na koho vložím ruce, přijal Ducha svatého!“  Petr mu na to řekl: „Ať jsou tvé peníze zatraceny s tebou! To sis myslel, že Boží dar jde koupit za peníze? Nemáš podíl ani účast na téhle věci, protože tvé srdce není před Bohem upřímné. Čiň pokání ze své špatnosti a modli se – snad ti Bůh ten úmysl tvého srdce odpustí. Vidím, jak jsi plný hořkosti a spoutaný nepravostí.“  Šimon odpověděl: „Vy se za mě modlete k Pánu, ať se mi nestane nic z toho, co jste říkali!“  Poté, co vydali svědectví a promluvili Pánovo slovo, vraceli se apoštolové do Jeruzaléma a kázali evangelium v mnoha samařských vesnicích.

Etiopský komoří (Skutky 8.kapitola)

Hospodinův anděl promluvil k Filipovi: „Vstaň a vydej se na jih, k pouštní cestě z Jeruzaléma dolů do Gazy.“ Vydal se tedy na cestu a hle, narazil na jednoho Etiopana. Byl to komoří etiopské královny Kandaky, který spravoval všechny její poklady. Ten se přijel do Jeruzaléma poklonit Bohu a právě se vracel domů. Seděl na voze a četl proroka Izaiáše. Duch řekl Filipovi: „Dohoň ten vůz a jdi vedle něj.“  Filip ho tedy doběhl a uslyšel ho, jak čte proroka Izaiáše. Zeptal se ho: „Rozumíš tomu, co čteš?“  „Jak bych mohl?“ odpověděl. „Jedině kdyby mi to někdo vyložil.“ A prosil Filipa, aby nastoupil a přisedl k němu. Místo, které v Písmu četl, bylo toto:  „Jak ovce na porážku veden byl,  jako když beránek před střihačem oněmí,  ústa neotevřel.  Ve svém ponížení byl zbaven práva  a kdo vylíčí jeho rod?  Vždyť byl na zemi připraven o život.“  Komoří se Filipa zeptal: „Prosím tě, o kom to prorok mluví? O sobě, nebo o někom jiném?“ Filip se ujal slova a počínaje tímto místem Písma mu zvěstoval Ježíše.  A jak jeli, cesta vedla kolem nějaké vody. Komoří zvolal: „Pohleď, voda – co brání, abych byl pokřtěn?“ a nechal zastavit vůz. Oba, Filip i komoří, sestoupili do vody a Filip ho pokřtil.  Když vystoupili z vody, Hospodinův Duch uchvátil Filipa a komoří ho už nespatřil; jel tedy svou cestou a radoval se. Filip se pak octl v Azotu. Procházel všechna okolní města a kázal evangelium, až přišel do Cesareje.

Proč mě pronásleduješ? (Skutky 9.kapitola)

Saul stále ještě chrlil smrtelné výhrůžky proti Pánovým učedníkům. Šel za veleknězem a vyžádal si od něj listy pro synagogy v Damašku, aby tam mohl vyhledat přívržence té Cesty – jak muže, tak ženy – a přivést je v poutech do Jeruzaléma. Když už se cestou blížil k Damašku, náhle ho obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“  Zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“  Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň a jdi do města; tam se dozvíš, co máš dělat.“  Muži v Saulově doprovodu zůstali stát bez hlesu; slyšeli totiž hlas, ale nikoho neviděli. Když se Saul zvedl ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho do Damašku odvést za ruku. Po tři dny neviděl, nejedl ani nepil.  V Damašku žil jeden učedník jménem Ananiáš. Pán ho ve vidění oslovil: „Ananiáši!“  Odpověděl: „Zde jsem, Pane.“  Pán mu řekl: „Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá. V Judově domě najdeš Saula z Tarsu – hle, právě se modlí a ve vidění spatřil muže jménem Ananiáš, jak jde k němu a vkládá na něj ruku, aby prohlédl.“  Ananiáš namítl: „Pane, slyšel jsem od mnoha lidí, kolik zla ten muž napáchal tvým svatým v Jeruzalémě! A teď má i zde od vrchních kněží pověření, aby spoutal všechny, kdo vzývají tvé jméno!“  Pán mu však řekl: „Jdi, neboť je to má vyvolená nádoba – bude přinášet mé jméno národům, králům i synům Izraele a já mu ukážu, kolik musí vytrpět pro mé jméno.“  Ananiáš tedy šel do určeného domu. Vešel dovnitř, vložil na něj ruce a řekl: „Bratře Saule, Pán Ježíš, který se ti ukázal na cestě, po níž jsi šel, mě poslal, abys prohlédl a byl naplněn Duchem svatým.“ Saul náhle prohlédl, jako by mu z očí spadly šupiny. Potom vstal a dal se pokřtít. Přijal pokrm a posilnil se.

Saul popouzí Židy (Skutky 9.kapitola)

Saul pak strávil několik dní s damašskými učedníky a hned začal v synagogách kázat, že Ježíš je Boží Syn. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: „Vždyť to je ten, který v Jeruzalémě hubil vyznavače toho jména! Copak sem nepřišel, aby je v poutech odvedl k vrchním kněžím?“ Saul ale kázal stále mocněji a svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš, popouzel damašské Židy.  Když už to trvalo dost dlouho, Židé se dohodli, že ho zabijí. Saul se ale o jejich úkladech dozvěděl. Brány byly hlídány dnem i nocí, protože ho chtěli zabít, a tak ho učedníci v noci vzali a spustili ho v koši přes hradbu.  Saul se tedy vrátil do Jeruzaléma. Pokoušel se připojit k učedníkům, ale všichni se ho báli. Nevěřili totiž, že je učedník. Barnabáš se ho však ujal. Přivedl ho k apoštolům a vyprávěl jim, jak Saul uviděl na cestě Pána a mluvil s ním a také jak v Damašku směle mluvil v Ježíšově jménu. A tak s nimi zůstal v Jeruzalémě. Hovořil a přel se také s pořečtěnými Židy a ti mu začali ukládat o život. Když se to dozvěděli bratři, odvedli ho do Cesareje a poslali do Tarsu.  Církve po celém Judsku, Galileji i Samaří pak zakoušely klid a sílily; žily v Hospodinově bázni a povzbuzovány Duchem svatým se rozrůstaly.

Petrova apoštolská cesta (Skutky 9.kapitola)

Petr obcházel všechny církve a cestou přišel také ke svatým v Lyddě. Tam nalezl člověka jménem Eneáš, který byl ochrnutý a už osm let byl upoután na lůžko. Petr mu řekl: „Eneáši, Ježíš Kristus tě uzdravuje. Vstaň a ustel si!“ On hned vstal a všichni obyvatelé Lyddy a Šáronu, kteří ho viděli, se obrátili k Pánu.  V Joppě pak žila jedna učednice jménem Tabita (což je v překladu Dorkas), která oplývala dobrými skutky a almužnami. V těch dnech však onemocněla a zemřela. Omyli ji a položili do horní místnosti. Lydda je blízko Joppy, a když se učedníci doslechli, že Petr je v Lyddě, poslali k němu dva muže s prosbou, aby k nim bez meškání přišel.  Petr vstal a šel s nimi. Když přišel, zavedli ho do horní místnosti, kde ho s pláčem obstoupily všechny vdovy a ukazovaly košile a pláště, které jim Dorkas dělala, dokud byla s nimi. Petr poslal všechny ven, poklekl a modlil se. Potom se obrátil k jejímu tělu a řekl: „Tabito, vstaň!“ Otevřela oči, a když uviděla Petra, posadila se. On jí podal ruku a pomohl jí vstát. Potom zavolal svaté i vdovy a ukázal jim ji živou.  Rozneslo se to po celé Joppě a mnozí uvěřili v Pána. Petr pak v Joppě bydlel delší čas u jistého Šimona koželuha.

Co Bůh očistil, neměj za nečisté (Skutky 10.kapitola)

V Cesareji žil jeden muž jménem Kornelius, setník praporu zvaného Italský. Byl zbožný a bohabojný s celým svým domem, dával mnoho almužen lidu a stále se modlil k Bohu. Jednou odpoledne kolem třetí hodiny jasně uviděl ve vidění Božího anděla, jak k němu jde a říká: „Kornelie!“  V úleku na něj vytřeštil oči a zeptal se: „Co je, Pane?“  Anděl mu řekl: „Tvé modlitby a almužny vzbudily Boží pozornost. Hned pošli do Joppy a nech zavolat Šimona zvaného Petr. Je hostem jistého Šimona koželuha, který má dům u moře.“  Když po těch slovech anděl odešel, Kornelius zavolal dva své služebníky a jednoho zbožného vojáka, který patřil k jeho pobočníkům. Všechno jim vyložil a poslal je do Joppy.  Druhého dne, zatímco se cestou blížili k městu, Petr vystoupil na plochou střechu domu, aby se modlil. Okolo poledne dostal hlad a chtěl jíst. Než mu však připravili jídlo, upadl do vytržení. Uviděl otevřené nebe a něco jako velikou plachtu, jak se za čtyři cípy spouští na zem. V ní byla všemožná čtvernohá polní zvířata i šelmy, plazi a ptáci. Vtom k němu zazněl hlas: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez!“  Petr odpověděl: „To ne, Pane! Nikdy jsem přece nejedl nic nečistého nebo poskvrněného.“  Ale hlas k němu promluvil znovu: „Co Bůh očistil, neměj za nečisté!“ Opakovalo se to třikrát, než byla plachta vytažena zpátky do nebe.  Zatímco si Petr marně lámal hlavu, co mělo to vidění znamenat, hle, muži poslaní Korneliem se doptali na Šimonův dům. Když dorazili ke dveřím, zavolali: „Je tu hostem Šimon zvaný Petr?“  Petr zatím přemýšlel o tom vidění. Duch mu řekl: „Hledají tě tři muži. Vstaň, sejdi dolů a bez váhání odejdi s nimi, protože jsem je poslal já sám.“  Petr tedy sešel dolů k těm mužům a řekl: „Já jsem ten, koho hledáte. Co vás přivádí?“  Odpověděli: „Setník Kornelius, spravedlivý a bohabojný muž, který má dobrou pověst u celého židovského národa, dostal od svatého anděla pokyn, že tě má pozvat k sobě domů, aby vyslechl tvá slova.“ Petr je tedy pozval dovnitř a pohostil.

Bůh nikomu nestraní (Skutky 10.kapitola)

Nazítří vstal a odešel s nimi, doprovázen některými bratry z Joppy. Druhého dne dorazili do Cesareje. Kornelius je očekával a svolal své příbuzné a blízké přátele. Když Petr chtěl vejít, Kornelius mu vyšel vstříc, padl mu k nohám a poklonil se. Petr ho ale zvedl se slovy: „Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk!“  V rozhovoru s ním vešel dovnitř. Když uviděl shromážděné množství lidí, řekl jim: „Sami víte, že pro Žida je nepřípustné, aby se stýkal s cizincem nebo ho navštěvoval. Bůh mi však ukázal, abych žádného člověka neměl za nečistého nebo poskvrněného, a tak jsem bez námitek přijal vaše pozvání a přišel jsem. Mohu se zeptat, proč jste mě pozvali?“  Kornelius odpověděl: „Před třemi dny přesně touto dobou, o třetí odpoledne, jsem se doma modlil. Náhle se přede mnou postavil muž v zářícím rouchu a řekl: ‚Kornelie, tvá modlitba byla vyslyšena a tvé almužny nezůstaly bez povšimnutí před Bohem. Pošli do Joppy a nech zavolat Šimona zvaného Petr, který je hostem v domě Šimona koželuha u moře.‘ Proto jsem k tobě hned poslal a ty jsi laskavě přišel. Teď jsme tu všichni před Boží tváří, abychom vyslechli, cokoli ti Bůh svěřil.“  Petr se ujal slova a řekl: „Opravdu vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě se mu líbí, kdokoli ho ctí a koná spravedlnost. To je to poselství, které Bůh svěřil synům Izraele; jím zvěstuje pokoj skrze Ježíše Krista, který je Pánem všech. Sami víte, co se dělo po celém Judsku; začalo to v Galileji, po křtu, který kázal Jan. Ježíše z Nazaretu Bůh pomazal Duchem svatým a mocí. Kamkoli přišel, konal dobro a uzdravoval všechny soužené od ďábla, protože Bůh byl s ním.  My jsme svědkové všeho, co dělal v judské zemi a v Jeruzalémě. Oni ho přibili na kříž a popravili, ale Bůh jej třetího dne vzkřísil a dal, aby se ukázal – ne všemu lidu, ale svědkům, které Bůh předem vyvolil – nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. Uložil nám, abychom kázali všemu lidu a dosvědčovali, že on je ten, koho Bůh ustanovil soudcem živých i mrtvých. Jemu vydávají svědectví všichni proroci: skrze jeho jméno přijme odpuštění hříchů každý, kdo v něj věří.“  Ještě než to Petr dořekl, Duch svatý sestoupil na všechny, kdo poslouchali jeho řeč. Obřezaní věřící, kteří přišli s Petrem, užasli, že dar Ducha svatého je vylit i na pohany. Slyšeli je totiž, jak mluví v jiných jazycích a velebí Boha.  Petr tehdy prohlásil: „Copak jim někdo může odepřít křest vodou, když přijali Ducha svatého jako my?“ A tak je nechal pokřtít v Pánově jménu. Potom ho pozvali, aby s nimi pobyl ještě několik dní.

Kdo jsem, abych bránil Bohu? (Skutky 11.kapitola)

Apoštolové a ostatní bratři v Judsku se doslechli, že i pohané přijali Boží slovo. Když Petr dorazil do Jeruzaléma, obřezaní věřící mu vytýkali: „Šel jsi k neobřezancům a jedl jsi s nimi!“  Petr jim to začal po pořádku vysvětlovat: „Jednou, když jsem se ve městě Joppe modlil, ve vytržení jsem spatřil vidění: z nebe se za čtyři cípy spouštělo něco jako veliká plachta. Když sestoupila až ke mně, pozorně jsem se do ní podíval a spatřil jsem čtvernohá polní zvířata i šelmy, plazy a ptáky. Tehdy jsem uslyšel hlas: ‚Vstaň, Petře, zabíjej a jez!‘  Odpověděl jsem: ‚To ne, Pane! Nikdy jsem nevzal do úst nic nečistého nebo poskvrněného.‘  Ten hlas z nebe ke mně ale promluvil znovu: ‚Co Bůh očistil, neměj za nečisté!‘ Třikrát se to opakovalo, než to bylo všechno vytaženo zpátky do nebe.  Vtom se před domem, ve kterém jsem byl, objevili tři muži. Byli za mnou posláni z Cesareje a Duch mi řekl, abych šel bez váhání s nimi. Doprovázelo mě těchto šest bratrů, s nimiž jsme vešli do domu toho muže. Vyprávěl nám, jak ve svém domě uviděl anděla. Stanul před ním a řekl: ‚Pošli do Joppy a nech zavolat Šimona zvaného Petr. Skrze to, co ti poví, budeš spasen ty i celý tvůj dům!‘  A jen, co jsem k nim začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý stejně jako na počátku na nás. Tehdy jsem si vzpomněl na Pánova slova: ‚Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.‘ Jestliže jim Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána Ježíše Krista, kdo jsem byl já, abych bránil Bohu?“  Po těch slovech se upokojili a začali chválit Boha: „Tak tedy i pohanům dal Bůh pokání k životu!“

Církev v Antiochii (Skutky 11.kapitola)

Ti, kdo se rozprchli během pronásledování po Štěpánově smrti, dorazili až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie a šířili Boží slovo výhradně mezi Židy. Někteří z nich, původem z Kypru a Kyrény, však po příchodu do Antiochie oslovili evangeliem o Pánu Ježíši také Řeky. Hospodinova ruka byla s nimi a veliké množství jich uvěřilo a obrátilo se k Pánu.  Zpráva o tom se donesla k církvi v Jeruzalémě, a tak do Antiochie vyslali Barnabáše. Když tam přišel a uviděl tu Boží milost, zaradoval se a všechny povzbuzoval, aby s oddaným srdcem zůstávali věrní Pánu. (Byl to dobrý muž, plný Ducha svatého a víry.) A tak se k Pánu přidalo ještě mnoho dalších.  Barnabáš proto odešel do Tarsu vyhledat Saula, a když ho našel, přivedl ho do Antiochie. Strávili v tamější církvi celý rok a učili spoustu lidí. Právě zde v Antiochii byli učedníci poprvé označeni za křesťany.  V té době přišli do Antiochie proroci z Jeruzaléma. Jeden z nich jménem Agabos vstal a skrze Ducha oznamoval, že po celé říši bude veliký hlad. (Což se také splnilo za císaře Klaudia.) Učedníci tedy rozhodli, že každý podle své možnosti pošle pomoc bratrům v Judsku. To také udělali a poslali to starším po Barnabášovi a Saulovi.

Herodův marný boj (Skutky 12.kapitola)

V té době král Herodes krutě napadl některé z těch, kdo patřili k církvi. Jakuba, bratra Janova, popravil mečem, a když viděl, že se to Židům líbí, rozhodl se zatknout i Petra. (Bylo to během Svátku nekvašených chlebů.) Když se ho zmocnil, dal ho zavřít do vězení a hlídat čtyřmi čtveřicemi vojáků. Po Velikonocích ho totiž chtěl předvést k veřejnému slyšení.  Petr byl takto hlídán ve vězení, ale církev se za něj vroucně modlila k Bohu.  Noc předtím, než ho chtěl Herodes předvést, spal Petr mezi dvěma vojáky, spoután dvěma řetězy, a stráže přede dveřmi hlídaly vězení. Vtom vedle něj stanul Hospodinův anděl a v cele zazářilo světlo. Udeřil Petra do boku a vzbudil ho: „Rychle vstávej!“ Řetězy mu spadly z rukou a anděl mu řekl: „Oblékni se a obuj.“ Když to udělal, anděl pokračoval: „Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ Petr ho následoval ven, ale nevěděl, že to s tím andělem je doopravdy; myslel si, že má vidění. Když minuli první i druhou stráž, přišli k železné bráně, která vedla do města, a ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli ven, přešli jednu ulici a vtom jej anděl opustil.  Když Petr přišel k sobě, řekl si: „Teď vidím, že to bylo doopravdy! Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodovy ruky a ze všeho, co židovský lid očekával.“ Když to pochopil, šel do domu Marie, matky Jana Marka, kam se mnozí sešli k modlitbám.  Petr zatloukl na dveře brány a přišla otevřít služka jménem Rhodé. Když poznala Petrův hlas, samou radostí neotevřela bránu, ale běžela dovnitř se zprávou, že Petr stojí před branou. Říkali jí: „Blázníš?!“ Když ale tvrdila, že je to pravda, řekli: „To musí být jeho anděl.“  Petr však nepřestával tlouci. Když konečně otevřeli a spatřili ho, byli ohromeni. Pohybem ruky je utišil a vyprávěl jim, jak ho Pán vyvedl z vězení. Potom řekl: „Povězte to Jakubovi a bratrům.“ Vyšel ven a zamířil jinam.  Když se rozednilo, mezi vojáky vypukl nemalý rozruch nad tím, co se stalo s Petrem. Herodes ho marně hledal. Stráže nechal po výslechu popravit a odebral se z Judska do Cesareje, kde zůstal.  Herodes se tehdy velmi hněval na Týrské a Sidonské. Proto se za ním svorně vypravili, a když si získali královského komořího Blasta, žádali o smír (jejich kraj byl totiž závislý na dodávkách z králova území). Ve stanovený den se Herodes v královském rouše posadil na trůn a pronesl k nim řeč. Lid začal volat: „Hlas boží, ne lidský!“ A vtom jej udeřil Hospodinův anděl, protože nevzdal slávu Bohu: vypustil duši rozežrán červy. Boží slovo se pak šířilo a rozmáhalo se.

Barnabáš a Saul vysláni na cestu (Skutky 12.kapitola)

Když Barnabáš a Saul splnili svůj úkol, vrátili se z Jeruzaléma a vzali s sebou i Jana Marka.  V antiochijské církvi byli proroci a učitelé:  Barnabáš,  Šimon zvaný Černý,  Lucius Kyrénský,  Menachem, vychovaný společně s tetrarchou Herodem,  Jednou, když uctívali Pána a postili se, Duch svatý řekl: „Oddělte mi Saula a Barnabáše pro dílo, k němuž jsem je povolal.“ Po půstu a modlitbě na ně tedy vložili ruce a propustili je.

Kypr (Skutky 13.kapitola)

Oni pak, vysláni Duchem svatým, přišli do Seleukie, odkud odpluli na Kypr. Když dorazili do Salaminy, kázali Boží slovo v židovských synagogách; také Jan byl s nimi, aby jim pomáhal.  Procestovali ten ostrov až do Páfu, kde narazili na jednoho čaroděje, židovského falešného proroka jménem Bar-Jesus, který se vetřel do přízně místního prokonzula Sergia Pavla. Tento rozumný muž si Barnabáše a Saula nechal zavolat, protože toužil slyšet Boží slovo. Onen Elymas (neboli čaroděj, jak se jeho jméno překládá) jim však odporoval a snažil se prokonzulovi zabránit ve víře. Saula, zvaného také Pavel, naplnil Duch svatý. Podíval se mu zpříma do očí a řekl: „Ty ďáblův synu plný přetvářky a podlosti! Ty nepříteli vší spravedlnosti! Nepřestaneš podvracet Hospodinovy přímé cesty? Hle, ruka Hospodinova tě teď raní slepotou! Bude to trvat, než zase uvidíš slunce!“  Vtom na Elymase padla temná mlha, takže tápal kolem sebe a hledal, kdo by ho vedl za ruku. Když prokonzul uviděl, co se stalo, uvěřil, ohromen Pánovým učením.

Antiochie Pisidská (Skutky 13.kapitola)

Pavel a jeho společníci pak odpluli z Páfu a dorazili do Perge v Pamfylii. Jan je však opustil a vrátil se do Jeruzaléma. Pokračovali tedy z Perge sami, až dorazili do Antiochie Pisidské. V sobotu šli do synagogy a posadili se. Když skončilo čtení Zákona a Proroků, představení synagogy je vyzvali: „Bratři, pokud máte pro lid nějaké slovo povzbuzení, mluvte.“  Pavel vstal, pokynul rukou a řekl: „Izraelité a všichni Boží ctitelé, slyšte: Bůh tohoto lidu, Izraele, vyvolil naše otce. Pozdvihl tento lid, když pobýval v Egyptě, a vyvedl jej odtud svou vztaženou paží. Po čtyřicet let snášel jejich způsoby na poušti, a když vyhladil sedm národů v zemi Kanaán, rozdělil jim jejich zem losem. To vše trvalo asi čtyři sta padesát let. Až do proroka Samuele jim dával soudce. Když pak žádali o krále, Bůh jim dal Saula, syna Kíšova, muže z pokolení Benjamínova. Po čtyřiceti letech jej však zavrhl a pozdvihl jim za krále Davida, o němž vydal toto svědectví: ‚Našel jsem Davida, syna Jišajova, muže podle mého srdce; on mi vyplní všechna přání.‘  Z jeho semene Bůh vzbudil Izraeli zaslíbeného Spasitele – Ježíše, před jehož příchodem kázal Jan všemu lidu Izraele křest pokání. Ke konci své cesty Jan říkal: ‚Já nejsem ten, za koho mě pokládáte – hle, on přichází po mně! Jemu nejsem hoden ani rozvázat obuv na nohou.‘  Bratři, synové rodu Abrahamova, i vy, kdo ctíte Boha spolu s nimi, vám bylo posláno toto slovo spásy. Obyvatelé Jeruzaléma ani jejich vůdcové ho však nepoznali. Odsoudili ho, a tak naplnili hlasy Proroků, kteří se čtou každou sobotu. Ačkoli nenašli nic, za co by zasloužil smrt, vyžádali si na Pilátovi jeho popravu. Když naplnili všechno, co o něm bylo psáno, sňali jej z kříže a položili do hrobu. Bůh jej ale vzkřísil z mrtvých! On se pak po mnoho dní ukazoval těm, kdo s ním přišli z Galileje do Jeruzaléma, a ti teď o něm vydávají svědectví lidem.  Přinášíme vám tedy radostnou zprávu: Zaslíbení daná našim otcům Bůh splnil nám, jejich potomkům, když vzkřísil Ježíše. Tak je to popsáno ve druhém Žalmu:  ‚Ty jsi můj Syn,  já jsem ode dneška Otcem tvým!‘  A že ho vzkřísil z mrtvých, aby nikdy nepodlehl zkáze, řekl takto:  ‚Dám vám svatá zaslíbení  učiněná Davidovi.‘  Proto na jiném místě říká:  ‚Svého svatého nevydáš rozkladu.‘  David ve svém pokolení zajisté posloužil Boží vůli. Když však zesnul a byl připojen ke svým otcům, podlehl rozkladu. Ten, kterého Bůh vzkřísil, však rozklad nepoznal.  Bratři, oznamuji vám, že skrze něj se vám zvěstuje odpuštění hříchů. Skrze něj je každý věřící ospravedlněn od všeho, od čeho vás Mojžíšův zákon ospravedlnit nemohl. Dejte si však pozor, aby se vám nestalo, co je psáno v Prorocích:  ‚Pohleďte, pohrdavci,  podivte se a zhyňte:  Já konám dílo ve vaší době,  dílo, jemuž neuvěříte,  i kdyby vám o něm někdo vyprávěl!‘“  Když pak odcházeli ze synagogy, místní pohané je prosili, aby jim o těch věcech vyprávěli příští sobotu. Jakmile bylo shromáždění rozpuštěno, mnozí Židé i zbožní proselyté šli za Pavlem a Barnabášem. Ti je pak v rozhovoru nabádali, ať zůstávají v Boží milosti.  Příští sobotu se ke slyšení Božího slova sešlo skoro celé město. Když Židé uviděli ty davy, naplnila je závist a začali rouhavě popírat, cokoli Pavel řekl.  Pavel a Barnabáš jim směle odpověděli: „Vy jste měli Boží slovo slyšet jako první. Protože ho však odmítáte, a považujete se tak za nehodné věčného života, hle, obracíme se k pohanům! Tak nám to totiž přikázal Hospodin:  ‚Učinil jsem tě světlem národů,  abys dal spásu celému světu.‘“  Když to pohané uslyšeli, začali se radovat a oslavovat Pánovo slovo a všichni, kdo byli předurčeni k věčnému životu, uvěřili. Pánovo slovo se pak šířilo po celém kraji.  Židovští vůdci ale poštvali bohabojné a vážené ženy i přední muže města, aby proti Pavlovi a Barnabášovi rozpoutali pronásledování a vyhnali je ze svého kraje. Ti však na ně setřásli prach z nohou a přišli do Ikonia. Učedníci pak byli plní radosti a Ducha svatého.

Ikonium (Skutky 14.kapitola)

Také v Ikoniu šli do židovské synagogy a mluvili tak, že uvěřilo veliké množství Židů i Řeků. Ti Židé, kteří neuvěřili, ale podnítili pohany a poštvali je proti bratrům. Přesto tam strávili dlouhý čas a směle mluvili o Pánu, který potvrzoval poselství o své milosti a působil skrze jejich ruce divy a zázraky. Obyvatelstvo města se rozdělilo: jedni byli s Židy a druzí s apoštoly.  Když se je však pohané i Židé se svými vůdci rozhodli napadnout a kamenovat, dozvěděli se to a utekli do lykaonských měst Lystry a Derbe a jejich okolí. I tam šířili evangelium.

Lystra a Derbe (Skutky 14.kapitola)

V Lystře sedával jeden muž. Nemohl na nohy, neboť byl od lůna své matky chromý a nikdy nechodil. Také on naslouchal Pavlovým slovům. Když se mu Pavel podíval do očí a viděl jeho víru, že bude uzdraven, řekl silným hlasem: „Postav se na nohy a stůj rovně!“ A on vyskočil a začal chodit.  Když lidé viděli, co Pavel udělal, začali lykaonsky volat: „Bohové sestoupili k nám v lidské podobě!“ Barnabášovi začali říkat Zeus a Pavlovi Hermes (protože mluvil hlavně on). Kněz Diova chrámu, který stál před městem, přivedl k branám ověnčené býky a chtěl s lidmi začít obětovat.  Jakmile to apoštolové Barnabáš a Pavel uslyšeli, roztrhli svá roucha, vběhli do davu a křičeli: „Co to děláte? Vždyť jsme jen lidé jako vy! Přišli jsme vám zvěstovat, abyste se obrátili od těchto marností k živému Bohu, který stvořil nebe, zemi i moře a všechno v nich. V minulých dobách nechával všechny národy chodit po jejich cestách, ale nikdy o sobě nepřestal svědčit svým dobrodiním: z nebe nám dává déšť i časy úrody a naše nitro sytí jídlem a radostí.“ A těmi slovy taktak upokojili davy, aby jim neobětovaly.  Vtom ale dorazili Židé z Antiochie a Ikonia a strhli davy k tomu, aby Pavla ukamenovali. Když už ho měli za mrtvého, vyvlekli ho za město. Když ho však obstoupili učedníci, vstal a vrátil se do města. Druhého dne pak s Barnabášem odešel do Derbe.

Zpáteční cesta (Skutky 14.kapitola)

I tomuto městu zvěstovali evangelium. Poté, co tu získali mnoho učedníků, vydali se na zpáteční cestu do Lystry, Ikonia a Antiochie. Posilovali duše učedníků a vyzývali je, aby zůstávali ve víře a že do Božího království musíme vejít skrze mnohá soužení. V každé církvi jim s modlitbou a postem vybrali starší a svěřili je Pánu, v něhož uvěřili.  Prošli Pisidii a přišli do Pamfylie. Poté, co kázali slovo v Perge, odešli do Attalie a odtud vypluli do Antiochie, odkud byli předtím svěřeni Boží milosti k dílu, které nyní vykonali. Když tam dorazili, shromáždili církev a vyprávěli, co všechno Bůh skrze ně učinil a že otevřel dveře víry pohanům. Zůstali tam s učedníky po delší čas.

Jeruzalémský sněm (Skutky 15.kapitola)

Potom přišli někteří z Judska a začali bratry učit: „Pokud se nedáte obřezat podle Mojžíšova způsobu, nemůžete být spaseni.“ Pavel a Barnabáš s nimi proto vedli nemalý spor a hádku, a tak bylo rozhodnuto, že Pavel, Barnabáš a někteří další půjdou s touto otázkou za apoštoly a staršími do Jeruzaléma.  Vysláni církví tedy procházeli Fénicií a Samařím a vyprávěli o obrácení pohanů a přinášeli všem bratrům velikou radost. Když dorazili do Jeruzaléma, byli přijati církví, apoštoly i staršími a vyprávěli jim, co skrze ně Bůh udělal. Povstali však někteří věřící ze sekty farizeů a říkali, že pohané se musí obřezávat a že se jim má přikázat, ať zachovávají Mojžíšův zákon.  Apoštolové a starší se tedy sešli, aby tu věc zvážili. Po velikém dohadování vstal Petr a promluvil k nim: „Bratři! Sami víte, že Bůh z nás už dávno vybral mě, aby pohané slyšeli slovo evangelia z mých úst a uvěřili. Bůh, který zná lidská srdce, jim tehdy vydal svědectví, když jim dal Ducha svatého tak jako nám. Vírou očistil jejich srdce a neučinil žádný rozdíl mezi námi a jimi. Proč tedy teď pokoušíte Boha? Proč nakládáte učedníkům jho, které nemohli unést ani naši otcové ani my? Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše.“

Jeho trosky obnovím (Skutky 15.kapitola)

Celé shromáždění zmlklo a poslouchali Barnabáše a Pavla, kteří vyprávěli, jaké divy a zázraky skrze ně Bůh konal mezi pohany. Když domluvili, vzal si slovo Jakub: „Poslouchejte mě, bratři. Šimon tu vyprávěl, jak Bůh poprvé navštívil pohany, aby z nich přijal svůj vlastní lid. S tím se plně shodují slova proroků, neboť je psáno:  ‚Znovu se vrátím  a obnovím zbořený stan Davidův  a vztyčím jej,  aby ostatní lidé hledali Hospodina –  všichni pohané mé jméno nesoucí,  praví Hospodin, který činí tyto věci,‘  věci, které oznamoval už před věky.  Proto soudím, abychom pohanům, kteří se obracejí k Bohu, nečinili potíže. Napišme jim však, ať se vyhýbají modloslužbě, smilstvu, masu zardoušených zvířat a krvi. Mojžíš má přece odedávna kazatele po všech městech, kde ho čtou v synagogách každou sobotu.“

Dopis věřícím z pohanů (Skutky 15.kapitola)

Apoštolové a starší se shodli s celou církví, že do Antiochie pošlou s Pavlem a Barnabášem své zástupce. Byli to přední bratři Juda (zvaný také Barsabáš) a Silas. Po nich poslali tento dopis:  Apoštolové, starší a všichni bratři zdraví bratry z pohanů v Antiochii, Sýrii a Kilikii.  Slyšeli jsme, že vás někteří od nás znepokojili a zmátli, když vám říkali, že se musíte dát obřezat a zachovávat Zákon. K ničemu takovému jsme je nepověřili. My shromáždění jsme se svorně shodli, že k vám pošleme své zástupce spolu s našimi milovanými Barnabášem a Pavlem, kteří pro jméno našeho Pána Ježíše Krista nasadili své životy. Posíláme k vám Judu a Silase, kteří vám to vše ústně potvrdí:  Shodli jsme se s Duchem svatým, že na vás nebudeme vkládat žádné další břemeno kromě těchto nezbytných věcí: vyhýbejte se modloslužbě, krvi, masu zardoušených zvířat a smilstvu. Uchráníte-li se těchto věcí, uděláte dobře. Buďte zdrávi.  Vysláni na cestu přišli do Antiochie, svolali shromáždění a předali dopis. Bratři ho přečetli a měli z toho povzbuzení radost. Juda se Silasem (kteří byli také proroci) pak mnoha slovy povzbuzovali a posilovali bratry. A když tam strávili nějaký čas, bratři je v pokoji vyslali zpět k apoštolům. Pavel a Barnabáš zůstali v Antiochii také a spolu s mnoha dalšími vyučovali a kázali Pánovo slovo.

Pavlova druhá cesta (Skutky 16.kapitola)

Po nějaké době Pavel řekl Barnabášovi: „Pojďme se vrátit a navštívit naše bratry ve všech městech, kde jsme kázali Pánovo slovo, ať zjistíme, jak se mají.“ Barnabáš chtěl, aby s sebou vzali i Jana Marka, ale Pavlovi se to nezdálo, protože je v Pamfylii opustil a nešel s nimi do díla. Vznikl z toho tak ostrý spor, že se spolu rozešli. Barnabáš vzal s sebou Marka a odplul na Kypr, kdežto Pavel si vybral Silase, a když ho bratři svěřili Boží milosti, vydal se na cestu. Procházel Sýrii a Kilikii a posiloval církve.  Přišel do Derbe a Lystry a hle, byl tu jeden učedník jménem Timoteus, syn věřící Židovky a řeckého otce. Bratři v Lystře a Ikoniu ho velmi chválili, a tak se Pavel rozhodl, že ho vezme s sebou na cesty. Vzal ho tedy a kvůli tamějším Židům ho obřezal. (Všichni totiž věděli, že jeho otec byl Řek.) Když pak procházeli města, předávali jim závazná rozhodnutí, na nichž se usnesli apoštolové a starší v Jeruzalémě. Církve pak sílily ve víře a rostly v počtu každý den.  Procestovali Frygii a Galacii, protože jim Duch svatý zabránil kázat Slovo v Asii. Když se přiblížili k Mysii, pokoušeli se jít do Bitynie, ale Duch Ježíšův jim to nedovolil. Obešli tedy Mysii a dorazili do Troady. Tam měl Pavel v noci vidění. Stál před ním nějaký Makedonec a prosil ho: „Přijď do Makedonie a pomoz nám!“  Jakmile Pavel přijal to vidění, ihned jsme se rozhodli vyrazit do Makedonie, přesvědčeni, že nás Bůh povolal, abychom jim kázali evangelium. Vypluli jsme z Troady, vydali se přímým směrem k Samothráké a příštího dne jsme dorazili do Neapole. Odtud jsme odešli do Filip, které jsou předním městem té části Makedonie a římskou kolonií.  Poté, co jsme ve městě strávili několik dní, vyšli jsme v sobotu za město k řece, kde bylo zvykem se modlit. Posadili jsme se tam a mluvili k ženám, které se tam shromáždily. Naslouchala nám také jedna bohabojná žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir. Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel říkal, a tak se i s celou domácností nechala pokřtít. Potom nás prosila: „Pokud mě máte za věrnou Pánu, buďte hosty v mém domě.“ A tak nás přemluvila.  Jednou, když jsme se šli modlit, potkala nás jedna otrokyně, která měla věšteckého ducha a přinášela svým pánům veliké zisky předpovídáním budoucnosti. Začala za Pavlem a za námi chodit a vykřikovala: „Tito lidé jsou služebníci Nejvyššího Boha! Ohlašují vám cestu spásy!“ Když to trvalo mnoho dní, Pavel to už nemohl snést, a tak se obrátil a řekl tomu duchu: „Přikazuji ti ve jménu Ježíše Krista, vyjdi z ní!“ V tu chvíli byl pryč.  Když její páni uviděli, že jejich naděje na další zisk je pryč, chopili se Pavla a Silase a táhli je na náměstí před úřad. Přivedli je k městským správcům a řekli: „Tito lidé bouří naše město! Jakožto Židé hlásají zvyky, které jsou pro nás Římany nepřijatelné a nepřípustné!“  A když se proti nim postavil i srocený dav, úředníci jim strhali šaty a nařídili, ať jsou zbiti holemi. Po mnoha ranách je vsadili do vězení a žalářníkovi přikázali, aby je přísně hlídal. Ten je podle rozkazu vsadil do nejhlubší cely a nohy jim sevřel kládou.  Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali chvály Bohu a vězňové jim naslouchali. Vtom nastalo tak veliké zemětřesení, že se vězení otřáslo v základech. Všechny dveře se hned otevřely a všem spadly okovy. Žalářník se probudil, a když uviděl dveře vězení otevřené, vytáhl meč a chtěl se zabít v domnění, že vězňové utekli. Pavel však hlasitě vykřikl: „Neubližuj si! Všichni jsme tu!“  Žalářník si řekl o světlo, vběhl dovnitř a rozechvěn padl před Pavlem a Silasem na kolena. Pak je vyvedl ven a ptal se: „Pánové, co mám dělat, abych byl spasen?“  Odpověděli: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům!“ Potom přinesli Pánovo slovo jemu i všem u něj doma. (Ještě v tu noční hodinu je totiž vzal k sobě, aby jim omyl rány.) Hned nato se dal s celou svou domácností pokřtít. Uvedl je do svého domu, prostřel stůl a radoval se, že s celou domácností uvěřil Bohu.  Když se rozednilo, poslali městští správci biřice se vzkazem: „Propusť ty lidi!“ Žalářník tedy Pavlovi řekl: „Správci vzkázali, že máte být propuštěni. Pojďte ven a odejděte v pokoji.“  Pavel však odpověděl: „Zbili nás veřejně. Potom nás, římské občany, bez soudu vsadili do vězení – a teď nás chtějí vyhnat potají? To tedy ne! Ať přijdou a vyvedou nás sami!“  Biřicové to šli vyřídit městským správcům. Když uslyšeli, že to jsou římští občané, polekali se a šli je prosit za odpuštění. Vyvedli je ven a prosili je, ať opustí město. Pavel a Silas tedy vyšli z vězení, přišli k Lydii, kde se uviděli s bratry, povzbudili je a odešli.

Tesalonika (Skutky 17.kapitola)

Přes Amfipolis a Apolonii pak přišli do Tesaloniky, kde byla židovská synagoga. Pavel tam podle svého zvyku šel a po tři soboty k nim promlouval z Písem. Vysvětloval a dokazoval jim, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých a že „toto je Mesiáš: Ježíš, kterého vám kážu!“ Někteří z nich se dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi, stejně jako veliké množství bohabojných Řeků i nemálo předních žen.  Ostatních Židů se ale zmocnila žárlivost. Sehnali nějaké pouliční povaleče, vyvolali srocení davu, vzbouřili město a přitáhli k Jásonovu domu. Hledali tam Pavla a Silase, aby je mohli odvést před lidový soud. Když je však nenašli, odvlekli Jásona a některé bratry k městským radním s křikem: „Tito lidé rozvracejí celý svět! Teď přišli sem a Jáson je přijal! Ti všichni porušují císařské nařízení, protože se hlásí k jinému králi – Ježíšovi!“  Ta slova dav i městské radní vylekala. Když ale Jáson a ostatní složili záruku, propustili je.

Beroa (Skutky 17.kapitola)

Bratři pak hned v noci vyslali Pavla i Silase do Beroje. Také tam po svém příchodu navštívili židovskou synagogu. Tito Židé však byli ušlechtilejší než tesaloničtí. Přijali Slovo s velikou dychtivostí a každý den zkoumali Písma, zda je to všechno opravdu tak. Mnozí z nich pak uvěřili, stejně jako nemálo vážených řeckých žen a mužů.  Když se ale Židé z Tesaloniky dozvěděli, že Pavel káže Boží slovo i v Beroji, přišli také tam a začali podněcovat a bouřit davy. Bratři proto Pavla hned poslali k moři, ale Silas a Timoteus tam zůstali. Ti, kdo Pavla doprovázeli, ho dovedli až do Athén. Odtud se vrátili se vzkazem pro Silase a Timotea, aby co nejrychleji přišli za Pavlem.

Athény (Skutky 17.kapitola)

Když na ně Pavel čekal v Athénách a viděl, jak je to město plné model, jeho duch se bouřil. Diskutoval tedy s Židy i bohabojnými Řeky v synagoze a každý den také s lidmi, které potkával na náměstí. Debatovali s ním rovněž někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni říkali: „Co nám chce ten žvanil povídat?“ a jiní: „Zdá se být zvěstovatelem cizích božstev!“ (Kázal jim totiž Ježíše a vzkříšení z mrtvých.)  Chopili se ho a vyvedli na Areopag se slovy: „Mohli bychom vědět, jaké nové učení to hlásáš? Zní nám to nějak zvláštně, a tak chceme vědět, co to má být.“ (Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývali, se totiž nezabývali ničím jiným, než aby říkali nebo poslouchali něco nového.)  Pavel se postavil doprostřed Areopagu a řekl: „Athéňané, vidím, že jste v každém ohledu velmi nábožní lidé. Když jsem se tu procházel a pozoroval vaše náboženství, našel jsem také oltář, na němž je napsáno: NEZNÁMÉMU BOHU. Nuže, koho ctíte, aniž ho znáte, toho vám zvěstuji.  Bůh, který stvořil svět i všechno v něm, je Pánem nebe i země. Nebydlí v chrámech udělaných rukama ani si nedává lidskýma rukama sloužit, jako by něco potřeboval, protože sám všem dává život i dech a všechno. Z jednoho člověka učinil celé lidstvo, aby žilo na celém zemském povrchu. Vyměřil jim určená období a hranice jejich života, aby hledali Boha, zda by se ho snad mohli dotknout a nalézt ho – ačkoli není daleko od žádného z nás. ‚Vždyť jím žijeme, hýbeme se a trváme.‘ Jak řekli někteří z vašich básníků: ‚Jsme přece jeho rodina.‘  Když tedy jsme Boží rodina, nemůžeme si myslet, že by se božská bytost mohla podobat zlatu, stříbru nebo kameni, výtvoru lidské zručnosti a důvtipu. Bůh ale přehlédl časy této nevědomosti a nyní ukládá všem lidem všude, aby činili pokání. Určil totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil, o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z mrtvých.“  A jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali posmívat, ale jiní řekli: „Poslechneme si to od tebe někdy jindy.“ Tehdy je Pavel opustil. Někteří se ale k němu připojili a uvěřili; mimo jiné i Dionýsios Areopagita, žena jménem Damaris a ještě další. 

Korint (Skutky 18.kapitola)

Potom se Pavel vydal z Athén do Korintu. Tam se setkal s jedním Židem jménem Akvila, původem z Pontu, který se s manželkou Priscillou nedávno přistěhoval z Itálie (císař Klaudius totiž nařídil, že všichni Židé musí opustit Řím). Pavel se k nim přidal, protože jeho řemeslem, stejně jako jejich, bylo šití stanů. Bydlel tedy a pracoval u nich a každou sobotu hovořil v synagoze a přesvědčoval Židy i Řeky.  Když pak z Makedonie dorazili Silas a Timoteus, Pavel se zcela oddal kázání Slova a dokazoval Židům, že Ježíš je Mesiáš. Když mu však odporovali a rouhali se, setřásl si prach z pláště se slovy: „Vaše krev na vaši hlavu, já jsem od ní čistý! Od této chvíle půjdu k pohanům.“  Odešel odtud a vstoupil do domu jistého bohabojného muže jménem Titus Justus, jehož dům sousedil se synagogou. Krispus, představený synagogy, pak s celou svou domácností uvěřil Pánu. Stejně tak mnozí Korinťané, kteří naslouchali Pavlovi, uvěřili a dali se pokřtít.  Jedné noci Pán řekl Pavlovi ve vidění: „Neboj se, mluv a nemlč! Já jsem s tebou a nikdo se tě ani nedotkne, aby ti ublížil. Mnozí v tomto městě totiž patří mně.“ A tak tu Pavel zůstal půldruhého roku a vyučoval mezi nimi Boží slovo.  Když se však řeckým prokonzulem stal Gallio, Židé se svorně postavili proti Pavlovi a přivedli ho před soud s žalobou: „Tento muž navádí lidi, aby ctili Boha v rozporu se Zákonem!“  Pavel se chystal něco říci, ale Gallio se obrátil k Židům: „Ach, vy Židé! Kdyby šlo o nějaké bezpráví nebo vážný zločin, měl bych důvod vás vyslechnout. Když se ale přete o slovech a jménech a o vašem Zákoně, vyřešte si to sami. Já takové věci soudit nehodlám!“ A s tím je vyhnal ze soudní síně.  Všichni se pak vrhli na představeného synagogy Sostena a bili ho přímo před soudem, ale Gallio na to vůbec nedbal.

Návrat do Antiochie a třetí cesta (Skutky 18.kapitola)

Když tam Pavel pobyl ještě nějakou dobu, rozloučil se s bratry a vyrazil s Priscillou a Akvilou na zpáteční cestu do Sýrie. V Kenchrejích si kvůli slibu, který složil, dal ostříhat vlasy. Když dorazil do Efesu, nechal je oba tam; sám šel do synagogy a hovořil se Židy. Přemlouvali ho, aby ještě nějaký čas zůstal, ale on nesvolil. Při loučení jim řekl: „Bude-li Bůh chtít, znovu se k vám vrátím.“ Vyplul z Efesu a poté, co přistál v Cesareji, se vydal do Jeruzaléma. Tam pozdravil církev a odešel do Antiochie.  Když tam strávil nějaký čas, vypravil se znovu na cestu. Postupně procházel Galacii a Frygii a posiloval všechny učedníky.  Do Efesu zatím přišel jeden Žid jménem Apollo, výmluvný muž a znalec Písma, původem z Alexandrie. Byl obeznámen s Pánovou cestou, a tak vroucně mluvil a přesně učil o Ježíši. Znal však jenom Janův křest. Když začal směle mluvit v synagoze, uslyšeli ho Priscilla s Akvilou, vzali ho k sobě a vysvětlili mu Boží cestu ještě přesněji.  Apollo se potom chtěl vydat do Řecka, a tak ho bratři povzbudili a napsali učedníkům, aby ho přijali. Když tam dorazil, velmi prospěl těm, kdo z Boží milosti uvěřili. Mocně totiž překonával Židy, když veřejně dokazoval z Písma, že Ježíš je Mesiáš.

Pavel v Efesu (Skutky 19.kapitola)

Zatímco byl Apollo v Korintu, Pavel prošel hornatým vnitrozemím a dorazil do Efesu, kde nalezl nějaké učedníky. Zeptal se jich: „Přijali jste Ducha svatého, když jste uvěřili?“  „Nikdy jsme o Duchu svatém ani neslyšeli,“ řekli mu na to.  „Jak jste tedy byli pokřtěni?“ ptal se.  „Janovým křtem,“ odpověděli.  Pavel jim řekl: „Jan svým křtem vedl lidi k pokání a vyzýval je k víře v toho, který měl přijít po něm – v Ježíše.“  Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jménu Pána Ježíše. Když pak na ně Pavel položil ruce, sestoupil na ně Duch svatý, takže začali mluvit v jiných jazycích a prorokovat. Těch mužů bylo celkem asi dvanáct.  Pavel pak šel do synagogy a tři měsíce tam směle mluvil; hovořil s lidmi a přesvědčoval je o Božím království. Když však někteří zatvrzele odmítali víru a veřejně tu Cestu haněli, Pavel se od nich odvrátil. Odvedl učedníky s sebou a každý den pak promlouval v posluchárně jistého Tyranna. To se dělo po dva roky, takže všichni obyvatelé Asie, jak Židé, tak Řekové, slyšeli Pánovo slovo.  Bůh konal skrze Pavlovy ruce neobyčejné zázraky. Lidé dokonce odnášeli šátky a zástěry z jeho těla na nemocné; nemoci je opouštěly a zlí duchové vycházeli.  Nějací potulní židovští zaklínači se pak pokusili vzývat jméno Pána Ježíše nad těmi, kdo měli zlé duchy: „Zaklínáme vás Ježíšem, kterého káže Pavel!“ Tak to dělalo sedm synů židovského vrchního kněze Skévy. Zlý duch jim odpověděl: „Ježíše znám, o Pavlovi vím, ale kdo jste vy?“ A ten člověk, ve kterém byl zlý duch, se na ně vrhl, přemohl je a zbil tak, že z toho domu utekli nazí a zranění.  Když se to rozneslo mezi všemi Židy i Řeky bydlícími v Efesu, na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké vážnosti. Mnozí z těch, kdo uvěřili, pak přicházeli a vyznávali a odhalovali své praktiky. Také mnozí z těch, kteří se zabývali magií, přinášeli své knihy a přede všemi je pálili. Když pak spočítali jejich cenu, zjistili, že stály padesát tisíc stříbrných. Tak se mocně šířilo Pánovo slovo a rozmáhalo se.

Efeská Artemis (Skutky 19.kapitola)

Po těchto událostech se Pavel veden Duchem rozhodl, že se přes Makedonii a Řecko vydá do Jeruzaléma. „Až tam pobudu,“ řekl, „musím se také podívat do Říma.“ Dva ze svých pomocníků, Timotea a Erasta, tehdy poslal do Makedonie, ale sám zůstal ještě načas v Asii.  Někdy v té době nastal kvůli té Cestě nemalý rozruch. Jeden stříbrotepec jménem Demetrios totiž vyráběl stříbrné napodobeniny Artemidina chrámu, což řemeslníkům přinášelo nemalý výdělek. Svolal je tedy stejně jako výrobce z příbuzných oborů a promluvil k nim: „Pánové, víte, že z tohoto řemesla pramení náš blahobyt. Jak ale vidíte a slyšíte, onen Pavel přesvědčil a odvrátil veliké množství lidí nejen v Efesu, ale skoro po celé Asii. Že prý ‚bohové vyrobení rukama nejsou žádní bohové!‘ Nejenže je tím ohrožena pověst našeho řemesla; hrozí také, že chrám veliké bohyně Artemis už nebude nic znamenat, a tak se sníží věhlas té, kterou ctí celá Asie a celý svět!“  Když to uslyšeli, popadl je hněv a začali křičet: „Veliká je efeská Artemis!“ Město zachvátil zmatek. Všichni se společně hnali do divadla a vlekli s sebou Pavlovy společníky na cestách, Makedonce Gaia a Aristarcha. Pavel chtěl vyjít k lidu, ale učedníci ho nenechali. Také někteří jeho přátelé z asijských nejvyšších kruhů mu naléhavě vzkazovali, ať se neodvažuje do divadla.  Tam jedni křičeli to, druzí ono, ve shromáždění vládl zmatek a mnozí ani nevěděli, proč se sešli. Z davu pak vytáhli jistého Alexandra, který zastupoval Židy. Alexandr pokynul rukou a chtěl před lidem pronést obhajobu. Jakmile však poznali, že je to Žid, všichni začali jednohlasně křičet: „Veliká je efeská Artemis!“ Trvalo to asi dvě hodiny.  Městský tajemník pak uklidňoval dav slovy: „Občané Efesu! Kdo by nevěděl, že město Efes je strážcem chrámu veliké Artemis a její sochy spadlé z nebe? Tyto věci jsou nepopiratelné, a tak je třeba, abyste zachovali klid a neprovedli nic unáhleného. Přivedli jste sem tyto muže, ti se však nedopustili žádné svatokrádeže ani rouhání proti vaší bohyni. Chce-li Demetrios a ostatní řemeslníci někoho žalovat, od toho jsou tu veřejné soudy a místodržitelé. Tam ať se soudí. Máte-li nějaké další požadavky, budou projednány v zákonném shromáždění. Hrozí nám totiž, že kvůli dnešku budeme obviněni ze vzpoury. Pro toto srocení není žádný důvod a nevíme, jak bychom je mohli obhájit.“ A po těchto slovech shromáždění rozpustil.

V Makedonii, Řecku a Asii (Skutky 20.kapitola)

Jakmile to pozdvižení skončilo, Pavel svolal učedníky, rozloučil se s nimi a vyrazil do Makedonie. Prošel ty kraje, mnohokrát povzbudil místní učedníky a dorazil do Řecka, kde strávil tři měsíce. Potom se chystal odplout do Sýrie, ale kvůli židovským úkladům se rozhodl vrátit přes Makedonii. Doprovázeli ho:  Sopater z Beroje,  Aristarchos a Sekundus z Tesaloniky,  Gaius a Timoteus z Derbe  a Tychikos a Trofimos z Asie.  Ti šli napřed a čekali v Troadě na nás, kteří jsme po Svátku nekvašených chlebů vypluli z Filip. Během pěti dnů jsme dorazili k nim do Troady a strávili jsme tam týden.  Když jsme se prvního dne po sobotě sešli k lámání chleba, Pavel k nim mluvil, a protože se druhý den chystal odejít, protáhl svou řeč až do půlnoci. V horní místnosti, kde se shromáždili, svítilo hodně lamp. Jeden mladík jménem Eutychus seděl v okně a při Pavlově dlouhé řeči se o něj pokoušel hluboký spánek. Nakonec ho spánek přemohl a on spadl z třetího poschodí dolů. Když ho zvedli, byl mrtev. Pavel sešel dolů a objal jej; potom ho vzal do náruče a řekl: „Buďte klidní, je v něm život!“ Pak vystoupil nahoru, lámal chléb a po jídle ještě dlouho mluvil, až do rána, kdy odešel. Toho chlapce pak přivedli živého a byli nesmírně potěšeni.  My ostatní jsme vyrazili napřed. Vypluli jsme na lodi k Assu, kde jsme měli přibrat Pavla; přál si tam totiž jít sám pěšky. Když jsme se v Assu setkali, vzali jsme ho na palubu a připluli do Mitylény. Odtud jsme pokračovali dál a druhého dne jsme se přiblížili k ostrovu Chios. Nazítří jsme připluli k Sámu a dalšího dne jsme dorazili do Milétu. Pavel se totiž rozhodl minout Efes, aby se v Asii nezdržel. Spěchal do Jeruzaléma, kam se chtěl dostat pokud možno na den Letnic.

Pavel se loučí (Skutky 20.kapitola)

Z Milétu poslal zprávu do Efesu a zavolal k sobě starší církve. Když k němu přišli, řekl jim: „Sami víte, jak jsem strávil všechen čas, kdy jsem byl s vámi, od prvního dne, kdy jsem přišel do Asie: Jak jsem sloužil Pánu se vší pokorou, v slzách a uprostřed mnoha zkoušek, které mě potkaly kvůli židovským úkladům; jak jsem vám nezamlčel nic užitečného, ale kázal vám a učil veřejně i po domech; jak jsem Židům i Řekům vydával svědectví o pokání k Bohu a o víře v našeho Pána Ježíše.  Teď ale jdu, puzen Duchem, do Jeruzaléma. Nevím, co mě tam čeká, ačkoli mi Duch svatý v každém městě potvrzuje, že mě čekají pouta a soužení. Já však na to nedbám; v životě mi nejde o nic víc, než abych dokončil svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše: abych byl svědkem evangelia o Boží milosti.  Teď vím, že nikdo z vás, mezi nimiž jsem chodil a kázal o Božím království, mě už nikdy neuvidí. Proto před vámi dnešní den prohlašuji, že jsem čistý od krve všech, neboť jsem nic nezamlčel, ale oznámil vám veškerou Boží vůli. Dbejte tedy na sebe i na celé stádo, jehož správci vás Duch svatý ustanovil, abyste pásli Boží církev, kterou vykoupil svou vlastní krví. Vím, že po mém odchodu mezi vás přijdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I z vás samotných povstanou lidé, kteří budou překrucovat pravdu, aby strhli učedníky za sebou. Proto bděte a pamatujte, že jsem po tři roky dnem i nocí bez přestání v slzách napomínal jednoho každého z vás.  Teď vás tedy svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vybudovat vás a dát vám dědictví mezi všemi posvěcenými. Od nikoho jsem nechtěl stříbro, zlato ani šaty. Sami víte, že jsem těmato rukama vydělával na potřeby své i svých společníků. Tím vším jsem vám ukázal, že máme poctivě pracovat, pomáhat slabým a pamatovat na slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Požehnanější je dávat než dostávat.‘“  Po těch slovech s nimi všemi poklekl a modlil se. Všichni se dali do velikého pláče, objímali Pavla a líbali ho. Nejvíce se rmoutili nad jeho slovy, že už ho nikdy neuvidí. Tak ho doprovázeli až k lodi.

Připraven zemřít (Skutky 21.kapitola)

Když jsme se konečně rozloučili, zvedli jsme kotvy a vypluli přímým směrem na ostrov Kós. Druhý den jsme dorazili na Rhodos a odtud do Patary. Tam jsme našli loď, která plula do Fénicie, nalodili se a vypluli. Přiblížili jsme se na dohled ke Kypru, nechali jej vlevo a plavili se dál do Sýrie. Když jsme pak přistáli v Týru, kde měla loď vyložit náklad, vyhledali jsme místní učedníky a týden u nich zůstali. Ti Pavla skrze Ducha varovali, ať nechodí do Jeruzaléma. Když jsme po týdnu měli pokračovat v cestě, všichni nás i s ženami a dětmi vyprovodili za město, kde jsme na břehu poklekli a modlili se. Po rozloučení jsme nastoupili na loď a oni se vrátili domů.  Z Týru jsme zamířili do Ptolemaidy, kde naše plavba skončila. Pozdravili jsme bratry a strávili s nimi jeden den. Nazítří jsme pokračovali pěšky do Cesareje. Navštívili jsme evangelistu Filipa (jednoho z oněch sedmi) a zůstali u něj v domě. Filip měl čtyři mladé dcery, které prorokovaly.  Když jsme tam strávili několik dní, dorazil z Judska jeden prorok jménem Agabos. Přišel k nám, vzal Pavlův pás a svázal si ruce i nohy se slovy: „Tak praví Duch svatý: Muže, jemuž patří tento pás, takto spoutají židovští vůdci v Jeruzalémě a vydají ho do rukou pohanů.“ Když jsme to uslyšeli, prosili jsme ho spolu s místními učedníky, ať nechodí do Jeruzaléma.  „K čemu ten pláč?“ odpověděl Pavel. „Proč mi lámete srdce? Pokud jde o mě, jsem připraven nejen být svázán, ale také v Jeruzalémě zemřít pro jméno Pána Ježíše!“ Protože se ale nedal přesvědčit, nechali jsme toho se slovy: „Děj se vůle Páně!“

Pavel v Jeruzalémě (Skutky 21.kapitola)

Po několika dnech jsme byli připraveni, a tak jsme se vydali vzhůru do Jeruzaléma. Několik učedníků z Cesareje šlo s námi, aby nás dovedli k jistému Mnásonovi z Kypru, dávnému učedníkovi, u něhož jsme měli být ubytováni.  Když jsme došli do Jeruzaléma, bratři nás tam vřele přijali. Druhého dne šel Pavel s námi k Jakubovi, kde se shromáždili všichni starší. Pavel je pozdravil a vyprávěl jim postupně všechno, co Bůh skrze jeho službu vykonal mezi pohany.  Když to uslyšeli, vzdali slávu Bohu. Potom mu řekli: „Vidíš, bratře, kolik tisíc Židů už uvěřilo, a ti všichni jsou horliví milovníci Zákona. O tobě ale mají zprávy, že učíš všechny Židy mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše. Prý je navádíš, aby nedávali obřezat své syny a nezachovávali naše zvyky. Co s tím? Určitě se doslechnou, že jsi přišel. Udělej tedy, co ti říkáme: Máme tu čtyři muže, kteří na sebe vzali slib. Podrob se spolu s nimi očistnému obřadu a zaplať za ně, co je potřeba, aby si oholili hlavy. Tak všichni poznají, že na těch zprávách o tobě nic není a že naopak žiješ řádně a zachováváš Zákon. Pokud jde o věřící z pohanů, těm jsme napsali rozhodnutí, ať se vyhýbají masu obětovanému modlám, dále krvi, masu zardoušených zvířat a smilstvu.“

Zatčen v Chrámu (Skutky 21.kapitola)

Druhého dne se tedy Pavel spolu s oněmi muži podrobil očistnému obřadu. Potom šel do chrámu ohlásit, kdy uplyne doba jejich očišťování a za každého z nich bude přinesena oběť.  Když už těch sedm dní mělo uplynout, uviděli ho v chrámu Židé z Asie. Vzbouřili všechen lid a vrhli se na něj s křikem: „Izraelité, pomozte! To je ten člověk, který všude všechny učí proti tomuto lidu, Zákonu i tomuto místu! Navíc ještě do chrámu přivedl Řeky, aby toto svaté místo poskvrnil!“ (Předtím s ním totiž ve městě viděli Trofima z Efesu a domnívali se, že ho Pavel přivedl do chrámu.)  Byl z toho rozruch po celém městě. Lidé se sběhli, chopili se Pavla a táhli ho ven z chrámu. Dveře se za ním ihned zavřely. Už se ho chystali zabít, když k veliteli římské posádky dorazila zpráva, že se celý Jeruzalém bouří. Ihned vzal vojáky a setníky a seběhl k nim. Jakmile uviděli velitele s vojáky, přestali Pavla bít. Velitel přistoupil, zatkl ho a dal ho spoutat dvěma řetězy. Potom se ptal, kdo to je a co udělal. V davu však jedni křičeli to a druzí ono. Nemohl kvůli hluku zjistit nic jistého, a tak poručil, ať ho odvedou do pevnosti. Po schodišti ho vojáci kvůli násilí davu museli nést. Šla za ním totiž spousta lidí a křičeli: „Pryč s ním!“  Když už měl být Pavel zaveden do pevnosti, oslovil velitele: „Mohu s tebou mluvit?“  „Ty umíš řecky?“ odpověděl velitel. „Takže ty nejsi ten Egypťan, který nedávno vzbouřil a odvedl na poušť ty čtyři tisíce hrdlořezů?“  „Jsem Žid z Tarsu v Kilikii, občan onoho významného města,“ odvětil Pavel. „Proto tě žádám, dovol mi promluvit k lidu.“

Jsem Žid (Skutky 21.kapitola)

Pavel se s velitelovým svolením postavil na schodišti a pokynul rukou lidu. Když se rozhostilo ticho, promluvil k nim hebrejsky:  „Bratři a otcové, vyslechněte prosím mou obhajobu před vámi!“ Když uslyšeli, že k nim mluví hebrejsky, ztišili se ještě více.  Pavel pokračoval: „Jsem Žid narozený v kilikijském Tarsu, ale vychovaný zde v tomto městě. Zákonu našich otců jsem byl vyučen v největší přísnosti u nohou Gamalielových a byl jsem horlivcem pro Boha, jako jste dodnes vy všichni. Tu Cestu jsem pronásledoval až k smrti. Zatýkal jsem muže i ženy a dával je do vězení, jak může dosvědčit i velekněz a všichni starší. Od nich jsem také přijal dopisy pro naše bratry v Damašku, kam jsem se vypravil, abych i tamější přívržence přivedl v poutech do Jeruzaléma k potrestání.  Když už jsem se cestou blížil k Damašku, okolo poledne mě náhle obklopilo veliké světlo z nebe. Padl jsem na zem a uslyšel hlas: ‚Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?‘ Zeptal jsem se: ‚Kdo jsi, Pane?‘ a on odpověděl: ‚Já jsem Ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.‘ Moji společníci viděli světlo; hlas, který ke mně mluvil, ale neslyšeli. Zeptal jsem se: ‚Pane, co mám dělat?‘ a Pán mi řekl: ‚Vstaň a jdi do Damašku; tam se dozvíš všechno, co máš dělat.‘ Byl jsem oslepen jasem toho světla, a tak mě moji společníci museli do Damašku odvést za ruku.  Jistý Ananiáš, zbožný stoupenec Zákona s dobrou pověstí u všech místních Židů, přišel za mnou. Postavil se ke mně a řekl: ‚Bratře Saule, prohlédni!‘ Hned v tu chvíli jsem ho uviděl a on řekl: ‚Bůh našich otců tě vyvolil, abys poznal jeho vůli, spatřil jeho Spravedlivého a uslyšel hlas z jeho úst. Přede všemi lidmi mu budeš svědkem toho, co jsi viděl a slyšel. Na co ještě čekáš? Vstaň, pokřti se, smyj své hříchy a vzývej jeho jméno!‘  Potom jsem se vrátil do Jeruzaléma. Při modlitbě jsem v chrámu upadl do vytržení a viděl jsem Pána. Řekl mi: ‚Pospěš si! Rychle opusť Jeruzalém, neboť tvé svědectví o mně tu nepřijmou.‘ Namítl jsem: ‚Pane, oni vědí, že jsem v synagogách zatýkal a bičoval ty, kdo věřili v tebe. Když byla prolévána krev tvého svědka Štěpána, stál jsem tam, schvaloval to a hlídal pláště těch, kdo ho zabíjeli.‘ Na to mi Pán řekl: ‚Jen jdi. Pošlu tě k dalekým národům.‘“

Římský občan (Skutky 22.kapitola)

Až po to slovo mu naslouchali. Teď ale začali křičet: „Pryč s ním ze světa! Nemá právo žít!“ Když takto křičeli, rvali si pláště a házeli do vzduchu prach, velitel ho nechal odvést do pevnosti. Nařídil, ať ho vyslýchají bičováním, aby zjistil, proč na něj tolik křičeli. Poté, co ho připoutali řemeny, Pavel oslovil velícího setníka: „Vy smíte bičovat římského občana – navíc bez soudu?“  Jakmile to setník uslyšel, odešel to ohlásit veliteli: „Dej si pozor, co děláš. Ten člověk je římský občan!“  Velitel se šel Pavla zeptat: „Pověz mi, ty jsi římský občan?“  „Ano,“ odpověděl Pavel.  Velitel mu řekl: „Já jsem získal občanství za spoustu peněz!“  „Já jsem se tak už narodil,“ odpověděl Pavel.  Ti, kdo ho měli vyslýchat, od něj okamžitě ustoupili. I velitel dostal strach, když si uvědomil, že nechal spoutat římského občana.

Před Veleradou (Skutky 22.kapitola)

Velitel chtěl zjistit, z čeho přesně jej Židé obviňují. Nazítří ho proto nechal vyvést z vězení a nařídil, ať se sejdou vrchní kněží i celá Velerada. Pak přivedl Pavla a postavil ho před ně.  Pavel se pozorně rozhlédl po Veleradě a řekl: „Bratři, v každém ohledu mám čisté svědomí; až dodneška jsem se řídil Božími zákony.“  Velekněz Ananiáš hned přikázal těm, kdo stáli u něj, aby ho bili přes ústa. Pavel mu odpověděl: „Tebe bude bít Bůh, ty zbílená stěno! Sedíš tu, abys mě soudil podle Zákona, a proti Zákonu mě nařizuješ bít?!“  Ti, kdo stáli u něj, mu řekli: „Ty spíláš Božímu veleknězi?“  „Nevěděl jsem, bratři, že je to velekněz,“ odpověděl Pavel. „Je přece psáno: ‚Vůdci svého lidu nespílej.‘“  Pavel věděl, že ve Veleradě je jedna strana saduceů a druhá farizeů, a tak zvolal: „Bratři, já jsem farizeus, farizeův syn. Stojím před soudem kvůli naději zmrtvýchvstání!“ Jakmile to řekl, farizeové se začali se saduceji hádat, a tak se shromáždění rozdělilo. (Saduceové totiž tvrdí, že není žádné vzkříšení ani anděl nebo duch, ale farizeové to obojí vyznávají.)  Strhl se veliký křik. Z farizejské strany povstali někteří znalci Písma a bojovali za něj: „Nenašli jsme na něm nic zlého. Co když k němu mluvil duch nebo anděl?“ Hádka narůstala tak, že se velitel začal obávat, aby Pavla neroztrhali. Poručil tedy vojákům, ať jdou dolů, vyrvou jim ho a odvedou do pevnosti.  Tu noc před ním stanul Pán. „Buď statečný,“ řekl mu. „Jako jsi o mně svědčil v Jeruzalémě, musíš svědčit i v Římě.“

Spiknutí (Skutky 23.kapitola)

Když se rozednilo, někteří Židé se spolčili a zapřísáhli se, že nebudou jíst ani pít, dokud Pavla nezabijí. Těch spiklenců bylo nejméně čtyřicet. Přišli k vrchním kněžím a starším a řekli: „Složili jsme přísahu, že se nedotkneme jídla, dokud nezabijeme Pavla. Vy teď spolu s Veleradou vzkažte veliteli, ať ho přivede k vám, jako byste chtěli jeho věc důkladněji prozkoumat. Ještě než k vám dojde, jsme připraveni ho zabít.“  O té léčce se však doslechl syn Pavlovy sestry. Vydal se tedy za Pavlem do pevnosti a pověděl mu to. Pavel pak k sobě zavolal jednoho ze setníků a řekl mu: „Vezmi toho mladíka k veliteli. Má pro něj zprávu.“  Setník ho dovedl za velitelem s hlášením: „Vězeň Pavel mě zavolal a požádal, abych k tobě přivedl tohoto mladíka, že ti má něco říci.“  Velitel ho vzal za ruku, poodešel s ním stranou a ptal se: „Co mi chceš povědět?“  Mladík mu řekl: „Židé se dohodli, že tě požádají, abys zítra přivedl Pavla do Velerady, jako by chtěli jeho věc důkladněji prozkoumat. Ty jim ale nevěř! Číhá na něj nejméně čtyřicet mužů, kteří se zapřisáhli, že nebudou jíst ani pít, dokud ho nezabijí. Jsou už připraveni a čekají jen na tvé rozhodnutí!“  Velitel pak mladíka propustil a přikázal mu: „Nikomu neříkej, že jsi mi to prozradil!“

Odeslán do Cesareje (Skutky 23.kapitola)

Zavolal si dva setníky a řekl jim: „Na devátou večer připravte dvě stě vojáků k cestě do Cesareje. Vezměte také sedmdesát jezdců a dvě stě lehkooděnců. Přiveďte mezky pro Pavla a bezpečně ho dopravte k prokurátoru Felixovi.“  Potom napsal dopis tohoto znění:  Klaudius Lysiáš zdraví vznešeného prokurátora Felixe.  Tohoto muže se zmocnili Židé a chtěli ho zabít. Když jsem se dozvěděl, že je to římský občan, zasáhl jsem se svým oddílem a zachránil ho. Protože jsem chtěl zjistit, z čeho jej obviňují, přivedl jsem ho do jejich Velerady. Shledal jsem, že jej obviňují kvůli sporným otázkám jejich Zákona a že nespáchal nic, zač by zasloužil smrt nebo vězení. Když jsem se pak dozvěděl, že se ho chystají úkladně zavraždit, ihned jsem ho odeslal k tobě. Jeho žalobcům jsem přikázal, ať svá obvinění vůči němu přednesou tobě.  Vojáci vzali Pavla a podle rozkazu ho v noci odvedli do Antipatridy. Nazítří se vrátili do pevnosti a zanechali ho v doprovodu jezdců. Ti po příjezdu do Cesareje doručili dopis prokurátorovi a předali mu Pavla. Poté, co si dopis přečetl, zeptal se, z které je provincie. Když zjistil, že z Kilikie, řekl: „Vyslechnu tě, jakmile se dostaví tvoji žalobci.“ Zatím ho nechal hlídat v Herodově paláci.

Souzen před Felixem (Skutky 24.kapitola)

Po pěti dnech do Cesareje dorazil velekněz Ananiáš s některými staršími a s jistým řečníkem Tertullem, aby Pavla obvinili před prokurátorem.  Jakmile byl Pavel předvolán, Tertullus přednesl obžalobu: „Vznešený Felixi! Díky tobě již dlouho zakoušíme pokoj a díky tvé prozíravosti vše v tomto národě spěje k lepšímu, což bezvýhradně a všeobecně přijímáme s nejhlubší vděčností. Abych tě však příliš nezdržoval, prosím, abys nás krátce vyslyšel s vlídností sobě vlastní.  Shledali jsme, že tento muž je nesmírně nebezpečný. Jakožto vůdce té sekty nazaretských vyvolává nepokoje mezi všemi Židy po celém světě. Pokusil se dokonce znesvětit chrám, a tak jsme ho zajali. Když provedeš výslech, sám se budeš moci přesvědčit o všem, z čeho jej žalujeme.“  Židé s tou řečí souhlasili a potvrzovali, že je to pravda.  Prokurátor tedy pokynul k Pavlovi a ten se ujal slova: „Vím, že náš národ spravuješ již řadu let, a tak se budu hájit s klidnou myslí. Jak si můžeš ověřit, v Jeruzalémě, kam jsem přišel uctívat Boha, jsem nepobyl více než dvanáct dní. Nikdo mě neviděl hádat se s někým v chrámu nebo podněcovat davy, ať už v synagogách, nebo ve městě. To, z čeho mě tu obviňují, nemohou nijak prokázat.  Přiznávám však před tebou, že sloužím Bohu našich otců jako stoupenec té Cesty, kterou oni nazývají sektou. Věřím všemu, co je psáno v Zákoně a v Prorocích, a mám v Bohu naději, kterou chovají i oni, že nastane vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých. Proto se snažím, abych měl vždy čisté svědomí před Bohem i před lidmi.  Po letech jsem se vrátil do Jeruzaléma, abych svému národu přinesl dary pro chudé a oběti. Někteří Židé z Asie mě zastihli v chrámu, když jsem se bez davu a hluku podrobil očistnému obřadu. Pokud proti mně něco mají, měli by tu stát před tebou a žalovat mě. Anebo ať řeknou zde tito, jaký zločin na mě našli, když jsem stál před Veleradou. Snad šlo o to jediné, co jsem mezi nimi zvolal: ‚Dnes jsem před vámi souzen kvůli vzkříšení z mrtvých!‘“  Felix (který o té Cestě leccos věděl) pak případ odročil: „Rozhodnu vaši při, až se dostaví velitel Lysiáš.“ Pak poručil setníkovi, který Pavla střežil, ať mu ulehčí vazbu a nikomu z jeho přátel ať nebrání postarat se o něj.  Po několika dnech pak Felix přišel se svou manželkou Drusillou, která byla Židovka. Poslal pro Pavla a vyslechl si ho ohledně víry v Mesiáše. Když ale Pavel mluvil o spravedlnosti, o zdrženlivosti a o nadcházejícím soudu, Felix dostal strach. „Prozatím odejdi,“ řekl mu. „Zavolám si tě, až budu mít čas.“ Přitom ovšem doufal, že mu Pavel nabídne nějaký úplatek. Proto si ho také nechával často zavolat, aby si pohovořili.  Po dvou letech Felixe v úřadu vystřídal Porcius Festus. Felix se ovšem chtěl zavděčit Židům, a tak nechal Pavla ve vězení.

Odvolávám se k císaři! (Skutky 25.kapitola)

Tři dny poté, co se Festus ujal vlády v provincii, vypravil se z Cesareje vzhůru do Jeruzaléma. Vrchní kněží a přední Židé mu tehdy oznámili žalobu proti Pavlovi. Prosili ho a dožadovali se té laskavosti, aby ho nechal poslat do Jeruzaléma (chystali totiž léčku, že ho po cestě zabijí). Festus odpověděl: „Pavel je ve vazbě v Cesareji, kam se sám chystám brzy odjet. Ať se tam vaši zástupci vypraví se mnou, a pokud ten muž provedl něco zlého, ať ho žalují.“  Poté, co mezi nimi strávil osm nebo deset dní, vrátil se do Cesareje. Druhého dne zasedl k soudu a poručil, ať předvedou Pavla. Jakmile se dostavil, obstoupili ho Židé, kteří přišli z Jeruzaléma, a vznášeli proti němu těžká obvinění, která však nemohli dokázat.  Pavel se hájil: „Ani proti židovskému Zákonu ani proti chrámu ani proti císaři jsem se v ničem neprovinil.“  Festus, který se chtěl zavděčit Židům, Pavlovi odpověděl: „Chceš jít do Jeruzaléma a tam být ohledně toho přede mnou souzen?“  Pavel na to řekl: „Stojím před císařským soudem, jemuž podléhám. Židům jsem nijak neublížil, jak sám velmi dobře víš. Jsem-li skutečně vinen a spáchal jsem něco, zač si zasloužím smrt, neodmítám zemřít. Jestliže však na tom, z čeho mě obviňují, nic není, nikdo mě jim nemůže vydat. Odvolávám se k císaři!“  Festus to probral se svými poradci a odpověděl: „K císaři ses odvolal, k císaři půjdeš!“

Festus a Agrippa (Skutky 25.kapitola)

Za několik dní do Cesareje dorazil král Agrippa s Bereniké, aby pozdravili Festa. Zdrželi se tam delší dobu, a tak Festus králi vyprávěl o Pavlově při: „Felix tu zanechal jednoho vězně. Když jsem byl v Jeruzalémě, vrchní kněží a židovští starší mi o něm řekli a žádali jeho odsouzení.  Odpověděl jsem jim, že Římané nemají ve zvyku odsoudit člověka, aniž by obžalovaný stanul svým žalobcům tváří v tvář a dostal možnost hájit se proti jejich obvinění. Jakmile se tu sešli, beze všech odkladů jsem příštího dne zasedl k soudu a poručil, ať toho muže předvedou. Když ale vystoupili jeho žalobci, nevznesli proti němu nějaké těžké obvinění, jak bych očekával. Vedli s ním jen spor o nějakých otázkách toho jejich náboženství a o nějakém mrtvém Ježíši, o kterém Pavel tvrdil, že žije. Protože se v těch věcech nevyznám, navrhl jsem mu, zda by chtěl jít do Jeruzaléma, kde by to mohl soud projednat. Pavel se však odvolal, že chce zůstat ve vazbě až do rozhodnutí Jeho Veličenstva. Nařídil jsem tedy, ať zůstane ve vazbě, dokud ho nepošlu k císaři.“  Agrippa Festovi řekl: „Toho člověka bych si také rád poslechl.“  „Uslyšíš ho zítra,“ odpověděl Festus.

Před králem Agrippou (Skutky 26.kapitola)

Druhého dne přišli Agrippa a Bereniké s veškerou nádherou a spolu s veliteli a význačnými muži města vstoupili do jednací síně. Když byl na Festův rozkaz přiveden Pavel, Festus zahájil: „Králi Agrippo a všichni přítomní, vidíte tu muže, o něhož mě v Jeruzalémě i zde žádala celá židovská obec s křikem, že nesmí zůstat naživu. Shledal jsem, že neprovedl nic, za co by zasloužil smrt, ale když se sám odvolal k Jeho Veličenstvu, rozhodl jsem se ho k němu poslat. Nemám však nic určitého, co bych o něm svému vladaři napsal. Proto jsem ho přivedl před vás a zvláště před tebe, králi Agrippo, abych po tomto slyšení měl co napsat. Zdá se mi totiž nerozumné posílat vězně a neuvést, z čeho je obviněn.“  Potom Agrippa vyzval Pavla: „Smíš promluvit sám za sebe.“ Pavel pokynul rukou a začal svou obhajobu: „Jsem šťasten, králi Agrippo, že se dnes mám hájit proti všem židovským obviněním právě před tebou, zejména proto, že jsi znalcem všech židovských zvyků a záležitostí. Proto tě prosím, vyslechni mě trpělivě.  Všichni Židé vědí, jaký život jsem od mládí vedl, zpočátku v mé vlasti a potom v Jeruzalémě. Znají mě odedávna a kdyby chtěli, mohou dosvědčit, že jsem žil podle nejpřísnějšího proudu v našem náboženství jako farizeus. Teď tu stojím, abych byl souzen kvůli naději v to, co Bůh zaslíbil našim otcům. Dvanáct našich pokolení ustavičně slouží Bohu dnem i nocí v naději, že dosáhnou onoho zaslíbení. Kvůli této naději mě Židé žalují, králi Agrippo! Co je podle vás neuvěřitelného na tom, že Bůh křísí mrtvé?  Sám jsem se ovšem také domníval, že se musím všemožně stavět proti jménu Ježíše Nazaretského, což jsem také v Jeruzalémě dělal. Z pověření vrchních kněží jsem uvěznil mnoho svatých a hlasoval jsem pro jejich smrt. Po všech synagogách jsem je často nechával bičovat a nutil je k rouhání. Ve svém nepříčetném hněvu jsem je začal pronásledovat dokonce i v jiných městech.  Jednou jsem se s plnou mocí a pověřením od vrchních kněží vypravil do Damašku. Cestou jsem, králi, uviděl světlo z nebe. I když to bylo kolem poledne, zářilo jasněji než slunce a obklopilo mě i můj doprovod. Když jsme všichni padli k zemi, uslyšel jsem hlas, který mi hebrejsky řekl: ‚Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? Marně kopeš proti bodcům!‘ Zeptal jsem se: ‚Kdo jsi, Pane?‘ a on řekl: ‚Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Zvedni se však a stůj. Ukázal jsem se ti, abych tě učinil služebníkem a svědkem toho, co jsi viděl, i toho, v čem se ti ještě ukážu. Budu tě vysvobozovat od tohoto lidu i od pohanů, ke kterým tě posílám, abys otvíral jejich oči, aby se obrátili od tmy ke světlu a od satanovy moci k Bohu, aby vírou ve mne přijali odpuštění hříchů a podíl mezi posvěcenými.‘  A tak jsem, králi Agrippo, nebyl neposlušný tomu nebeskému vidění. Začal jsem zvěstovat nejdříve v Damašku, potom v Jeruzalémě, po celé judské zemi a také pohanům, že mají činit pokání, obrátit se k Bohu a svými skutky prokazovat své pokání. To je důvod, proč se mě Židé v chrámu chopili a pokoušeli se mě zabít. Díky Boží pomoci, kterou až dodnes zakouším, tu však stojím a vydávám svědectví malému i velkému. Neříkám nic než to, co předpověděli proroci i Mojžíš: že Mesiáš má trpět, jako první vstát z mrtvých a zvěstovat světlo tomuto lidu i pohanům.“  Festus však Pavlovu obhajobu přerušil: „Pavle, ty šílíš!“ vykřikl. „Tvá veliká učenost tě přivádí k šílenství!“  „Nešílím, vznešený Feste,“ odpověděl Pavel. „Má slova jsou pravdivá a rozumná. Král, před nímž tak otevřeně mluvím, těm věcem dobře rozumí. Jsem si jist, že mu nic z toho neuniklo, neboť se to nedělo někde v ústraní. Věříš prorokům, králi Agrippo? Vím, že věříš.“  „Téměř jsi mě přesvědčil, abych se stal křesťanem,“ odpověděl mu Agrippa.  „Kéž by Bůh dal!“ řekl na to Pavel. „Kéž by ses nejen ty, ale každý, kdo mě dnes slyší, stal ne téměř, ale úplně tím, co já – ovšem bez těchto pout.“  Nato král vstal a s ním i prokurátor a Bereniké a ostatní přísedící. Cestou odtud si povídali: „Ten člověk nedělá nic, zač by si zasloužil smrt nebo vězení!“  Agrippa na to Festovi řekl: „Kdyby se neodvolal k císaři, mohl být propuštěn.“

V mořské bouři (Skutky 27.kapitola)

Jakmile bylo rozhodnuto, že vyplujeme do Itálie, svěřili Pavla s několika dalšími vězni setníku Juliovi z císařského praporu. Nastoupili jsme na adramyttskou loď, která měla plout podél pobřeží Asie, a vypluli jsme. Byl s námi také Makedonec Aristarchos z Tesaloniky.  Druhého dne jsme přistáli v Sidonu. Julius se k Pavlovi choval vlídně a dovolil mu zajít k přátelům, aby se o něj postarali. Když jsme odtud vyrazili, museli jsme kvůli protivětru obeplout Kypr. Míjeli jsme pobřeží Kilikie a Pamfylie až do přistání v lykijské Myře. Tam setník našel alexandrijskou loď mířící do Itálie a přivedl nás na ni.  Řadu dní jsme se plavili pomalu a s obtížemi, až jsme se dostali naproti Knidu. Vítr nám nedovolil pokračovat tím směrem, a tak jsme obepluli Krétu podél Salmony. Po obtížné plavbě kolem pobřeží jsme dorazili na místo zvané Pěkné přístavy poblíž města Lasaia.  Ztratili jsme hodně času; minul už dokonce i Půst a další plavba by byla nebezpečná. Pavel je proto varoval: „Pánové, podle mého by plavba skončila neštěstím a velikou škodou nejen na lodi a nákladu, ale i na našich životech!“ Setník ale více důvěřoval kormidelníkovi a majiteli lodi než Pavlovým slovům. Protože přístav nebyl vhodný k přezimování, většina rozhodla, že odtud vyplují a pokusí se dorazit do Fénixu, kde by mohli přezimovat. Tento krétský přístav byl totiž obrácený k jihozápadu a severozápadu.  Když se zvedl lehký jižní vítr, zdálo se jim, že se mají držet svého předsevzetí. Zvedli kotvy a pluli těsně podél Kréty. Od ostrova ale znenadání udeřil orkán zvaný Euroklydon a opřel se do lodi. Ta mu nemohla čelit, a tak jsme se nechali unášet, až jsme se dostali do závětří jednoho ostrůvku zvaného Kauda. Tam jsme s vypětím sil ovládli vlečný člun a vytáhli ho na palubu. Lodníci pak stáhli loď lany, aby ji zpevnili. Ze strachu, aby nenarazili na Syrtskou mělčinu, spustili vlečnou kotvu a nechali se unášet dál. Bouře námi zmítala tak prudce, že jsme druhého dne začali vyhazovat náklad. Třetího dne jsme vlastníma rukama vyhodili lodní výbavu. Bouře nepřestávala zuřit ani po mnoha dnech. Nebylo vidět slunce ani hvězdy, až se nakonec ztrácela všechna naděje, že se zachráníme.  Když už dlouho ani nemohli jíst, Pavel se postavil doprostřed a řekl: „Pánové, měli jste mě poslechnout. Kdybychom nevypluli z Kréty, ušetřili bychom si toto neštěstí a škodu. Teď vás ale vyzývám, abyste se vzchopili. I když bude loď zničena, nikdo z vás nepřijde o život. Dnes v noci mě navštívil anděl toho Boha, jemuž patřím a sloužím, a řekl mi: ‚Neboj se, Pavle, dostaneš se před císaře. A hle, Bůh se z dobroty k tobě rozhodl zachovat všechny, kdo se plaví s tebou.‘ Proto se vzchopte, pánové! Věřím totiž Bohu, že vše dopadne, jak mi bylo řečeno. Musíme ale narazit na nějaký ostrov.“  Už čtrnáctou noc jsme byli unášeni napříč Adriatikem. Kolem půlnoci měli námořníci dojem, že se blíží země. Spustili olovnici a naměřili dvacet sáhů; o kousek dál ji spustili znovu a naměřili patnáct sáhů. Z obavy, abychom nenarazili na útesy, spustili ze zádi čtyři kotvy a toužebně očekávali den. Tehdy se námořníci pokusili uniknout z lodi. Pod záminkou, že chtějí roztahovat kotvy také z přídi, spustili člun na moře, ale Pavel řekl setníkovi a vojákům: „Pokud nezůstanou na lodi, nezachráníte se!“ Vojáci tedy přesekli lana a nechali člun uplavat.  Před svítáním Pavel všechny vyzýval, aby pojedli: „Dnes je to čtrnáct dní, co samou úzkostí nic nejíte. Proto vás prosím, v zájmu své záchrany něco snězte; nikdo z vás nepřijde ani o vlásek!“ Po těch slovech vzal chléb, přede všemi vzdal díky Bohu, lámal a začal jíst. Všechny to povzbudilo a něco pojedli. (Na lodi nás bylo celkem 276 osob.) Posilněni jídlem pak sypali pšenici do moře, aby odlehčili loď.  Konečně se rozednilo. Nemohli tu zem poznat, ale viděli jakousi zátoku s plochým břehem. Na ten se chtěli pokusit s lodí najet. Odsekli kotvy a nechali je v moři. Uvolnili také provazy u kormidel, přední plachtu napnuli do větru a pustili se ke břehu. V mořské úžině však loď najela na mělčinu. Příď pevně uvízla a nemohla se pohnout, zatímco záď se tříštila pod náporem vln.  Vojáci se rozhodli pobít vězně, aby některý neuplaval a neunikl. Setník jim ale v tom úmyslu zabránil, protože chtěl zachránit Pavla. Nařídil, aby ti, kdo umí plavat, vyskočili první a dostali se ke břehu. Ostatní je měli následovat na prknech nebo jiných troskách lodi. Tak se nakonec všichni v pořádku dostali na břeh.

Na Maltě (Skutky 28.kapitola)

Když jsme se zachránili, zjistili jsme, že se ten ostrov jmenuje Malta. Domorodci se k nám zachovali neobyčejně laskavě. Zapálili oheň a všechny nás k němu pozvali, protože pršelo a bylo chladno. Pavel nasbíral hromadu roští. Když přikládal na oheň, zakousla se mu do ruky zmije unikající před žárem. Když domorodci uviděli, jak mu od ruky visí had, říkali si: „Ten člověk je určitě vrah! Zachránil se z moře, ale Spravedlnost ho nenechala naživu.“ Pavel však hada setřásl do ohně a nic zlého se mu nestalo. Domorodci očekávali, že oteče anebo náhle padne mrtev. Když ale dlouho čekali a viděli, že se mu nic zlého neděje, změnili názor a začali říkat, že je to bůh.  V těch místech měl pozemky přední muž toho ostrova jménem Publius. Ten nás přijal a po tři dny nás přátelsky hostil. Publiův otec byl právě na lůžku sužován horečkou a úplavicí. Pavel ho navštívil, po modlitbě na něj vložil ruce a uzdravil ho. Po té události začali přicházet i ostatní nemocní z toho ostrova a byli uzdravováni. Zahrnuli nás mnoha poctami, a když jsme měli vyplout, naložili nám, co jsme potřebovali.

Konečně Řím (Skutky 28.kapitola)

Po třech měsících jsme odtud vypluli na alexandrijské lodi se znakem Blíženců, která na tom ostrově zůstala přes zimu. Na tři dny jsme zastavili v Syrakusách, odkud jsme pokračovali do Regia. Po jednom dni se zvedl jižní vítr, a tak jsme dalšího dne přistáli v Puteolech. Tam jsme nalezli bratry a na jejich pozvání jsme u nich týden zůstali.  A tak jsme dorazili do Říma. Když o nás uslyšeli tamější bratři, vyšli nám naproti až k Appiově tržišti a další ke Třem krčmám. Jakmile je Pavel uviděl, vzdal díky Bohu a nabyl odvahy. V Římě Pavel dostal povolení bydlet v soukromí s vojákem, který ho hlídal.  Po třech dnech Pavel svolal místní židovské představené. Když se sešli, řekl jim: „Bratři, ačkoli jsem se nijak neprovinil proti našemu lidu ani proti otcovským zvykům, byl jsem v Jeruzalémě zatčen a vydán Římanům. Ti mě po výslechu chtěli propustit s tím, že jsem nespáchal nic, za co bych zasloužil smrt. Židé však byli proti, a tak jsem byl nucen odvolat se k císaři – ovšem ne proto, abych žaloval na svůj národ. Pozval jsem vás tedy, abychom se poznali a promluvili spolu, neboť jsem tímto řetězem spoután kvůli naději Izraele.“  Odpověděli mu: „Nedostali jsme o tobě žádný dopis z Judska a nikdo z bratrů k nám nepřišel se zprávou nebo žalobou na tebe. Chceme si však poslechnout tvé názory; o té sektě totiž víme, že je všeobecně odmítána.“  V den, který mu určili, se jich u něj doma sešlo ještě více. Vykládal jim a svědčil o Božím království a od rána až do večera je z Mojžíšova zákona a Proroků přesvědčoval o Ježíši. Někteří se jeho slovy dali přesvědčit, ale jiní nevěřili. Když se nemohli shodnout a začali se rozcházet, Pavel jim pověděl ještě toto: „Duch svatý správně řekl našim otcům skrze proroka Izaiáše:  ‚Jdi k tomuto lidu a řekni:  Sluchem uslyšíte, ale nepochopíte,  zrakem uvidíte, ale neprohlédnete.  Neboť srdce tohoto lidu ztvrdlo;  ušima ztěžka slyšeli a oči pevně zavřeli,  jen aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli,  srdcem nepochopili a neobrátili se,  abych je nemohl uzdravit.‘  Proto vězte, že Boží spása byla poslána pohanům. Oni uslyší!“  Pavel pak zůstal celé dva roky ve vlastním pronájmu a přijímal všechny, kdo za ním přicházeli. Kázal o Božím království a učil o Pánu Ježíši Kristu se vší smělostí a bez překážek.

Nestydím se za evangelium (Římanům 1.kapitola)

Pavel služebník Krista Ježíše, povolaný apoštol, oddělený pro Boží evangelium, které Bůh skrze své proroky již dávno zaslíbil ve svatých Písmech. Toto evangelium je o jeho Synu – který tělem pocházel z Davidova semene, Duchem svatým však byl Boží Syn, jak se mocně ukázalo jeho vzkříšením z mrtvých – o našem Pánu Ježíši Kristu. Skrze něj a pro jeho jméno se nám dostalo této milosti, totiž apoštolství, aby lidé ze všech národů došli k poslušnosti víry; k nim patříte i vy, povolaní Ježíšem Kristem.  Všem Bohem milovaným povolaným svatým v Římě:  Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.  Především za vás všechny děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista – vždyť o vaší víře mluví celý svět! Bůh, jemuž sloužím svým duchem v evangeliu jeho Syna, je mi svědkem, že se o vás neustále zmiňuji ve svých modlitbách. Stále prosím za to, aby se mi konečně už někdy podařilo přijít z Boží vůle k vám. Toužím se s vámi setkat, abych se s vámi podělil o nějaký duchovní dar k vašemu posílení, to jest, abychom se navzájem povzbudili: vy mojí vírou a já vaší.  Nechci, bratři, abyste nevěděli, že jsem vás už mnohokrát chtěl navštívit (ale dosud mi v tom vždy bylo zabráněno), abych přinesl užitek i mezi vámi tak jako mezi ostatními národy. Jsem dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i prostých, takže pokud jde o mě, jsem odhodlán kázat evangelium i u vás v Římě.  Nestydím se za evangelium – vždyť je to Boží moc ke spasení každého, kdo věří, předně Žida, ale i Řeka. V něm se totiž zjevuje Boží spravedlnost z víry k víře, jak je psáno: „Spravedlivý pak bude žít z víry.“

Lidská zvrácenost (Římanům 1.kapitola)

Z nebe se zjevuje Boží hněv proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svévolně potlačují pravdu. Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné, neboť jim to Bůh odhalil. Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc a božství – lze už od stvoření světa rozumem postřehnout v jeho díle. Nemají tedy výmluvu. Ačkoli Boha poznali, nectili ho jako Boha. Místo aby byli vděční, propadli ve svých myšlenkách marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Prohlašují se za moudré, ale jsou blázni. Slávu nesmrtelného Boha vyměnili za pouhé obrazy smrtelného člověka, ptáků, zvěře i plazů. Bůh je proto vydal nečistotě, po níž v srdci toužili, aby si navzájem prznili těla, když vyměnili Boží pravdu za lež a ctili stvoření a sloužili mu raději nežli Stvořiteli, který je požehnaný navěky. Amen.  Bůh je proto vydal hanebným vášním. Jejich ženy vyměnily přirozené obcování za to, které je proti přírodě. Stejně tak muži opustili přirozené obcování se ženou a vzpláli touhou k sobě navzájem; muži páchají nestydatost s muži a za svou zvrácenost na sebe přivádějí nevyhnutelnou odplatu. Když jim známost Boha nebyla dost dobrá, Bůh je vydal jejich zvrácené mysli, aby dělali, co není správné. Jsou prolezlí nepravostí, podlostí, chamtivostí a záští; jsou plní závisti, vraždychtivosti, svárlivosti, lsti a zlomyslnosti; štváči a pomlouvači, odpůrci Boha, zpupní, arogantní, vychloubační, vynalézaví ve zlu, vzpurní k rodičům; nerozumní, nespolehliví, bezcitní a nemilosrdní. Přestože znají Boží rozsudek smrti nad pachateli těchto věcí, nejenže je sami dělají, ale ještě to ostatním schvalují.

Bůh nikomu nestraní (Římanům 2.kapitola)

Chceš-li však někoho soudit, člověče, věz, že sám nemáš výmluvu, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe – vždyť sám děláš to, co soudíš! Víme, že Boží soud nad pachateli těch věcí se zakládá na pravdě. Myslíš si snad, člověče, že unikneš Božímu soudu, když soudíš druhé, ale sám děláš totéž? Anebo snad podceňuješ bohatství jeho laskavosti, shovívavosti a trpělivosti? Nechápeš, že tě Boží dobrota vede k pokání?  Ty si ale svou tvrdostí a nekajícím srdcem proti sobě hromadíš hněv, který se zjeví v den hněvu a Božího spravedlivého soudu. On „odplatí každému podle jeho skutků“ – těm, kdo vytrvale konají dobro a hledají slávu, čest a nesmrtelnost, věčným životem; těm, kdo ve svém sobectví odmítají pravdu a řídí se nepravostí, však odplatí zuřivým hněvem. Soužení a úzkost čeká duši každého člověka, který koná zlo, předně Žida, ale i Řeka. Každého, kdo koná dobro, předně Žida, ale i Řeka, pak čeká sláva, čest a pokoj. Bůh totiž nestraní nikomu.  Všichni, kdo hřešili bez Zákona, bez Zákona také zahynou; všichni, kdo hřešili pod Zákonem, budou souzeni Zákonem. Před Bohem totiž nejsou spravedliví ti, kdo Zákon slyší, ale ti, kdo Zákon plní. Pohané nemají Zákon, ale když sami přirozeně dělají, co Zákon žádá, pak jsou Zákonem sami sobě. Nemají sice Zákon, ale prokazují působení Zákona zapsaného v jejich srdcích. Dosvědčuje to i jejich svědomí: jejich vlastní myšlenky je někdy obviňují a jindy obhajují. Takto bude podle mého evangelia v onen den Bůh soudit lidská tajemství skrze Krista Ježíše.

Má Žid výhodu? (Římanům 2.kapitola)

Ty si ovšem říkáš Žid, spoléháš na Zákon a chlubíš se Bohem. Znáš jeho vůli a víš, co je správné, neboť se učíš ze Zákona. Pokládáš se za vůdce slepých a světlo zatemněných, vychovatele nevědomých a učitele nedospělých, neboť máš Zákon za ztělesnění poznání a pravdy. Když poučuješ druhého, proč se nepoučíš sám? Kážeš: „Nekraď,“ a přitom sám kradeš? Říkáš: „Necizolož,“ a sám cizoložíš? Štítíš se model, a přitom pácháš svatokrádež? Chlubíš se Zákonem, a přitom zneuctíváš Boha porušováním Zákona? Jak je psáno, „Pohané pohrdají Božím jménem kvůli vám“.  Obřízka má totiž cenu, jen pokud dodržuješ Zákon. Pokud Zákon porušuješ, z tvé obřízky nic nezbylo. Kdyby neobřezaný člověk dodržoval ustanovení Zákona, nebude se mu to počítat za obřízku? Není tělesně obřezán, ale plní Zákon, a tak odsoudí tebe, který i s literou a obřízkou Zákon porušuješ.  Pravý Žid totiž není ten, kdo je jím zjevně, a pravá obřízka není ta zjevná na těle. Skutečným Židem je ten, kdo je jím v nitru a má srdce obřezané Duchem, ne literou. Takový dojde chvály, nikoli od lidí, ale od Boha.  Má tedy Žid nějakou výhodu? Má obřízka nějakou cenu? Každopádně, velikou! Především jim byla svěřena Boží slova. Jistě, někteří z nich byli nevěrní, ale copak jejich nevěrnost může zrušit Boží věrnost? V žádném případě! Ať si je každý člověk lhář, Bůh bude pravdomluvný. Jak je psáno:  „Ve svých výrocích budeš ospravedlněn,  ve svém soudu budeš vítězem.“  Když ale naše nepravost dokazuje Boží spravedlnost, co na to řekneme? Není Bůh (lidsky řečeno) nespravedlivý, když nás trestá svým hněvem? V žádném případě! Vždyť jak by potom Bůh soudil svět? Někdo namítne: „Proč ale mám být souzen jako hříšník, když se mou lží jen potvrzuje Boží pravdomluvnost k jeho slávě?“ To už by se mohlo rovnou říci: „Páchejme zlo, ať přijde dobro.“ Někteří pomlouvači o nás tvrdí, že právě takto mluvíme, ale čeká je spravedlivý trest.

Nikdo není spravedlivý (Římanům 3.kapitola)

Nuže, jsme na tom lépe než pohané? Ani v nejmenším! Právě jsme přece usvědčili Židy i Řeky, že jsou všichni poddaní hříchu. Jak je psáno:  „Nikdo není spravedlivý, není ani jediný;  nikdo nechce porozumět, Bůh nikomu nechybí.  Všichni zabloudili z cesty, dočista se zkazili;  není, kdo by konal dobro, není vůbec žádný.“  „Zející hrob je hrdlo jejich,  nástroje klamu jejich jazyky.  Hadí jed skrývají pod svými rty,  hořké kletby z úst jim tryskají.“  „Prolévat krev spěchají jejich nohy,  zkáza a bída jsou jejich průvodci,  cestu pokoje ale neznají;  na Boží bázeň vůbec nehledí.“  Víme, že cokoli Zákon říká, říká těm, kdo jsou pod Zákonem, aby tak byla zacpána každá ústa a aby byl celý svět vystaven Božímu soudu. Na základě skutků Zákona před ním nebude ospravedlněn nikdo; Zákon totiž přináší jen poznání hříchu.

Víra ospravedlňuje (Římanům 3.kapitola)

Nyní je však mimo Zákon zjevena Boží spravedlnost, kterou Zákon i Proroci dosvědčují – Boží spravedlnost, jež skrze víru v Ježíše Krista přichází ke všem, kdo věří.  Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. Jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši. Jeho určil Bůh za oběť smíření pro ty, kdo věří v jeho krev, aby tak prokázal svou vlastní spravedlnost. Bůh totiž ve své shovívavosti prominul předešlé hříchy, aby nyní prokázal svou spravedlnost, aby se ukázalo, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo věří v Ježíše.  Kde je tedy chlouba? Byla vyloučena. Jakým zákonem? Snad skutků? Nikoli, ale zákonem víry. Máme tedy za to, že člověk je ospravedlňován vírou bez skutků Zákona. Je snad Bůh jen Bohem Židů? Není i Bohem pohanů? Jistěže i pohanů! Je přece jediný Bůh; ten ospravedlní obřezané díky víře a neobřezané skrze víru. Rušíme tedy vírou Zákon? V žádném případě! Naopak, Zákon potvrzujeme.

Abrahamův příklad (Římanům 4.kapitola)

Co na to řekneme? Co získal náš tělesný praotec Abraham? Kdyby byl Abraham uznán za spravedlivého na základě skutků, měl by se čím chlubit, ale ne před Bohem! Co však říká Písmo? „Abraham uvěřil Bohu a to mu bylo počítáno za spravedlnost.“  Ten, kdo koná skutky, nedostává odplatu z milosti, ale z povinnosti. Kdo ale místo skutků věří v Toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se za spravedlnost počítá jeho víra. Vždyť i David blahoslaví člověka, kterému Bůh přičítá spravedlnost bez skutků:  „Blaze těm, jimž byly odpuštěny viny  a jejichž hříchy byly přikryty.  Blaze tomu, jemuž Hospodin  nepočítá jeho hřích!“  Platí toto blahoslavení jen pro obřezané, nebo i pro neobřezané? Říkáme, že Abrahamovi byla jeho víra „počítána za spravedlnost“. Nuže, kdy mu byla počítána? Poté, co byl obřezán, anebo předtím? Nebylo to po obřízce, ale před ní! Znamení obřízky pak přijal jako pečeť spravedlnosti, kterou měl díky víře už před obřezáním. Je tedy otcem všech neobřezaných věřících, kterým je spravedlnost přičtena, a otcem těch obřezaných, kteří nemají jen obřízku, ale také kráčí ve šlépějích víry, kterou měl náš otec Abraham ještě před obřízkou.  Když se Abrahamovi a jeho semeni dostalo zaslíbení, že mu bude patřit svět, nebylo to na základě Zákona, ale na základě spravedlnosti z víry. Kdyby jeho dědici měli být lidé Zákona, byla by ta víra zmařena a zaslíbení zrušeno. Zákon přináší hněv; vždyť kde není Zákon, není přestupek.  Zaslíbení tedy vychází z víry, aby se řídilo milostí, aby bylo zaručeno všemu semeni – nejen přívržencům Zákona, ale také následovníkům Abrahamovy víry. Ten je otcem nás všech (jak je psáno: „Učinil jsem tě otcem mnohých národů“) před Bohem, kterému uvěřil, který oživuje mrtvé a volá věci, které nejsou, aby byly.  V naději proti vší naději Abraham uvěřil, že bude otcem mnohých národů; bylo mu totiž řečeno: „Tak početné bude tvé símě.“ I když mu bylo skoro sto let, neochaboval ve víře při pohledu na své už nemohoucí tělo a na neplodnost Sářina lůna. Nepochyboval nevěřícně o Božím zaslíbení, ale posílil se ve víře, a tak vzdal slávu Bohu. Byl totiž přesvědčen, že co Bůh zaslíbil, dokáže i splnit, a právě to „mu bylo počítáno za spravedlnost.“  Že mu to „bylo počítáno“ však není napsáno jen kvůli němu, ale také kvůli nám, jimž má být počítáno, že věříme v Toho, který vzkřísil z mrtvých našeho Pána Ježíše. On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění.

Bůh dokazuje svou lásku (Římanům 5.kapitola)

Nyní, když jsme ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána, Ježíše Krista. Skrze něj jsme také vírou získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy. A nejen to; chlubíme se i souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost spolehlivost a spolehlivost naději. Tato naděje není klamná; vždyť Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval.  Kristus zemřel za bezbožné ještě v době, kdy jsme byli bezmocní. Sotva kdo zemře za spravedlivého, i když za dobrého člověka by se snad někdo zemřít odhodlal. Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.  Jsme-li teď jeho krví ospravedlněni, čím spíše jím budeme zachráněni před Božím hněvem! Jestliže jsme ještě jako nepřátelé byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, čím spíše nás, již smířené, zachrání jeho život! A nejen to; chlubíme se samotným Bohem díky našemu Pánu, Ježíši Kristu, který nás s ním usmířil.

Adam a Kristus (Římanům 5.kapitola)

Hřích přišel na svět skrze jediného člověka a s hříchem přišla smrt. Smrt se pak rozšířila na všechny lidi, poněvadž všichni zhřešili. Hřích byl ovšem na světě už před Zákonem, ale když není Zákon, hřích se nepočítá. Od Adama až po Mojžíše tedy vládla smrt, a to i nad těmi, kdo nezhřešili stejným proviněním jako Adam.  Adam byl předobrazem Toho, který měl teprve přijít. Mezi milostí a proviněním je ovšem rozdíl. Ano, proviněním jednoho mnozí propadli smrti. Boží milost je však mnohem větší! Mnohem spíše tedy byli mnozí obdarováni milostí toho jednoho člověka, Ježíše Krista! Mezi Božím darem a následkem lidského hříchu je také rozdíl. Jediné provinění vedlo k soudu a odsouzení, ale Boží dar vede k ospravedlnění z mnoha provinění! Kvůli provinění jediného člověka vládla skrze toho jednoho smrt. Čím spíše tedy ti, kdo přijímají hojnou milost a dar spravedlnosti, budou vládnout v životě skrze toho jediného, Ježíše Krista!  Ano, skrze jediné provinění přišlo na všechny lidi odsouzení. Stejně tak ovšem skrze jediný spravedlivý čin přišlo na všechny lidi ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšnými, tak se také poslušností jednoho mnozí stanou spravedlivými.  Když přišel Zákon, provinění se rozmnožilo, ale kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost! Proto tak jako hřích vládl ve smrti, milost teď skrze spravedlnost vládne k věčnému životu skrze našeho Pána, Ježíše Krista.

Mrtví hříchu a živí Bohu (Římanům 6.kapitola)

Co na to řekneme? Budeme pokračovat v hříchu, aby se rozmnožila milost? V žádném případě! Jak bychom mohli nadále žít v hříchu my, kdo jsme mu zemřeli? Nevíte snad, že když jsme byli pokřtěni do Krista Ježíše, byli jsme všichni pokřtěni do jeho smrti? Křtem jsme s ním pohřbeni do smrti, abychom – tak jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou – i my vkročili do nového života.  Jsme-li s ním ztotožněni ve smrti, jistě s ním budeme ztotožněni i v jeho vzkříšení. Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. (Kdo zemřel, je přece zbaven hříchu.) Když jsme s Kristem zemřeli, věříme, že s ním také budeme žít. Víme, že Kristus vstal z mrtvých a už nikdy nezemře – smrt nad ním už nemá moc. Svou smrtí jednou provždy zemřel hříchu, ale teď žije a jeho život patří Bohu. Stejně tak se i vy považujte za mrtvé hříchu a živé Bohu v Kristu Ježíši.  Nenechte proto ve svých smrtelných tělech vládnout hřích, nepodléhejte jeho žádostem. Své údy už nevydávejte hříchu za nástroje nepravosti, ale jako zmrtvýchvstalí vydejte sami sebe i své údy Bohu za nástroje spravedlnosti! Hřích už nebude vaším pánem, protože nejste pod Zákonem, ale pod milostí.

Odměna hříchu a Boží dar (Římanům 6.kapitola)

Nuže, budeme hřešit, když nejsme pod Zákonem, ale pod milostí? V žádném případě! Nevíte, že když někomu sloužíte, musíte ho poslouchat? Stáváte se služebníky toho, koho posloucháte, ať už hříchu ke smrti anebo poslušnosti ke spravedlnosti. Ano, byli jste služebníci hříchu, ale díky Bohu, že jste celým srdcem uposlechli to učení, do něhož jste byli uvedeni. Tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky spravedlnosti. S ohledem na vaši lidskou slabost to řeknu ještě názorněji: Jako jste své údy vydávali do služby nečistoty a nepravosti k páchání nepravosti, tak teď vydávejte své údy do služby spravedlnosti k posvěcení.  Jako služebníci hříchu jste byli svobodní od spravedlnosti. Co jste měli z toho všeho, za co se teď stydíte? Vedlo to jen ke smrti. A co teď máte z toho, že jste svobodní od hříchu a sloužíte Bohu? Výsledkem vašeho posvěcení je věčný život! Odměnou hříchu je totiž smrt, ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Duch a litera (Římanům 7.kapitola)

Nevíte snad, bratři (mluvím přece k těm, kdo znají Zákon), že Zákon panuje nad člověkem jen po dobu jeho života? Vždyť i manželka je zákonem vázána ke svému muži, jen dokud dotyčný žije. Jakmile manžel zemře, je manželského zákona zproštěna. Oddá-li se jinému muži, dokud její manžel žije, bude označena za cizoložnici. Pokud však její muž zemře, je od toho zákona svobodná a může se oddat jinému muži, aniž by cizoložila.  Právě tak je tomu s vámi, bratři moji. Skrze Kristovo tělo jste pro Zákon mrtví a můžete se oddat jinému, totiž Tomu, který byl vzkříšen z mrtvých. Konečně tedy můžeme nést ovoce Bohu. Dokud jsme žili tělesně, Zákon v nás probouzel hříšné vášně, které působily v našich údech tak, že jsme nesli ovoce smrti. Teď však, když jsme zemřeli tomu, co nás drželo, jsme Zákona zproštěni, abychom sloužili Bohu novou cestou Ducha namísto staré cesty litery.

Zákon hříchu (Římanům 7.kapitola)

Co na to řekneme? Že Zákon je hřích? V žádném případě! Avšak nebýt Zákona, nebyl bych hřích poznal. Například o dychtivosti bych nevěděl, kdyby Zákon neříkal: „Nedychti!“ Hřích se chopil příležitosti, kterou mu to přikázání skýtalo, a vzbudil ve mně všemožnou dychtivost. Bez Zákona je ovšem hřích mrtvý. Sám jsem kdysi žil bez Zákona, ale jakmile přišlo přikázání, hřích ožil a já jsem zemřel. Přikázání, které mělo být k životu, je mi tedy nakonec ke smrti. Hřích se totiž chopil příležitosti, kterou mu to přikázání skýtalo, oklamal mě a jeho pomocí mě zabil. Zákon je ovšem svatý, přikázání je svaté, spravedlivé a dobré.  Přineslo mi tedy to dobré smrt? V žádném případě! Hřích se však projevil jako hřích: tím, co bylo dobré, mi způsobil smrt. Díky přikázání se tedy ukázalo, jak je hřích nevýslovně hrozný.  Víme, že Zákon je duchovní, ale já jsem tělesný, zaprodaný hříchu. Sám nerozumím tomu, co dělám; vždyť nedělám to, co chci, ale to, co nenávidím. Jelikož dělám to, co nechci, souhlasím s tím, že Zákon je dobrý. Nedělám to tedy už já, ale spíše hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně (to jest v mé tělesnosti) není nic dobrého. Chtít dobro, to umím, ale konat je už ne. Nekonám totiž dobro, které chci, ale zlo, které nechci. Jelikož tedy dělám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který je ve mně.  Objevuji tedy zákon, že když chci konat dobro, je mi nablízku zlo. Ve svém nitru radostně souhlasím s Božím Zákonem, ale ve svých údech vidím jiný zákon, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, který je v mých údech. Jak ubohý jsem člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto smrtelného těla? Díky Bohu – on to udělá skrze Ježíše Krista, našeho Pána!  Sám o sobě tedy svou myslí sloužím Zákonu Božímu, ale tělem zákonu hříchu.

Zákon Ducha (Římanům 8.kapitola)

A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti. Co bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: Poslal svého vlastního Syna, aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk. Na tomto těle odsoudil hřích, aby spravedlivý požadavek Zákona byl naplněn na nás, kdo nežijeme podle těla, ale podle Ducha.  Lidé těla myslí na věci těla, ale lidé Ducha na věci Ducha. Tělesné smýšlení vede ke smrti, ale smýšlení Ducha k životu a pokoji. Tělesné smýšlení je Bohu nepřátelské, neboť není a ani nemůže být poddáno Božímu zákonu. Ti, kdo žijí v těle, se tedy Bohu líbit nemohou.  Přebývá-li však ve vás Boží Duch, pak nežijete v těle, ale v Duchu. Kdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li Kristus ve vás, pak je sice tělo kvůli hříchu mrtvé, ale duch žije díky spravedlnosti. Přebývá-li ve vás Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá.  Nuže, bratři, nejsme nikterak povinni žít podle těla. Žijete-li podle těla, zemřete; umrtvujete-li skutky těla Duchem, budete žít. Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li jeho děti, pak jsme i dědicové, totiž dědicové Boží a spoludědicové Kristovi. Máme-li tedy podíl na jeho utrpení, budeme mít podíl i na jeho slávě.

Utrpení a sláva (Římanům 8.kapitola)

Mám totiž za to, že naše nynější utrpení nejsou srovnatelná se slávou, která se na nás má zjevit. Všechno stvoření s toužebným očekáváním vyhlíží zjevení Božích synů. Stvoření je totiž podrobeno marnosti, ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je marnosti podrobil. Chová však naději, že jednou bude vysvobozeno z otroctví zkázy do slavné svobody Božích dětí. Víme přece, že všechno stvoření až dosud společně sténá a pracuje k porodu. A nejen ono, ale i my, kteří okoušíme první ovoce Ducha, i my ve svém nitru sténáme, zatímco očekáváme přijetí za syny, to jest vykoupení svého těla. Byli jsme totiž spaseni nadějí. Naděje, kterou je vidět, ovšem není žádná naděje. Když někdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Když ale doufáme v to, co nevidíme, pak to trpělivě očekáváme.  Právě tak nám také Duch pomáhá v naší slabosti. Když ani nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným úpěním za nás. Ten, který zkoumá srdce, ovšem rozumí smyslu Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté.  Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. Ty, které předem znal, totiž předurčil, aby přijali podobu jeho Syna, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci. A které předurčil, ty také povolal, a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil.

Co nás oddělí? (Římanům 8.kapitola)

Co na to řekneme? Když je Bůh s námi, kdo proti nám!? Neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny; jak by nám s ním tedy nedaroval i všechno ostatní? Kdo obviní Boží vyvolené? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo nás odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých, je po Boží pravici a prosí za nás! Co nás oddělí od Kristovy lásky? Snad soužení, úzkost nebo pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno:  „Pro tebe nás zabíjejí v kteroukoli chvíli,  za ovce na porážku mají nás.“  V tom všem ale skvěle vítězíme skrze Toho, který nás miluje! Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!

Izrael – Boží vyvolený (Římanům 9.kapitola)

Říkám pravdu v Kristu, nelžu; i mé svědomí v Duchu svatém potvrzuje, že v srdci nosím hluboký zármutek a neustálou bolest. Přál bych si sám být zavržen od Krista ve prospěch svých bratrů, svých tělesných příbuzných, Izraelitů! Jim totiž patří synovství, sláva i smlouvy, jim byl dán Zákon, bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou otcové a z nich tělesně pochází Kristus, který je nade vším, Bůh požehnaný navěky! Amen.  Ale ne že by Boží slovo selhalo. Ne všichni z Izraele jsou totiž opravdu Izrael. Ne všichni jsou jeho dětmi jen proto, že jsou símě Abrahamovo. Říká přece: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“ To znamená, že Božími dětmi nejsou děti těla, ale za símě se počítají děti zaslíbení. Šlo totiž právě o slovo zaslíbení: „V tento čas přijdu a Sára bude mít syna.“ A to není vše. Z téhož muže, našeho otce Izáka, počala Rebeka dva syny. Ještě se nenarodili a neudělali nic dobrého ani zlého – aby se však Boží rozhodnutí opíralo o vyvolení (nešlo totiž o skutky, ale o Toho, který povolává), bylo jí řečeno: „Starší bude sloužit mladšímu.“ Jak je psáno: „Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua jsem však zavrhl.“  Co na to řekneme? Není Bůh nespravedlivý? V žádném případě! Už Mojžíšovi přece řekl:  „Smiluji se, nad kým se smiluji,  a slituji se, nad kým se slituji.“  Nezáleží tedy na tom, kdo chce, nebo na tom, kdo se snaží, ale na Bohu, který se smilovává. Faraonovi přece Písmo říká: „Proto jsem tě pozdvihl, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.“ Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, zatvrzuje.

Hrnčíř a nádoby (Římanům 9.kapitola)

Možná mi řekneš: „Co mu tedy ještě vadí? Copak se někdo vzepřel jeho vůli?“  Ale člověče, kdo vůbec jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takhle?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci? Ze stejné hroudy může udělat jednu nádobu na ozdobu a druhou na smetí. A co když Bůh, ačkoli chtěl projevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení? Co když chtěl ukázat bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě, totiž na nás, které povolal nejen z Židů, ale i z pohanů?  Jak stojí u Ozeáše:  „Ne svůj lid nazvu lidem svým,  nemilovanou budu milovat.“  „Na místě, kde slýchali: ‚Nejste můj lid,‘  syny živého Boha se budou jmenovat.“  Izaiáš pak volá ohledně Izraele:  „I kdyby synů Izraele bylo jak písku v moři,  jen hrstka z nich se zachrání.  Hospodin učiní rázný konec,  vykoná svůj soud nad zemí.“  A ještě předtím Izaiáš řekl:  „Kdyby nám Hospodin zástupů  nenechal aspoň símě naživu,  už bychom byli jako Sodoma,  dopadli bychom jako Gomora!“

Kámen úrazu (Římanům 9.kapitola)

Co na to řekneme? Že pohané, kteří o spravedlnost neusilovali, dosáhli spravedlnosti, a to spravedlnosti z víry. Izrael usiloval plnit Zákon, jenž měl vést ke spravedlnosti, ale tohoto cíle nikdy nedosáhl. Proč? Protože ji nehledali na základě víry, ale na základě skutků. Narazili na kámen úrazu, jak je psáno:  „Hle, pokládám na Sionu  kámen úrazu a skálu pohoršení;  kdokoli však v něj věří,  se jistě nezklame.“  Bratři, toužím celým srdcem a modlím se k Bohu za spásu Izraele. Mohu dosvědčit, jak horlí pro Boha, jenže v nevědomosti. Jelikož neznají Boží spravedlnost, snaží se udržet svou vlastní spravedlnost, místo aby se poddali té Boží. Kristus je totiž završením Zákona, aby byl ospravedlněn každý, kdo věří.

Slovo je ti blízko (Římanům 10.kapitola)

O spravedlnosti ze Zákona píše Mojžíš takto: „Člověk, který ty věci plní, z nich bude žít.“ Spravedlnost z víry však mluví takto: „Neříkej si v srdci: Kdo vystoupí do nebe?“ (totiž přivést Krista dolů) ani: „Kdo sestoupí do propasti?“ (totiž vyvést Krista z mrtvých). Co tedy říká? „Slovo je ti velmi blízko; je ve tvých ústech a ve tvém srdci“ (totiž to slovo víry, které kážeme).  Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“ Mezi Židem a Řekem tedy není rozdíl: všichni mají téhož Pána, štědrého ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť „Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, bude zachráněn.“

Kdo uvěřil naší zprávě? (Římanům 10.kapitola)

Jak ale mohou vzývat Toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v Toho, o němž neslyšeli? A jak uslyší bez kazatele? A jak jim může někdo kázat, aniž by byl poslán? Jak je psáno:  „Jaká nádherná podívaná  je příchod poslů dobrých zpráv!“  Ne všichni ale přijali evangelium. Vždyť už Izaiáš říká: „Kdo, Hospodine, uvěřil naší zprávě?“ Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo.  Ptám se ale: Copak neslyšeli? Právě naopak:  „Po celé zemi se jejich hlas šíří,  v nejzazších končinách jejich slova zní.“  Ptám se tedy: Copak Izrael nerozuměl? Už Mojžíš kdysi řekl:  „Kvůli těm, kdo nejsou národ,  vzbudím ve vás žárlivost,  kvůli nevědomému národu  vás popudím k hněvu.“  Izaiáš to říká ještě odvážněji:  „Dal jsem se najít těm, kdo mě nehledali,  ukázal jsem se těm, kdo o mě nestáli.“  O Izraeli však říká:  „Po celý den jsem vztahoval ruce  k lidu nevěřícímu a vzpurnému.“

Zavrhl Bůh svůj lid? (Římanům 11.kapitola)

Ptám se tedy: Zavrhl Bůh svůj lid? V žádném případě! Vždyť i já jsem Izraelita, ze semene Abrahamova, z pokolení Benjamínova.  Bůh nezavrhl svůj lid, který odedávna znal. Znáte přece vyprávění Písma o tom, jak si Eliáš Bohu stěžoval na Izrael: „Pane, tvé proroky pobili a tvé oltáře rozbořili; zůstal jsem jen já, a i mně usilují o život!“ Jak mu tehdy Bůh odpověděl? „Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří neklekali před Baalem.“ Stejně tak i nyní zůstala hrstka vyvolených milostí. Je to díky milosti, ne díky skutkům – jinak by milost už nebyla milost.  Co dodat? Izrael stále nenašel to, co hledá. Vyvolení toho dosáhli, ale ostatní byli zatvrzeni. Jak je psáno:  „Bůh otupil jejich ducha:  jejich oči dodnes nevidí,  jejich uši neslyší.“  A David říká:  „Jejich stůl ať se jim stane léčkou a pastí,  kamenem úrazu a odplatou.  Ať se jim v očích zatmí, tak aby neviděli,  a jejich záda sehni navždycky.“  Ptám se tedy: Klopýtli snad Židé tak, aby nevstali? V žádném případě! Vždyť jejich selháním dospěla spása k pohanům, aby to v nich vzbudilo žárlivost. Když tedy jejich selhání obohatilo svět a jejich umenšení obohatilo pohany, co teprve jejich naplnění!

Větve téže olivy (Římanům 11.kapitola)

Teď mluvím k vám pohanům. Sám jsem přece apoštol pohanů a jsem na svou službu náležitě hrdý. Kéž bych ale skrze ni mohl vzbudit žárlivost svých příbuzných a některé z nich přivést ke spáse! Když totiž jejich odmítnutí znamená smíření světa, co jiného může znamenat jejich přijetí nežli život z mrtvých?  Jsou-li svaté prvotiny, je svaté i těsto. Je-li svatý kořen, jsou svaté i větve. Ano, některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován mezi ně. Čerpáš z vydatného kořene téže olivy, a tak se nad ty větve nepovyšuj. Chceš-li se povyšovat, věz, že ty neneseš kořen, ale kořen tebe.  Možná řekneš: „Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován.“  Dobře. Byly vylomeny kvůli nevěře, ty však stojíš díky víře. Nebuď domýšlivý, ale boj se. Když Bůh neušetřil původní větve, tím spíše neušetří tebe! Uvědom si tedy laskavost i přísnost Boží: k těm, kdo padli, přísnost, ale k tobě Boží laskavost, pokud ovšem v této laskavosti zůstaneš. Jinak budeš vyťat i ty, zatímco oni budou naroubováni, nezůstanou-li v nevěře. Ano, Bůh je může naroubovat zpět! Když jsi ty mohl být vyťat z původní plané olivy a proti přírodě byl naroubován do ušlechtilé olivy, čím spíše budou oni jakožto původní větve naroubováni do své vlastní olivy?

Tajemství spásy (Římanům 11.kapitola)

Nechci, bratři, abyste nevěděli o tomto tajemství (abyste nespoléhali na vlastní moudrost): Část Izraele se zatvrdila, ale jen dokud se nenaplní počet pohanů. Nakonec však bude spasen celý Izrael, jak je psáno:  „Vysvoboditel přijde ze Sionu,  aby od Jákoba odňal bezbožnost.  Toto pak bude má smlouva s nimi,  jakmile odstraním jejich hřích.“  Co do evangelia se tedy kvůli vám stali nepřáteli, ale co do vyvolení jsou to kvůli otcům milovaní Boží. Bůh nelituje svých darů a povolání! Vy jste kdysi Boha neposlouchali, ale pro jejich neposlušnost teď přišlo milosrdenství na vás. Právě tak jej teď neposlechli oni, aby pro milosrdenství prokázané vám přišlo milosrdenství i na ně. Bůh zahrnul všechny lidi pod neposlušnost, aby se nade všemi smiloval.  Ta hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti a vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy, jak nepopsatelné jeho cesty! Vždyť:  „Kdo poznal Hospodinovu mysl?  Kdo mu kdy v něčem poradil?“  „Kdo mu co dal jako první,  aby mu Bůh za to zaplatil?“  Všechno je z něj, skrze něj a pro něj! Jemu buď sláva navěky! Amen.

Údy jednoho těla (Římanům 12.kapitola)

Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři, abyste vydávali své životy Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba. Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé.  Pro milost, jíž se mi dostalo, říkám každému z vás, ať si o sobě nemyslí více, než by měl. Každý ať smýšlí střízlivě, v souladu s mírou víry, kterou mu Bůh udělil. Jako máme v jednom těle mnoho údů, ale všechny údy nemají stejný úkol, tak i nás je mnoho, ale v Kristu jsme jedno tělo a jako jednotlivé údy patříme k sobě navzájem. Podle milosti, jíž se nám dostalo, máme rozdílné dary: kdo má proroctví, ať je užívá v souladu s vírou; kdo má službu, ať slouží; kdo je učitel, ať učí; kdo umí povzbuzovat, ať povzbuzuje; kdo rozdává, ať je štědrý; kdo pečuje, ať je pilný; kdo pomáhá potřebným, ať to dělá s radostí.

Přemáhej zlo dobrem (Římanům 12.kapitola)

Láska ať je bez přetvářky. Mějte odpor ke zlu, tíhněte k dobru. Milujte se navzájem bratrskou láskou, projevujte si navzájem uctivost. V pilnosti buďte vytrvalí, ve službě Pánu horliví, v naději radostní, v soužení trpěliví, v modlitbě vytrvalí, přispívejte svatým v nouzi, věnujte se pohostinnosti.  Dobrořečte těm, kdo vás pronásledují – nezlořečte, ale dobrořečte. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Berte na sebe navzájem ohled, nebuďte domýšliví, ale mějte sounáležitost s obyčejnými. Nespoléhejte na vlastní moudrost.  Nikomu neodplácejte zlo zlem. Ať všichni vidí, že vám jde o dobro. Pokud záleží na vás, mějte se všemi lidmi pokoj. Nemstěte se sami, milovaní, ale dejte místo hněvu – je přece psáno: „Má je pomsta, já zjednám odplatu, praví Hospodin.“ Právě naopak:  „Hladoví-li tvůj nepřítel, dej mu jíst,  a pokud žízní, dej mu pít.  Tím, že to učiníš,  shrneš mu na hlavu žhavé uhlí.“  Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem.

Komu čest, tomu čest (Římanům 13.kapitola)

Každý ať se podřizuje vládnoucí moci. Veškerá moc je totiž od Boha, takže současné vlády jsou zřízeny od Boha. Kdo odmítá vládu, bouří se tedy proti Božímu zřízení; a vzbouřence čeká jistý trest. Vládcové přece nejsou postrachem pro ty, kdo konají dobro, ale zlo. Chceš se nebát vlády? Konej dobro, a vláda tě pochválí; je přece Božím služebníkem pro tvé dobro. Pácháš-li však zlo, boj se! Vláda netřímá meč nadarmo; je přece Božím služebníkem, jenž po zásluze trestá pachatele zla.  Proto se musíme podřizovat – nejen kvůli hrozbě trestu, ale i kvůli svědomí. Proto také platíte daně – vždyť jsou to Boží služebníci a pilně se věnují své práci. Každému dávejte, co jste povinni: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu vážnost, tomu vážnost, komu čest, tomu čest.

Kdo miluje, naplnil Zákon (Římanům 13.kapitola)

Nikomu nedlužte nic než vzájemnou lásku; kdo miluje druhého, totiž naplnil Zákon. Vždyť přikázání „Necizolož, nezabíjej, nekraď, nezáviď“ a všechna ostatní jsou shrnuta ve větě: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Láska bližnímu nikdy neublíží – proto je naplněním Zákona láska.  A ještě něco. Rozumějte, jaká je doba, protože přišel čas probudit se ze spánku. Spása je nám teď blíže, nežli když jsme uvěřili. Noc pokročila a den je blízko. Odložme proto skutky tmy a oblečme zbroj světla! Žijme poctivě jako ve dne: ne v obžerství a opilství, ne zhýrale a nestydatě, ne ve svárech a závisti. Místo starostí o tělesné touhy se oblečte do Pána Ježíše Krista.

Nesuď bratra (Římanům 14.kapitola)

Přijímejte ty, kdo jsou choulostiví ve víře, a to bez hádek o názorech. Někdo věří, že smí jíst všechno, ale choulostivý jí jen zeleninu. Kdo jí všechno, ať nepohrdá tím, kdo nejí, a kdo nejí, ať nesoudí toho, kdo jí – vždyť Bůh jej přijal! Kdo vůbec jsi, že soudíš cizího služebníka? Před svým vlastním pánem obstojí, či selže. A on obstojí – Pán jej dokáže podepřít!  Někdo si cení jednoho dne nad jiné, pro někoho je den jako den. Každý ať je přesvědčen o vlastním názoru. Kdo drží svátek, drží ho Pánu. Kdo jí, jí Pánu, neboť děkuje Bohu, a kdo nejí, nejí Pánu a děkuje Bohu. Nikdo z nás totiž nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu; umíráme-li, umíráme Pánu. Ať už tedy žijeme či umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus zemřel a znovu ožil – aby byl Pánem živých i mrtvých.  Proč tedy soudíš svého bratra? Anebo ty, proč pohrdáš svým bratrem? Všichni přece staneme na soudu před Božím trůnem. Jak je psáno:  „Jakože jsem živ, praví Hospodin,  každé koleno přede mnou poklekne  a každý jazyk se vyzná Bohu.“  Každý z nás tedy složí Bohu účet sám za sebe.

Nepohoršuj bratra (Římanům 14.kapitola)

Přestaňme proto soudit jedni druhé. Raději posuďte, jak bratra ničím neurazit a nepohoršit. Vím a v Pánu Ježíši mám naprostou jistotu, že nic není nečisté samo o sobě; pokud to však někdo má za nečisté, je to pro něj nečisté. Trápí-li se tvůj bratr kvůli tomu, co jíš, pak už se neřídíš láskou. Přestaň svým jídlem hubit člověka, za kterého zemřel Kristus! Ať se o tom, co je pro vás dobré, nemluví zle. V Božím království přece nejde o jídlo a pití, ale o spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a uznávaný lidmi.  Usilujme tedy o to, co vede k pokoji a vzájemnému budování. Nenič Boží dílo kvůli jídlu! Jistě, „všechno je čisté,“ ale je špatné pohoršovat člověka jídlem. Je lepší nejíst maso, nepít víno a vyvarovat se všeho, co tvého bratra uráží. Víru, kterou máš, si tedy nech před Bohem pro sebe. Blaze tomu, kdo se sám neodsuzuje za to, co schvaluje. Kdo má ale při jídle pochybnosti, je odsouzen, protože se nechová podle své víry. A cokoli není z víry, je hřích. My silní musíme nést slabosti těch, kdo silní nejsou. Nemějme ohled jen sami na sebe, ale každý se snažme vyhovět bližnímu. Usilujme o prospěch a posílení druhých. Vždyť ani Kristus nebral ohled sám na sebe; naopak, je psáno: „Urážky těch, kdo uráží tebe, na mě dopadly.“ Všechno, co bylo v minulosti zapsáno, bylo zapsáno pro naše poučení, abychom díky vytrvalosti a povzbuzení, které je v Písmu, měli naději.  Kéž vám Bůh trpělivosti a útěchy daruje vzájemnou svornost ve shodě s Kristem Ježíšem, tak abyste svorně a jednomyslně oslavovali Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.

Naděje Židů i pohanů (Římanům 15.kapitola)

Přijímejte se tedy navzájem, jako Kristus přijal vás do Boží slávy. Říkám vám, že Kristus se pro Boží věrnost stal služebníkem Židů, aby potvrdil zaslíbení daná otcům a aby i pohané slavili Boha za jeho milosrdenství. Jak je psáno:  „Budu tě vyznávat mezi národy,  tvé jméno písní oslavím.“  A jinde Písmo říká:  „Jásejte, národy, tak jako jeho lid!“  A ještě jinde:  „Chvalte Hospodina, všechny národy,  ať ho všichni lidé velebí!“  A jinde Izaiáš říká:  „Vypučí výhonek Jišajův,  vztyčí se, aby vládl národům.  Národy se na něj s nadějí spolehnou.“  Kéž vás tedy Bůh naděje naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, tak aby vaše naděje rostla mocí Ducha svatého stále víc a víc.

Pavlovo poslání (Římanům 15.kapitola)

Mám o vás jistotu, bratři moji, že jste plni dobroty, máte hojnost veškerého poznání a sami se dokážete napomínat navzájem. Přesto jsem se vám osmělil v dopise připomenout některé věci jako ten, komu Bůh udělil milost být služebníkem Krista Ježíše mezi pohany. Smyslem mé kněžské služby při Božím evangeliu je, aby Bůh přijal pohany jako libou oběť, posvěcenou Duchem svatým.  Pokud jde o službu Bohu, mám se v Kristu Ježíši čím chlubit. Neodvážil bych se něco říkat, kdyby to skrze mě Kristus také nekonal k přivedení pohanů k poslušnosti slovem i skutkem, v moci divů a zázraků, v moci Božího Ducha, takže jsem od Jeruzaléma až po Illyrii vše kolem dokola naplnil Kristovým evangeliem. Šlo mi o to, kázat evangelium tam, kde o Kristu ještě neslyšeli, abych nestavěl na cizím základě. Jak je psáno:  „Ti, kterým nebyl ohlášen, jej spatří,  ti, kdo nikdy neslyšeli, pochopí.“

Plány do budoucna (Římanům 15.kapitola)

To vše mi dlouho bránilo přijít k vám. Teď už ale v těchto krajích nemám místo, a protože vás už mnoho let toužím navštívit, rád bych to udělal cestou do Španěl. Pevně doufám, že se s vámi setkám a že mě vypravíte na další cestu; především se ale těším na chvíle s vámi.  Teď ovšem cestuji do Jeruzaléma, abych posloužil svatým. Církve v Makedonii a Řecku se totiž rozhodly uspořádat sbírku pro chudé, kteří jsou mezi svatými v Jeruzalémě. Rozhodli se sami, zároveň však i proto, že jsou jejich dlužníky. Když jako pohané získali podíl na jejich duchovních věcech, musí jim zase pomoci hmotně. Jakmile ten úkol splním a předám jim výtěžek sbírky, vypravím se přes vás do Španěl. A vím, že až k vám přijdu, přijdu s Kristovým plným požehnáním.  Bratři, pro Pána Ježíše Krista a pro lásku Ducha vás prosím, abyste mi pomohli v mém boji. Modlete se za mě k Bohu, abych byl vysvobozen od nevěřících v Judsku a aby svatí tuto mou službu Jeruzalému přijali. Dá-li Bůh, s radostí pak přijdu k vám a odpočinu si mezi vámi.  Bůh pokoje kéž je s vámi všemi. Amen.

Pozdravy (Římanům 16.kapitola)

Doporučuji vám naši sestru Fébé, služebnici církve v Kenchrejích. Přivítejte ji v Pánu, jak se na svaté sluší, a buďte jí nápomocni, v jakékoli záležitosti by vás potřebovala, neboť je to zastánkyně má i mnoha dalších.  Pozdravujte Priscillu s Akvilou, mé spolupracovníky v Kristu Ježíši, kteří pro mě nasadili vlastní krk, takže jsem jim zavázán nejen já, ale i všechny církve z pohanů.  Pozdravujte i církev u nich doma.  Pozdravujte mého milovaného Epeneta, který je prvním Kristovým ovocem v Asii.  Pozdravujte Marii, která se pro vás tolik napracovala.  Pozdravujte Andronika s Junií, mé krajany a spoluvězně, významné apoštoly, kteří patřili Kristu dříve než já.  Pozdravujte Ampliata, kterého miluji v Pánu.  Pozdravujte našeho spolupracovníka v Kristu, Urbana, a mého milovaného Stachyna.  Pozdravujte Apella, osvědčeného v Kristu.  Pozdravujte všechny doma u Aristobula.  Pozdravujte mého krajana Herodiona.  Pozdravujte všechny, kdo patří Pánu v Narkisově domě.  Pozdravujte Tryfénu a Tryfósu, které pracují pro Pána.  Pozdravujte milovanou Persidu, která se pro Pána tolik napracovala.  Pozdravujte Rufa, vyvoleného v Pánu, a jeho i moji matku.  Pozdravujte Asynkrita, Flegonta, Herma, Patroba, Hermu a všechny sourozence tam od nich.  Pozdravujte Filologa a Julii, také Nerea a jeho sestru, Olympa i všechny svaté tam od nich.  Pozdravte se navzájem svatým polibkem.  Pozdravují vás všechny církve Kristovy.  Prosím vás, bratři, dávejte si pozor na ty, kdo působí roztržky a kladou překážky učení, které jste poznali. Vyhýbejte se jim! Takoví lidé neslouží Kristu, našemu Pánu, ale svému břichu. Jde jim jen o to, aby svými lahodnými řečmi a pochlebováním oklamali srdce bezelstných. O vaší oddanosti se ale ví všude! Mám z vás proto radost, ale přeji si, abyste byli moudří, pokud jde o dobro, a nevinní, pokud jde o zlo. Bůh pokoje už brzy rozdrtí satana pod vašima nohama.  Milost našeho Pána Ježíše s vámi.  Pozdravuje vás můj spolupracovník Timoteus a moji krajané Lukios, Jáson a Sozipater. Pozdravuji vás v Pánu já, Tercius, který jsem tento dopis psal. Pozdravuje vás Gaius, hostitel můj i celé církve. Pozdravuje vás městský pokladník Erastus a bratr Kvartus.  Tomu, který má moc vás posílit podle mého evangelia a kázání Ježíše Krista, podle zjevení tajemství, které bylo po věčné časy skryto, ale nyní je zjeveno, a podle nařízení věčného Boha je skrze prorocká Písma oznámeno všem národům k poslušnosti víry – jedinému moudrému Bohu buď sláva skrze Ježíše Krista navěky! Amen.

Je Kristus rozdělen? (1.Korintským 1.kapitola)

Pavel, z Boží vůle povolaný apoštol Krista Ježíše, a bratr Sostenes  církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým a také všem, kdo na jakémkoli místě vzývají jméno našeho společného Pána Ježíše Krista:  Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.  Stále za vás děkuji svému Bohu, totiž za to, jaké Boží milosti se vám dostalo v Kristu Ježíši: byli jste v něm obohaceni v každém ohledu, každým slovem a veškerým poznáním. Kristovo svědectví je mezi vámi tak pevně ustaveno, že nemáte nedostatek v žádném daru, zatímco očekáváte zjevení našeho Pána Ježíše Krista. Ten vás bude posilovat až do konce, aby vám v den našeho Pána Ježíše Krista nebylo co vytknout. Bůh je věrný. On sám vás povolal ke společenství se svým Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!  Bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista vás prosím, abyste všichni spolu souhlasili a namísto vzájemných roztržek byli spojeni jednou myslí a jedním záměrem. Z domu Chloé jsem se o vás, bratři moji, dozvěděl, že mezi sebou máte sváry. Mám na mysli to, že jeden z vás říká: „Já jsem Pavlův,“ jiný: „Já jsem Apollův,“ další: „Já jsem Petrův“ a další „Já zase Kristův.“  Copak je Kristus rozdělen? Byl snad za vás ukřižován Pavel? Byli jste snad pokřtěni v Pavlově jménu? Díky Bohu, že jsem nikoho z vás nekřtil, kromě Krispa a Gaia, aby ještě někdo neřekl, že jste byli pokřtěni v mém jménu. Pokřtil jsem vlastně i Štěpánovu rodinu, ale nevím, že bych křtil ještě někoho dalšího. Kristus mě totiž neposlal křtít, ale kázat evangelium, a to bez moudrých řečí, aby snad nebyl zmařen Kristův kříž.

Bláznivé kázání (1.Korintským 1.kapitola)

Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc. Je přece psáno:  „Zahubím moudrost moudrých,  zavrhnu rozum rozumných.“  Kde zůstal mudrc? Kde je učenec? Kde zůstal světový myslitel? Copak Bůh neobrátil moudrost světa v bláznovství? Bůh se ve své moudrosti nedal světu poznat jejich vlastní moudrostí. Namísto toho se Bohu zalíbilo, že spasí ty, kdo uvěří tomuto bláznivému kázání. Židé požadují zázraky, Řekové hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství, ale pro povolané, ať Židy či Řeky, Krista – Boží moc a Boží moudrost. Boží bláznovství je totiž moudřejší než lidé a Boží slabost je silnější než lidé.  Podívejte se, bratři, jak vás Bůh povolal: podle lidských měřítek mezi vámi není mnoho moudrých, mocných nebo urozených. Bůh ale vyvolil bláznivé tohoto světa, aby zahanbil moudré. Bůh vyvolil slabé tohoto světa, aby zahanbil silné. Bůh vyvolil neurozené a opovržené tohoto světa, ba dokonce to, co nic není, aby obrátil vniveč to, co je, aby se před Bohem nikdo nechlubil.  Jen díky němu jste v Kristu Ježíši, který se stal naší moudrostí od Boha, naší spravedlností, posvěcením a vykoupením. A proto, jak je psáno:  „Kdo se chlubí,  ať se chlubí v Hospodinu.“

Kristova mysl (1.Korintským 2.kapitola)

Ani já jsem vám, bratři, po svém příchodu nezvěstoval Boží tajemství nějak zvlášť vznešenými nebo moudrými řečmi. Rozhodl jsem se totiž neznat mezi vámi nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. Přišel jsem mezi vás ve slabosti, v bázni a velmi rozechvěn. Mé poselství a kázání nespočívalo v přesvědčivých a moudrých řečech, ale v prokázání Ducha a jeho moci, neboť jsem nechtěl, aby se vaše víra zakládala na lidské moudrosti, ale na Boží moci.  O moudrosti mluvíme mezi dospělými, ovšem není to moudrost současného světa ani jeho pomíjivých vůdců. My mluvíme o tajemné moudrosti Boží, o skryté moudrosti, kterou Bůh před věky předurčil k naší slávě a kterou nikdo z vůdců současného světa nepoznal; kdyby ji totiž znali, neukřižovali by Pána slávy. Ale jak je psáno:  „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo,  co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo,  to Bůh připravil těm, kdo jej milují.“  Nám to však Bůh zjevil skrze Ducha, neboť Duch zkoumá všechny věci, i Boží hlubiny. Kdo z lidí rozumí člověku než jeho vlastní duch? Stejně tak Boha nezná nikdo než Boží Duch. My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom rozuměli, čím nás Bůh obdaroval. O tom právě mluvíme (nikoli slovy, jimž učí lidská moudrost, ale slovy, jimž vyučuje Duch), když vykládáme duchovní věci duchovními slovy. Neduchovní člověk ovšem nepřijímá věci Božího Ducha, neboť jsou pro něj bláznovstvím, a nemůže je pochopit, neboť se jim dá rozumět jen duchovně. Kdo však je duchovní, může rozumět všemu, ačkoli jemu nikdo nerozumí. Vždyť:  „Kdo poznal Hospodinovu mysl,  kdo by mu mohl poradit?“  My ale máme mysl Kristovu!

Jeden sázel, druhý zaléval (1.Korintským 3.kapitola)

Jenže já jsem s vámi, bratři, nemohl mluvit jako s duchovními, ale jako s tělesnými, jako s nemluvňaty v Kristu. Krmil jsem vás mlékem, ne hutným pokrmem, neboť jste ho ještě nemohli snést a ani dosud nemůžete, neboť jste stále tělesní. Copak nejste tělesní a nechodíte po lidských cestách, když mezi sebou máte závist a svár? Když jeden říká: „Já jsem Pavlův“ a druhý „Já zas Apollův“, nechováte se jen jako obyčejní lidé?  Kdo je vůbec Apollos? Kdo je Pavel? Služebníci, skrze něž jste uvěřili, a to každý, jak mu dal Pán. Já jsem sázel, Apollos zaléval, ale vzrůst vám dal Bůh. Vůbec nejde o to, kdo sází, ani o to, kdo zalévá, ale o to, že Bůh dává vzrůst. Ten, kdo sází, a ten, kdo zalévá, jsou jedno; každý však dostane svou vlastní odplatu za svou vlastní práci. Jsme tedy Boží spolu-pracovníci; vy jste Boží pole, Boží stavba.  Podle Boží milosti, jíž se mi dostalo, jsem jako zkušený stavitel položil základy, na kterých pak staví další. Každý však ať dává pozor, jak na nich staví. Nikdo nemůže položit jiný základ, mimo ten, který je již položen, a to je Ježíš Kristus. Ať už kdo na tom základě staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, z dříví, sena nebo ze slámy, dílo každého vyjde najevo. V onen den se to ukáže; bude to zjeveno ohněm, neboť oheň vyzkouší dílo každého člověka. Zůstane-li něčí dílo, které postavil, získá odplatu. Shoří-li něčí dílo, utrpí škodu; sám sice bude zachráněn, ale jen jako skrze oheň.  Copak nevíte, že jste Boží chrám? Vždyť ve vás přebývá Boží Duch! Kdokoli ničí Boží chrám, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý, a to jste vy.  Ať se nikdo neplete: kdo z vás si myslí, že je na tomto světě moudrý, ať se raději stane bláznem. Pak teprve bude moudrý, neboť moudrost tohoto světa je u Boha bláznovstvím. Je přece psáno:  „On chytá chytráky v jejich vychytralosti.“  A jinde:  „Hospodin zná úmysly moudrých –  ví, že neznamenají vůbec nic.“  Ať už se proto nikdo nechlubí lidmi. Všechno je přece vaše: ať Pavel, Apollos či Petr, ať svět, život nebo smrt, ať už přítomnost nebo budoucnost – všechno je vaše, vy jste Kristovi a Kristus Boží.

Blázni pro Krista (1.Korintským 4.kapitola)

Považujte nás tedy za Kristovy služebníky a za správce Božích tajemství. Od správce se žádá jen jedno – aby byl shledán věrným. Co o mně soudíte vy anebo lidé vůbec, to pro mě znamená velmi málo; nezáleží mi dokonce ani na vlastním úsudku. Mé svědomí je čisté, ale tím ještě nejsem ospravedlněn; mým soudcem je přece Pán. Nevynášejte tedy předčasné soudy. Až přijde Pán, osvětlí, co je skryté ve tmě, zjeví úmysly srdcí a tehdy každého ocení Bůh.  Bratři, použil jsem tu sebe a Apolla jako příklady, abyste se na nás mohli poučit, co znamená „nejít nad to, co je psáno“. Ať se tedy nikdo kvůli jednomu z nás nepovyšuje nad druhého. Kdo tě udělal tak důležitým? Máš snad něco, co jsi nedostal? A když jsi všechno dostal, jak to, že se chlubíš, jako bys to nedostal?  Už máte všechno, už jste zbohatli! Bez nás kralujete! Kéž byste ale kralovali tak, abychom mohli kralovat s vámi. Připadá mi, že Bůh nám apoštolům určil poslední místo v řadě, abychom se jako odsouzenci k smrti stali podívanou světu – lidem i andělům. Z nás jsou kvůli Kristu blázni, ale vy jste v Kristu rozumní; my jsme slabí, vy však silní; vy máte slávu, my však ostudu. Do této chvíle trpíme hladem a žízní, chodíme v hadrech, snášíme rány, nemáme domov. Vlastníma rukama těžce pracujeme; když nám spílají, žehnáme; když nás pronásledují, my to snášíme; když nás pomlouvají, povzbuzujeme. Dosud jsme bráni za špínu světa, za vůbec nejhorší spodinu.  Nepíšu to proto, abych vás zahanbil, ale abych vás napomenul jako své milované děti. I kdybyste v Kristu měli tisíce pěstounů, neznamená to, že máte mnoho otců. Byl jsem to já, kdo vás skrze evangelium zplodil v Kristu Ježíši, a tak vás prosím, řiďte se mým příkladem. Proto také za vámi posílám Timotea, svého milovaného a věrného syna v Pánu, který vám připomene mé způsoby v Kristu Ježíši, jak je učím v každé církvi, kam přijdu.  Někteří se začali povyšovat, jako bych k vám už neměl přijít. Ale dá-li Pán, přijdu k vám už brzy, a poznám ne řeči těch povýšenců, ale jejich moc. Boží království totiž není v řeči, ale v moci. Co chcete? Abych k vám přišel s holí, anebo s duchem lásky a mírnosti?

Kvas v těstě (1.Korintským 5.kapitola)

Proslýchá se dokonce, že je mezi vámi smilstvo, a to takové smilstvo, jaké se nenajde ani mezi pohany – někdo prý žije s manželkou vlastního otce! A vy jste ještě pyšní! Neměli byste raději truchlit a vyloučit toho, kdo to spáchal, ze svého středu?  Ačkoli jsem od vás tělem daleko, v duchu jsem s vámi a ohledně toho, kdo to spáchal, jsem již rozhodl, jako bych byl přítomen: Až se shromáždíte ve jménu našeho Pána Ježíše, budu v duchu s vámi a bude s vámi moc našeho Pána Ježíše. Tehdy dotyčného vydejte satanovi k záhubě těla, aby jeho duch byl spasen v Pánův den.  Vaše chlubení není namístě. Copak nevíte, že trocha kvasu prokvasí celé těsto? Zbavte se starého kvasu, abyste byli novým, nekvašeným těstem. Vždyť Kristus, náš velikonoční Beránek, byl již obětován! Proto slavme Velikonoce bez starého kvasu, bez kvasu špatnosti a ničemnosti, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy.  V dopisu jsem vám napsal, abyste se nestýkali se smilníky. Nemyslel jsem ale vůbec smilníky tohoto světa ani lakomce, vydřiduchy nebo modláře – vždyť to byste museli ze světa utéci! Teď vám tedy píšu, abyste se nestýkali s někým, kdo si říká bratr, ale je to smilník, lakomec, modlář, pomlouvač, opilec nebo vydřiduch. S takovým ani nejezte.  Proč bych měl soudit ještě ty venku? Nemáte snad soudit ty, kdo jsou uvnitř? Ty venku bude soudit Bůh. „Toho zlého vylučte ze svého středu.“

Soudy v církvi (1.Korintským 6.kapitola)

Jak se někdo z vás odvažuje, když má s někým spor, soudit se před nespravedlivými, a ne před svatými? Copak nevíte, že svatí budou soudit svět? Když máte jednou soudit svět, to nejste schopní rozsoudit takové maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Čím spíše běžné životní záležitosti! Vy ale s takovými věcmi chodíte k soudu a přijímáte za soudce lidi, kteří v církvi nic neznamenají! Říkám to k vaší hanbě. To mezi vámi není ani jeden moudrý, který by své bratry mohl rozsoudit? Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími!  Už vůbec to, že se spolu soudíte, je vaše prohra. Proč raději nesnášíte křivdu? Proč raději netrpíte škodu? Vy ale křivdíte a škodíte, a to vlastním bratrům!  Copak nevíte, že nespravedliví nebudou mít podíl na Božím království? Nepleťte se: Smilníci, modláři, cizoložníci, rozkošníci, zvrhlíci, zloději, lakomci, opilci, pomlouvači ani vydřiduchové nebudou mít podíl na Božím království. A takoví jste někteří byli, ale jste omyti, jste posvěceni a jste ospravedlněni jménem Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha.

Nepatříte sami sobě (1.Korintským 6.kapitola)

„Všechno smím“ – budiž, ale ne všechno je prospěšné. Všechno smím, ale ničím z toho se nedám ovládnout. „Jídlo břichu a břicho jídlu – Bůh jednou zruší obojí.“ Budiž, tělo však nepatří smilstvu, ale Pánu a Pán tělu. Tentýž Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás.  Copak nevíte, že vaše těla jsou Kristovými údy? Mohu snad vzít údy Kristovy a učinit je údy nevěstky? To nikdy! Copak nevíte, že kdo se spojuje s nevěstkou, je s ní jedno tělo? Vždyť Písmo říká: „Ti dva budou jedno tělo.“ Kdo se však spojuje s Pánem, je s ním jeden duch.  Utíkejte před smilstvem! Žádný jiný lidský hřích se netýká těla; kdo ale smilní, hřeší proti vlastnímu tělu. Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě; byli jste draze vykoupeni! Proto svým tělem vzdávejte čest Bohu.

Dar manželství (1.Korintským 7.kapitola)

Pokud jde o to, jak jste psali: „Pro muže je lepší obejít se bez ženy“ – budiž, ale abyste se vyvarovali smilstva, ať má každý muž manželku a každá žena manžela.  Muž ať své ženě plní manželskou povinnost, stejně jako žena svému muži. Ženino tělo už nepatří jí, ale manželovi, stejně jako mužovo tělo už nepatří jemu, ale manželce. Neodpírejte se jeden druhému – jedině po vzájemné shodě, že se na čas uvolníte pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás nepokoušel satan, kdybyste se nemohli ovládnout. To, co tu říkám, však není příkaz, ale svolení. Přál bych si, aby všichni byli jako já, každý má ale od Boha svůj vlastní dar, jeden tak a druhý jinak.  Svobodným a vdovám říkám, že je pro ně lepší zůstat, jako jsem já. Pokud se však nemohou ovládnout, ať vstoupí do manželství. Je přece lepší vstoupit do manželství než být spalován touhou.  Pro ty, kdo žijí v manželství, mám nikoli své, ale Pánovo přikázání: Manželka ať od muže neodchází. Pokud přece odejde, ať zůstane nevdaná anebo ať se smíří s manželem. Stejně tak muž ať neopouští manželku.  Ostatním říkám já, nikoli Pán: Má-li některý bratr nevěřící manželku a ta je ochotná s ním zůstat, ať ji neopouští. Stejně tak, má-li některá žena nevěřícího manžela a ten je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. Nevěřící manžel je totiž posvěcen svou ženou; stejně tak nevěřící manželka je posvěcena svým věřícím manželem. Jinak by totiž vaše děti byly nečisté, jsou ale přece svaté. Pokud však nevěřící chce odejít, ať odejde. Bratr ani sestra nejsou v takových případech vázáni. Bůh vás povolal k pokoji. Copak víš, ženo, zda zachráníš manžela? Copak víš, muži, zda zachráníš manželku?

Zůstaň, jak jsi (1.Korintským 7.kapitola)

Ať tedy každý žije, jak mu Pán určil a jak ho Bůh povolal. Toto pravidlo předkládám všem církvím. Kdo byl povolán jako obřezaný, ať se nedělá neobřezaným. Kdo je povolán jako neobřezaný, ať se nedává obřezat. Nezáleží přece na obřízce nebo neobřízce, ale na poslušnosti Božích přikázání. Ať každý zůstává v postavení, ve kterém byl povolán. Byl jsi povolán jako otrok? Nedělej si s tím starosti. Pokud se ale můžeš stát svobodným, určitě toho využij. Koho Pán povolal jako otroka, ten je v Pánu osvobozen. Podobně koho Kristus povolal jako svobodného, ten se stal jeho otrokem. Byli jste draze vykoupeni; nestávejte se lidskými otroky. Bratři, ať každý před Bohem zůstává tak, jak byl povolán.  Pokud jde o neprovdané, nemám od Pána žádný příkaz, ale dám vám radu jako někdo, komu Pán pomohl být věrným. Myslím si, že vzhledem k současné tísni je pro člověka lepší zůstat, jak je. Jsi v manželském svazku? Nesnaž se o rozvod. Jsi rozveden? Nesnaž se najít ženu. I když se ale oženíš anebo když se dívka vdá, není to žádný hřích. Jen se vás snažím ušetřit běžných potíží.

Času je málo (1.Korintským 7.kapitola)

Říkám vám, bratři, už nezbývá moc času. Ať tedy i ženatí jsou jako neženatí, ti, kdo oplakávají, jako by neoplakávali, ti, kdo oslavují, jako by neoslavovali, ti, kdo kupují, jako by nevlastnili a ti, kdo se zabývají věcmi tohoto světa, ať to nepřehánějí. Svět, jak ho známe, totiž končí.  Proto bych rád, abyste se nezatěžovali starostmi. Svobodný se stará o věci svého Pána, aby se líbil Pánu, ale ženatý se stará o věci světa, aby se líbil své ženě, a tak je rozpolcen. Nevdaná žena a svobodná dívka se stará o věci svého Pána, aby byla svatá tělem i duchem, ale vdaná se stará o věci světa, aby se líbila svému muži. Neříkám to proto, abych vás nějak omezoval, ale abych vám pomohl vést počestný život v bezvýhradné oddanosti Pánu.  Pokud má někdo za to, že vůči své snoubence jedná nečestně, že už je nejvyšší čas a není zbytí, pak ať udělá, po čem touží – jen ať se vezmou, to přece není hřích. Kdo je však vnitřně přesvědčen a nic ho nenutí, ale sám se v srdci dobrovolně rozhodl, že si tu dívku nevezme, je to v pořádku. Zkrátka, kdo se žení, dělá dobře, a kdo se nežení, dělá ještě lépe.  Žena je vázána zákonem, dokud její muž žije. Pokud její muž zemře, je svobodná; může si vzít, koho chce, ale pouze v Pánu. Osobně si ale myslím, že bude šťastnější, když zůstane, jak je. A mám za to, že i já mám Božího Ducha.

Svoboda a ohleduplnost (1.Korintským 8.kapitola)

Pokud jde o maso obětované modlám: Ano, víme, že „všichni jsme došli poznání“. Poznání ovšem nadýmá, zatímco láska buduje. Kdo si myslí, že něco ví, ještě neví tak, jak by vědět měl. Kdo ale miluje Boha, ten má poznání od něj.  Pokud tedy jde o požívání masa obětovaného modlám: Víme, že „modla neznamená vůbec nic“ a že „není žádný Bůh než jediný“. Na nebi i na zemi jsou sice různí takzvaní bohové (a takových „bohů“ a „pánů“ je celá řada), pro nás je ale jen jediný Bůh – Otec, z něhož je všechno, i my pro něj; a jediný Pán – Ježíš Kristus, skrze něhož je všechno, i my skrze něj.  Všichni ale k tomuto poznání nedošli. Někteří jsou dosud tak zvyklí na modly, že jsou k požívání takového masa choulostiví a mají pak špatné svědomí. Jídlo nás ovšem k Bohu nepřiblíží. Pokud nejíme, nejsme o nic horší, a pokud jíme, nejsme o nic lepší.  Dejte ale pozor, aby se ta vaše svoboda nestala pro slabší kamenem úrazu. Co kdyby tě někdo viděl – tebe, který jsi „došel poznání“ – jak sedíš u jídla v chrámě modloslužby? Nenechá se ten slabší proti svému svědomí strhnout, aby jedl maso obětované modlám? Kvůli tvému „poznání“ tak hyne tvůj slabší sourozenec, za kterého zemřel Kristus! Když takto zraňujete choulostivé svědomí svých sourozenců, nehřešíte jen proti nim, ale proti Kristu! Pokud mého bratra svádí jídlo k hříchu, nedotknu se masa už nikdy v životě, abych snad svého bratra nesvedl.

Svoboda a obětavost (1.Korintským 9.kapitola)

Nejsem snad i já svobodný? Nejsem snad apoštol? Neviděl jsem snad našeho Pána Ježíše? Nejste snad vy mé dílo v Pánu? I kdybych pro jiné nebyl apoštolem, určitě jím jsem pro vás: pečetí mého apoštolství jste vy v Pánu.  Zde je má obhajoba před těmi, kdo mě soudí: Nemáme snad právo na jídlo a pití? Nemáme snad právo mít s sebou věřící manželku jako ostatní apoštolové a Pánovi bratři i Petr? Nebo snad jen já a Barnabáš nemáme právo přestat pracovat? Kdo kdy bojoval na vlastní náklady? Kdo sází vinici, a neokusí její hrozny? Kdo pase stádo, a nepije jeho mléko?  Dávám tu jen lidské příklady? Copak to neříká i Zákon? V Mojžíšově zákoně je přece psáno: „Mlátícímu dobytčeti nedávej náhubek.“ Copak se Bůh stará o dobytek? Neříká to spíše kvůli nám? Bezpochyby je to napsáno kvůli nám. Kdo oře, musí přece orat v naději, a kdo mlátí obilí, musí to dělat v naději, že bude mít podíl z úrody. Rozsévali jsme u vás duchovní símě; bylo by snad příliš, abychom sklízeli vaši hmotnou úrodu? Mohou-li toto právo vůči vám uplatňovat druzí, čím spíše my? My jsme však toto právo nevyužili. Raději všechno mlčky snášíme, abychom nekladli žádnou překážku Kristovu evangeliu.  Copak nevíte, že ti, kdo slouží v chrámu, smějí jíst chrámové pokrmy? Nevíte, že ti, kdo slouží u oltáře, mají podíl z oltářních obětí? Právě tak Pán určil, že kazatelé evangelia mají žít z evangelia. Já jsem však nic z toho nevyužil.  Nepíšu o tom proto, že bych chtěl, aby se to změnilo. To bych raději umřel, než aby mě někdo připravil o tuto mou hrdost. Když totiž kážu evangelium, nemám nač být hrdý – je to má povinnost a běda mně, kdybych nekázal! Kdybych to dělal z vlastní vůle, měl bych nárok na odměnu; já však neplním vlastní vůli, ale svěřený úkol. Zač tedy mohu získat odměnu? Za to, že kážu evangelium zadarmo, aniž bych využíval práva, které při kázání evangelia mám.  Ode všech jsem svobodný, ale všem jsem se vydal jako otrok, abych jich co nejvíce získal. Pro Židy jsem jako Žid, abych získal Židy; pro lidi pod Zákonem jsem jako pod Zákonem, abych získal ty, kdo jsou pod Zákonem (sám ovšem pod Zákonem nejsem). Pro lidi bez Zákona jsem jako bez Zákona, abych získal ty, kdo jsou bez Zákona (sám ovšem nejsem bez Božího Zákona – podléhám zákonu Kristovu). Pro slabé jsem slabý, abych získal slabé. Pro všechny jsem vším, abych jakýmkoli způsobem aspoň některé zachránil. A to všechno dělám kvůli evangeliu, abych na něm získal svůj podíl.  Copak nevíte, že všichni závodníci běží, ale jen jeden zvítězí a získá odměnu? Běžte tak, abyste ji získali. Každý závodník má přísnou sebekázeň – oni to dělají pro věnec, který zvadne, my ale pro ten, který nezvadne. Takto tedy běžím, ne jako bych neměl cíl; takto bojuji, ne jako bych rozrážel jen vzduch. Raději své tělo tužím a podmaňuji, abych snad, když kážu druhým, sám nebyl vyřazen.

Svoboda a svatost (1.Korintským 10.kapitola)

Nechci bratři, abyste nevěděli, co se stalo s našimi otci. Všichni byli zastíněni oblakem a všichni prošli mořem. Všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem. Všichni jedli tentýž duchovní pokrm a všichni pili tentýž duchovní nápoj (pili totiž z duchovní skály, která je provázela, a tou skálou byl Kristus). Ve většině z nich ale Bůh nenašel zalíbení – vždyť „byli pobiti na poušti“.  To vše se stalo nám pro výstrahu. Proto nepropadejme zlé lačnosti tak jako kdysi oni. Také nebuďte modláři jako někteří z nich, jak je psáno: „Lid se posadil, aby jedl a pil, a pak vstali, aby se povyrazili.“ Také nesmilněme, jako někteří z nich smilnili a v jediný den jich padlo třiadvacet tisíc. Také nepokoušejme Krista, jako někteří z nich pokoušeli a byli zahubeni hady. Také nereptejte, jako někteří z nich reptali a byli zahubeni zhoubcem. To všechno se jim stalo pro výstrahu a bylo to zapsáno pro poučení nám, kdo jsme se octli na konci věků.  Kdo si tedy myslí, že pevně stojí, ať dává pozor, aby nepadl. Jak vidíte, nezmocnilo se vás pokušení, které by pro lidi nebylo běžné. Ale Bůh je věrný! Nedovolí, abyste byli pokoušeni nad své možnosti; uprostřed zkoušky vám poskytne východisko, abyste mohli obstát.  A tak, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím. Mluvím jako k rozumným lidem; sami posuďte, co říkám. Kalich požehnání, za který děkujeme – není to snad společenství Kristovy krve? Chléb, který lámeme – není to snad společenství Kristova těla? Jako je jeden chléb, tak jsme jedno tělo. I když je nás mnoho, sdílíme jeden chléb. Všimněte si tělesného Izraele: copak ti, kdo jedí z obětí, nesdílejí společenství oltáře?  Co se tu snažím říci? Že maso obětované modlám něco znamená? Anebo že modla něco znamená? Nikoli. Říkám však, že pohané nepřinášejí své oběti Bohu, ale démonům. A já nechci, abyste měli co společného s démony. Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů; nemůžete mít podíl na stolu Páně i na stolu démonů! Nebo snad chceme Pána popouzet k žárlivosti? Jsme snad silnější než on?

Svoboda a zodpovědnost (1.Korintským 10.kapitola)

„Všechno smím“ – budiž, ale ne všechno je prospěšné; všechno smím, ale ne všechno pomáhá. Nikomu ať nejde o vlastní prospěch, ale o prospěch toho druhého.  Jezte, cokoli se prodává na masném trhu, a na nic se kvůli svědomí nevyptávejte, vždyť „Hospodinova je země i všechno na ní.“ Když vás někdo nevěřící pozve a vám se chce jít, jděte. Jezte, cokoli vám nabídnou, a na nic se kvůli svědomí nevyptávejte.  Kdyby vám ale někdo řekl: „Tohle bylo zasvěceno bohům,“ pak to nejezte. Mějte ohled na toho, kdo vás upozornil, a na svědomí. Nemluvím ovšem o tvém svědomí, ale o svědomí toho druhého.  „Proč by ale mou svobodu mělo určovat cizí svědomí? Vždyť ten pokrm jím s vděčností! Proč bych měl být odsuzován kvůli něčemu, za co vzdávám díky?“  Nuže – ať už jíte nebo pijete, ať už děláte cokoli, všechno to dělejte k Boží slávě. Nebuďte kamenem úrazu Židům ani Řekům ani církvi Boží. Vždyť i já vždycky vycházím všem vstříc, neboť nehledám vlastní prospěch, ale prospěch mnohých, aby byli spaseni.  Řiďte se mým příkladem, tak jako já Kristovým.

Pokrývka hlavy (1.Korintským 11.kapitola)

Chválím vás, že na mě stále pamatujete a držíte se učení, které jsem vám předal. Chtěl bych však, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy její muž a hlavou Krista Bůh.  Každý muž, který se modlí nebo prorokuje s pokrytou hlavou, dělá ostudu Tomu, který je mu hlavou. Stejně tak každá žena, která se modlí nebo prorokuje s nezahalenou hlavou, dělá ostudu tomu, který je jí hlavou; je to úplně stejné, jako kdyby se oholila. Pokud se žena nechce zahalovat, pak ať se rovnou ostříhá. Pokud se ovšem stydí ostříhat nebo oholit, pak ať se tedy zahaluje. Muž si nemá zahalovat hlavu, neboť je obrazem a slávou Boží. Žena je ale slávou svého muže. Muž přece nebyl stvořen z ženy, ale žena z muže. Muž také nebyl stvořen kvůli ženě, ale žena kvůli muži. Proto ať si žena zahaluje hlavu na znamení autority kvůli andělům.  V Pánu ovšem není žena bez muže ani muž bez ženy. Vždyť jako je žena z muže, tak je zas muž skrze ženu – a všechno společně je z Boha. Posuďte sami: je vhodné, aby se žena modlila k Bohu nezahalená? Copak vás neučí sama přirozenost, že pro muže jsou dlouhé vlasy ostudou? Pro ženu jsou však dlouhé vlasy slávou; jsou jí totiž dány jako pokrývka. Pokud se o tom někdo chce hádat, my to ve zvyku nemáme a církve Boží také ne.

Večeře Páně (1.Korintským 11.kapitola)

Když už jsem u napomínání, nemohu vás pochválit za to, že vaše shromáždění jsou spíše ke škodě než k užitku. Především se doslýchám, že když se scházíte v církvi, máte mezi sebou roztržky, a skoro tomu věřím. Musí totiž mezi vámi být i rozdělení, aby se ukázalo, kteří z vás jsou spolehliví. To, co probíhá na vašich shromážděních, není žádná večeře Páně. Každý má k jídlu svou vlastní večeři, a pak někdo hladoví a jiný se opil. Copak nemůžete jíst a pít doma? To pohrdáte Boží církví natolik, že ponižujete ty, kdo nic nemají? Co na to mám říci? Mám vás pochválit? Za toto vás nechválím!  Předal jsem vám to, co jsem sám přijal od Pána: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky a lámal se slovy: „Toto je mé tělo, které se dává za vás. To čiňte na mou památku.“ Právě tak vzal po večeři kalich se slovy: „Tento kalich je nová smlouva v mé krvi. Kdykoli z něj pijete, čiňte to na mou památku.“ Kdykoli jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete Pánovu smrt, dokud nepřijde.  Kdo by tedy jedl tento chléb a pil Pánův kalich nehodným způsobem, takový se proviní proti Pánově tělu a krvi. Ať každý sám sebe prověří, než bude jíst z toho chleba a pít z toho kalichu. Kdo totiž jí a pije, aniž by si uvědomoval, že jde o Pánovo tělo, takový jí a pije své vlastní odsouzení. To proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných, a mnozí dokonce umírají. Kdybychom se ovšem soudili sami, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni se světem.  Nuže, bratři moji, když se scházíte k jídlu, čekejte jedni na druhé. Kdo má hlad, ať se nají doma, abyste se nescházeli k odsouzení. Ostatní pokyny vám dám, až přijdu.

Různé dary téhož Ducha (1.Korintským 12.kapitola)

Pokud jde o duchovní dary, bratři, nechci, abyste zůstali v nevědomosti. Víte, že jste ještě jako pohané chodili k němým modlám, jak jste k tomu byli vedeni. Proto chci, abyste věděli, že nikdo, kdo mluví v Duchu svatém, nemůže zlořečit Ježíši, tak jako nikdo nemůže prohlásit „Ježíš je Pán,“ jedině v Duchu svatém.  Jsou různé dary, ale tentýž Duch, jsou různé služby, ale tentýž Pán, jsou různá působení, ale všechno ve všech působí tentýž Bůh. Každý ovšem dostává projev Ducha ke společnému užitku: jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, jinému od téhož Ducha slovo poznání, dalšímu víra v tomtéž Duchu, jinému dary uzdravování v tomtéž Duchu, jinému konání zázraků, jinému proroctví, jinému rozlišování duchů, jinému různé druhy jazyků, jinému výklad jazyků. To vše ale působí jeden a tentýž Duch, který obdarovává každého jednotlivě, jak sám chce.

Různé části téhož těla (1.Korintským 12.kapitola)

Tělo tvoří jeden celek, i když se skládá z mnoha částí; i když je všech těch částí mnoho, přece tvoří jedno tělo. A právě takové je to s Kristem. Ať už jsme totiž Židé či Řekové, otroci nebo svobodní, všichni jsme jedním Duchem pokřtěni do téhož těla a jeden Duch se nám všem stal nápojem.  Tělo se přece neskládá z jedné části, ale z mnoha. Kdyby noha řekla: „Když nejsem ruka, nepatřím do těla,“ nepatří snad kvůli tomu do těla? A kdyby ucho řeklo: „Když nejsem oko, nepatřím do těla,“ nepatří snad kvůli tomu do těla? Kdyby bylo celé tělo okem, kam by se poděl sluch? Kdyby bylo celé sluchem, kam by se poděl čich? Bůh ale dal tělu různé části, každou jednotlivou tak, jak chtěl. Kdyby všichni byli jednou částí, kam by se podělo tělo? A tak je sice mnoho částí, tvoří však jedno tělo.  Oko nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě,“ stejně jako hlava nemůže říci nohám: „Nepotřebuji vás.“ Naopak! Mnohem spíše jsou potřebné ty části těla, které vypadají slabší. Těch částí těla, které považujeme za méně ctihodné, si o to více všímáme. Částem našeho těla považovaným za neslušné věnujeme o to větší pozornost, kterou ovšem ty slušné části nepotřebují. Bůh ale složil tělo tak, že dal větší pozornost těm podřadnějším, aby v těle nevládlo rozdělení, ale aby si jeho jednotlivé části navzájem prokazovaly stejnou péči. Vždyť trpí-li jedna část, všechny části trpí s ní, a je-li jedna část poctěna, všechny části se s ní radují.  Vy jste tedy tělo Kristovo a jednotlivě jeho části. Bůh v církvi ustanovil jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele, potom zázraky, dary uzdravování, pomocné služby, vedení a různé druhy jazyků. Jsou snad všichni apoštolové? Jsou snad všichni proroci? Jsou snad všichni učitelé? Konají všichni zázraky? Mají všichni dary uzdravování? Mluví snad všichni jazyky? Vykládají snad všichni?  Horlete po těch nejlepších darech. Ukážu vám však ještě mnohem vyšší cestu.

Bez lásky nejsem nic (1.Korintským 13.kapitola)

Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů. Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic. Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu.  Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží.  Láska nikdy neskončí. Avšak proroctví – ta zaniknou, jazyky – ty umlknou, poznání – to pomine. Jen z části totiž poznáváme a jen z části prorokujeme; jakmile však přijde dokonalé, tehdy to částečné zanikne. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory; když jsem však dospěl, s dětinskými věcmi jsem se rozloučil. Teď totiž vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě.  Do té doby nám zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska.

Jazyky a proroctví (1.Korintským 14.kapitola)

Následujte lásku, horlete po duchovních darech, nejvíce však, abyste prorokovali. Kdo mluví v jazycích, nemluví totiž k lidem, ale k Bohu. Je puzen Duchem, ale nikdo mu nerozumí; co říká, zůstává tajemstvím. Ten, kdo prorokuje, však mluví k lidem, aby je posílil, povzbudil a potěšil. Kdo mluví v jazycích, posiluje sám sebe, ale kdo prorokuje, posiluje církev. Chtěl bych, abyste všichni mluvili v jazycích, ale ještě více, abyste prorokovali. Proroctví je totiž cennější než mluvení v jazycích, ledaže by je někdo vykládal pro posílení církve.  Co kdybych k vám, bratři, přišel a mluvil v jazycích? K čemu vám budu, pokud vám neřeknu nějaké zjevení, poznání, proroctví či učení? Podobné je to s neživými hudebními nástroji, jako je flétna nebo lyra: pokud nevydají jasné tóny, jak má kdo poznat, co se hraje? A pokud polnice vydá nezřetelný zvuk, kdo se bude chystat do boje? Stejné je to s vámi: nevydá-li váš jazyk srozumitelné slovo, jak má kdo poznat, co se říká? Vždyť budete mluvit do větru! Na světě je koneckonců tolik různých řečí a žádná z nich není beze smyslu. Mluví-li však někdo řečí, které nerozumím, zůstaneme jeden druhému cizincem. Stejné je to s vámi. Když jste tedy tak horliví po duchovních darech, snažte se v nich vyrůst pro posílení církve.  Kdo mluví v jazycích, ať se proto modlí, aby je mohl vykládat. Když se totiž modlím v jazycích, modlí se můj duch, ale má mysl zahálí. Co s tím? Ano, budu se modlit duchem, ale budu se modlit i myslí. Budu zpívat duchem, ale budu zpívat i myslí. Kdybys totiž dobrořečil jen duchem a byl by přítomen někdo nezasvěcený, jak řekne „Amen“ ke tvému díkůčinění, když neví, co říkáš? Děkuješ sice krásně, ale druhým to nepomáhá.  Děkuji Bohu, že mluvím v jazycích více než vy všichni; v církvi bych ale pro poučení druhých raději promluvil pět slov srozumitelně než tisíce slov v jazycích.  Bratři, přestaňte myslet jako malé děti. Pokud jde o zlo, buďte jako nemluvňata, myšlením však buďte dospělí. V Zákoně je psáno:  „Cizími jazyky, cizími rty  k tomuto lidu promluvím,  ani tak mě však neposlechnou,“  praví Hospodin.  Jazyky tedy nejsou znamením pro věřící, ale pro nevěřící; proroctví naopak není pro nevěřící, ale pro věřící. Co kdyby na společném shromáždění církve všichni mluvili v jazycích? Když tam přijdou nezasvěcení nebo nevěřící, neřeknou snad, že blouzníte? Když ale budou všichni prorokovat a přijde někdo nevěřící nebo nezasvěcený, bude tím vším přesvědčován a usvědčován. Až vyjde najevo, co skrývá v srdci, padne na kolena, pokloní se Bohu a vyzná: „Opravdu, Bůh je mezi vámi!“

Pořádek při shromáždění (1.Korintským 14.kapitola)

Co s tím, bratři? Když se scházíte, každý něco přináší – někdo píseň, někdo vyučování, někdo zjevení, někdo jazyk a někdo výklad. Ať se to všechno děje k vzájemnému posílení. Chce-li někdo mluvit v jazycích, ať mluví postupně dva nebo nejvýše tři a někdo ať vykládá; když tam ale nebude, kdo by to vykládal, pak ať ve shromáždění mlčí a mluví jen pro sebe a pro Boha. Proroci ať mluví dva nebo tři a ostatní ať to rozsuzují. Dostane-li zjevení někdo jiný z přítomných, pak ať ten první mlčí. Můžete přece jeden po druhém prorokovat všichni, aby se všem dostalo poučení a povzbuzení. Proroci mohou své puzení ovládat; Bůh přece není Bohem zmatku, ale pokoje – tak je tomu všude, kde se shromažďují svatí.  (Vaše ženy ať při shromážděních zůstávají tiše. Nemají povídat, ale být poslušné, jak ostatně říká i Zákon. Když jim něco není jasné, ať se ptají doma svých manželů. Je to přece ostuda, když žena při shromáždění povídá.)  Vyšlo snad Boží slovo od vás? Dorazilo snad jen k vám? Kdo si myslí, že je prorok nebo duchovní, měl by poznat, že to, co vám píšu, je Pánovo přikázání. Kdo to neuznává, nebude uznán.  Nuže, bratři moji, horlete po proroctví a nebraňte mluvit v jazycích. Ve všem ať panuje slušnost a pořádek.

Kristovo vzkříšení (1.Korintským 15.kapitola)

Bratři, chci vám připomenout evangelium, jež jsem vám kázal, jež jste přijali, v němž stojíte a jímž jste spaseni (pokud se ovšem držíte slova, které jsem vám kázal – jinak byste uvěřili zbytečně).  Předal jsem vám to hlavní, co jsem sám přijal: Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetí den byl vzkříšen podle Písem. Ukázal se Petrovi, potom Dvanácti, poté se ukázal více než pěti stům bratrů najednou (někteří už zesnuli, ale většina z nich ještě žije), poté se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům a naposledy ze všech se ukázal i mně, nedochůdčeti.  Jsem totiž ze všech apoštolů ten nejposlednější; nezasloužím si ani být apoštolem nazýván – vždyť jsem kdysi pronásledoval Boží církev! Boží milostí jsem ale to, co jsem, a jeho milost ke mně nevyšla naprázdno. Pracoval jsem více než oni všichni, avšak ne já, ale Boží milost, která je se mnou. Toto kážeme – jak já, tak oni – a tomuto jste uvěřili.

Naše vzkříšení (1.Korintským 15.kapitola)

Když se tedy káže o Kristu, že byl vzkříšen z mrtvých, jak mohou někteří z vás popírat zmrtvýchvstání? Jestliže není zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus! A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, pak je naše kázání k ničemu; celá vaše víra je k ničemu! Z nás se pak stávají falešní Boží svědkové, protože jsme o Bohu tvrdili, že vzkřísil Krista, jehož nevzkřísil – pokud totiž mrtví nemohou být vzkříšeni. Jestliže mrtví nemohou být vzkříšeni, pak nebyl vzkříšen ani Kristus! A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, vaše víra je marná – ještě jste ve svých hříších. Pak tedy i ti, kteří zesnuli v Kristu, zahynuli. Máme-li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.  Kristus ale byl vzkříšen jakožto první ze všech zesnulých. Jako skrze člověka přišla smrt, tak skrze člověka přišlo zmrtvýchvstání. Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni ožijí. Každý však ve svém pořadí: Kristus jako první, při jeho příchodu pak ti, kdo jsou Kristovi. Potom přijde konec: až Kristus přemůže veškerou vládu, vrchnost a moc, předá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, než mu Bůh položí všechny nepřátele k nohám. Poslední nepřítel, jenž bude přemožen, je smrt. Vždyť „všechno položil k jeho nohám“. (Když ovšem říká, že je mu všechno poddáno, je zřejmé, že je to všechno kromě Toho, který mu to poddal.) Až mu tedy bude všechno poddáno, pak se i sám Syn poddá Tomu, který mu všechno poddal, aby Bůh byl všechno ve všem.  A vůbec, co si počnou ti, kdo se nechávají křtít za mrtvé? Proč se za ně křtí, jestliže mrtví nebudou vzkříšeni? Proč my sami každým okamžikem podstupujeme nebezpečí? Při chloubě, kterou mám ve vás v Kristu Ježíši, našem Pánu, prohlašuji, že denně čelím smrti. K čemu mi to z lidského pohledu je, že jsem bojoval s těmi šelmami v Efesu? Jestliže mrtví nebudou vzkříšeni, pak:  „Jezme a pijme,  vždyť zítra zemřeme!“  Nepleťte se: „Špatné vztahy kazí mravy.“ Opravdu se vzpamatujte a zanechte hříchu. Někteří totiž Boha vůbec neznají – říkám to k vaší hanbě!

Způsob vzkříšení (1.Korintským 15.kapitola)

Někdo ale řekne: „Jak budou mrtví vzkříšeni? A v jakém přijdou těle?“ Blázne! To, co seješ, neožije, dokud to nezemře. A co seješ? Ne to tělo, které vyroste, ale holé zrno – třeba zrno pšenice nebo nějaké jiné. Bůh mu pak dává tělo, jak sám chce, každému z těch semen jeho vlastní tělo. Není tělo jako tělo. Jiné je tělo lidské, jiné tělo zvířecí, jiné tělo ptačí a jiné zase rybí. Jsou také těla nebeská a těla pozemská; ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je sláva slunce, jiná sláva měsíce a jiná sláva hvězd, i samotné hvězdy se jedna od druhé ve slávě liší.  Tak je to také se zmrtvýchvstáním. Pohřbívá se smrtelné tělo, křísí se nesmrtelné. Pohřbívá se odpudivé, křísí se slavné; pohřbívá se bezvládné, křísí se mocné. Pohřbívá se tělo přirozené, křísí se tělo duchovní.  Je-li přirozené tělo, je i tělo duchovní. Jak je psáno: „První člověk, Adam, se stal živou duší,“ ale ten poslední Adam se stal obživujícím duchem. Nejdříve však není to duchovní, ale to přirozené, teprve potom to duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk je z nebe. Jaký byl ten z prachu země, takoví jsou ti pozemští, a jaký ten nebeský, takoví i nebeští. Jako jsme nesli obraz toho, kdo byl z prachu země, tak poneseme i obraz toho nebeského.  Říkám vám, bratři, že tělo a krev nemůže mít podíl na Božím království a smrtelnost nemůže mít podíl na nesmrtelnosti. Prozradím vám teď tajemství: Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni – naráz, v okamžiku, za zvuku polnice ohlašující konec. Až zatroubí, mrtví budou vzkříšeni k nesmrtelnosti a my budeme proměněni. Toto pomíjivé musí obléci nepomíjivost, toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. A až toto pomíjivé oblékne nepomíjivost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se naplní, co je psáno:  „Smrt je pohlcena,  přišlo vítězství!“  „Kde je teď, smrti, to tvé vítězství?  Kde je teď, peklo, ta tvá zbraň?“  Onou zbraní smrti je hřích a silou hříchu je Zákon. Ale díky Bohu, který nám dává vítězství v našem Pánu Ježíši Kristu!  Proto, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, rozrůstejte se v Pánově díle a vězte, že vaše práce pro Pána není zbytečná.

Plány a pozdravy (1.Korintským 16.kapitola)

Pokud jde o sbírku na svaté, řiďte se stejnými pokyny, jaké jsem dal církvím v Galacii: Prvního dne v týdnu ať každý z vás dá stranou, kolik si může dovolit, aby se sbírky nekonaly teprve, když přijdu. Jakmile přijdu, dám vámi schváleným mužům doporučující listy a pošlu je s vaším darem do Jeruzaléma. Bude-li potřeba, abych šel s nimi, půjdou se mnou.  Přijdu k vám, až projdu Makedonii. Makedonii totiž jen procházím, ale u vás snad nějakou dobu zůstanu, možná i přes zimu, abyste mě mohli vypravit, kamkoli půjdu. Tentokrát se u vás nechci jen zastavit cestou; dá-li Pán, doufám, že u vás nějaký čas pobudu. Až do Letnic ale zůstanu v Efesu, neboť se mi tu otevírají veliké a slibné možnosti, i když je tu mnoho protivníků.  Jestli k vám přijde Timoteus, postarejte se, ať se u vás cítí dobře, vždyť se věnuje Pánovu dílu tak jako já; ať jím tedy nikdo nepohrdá. Vypravte ho v pokoji na cestu za mnou, neboť tu na něj s bratry čekám.  Pokud jde o bratra Apolla, velmi jsem ho prosil, aby za vámi s bratry přišel. Právě teď k vám ale rozhodně nechtěl jít; přijde však, až bude mít možnost.  Bděte, stůjte ve víře, buďte stateční, buďte silní. Všechno ať se mezi vámi děje v lásce.  Bratři, víte, že Štěpánova rodina je prvním ovocem Řecka a že se vydali službě svatým. Prosím vás tedy, abyste takové lidi následovali, a stejně tak i každého, kdo se podílí na tomto díle. Mám velikou radost, že dorazil Štěpán, Fortunát a Achaikos, protože mi vynahradili vaši nepřítomnost. Občerstvili mě na duchu a jistě i vás. Takových lidí si važte.  Pozdravují vás sbory v Asii. Velmi vás v Pánu pozdravuje Akvila s Priscillou i církev u nich v domě. Pozdravují vás všichni sourozenci. Pozdravte se navzájem svatým polibkem.  JÁ PAVEL PŘIDÁVÁM POZDRAV SVOU VLASTNÍ RUKOU.  Kdo nemá rád Pána, ať je proklet. Maranatha!  Milost Pána Ježíše s vámi.  Má láska je s vámi všemi v Kristu Ježíši.

Utrpení a potěšení (2.Korintským 1.kapitola)

Pavel, podle Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus  církvi Boží v Korintu a všem svatým v celém Řecku:  Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.  Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého potěšení! V každém našem soužení nás potěšuje, abychom ty, kdo mají jakékoli soužení, mohli povzbuzovat tímtéž potěšením, které jsme sami přijali od Boha. Vždyť čím více utrpení pro Krista zakoušíme, tím více povzbuzení skrze Krista přijímáme.  Když tedy máme soužení, je to pro vaše povzbuzení a spásu, a když jsme potěšováni, je to opět pro vaše povzbuzení (které se projevuje, když snášíte stejná utrpení jako my). Proto máme ohledně vás neochvějnou naději, neboť víme, že jako máte podíl na utrpení, tak budete mít podíl i na potěšení.  Bratři, nechceme, abyste nevěděli o soužení, které na nás dolehlo v Asii tak těžce a nesnesitelně, že jsme už přestali doufat, že přežijeme; v nitru jsme už vlastně očekávali rozsudek smrti. To vše se stalo, abychom nespoléhali sami na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé a který nás z tohoto smrtelného nebezpečí vysvobodil a ještě vysvobodí. Máme v něm naději, že nás i nadále bude vysvobozovat, když nám i vy budete společně pomáhat svými modlitbami. Mnozí pak budou moci děkovat Bohu za ten dar, který nám byl udělen díky modlitbám tolika lidí.

V něm je „ano“ (2.Korintským 1.kapitola)

Naší chloubou je svědectví našeho svědomí, že jsme na světě a zvláště u vás žili v ryzosti a upřímnosti Boží, ne v tělesné moudrosti, ale v Boží milosti. Nepíšeme vám přece nic než to, co čtete a čemu rozumíte. Doufám, že jednou porozumíte dokonale (tak jako nám zatím rozumíte zčásti), že v den Pána Ježíše budeme vaší chloubou právě tak jako vy naší.  V této jistotě jsem k vám už dříve chtěl přijít, abyste přijali další milost. Přes vás jsem chtěl jít do Makedonie a z Makedonie se zase vrátit k vám, abyste mě vypravili do Judska. Myslíte, že jsem to rozhodnutí nemyslel vážně? Nebo že se rozhoduji tělesně, takže říkám „ano, ano“ a zároveň „ne, ne“?  Jakože je Bůh pravdomluvný, naše řeč k vám nebyla „ano a ne“. Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás já, Silvanus a Timoteus zvěstovali, přece nebyl „ano a ne“. V něm bylo a je pouze „ano“! V něm je „ano“ ke všem Božím zaslíbením a skrze něj zní naše „amen“ ke slávě Boží. Ten, kdo nás spolu s vámi utvrzuje v Kristu a kdo nás pomazal, je Bůh, který nás také označil svou pečetí a dal nám do srdcí Ducha jako záruku.

Odložená návštěva (2.Korintským 1.kapitola)

Bůh je mi svědek – na mou duši, že jsem do Korintu ještě nepřišel jen z ohledu k vám. Nechceme panovat nad vaší vírou, ale pomáhat vaší radosti; ve víře přece pevně stojíte.  Rozhodl jsem se, že k vám znovu nepřijdu se zármutkem. Kdybych vás totiž zarmoutil, kdo by mi zbyl, aby mě potěšil, než ten, koho jsem zarmoutil? Proto jsem vám o tom napsal, abych se, až přijdu, nemusel rmoutit nad těmi, z nichž bych se měl radovat. Jsem o vás všech přesvědčen, že má radost je radostí vás všech. Psal jsem vám s velikou úzkostí, se sevřeným srdcem a s mnoha slzami, ne abyste byli zarmouceni, ale abyste poznali lásku, kterou k vám přetékám.  Pokud někdo někoho zarmoutil, nezarmoutil mne, ale zčásti (abych nepřeháněl) vás všechny. Takovému stačí trest, který dostal od většiny z vás. Teď mu už ale raději odpusťte a potěšte ho, aby snad nebyl přemožen přílišným zármutkem. Prosím vás, ukažte mu, že ho stále milujete.  Psal jsem vám totiž proto, abych vás vyzkoušel a poznal, zda jste ve všem poslušní. Komu vy odpouštíte, tomu odpouštím i já. Stejně tak já, když jsem někomu odpustil, udělal jsem to před Kristovou tváří kvůli vám. Nenechme se oklamat satanem – jeho úmysly nám přece nejsou neznámé.

Kristova vůně (2.Korintským 2.kapitola)

Když jsem přišel s Kristovým evangeliem do Troady, měl jsem tam od Pána otevřené dveře, ale v duchu jsem neměl klid, protože jsem tam nenašel svého bratra Tita. Proto jsem se s nimi rozloučil a vydal se do Makedonie.  Ale díky Bohu, který nás stále vodí v Kristově vítězném průvodu a všude skrze nás šíří vůni svého poznání! Pro Boha jsme totiž Kristovou líbeznou vůní mezi těmi, kdo jsou zachraňováni, i mezi těmi, kdo hynou. Jedněm jsme smrtelnou vůní ke smrti, druhým jsme vůní života k životu. Kdo je ale k takové službě způsobilý? My na rozdíl od mnohých nekupčíme s Božím slovem, ale mluvíme před Boží tváří v Kristu z upřímných pohnutek, z Božího pověření.

Duch a litera (2.Korintským 3.kapitola)

Začínáme se opět chválit? Myslíte, že potřebujeme doporučující listy k vám nebo od vás tak jako někteří? Vy jste náš list napsaný v našich srdcích, list, který všichni mohou znát a číst. Je přece zjevné, že jste Kristův list vzniklý naší službou, napsaný ne inkoustem, ale Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na deskách lidských srdcí.  A takovouto důvěru máme skrze Krista k Bohu: Ne že jsme sami o sobě způsobilí (tak abychom si mohli něco myslet sami o sobě), ale naše způsobilost je z Boha, který nás učinil způsobilými služebníky Nové smlouvy – ne litery, ale Ducha. Litera totiž zabíjí, ale Duch oživuje.  Litera tesaná do kamene měla svou slávu. Ta se zračila v Mojžíšově tváři, na niž synové Izraele kvůli té pomíjející slávě nemohli ani pohlédnout. Jestliže ta služba byla tak slavná, ačkoli vedla ke smrti, oč slavnější je služba Ducha! Jestliže služba vedoucí k odsouzení měla svou slávu, služba spravedlnosti má slávu nesrovnatelně větší! To, co tehdy bylo slavné, ve srovnání s touto nesmírnou slávou vlastně ani slavné nebylo. Jestliže to pomíjející přišlo se slávou, oč slavnější je to, co zůstává!  Právě díky této naději jsme tak směle otevření, ne jako Mojžíš, který si zakrýval tvář rouškou, aby synové Izraele nepozorovali konec toho, co mělo pominout. Jejich myšlení se ovšem zatvrdilo. Až do dnešního dne zůstává při čtení Staré smlouvy ta rouška neodkrytá – odnímá se totiž jen v Kristu. Až do dneška jim při čtení Mojžíše na srdci leží rouška, ale jakmile se člověk obrátí k Pánu, rouška mizí.  Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda. My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.

Poklad v hliněných nádobách (2.Korintským 4.kapitola)

Taková je služba, kterou jsme z Božího milosrdenství přijali, a proto se nevzdáváme. Odmítáme hanebné tajnůstkaření, vychytralé praktiky a překrucování Božího slova. Místo toho jasně říkáme pravdu před Bohem a každý, kdo má svědomí, to může sám uznat.  Pokud je naše evangelium pro někoho zahalené, je to pro ty, kdo hynou. Těmto nevěřícím zaslepil bůh tohoto světa mysl, aby jim nezazářilo světlo evangelia slávy Kristovy, který je obrazem Božím. (Nehlásáme přece sami sebe, ale Ježíše Krista jakožto Pána, a pokud jde o nás, jsme vaši služebníci pro Ježíše.) Tentýž Bůh, který řekl: „Ať ze tmy zazáří světlo!“ ten zazářil v našich srdcích, aby nás osvítil poznáním Boží slávy ve tváři Ježíše Krista.  Tento poklad však máme v hliněných nádobách, aby bylo zřejmé, že ta úžasná moc je Boží, a ne z nás. Ze všech stran zakoušíme soužení, ale nebýváme zdrceni; býváme bezradní, ale ne zoufalí; býváme pronásledováni, ale ne opuštěni; býváme sráženi, ale nejsme zničeni. Stále na vlastním těle zakoušíme Ježíšovu smrt, aby byl na našem těle zjeven také Ježíšův život. My živí jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven také Ježíšův život. V nás tedy působí smrt, ale ve vás život.  Protože však máme stejného ducha víry, o níž se píše: „Uvěřil jsem, a tak jsem mluvil,“ i my věříme, a tak mluvíme. Víme totiž, že Ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a spolu s vámi nás přivede před svou tvář. To všechno se děje pro vás, aby se milost šířila ke stále dalším lidem, a k Boží slávě tak rostla i vděčnost.  Proto se nevzdáváme. Ačkoli totiž navenek podléháme zkáze, uvnitř se obnovujeme den co den. Toto naše lehoučké soužení trvá jen chvilku, ale vytváří nám s ničím nesrovnatelné břemeno slávy, jež potrvá věčně. Proto se nedíváme na to, co je vidět, ale na to, co vidět není. Vše viditelné je totiž dočasné, ale neviditelné je věčné.

Nebeský domov (2.Korintským 5.kapitola)

Víme, že až ten pozemský stan, v němž přebýváme, bude stržen, máme od Boha věčné stavení v nebi, příbytek, jenž nebyl vytvořen rukama. Proto, dokud jsme v tomto stanu, sténáme touhou ocitnout se už v našem nebeském příbytku – až jej totiž oblečeme, nezůstaneme nazí. Dokud jsme v tomto stanu, sténáme tíhou, protože nechceme být svlečení, ale oblečení, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. Vždyť právě proto nás Bůh stvořil a dal nám Ducha jako záruku!  Proto stále chováme smělou důvěru, i když víme, že dokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána. Žijeme totiž vírou, a ne viděním. S touto smělou důvěrou rádi své tělo opustíme, abychom byli doma u Pána. Ať už tedy zůstáváme doma anebo odcházíme, jde nám o to, abychom se mu líbili. Všichni přece musíme stanout před Kristovým soudem, aby každý z nás dostal odplatu za to, co v těle vykonal, ať už to bylo dobré anebo zlé.

Vše je nové! (2.Korintským 5.kapitola)

Víme, co je to bázeň před Hospodinem, a proto přivádíme lidi k víře. Bohu je zřejmé, kdo jsme, a doufám, že je to zřejmé i vašemu svědomí. Nechceme se před vámi znovu chválit, ale chceme vám dát příležitost chlubit se námi, abyste měli co odpovědět těm, kdo se mohou pochlubit zevnějškem, ale ne srdcem. Jsme-li bez sebe, je to kvůli Bohu; jsme-li rozvážní, je to kvůli vám. Kristova láska nás zavazuje. Jsme totiž přesvědčeni, že jeden zemřel za všechny, a tak zemřeli všichni. On zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, nadále nežili sami pro sebe, ale pro toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých.  Od nynějška již proto nikoho neposuzujeme tělesně. I na Krista jsme kdysi měli tělesný názor, teď už ho ale známe jinak. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo – hle, je tu nové! A to všechno je z Boha, který nás se sebou smířil skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Bůh v Kristu uzavřel se světem mír! Přestal lidem počítat viny a zprávu o tom smíření svěřil nám.  Proto tedy jako Kristovi velvyslanci prosíme na místě Kristově, jako by skrze nás žádal Bůh: Smiřte se s Bohem. On toho, který byl bez hříchu, učinil hříchem kvůli nám, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.  Jako jeho spolupracovníci vás však také vyzýváme, abyste nepromarnili milost, kterou vám Bůh dává. Říká přece:  „V čas milosti jsem tě vyslyšel,  v den spásy jsem ti pomohl.“  Hle, čas milosti je tu, ten spásný den je teď!

Srdce dokořán (2.Korintským 6.kapitola)

Nikomu nechceme klást do cesty žádnou překážku, aby naší službě nebylo co vytknout. Naopak, ve všem se osvědčujeme jako Boží služebníci: ve veliké vytrvalosti, v souženích, nedostatcích a úzkostech, v ranách, vězeních a zmatcích, ve vyčerpáních, bděních a hladověních, v čistotě, porozumění, trpělivosti a laskavosti, v Duchu svatém, v upřímné lásce, ve slově pravdy a v Boží moci, s výzbrojí spravedlnosti napravo i nalevo, se slávou i pohanou, se špatnou i dobrou pověstí, jako bludaři, a přitom pravdomluvní, jako neznámí, a přitom dobře známí, jako umírající, a hle, žijeme, jako trestaní, smrti však unikající, jako zarmoucení, stále se však radující, jako chudí, avšak mnohé obohacující, jako nic nemající, a přitom všechno vlastnící.  Mluvíme k vám otevřeně, drazí Korintští, naše srdce je dokořán! Nebyli jste námi nijak utlačováni – jste to vy, kdo potlačuje své city k nám. Řeknu vám to jako vlastním dětem: Na oplátku se teď otevřete vy.

Chrám živého Boha (2.Korintským 6.kapitola)

Nespřahejte se s nevěřícími. Jaký může být spolek spravedlnosti s nepravostí? Jaký může mít vztah světlo s temnotou? Jaká je shoda Krista s Beliálem? Co mají věřící a nevěřící společné? Jaká je jednota Božího chrámu s modlami? My jsme přece chrám živého Boha, jak řekl sám Bůh:  „Budu v nich přebývat a chodit mezi nimi.  Budu jejich Bohem a oni budou můj lid.“  Proto:  „Vyjděte z jejich středu a oddělte se,  praví Hospodin.  Nesahejte po ničem nečistém,  a přijmu vás.“  „Já pak budu váš Otec a vy mí synové a dcery,  praví Všemohoucí Pán.“  Milovaní, když tedy máme taková zaslíbení, očistěme se od každé poskvrny těla i ducha a posvěcujme se v bázni Boží.

On potěšuje sklíčené (2.Korintským 7.kapitola)

Přijměte nás. Nikomu jsme neublížili, nikomu neuškodili, nikoho nepodvedli. Neříkám to jako výčitku – jak jsem už řekl, máme vás v srdcích, takže jsme s vámi spojeni v životě i ve smrti. Jsem k vám velmi otevřený, velmi se vámi chlubím. Jsem naplněn potěšením, přes všechna naše soužení přetékám radostí!  Když jsme dorazili do Makedonie, neměli jsme tam klid. Ze všech stran na nás doléhalo soužení: zvenku boje, zevnitř obavy. Ale Bůh, který potěšuje sklíčené, nás potěšil příchodem Tita, a nejen jeho příchodem, ale také tím, jak byl mezi vámi povzbuzen. Když nám vyprávěl, jak se vám stýská, jak všeho litujete a jak horlivý zájem o mě máte, má radost neznala mezí.  I když jsem vás svým dopisem zarmoutil, nelituji toho. Ano, litoval jsem, když jsem poznal, jak vás ten dopis na čas zarmoutil, ale teď se raduji – ne z vašeho zármutku, ale z toho, že váš zármutek vedl k pokání. Zarmoutili jste se v souladu s Bohem, takže jste kvůli nám neutrpěli žádnou škodu. Zbožný zármutek totiž působí pokání, jež vede ke spáse, takže není čeho litovat. Světský zármutek však působí smrt.  Jen se podívejte, jakou ve vás ten zbožný zármutek způsobil snahu a ochotu k nápravě, jaké rozhořčení a znepokojení, jakou touhu a horlivost, jaké úsilí potrestat viníka! V každém ohledu jste dokázali, že jste v té věci nevinní. Když jsem vám psal, nebylo to vlastně kvůli viníkovi nebo kvůli postiženému, ale spíše kvůli tomu, aby se před Bohem projevila vaše oddanost k nám. Proto jsme velmi povzbuzeni.  Ještě mnohem více nás ale potěšilo, jakou radost z vás měl Titus. Všichni jste ho občerstvili na duchu, takže se nemusím stydět, že jsem se mu vámi chlubil. Jako jsme vám všechno říkali pravdivě, tak se také naše chlouba před Titem ukázala pravdivou. Přetéká k vám láskou, když vzpomíná na poslušnost vás všech a na to, jak jste ho přijali s posvátnou úctou. Mám takovou radost, že se na vás mohu plně spolehnout!

Jde mi o rovnost (2.Korintským 8.kapitola)

Bratři, chci, abyste věděli o Boží milosti, které se dostalo církvím v Makedonii. Ačkoli procházeli krutou zkouškou soužením, jejich překypující radost a hluboká chudoba přerostly v úžasnou štědrost. Mohu dosvědčit, že z vlastní vůle dávali, co mohli, ba i víc, než mohli. Snažně nás prosili o tu výsadu, aby se také směli podílet na pomoci svatým. Udělali mnohem více, než jsme doufali – dali sami sebe především Pánu a z Boží vůle také nám.  Proto jsme požádali Tita, aby to dílo milosti, které u vás již dříve započal, nyní také dokončil. Když ve všem tolik vynikáte – ve víře, ve slově, v poznání, v největší horlivosti i v lásce, kterou jsme ve vás vzbudili – vynikejte tedy i v tomto díle milosti. Nic vám nepřikazuji, chci jen vyzkoušet upřímnost vaší lásky zmínkou o horlivosti druhých. Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista – kvůli vám zchudl, sám bohatý, abyste vy jeho chudobou zbohatli.  Řeknu vám, co by podle mého názoru bylo pro vás nejlepší. Před rokem jste přece byli první, kdo s tím začali, ale hlavně jste to chtěli. Nuže, dejte se do díla, vykonejte to! Jako jste byli připraveni chtít, tak také buďte připraveni jednat. Dávejte podle toho, co máte, vždyť to, co se počítá, je ochota. Dar je vzácný podle toho, co člověk má, ne podle toho, co nemá.  Nejde mi o to, aby se druhým ulehčilo a vy se octli v nesnázích, ale jde mi o rovnost. V tuto chvíli vaše hojnost doplní jejich nedostatek, aby zase jejich hojnost mohla doplnit váš nedostatek. Tak nastane rovnost, jak je psáno: „Kdo nasbíral hodně, tomu nepřebylo, a kdo málo, neměl nedostatek.“  Díky Bohu, že dal Titovi do srdce stejně horlivý zájem o vás. Nejenže vyhověl naší prosbě, ale je tak horlivý, že k vám jde z vlastní vůle. Posíláme s ním jednoho bratra, který si, pokud jde o evangelium, vysloužil uznání po všech církvích. Navíc ho církve vybraly, aby nás doprovázel na cestách s touto sbírkou, kterou pořádáme k oslavě Pána a jako projev naší ochoty pomáhat. Chráníme se tak, aby nám někdo vyčítal, jak s tímto štědrým darem zacházíme. Snažíme se totiž být bezúhonní nejen před Pánem, ale i před lidmi.  Posíláme proto s nimi dalšího našeho bratra, o jehož horlivosti jsme se mnohokrát a v mnoha ohledech sami přesvědčili. Teď je však ještě mnohem horlivější, neboť k vám získal velikou důvěru. Pokud jde o Tita, je to můj společník a pomocník v práci pro vás. Pokud jde o naše bratry, jsou to vyslanci církví – jsou sláva Kristova! Podejte jim tedy před očima všech církví důkaz své lásky a oprávněnosti naší chlouby vámi.

Bůh miluje štědré (2.Korintským 9.kapitola)

Je vlastně zbytečné, abych vám psal o této službě svatým. Znám přece vaši ochotu, díky níž se mohu chlubit Makedoncům, že Řecko je připraveno už od loňska. Vaše horlivost zatím podnítila mnohé. Posílám tedy zmíněné bratry, aby se ukázalo, že naše chlouba vámi nebyla v tomto ohledu prázdná, ale že jste připraveni, jak jsem říkal. Nerad bych, abychom se za tu chloubu museli stydět (o vás ani nemluvě), kdyby se mnou přišli Makedonci a zjistili, že nejste připraveni. Proto jsem považoval za nutné požádat tyto bratry, ať k vám jdou napřed a připraví tento váš dávno slíbený dar, aby se ukázalo, že jde právě o dar, a ne o něco vynuceného.  Říkám vám, že kdo skoupě rozsévá, bude skoupě sklízet, ale kdo rozsévá štědře, bude sklízet štědře. Každý ať dává, jak se v srdci rozhodl, ne s lítostí anebo z povinnosti. Vždyť Bůh miluje ochotného dárce. Bůh je schopen rozhojnit k vám veškerou milost, abyste vždycky a ve všem měli veškerý dostatek a mohli se štědře účastnit každého dobrého díla. Je přece psáno:  „Rozdělil štědře, chudým dal,  jeho spravedlnost navždy zůstává.“  Ten, který dává zrno k rozsévání i chléb k jídlu, opatří a rozmnoží vaši setbu a dá dozrát plodům vaší spravedlnosti. Budete obohaceni v každém ohledu k bezvýhradné štědrosti, která pak naším prostřednictvím působí vděčnost Bohu.  Zprostředkování této oběti totiž nejenže naplňuje potřeby svatých, ale také rozhojňuje vděčnost mnoha lidí Bohu. Přesvědčeni upřímností této vaší pomoci budou oslavovat Boha za vaši jednomyslnou poddanost Kristovu evangeliu a za vaše štědré sdílení s nimi i se všemi lidmi. Budou se za vás modlit a toužit po vás pro tu nesmírnou milost, kterou vám Bůh dal.  Díky Bohu za jeho nepopsatelný dar!

Nemám tu drzost (2.Korintským 10.kapitola)

Já Pavel vás při mírnosti a vlídnosti Kristově vyzývám – já, který se prý k vám tváří v tvář chovám poníženě, ale z dálky si na vás troufám: Nenuťte mě, prosím, abych vás, až přijdu, musel přesvědčit, jak směle si mohu troufnout na ty, kdo si myslí, že žijeme podle těla. Žijeme sice v těle, ale nebojujeme podle těla. Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale od Boha mají sílu k boření hradeb. Jimi boříme výmysly i každou nadutost, která se staví proti poznání Boha. Jimi podmaňujeme každou myšlenku k poslušnosti Kristu, a jakmile bude vaše poslušnost úplná, budeme připraveni potrestat každou neposlušnost.  To si vidíte jen na špičku nosu? Kdo je přesvědčen, že patří Kristu, ať si uvědomí, že jako patří Kristu on, tak mu patříme i my. Mohl bych se tou pravomocí, kterou mi Pán dal k vašemu budování, a ne k boření, chlubit ještě více a nebyl bych zahanben. Nechci ale, aby to vypadalo, že vás v dopisech zastrašuji. Mé dopisy jsou prý působivé a mocné, ale osobní přítomnost chabá a řeč ubohá. Kdo to říká, ať si uvědomí, že jací jsme na dálku ve svých dopisech, takoví budeme i v činech, až k vám přijdeme.  Nemáme ovšem tu drzost přiřadit se anebo se i jen podobat těm, kdo chválí sami sebe. Beze vší soudnosti se sami sebou poměřují, srovnávají se sami se sebou! My se však nehodláme chlubit něčím nepřiměřeným, ale jen v mezích působiště, které nám vyměřil Bůh – působiště, které zahrnuje i vás. Není pravda, že se neúměrně rozpínáme, když do svého působiště zahrnujeme i vás – vždyť jsme k vám s Kristovým evangeliem přišli jako první! Nechceme se nemístně chlubit prací druhých. Naopak doufáme, že jak vaše víra poroste, naše působiště se rozšíří ještě daleko za vás. Pak budeme zvěstovat evangelium i tam dál za vámi, místo abychom se chlubili tím, co už je hotové v cizím působišti.  „Kdo se chlubí, chlub se v Hospodinu.“ Důvěryhodný přece není ten, kdo se chválí sám, ale ten, koho chválí Pán!

Žárlím na vás (2.Korintským 11.kapitola)

Kéž byste ode mě snesli trochu pošetilosti – mějte se mnou prosím strpení. Žárlím na vás Boží žárlivostí, neboť jsem vás zasnoubil jedinému muži – Kristu, k němuž vás chci přivést jako neposkvrněnou pannu. Bojím se ale, abyste se v mysli nenechali svést od upřímné a čisté oddanosti Kristu, tak jako se kdysi hadovou vychytralostí nechala oklamat Eva. Když totiž někdo přijde kázat jiného Ježíše, než kterého jsme kázali, nebo když se vám nabízí jiný duch, než kterého jste dostali, nebo jiné evangelium než to, které jste přijali, rádi to snášíte!  Myslím, že si s těmi veleapoštoly v ničem nezadám. Nemám sice výřečnost, ale zato mám poznání, jak jste se při každé příležitosti mohli vždycky přesvědčit. Anebo jsem spáchal něco zlého, když jsem vám zvěstoval Boží evangelium zadarmo? Ponižoval jsem se, abyste se vy dostali výš. Jiné církve jsem odíral – bral jsem od nich výplatu, abych mohl sloužit vám. Když jsem se u vás ocitl v nouzi, nebyl jsem nikomu na obtíž; co jsem potřeboval, mi přinesli bratři z Makedonie. Za všech okolností jsem se střežil a budu se střežit i nadále, abych pro vás nebyl břemenem. Jakože je při mně pravda Kristova, o tuto svou chloubu se v celém Řecku nedám připravit. Proč? Protože vás nemiluji? Bůh ví, že ano.  V tom, co dělám, budu pokračovat i nadále, abych vzal vítr z plachet těm, kteří se nám pod nějakou záminkou chtějí ve své chloubě podobat. Takoví rádoby apoštolové jsou ve skutečnosti podvodníci, kteří se vydávají za apoštoly Kristovy. A není divu, vždyť sám satan se vydává za anděla světla! Není tedy nic zvláštního, když se i jeho služebníci vydávají za služebníky spravedlnosti. Nakonec ale dopadnou, jak si zaslouží.

Mluvím jako blázen (2.Korintským 11.kapitola)

Opakuji, ať mě nikdo nemá za blázna. A i kdyby, přijměte mě aspoň jako blázna, abych se i já trochu pochlubil. Pokud jde o chlubení, nemluvím teď z Pánova pověření, ale jako blázen. Když se mnozí chlubí tak tělesně, pochlubím se i já. Vy, takoví mudrci, si přece na blázny potrpíte! Klidně snášíte, když vám někdo poroučí, když vás někdo vyjídá, okrádá, ponižuje, fackuje! Zahanbeně přiznávám, že já na něco takového sílu nemám.  Čím se však někdo tak troufale chlubí – teď mluvím jako blázen – na to si troufám i já. Jsou to Hebrejové? Já také! Jsou to Izraelité? Já také! Jsou símě Abrahamovo? Já také! Jsou Kristovi služebníci? Teď mluvím jako pomatenec: Já více! Pracoval jsem mnohem víc, ve vězení jsem byl častěji, nesčetněkrát jsem byl bit, znovu a znovu na prahu smrti. Pětkrát jsem od Židů dostal devětatřicet ran. Třikrát jsem byl bit holemi, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem ztroskotal, noc a den jsem vydržel na širém moři. Stále na cestách, ohrožován řekami, ohrožován lupiči, ohrožován svými rodáky, ohrožován pohany, ohrožován ve městě, ohrožován na poušti, ohrožován na moři, ohrožován mezi falešnými bratry. Tolik dřiny a vyčerpání, tolik bezesných nocí! Vím, co je hlad, žízeň a časté půsty, vím, co je chlad a nahota. Kromě toho všeho na mě denně doléhá ještě starost o všechny církve. Když je někdo slabý, neslábnu snad s ním? Když někdo hřeší, nesžírám se snad?  Když už se musím chlubit, pochlubím se svými slabostmi. Bůh a Otec Pána Ježíše ať je požehnaný navěky – on ví, že nelžu! Když jsem byl v Damašku, místodržitel pověřený králem Aretou dal hlídat město, aby mě zajal. Oknem v hradbě mě ale spustili dolů v koši, a tak jsem mu utekl.

Síla ve slabosti (2.Korintským 12.kapitola)

Musím se chlubit, i když to není prospěšné. Přejdu tedy k viděním a zjevením od Pána: Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety vytržen až do třetího nebe – nevím, zda v těle nebo mimo tělo, to ví Bůh. A vím, že ten člověk – nevím, zda v těle nebo bez těla, to ví Bůh – byl vytržen do ráje, kde slyšel nepopsatelné věci, které člověk ani nemůže vypovědět. Tímto se tedy budu chlubit, ale sám sebou se chlubit nehodlám, jedině snad svými slabostmi. I kdybych se chtěl pochlubit, nebyl bych pošetilý, řekl bych pravdu. Raději ale pomlčím, aby si někdo o mně nemyslel víc, než co u mě vidí nebo ode mě slyší.  Aby mi ta úžasná zjevení příliš nestoupla do hlavy, byl mi dán do těla osten, satanův posel, který mě sráží, abych si o sobě příliš nemyslel. Třikrát jsem kvůli tomu prosil Pána, aby to ode mě odešlo, ale řekl mi: „Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti.“ Milerád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala Kristova moc. S radostí snáším slabosti, příkoří, strádání, pronásledování a úzkosti pro Krista – vždyť má síla je v mé slabosti!

Záleží mi na vás (2.Korintským 12.kapitola)

Dělám tu ze sebe blázna, ale vy jste mě k tomu donutili. Mohli jste mě přece chválit sami – i když nic neznamenám, s těmi veleapoštoly si v ničem nezadám. Důkazů o mém apoštolství jste dostali dost. Vzpomeňte na všechno, co jsem vydržel, na všechna znamení, divy a zázraky. O co jste přišli oproti jiným církvím? Jen o to, že jsem vám nebyl na obtíž – odpusťte mi tu křivdu!  Právě se k vám chystám už potřetí a ani tentokrát vám nebudu na obtíž. Nestojím o vaše peníze, ale o vás! Děti přece nemají vydržovat rodiče, ale rodiče děti. Pokud jde o mě, milerád se vydám z posledního, i sám sebe vydám za vaše životy, i když čím více vás miluji, tím méně jsem milován.  Budiž, nikdy jsem vás nezatěžoval. Jako chytrák jsem vás prý ale obelstil! Jak asi? Podvedl jsem vás skrze někoho, koho jsem k vám poslal? Požádal jsem o pomoc Tita a poslal jsem s ním jednoho bratra. Že by vás podvedl Titus? Nejednali jsme ve stejném duchu? Nešli jsme ve stejných šlépějích?  Myslíte, že se před vámi celou dobu hájíme? Milovaní, my mluvíme před Boží tváří v Kristu, a to všechno pro vaši posilu. Bojím se totiž, abych z vás, až přijdu, nebyl zklamaný a také vy abyste nebyli zklamaní ze mě. Bojím se svárů, nevraživosti, zloby, soupeření, urážek, pomluv, zpupnosti a zmatků. Bojím se, aby mě můj Bůh, až přijdu, před vámi znovu neponížil, kdybych musel truchlit nad tolika dřívějšími hříšníky, kteří nečinili pokání z nečistoty, smilstva a nestydatosti, kterou páchali. 

Spějte k dokonalosti (2.Korintským 13.kapitola)

Toto bude má třetí návštěva u vás. „Každé slovo potvrdí výpověď dvou nebo tří svědků.“ Co jsem řekl, když jsem byl u vás podruhé, to teď opakuji, když jsem pryč: Až se k vám vrátím, nebudu brát ohled na ty, kdo zůstali v hříchu, ani na nikoho jiného. Žádáte přece důkaz, že ve mně mluví Kristus. Ten vůči vám není slabý – naopak je mezi vámi mocný! Byl sice ukřižován jako slabý, ale teď žije Boží mocí; i my jsme v něm slabí, ale pro vás s ním budeme žít Boží mocí.  Sami sebe prověřujte, přesvědčujte se, zda jste sami ve víře. Nepoznáváte sami na sobě, že je ve vás Ježíš Kristus? Pokud ne, pak jste ovšem selhali. Doufám, že poznáte, že my jsme neselhali.  Modlím se k Bohu, abyste se nezachovali špatně. Nejde mi o to, aby se ukázal náš vlastní úspěch – budu raději, když se budete chovat správně a my budeme jako ti, kdo selhali. Nemůžeme přece stát proti pravdě, jedině za pravdou. Rádi budeme slabí, jen když vy budete silní; proto se modlíme za vaši nápravu. Toto vám píšu, zatímco jsem pryč, abych až budu u vás, nemusel přísně užít té pravomoci, kterou mi Pán dal k budování, a ne k boření.  Závěrem, bratři, buďte zdrávi. Spějte k dokonalosti, povzbuzujte se, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.  Pozdravte se navzájem svatým polibkem. Pozdravují vás všichni svatí.  Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Ducha svatého s vámi všemi. 

Žádné jiné evangelium (Galatským 1.kapitola)

Pavel, apoštol (poslaný ne od lidí ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých), a všichni bratři, kteří jsou se mnou,  církvím v Galacii:  Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista, který dal sám sebe za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce, jemuž buď sláva na věky věků. Amen.  Žasnu, jak rychle se uchylujete od Toho, který vás povolal Kristovou milostí, k jinému evangeliu. Žádné jiné evangelium ale není; to se vás jen snaží zmást ti, kdo chtějí převrátit evangelium Kristovo. Kdyby vám kdokoli – ať už my sami nebo třeba anděl z nebe – kázal jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, ať je proklet! Znovu opakuji, co jsme už řekli: Pokud vám někdo káže jiné evangelium než to, které jste přijali, ať je proklet!  Chci si teď naklonit lidi, nebo Boha? Copak mi jde o lidskou přízeň? Kdybych se ještě snažil zalíbit lidem, nebyl bych Kristův služebník! Ujišťuji vás, bratři, že evangelium, které jsem kázal, není z člověka. Nemám je převzaté ani naučené od člověka, ale skrze zjevení Ježíše Krista.  Jistě jste slyšeli, jak jsem si počínal ještě jako stoupenec judaismu, jak nesmiřitelně jsem pronásledoval Boží církev a snažil se ji vyhladit. Ve svém národě jsem v judaismu předčil většinu svých vrstevníků, patřil jsem k nejhorlivějším stoupencům otcovských tradic.  Bůh, který mě oddělil už v matčině lůně a povolal mě svou milostí, se ale rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych ho kázal mezi pohany. Nespěchal jsem se tehdy poradit s tělem a krví, ani jsem nešel do Jeruzaléma za těmi, kdo se stali apoštoly dříve než já, ale odešel jsem do Arábie a později se vrátil do Damašku.  Teprve po třech letech jsem přišel do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem. Strávil jsem u něj dva týdny, ale s žádným jiným apoštolem jsem se nesetkal, kromě Jakuba, Pánova bratra. Bůh je mi svědek, že vám nepíšu žádnou lež!  Poté jsem odešel do Sýrie a Kilikie. V judských církvích, které jsou v Kristu, mě osobně vůbec neznali. Slyšeli jen, že „náš dřívější pronásledovatel teď káže víru, kterou předtím potíral,“ a oslavovali kvůli mně Boha.

Bůh nikomu nestraní (Galatským 2.kapitola)

Po čtrnácti letech jsem se pak vrátil do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal jsem s sebou i Tita. Přišel jsem tehdy na základě zjevení. Sešel jsem se soukromě s váženými vůdci a seznámil je s evangeliem, které kážu mezi pohany, aby snad můj dosavadní ani další běh nebyl zbytečný. Žádnou obřízku tehdy nikdo nevnucoval ani mému řeckému společníku Titovi. To jen ti vetřelci, ti falešní bratři se mezi nás vloudili, aby vyslídili svobodu, kterou máme v Kristu Ježíši, a aby nás zotročili. Ani na chvíli jsme jim neustoupili a nepoddali se, aby pro vás byla zachována pravda evangelia.  Pokud jde o ty, kdo jsou považováni za vůdce (ať už jsou cokoli, mně na tom nezáleží, Bůh nestraní nikomu), mně osobně nic nepřidali. Naopak uznali, že mi bylo svěřeno evangelium pro neobřezané, tak jako Petrovi pro obřezané. Ten, který působil skrze Petrovo apoštolství vůči obřezaným, působil přece i skrze mne vůči pohanům. Jakub, Petr a Jan, považovaní za sloupy církve, tedy poznali, jakou jsem dostal milost, a podali mně i Barnabášovi pravice jako společníkům s tím, že my půjdeme k pohanům a oni k obřezaným. Chtěli jen, abychom pamatovali na chudé, o což jsem se opravdu pilně snažil.

Neodmítám tu milost (Galatským 2.kapitola)

Když ale Petr přišel do Antiochie, otevřeně jsem se mu postavil. Jeho chování bylo odsouzeníhodné: nejdříve běžně jedl s pohany, ale když dorazili Jakubovi lidé, začal se držet zpátky a odděloval se, protože se bál obřezanců. Stejné divadlo začali hrát i ostatní Židé, až se tím jejich pokrytectvím nechal strhnout i Barnabáš.  Když jsem uviděl, jak pokulhávají za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Ty že jsi Žid? Sám nežiješ jako Žid, ale jako pohan! Proč tedy nutíš pohany k židovství? I když jsme rodilí Židé, žádní hříšní pohané, víme, že člověka nemohou ospravedlnit skutky Zákona, ale jen víra v Ježíše Krista. Proto jsme sami uvěřili v Ježíše Krista, abychom byli ospravedlněni Kristovou vírou, a ne skutky Zákona. Skutky Zákona přece nikoho neospravedlní!“  Když tedy hledáme ospravedlnění v Kristu, poněvadž se ukazuje, že i my jsme hříšní, znamená to, že Kristus napomáhá hříchu? V žádném případě! Kdybych znovu stavěl, co jsem předtím zbořil, usvědčoval bych sám sebe jako viníka. Díky Zákonu jsem ale pro Zákon mrtvý, abych byl živý pro Boha. Jsem ukřižován s Kristem. Nežiji už já – Kristus žije ve mně! Svůj život v tomto těle žiji ve víře v Božího Syna, který si mě zamiloval a vydal za mě sám sebe. Neodmítám tu Boží milost. Spočívá-li totiž spravedlnost v plnění Zákona, potom Kristus zemřel zbytečně.

Skutky a víra (Galatským 3.kapitola)

Blázniví Galatští! Kdo vás tak obloudil? Vás, kterým byl přímo před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se od vás dozvědět jedno: Přijali jste Ducha díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli? Přišli jste o rozum? Začali jste Duchem, a teď končíte tělem? Tolik jste prožili – bylo to k ničemu, úplně k ničemu? Uděluje vám Bůh Ducha a působí mezi vámi zázraky díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli?  Abraham, jak je psáno, „uvěřil Bohu a ten mu to počítal za spravedlnost“. Z toho vidíte, že synové Abrahamovi jsou lidé víry. Písmo předvídalo, že Bůh ospravedlní pohany na základě víry, a tak předpovědělo Abrahamovi: „V tobě dojdou požehnání všechny národy.“ Lidé víry tedy docházejí požehnání s věrným Abrahamem.  Všichni, kdo spoléhají na skutky Zákona, jsou ale pod prokletím, neboť je psáno: „Proklet buď každý, kdo neplní a nedodržuje vše, co je zapsáno v knize Zákona.“ Že Zákon před Bohem nikoho neospravedlní, je zřejmé z toho, že „Spravedlivý bude žít z víry.“ V Zákoně ovšem nejde o víru, ale o skutky: „Ten, kdo je plní, z nich bude žít.“  Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona, když se stal prokletím za nás (jak je psáno: „Proklet buď každý, kdo visí na dřevě“), aby tak Abrahamovo požehnání přišlo v Kristu Ježíši na pohany a abychom skrze víru přijali zaslíbení Ducha.

Zákon a zaslíbení (Galatským 3.kapitola)

Řeknu to po lidsku, bratři. Lidskou smlouvu po schválení také nikdo neruší ani k ní nic nepřidává. Totéž platí pro zaslíbení dané Abrahamovi a jeho semeni. Písmo tu neříká v množném čísle: „a semenům,“ ale v jednotném: „a tvému semeni,“ čímž je míněn Kristus. Chci tím říci toto: Zákon zavedený po 430 letech nemůže zrušit smlouvu předtím schválenou Bohem, a odvolat tak zaslíbení. Vyplývá-li dědictví ze Zákona, nevyplývá už ze zaslíbení. Abrahama však Bůh obdaroval skrze zaslíbení.  K čemu tedy Zákon? Byl přidán kvůli proviněním až do příchodu toho zaslíbeného semene. Byl vyhlášen pomocí andělů skrze prostředníka; prostředník ovšem není pro jednoho, a Bůh je jeden.  Je tedy Zákon proti Božím zaslíbením? V žádném případě! Kdyby tu byl Zákon, který by dokázal přinést život, potom by spravedlnost opravdu vyplývala ze Zákona. Písmo ale zahrnulo všechny lidi pod hřích, aby všem věřícím nabídlo zaslíbení založené na víře v Ježíše Krista.

Boží dědicové (Galatským 3.kapitola)

Než přišla víra, byli jsme střeženi pod dozorem Zákona až do doby, kdy měla být víra zjevena. Zákon nás jako pěstoun vychovával ke Kristu, abychom mohli být ospravedlněni vírou. Po příchodu víry už ale nejsme pod pěstounem.  Všichni jste se vírou v Krista Ježíše stali Božími dětmi. Všichni, kdo jste pokřtěni do Krista, jste se do Krista oblékli. Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši. A když jste Kristovi, jste símě Abrahamovo a dědicové podle zaslíbení.  Snažím se říci, že dokud je dědic nedospělý, ničím se neliší od otroka. Je sice pánem všeho, ale až do času určeného otcem zůstává pod poručníky a správci. Dokud jsme byli nedospělí, byli jsme i my takto zotročeni principy tohoto světa.  Když se však čas naplnil, Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil ty, kdo byli pod Zákonem, abychom přijali právo synovství. A protože jste synové, Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, volajícího: „Abba, Otče!“ A tak už díky Bohu nejsi otrok, ale syn, a když syn, pak také dědic.

Bojím se o vás (Galatským 4.kapitola)

Dokud jste ještě neznali Boha, otročili jste těm, kdo přirozeně nejsou žádní bohové. Teď jste ale Boha poznali (lépe řečeno: Bůh poznal vás). Proč se tedy znovu obracíte k těm chabým a ubohým principům a chcete jim znovu otročit? Dbáte na dny, měsíce, období a roky! Bojím se o vás, aby snad všechna moje dřina pro vás nebyla zbytečná.  Bratři, prosím vás, buďte jako já; vždyť i já jsem jako vy. Nijak jste mi neublížili. Jak víte, na začátku jsem vám kázal evangelium v tělesné slabosti. I když můj stav byl pro vás zkouškou, nepohrdli jste mnou a neodmítli mě. Přijali jste mě jako Božího anděla, jako Krista Ježíše! Kam se podělo to vaše nadšení? Mohu dosvědčit, že kdyby to šlo, vyloupli byste si oči a dali mi je! Stal jsem se snad vaším nepřítelem, když vám říkám pravdu? Tamti o vás mají horlivý zájem, ale nemyslí to dobře. Chtějí vás odloučit ode mě, abyste horlili pro ně. Je dobré horlit v zájmu dobra, a to vždycky, nejen když jsem u vás.  Děti moje, znovu vás v bolestech rodím, dokud ve vás nebude zformován Kristus. Chtěl bych teď být s vámi a změnit svůj tón, neboť jsem nad vámi bezradný.

Dvě smlouvy (Galatským 4.kapitola)

Takže vy chcete být pod Zákonem? Povězte mi, slyšíte vůbec, co Zákon říká? Je psáno, že Abraham měl dva syny, jednoho z otrokyně a druhého ze svobodné. Ten z otrokyně se ale narodil jen podle těla, kdežto ten ze svobodné skrze zaslíbení.  Je to jinotaj; ty ženy jsou dvě smlouvy. Jedna je z hory Sinaj a tak jako Hagar rodí své děti do otroctví. Tato Hagar představuje horu Sinaj v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť je se svými dětmi v otroctví. Nebeský Jeruzalém je ale svobodný a ten je naší matkou. Je přece psáno:  „Raduj se, neplodná, ty, jež nerodíš,  jásej a křič, jež nemáš bolesti!  Dětí opuštěné je totiž mnoho,  více než té, jež muže má.“  Vy, bratři, jste tedy jako Izák dětmi zaslíbení. Dnes je to stejné jako tehdy: ten narozený podle těla pronásleduje narozeného podle Ducha. Co ale říká Písmo? „Vyžeň otrokyni i jejího syna. Syn otrokyně nebude dědit se synem svobodné!“  A tak, bratři, nejsme dětmi otrokyně, ale té svobodné.

Stůjte ve svobodě (Galatským 5.kapitola)

V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha.  Já Pavel vám teď něco řeknu: dáte-li se obřezat, Kristus vám nebude k ničemu! Každému, kdo se chce dát obřezat, znovu potvrzuji, že musí dodržovat celý Zákon. Zbavili jste se Krista, vy všichni, kdo se ospravedlňujete Zákonem; odpadli jste od milosti! My ale očekáváme naději spravedlnosti skrze Ducha, na základě víry. V Kristu Ježíši přece nezáleží na obřízce nebo neobřízce, ale na víře, která se projevuje láskou.  Běželi jste výborně. Kdo vás zastavil v následování pravdy? Ty přesvědčivé řeči nejsou od Toho, který vás povolává. Trocha kvasu prokvasí celé těsto! Jsem si o vás v Pánu jist, že se nenecháte přesvědčit; ten, kdo se vás ale snaží zmást, neujde soudu, ať je to kdokoli. Bratři, jestli i já dosud kážu obřízku, proč jsem tedy ještě pronásledován? Kříž by pak nebudil už žádné pohoršení. Ať se ti, kdo vás navádějí k obřízce, jdou rovnou vyřezat!

Žijte Duchem (Galatským 5.kapitola)

Ano, bratři, byli jste povoláni ke svobodě. Tu svobodu ovšem nemějte za záminku pro svou tělesnost, ale raději si navzájem v lásce pomáhejte. Celý Zákon je totiž obsažen v jediné větě: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Když ale jeden druhého koušete a žerete, pozor, ať se navzájem nerozsápete!  Říkám vám: Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům. Tělesné sklony míří proti Duchu a Duch proti tělu; navzájem si odporují, abyste nemohli dělat, co chcete. Když jste však vedeni Duchem, nejste pod Zákonem.  Projevy tělesnosti jsou zřejmé. Patří sem smilstvo, nečistota, nestydatost, modlářství, čarování, nepřátelství, svárlivost, nevraživost, zloba, soupeřivost, roztržky, sekty, závidění, opilství, obžerství a další podobné věci. Varuji vás; jak už jsem vám říkal, ti, kdo tohle dělají, nebudou mít podíl na Božím království.  Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Tomu se žádný zákon nevyrovná. Ti, kdo patří Kristu Ježíši, ukřižovali svou tělesnost s jejími vášněmi a sklony. Žijeme-li Duchem, pak se Duchem také řiďme. Nebuďme ješitní, nesoupeřme spolu a nezáviďme si.

Kristův zákon (Galatským 6.kapitola)

Bratři, upadne-li někdo z vás do hříchu, vy duchovní mu pomozte v nápravě. Dělejte to ovšem ve vlídném duchu a každý si dávej pozor, abys sám nepodlehl pokušení. Neste břemena jedni druhých – tak naplníte Kristův zákon. Kdo si myslí, že je něco, a přitom nic není, ten si něco nalhává. Každý ať posoudí své vlastní jednání; ať se pak chlubí jen sám sobě a nesrovnává se s druhými. Každý musí nést svůj vlastní náklad.  Kdo je vyučován Slovu, ať se dělí o vše dobré se svým učitelem.  Nepleťte se, Boha nikdo neošálí. Člověk sklidí to, co zasel. Kdo zasívá pro své tělo, sklidí z těla záhubu; kdo zasívá pro Ducha, sklidí z Ducha věčný život. Nepřestávejme tedy konat dobro, neboť v patřičný čas budeme sklízet bez ustání. Dokud je čas, prokazujme dobro všem, a zvláště členům rodiny víry.  PODÍVEJTE SE, JAK VÁM VELKÝMI PÍSMENY PÍŠU SVOU VLASTNÍ RUKOU.  Ti, kdo vás nutí k obřízce, se chtějí ukázat před lidmi a vyhnout se pronásledování pro Kristův kříž. Jsou sice obřezaní, ale oni sami Zákon nedodržují! Chtějí po vás obřízku, jen aby se mohli pochlubit vaším tělem. Já se však nechci chlubit vůbec ničím – kromě kříže našeho Pána Ježíše Krista, skrze nějž je mi svět ukřižován a já světu. To, na čem záleží, totiž není obřízka nebo neobřízka, ale nové stvoření. Na všechny, kdo se budou řídit tímto pravidlem, ať přijde pokoj a milosrdenství jakožto na Boží Izrael.  Ať už mě s tím nadále nikdo neobtěžuje. Jizvy na mém těle jsou znamením, že patřím Ježíši.  Milost našeho Pána Ježíše Krista s vaším duchem, bratři. Amen.

Chvála a sláva! (Efeským 1.kapitola)

Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše,  svatým, kteří jsou v Efesu, věrným v Kristu Ježíši:  Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.  Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebesích! V něm nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a bezúhonní v lásce. Ve své laskavé vůli nás předurčil, abychom skrze Ježíše Krista byli přijati za jeho vlastní. Chvála jemu za tu slavnou milost, kterou nás obdařil ve svém Milovaném!  V něm se nám skrze jeho krev dostalo vykoupení, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství jeho milosti, kterou nás štědře zahrnul se vší moudrostí a prozíravostí. Ve své laskavosti nám dal poznat tajemství své vůle – předsevzal si, že až se naplní čas, uskuteční svůj plán a shromáždí všechno na nebi i na zemi do jednoty v Kristu. Právě v něm se i nám dostalo podílu na vyvolení; byli jsme předurčeni podle předsevzetí Toho, který rozhodnutím své vůle působí všechno. My, kdo jsme složili naději v Kristu, se tedy stáváme jeho chválou a slávou.  V něm jste i vy (když jste uslyšeli slovo pravdy, totiž evangelium o vaší spáse, a uvěřili mu) byli označeni pečetí zaslíbeného Ducha svatého. Ten je závdavkem našeho dědictví: zaručuje, že Bůh vykoupí své vlastnictví. Chvála a sláva jemu!

Abyste ho znali (Efeským 1.kapitola)

Proto také od chvíle, kdy jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a o vaší lásce ke všem svatým, nepřestávám za vás děkovat, kdykoli se o vás zmíním ve svých modlitbách. Kéž vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dá ducha moudrosti a zjevení, abyste ho znali. Kéž osvítí váš vnitřní zrak, abyste viděli, k jaké naději vás povolal, jak slavné je bohatství jeho dědictví mezi svatými a jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím.  Tuto moc dokázal na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad každou vládu, mocnost, moc a panství i nad každé jméno, které se vyslovuje, ať už v tomto věku nebo v budoucím. Bůh „poddal všechno pod jeho nohy“ a jako hlavu všeho jej dal církvi, která je jeho tělem, totiž plností Toho, který naplňuje všechno ve všech.

Spaseni milostí (Efeským 2.kapitola)

I vy jste byli mrtví ve svých vinách a hříších, jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech. My všichni jsme kdysi spolu s nimi podléhali svým tělesným žádostem. Plnili jsme přání těla a mysli, a tak jsme svou přirozeností byli odsouzeni k Božímu hněvu stejně jako ostatní.  Ale Bůh je tak nesmírně milosrdný! Zamiloval si nás tak velikou láskou, že spolu s Kristem obživil i nás, mrtvé ve vinách – jste spaseni milostí! Spolu s ním nás vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši, aby svou laskavostí k nám v Kristu Ježíši projevil v budoucích dobách nepřekonatelné bohatství své milosti.  Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali.

Pokoj vzdáleným i blízkým (Efeským 2.kapitola)

Pamatujte, že pokud jde o tělo, byli jste původně pohané (které ti, kdo patří k obřízce, ručně vykonané na těle, nazývají neobřezanci). V té době jste byli bez Krista, oddělení od společnosti Izraele, cizí pokud jde o smlouvy zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Nyní jste ale v Kristu Ježíši! Kdysi jste byli vzdálení, ale teď jste díky Kristově krvi blízcí.  On sám je náš pokoj; on spojil oba tábory v jedno a zbořil hradbu, která je rozdělovala. Vlastním tělem zrušil nepřátelství, totiž Zákon spočívající v přikázáních a předpisech, aby z těch dvou stvořil sám v sobě jednoho nového člověka. Takto nám přinesl pokoj. V jednom těle usmířil oba tábory s Bohem, když svým křížem ukončil jejich nepřátelství. Přišel a vyhlásil „pokoj vám vzdáleným i pokoj blízkým,“ neboť skrze něj můžeme všichni přistupovat v jednom Duchu k Otci.  A tak již nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a členové Boží rodiny. Byli jste postaveni na základ apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm se celá stavba spojuje a roste ve svatý chrám v Pánu. V něm se i vy společně budujete, abyste byli Božím příbytkem v Duchu.

Kristovo tajemství (Efeským 3.kapitola)

Proto jsem já Pavel vězněm Krista Ježíše – pro vás pohany. Jistě jste už slyšeli o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu svěřil pro vás, když mi skrze zjevení dal poznat tajemství, o němž jsem se už krátce zmínil dříve. Během čtení budete sami moci poznat, jak rozumím Kristovu tajemství, které Bůh v předchozích dobách lidem neodhalil, ale nyní je skrze Ducha zjevil svým svatým apoštolům a prorokům: že totiž pohané jsou skrze evangelium spoludědicové, součásti téhož těla a spoluúčastníci jeho zaslíbení v Kristu Ježíši.  Tohoto evangelia jsem se stal služebníkem díky Boží milosti, jíž jsem byl obdarován, a díky jeho moci, jež ve mně působí. Mně, zdaleka nejmenšímu ze všech svatých, byla dána ta milost, abych mezi pohany hlásal Kristovo nepopsatelné bohatství a abych všem vysvětlil jeho plán, to tajemství od věků skryté v Bohu, Stvořiteli všeho.  Bůh teď chce skrze církev ukázat vládám a mocnostem v nebesích svou přerozmanitou moudrost. Tento svůj odvěký záměr uskutečnil v Kristu Ježíši, našem Pánu – v něm a skrze víru v něj máme možnost přistupovat k Bohu směle a s důvěrou. Prosím tedy, abyste neklesali na mysli kvůli mým soužením, neboť jsou pro vás, pro vaši slávu.

Poznat jeho lásku (Efeským 3.kapitola)

Proto klekám na kolena před Otcem, jehož jméno nese veškerá rodina na nebi i na zemi. Kéž vás jeho Duch podle bohatství jeho slávy posilní ve vašem nitru. Kéž Kristus přebývá skrze víru ve vašich srdcích! Kéž jste zakořeněni a ukotveni v lásce, abyste spolu se všemi svatými mohli postihnout, jaká je šířka, délka, výška i hloubka, a poznat Kristovu lásku přesahující chápání, abyste byli naplněni do veškeré plnosti Boží.  Ten, který v nás působí svou mocí, je schopen učinit nesrovnatelně mnohem více než cokoli, oč prosíme nebo si představujeme. Jemu buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši ve všech dobách na věky věků! Amen.

Jedno tělo, jeden Duch (Efeským 4.kapitola)

Jako vězeň v Pánu vás tedy prosím, abyste svým životem dělali čest tomu povolání, které jste přijali. Buďte vždy pokorní a mírní, trpělivě se navzájem snášejte v lásce a usilujte zachovávat jednotu Ducha, spojeni poutem pokoje. Je jedno tělo a jeden Duch, jedna naděje, k níž jsme byli povoláni, jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všechny a skrze všechny a ve všech.  Každému jednotlivému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. Písmo přece říká:  „Vystoupil do výšin,  zmocnil se zajatých,  dary lidem rozdělil.“  To, že „vystoupil“, musí znamenat, že předtím také sestoupil dolů na zem. Ten, který sestoupil, je právě ten, který vystoupil vysoko nad všechna nebesa, aby naplnil všechno. To on rozdal své dary – apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele – pro přípravu svatých k dílu služby, aby se Kristovo tělo budovalo, abychom nakonec všichni dospěli k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti.  Nesmíme proto nadále zůstat nemluvňaty zmítanými a unášenými kdejakým poryvem učení, lidskou prohnaností a vychytralým sváděním k bludu. Místo toho máme mluvit pravdu v lásce a v každém ohledu růst v Krista, který je hlavou. Z něj celé tělo, spojené a svázané pomocí všech tkání, roste a buduje se v lásce, když každá jednotlivá část plní úkol, který jí náleží.

Staré a nové já (Efeským 4.kapitola)

Naléhavě vás proto v Pánu vyzývám, abyste už nežili jako pohané podle svých marných myšlenek. Nevědomost pramenící z jejich zatvrzelého srdce jim zatemnila mysl, takže jsou odcizení od Božího života. Otupěli a oddali se nestydatosti; páchají všemožnou nečistotu, ale nemohou se nasytit.  Tomu jste se však od Krista nenaučili! Poněvadž jste ho uslyšeli a poznali pravdu, která je v Ježíši, odhoďte už svůj dřívější způsob života i to staré já, které je zkažené a plné klamných tužeb. Obnovujte ducha své mysli a oblékněte se do nového člověka stvořeného k Božímu obrazu, plného spravedlnosti, svatosti a pravdy.  Odhoďme tedy lež a každý „říkejme jeden druhému pravdu“ – jsme přece údy téhož těla! „Hněváte-li se, nehřešte;“ zkroťte svůj hněv, než slunce zapadne. Nedávejte místo ďáblu. Zloděj ať přestane krást a začne pracovat. Ať se slušně živí vlastníma rukama, aby se měl oč podělit s tím, kdo má nouzi. Z vašich úst ať nevychází nic zlého; vaše slova ať jsou dobrá, posilující tam, kde je potřeba, a užitečná těm, kdo je uslyší. Nezarmucujte svatého Božího Ducha, jehož pečetí jste byli označeni ke dni vykoupení. Veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik i urážky ať vás opustí spolu s veškerou záští.  Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám.

Děti světla (Efeským 5.kapitola)

Jakožto milované děti se řiďte Božím příkladem a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a vydal sám sebe za nás jako dar a oběť příjemně vonící Bohu. Smilstvo, veškerá nečistota a chamtivost ať mezi vámi nejsou ani zmiňovány, jak se sluší na svaté. Stejně tak není namístě sprostota, hloupé řeči a dvojsmyslné narážky, ale raději díkůčinění. Můžete si být jistí, že žádný smilník ani nečistý nebo chamtivý člověk (což je modlář) nemá dědictví v Kristově a Božím království.  Nikoho nenechte, aby vás klamal prázdnými řečmi, neboť kvůli těmto věcem přichází na neposlušné lidi Boží hněv. Nemějte s takovými nic společného. Kdysi jste byli tmou, ale teď jste v Pánu světlem. Žijte jako děti světla, neboť ovoce světla spočívá vždy v dobrotě, spravedlnosti a pravdě. Rozlišujte, co se líbí Pánu; neúčastněte se neplodných skutků tmy, ale raději je odhalujte. Vždyť o tom, čeho se potají dopouštějí, je hanba i jen mluvit. Všechno, co je vystaveno světlu, však vychází najevo a všechno, co vychází najevo, se stává jasným. Proto se říká:  „Probuď se, ty, kdo spíš,  vstaň z mrtvých  a zazáří ti Kristus!“  Pečlivě dbejte na to, jak žijete: nechovejte se jako hlupáci, ale jako moudří lidé. Využívejte svěřený čas, protože doba je zlá. Nežijte v nevědomosti, rozumějte Pánově vůli. Neopíjejte se vínem (což vede k prostopášnosti), ale nechávejte se naplnit Duchem. Promlouvejte k sobě navzájem v žalmech, chvalozpěvech a duchovních písních; svým srdcem zpívejte a hrajte Pánu. Vždycky za všechno děkujte Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

Pán nikomu nestraní (Efeským 5.kapitola)

Z úcty ke Kristu se poddávejte jedni druhým.  Manželky, poddávejte se svým mužům jako Pánu. Muž je hlavou své ženy, jako je Kristus hlavou církve, která je jeho tělem a on jejím zachráncem. Jako se tedy církev poddává Kristu, tak ať se i manželky vždy poddávají svým mužům.  Muži, milujte své ženy, tak jako Kristus miloval církev. On vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil očistnou koupelí svého slova, aby ji před sebou postavil jako slavnou církev bez jakékoli poskvrny a vrásky, aby byla svatá a bez úhony. Stejně tak musí muži milovat své ženy jako svá vlastní těla. Kdo miluje svou ženu, miluje sám sebe. Nikdo nikdy neměl své vlastní tělo v nenávisti, ale každý je živí a opatruje, tak jako Kristus svou církev. Jsme přece údy jeho těla. „Proto muž opouští otce i matku – aby přilnul ke své manželce, aby se ti dva stali jedním tělem.“ Toto je veliké tajemství; já však mluvím o Kristu a o církvi. Ať ovšem každý jednotlivý z vás miluje svou manželku jako sám sebe. A žena ať má svého manžela v úctě.  Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu – tak je to správné. „Cti svého otce i matku,“ to je první přikázání se zaslíbením: „aby se ti vedlo dobře a abys žil dlouho na zemi.“  Vy, otcové, nedrážděte své děti, ale vychovávejte je v kázni a v Pánově učení.  Služebníci, poslouchejte své pozemské pány s posvátnou úctou, s upřímným srdcem, jako Krista. Neslužte naoko jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale jako Kristovi služebníci konejte Boží vůli celou duší. Služte s ochotnou myslí jako Pánu, a ne lidem. Vězte, že cokoli kdo učinil dobrého, za to dostane odplatu od Pána, ať už byl otrok nebo svobodný.  Vy, páni, se k nim chovejte také tak. Zanechte výhrůžek – víte přece, že jak oni, tak i vy máte Pána v nebesích a ten nestraní nikomu. 

Oblečte Boží zbroj (Efeským 6.kapitola)

Závěrem, posilněte se v Pánu a v jeho nesmírné moci. Oblečte si celou Boží zbroj, abyste se mohli postavit ďáblovým úkladům. Náš zápas totiž není proti krvi a tělu, ale proti vládám, mocnostem a světovládcům přítomné temnoty, proti duchovním silám zla v nebeských sférách.  Vezměte si celou Boží zbroj, abyste ve zlý den mohli odolat, všechno splnit a zůstat stát. Stůjte přepásáni na bedrech pravdou, oblečeni pancířem spravedlnosti a obuti připraveností kázat evangelium pokoje. Nadto vždy třímejte štít víry, jímž budete moci uhasit všechny ohnivé šípy toho zlého. Vezměte si také přilbu spasení a meč Ducha, jímž je Boží slovo. Za všech okolností se modlete v Duchu; proto vždy vytrvale bděte a v každé své modlitbě a prosbě se modlete za všechny svaté.  Modlete se i za mne, aby mi bylo dáno slovo, abych mohl otevřít ústa a směle oznamovat tajemství evangelia (jehož vyslancem jsem v těchto řetězech), abych je hlásal tak směle, jak mám.  Chci, abyste věděli, jak se mi daří a co dělám. Všechno vám to poví milovaný bratr Tychikos, věrný služebník v Pánu. Posílám ho k vám, abyste se dozvěděli, jak se máme, a aby potěšil vaše srdce.  Pokoj všem sourozencům a láska s vírou od Boha Otce a od Pána Ježíše Krista. Boží milost a nesmrtelnost všem, kdo milují našeho Pána Ježíše Krista! Amen.

Děkuji za vás Bohu (Filipským 1.kapitola)

Pavel a Timoteus, služebníci Krista Ježíše,  všem svatým v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech, se správci a služebníky:  Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.  Kdykoli si na vás vzpomenu, musím děkovat svému Bohu. Stále se za vás všechny modlím a při každé své modlitbě se raduji z toho, jak se od prvního dne až doposud podílíte na evangeliu. Jsem si jist, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, je dovede až do konce v den Krista Ježíše. Právem takto smýšlím o vás všech, protože mě nosíte v srdci; vy všichni máte se mnou podíl na Boží milosti, jak v mém vězení, tak v obhajobě a potvrzování evangelia. Bůh je mi svědkem, jak po vás všech toužím; cítím k vám lásku Krista Ježíše!  Modlím se, aby i vaše láska stále víc a více rostla spolu s poznáním a hlubokou vnímavostí, abyste uměli rozeznat, co je správné, abyste byli ryzí a bezúhonní až do Kristova dne a dali se od Ježíše Krista naplnit ovocem spravedlnosti ke slávě a chvále Boží.

Žít je pro mě Kristus (Filipským 1.kapitola)

Chtěl bych, bratři, abyste věděli, že to, co mě potkalo, přispělo spíše k prospěchu evangelia. Celý palác i všichni ostatní tu vědí, že jsem vězněn pro Krista. Mé okovy dodaly mnoha sourozencům v Pánu jistotu, takže teď káží Slovo mnohem směleji a beze strachu.  Někteří sice kážou Krista ze závisti a soupeřivosti, jiní však s dobrým úmyslem. Jedni hlásají Krista ze ctižádosti, neupřímně, v domnění, že mi k mým okovům přidají soužení; druzí však z lásky a s vědomím, že jsem tu proto, abych obhajoval evangelium. Ale co na tom! Hlavně že se jakýmkoli způsobem, ať už naoko nebo opravdově, káže Kristus.  Raduji se tedy a budu se radovat i nadále, neboť vím, že díky vaší modlitbě a pomoci Ducha Ježíše Krista to vše povede k mé záchraně. Už se nemohu dočkat! Mám totiž naději, že v ničem nebudu zahanben, ale že nyní, tak jako vždy, bude na mém těle veřejně oslaven Kristus, ať už skrze život anebo smrt. Žít – to je pro mě Kristus, a umřít – to je zisk! Zůstanu-li naživu v tomto těle, znamená to pro mě plodnou práci. Proto nevím, čemu dát přednost, neboť mě přitahuje obojí. Mám touhu odejít a být s Kristem, což je zdaleka nejlepší; zůstat v tomto těle je ale potřebnější kvůli vám.  Proto vím jistě, že tu ještě pobudu. Kvůli vašemu prospěchu a radosti ve víře tu s vámi všemi zůstanu, aby vaše chlouba v Kristu Ježíši díky mně ještě vzrostla, až se k vám vrátím.  Jen prosím, abyste svým jednáním dělali čest Kristovu evangeliu. Když k vám přijdu, rád bych viděl (a když nepřijdu, alespoň o vás slyšel), že pevně stojíte v jednom duchu a že společně jako jedna duše vedete zápas o víru evangelia. Nedejte se nijak vystrašit svými protivníky; to jim bude jasným znamením záhuby, ale vám záchrany, a to od Boha. Bylo vám totiž dopřáno, abyste v Krista nejen věřili, ale také pro něho trpěli. Svádíte stejný boj, jaký jste viděli u mě, a jak slyšíte, vedu jej i nadále.

On zmařil sám sebe (Filipským 2.kapitola)

Je-li v Kristu nějaké povzbuzení, nějaké potěšení lásky, nějaké společenství Ducha, nějaký soucit a milosrdenství, pak mi prosím udělejte radost: mějte ke všem stejný ohled, stejnou lásku, jednu duši, jednu mysl. Nikdy se nedejte vést soupeřivostí nebo ješitností, ale raději žijte v pokoře: važte si druhých víc než sebe. Ať si každý nehledí jen sebe, ale také druhých.  Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš:  Ačkoli sdílel Boží podstatu,  na své rovnosti s ním netrval.  Místo toho se vzdal sám sebe:  přijal podstatu služebníka,  vzal na sebe lidskou podobu.  Ocitl se v těle jako člověk,  ponížil se a byl poslušný,  a to až k smrti – k smrti na kříži!  Proto jej Bůh povýšil nade všechno,  jméno nad každé jméno mu daroval,  aby před jménem Ježíš kleklo každé koleno  na nebi, na zemi i pod zemí  a každý jazyk aby ke slávě Boha Otce vyznal,  že Ježíš Kristus je Pán.

Světla ve světě (Filipským 2.kapitola)

Proto, moji milovaní, jako jste byli vždycky poslušní, když jsem byl s vámi, buďte mnohem spíše poslušní i teď, když jsem pryč. S posvátnou úctou uvádějte svou spásu ve skutek. Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí!  Všechno dělejte bez reptání a dohadování, abyste byli nezkažení a nevinní jako neposkvrněné Boží děti uprostřed pokřiveného a zvráceného pokolení, ve kterém záříte jako světla ve světě.  Pevně se držte Slova života, abych v Kristův den mohl být hrdý, že můj běh a moje námaha nebyly zbytečné. Mám-li však svou oběť a službu Bohu, totiž vaši víru, skropit svou krví, raduji se – raduji se s vámi všemi. Stejně tak se radujte i vy – radujte se se mnou.

Timoteus a Epafrodites (Filipským 2.kapitola)

Mám v Pánu Ježíši naději, že k vám brzy budu moci poslat Timotea, abych se také já potěšil zprávami o vás. Nemám nikoho, jako je on, kdo by měl o vás tak opravdovou starost. Všichni si totiž hledí jen svého, a ne toho, co je Ježíše Krista. O něm ale víte, jak se osvědčil: pomáhal mi ve službě evangelia jako syn otci. Doufám, že ho k vám pošlu, jakmile se dozvím, co se mnou bude. Spoléhám ovšem v Pánu na to, že k vám brzy přijdu i sám.  Mezitím však pokládám za potřebné poslat k vám Epafrodita, svého bratra, spolupracovníka a spolubojovníka, kterého jste ke mně vyslali, aby se staral o mé potřeby. Tesknil po vás všech a trápil se, že jste se doslechli o jeho nemoci. Ano, byl nemocný až na smrt, ale Bůh se nad ním smiloval, a nejen nad ním, ale i nade mnou, abych neměl zármutek na zármutek. Posílám ho bezodkladně; vám udělá radost, že ho zase uvidíte, a mně se uleví. Přivítejte ho v Pánu s patřičnou radostí a takových, jako je on, si važte. Vždyť málem umřel pro Kristovo dílo; dal v sázku vlastní život, aby mi posloužil za vás za všechny.

Chci ho znát (Filipským 3.kapitola)

Dále pak, bratři moji, radujte se v Pánu. Psát vám znovu stále totéž mi není nijak zatěžko a pro vás to znamená jistotu.  Dejte si pozor na ty psy, dejte si pozor na ty zločince, dejte si pozor na ty řezníky! Obřízku v pravém smyslu máme totiž my, kdo sloužíme Bohu duchem, chlubíme se Kristem Ježíšem a nespoléháme na tělo.  Vždyť právě já bych mohl spoléhat na tělo. Zdá-li se někomu, že může spoléhat na tělo, já bych mohl mnohem spíše: obřezán osmého dne, z rodu Izraelova, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů, co do Zákona farizeus, co do horlivosti pronásledovatel církve, co do spravedlnosti Zákona jsem byl bez chyby.  Cokoli však pro mě bylo ziskem, to teď pro Krista pokládám za ztrátu. A vůbec všechno pokládám za ztrátu vzhledem k té nevýslovné hodnotě poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista! V něm se ocitám bez vlastní spravedlnosti založené na Zákoně, ale zato s tou, která vyplývá z víry v Krista, s tou spravedlností, jež přichází od Boha a zakládá se na víře. Chci ho znát, znát moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení! Chci se s ním ztotožnit i v jeho smrti, abych, ať už jakkoli, dospěl ke vzkříšení z mrtvých.

Běžím k cíli (Filipským 3.kapitola)

Ne že bych už toho dosáhl anebo už byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši.  Všichni, kdo jsme dospělí, tedy sdílejme tento postoj. Pokud v nějakém ohledu smýšlíte jinak, Bůh vám zjeví i to. K čemu jsme ale už došli, toho se držme.  Bratři, následujte společně můj příklad a všímejte si těch, kdo žijí podle našeho vzoru. Mnozí totiž žijí jako nepřátelé Kristova kříže; často jsem vám o nich říkal a nyní vám to s pláčem opakuji. Jejich konec je záhuba, jejich bůh břicho a jejich sláva v jejich hanebnostech. Takoví myslí jen na pozemské věci, my ale máme občanství v nebi, odkud očekáváme Spasitele – Pána Ježíše Krista. Ten promění naše ubohé tělo do podoby jeho slavného těla, a to mocí, kterou je schopen podmanit si vše.

Radujte se vždycky (Filipským 4.kapitola)

Jak vás miluji, jak po vás toužím, bratři moji! Jste mou radostí a korunou! Takto tedy stůjte v Pánu, milovaní.  Prosím Evodii a prosím Syntychu, aby měly stejné smýšlení v Pánu. Ano, prosím i tebe, věrný spojenče, abys jim pomáhal. Bojovaly přece za evangelium spolu se mnou, s Klementem a s mými dalšími spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života.  Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! Všichni lidé ať znají vaši vlídnost. Pán je blízko.  O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.  Závěrem, bratři, cokoli je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, cokoli má dobrou pověst, je-li nějaká ctnost a nějaká chvála – o tom přemýšlejte. Čemu jste se naučili a přijali, co jste slyšeli a viděli na mně, to dělejte a Bůh pokoje bude s vámi.

Kristus mě posiluje (Filipským 4.kapitola)

Udělalo mi v Pánu velikou radost, že váš zájem o mě konečně znovu vzklíčil. Zájem jste měli už dříve, ale chyběla příležitost. Neříkám to proto, že bych trpěl nedostatkem; naučil jsem se totiž být za všech okolností spokojen. Umím se uskromnit a umím užívat hojnost. Do všeho jsem v každém ohledu zasvěcen: být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek. Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje. Zachovali jste se ale krásně, že jste mi pomohli v tísni.  Vy Filipští sami víte, jak to bylo v počátcích evangelia, když jsem se vydal na cestu z Makedonie. Žádná církev se nepodílela na mých výdajích a příjmech, jen vy jediní. I do Tesaloniky jste mi vícekrát poslali na mé potřeby. Neříkám to proto, že bych toužil po darech; toužím ale, aby rostl zisk, který se připisuje na váš účet. Potvrzuji, že jsem vše dostal a ještě mi zbývá; mé potřeby jsou naplněny, když jsem od Epafrodita přijal, co jste poslali – je to líbezná vůně, oběť, která je Bohu vzácná a příjemná. Můj Bůh pak podle svého bohatství slavně naplní i každou vaši potřebu v Kristu Ježíši.  Našemu Bohu a Otci buď i sláva na věky věků! Amen.  Pozdravte všechny svaté v Kristu Ježíši. Pozdravují vás bratři, kteří jsou tu se mnou. Pozdravují vás všichni svatí, zvláště ti z císařova dvora.  Milost Pána Ježíše Krista s vaším duchem.

Ovoce evangelia (Koloským 1.kapitola)

Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus  svatým a věrným bratrům v Kristu, kteří jsou v Kolosách:  Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce.  Kdykoli se za vás modlíme, děkujeme Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista, neboť jsme se doslechli o vaší víře v Krista Ježíše a o lásce, kterou máte ke všem svatým. Obojí pramení z naděje, která je pro vás uložena v nebi, jak už jste slyšeli, když slovo pravdy, totiž evangelium, přišlo k vám. To nese ovoce a rozrůstá se po celém světě a stejně tak je tomu u vás již ode dne, kdy jste je uslyšeli a opravdově poznali Boží milost.  Toto vše jste se dozvěděli od našeho milovaného spoluslužebníka Epafra, který je vůči vám věrný Kristův služebník a který nám také pověděl o vaší lásce v Duchu.  Ode dne, kdy jsme o vás uslyšeli, proto nepřestáváme v modlitbách prosit, abyste byli ve vší moudrosti a duchovním porozumění naplněni poznáním jeho vůle a abyste svým životem vždy dělali Pánu čest a radost: abyste stále nesli ovoce dobrých skutků, rostli v poznání Boha, byli všemožně posilováni mocí jeho slávy, abyste mohli všechno trpělivě překonat a abyste s radostí děkovali Otci, který vám umožnil podíl na dědictví svatých ve světle. On nás vysvobodil z nadvlády temnoty a přenesl do království svého milovaného Syna, v němž se nám dostalo vykoupení, totiž odpuštění hříchů.

On je přede vším (Koloským 1.kapitola)

On je obraz neviditelného Boha,  prvorozený všeho stvoření.  Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím –  to, co se vidí i co se nevidí,  trůny i panství, vlády i mocnosti.  Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše  a on je přede vším a jím všechno stojí.  On je hlavou těla církve,  on je počátek a prvorozený z mrtvých,  aby tak ve všem držel prvenství.  Bohu se zalíbilo všechnu plnost složit v něm  a skrze něj se sebou smířit vše.  Krví jeho kříže, jím samým, pokoj způsobil  tomu, co je na zemi i na nebi.

Slavné tajemství (Koloským 1.kapitola)

I vás, kteří jste mu kdysi byli cizí a svými myšlenkami i zlými skutky nepřátelští, nyní již usmířil. Ve svém lidském těle podstoupil smrt, aby vás před sebou postavil svaté, bez poskvrny a úhony – pokud ovšem zůstáváte pevně ukotveni ve víře a neuchylujete se od naděje evangelia, jež jste slyšeli, jež bylo vyhlášeno všemu stvoření pod nebem a jehož jsem se já Pavel stal služebníkem.  Proto se teď raduji ve svých utrpeních pro vás, neboť na svém těle nesu část Kristových soužení, jež má nést jeho tělo, totiž církev. Jejím jsem se stal služebníkem podle pověření, které mi Bůh udělil: abych vám plně vyjevil Boží slovo.  Toto tajemství bylo po věky a pokolení skryté, nyní však bylo zjeveno jeho svatým. Jim, a to i mezi pohany, se Bůh rozhodl svěřit bohatství tohoto slavného tajemství: Kristus je ve vás! Ta naděje slávy! Jeho kážeme: ve vší moudrosti napomínáme a učíme každého člověka, abychom každého člověka přivedli k dokonalosti v Kristu. To je to, oč usiluji a bojuji veškerou silou, kterou on ve mně mocně působí.

Prázdná filosofie (Koloským 2.kapitola)

Chci, abyste věděli, jaký boj svádím za vás i za ty, kteří jsou v Laodikeji, a za všechny, kdo mě osobně neznají. Toužím, aby byli povzbuzeni v srdci a spojeni láskou, aby dospěli k veškerému bohatství plné jistoty porozumění a k poznání Božího tajemství – Krista, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.  Toto říkám, aby vás nikdo neklamal přesvědčivými řečmi. Ačkoli jsem totiž tělem vzdálený, v duchu jsem s vámi a raduji se, když vidím váš řád a pevnost vaší víry v Krista.  Když jste přijali Krista Ježíše jako Pána, pak v něm také žijte. Zapusťte v něm kořeny a budujte se na něm, posilujte se ve víře, jak jste se naučili, a s vděčností v ní rosťte.  Dejte si pozor, aby vás někdo neunesl prázdným klamem filosofie založené na lidské tradici, na principech světa, a ne na Kristu. V něm je tělesně přítomná veškerá plnost Božství, a tak jste naplněni v Tom, který je hlavou každé vlády a mocnosti.

Okázalá nábožnost (Koloským 2.kapitola)

V něm jste také obřezáni, a to obřízkou, již nelze vykonat ručně; jde o odložení tělesné přirozenosti, o obřízku Kristovu. Křtem jste spolu s ním pohřbeni; vírou v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých, jste spolu s ním vzkříšeni.  Ano, i vás, mrtvé v hříších a neobřízce vašeho těla, spolu s ním obživil: odpustil nám všechny viny a smazal ten nepřátelský dlužní úpis, jehož předpisy byly proti nám. Navždy jej zrušil, když jej přibil na kříž! V něm odzbrojil vlády a mocnosti, veřejně je odhalil a slavil nad nimi vítězství!  Nenechte se tedy nikým odsuzovat kvůli jídlu nebo pití, kvůli svátkům, novoluním nebo sobotám. Ty věci jsou stínem toho, co mělo přijít, ale podstata je v Kristu. Nenechte se připravit o vítěznou odměnu nikým, kdo si libuje ve falešné pokoře a v andělském náboženství; nikým, kdo se zabývá svými viděními, nesmyslně se pyšní svou vlastní tělesnou myslí a nedrží se Hlavy, z níž celé tělo, zásobované a propojené klouby a tkáněmi, roste Božím vzrůstem.  Když jste s Kristem zemřeli principům světa, proč si necháváte předpisovat, jako byste ještě žili ve světě: „Toho se nedotýkej, to neokoušej, na to nesahej!“? Všechno to jsou jen lidské příkazy a nauky, jejichž zneužívání je škodlivé. Pro svou okázalou nábožnost, falešnou pokoru a tělesné odříkání sice působí zdáním moudrosti, ale nemají žádnou cenu kromě uspokojení těla.

Staré a nové já (Koloským 3.kapitola)

Když jste byli vzkříšeni s Kristem, vztahujte se k nebeským výšinám, kde Kristus sedí po Boží pravici. Myslete na nebeské věci, ne na pozemské, vždyť jste zemřeli a váš život je s Kristem ukryt v Bohu. Až se ukáže Kristus, váš život, tehdy se s ním ve slávě ukážete i vy.  Umrtvěte proto své pozemské sklony – smilstvo, nečistotu, vášeň, zlé choutky a hlavně chamtivost (což je modlářství), neboť kvůli takovým věcem přichází na neposlušné lidi Boží hněv. I vy jste se tak dříve chovali; kdysi jste takto žili. Teď ale to všechno – zuřivost, hněv, zášť, urážky i sprosté řeči – odstraňte ze svých úst. Nelžete jedni druhým, když jste již odložili své staré já s jeho skutky a oblékli se do nového člověka, který se poznáním obnovuje k obrazu svého Stvořitele. Zde už není žádný Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar a divoch, otrok a svobodný. Všechno a ve všech je Kristus!  Proto se jako Boží vyvolení, svatí a milovaní oblečte niterným soucitem, laskavostí, pokorou, mírností a trpělivostí. Buďte mezi sebou snášenliví, a má-li někdo k někomu výhrady, odpouštějte si navzájem. Tak jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Nadto vždy buďte oblečeni láskou, která je poutem dokonalosti.  Ve vašich srdcích ať vládne Kristův pokoj – právě k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte vděční. Slovo Kristovo ať ve vás přebývá v hojnosti. Navzájem se ve vší moudrosti vyučujte a napomínejte. S vděčností v srdci zpívejte Bohu žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli děláte, ať už ve slovech či skutcích, všechno to čiňte ve jménu Pána Ježíše a děkujte skrze něj Bohu Otci.

Bůh nikomu nestraní (Koloským 3.kapitola)

Ženy, poddávejte se svým mužům, jak se v Pánu sluší.  Muži, milujte své ženy a nebuďte k nim hrubí.  Děti, poslouchejte vždy své rodiče – tak se to Pánu líbí.  Otcové, nepřivádějte své děti svým hněvem k zoufalství.  Služebníci, poslouchejte vždy své pozemské pány. Neslužte naoko jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale s upřímným srdcem a z úcty k Pánu. Cokoli děláte, čiňte to celou duší, jako Pánu, a ne lidem. Vězte, že vaší odplatou bude dědictví od Pána; a Pán, jemuž sloužíte, je Kristus. Odplata nespravedlivých však bude odpovídat jejich nespravedlnosti. Bůh nestraní nikomu.  Páni, chovejte se k služebníkům spravedlivě a slušně. Pamatujte, že i vy máte Pána v nebi.

Využívejte čas (Koloským 4.kapitola)

V modlitbě buďte vytrvalí, zůstávejte v ní bdělí a vděční. Modlete se přitom i za nás, aby nám Bůh otevřel dveře ke kázání slova, abych mohl mluvit o Kristově tajemství (pro něž jsem právě ve vězení), abych je odhaloval tak, jak mám.  K těm, kdo k vám nepatří, se chovejte moudře; využívejte svěřený čas. Vaše slova ať jsou vždy vlídná a ochucená solí, ať víte, jak máte mluvit s každým člověkem.  O tom, jak se mi daří, vám podrobně poví milovaný bratr Tychikos, můj věrný pomocník a spoluslužebník v Pánu. Posílám ho k vám proto, abyste se dozvěděli, jak se máme, a potěšil vaše srdce spolu s věrným a milovaným bratrem Onezimem, vaším krajanem. Ti vám poví o všem, co se tu děje.  Pozdravuje vás můj spoluvězeň Aristarchos, Barnabášův bratranec Marek (o něm jste už dostali pokyny: pokud k vám přijde, přijměte jej) a také Jesus zvaný Justus. Ti jsou jediní z obřezaných, kteří se mnou spolupracují pro Boží království; stali se mi útěchou.  Pozdravuje vás Kristův služebník Epafras, váš krajan. Neustále za vás bojuje na modlitbách, abyste se zralostí a pevným přesvědčením stáli ve veškeré Boží vůli. Mohu dosvědčit, jak moc se namáhá pro vás i pro ty, kdo jsou v Laodikeji a v Hierapoli.  Pozdravuje vás milovaný lékař Lukáš a také Démas.  Pozdravte sourozence v Laodikeji i Nymfu a církev v jejím domě.  Až u vás bude tento dopis přečten, zařiďte, ať je přečten také v laodikejském sboru, a vy zase přečtěte ten laodikejský.  Archipovi vyřiďte: „Hleď, abys naplnil službu, kterou jsi v Pánu přijal.“  JÁ, PAVEL, PŘIDÁVÁM POZDRAV SVOU VLASTNÍ RUKOU.  Pamatujte na mé vězení. Milost s vámi.

Stali jste se vzorem (1.Tesalonickým 1.kapitola)

Pavel, Silvanus a Timoteus  církvi Tesalonických v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu:  Milost a pokoj vám.  Neustále za vás všechny děkujeme Bohu a vždycky vás zmiňujeme ve svých modlitbách. Vzpomínáme před naším Bohem a Otcem na vaše skutky víry, práci lásky a vytrvalost naděje v našem Pánu Ježíši Kristu.  Víme, milovaní bratři, že vás Bůh vyvolil, neboť naše evangelium k vám nepřišlo jen ve slově, ale také v moci, v Duchu svatém a v plné jistotě. Sami víte, jak jsme u vás žili pro vás. A vy jste následovali náš i Pánův příklad; přes mnohá soužení jste přijali Slovo s radostí Ducha svatého, takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Řecku. Nejenže se od vás Pánovo slovo rozeznělo po celé Makedonii a Řecku, ale všude se roznesla také vaše víra v Boha, takže nemusíme nikomu nic říkat. Všichni totiž sami vyprávějí, jak jsme k vám přišli a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a očekávali z nebe jeho Syna, jehož vzkřísil z mrtvých – Ježíše, našeho Vysvoboditele od nadcházejícího hněvu.

Jako matka, jako otec (1.Tesalonickým 2.kapitola)

Bratři, víte sami, že jsme k vám nepřišli zbytečně. Víte, že jsme předtím trpěli a strádali ve Filipech, ale přesto jsme ve svém Bohu našli odvahu přinést vám i přes mnohé zápasy Boží evangelium. Za naším kázáním nebyl žádný blud ani nečisté pohnutky, nebyl to žádný podvod. Naopak! Bůh nás poctil tím, že nám svěřil evangelium, a tak je kážeme – ne abychom se líbili lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce.  Víte, že jsme nikdy neužívali lichotky ani přetvářku k zakrývání chamtivosti – Bůh je náš svědek! Také jsme nestáli o lidskou chválu, ať už od vás nebo od jiných, ačkoli jsme jako Kristovi apoštolové mohli vyžadovat uctivost. Byli jsme k vám vlídní jako matka, jež kojí své děti v náručí. Tolik nám na vás záleželo, že jsme vám chtěli dát nejen Boží evangelium, ale i své vlastní životy – tak moc jsme si vás zamilovali!  Bratři, jistě si vzpomínáte na naši námahu a dřinu. Dnem i nocí jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž a mohli vám kázat Boží evangelium. Vy i Bůh jste svědkové, že jsme s vámi věřícími jednali zbožně, spravedlivě a bezúhonně. Víte, že jsme se k jednomu každému z vás chovali jako otec ke svým dětem; napomínali jsme vás, povzbuzovali a zapřísahali, abyste svým životem dělali čest Bohu, který vás volá do slávy svého království.  Neustále děkujeme Bohu také proto, že jste přijali Boží slovo, které jste od nás slyšeli. Přijali jste je ne jako lidské slovo, ale jako to, čím skutečně je, totiž slovo Boží, které koná své dílo ve vás věřících.  Vy, bratři, jste následovali příklad Božích církví v Kristu Ježíši, které jsou v Judsku, neboť jste od svých krajanů vytrpěli totéž, co oni od Židů. Ti zabili Pána Ježíše stejně jako proroky, nás vyhnali, Bohu se nelíbí a staví se proti všem lidem, když nám brání mluvit k pohanům o spáse. Tím stále jen dovršují míru svých hříchů, ale Boží konečný hněv už na ně dopadá.

Bez vás jsme osaměli (1.Tesalonickým 3.kapitola)

Bratři, bez vás jsme na čas osaměli, i když jen tělem, nikoli srdcem. O to horlivěji jsme se snažili setkat se s vámi tváří v tvář. Opravdu jsme k vám chtěli přijít – já Pavel více než jednou – ale satan nám to překazil. Co jiného je naše naděje, radost a koruna chlouby než právě vy před tváří našeho Pána Ježíše při jeho příchodu? Ano, právě vy jste naše sláva a radost!  Když už jsme to odloučení nemohli déle snést, rozhodli jsme se zůstat v Athénách sami a poslali jsme Timotea, našeho bratra a Božího spolupracovníka v Kristově evangeliu, aby vás upevnil a povzbudil ve vaší víře, aby se nikdo z vás nenechal těmito souženími zviklat. Víte přece, že je to náš úděl. Ještě když jsme byli u vás, říkali jsme vám předem, že nás čeká soužení. To, jak sami víte, také přišlo. Když jsem to tedy už nemohl snést, poslal jsem k vám Timotea, abych se dozvěděl o vaší víře, zda vás snad nepokouší Pokušitel a zda naše úsilí nepřišlo nazmar.  Teď se ale Timoteus vrátil s radostnou zprávou o vaší víře a lásce. Vyprávěl nám, jak na nás pořád vzpomínáte v dobrém a toužíte nás vidět stejně jako my vás. Kdybyste věděli, bratři, jak nás ve všem našem strádání a soužení vaše víra povzbudila! Teď znovu žijeme, když pevně stojíte v Pánu! Jak máme Bohu dost poděkovat za všechnu radost, kterou z vás máme před naším Bohem? Dnem i nocí se horlivě modlíme, abychom vás mohli znovu navštívit a posílit vaši víru, jakkoli bude potřeba.  Kéž sám Bůh, náš Otec, i náš Pán Ježíš připraví naši cestu k vám. Kéž Pán bohatě rozhojní vaši lásku k sobě navzájem i ke všem lidem stejně jako naši lásku k vám. Kéž Bůh, náš Otec, posílí vaše srdce ve svatosti, abyste před ním byli bez úhony až do příchodu našeho Pána Ježíše se všemi jeho svatými.

Život, jaký se líbí Bohu (1.Tesalonickým 4.kapitola)

Dále vás, bratři, prosíme a vyzýváme v Pánu Ježíši, abyste stále rostli v tom, co jste od nás přijali a co už děláte – žijte tak, abyste se líbili Bohu. Víte přece, jaká přikázání jsme vám dali od Pána Ježíše Krista.  Boží vůle je toto: vaše posvěcení. Vyhýbejte se smilstvu. Každý se naučte zacházet se svým tělem v posvěcení a úctě, nikoli v žádostivé vášni jako pohané, kteří neznají Boha. Nikdo ať v této věci nepřekračuje meze a nepodvádí svého bratra. Jak jsme vám už dříve zdůrazňovali, Pán všechny takové věci přísně trestá. Bůh nás totiž nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení. Kdo to odmítá, neodmítá člověka, ale Boha, který vám dává svého svatého Ducha.  O bratrské lásce vám není potřeba nic psát. Sami jste se totiž od Boha naučili milovat jedni druhé, jak to také prokazujete všem bratrům po celé Makedonii. Prosíme vás, abyste v tom stále rostli. Snažte se žít pokojně, starejte se o své věci a pracujte vlastníma rukama, jak jsme vám uložili. Před těmi, kdo k vám nepatří, tak povedete poctivý život beze všeho nedostatku.

Pánův den (1.Tesalonickým 4.kapitola)

Nechceme, bratři, abyste nevěděli o našich zesnulých. Nemusíte nad nimi truchlit jako jiní, kteří nemají naději. Ježíš, jak věříme, zemřel a vstal z mrtvých; právě tak věříme, že Bůh přivede s Ježíšem k životu i ty, kdo zesnuli v něm.  Máme pro vás slovo od Pána: My, kdo se dožijeme Pánova příchodu, nepředejdeme ty, kdo zesnuli. Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky. Povzbuzujte se navzájem těmito slovy.  O časech a dobách vám není potřeba nic psát, bratři. Sami dobře víte, že Pánův den přijde jako zloděj v noci. Až lidé budou říkat: „Mír! Bezpečí!“ náhle je překvapí záhuba, jako když na těhotnou přijdou bolesti, a nebude úniku.  Vy, bratři, ale nejste ve tmě, aby vás ten den překvapil jako zloděj. Všichni jste lidé světla, lidé dne. Nepatříme noci ani tmě! Nespěme tedy jako ostatní, ale bděme a buďme střízliví. Spáči spí v noci, v noci se opíjejí opilci. My ale patříme dni! Proto buďme střízliví a oblečme si pancíř víry a lásky a přilbu naděje spasení. Bůh přece pro nás nemá hněv, ale záchranu skrze našeho Pána Ježíše Krista, který za nás zemřel, abychom – ať už bdíme nebo spíme – žili společně s ním.  Povzbuzujte se tedy a posilujte se navzájem tak jako dosud.

Následujte dobro (1.Tesalonickým 5.kapitola)

Prosíme vás, bratři, mějte uznání pro ty, kdo mezi vámi pracují, v Pánu se o vás starají a napomínají vás. Za to, co dělají, si jich nesmírně važte. Mějte mezi sebou pokoj.  Vyzýváme vás, bratři, napomínejte neukázněné, těšte malomyslné, podporujte slabé a se všemi mějte trpělivost. Dejte pozor, ať nikdo neoplácí zlo zlem; raději vždy následujte, co je dobré – jak pro vás, tak pro všechny.  Vždycky se radujte. Neustále se modlete. Za všech okolností buďte vděční, neboť to je Boží vůle pro vás v Kristu Ježíši. Ducha neuhašujte. Proroctvími nepohrdejte. Všechno prověřujte; dobrého se držte, zla v každé podobě se varujte.  Sám Bůh pokoje kéž vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo zcela bez úhony až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten, který vás volá, je věrný; on to udělá.  Bratři, modlete se za nás.  Pozdravte všechny sourozence svatým polibkem. Zapřísahám vás v Pánu, abyste tento dopis nechali přečíst všem sourozencům.  Milost našeho Pána Ježíše Krista s vámi.

Spravedlivý soud (2.Tesalonickým 1.kapitola)

Pavel, Silvanus a Timoteus  církvi Tesalonických v Bohu, našem Otci, a v Pánu Ježíši Kristu:  Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.  Bratři, musíme za vás stále děkovat Bohu. Je to jedině správné, neboť vaše víra úžasně roste a všichni máte stále více lásky k druhým. Sami se vámi v Božích církvích chlubíme – vaší vytrvalostí a věrností ve všech pronásledováních a souženích, která snášíte.  To vše je důkazem, že při Božím spravedlivém soudu budete uznáni za hodné Božího království, pro něž právě trpíte. Bůh je spravedlivý: těm, kdo vás trápí, bude odplaceno trápením, ale vy ztrápení se spolu s námi dočkáte odpočinutí. Pán Ježíš se zjeví z nebe se svými mocnými anděly v ohnivém plameni, aby potrestal ty, kdo neuznávají Boha a nepřijímají evangelium našeho Pána Ježíše. Jejich trestem bude věčná záhuba v odloučení od Pána a od jeho úžasné moci. V ten den Pán přijde, aby byl oslaven svými svatými a obdivován všemi věřícími – vždyť i vy jste uvěřili našemu svědectví.  Proto se za vás stále modlíme. Prosíme našeho Boha, aby vás uznal za hodné svého povolání a aby mocně naplnil každý váš ušlechtilý záměr i každý skutek víry. Tak bude jméno našeho Pána Ježíše oslaveno ve vás a vy v něm díky milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista.

Tajemství bezbožnosti (2.Tesalonickým 2.kapitola)

A teď ohledně příchodu našeho Pána Ježíše Krista a našeho shromáždění k němu. Bratři, prosíme vás, nenechte se tak snadno vyvádět z míry a lekat, ať už proroctvím, kázáním nebo dopisem (údajně od nás), že prý Pánův den už přišel. Nenechte se od nikoho žádným způsobem oklamat. Než ten den přijde, musí nastat odvrácení od Boha. Musí se objevit ten bezbožník a zatracenec, který se postaví na odpor a povýší se nade všechno, čemu se říká Bůh a co se uctívá. Usadí se dokonce v Božím chrámu a bude se vydávat za Boha!  Nevzpomínáte si, jak jsem vám to říkal, když jsem byl ještě u vás? Víte, co mu dosud brání – smí se totiž objevit až v daný čas. Tajemství této bezbožnosti už ale působí; čeká jen na to, až zmizí ta překážka. Až se pak objeví ten bezbožník, Pán Ježíš ho zahubí dechem svých úst, zničí ho jasem svého příchodu. Za příchodem toho bezbožníka bude stát satanovo působení, všechna jeho lživá moc, divy a zázraky. Všemi těmi hanebnostmi bude klamat ty, kdo míří do záhuby, protože nechtěli milovat pravdu, která je mohla zachránit. Proto je Bůh vydá napospas bludu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale našli zálibu v hanebnosti.

Stůjte pevně (2.Tesalonickým 2.kapitola)

Za vás, bratři milovaní Pánem, však musíme stále děkovat Bohu. Ten vás od počátku vyvolil, abyste skrze posvěcení Duchem a víru v pravdu byli spaseni. Právě k tomu vás povolal naším evangeliem, abyste došli slávy našeho Pána Ježíše Krista. A proto, bratři, stůjte pevně a držte se učení, které jsme vám předali, ať už ústně nebo dopisem.  Náš Pán Ježíš Kristus a Bůh, náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám daroval věčné potěšení a nádhernou naději, kéž potěší vaše srdce a posilní vás v každém dobrém skutku i slovu!  Dále vás, bratři, prosíme, modlete se za nás. Ať se Pánovo slovo rychle šíří, ať je přijímáno s úctou tak jako u vás a ať jsme vysvobozeni od podivných a zlých lidí; neboť ne všichni věří.  Pán je však věrný – on vás posílí a ochrání od zlého. Jsme o vás v Pánu přesvědčeni, že se řídíte našimi pokyny a budete tak činit i nadále. Kéž Pán vede vaše srdce k Boží lásce a ke Kristově vytrvalosti!

Kdo nechce pracovat, ať nejí (2.Tesalonickým 3.kapitola)

Přikazujeme vám, bratři, ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, abyste se vyhýbali každému bratru, který žije v zahálce, a ne podle učení, které jste přijali od nás. Sami víte, jak je potřeba následovat náš příklad. My jsme u vás nezaháleli a nikoho jsme jen tak nevyjídali. Naopak: dnem i nocí jsme se namáhali a dřeli, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na nic neměli právo, ale chtěli jsme vám dát příklad k následování.  Když jsme ještě byli u vás, dali jsme vám přece toto pravidlo: Kdo nechce pracovat, ať nejí! Teď se ale doslýcháme, že někteří z vás žijí v zahálce; na práci nesáhnou, ale do všeho se pletou. Takovým přikazujeme a vyzýváme je v Pánu Ježíši Kristu, aby si vydělávali na živobytí řádnou prací.  Vy, bratři, pak nepřestávejte konat dobro. Kdyby někdo neposlechl, co vám říkáme v tomto dopise, dejte si na něj pozor a nestýkejte se s ním, ať se zastydí. Nemějte ho však za nepřítele, ale napomínejte ho jako sourozence.  Kéž vám sám Pán pokoje vždy a ve všem daruje pokoj. Pán s vámi všemi.  JÁ PAVEL PŘIDÁVÁM POZDRAV SVOU VLASTNÍ RUKOU. TAKHLE SE POZNÁ KAŽDÝ MŮJ DOPIS – TAKHLE PÍŠU.  Milost našeho Pána Ježíše Krista s vámi všemi.

Cílem přikázání je láska (1.Timoteus 1.kapitola)

Pavel, apoštol Krista Ježíše z pověření Boha, našeho Spasitele, a Krista Ježíše, naší naděje,  Timoteovi, vlastnímu synu ve víře:  Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a od Krista Ježíše, našeho Pána.  Jak jsem tě už prosil cestou do Makedonie, zůstaň v Efesu a zakaž jistým lidem šířit odlišná učení. Ať už se přestanou zabývat bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou jen k dohadování namísto naplňování Božího záměru ve víře. Cílem přikázání je přece láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Někteří ale z této cesty zbloudili a uchýlili se k prázdnému tlachání. Chtěli by být učiteli Zákona, přitom ale vůbec nechápou, co říkají ani na čem trvají.  Víme, že Zákon je dobrý, pokud se dobře užívá. Je třeba mít na paměti, že Zákon není určen pro spravedlivého. Vztahuje se na zločince a buřiče, na bezbožné a hříšné, na bezvěrce, na ty, kterým není nic svaté, na otcovrahy, matkovrahy a vrahy vůbec, na smilníky, zvrhlíky, obchodníky s lidmi, na lháře, křivopřísežníky a na všechno ostatní, co je v rozporu se zdravým učením podle slavného evangelia požehnaného Boha, které mi bylo svěřeno.

Přišel spasit hříšníky (1.Timoteus 1.kapitola)

Jsem vděčný Tomu, který mě zmocnil – Kristu Ježíši, našemu Pánu – že mě poctil tou výsadou, abych mu mohl sloužit. Předtím jsem byl rouhač, pronásledovatel a tyran, ale Bůh se nade mnou smiloval, neboť jsem ve své nevíře nevěděl, co dělám. Náš Pán mě pak ve své nesmírné milosti zahrnul vírou a láskou, která je v Kristu Ježíši.  Je to jistá pravda – kéž by ji každý přijal: Kristus Ježíš přišel na svět, aby spasil hříšníky. Já jsem z nich nejhorší, ale proto se nade mnou Bůh smiloval, aby Kristus Ježíš na mně nejhorším ukázal svou bezmeznou trpělivost pro příklad těm, kdo v něho mají uvěřit k věčnému životu. Králi věků, nesmrtelnému, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků! Amen.  Timoteji, synu, dávám ti tyto pokyny v souladu s proroctvími, jež o tobě zazněla. S jejich pomocí bojuj dobrý boj; uchovej si víru a dobré svědomí, které někteří zahodili, a proto ztroskotali ve víře. Mezi nimi je i Hymenaios a Alexandr, které jsem vydal satanovi, aby se odnaučili rouhat.

Modlitby za všechny lidi (1.Timoteus 2.kapitola)

Především prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a díkůvzdání za všechny lidi, za krále i za všechny vysoko postavené, abychom mohli vést klidný a pokojný život ve vší zbožnosti a počestnosti. Tak je to správné a milé našemu Spasiteli Bohu, který chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy. Je přece jediný Bůh a jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny lidi. Toto svědectví přišlo v pravý čas, a právě proto jsem byl určen za kazatele a apoštola (říkám pravdu, nelžu), za učitele pohanů ve víře a pravdě.  Kdekoli se sejdete k modlitbě, chci, aby muži zvedali ruce ve svatosti, bez hněvu a dohadování. Pokud jde o ženy, ať se zdobí upraveným oděvem, cudně a rozumně, ne nápadnými účesy, zlatem, perlami nebo drahými róbami, ale dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se hlásí ke zbožnosti.  Žena ať přijímá vyučování tiše a s veškerou poslušností. Nestrpím, aby žena poučovala nebo sekýrovala manžela. Ať je raději tiše, vždyť první byl stvořen Adam, teprve potom Eva. A nebyl to Adam, kdo se nechal svést, ale jeho žena byla svedena a padla do hříchu. V jejím mateřství je ovšem záchrana – její i všech těch, kdo vedou rozumný život ve víře, lásce a svatosti.

Krásná práce (1.Timoteus 3.kapitola)

Je pravda, že kdo chce spravovat církev, má zájem o krásnou práci. Správce však musí být bezúhonný: věrný manžel, střídmý, rozvážný, pořádný, pohostinný a schopný učit. Nesmí to být opilec ani hrubián, ale vlídný, snášenlivý a nezištný člověk, který se dobře stará o rodinu a má poslušné a dobře vychované děti. (Když se někdo neumí postarat o vlastní rodinu, jak by mohl pečovat o Boží církev?) Nesmí to být nováček, aby nadut pýchou neupadl do ďáblova odsouzení. Musí mít dobrou pověst i mimo církev, aby neupadl do pomluv a do ďáblovy pasti.  Služebníci v církvi ať jsou právě tak ušlechtilí: žádní pokrytci, opilci nebo prospěcháři, ale lidé, jejichž tajemství víry je v čistém svědomí. Ať jsou také nejdříve vyzkoušeni, a když se osvědčí, ať potom slouží. Jejich ženy ať jsou právě tak ušlechtilé, ne klevetivé, ale střídmé a naprosto věrné. Služebníci musí být věrní manželé, kteří se dobře starají o své děti a rodiny. Ti, kdo se ve službě osvědčí, totiž získávají dobré postavení a významný hlas, pokud jde o víru v Krista Ježíše.

Tajemství zbožnosti (1.Timoteus 3.kapitola)

Toto ti píšu v naději, že k tobě brzy přijdu. Kdybych se ale zdržel, chci, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, což je církev živého Boha, pilíř a základna pravdy.  Tajemství zbožnosti je bezesporu veliké:  On byl zjeven v těle,  ospravedlněn v Duchu,  ukázán andělům,  zvěstován pohanům,  vírou přijat ve světě  a vyzvednut do slávy.

Buď příkladem (1.Timoteus 4.kapitola)

Duch říká jasně, že v posledních časech někteří lidé opustí víru, aby následovali bludné duchy a démonické nauky. Prolhaní pokrytci s cejchovaným svědomím budou lidi zrazovat od manželství a zakazovat jim jíst, co Bůh stvořil. Ti, kdo věří a znají pravdu, to však mají požívat s vděčností, neboť vše, co Bůh stvořil, je dobré a nic, co se přijímá s díkůvzdáním, není třeba odmítat; posvěcuje se to Božím slovem a modlitbou.  Když budeš tyto věci připomínat sourozencům, budeš dobrý služebník Krista Ježíše, odkojený slovy víry a správného učení, které sis osvojil. Světské babské báje odmítej a raději se cvič ve zbožnosti. Tělesné cvičení má skrovný užitek, ale zbožnost je užitečná v každém ohledu, neboť má zaslíbení nynějšího života i toho budoucího. Kéž by každý přijal tuto pravdu. Proto se tak namáháme a svádíme takový boj, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitelem všech lidí, a zvláště věřících.  To jim předávej a uč. Nikdo ať tě nepodceňuje pro tvé mládí. Naopak, buď pro věřící příkladem ve slovu i skutku, v lásce, víře a čistotě. Než přijdu, věnuj se předčítání, kázání a vyučování. Nezanedbávej dar, který je v tobě; byl ti dán skrze proroctví a vkládání rukou staršovstva. O tom přemýšlej, v tom zůstávej, a všichni uvidí, jak rosteš. Všímej si sebe a svého učení. Pokračuj v tom, a tvá vytrvalost přinese spásu tobě i těm, kdo tě poslouchají.

Prokazujte úctu (1.Timoteus 5.kapitola)

Staršího nekárej, ale domlouvej mu jako otci, mladším jako bratrům, starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám, ve vší čistotě.  Prokazuj úctu osamělým vdovám. Pokud má vdova děti nebo vnuky, musejí se učit prokazovat zbožnost především vůči vlastní rodině a oplácet péči svým rodičům. Tak se to Bohu líbí. Skutečně opuštěná vdova spoléhá na Boha a dnem i nocí setrvává v prosbách a modlitbách. Ta, která si užívá, je ale mrtvá zaživa. Také toto jim klaď na srdce, ať jsou bezúhonné. Kdo se nestará o své blízké, a zvláště o vlastní rodinu, zapřel víru a je horší než nevěřící.  Mezi vdovy v péči církve ať je zahrnuta nejméně šedesátiletá, pokud byla věrnou manželkou, je známá dobrými skutky, vychovala děti, přijímala hosty, myla nohy svatým, pomáhala souženým a věnovala se každému dobrému dílu.  Mladší vdovy ale započítat odmítej. Když je smyslnost odvede od Krista, budou se chtít vdát a trestuhodně poruší svůj původní slib věrnosti. Také by se učily marnit čas chozením po domech; a nejen marnit čas, ale klevetit, plést se do cizích věcí a říkat, co se nepatří. Proto bych rád, aby se mladší vdovy vdávaly, rodily děti, vedly domácnost a nedávaly nepříteli žádnou příležitost k pomluvám. Některé se už totiž odvrátily za satanem. Jestliže má někdo věřící v příbuzenstvu vdovy, ať se o ně stará. Církev tak nebude přetížena a bude se moci postarat o vdovy, které jsou osamělé.  Starší, kteří se dobře starají o církev, si zaslouží dvojnásobné uznání, zvláště ti, kdo mají namáhavou službu kázání a vyučování. Písmo přece říká: „Mlátícímu dobytčeti nedávej náhubek,“ a jinde: „Dělník si zaslouží svou mzdu.“  Obvinění proti staršímu nepřijímej, jedině když s ním přijdou dva nebo tři svědkové. Ty, kteří hřeší, kárej přede všemi, aby i ostatní měli bázeň. Zapřísahám tě před Bohem, před Kristem Ježíšem i vyvolenými anděly, abys tyto věci dodržoval bez předsudků a nikdy se nechoval předpojatě.  Na nikoho nevkládej ruce ukvapeně a neměj účast na cizích hříších; zachovávej si čistotu.  Nepij už samotnou vodu, ale s ohledem na svůj žaludek a své časté nemoci užívej trochu vína.  Hříchy některých lidí jsou zjevné, ještě než přijde soud; hříchy jiných ale až potom. Stejně tak i dobré skutky; některé jsou zjevné a ty ostatní nezůstanou skryty.  Všichni, kdo nosí otrocké jho, ať prokazují svým pánům veškerou úctu, aby Boží jméno a učení nemělo špatnou pověst. Mají-li za pány věřící, ať je jakožto bratry nectí o nic méně. Naopak, ať slouží tím lépe, neboť jejich dobrá práce přinese užitek věřícím a milovaným.

Kořen všeho zla (1.Timoteus 6.kapitola)

Těmto věcem vyučuj a na nich trvej. Učí-li někdo odlišně a nesouhlasí se zdravými slovy našeho Pána Ježíše Krista a tímto zbožným učením, je nadut pýchou a ničemu nerozumí. Libuje si jen v hádkách a slovních potyčkách, které jsou zdrojem nevraživosti, neshod, urážek, zlých domněnek a neustálých třenic. Tito lidé s porušenou myslí a zbavení pravdy se domnívají, že zbožnost je zdrojem zisku.  Opravdu velikým ziskem je ovšem zbožnost, která umí být spokojená s tím, co má. Nic jsme na svět nepřinesli a nic si také neodneseme. Máme-li tedy jídlo a oděv, můžeme být spokojeni. Ti, kdo touží zbohatnout, upadají do pasti pokušení a do mnoha pošetilých a škodlivých tužeb stahujících lidi do zkázy a záhuby. Láska k penězům je totiž kořenem všeho zla; v honbě za nimi někteří zbloudili z cesty víry a sami si způsobili nesčetná muka.

Chop se věčného života (1.Timoteus 6.kapitola)

Ty ale jako Boží člověk od takových věcí utíkej a následuj spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost a mírnost. Bojuj ten dobrý boj víry. Chop se věčného života, k němuž jsi povolán a k němuž ses přihlásil jasným vyznáním před mnoha svědky.  Před Bohem, který všemu dává život, a před Kristem Ježíšem, který pronesl jasné vyznání před Pontským Pilátem, ti kladu na srdce, abys toto přikázání zachovával bez poskvrny. Zůstaň bez úhony až do pří-chodu našeho Pána Ježíše Krista, který nastane v pravý čas, jenž určí ten požehnaný a jediný Vládce, Král kralujících a Pán panujících, který jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle, kterého nikdo z lidí neviděl ani vidět nemůže a kterému patří čest a věčná moc. Amen.  Těm, kdo jsou v tomto světě bohatí, klaď na srdce, ať nejsou domýšliví. Ať nespoléhají na nejisté bohatství, ale na Boha, který nám dává hojnost všeho k užívání. Ať se věnují dobročinnosti, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří a dělí se s ostatními. Tak si nastřádají dobrý základ pro budoucnost a chopí se opravdového života.  Timoteji, opatruj, co ti bylo svěřeno. Vyhýbej se světským tlachům a rozporům toho, co je mylně nazýváno „poznáním“. Ti, kdo se stali jeho vyznavači, zbloudili ve víře. Milost s vámi.

Nestyď se za evangelium (2.Timoteus 1.kapitola)

Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, poslaný zvěstovat život zaslíbený v Kristu Ježíši,  milovanému synu Timoteovi:  Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a od Krista Ježíše, našeho Pána.  Ve dne i v noci děkuji Bohu, jemuž sloužím s čistým svědomím tak jako naši předkové, když na tebe vzpomínám ve svých modlitbách. Nemohu zapomenout na tvé slzy; toužím tě znovu vidět a být naplněn radostí. Vzpomínám na upřímnou víru, kterou měla už tvá babička Lois, tvá matka Euniké a kterou, jak jsem přesvědčen, máš i ty.  Proto ti připomínám, abys v sobě rozněcoval ten Boží dar, který jsi přijal skrze vkládání mých rukou. Bůh nám nedal ducha strachu, ale ducha síly, lásky a rozvahy. Proto se nestyď za svědectví našeho Pána ani za mě, jeho vězně, ale v Boží síle se mnou snášej útrapy pro evangelium.  Vždyť on nás spasil a povolal svatým povoláním; ne díky našim skutkům, ale díky jeho vlastnímu záměru a milosti, kterou nám v Kristu Ježíši udělil před začátkem věků. Tato milost se nyní projevila v příchodu našeho Spasitele, Krista Ježíše, který zrušil vládu smrti a skrze evangelium zjevil život a nesmrtelnost. Právě to jsem povolán zvěstovat jako kazatel, apoštol a učitel. Proto snáším toto všechno a nestydím se za to, neboť vím, komu jsem uvěřil. A jsem si jist, že on je schopen zachovat to, co jsem mu svěřil, až do onoho dne.  To, co jsi ode mě slyšel, měj za příklad zdravého učení. Zůstávej ve víře a lásce, která je v Kristu Ježíši. Skrze Ducha svatého, jenž v nás přebývá, opatruj ten vzácný poklad, který ti byl svěřen.  Jak víš, všichni v Asii včetně Fygela a Hermogena se ode mě odvrátili. Kéž Pán prokáže milosrdenství Onesiforovu domu. Často mě přicházel povzbudit a nestyděl se za mé řetězy. Naopak, když přišel do Říma, usilovně mě hledal, dokud mě nenašel. Kéž Pán dá, aby u něj v onen den došel milosrdenství. A jak moc mi pomohl v Efesu, víš nejlépe sám.

On zůstává věrný (2.Timoteus 2.kapitola)

Synu můj, čerpej sílu z milosti, která je v Kristu Ježíši. Co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopni učit zase další.  Snášej útrapy jako dobrý voják Ježíše Krista. Nikdo v bojové službě se neplete do civilních záležitostí; jinak by s ním velitel nebyl spokojen. Ani žádný závodník nezíská věnec, nezávodí-li podle pravidel. I rolník musí těžce pracovat předtím, než okusí úrodu. Přemýšlej o mých slovech; Pán ti dá, abys to všechno pochopil.  Pamatuj, že Ježíš Kristus z Davidova semene byl vzkříšen z mrtvých – to je mé evangelium. Pro ně snáším útrapy, dokonce i okovy jako zločinec; ale Boží slovo není v okovech. Proto jsem ochoten všechno vydržet kvůli vyvoleným, aby i oni došli spásy a věčné slávy v Kristu Ježíši.  Toto je jistá pravda:  Jestli jsme s ním zemřeli, budeme s ním žít.  Jestli vytrváme, budeme s ním kralovat.  Jestli jej zapřeme, i on nás zapře.  Jestli jsme nevěrní, on zůstává věrný –  nemůže přece popřít sám sebe!

Boží základ stojí (2.Timoteus 2.kapitola)

Tyto věci připomínej a zapřísahej bratry před Bohem, ať se nehádají o slova – nevede to k žádnému užitku, jen ke zkáze posluchačů. Usiluj, aby ses mohl před Bohem postavit jako osvědčený dělník, který se nemá zač stydět a který správně vykládá slovo pravdy. Vyhýbej se světským tlachům, které odvádějí lidi stále dál od Boha. Takové řeči se šíří jako rakovina. Vedou je lidé jako Hymenaios a Filetos, kteří zbloudili z cesty pravdy a podvracejí víru některých lidí řečmi o tom, že už nastalo vzkříšení.  Boží základ však pevně stojí a nese tento nápis: „Hospodin ví, kdo mu patří,“ a „Každý, kdo vyznává Pánovo jméno, ať opustí nepravost.“ Ve velikém domě nejsou jen zlaté a stříbrné nádoby, ale také dřevěné a hliněné; některé jsou na ozdobu a jiné na smetí. Kdo si zachová čistotu od věcí, které jsem zmínil, bude vzácnou nádobou, posvěcenou a velmi užitečnou pro Pána, připravenou pro každé dobré dílo.  Utíkej tedy od mladických tužeb a následuj spravedlnost, víru, lásku a pokoj spolu s ostatními, kdo vzývají Pána z čistého srdce. Hloupé a nesmyslné spory však odmítej; víš přece, že plodí jen hádky. A Pánův služebník nemá být hádavý, ale ke všem přívětivý a snášenlivý a má být schopen učit a s vlídností napravovat odpůrce. Kdo ví? Bůh je může přivést k pokání, aby poznali pravdu a probrali se z ďáblovy pasti, do níž se nechali lapit, aby konali jeho vůli.

Poslední dny (2.Timoteus 3.kapitola)

Buď si jist, že v posledních dnech nastanou těžké časy. Lidé budou milovat jen sami sebe a své peníze; budou vychloubační, arogantní, urážliví, vzpurní k rodičům, nevděční, bezbožní, bezcitní, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, bezuzdní, nepřátelé dobra, zrádci, lehkomyslní, domýšliví, milovníci rozkoše spíše než milovníci Boha. Navenek sice budou ztělesněná zbožnost, ale její moc budou popírat. Od takových se odvracej.  Jsou mezi nimi i tací, kteří se vtírají do rodin, aby si získávali všelijaké ženské tížené vlastními hříchy a vedené nejrůznějšími touhami, které se pořád chtějí učit, ale nikdy nemohou dojít k poznání pravdy. Tito lidé se zkaženou myslí a falešnou vírou nyní odporují pravdě, tak jako kdysi Jannes a Jambres odporovali Mojžíšovi. Daleko se však nedostanou; jejich pošetilost bude zřejmá všem tak jako kdysi pošetilost těch dvou.

Poslední výzva (2.Timoteus 3.kapitola)

Ty sis však osvojil mé učení, můj způsob života, můj záměr, mou víru, trpělivost, lásku a vytrvalost. Poznal jsi pronásledování a utrpení, která mě potkala v Antiochii, v Ikoniu a v Lystře. Jaká pronásledování jsem přestál! Pán mě ale ze všech vysvobodil. Právě tak budou pronásledováni všichni, kdo chtějí žít zbožně v Kristu Ježíši. Se zlými lidmi a šarlatány to bude stále horší – budou svádět druhé, sami svedeni.  Ty však zůstávej v tom, čemu ses naučil. Víš, že je to pravda, neboť víš, od koho ses učil. Od dětství přece znáš svatá Písma, která ti dokáží dát moudrost ke spasení skrze víru v Krista Ježíše. Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu.  Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, až přijde nastolit své království: Hlásej Slovo, buď připraven vhod i nevhod, usvědčuj, napomínej, povzbuzuj a vyučuj s nejvyšší trpělivostí. Přijde totiž doba, kdy lidé nestrpí zdravé učení, ale budou se podle vlastních chutí obklopovat učiteli, kteří jim budou lechtat sluch. Odvrátí uši od pravdy a uchýlí se k bájím. Ty však buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo kazatele evangelia, naplň svou službu.

Dokončený běh (2.Timoteus 4.kapitola)

Já už totiž začínám být obětován; přišel čas mého odchodu. Bojoval jsem dobrý boj, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Teď na mne čeká koruna spravedlnosti, kterou mi v onen den udělí Pán, ten spravedlivý soudce – a nejen mně, ale všem těm, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.  Udělej vše, abys ke mně brzy přišel. Démas si zamiloval tento svět a opustil mě; odešel do Tesaloniky, Krescens do Galacie, Titus do Dalmácie. Jediný Lukáš se mnou zůstal. Vyzvedni Marka a přiveď ho s sebou; velmi potřebuji jeho pomoc. (Tychika jsem totiž poslal do Efesu.) Až půjdeš, přines mi plášť, který jsem nechal v Troadě u Karpa, a knihy, zvláště pergameny.  Kovář Alexandr mi velmi ublížil; Pán mu odplatí podle jeho skutků. Dávej si na něj pozor, protože tvrdě odporoval našim slovům.  Při mé první obhajobě se za mne nikdo nepostavil. Všichni mě opustili – kéž jim to není počítáno! Pán ale stál při mně a posílil mě, aby mé kázání bylo završeno a mohly je slyšet všechny národy. Byl jsem tedy vysvobozen ze lví tlamy. A Pán mě vysvobodí od všeho zlého a zachová mě pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.  Pozdravuj Priscillu s Akvilou i Onesiforův dům. Erastos zůstal v Korintu, Trofima jsem nechal nemocného v Milétu.  Udělej vše, abys ke mně přišel, než začne zima. Pozdravuje tě Eubulos, Pudens, Linus, Klaudia a všichni sourozenci.  Pán buď s tvým duchem. Milost s vámi.

Čistým vše čisté (Titus 1.kapitola)

Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, poslaný zvěstovat Božím vyvoleným víru, aby poznali pravdu a žili zbožně v naději věčného života. Bůh, který nikdy nelže, nám tento život zaslíbil před začátkem věků a toto své slovo zjevil v pravý čas skrze kázání, jež mi z nařízení našeho Spasitele Boha bylo svěřeno.  Titovi, vlastnímu synu v obecné víře:  Milost a pokoj od Boha Otce a od Krista Ježíše, našeho Spasitele.  Nechal jsem tě na Krétě proto, abys dal do pořádku to, co ještě zbývá, a podle mých pokynů ustanovil po městech starší. Takový člověk musí být bezúhonný: věrný manžel, který má věřící děti, jimž nelze vytknout prostopášnost nebo vzpouru. Představený musí být jakožto Boží správce bezúhonný: nesmí být samolibý, vznětlivý, opilec, hrubián ani prospěchář, ale pohostinný, milovník dobra, rozvážný, spravedlivý, svatý a ukázněný. Musí se pevně držet spolehlivých slov Pánova učení, tak aby uměl nejen povzbuzovat zdravým učením, ale i přemáhat odpůrce.  Je totiž spousta buřičů, žvanilů a svůdců, zvláště mezi obřezanými, a těm se musejí zacpat ústa. Pro mrzký zisk učí nemístným věcem a rozvracejí tak celé rodiny. Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl: „Kréťané jsou věční lháři, zlé bestie, líné pupky!“ Měl úplnou pravdu. Proto je přísně napomínej, ať jsou zdraví ve víře a nezabývají se židovskými bájemi a příkazy lidí, kteří se odvracejí od pravdy.  Čistým je vše čisté; nečistým a nevěřícím však není čisté nic – nemají totiž čistou mysl ani svědomí. Prohlašují, že znají Boha, ale svými skutky to popírají. Jsou nesnesitelní, nepovolní a nepřipravení konat jakékoli dobro.

Jak žít na tomto světě (Titus 2.kapitola)

Ty ale vyučuj, co patří ke zdravému učení. Starší muži ať jsou střídmí, ušlechtilí, rozvážní a zdraví ve víře, lásce a trpělivosti.  Také starší ženy ať se chovají, jak se sluší na svaté: ať nepomlouvají a nepropadají opilství, ale jsou vzorem dobroty. Ať učí mladé ženy milovat své muže a děti, být zdrženlivé a cudné, pečovat o domácnost, být laskavé a poddané manželům, aby Boží slovo nemělo špatnou pověst.  Podobně napomínej ke zdrženlivosti i mladíky. Ty sám buď vždy příkladem správného jednání. V učení měj poctivost a vážnost, mluv zdravé slovo, proti němuž nelze nic namítnout, aby byl každý protivník zahanben a nemohl o nás říci nic zlého.  Služebníky uč, ať se podřizují svým pánům, ať jsou vždy příjemní, ať neodmlouvají a neokrádají, ale jsou věrní a naprosto spolehliví. Tak budou vždy ozdobou učení našeho Spasitele Boha.  Boží spásná milost se totiž zjevila všem lidem. Učí nás, abychom se zřekli bezbožnosti a světských žádostí a žili na tomto světě rozvážně, spravedlivě a zbožně, v očekávání té požehnané naděje – slavného příchodu našeho velikého Boha a Spasitele Ježíše Krista. On dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si pro sebe zvláštní lid, horlivý konat dobro.  Toto uč. Povzbuzuj je a napomínej s veškerým důrazem. Nikdo ať tebou nepohrdá.

Koupel znovuzrození (Titus 3.kapitola)

Připomínej jim, ať se poslušně podřizují vládcům a vrchnostem, ať jsou vždy připraveni konat dobro, ať o nikom nemluví zle, ať jsou snášenliví, laskaví a vůči všem lidem ať vždy prokazují vlídnost.  I my jsme přece bývali nerozumní, nepovolní a oklamaní. Otročili jsme vášním a rozkoším, žili jsme v zášti a závisti, byli jsme odporní a plní vzájemné nenávisti. Když se však ukázala laskavost a lidumilnost našeho Spasitele Boha, spasil nás – ne pro naše spravedlivé skutky, ale pro své milosrdenství. Poskytl nám koupel znovuzrození a obnovení Ducha svatého, kterého na nás vylil v hojnosti skrze našeho Spasitele Ježíše Krista. Jeho milostí jsme takto ospravedlněni, abychom se stali dědici věčného života, který očekáváme.  Toto je jistá pravda a chci, abys na ní trval: ať se ti, kdo věří v Boha, usilovně věnují správnému jednání. To je totiž dobré a užitečné pro lidi. Hloupým hádkám, vykládání rodokmenů, svárům a zákonickým sporům se ale vyhýbej, neboť jsou neplodné a marné. Rozvratníka po prvním a druhém napomenutí vyobcuj. Věz, že takový člověk je zkažený a hřeší, odsouzen sám sebou.  Až k tobě pošlu Artema nebo Tychika, udělej vše, abys ke mně přišel do Nikopole, neboť jsem se rozhodl strávit tam zimu. Právníka Zénu a Apolla pečlivě vyprav na cestu, aby jim nic nescházelo. Ti, kdo patří k nám, ať se učí věnovat správnému jednání, aby uměli pomáhat v nouzi a nebyli neužiteční.  Všichni, kdo jsou se mnou, tě pozdravují. Pozdrav ty, kteří nás milují ve víře.  Milost s vámi všemi.

Štědrost víry (Filemon 1.kapitola)

Pavel, vězeň Ježíše Krista, a bratr Timoteus  Filemonovi, našemu milému příteli a spolupracovníku, sestře Apfii, našemu spolubojovníku Archipovi i církvi ve tvém domě:  Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.  Kdykoli tě zmiňuji ve svých modlitbách, děkuji svému Bohu, neboť se doslýchám o tvé víře v Pána Ježíše a lásce ke všem svatým. Modlím se, aby se sdílení tvé víry naplno projevilo díky poznání všeho dobrého, co máme v Kristu. Tvá láska nám přináší velikou radost a povzbuzení, bratře, neboť jsi potěšil srdce svatých.

Prosba za Onezima (Filemon 1.kapitola)

Proto ačkoli bych ti mohl v Kristu směle přikázat, co se patří, pro lásku raději prosím – já Pavel, už stařec a teď také vězeň Krista Ježíše. Prosím tě ohledně svého syna, jehož jsem zplodil ve vězení, Onezima, který ti kdysi nebyl prospěšný, ale nyní je velmi prospěšný tobě i mně.  Posílám ti ho zpět jako své vlastní srdce. Chtěl jsem si ho nechat u sebe, aby mi v mém vězení pro evangelium sloužil místo tebe, ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého vědomí, aby tvůj dobrý skutek nebyl vynucený, ale dobrovolný. Snad proto ti byl načas vzdálen, abys ho přijal navždy – ne již jako otroka, ale jako někoho, kdo je více než otrok, a sice milovaný bratr. Je mi obzvlášť drahý, a čím spíše tobě, ať už v lidském smyslu nebo v Pánu.  Máš-li mě za společníka, přijmi ho jako mne. Pokud ti způsobil nějakou škodu nebo něco dluží, přičti to mně. TOTO PÍŠU JÁ PAVEL SVOU VLASTNÍ RUKOU: JÁ TO ZAPLATÍM! Snad ti nemusím připomínat, že mi dlužíš i sám sebe.  Nuže, bratře, ať z tebe mám v Pánu užitek i já; potěš mé srdce v Pánu. Píšu ti v jistotě o tvé poslušnosti a vím, že uděláš více, než žádám.  A ještě něco – připrav pro mě pokoj. Doufám totiž, že se k vám díky vašim modlitbám budu moci vrátit.  Pozdravuje tě Epafras, můj spoluvězeň v Kristu Ježíši, a moji spolupracovníci Marek, Aristarchos, Démas a Lukáš.  Milost Pána Ježíše Krista s vaším duchem.

Vznešenější než andělé (Židům 1.kapitola)

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky, ale v těchto posledních dnech mluvil k nám skrze svého Syna, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil celý svět. On je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty; svým mocným slovem nese vše, co je. On se postaral o očištění hříchů a poté usedl po pravici Velebnosti na výsostech.  Tento Syn o tolik převyšuje anděly, oč vznešenějšího jména se mu dostalo. Vždyť kterému z andělů Bůh kdy řekl:  „Ty jsi můj Syn,  já jsem ode dneška Otcem tvým“?  A znovu:  „Já jemu budu otcem  a on mi bude Synem.“  A znovu, když přivádí Prvorozeného na svět, říká:  „Klanějte se mu všichni Boží andělé!“  O andělech sice říká:  „Ze svých poslů činí vichry,  ze svých služebníků plameny,“  ale o Synu říká:  „Tvůj trůn, Bože, trvá na věčné věky,  žezlo spravedlnosti je žezlo vlády tvé.  Miluješ spravedlnost a zlo nenávidíš;  to proto tě Bůh, tvůj Bůh, pomazal  olejem radosti nad společníky tvé.“  A dále:  „Na počátku jsi, Pane, zemi založil,  dílem tvých rukou jsou nebesa.  Ona pominou, ty budeš vždy,  všechna se jako šaty obnosí.  Svineš je jako plášť  a jako roucho budou změněna,  ty však jsi tentýž –  tvá léta neskončí!“  A kterému z andělů kdy řekl:  „Seď po mé pravici,  než ti tvé nepřátele k nohám položím“?  Andělé jsou ovšem pouzí služebníci, duchové posílaní sloužit těm, jimž se má dostat spásy.

Co je člověk? (Židům 2.kapitola)

Proto se musíme tím pečlivěji držet toho, co jsme slyšeli, a nenechat se proudem unášet pryč. Jestliže už slovo, které zvěstovali andělé, bylo závazné, takže každý přestupek a každou neposlušnost stihl spravedlivý trest, jak bychom tedy unikli my, kdybychom opomíjeli takovéto spasení? Na počátku je zvěstoval sám Pán a nám je potvrdili ti, kteří jej slýchali, což Bůh podle své vůle zároveň dosvědčoval znameními a divy, různými zázraky a udílením Ducha svatého.  Ten budoucí svět, o němž mluvíme, Bůh nesvěřil andělům. Písmo na jednom místě prohlašuje:  „Co je člověk, že na něj pamatuješ,  co je lidský tvor, že tě zajímá?  O málo nižším než anděly jsi jej stvořil,  slávou a ctí jsi korunoval jej,  k jeho nohám jsi složil vše.“  Když tedy vše položil do jeho moci, nezbylo nic, co by mu nepoddal. Teď ovšem ještě nevidíme, že by vše bylo v jeho moci. Vidíme ale Ježíše – který se stal o málo nižším než andělé – jak je nyní pro utrpení smrti korunován slávou a ctí, neboť z Boží milosti zakusil smrt za nás za všechny.

Kristovi sourozenci (Židům 2.kapitola)

Ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, se totiž rozhodl přivést mnoho synů do slávy, a tak považoval za vhodné přivést původce jejich spasení k cíli skrze utrpení. Ten, který posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, jsou totiž všichni z jednoho Otce. Proto se nestydí nazývat je svými sourozenci, když říká:  „Svým bratrům budu zvěstovat tvé jméno,  uprostřed shromáždění tě budu velebit.“  Jinde říká:  „Já na něj budu spoléhat,“  a pokračuje:  „Hle, já a děti, které mi dal Bůh.“  A protože děti jsou si příbuzné tělem a krví, právě tak se i on stal člověkem, aby svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. Neujímá se přece andělů, ale Abrahamova semene se ujímá. Proto se musel ve všem připodobnit svým sourozencům, aby se před Bohem stal jejich milosrdným a věrným veleknězem a mohl vykonat oběť smíření za hříchy lidu. Protože sám trpěl ve svých zkouškách, může teď pomoci těm, kdo procházejí zkouškami.

Věrnější než Mojžíš (Židům 3.kapitola)

A proto, moji svatí bratři, společníci v nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše, který byl věrný Tomu, jenž ho ustanovil, tak jako Mojžíš byl věrný v celém Božím domě. On si ovšem zaslouží větší slávu než Mojžíš, tak jako má větší čest stavitel než sám dům. Každý dům přece někdo postavil a stavitelem všeho je Bůh. Ano, Mojžíš byl jako služebník věrný v celém Božím domě, aby dosvědčil to, co mělo být řečeno později, ale Kristus byl jakožto Syn věrný nad svým domem. A jeho dům jsme my, pokud si udržíme tu smělou důvěru a hrdou naději.

Nebuďte zatvrzelí (Židům 3.kapitola)

Proto, jak říká Duch svatý:  „Dnes, když ho uslyšíte mluvit,  nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře,  v den pokušení na poušti.  Vaši otcové mě dráždili a pokoušeli –  co umím, viděli po čtyřicet let!  Roztrpčen tím pokolením jsem tehdy řekl:  Srdce těch lidí jen stále bloudí,  mé cesty vůbec neznají.  Rozhněván jsem tenkrát odpřisáhl:  Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“  Dávejte pozor, bratři, aby někdo z vás neměl zlé a nevěrné srdce, které by se odvracelo od živého Boha. Raději se navzájem denně povzbuzujte, dokud ještě platí ono „Dnes“, aby se někdo z vás nedal oklamat hříchem a zatvrdit. Jsme přece Kristovými společníky – pokud si tu počáteční jistotu neochvějně udržíme až do konce. Jak říká:  „Dnes, když ho uslyšíte mluvit,  nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře.“  Kdo se však vzbouřil, i když ho slyšel mluvit – nebyli to snad všichni, kdo s Mojžíšem vyšli z Egypta? Kdo jej roztrpčoval po celých čtyřicet let? Kdo jiný než ti hříšníci, jejichž těla padla na poušti? A komu odpřisáhl, že nevkročí do jeho odpočinku? Přece těm, kdo odmítali poslechnout! Vidíme tedy, že nemohli vejít kvůli nevěře.

Vejděme do odpočinku (Židům 4.kapitola)

Zaslíbení o vstupu do jeho odpočinku stále platí, a tak si dejme pozor, aby se neukázalo, že je někdo z vás minul. I nám přece byla zvěstována dobrá zpráva, stejně jako jim. Slyšené slovo jim ale nepomohlo, neboť se u posluchačů nesetkalo s vírou. Do odpočinku tedy vcházíme jen my, kteří jsme uvěřili. On přece řekl:  „Rozhněván jsem tenkrát odpřisáhl:  Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“  Jeho dílo je ovšem hotové už od stvoření světa. Písmo přece na jednom místě mluví o sedmém dni takto: „Sedmého dne Bůh odpočinul ode všech svých skutků,“ a jinde zase: „Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“  Možnost vejít do odpočinutí tedy stále trvá, ale ti, jimž byla tehdy zvěstována dobrá zpráva, do něj kvůli své neposlušnosti nevešli. Proto Bůh znovu označuje nějaký den jako „Dnes“, když o mnoho později říká Davidovými ústy (jak už bylo řečeno):  „Dnes, když ho uslyšíte mluvit,  nebuďte zatvrzelí.“  Kdyby je totiž Jozue uvedl do odpočinku, Bůh by pak už nemluvil o jiném dni. Proto tedy Božímu lidu nadále zůstává svátek. Vždyť ten, kdo vstoupil do jeho odpočinku, odpočinul od svých skutků, tak jako Bůh odpočinul od svých. Usilujme tedy vejít do toho odpočinku, aby snad někdo po jejich příkladu nepadl kvůli neposlušnosti.  Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než každý dvojsečný meč. Proniká až k rozhraní duše a ducha, až do morku a kloubů, až do srdce, kde zkoumá jeho myšlenky a úmysly. Nic v celém stvoření před ním není skryté; všechno je nahé a obnažené před očima Toho, jemuž musíme složit účet.

Soucitnější než Áron (Židům 4.kapitola)

Když máme tak úžasného velekněze – Božího Syna Ježíše, který vešel až do nebe – držme se pevně svého vyznání. Nemáme ovšem velekněze neschopného cítit s našimi slabostmi, ale takového, který byl v každém ohledu zkoušen jako my, avšak zůstal bez hříchu. Proto přistupme k trůnu milosti se smělou důvěrou, abychom došli milosrdenství a našli milost, když potřebujeme pomoci.  Každý velekněz bývá vybírán z lidí, aby jako jejich zástupce přinášel Bohu dary a oběti za jejich hříchy. Dovede být shovívavý k nevědomým a zbloudilým – vždyť i on sám podléhá slabosti, a proto musí obětovat nejen za hříchy lidu, ale i za vlastní. Tuto čest si nikdo nemůže přivlastnit, ale musí ho povolat Bůh tak jako Árona.  Právě tak si ani Kristus nepřivlastnil slávu velekněze, ale dal mu ji Ten, který mu řekl:  „Ty jsi můj Syn,  já jsem ode dneška Otcem tvým.“  A jak říká zase jinde:  „Jsi knězem navěky  podle řádu Melchisedechova.“  On za svého pozemského života přinášel s hlasitým křikem a slzami modlitby a prosby Tomu, který ho mohl uchránit před smrtí, a ve své úzkosti byl vyslyšen. Ačkoli byl Boží Syn, naučil se z toho, co vytrpěl, poslušnosti. Jakmile dosáhl cíle, stal se pro všechny, kdo jej poslouchají, původcem věčného spasení, když ho Bůh jmenoval veleknězem podle Melchisedechova řádu.

Směřujme k dospělosti (Židům 5.kapitola)

Měli bychom o něm ještě mnoho co říci, ale je to těžké vysvětlovat, protože jste líní naslouchat. Po takové době už byste sami měli být učiteli, ale potřebujete, aby vám někdo znovu vysvětloval základní pravdy Božího slova. Jsou z vás kojenci – potřebujete mléko, a ne hutný pokrm. Kdokoli se živí mlékem, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je ještě nemluvně. Hutný pokrm je ale pro dospělé, to jest pro ty, kdo mají smysly zkušeností vycvičené k rozeznání dobrého a zlého.  Nechme už tedy úvodních řečí o Kristu a směřujme k dospělosti. Nepokládejme znovu základy – ať už je to pokání z mrtvých skutků, víra v Boha, učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a o věčném soudu. Dá-li Bůh, vydáme se dál.  Pro ty, kdo byli už jednou osvíceni, kdo okusili ten nebeský dar, získali podíl na Duchu svatém, okusili dobrotu Božího slova i moc budoucího věku, a přesto odpadli, pro ty je nemožné znovu se vrátit k pokání. Znovu by tak pro sebe křižovali Božího Syna, znovu by ho vydávali potupě! Když země vsákne vydatné deště a vydá zemědělcům dobrou úrodu, je na ní Boží požehnání. Pokud však plodí jen bodláčí a trní, je bezcenná a blízká prokletí – nakonec ji čeká spálení.  Milovaní, přestože takto mluvíme, jsme si o vás jisti něčím lepším – tím, co se týká spasení. Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši námahu a na lásku, kterou jste prokazovali jeho jménu, když jste sloužili a dosud sloužíte svatým. Toužíme však, aby každý z vás tuto horlivost projevoval až do konce, kdy se splní naše naděje. Proto nebuďte líní, ale řiďte se příkladem těch, kdo skrze víru a trpělivost dosáhli zaslíbení.

Boží přísaha (Židům 6.kapitola)

Když totiž Bůh dával zaslíbení Abrahamovi, neměl, při kom větším by přísahal, a tak přísahal sám při sobě:  „Jistě ti nesmírně požehnám  a nesmírně tě rozmnožím.“  Abraham pak díky trpělivosti dosáhl zaslíbení.  Lidé vždy přísahají při někom vyšším a přísaha je pro ně potvrzením, o němž nemůže být spor. Bůh ovšem chtěl dědicům zaslíbení přesvědčivě ukázat nezvratnost svého rozhodnutí, a tak svůj slib stvrdil přísahou. A protože je nemožné, aby Bůh lhal, stávají se tyto dvě nezvratné věci mocným povzbuzením pro nás, kdo jsme našli útočiště v nabídnuté naději.  Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou, pevnou a sahající až dovnitř za oponu, kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš, který se na věky stal veleknězem podle Melchisedechova řádu.

Melchisedech (Židům 7.kapitola)

Tento Melchisedech, král Sálemu a kněz Nejvyššího Boha, vyšel vstříc Abrahamovi, který se vracel od vítězství nad králi; dal mu požehnání a Abraham mu ze všeho oddělil desátek. Jeho jméno se v první řadě vykládá jako „Král spravedlnosti“, dále je to také král Sálemu, což znamená „král pokoje“. Bez otce a matky, bez rodokmenu, bez narození a úmrtí, podoben Božímu Synu zůstává knězem navždycky.  Považte, jak vznešený musel být, když mu sám otec Abraham dal desátek z kořisti! Synové Leviho, kteří zastávají kněžský úřad, mají podle Zákona oprávnění přijímat desátky od lidu, to jest od svých bratrů, kteří tak jako oni vzešli z Abrahamových beder. Melchisedech, který ani nepochází z jejich rodokmenu, však přijal desátek od samotného Abrahama a dal požehnání tomu, který měl zaslíbení od Boha! Je nesporné, že požehnání přijímá menší od většího. Zde tedy přijímají desátky smrtelní lidé, ale tam někdo, o kom se tvrdí, že žije. Dalo by se dokonce říci, že skrze Abrahama dal desátek i Levi, který desátky přijímá, neboť byl ještě v otcových bedrech, když mu Melchisedech vyšel vstříc.

Lepší kněžství (Židům 7.kapitola)

Kdyby levitské kněžství vedlo k dokonalosti (kvůli níž byl lidu dán Zákon), proč by ještě bylo potřeba, aby povstal jiný kněz podle Melchisedechova řádu, a nebyl jmenován podle Áronova řádu? Se změnou kněžství ovšem nutně nastává i změna Zákona. Ten, o kom se tu mluví, přece patří k jinému pokolení, z něhož nikdy nikdo u oltáře nesloužil. Jak známo, náš Pán pochází z Judy, a ohledně toho pokolení se Mojžíš o kněžích vůbec nezmínil.  Je tedy nade vši pochybnost zřejmé, že nastupuje jiný kněz, podobný Melchisedechovi, ne podle tělesných pravidel Zákona, ale podle moci nesmrtelného života. Jak dosvědčuje Písmo:  „Jsi knězem navěky  podle řádu Melchisedechova.“  Tím se ruší to staré přikázání jako nedostatečné a neúčinné (Zákon přece nikoho k dokonalosti nepřivedl) a zároveň se zavádí něco lepšího: naděje, která nás přibližuje k Bohu.  A navíc, nestalo se to bez přísahy. Oni se totiž stávali kněžími bez přísahy, on však skrze přísahu. Bylo mu přece řečeno:  „Hospodin přísahal a nebude litovat:  Jsi knězem navěky.“  A tak se Ježíš stal ručitelem mnohem lepší smlouvy.  A dále: levitských kněží muselo být mnoho, protože jim smrt bránila zůstat v úřadu, ale jeho kněžství je trvalé, protože žije navěky. Proto také může dokonale spasit ty, kdo skrze něj přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.  Přesně takového velekněze jsme potřebovali! Je svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad sama nebesa. Nemusí jako tamti velekněží denně obětovat nejprve za své vlastní hříchy a potom za hříchy lidu, neboť to udělal jednou provždy, když obětoval sám sebe. Zákon ustanovuje za velekněze lidi, kteří mají své slabosti, ale slovo přísahy, jež přišla po Zákonu, ustanovuje Syna, který je dokonalý na věky.

Lepší smlouva (Židům 8.kapitola)

To hlavní, o čem tu mluvíme, je ovšem to, že máme takového velekněze, který usedl po pravici trůnu Velebnosti v nebesích. On je služebníkem té pravé svatyně – stánku, který nepostavil člověk, ale Hospodin.  Každý velekněz je pověřen přinášet dary a oběti. Bylo tedy potřeba, aby i on měl co obětovat. Zde na zemi by však ani nemohl být knězem, neboť zdejší kněží obětují dary podle Zákona, čímž slouží obrazu a stínu toho, co je v nebi. Tak to přece bylo sděleno Mojžíšovi, když měl dokončit stánek: „Hleď, abys vše udělal podle vzoru, který jsi viděl na této hoře.“  Ježíši však byla svěřena mnohem vznešenější služba, neboť se stal prostředníkem lepší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních. Kdyby té první smlouvě nebylo co vytknout, nebylo by ji potřeba nahrazovat jinou. Bůh ale svůj lid kárá, když říká:  „Hle, přicházejí dny, praví Hospodin,  kdy uzavřu novou smlouvu  s domem Izraele a s domem Judy.  Ne ovšem takovou smlouvu,  jakou jsem uzavřel s jejich otci  v den, kdy jsem je vzal za ruku  a vyvedl je z Egypta.  Vždyť oni tuto mou smlouvu nedodrželi,  a já jsem se od nich odvrátil, praví Hospodin.  Nuže, toto je smlouva, kterou po těch dnech  uzavřu s domem Izraele, praví Hospodin:  Své zákony vložím do jejich mysli  a napíšu jim je na srdce.  Pak budu jejich Bohem  a oni mým lidem.  Jeden už nebude druhého poučovat,  každý už nebude bratra nabádat:  ‚Poznej Hospodina!‘  Všichni, od nejmenšího až po největšího z nich,  mne totiž budou znát.  Tehdy se slituji nad jejich vinami  a na jejich hříchy nevzpomenu nikdy víc.“  Když tedy Bůh mluví o „nové smlouvě“, prohlašuje tu první za starou; a to, co stárne a chátrá, nutně zaniká.

Lepší bohoslužba (Židům 9.kapitola)

Ta první smlouva měla svá pravidla bohoslužby a také svatyni, ovšem pozemskou. Byl vztyčen stánek, v jehož první části, zvané svatyně, byl svícen, stůl a chleby předložení. Za oponou pak byla druhá část, zvaná nejsvětější svatyně. K ní patřil zlatý kadidlový oltář a truhla smlouvy, ze všech stran obložená zlatem, v níž byl zlatý džbán s manou, Áronova hůl, která rozkvetla, a desky smlouvy. Nad truhlou byli cherubové Boží slávy, kteří zastiňovali slitovnici. O tom všem ale teď není třeba mluvit dopodrobna.  Od doby, kdy byl stánek vztyčen, vcházejí kněží neustále do jeho první části, kde konají bohoslužbu. Do té druhé však jen jednou za rok vchází samotný velekněz, a to ne bez krve, kterou obětuje za sebe i za hříchy lidu, spáchané v nevědomosti. Tím Duch svatý ukazuje na to, že dokud stál ten první stánek, nebyla ještě zjevena cesta do pravé svatyně. V rámci toho dočasného podobenství se obětují dary a oběti, které však nikdy nemohou dokonale očistit svědomí toho, kdo se té bohoslužby účastní. Všechna ta tělesná pravidla o pokrmech, nápojích a různých omýváních platila jen do času nápravy.  Kristus však, jako velekněz dobra, jež mělo přijít, prošel větším a dokonalejším stánkem, který nebyl postaven rukama, to jest stánkem, který nepatří k tomuto stvoření. Jednou provždy vstoupil do nejsvětější svatyně, a to ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tak nám zajistil věčné vykoupení. Může-li pokropení krví kozlů a býků spolu s popelem jalovice tělesně očišťovat a posvěcovat poskvrněné, čím spíše krev neposkvrněného Krista, který sám sebe obětoval Bohu skrze věčného Ducha, očistí naše svědomí od mrtvých skutků ke službě živému Bohu?

Lepší oběť (Židům 9.kapitola)

Kristus zemřel, aby vykoupil hříchy spáchané za první smlouvy, a tak se stal prostředníkem nové smlouvy, aby všichni povolaní mohli přijmout zaslíbené věčné dědictví. U závěti se totiž musí prokázat smrt toho, kdo ji pořídil. Účinnost má pouze závěť zemřelých; dokud zůstavitel žije, závěť nenabývá platnosti.  Proto ani ta první smlouva nebyla uzavřena bez krve: Když Mojžíš přednesl všemu lidu všechna přikázání Zákona, vzal krev telat a kozlů s vodou, rudou vlnou a yzopem a pokropil knihu Zákona i všechen lid se slovy: „Toto je krev smlouvy, kterou s vámi Bůh uzavřel.“ Právě tak pokropil tou krví i stánek a všechno bohoslužebné náčiní. Podle Zákona se téměř všechno očišťuje krví a bez prolití krve není odpuštění.  Takto bylo potřeba očišťovat obrazy nebeských věcí; samy nebeské věci však vyžadují lepší oběti. Kristus přece nepřišel do svatyně udělané rukama (jež je pouhým zobrazením té pravé), ale do samotného nebe, aby se za nás postavil před Boží tvář. Také tam nepřišel proto, aby se obětoval znovu a znovu, jako když velekněz každoročně vchází do nejsvětější svatyně s cizí krví (to by pak musel od stvoření světa trpět už mnohokrát), ale ukázal se teď na konci věků, aby svou obětí jednou provždy smazal hřích.  Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud. Právě tak se Kristus jednou obětoval, aby sňal hříchy mnohých, a podruhé se ukáže ne už kvůli hříchu, ale pro spásu těch, kdo na něj čekají.

Konec všech obětí (Židům 10.kapitola)

Zákon je pouhým stínem dobra, jež mělo přijít, nikoli jeho skutečným obrazem. Neustálé každoroční obětování přece nikdy nemůže ty, kdo je přináší, přivést k dokonalosti. (Jinak by je účastníci této bohoslužby už dávno přestali přinášet, protože by byli jednou provždy očištěni od hříšného svědomí.) Těmito oběťmi se ale hříchy jen každoročně připomínají; krev býků a kozlů přece nemůže hříchy nikdy odstranit.  A proto Kristus, když přichází na svět, říká:  „Oběti ani dary sis nepřál,  místo toho jsi mi tělo připravil;  zápaly a oběti za hřích neoblíbil sis.  Tehdy jsem řekl: Zde jsem, Bože,  jako je o mně v Knize napsáno,  přicházím konat vůli tvou.“  Nejprve řekl: „Oběti ani dary, zápaly ani oběti za hřích“ (jež se obětují podle Zákona) „sis nepřál a neoblíbil,“ a potom dodal: „Zde jsem, abych konal tvou vůli.“ Tak ruší to první, aby ustanovil to druhé. A to je ta vůle, v níž jsme jednou provždy posvěceni skrze obětování těla Ježíše Krista.  Každý kněz denně pokračuje v bohoslužbě, při níž znovu a znovu přináší stejné oběti, které nikdy nemohou odstranit hříchy. Kristus však obětoval za hříchy jedinou oběť a usedl navždy po Boží pravici. Od té doby čeká, až mu budou nepřátelé položeni k nohám, neboť jedinou obětí přivedl ty, které posvěcuje, k věčné dokonalosti.  Totéž nám dosvědčuje i Duch svatý. Nejdříve totiž říká:  „Toto je smlouva, kterou s nimi  po těch dnech uzavřu, praví Hospodin:   Své zákony vložím do jejich srdce  a vepíši jim je do mysli,“  a potom dodává:  „Už nikdy nevzpomenu  na jejich hříchy a zločiny.“  Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, nejsou už za ně potřeba oběti.

Nová a živá cesta (Židům 10.kapitola)

Bratři, díky Ježíšově krvi teď máme svobodný přístup do té pravé svatyně tou novou a živou cestou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest jeho tělo. Máme také velikého kněze nad Božím domem, a proto přistupme s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od špatného svědomí a s tělem omytým čistou vodou.  Držme se neochvějné naděje, kterou vyznáváme – vždyť Ten, který dal zaslíbení, je věrný. Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.  Jestliže totiž poté, co jsme poznali pravdu, vědomě pokračujeme v hříchu, nezbývá nám už žádná oběť za hříchy, ale jen hrozné očekávání Božího soudu, kdy zuřící oheň pohltí jeho odpůrce. Kdokoli pohrdl Mojžíšovým zákonem, na základě výpovědi dvou nebo tří svědků bez milosti umírá. Představte si, čím přísnější trest zasluhuje ten, kdo pošlapal Božího Syna, přestal si cenit krve smlouvy, jíž byl posvěcen, a potupil Ducha milosti! Víme přece, kdo řekl:  „Má je pomsta, já zjednám odplatu,“  a dodal:  „Hospodin bude soudit svůj lid.“  Jak hrozné je upadnout do rukou živého Boha!  Rozpomeňte se na dřívější dny – kolik zápasů a utrpení jste po svém osvícení museli podstoupit! Někdy vás veřejně vystavovali urážkám a ponižování, jindy jste se sami postavili za ty, s nimiž se takto zacházelo. Poznali jste utrpení vězňů a s radostí jste snesli ztrátu svého majetku, vědomi si toho, že vás čeká lepší a trvalé bohatství.  Nezahazujte proto svou smělou důvěru – vždyť bude bohatě odměně- na! Potřebujete však vytrvalost, abyste vykonali Boží vůli, a tak dosáhli zaslíbení. Vždyť:  „Už velmi, velmi brzy  přijde Ten, který má přijít, a neopozdí se.  Můj spravedlivý bude žít z víry,  odpadlík je mi však z duše protivný.“  My ovšem neodpadáme k záhubě, ale věříme k záchraně.

Co je víra (Židům 11.kapitola)

Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. Díky ní naši předkové došli u Boha uznání.  Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z ničeho viditelného.  Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť nežli Kain. Díky ní byl uznán za spravedlivého (neboť Bůh přijal jeho dary), a přestože zemřel, díky ní dosud mluví.  Vírou byl Enoch odsud vzat, aby nespatřil smrt: „zmizel, neboť ho Bůh vzal.“ Ještě než byl vzat, měl pověst Božího oblíbence a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.  Vírou Noe, varován o tom, co ještě nebylo vidět, v Boží bázni postavil archu, v níž se zachránila jeho rodina. Tak zahanbil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je z víry.  Vírou Abraham poslechl Boží volání, aby šel na místo, jež měl dědičně získat. Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na cestu. Vírou se přistěhoval do zaslíbené země, jakkoli byla cizí, a bydlel v ní ve stanech stejně jako Izák a Jákob, dědicové téhož zaslíbení. Vyhlížel totiž město, které má základy, město, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh.  Vírou také neplodná Sára i přes svůj pokročilý věk přijala moc k početí potomka, přesvědčena o věrnosti Toho, který dal zaslíbení. A tak z jednoho už nemohoucího muže vzešlo bezpočet potomků, jako je hvězd na nebi a písku na mořském břehu.  Tito všichni zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci. Ti, kdo takto mluví, dávají najevo, že touží po vlasti. Kdyby měli na mysli tu, kterou opustili, měli přece dost času k návratu. Oni však toužili po lepší vlasti – po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat se jejich Bohem, neboť jim připravil město.  Vírou Abraham ve své zkoušce obětoval Izáka. Ten, který přijal zaslíbení, obětoval svého jediného syna, o němž bylo řečeno: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“ Počítal totiž s tím, že Bůh je schopen i křísit z mrtvých; a odtud ho také (obrazně řečeno) přijal.  Vírou Izák požehnal Jákobovi a Ezauovi ohledně budoucích věcí.  Vírou umírající Jákob požehnal každému z Josefových synů a „poklonil se, opřen o svou hůl.“  Vírou se Josef, předtím než skonal, zmínil o odchodu Izraelitů z Egypta a řekl jim, jak mají naložit s jeho kostmi.  Vírou byl Mojžíš po narození tři měsíce ukrýván svými rodiči. Když viděli, jak je to dítě krásné, nenechali se zastrašit královým rozkazem.  Vírou se Mojžíš, jakmile dospěl, zřekl postavení faraonova vnuka. Dal přednost útrapám Božího lidu před pomíjivým hříšným požitkem. Kristova potupa mu byla dražší než všechny egyptské poklady, neboť se díval až k odplatě. Vírou opustil Egypt a nedal se zastrašit královým hněvem. Vytrval, jako by viděl Neviditelného. Vírou slavil Hod beránka a skropení krví, takže se jich zhoubce prvorozených nedotkl.  Vírou přešli Rudé moře jako po suché zemi; když se však o to pokusili Egypťané, zmizeli v hlubině.  Vírou padly zdi Jericha, když je obcházeli sedm dní.  Vírou nevěstka Rachab pokojně přijala špehy, a tak nezahynula s neposlušnými.  Mám pokračovat ještě dál? Není dost času, abych vyprávěl o Gedeonovi, Barákovi, Samsonovi, Jiftachovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích. Ti skrze víru dobývali království, konali spravedlnost, docházeli zaslíbení, zavírali tlamy lvům, přemáhali žár ohně, unikali ostří meče, bývali posilněni v slabosti, stávali se silnými v boji a obraceli na útěk vojska cizinců. Ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení.  Jiní šli na mučidla, když odmítli propuštění, aby dosáhli něčeho lepšího – vzkříšení. Další zakoušeli výsměch a bičování a také okovy a vězení. Bývali kamenováni, řezáni pilou, zabíjeni mečem, chodili v ovčích a kozlích kůžích – strádající, pronásledovaní a trpící. Svět jich nebyl hoden. Bloudili po pustinách a horách, po jeskyních a zemských roklinách.  Ti všichni díky víře došli u Boha uznání. Přesto však nedosáhli zaslíbení, neboť Bůh zamýšlel něco lepšího pro nás – proto neměli dojít k cíli bez nás.

Boží výchova (Židům 12.kapitola)

Když jsme tedy obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Uvědomte si, jaké nepřátelství hříšníků vůči sobě vydržel, abyste neochabli a neklesali na duchu.  Ještě jste se v souboji s hříchem nevzepřeli až do krve. Copak jste zapomněli na povzbuzení, kterým vás oslovuje jako své syny?  „Hospodinovo poučení, synu, neodmítej,  když tě napravuje, nezoufej.  Vždyť koho miluje Hospodin, toho vychovává  a trestá každého, koho přijímá za syna.“  Když podstupujete zkoušky, je to pro vaši výchovu; Bůh se k vám chová jako k vlastním dětem. Je snad dítě, které otec netrestá? Výchovou procházejí všichni; bez ní byste tedy nebyli jeho děti, leda nevlastní. Když jsme si vážili svých tělesných otců, kteří nás vychovávali, neměli bychom se tím spíše poddat Otci duchů a získat život? Oni nás vychovávali krátce a podle svého uvážení, on ale pro náš vlastní prospěch, abychom došli podílu na jeho svatosti. Výchova se v dané chvíli nikdy nezdá příjemná, ale krušná, později však těm, kdo jí prošli, přináší ovoce spravedlnosti a pokoje.  Proto „dodejte síly ochabujícím rukám i podlomeným kolenům“ a „zaveďte své kroky na přímé cesty,“ aby to, co kulhá, zcela neochrnulo, ale raději bylo uzdraveno.

Neotřesitelné království (Židům 12.kapitola)

Usilujte o pokoj se všemi lidmi a o svatost, bez níž nikdo neuvidí Pána. Dávejte pozor, aby se někdo nepřipravil o Boží milost a aby se nerozbujel nějaký kořen hořkosti, který by nakazil a poškodil mnohé. Ať se z nikoho nestane nevěrník nebo bezbožník jako Ezau, který prodal své prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když potom chtěl zdědit požehnání, byl odmítnut (ačkoli se jej s pláčem dožadoval), neboť nenašel příležitost k pokání.  Nepřistoupili jste přece k hmatatelné hoře, k hořícímu ohni, k mračnu, temnotě a vichřici, k troubení polnice a k hlasu znějícímu tak, že když jej slyšeli, prosili, aby k nim už nemluvil. (Nemohli totiž snést to, co se jim přikazovalo: „Kdyby se i jen zvíře dotklo té hory, bude ukamenováno.“ Byla to tak hrozná podívaná, že Mojžíš řekl: „Až se třesu hrůzou.“)  Přistoupili jste ale k hoře Sion a k městu živého Boha – nebeskému Jeruzalému, k nespočetnému zástupu andělů, k slavnostnímu shromáždění, k církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích, k Bohu, soudci všech, k duchům spravedlivých, kteří došli cíle; k prostředníku nové smlouvy Ježíši a ke skropení krví, která mluví lépe než Ábelova.  Hleďte, abyste neodmítli Toho, který k vám mluví. Jestliže neunikli ti, kteří odmítli toho, kdo na zemi vydával Boží pokyny, čím spíše neunikneme my, odvracíme-li se od Toho, který je z nebe. Jeho hlas tehdy otřásal zemí, nyní však slibuje: „Ještě jednou otřesu nejenom zemí, ale i nebem.“ A to, že řekl „ještě jednou…,“ ukazuje na odstranění všeho, co je otřesitelné (to jest udělané), aby tak zůstalo to, co je neotřesitelné.  My však přijímáme království, jež je neotřesitelné, a proto buďme vděční a služme Bohu tak, jak se mu líbí, s úctou a posvátnou bázní. Vždyť náš Bůh je stravující oheň.

Žijte v lásce (Židům 13.kapitola)

Bratrská láska ať zůstává. Nezapomínejte na pohostinnost – díky ní někteří nevědomky hostili anděly! Pamatujte na vězně, jako byste byli ve vězení s nimi; pamatujte na trpící jako ti, kdo také mají tělo.  Manželství ať si všichni váží a manželské lože ať je bez poskvrny, vždyť smilníky a cizoložníky čeká Boží soud. Veďte nezištný život a buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť on řekl:  „Nikdy tě neopustím  a nikdy nenechám,“  takže můžeme vyznat s důvěrou:  „Hospodin je můj zastánce, nebudu se bát.  Co by mi mohl člověk udělat?“  Pamatujte na své vůdce, kteří vám předložili Boží slovo; všímejte si výsledku jejich života a berte si příklad z jejich víry. Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky.  Nenechte se unášet všelijakým podivným učením. Je lepší posilovat své srdce milostí než pokrmy, které svým stoupencům nijak nepomohly. Máme oltář, z něhož nemají právo jíst ti, kdo slouží stánku. Těla zvířat, jejichž krev přináší velekněz do nejsvětější svatyně jako oběť za hřích, bývají pálena venku za stany. Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. Vyjděme tedy k němu ven za stany a nesme jeho potupu, neboť zde nemáme trvalé město, ale toužíme po tom budoucím. Skrze něj neustále přinášejme Bohu oběť chvály, totiž ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno. Nezapomínejte ovšem na dobročinnost a štědrost, neboť takové oběti jsou Bohu příjemné.  Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a buďte poddajní; bdí totiž nad vašimi životy jako ti, kdo budou muset složit účty. Ať to mohou dělat s radostí, a ne s naříkáním – to by vám přece nebylo prospěšné.

Bůh pokoje (Židům 13.kapitola)

Modlete se za nás. Jsme si jistí, že máme čisté svědomí, neboť se za všech okolností snažíme jednat správně. Velice vás tedy prosím o modlitby, abych se k vám mohl co nejdříve vrátit.  Bůh pokoje, který pro krev věčné smlouvy vzkřísil z mrtvých našeho Pána Ježíše, toho velikého Pastýře ovcí, kéž vás opatří vším dobrým, abyste konali jeho vůli, a působí v nás, co je v jeho očích příjemné, skrze Ježíše Krista, jemuž buď sláva na věky věků. Amen.  Prosím vás, bratři, přijměte toto slovo povzbuzení; vždyť jsem vám napsal jen krátce. Vězte, že náš bratr Timoteus už je propuštěn. Přijde-li brzy, navštívím vás s ním.  Pozdravte všechny, kteří vás vedou, i všechny svaté. Pozdravují vás bratři z Itálie.  Milost s vámi všemi.

Zkoušky a pokušení (Jakub 1.kapitola)

Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista, zdraví dvanáct pokolení v diaspoře.  Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo.  Schází-li někomu z vás moudrost, ať žádá Boha, a ten mu ji dá – je přece štědrý ke všem a bez výhrad! Ať ale žádá ve víře a bez pochybností. Kdo pochybuje, podobá se totiž mořské vlně, větrem bičované a hnané sem a tam. Ať nikdo takový nečeká, že od Pána něco dostane – člověk s dvojakou myslí je totiž ve všem nestálý.  Ať se bratr, který je nízko, raduje ze svého povýšení a bohatý ze svého ponížení; pomine totiž jako polní květ. Když vyjde slunce a přijde žár, usychá tráva a vadne květ; ze vší té nádhery nic nezbývá. Právě tak uvadne boháč při všech svých počinech.  Blaze člověku, který prochází zkouškou! Až se osvědčí, získá korunu života, kterou Pán zaslíbil těm, kdo ho milují. Když je však někdo pokoušen, ať nikdy neříká, že to pokušení je od Boha. Jako Bůh nemůže být pokoušen zlým, tak také sám nikoho nepokouší. Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí jeho vlastní chtíč. Chtíč, jakmile počne, rodí hřích a hřích, když dospěje, plodí smrt.  Nepleťte se, milovaní bratři! Všechno dobré a dokonalé je dar shůry od Otce světel, u něhož není žádná změna, žádný proměnlivý stín. Ze své vůle nás zplodil slovem pravdy, abychom byli prvotinou jeho stvoření.

Ryzí zbožnost (Jakub 1.kapitola)

Víte, milovaní bratři, že každý člověk má být pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. Lidský hněv přece k spravedlnosti před Bohem nevede. Odhoďte proto všechnu špínu a spoustu špatnosti a s krotkostí přijímejte zaseté Slovo, které má moc spasit vaše duše.  Tím slovem je ale potřeba se řídit – nenamlouvejte si, že mu stačí naslouchat! Kdo Slovu naslouchá, ale neřídí se jím, podobá se člověku, který se vidí v zrcadle, ale když odejde, hned zapomene, jak vypadal. Kdo však zahlédl dokonalý zákon svobody a drží se jej, blaze jemu ve všem, co dělá! Nezapomíná totiž, co slyšel, ale naplňuje to skutkem.  Pokud si někdo myslí, že je zbožný, a přitom neumí zvládnout vlastní jazyk, ten klame sám sebe a jeho zbožnost je k ničemu. Čistá a ryzí zbožnost před Bohem a Otcem je toto: pomáhat sirotkům a vdovám v jejich nouzi a chránit se před špínou světa.

Víra a předpojatost (Jakub 2.kapitola)

Bratři moji, nespojujte víru našeho slavného Pána Ježíše Krista s předpojatostí. Co když do vašeho shromáždění přijde člověk v nádherných šatech a se zlatým prstenem a za ním chudák ve špinavých hadrech? Budete-li se věnovat tomu nádherně oblečenému a řeknete mu: „Posaď se prosím sem,“ ale tomu chudákovi řeknete: „Někde si stoupni nebo si sedni na zem“ – copak tím mezi sebou neděláte rozdíly? Neposuzujete lidi špatným měřítkem?  Poslouchejte, milovaní bratři: Copak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře? Nemají právě oni zdědit království, které Bůh zaslíbil těm, kdo jej milují? Vy ale chudého klidně ponížíte! Nejsou to přitom právě bohatí, kdo vás utiskuje a vláčí po soudech? Nerouhají se právě oni tomu vzácnému jménu, kterým jste označeni?  Pokud opravdu plníte královský zákon, jak praví Písmo: „Miluj svého bližního jako sám sebe,“ dobře děláte. Jste-li však předpojatí, hřešíte a Zákon vás usvědčuje jako viníky. Kdo by totiž dodržoval celý Zákon, ale v jednom bodě selhal, provinil se ve všech. Tentýž, kdo řekl: „Necizolož,“ řekl také: „Nezabíjej.“ Pokud tedy necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ Zákon.  Proto mluvte a jednejte jako lidé, kteří mají být souzeni podle zákona svobody. Toho, kdo nebyl milosrdný, čeká nemilosrdný soud. Milosrdenství však nad soudem vítězí.

Víra a skutky (Jakub 2.kapitola)

K čemu to je, bratři moji, když někdo tvrdí, že má víru, ale neprojevuje se to skutky? Copak ho taková víra zachrání? Co když bratr nebo sestra nebudou mít co jíst anebo co na sebe? Když jim řeknete: „Jděte v pokoji, ať je vám teplo a dobře se najezte,“ ale nedáte jim, co potřebují k životu, k čemu to bude? Právě tak víra bez skutků, víra sama o sobě, je mrtvá.  Někdo na to řekne: „Jeden má víru, druhý zase skutky.“  Nuže, ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích. Ty věříš, že je jediný Bůh? Dobře děláš. Tomu ale věří i démoni – a třesou se! Kdy už pochopíš, ty blázne, že víra bez skutků je jalová?  Nebyl snad náš otec Abraham ospravedlněn na základě skutků, když přinesl svého syna Izáka na oltář? Vidíš? Víra podporovala jeho skutky a díky těm skutkům jeho víra došla naplnění! Tak se stalo, co říká Písmo: „Abraham uvěřil Bohu a to mu bylo počítáno za spravedlnost“ a byl označen za Božího přítele. Vidíte? Člověk je ospravedlňován díky skutkům, a ne jen díky víře.  Nebyla podobně na základě skutků ospravedlněna také nevěstka Rachab, když přijala ony špehy a potom je poslala pryč jinudy? Takže: jako je tělo bez ducha mrtvé, stejně tak je mrtvá i víra bez skutků.

Jazyk je oheň (Jakub 3.kapitola)

Nesnažte se mnozí stát učiteli, bratři moji – vězte, že budeme souzeni přísněji. Všichni přece v mnohém chybujeme. Kdo nechybuje ve slově, dosáhl dokonalosti a je schopen se ovládat v každém ohledu. Když dáme koním do huby udidlo, abychom je zkrotili, můžeme pak ovládat celé jejich tělo. I mohutné lodě hnané prudkým větrem řídí malé kormidlo, kamkoli kormidelník chce. Stejně tak i jazyk je malý sval, ale co všechno dokáže!  Považte, jak dokáže maličký oheň zapálit veliký les. I jazyk je oheň! Mezi všemi orgány našeho těla představuje jazyk svět zla. Poskvrňuje celé tělo a spaluje celý běh života, neboť je rozpalován peklem. Lidstvo se pokouší zkrotit každý druh zvířat, ptáků, plazů i mořských tvorů a daří se mu to, ale jazyk žádný člověk zkrotit neumí. Je to nezvládnutelné zlo, plné smrtelného jedu. Jím dobrořečíme Pánu a Otci, jím také zlořečíme lidem stvořeným k Boží podobě. Ze stejných úst vychází žehnání i proklínání. Bratři moji, tak to nemá být! Chrlí snad pramen ze stejného ústí sladkou i hořkou vodu? Může snad, bratři moji, fíkovník plodit olivy anebo vinná réva fíky? Stejně tak solný pramen nevydává sladkou vodu.

Moudrost shůry (Jakub 3.kapitola)

Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať to prokáže svými skutky – ušlechtilým životem ve vlídné moudrosti. Máte-li však v srdci hořkou závist a svárlivost, nechlubte se a nelžete proti pravdě. To není moudrost přicházející shůry, ale ta pozemská, pudová a ďábelská. Kde je totiž závist a svárlivost, tam vzniká nepokoj a kdejaká špatnost.  Moudrost, která je shůry, je ale především čistá, dále pokojná, vlídná, povolná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nestranná a nepokrytecká. Ti, kdo rozsévají pokoj, sklidí ovoce spravedlnosti.

Pokorné zahrne milostí (Jakub 4.kapitola)

Odkud pocházejí boje a sváry mezi vámi? Nepůsobí je snad vaše choutky, které se ve vás perou? Dychtíte, ale nemáte, vraždíte a závidíte, ale nemůžete dosáhnout, bojujete a válčíte, ale nemáte, protože neprosíte. Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte zle, abyste uspokojili své vlastní choutky.  Vy nevěrníci! Nevíte, že přátelství se světem znamená nepřátelství s Bohem? Kdokoli se rozhodne být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem. Anebo si myslíte, že Písmo mluví naprázdno? Copak Duch, který v nás přebývá, vede k nevraživosti? Naopak, nabízí úžasnou milost! Říká přece:  „Bůh se staví proti pyšným,  pokorné ale zahrne milostí.“  Poddejte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se Bohu a přiblíží se vám. Umyjte své ruce, hříšníci, a očistěte svá srdce, vy, kdo máte dvojakou mysl. Dejte se do bědování, truchlete a plačte! Váš smích ať se obrátí v nářek a vaše radost v sklíčenost. Pokořte se před Pánovou tváří a on vás povýší.

Tři varování (Jakub 4.kapitola)

Bratři, nepomlouvejte jedni druhé. Kdo pomlouvá nebo soudí svého bratra, pomlouvá a soudí Zákon. Pokud soudíš Zákon, přestal jsi být plnitelem Zákona a stal ses jeho soudcem. Zákonodárce a soudce je ale jen jeden! On může zachránit i zničit. Kdo vůbec jsi, že soudíš svého bližního?  A teď vy, kdo říkáte: „Dnes nebo zítra se vypravíme do tamtoho města. Strávíme tam rok a vyděláme si obchodem“ – vy přece ani nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Nic než pára. Na chvilku se ukáže a pak mizí. Raději máte říci: „Dá-li Pán a budeme živí, uděláme to či ono.“ Vy se ale chlubíte ve své namyšlenosti. Všechno takové chlubení je zlé. Umět jednat správně, ale nejednat je hřích.  A teď vy, boháči – plačte a naříkejte nad bídami, jež vás čekají. Vaše bohatství je shnilé, šaty vám sežrali moli, vaše zlato a stříbro zrezivělo. Ta rez bude svědčit proti vám a stráví vaše těla jako oheň. Nahromadili jste si poklad pro poslední dny! Slyšíte? To křičí mzda, kterou jste odepřeli dělníkům, kteří dřeli na vašich polích! Volání ženců došlo sluchu Hospodina zástupů! Žili jste na zemi v rozkoši a v požitcích; vykrmili jste se ke dni porážky! Odsoudili jste a zavraždili spravedlivého; on se nebránil.

Soudce přichází (Jakub 5.kapitola)

Bratři, buďte trpěliví až do Pánova příchodu. Víte, jak rolník očekává drahocennou úrodu země – trpělivě na ni čeká, dokud nepřijde raný i pozdní déšť. I vy tedy buďte trpěliví a pevní. Pánův příchod je blízko.  Nestěžujte si, bratři, jeden na druhého, abyste nebyli odsouzeni. Hle, Soudce už stojí ve dveřích! Za příklad odolnosti a trpělivosti si, bratři, vezměte proroky, kteří mluvili v Hospodinově jménu. Víte, že říkáme: „Blaze těm, kteří vytrvali.“ Slyšeli jste o Jobově vytrvalosti a viděli jste, co pro něj nakonec Pán připravil, vždyť „Hospodin je nesmírně milosrdný a soucitný.“  Především však, bratři moji, nepřísahejte – ani při nebi, ani při zemi, ani žádnou jinou přísahou – ale ať vaše „Ano“ znamená ano a „Ne“ ne, abyste nebyli odsouzeni.

Modlitba dokáže mnoho (Jakub 5.kapitola)

Má někdo z vás trápení? Ať se modlí. Je někdo šťastný? Ať zpívá chvály. Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší sboru a ti ať se za něj modlí a mažou ho olejem v Pánově jménu. Modlitba víry uzdraví nemocného, Pán ho pozdvihne, a pokud spáchal nějaké hříchy, bude mu odpuštěno.  Vyznávejte si navzájem své hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. Vroucí modlitba spravedlivého dokáže mnoho. Eliáš byl člověk jako my, a když se horlivě modlil, aby nepršelo, na zemi nezapršelo tři a půl roku. Když se pak modlil znovu, nebe vydalo déšť a země úrodu.  Bratři moji, může se stát, že někdo z vás zbloudí od pravdy a někdo ho obrátí zpět. Vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od jeho bludné cesty, zachrání jeho duši před smrtí a přikryje množství hříchů.

Živá naděje (1.Petr 1.kapitola)

Petr, apoštol Ježíše Krista,  přistěhovalcům rozptýleným v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bitynii, vyvoleným prozřetelností Boha Otce skrze posvěcení Ducha k poslušnosti a skropení krví Ježíše Krista:  Milost vám a hojný pokoj.  Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám ve svém velikém milosrdenství daroval nový život, když vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých. Povolal nás k živé naději, k nepomíjivému, neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví, které vás čeká v nebi, zatímco vás Boží moc skrze víru opatruje ke spáse, která se zjeví na konci času.  Proto se radujte, i kdybyste teď museli nakrátko snášet různé zkoušky. I pomíjivé zlato se přece zkouší ohněm – vaše víra je ale mnohem vzácnější, a když se ukáže její ryzost, bude vám to ke chvále, cti a slávě v den zjevení Ježíše Krista. Nikdy jste ho neviděli, a přece ho milujete. Ani teď ho ještě nevidíte, a přece v něj věříte. Radujte se tedy nevýslovnou, velkolepou radostí, protože dosahujete cíle své víry – spásy duší.  Tuto spásu se pečlivě a pilně snažili vystihnout proroci, když prorokovali o milosti připravené pro vás. Pídili se po tom, na koho a na kdy jim ukazoval Kristův Duch, který byl v nich a předpovídal Mesiášovo utrpení a následnou slávu. Bylo jim zjeveno, že ne sobě, ale vám tím zprostředkují poselství, které vám teď přinesli ti, kdo vám kázali evangelium v Duchu svatém seslaném z nebe. Tyto věci by rádi zahlédli sami andělé!

Poslouchejte Boha (1.Petr 1.kapitola)

S odhodlanou myslí a ve vší střízlivosti se proto spolehněte na milost, kterou vám přinese zjevení Ježíše Krista. Poslouchejte Boha jako jeho děti; nepoddávejte se choutkám, které vás ovládaly v době vaší nevědomosti. Ten, který vás povolal, je svatý – právě tak buďte svatí v celém svém životě i vy. Je přece psáno: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“  Bůh nikomu nestraní, ale každého soudí podle jeho skutků. Jestliže jej nazýváte svým Otcem, hleďte, abyste svůj dočasný pobyt zde prožili v posvátné úctě. Víte přece, čím jste byli vykoupeni ze svého marného životního způsobu, zděděného po předcích – nebylo to pomíjivými věcmi, stříbrem ani zlatem, ale vzácnou krví Kristovou! Ten byl jako beránek bez vady a poskvrny předem vybrán už před stvořením světa, ale teď na konci časů byl zjeven kvůli vám. Díky němu věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil jej, aby tak vaše víra a naděje směřovala k Bohu.

Živé slovo (1.Petr 1.kapitola)

Když jste poslušností pravdě očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, milujte vroucně jedni druhé z čistého srdce. Nejste přece znovuzrozeni z pomíjivého semene, ale z nepomíjivého, skrze živé a trvalé Boží slovo. Vždyť:  „Každý člověk je jako tráva,  všechna jeho sláva jako polní květ.  Usychá tráva, kvítí uvadá,  slovo Hospodinovo však věky přetrvá.“  A to slovo je evangelium, které vám bylo zvěstováno.  Odhoďte proto všechnu zlobu, každou lest, pokrytectví, závist i všechno pomlouvání a jako čerství novorozenci se dožadujte neředěného mléka Božího slova, abyste jím rostli ke spáse – pokud jste ovšem okusili, jak laskavý je Pán.

Živé kameny (1.Petr 2.kapitola)

Když přicházíte k němu, k živému kameni zavrženému lidmi, ale vyvolenému a vzácnému před Bohem, sami se stáváte živými kameny ve stavbě duchovního chrámu a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu.  V Písmu přece stojí:  „Hle, pokládám na Sionu  úhelný kámen vyvolený a vzácný,  a kdokoli věří v něj,  se jistě nezklame.“  Pro vás věřící je tedy vzácný, ale pro nevěřící je to  „Kámen staviteli zavržený,  jenž se stal kamenem úhelným,“  a také  „Kámen úrazu a skála pohoršení.“  To platí pro ty, kdo se nad Slovem urážejí a odmítají je, což se stalo jejich údělem.  Vy jste však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste ani nebyli lidem, ale teď jste lid Boží; nedocházeli jste milosrdenství, ale teď jste milosrdenství došli.

V jeho šlépějích (1.Petr 2.kapitola)

Milovaní, jsme tu jen cizinci a přistěhovalci, a tak vás vyzývám: Zdržujte se tělesných žádostí, jež ohrožují duši, a veďte mezi pohany poctivý život. Místo aby vás pomlouvali jako zločince, ať raději oslavují Boha v den navštívení, protože viděli vaše dobré skutky.  Kvůli Pánu se podřizujte veškerému lidskému zřízení, ať už císaři jakožto hlavě státu nebo těm, které pověřil trestat zločince a odměňovat ty, kdo jednají dobře. Vždyť Boží vůle je, abyste svým dobrým jednáním umlčovali hloupé řeči nevědomých. Žijte jako svobodní lidé, ne ovšem jako ti, kdo údajnou svobodou zastírají vlastní špatnost, ale jako Boží služebníci. Všechny ctěte, sourozence milujte, před Bohem mějte bázeň, k císaři úctu.  Služebníci, s nejvyšší vážností se podřizujte svým pánům – nejenom dobrým a vlídným, ale i zlým. Když někdo nevinně trpí kvůli zbožnému svědomí, zaslouží si chválu. Co je ale záslužného na tom, když budete biti za vlastní chyby? Trpíte-li ovšem kvůli dobrým činům, je to před Bohem vzácné. Vždyť právě k tomu vás povolal!  Sám Kristus trpěl za vás, a tak vám dal příklad, abyste šli v jeho šlépějích:  „On se nikdy nedopustil hříchu  a v ústech neměl žádnou lest.“  Když ho uráželi, neodpovídal, když trpěl, nehrozil, ale ponechával vše Tomu, který soudí spravedlivě. On sám na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a ožili spravedlnosti. Jeho rány vás uzdravily! Byli jste přece jako bloudící ovce, ale teď jste se vrátili k Pastýři a Strážci svých duší.

Prožít šťastný život (1.Petr 3.kapitola)

Vy, ženy, se podřizujte svým manželům. Někteří z nich odmítají Slovo, ale mohou být získáni beze slov jednáním svých žen, když uvidí, jak čistý a uctivý život vedete. Vaše krása nespočívá ve vnějších věcech – v okázalých účesech, zlatých špercích a nádherných šatech – ale ve vašem srdci. Ozdobte své nitro nepomíjivou krásou krotkého a pokojného ducha, který je před Bohem velmi vzácný. Tuto krásu mívaly kdysi ony svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým manželům, tak jako Sára poslouchala Abrahama a mluvila o něm jako o svém pánu. I vy jste jejími dcerami, když jednáte dobře a nedáte se ničím zastrašit.  A vy, muži, mějte ke svým manželkám porozumění. Prokazujte jim úctu jakožto slabšímu pohlaví a jako spoludědičkám daru života, aby vašim modlitbám nestálo nic v cestě.  Konečně, buďte všichni svorní, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a skromní. Neodplácejte zlo zlem ani zlořečení zlořečením, ale naopak žehnejte. K tomu jste přece povoláni a za to máte obdržet požehnání. Vždyť:  „Chce někdo prožít šťastný život,  chce někdo okusit dobré dny?  Takový ať chrání svůj jazyk před zlem,  v jeho ústech ať není žádná lest.  Ať odmítá zlo a koná dobro,  usiluje o pokoj a nechá se jím vést.  Hospodinovy oči hledí ke spravedlivým,  uši naklání k jejich modlitbám,  Hospodinova tvář je ale obrácená  proti pachatelům zla.“

Důvod vaší naděje (1.Petr 3.kapitola)

Kdo by vám ublížil, když budete horlivě konat dobro? I kdybyste však měli pro spravedlnost trpět, blaze vám. „Nemějte strach z toho, čím vás straší, nenechte se tím vylekat.“ Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu a buďte připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje. Vždy ovšem s vlídností a úctou a s dobrým svědomím, aby se ti, kdo vás pomlouvají, zastyděli, že napadali váš poctivý život v Kristu. Je-li však Boží vůlí, abyste trpěli, je lepší trpět za dobré činy nežli za zlé.  Vždyť i Kristus, sám spravedlivý, jednou trpěl za hříchy nespravedlivých, aby vás přivedl k Bohu. V těle podstoupil smrt, ale v Duchu dostal život. Tehdy přišel kázat duchům v žaláři – těm, kteří kdysi za Noemových dnů nechtěli uposlechnout, zatímco Bůh trpělivě čekal, než se postaví archa, v níž se skrze vodu zachránilo jen několik (totiž osm) duší. Naplněním tohoto předobrazu je křest, který nám teď přináší záchranu – nejde o omytí tělesné špíny, ale o závazek dobrého svědomí před Bohem – skrze vzkříšení Ježíše Krista, který odešel do nebe a je po Boží pravici, kde jsou mu poddáni andělé, vlády i moci.

Nadešel konec (1.Petr 4.kapitola)

I Kristus podstoupil tělesné utrpení, a tak se stejným odhodláním vyzbrojte i vy. Kdo trpěl na těle, skoncoval s hříchem, takže zbytek svého života v těle už nevěnuje lidským tužbám, ale Boží vůli. Už máme dost toho marnění času, v jakém si libují pohané: života v nestydatých vášních, v opilství, obžerství, v pitkách a v nechutné modloslužbě. Když už se s nimi nevrháte do bezbřehé prostopášnosti, je jim to divné a pomlouvají vás. Jednou však musí složit účty Tomu, který je připraven soudit živé i mrtvé. Proto bylo evangelium zvěstováno i těm, kdo jsou už mrtví – ačkoli byli jako lidé v těle odsouzeni, v Duchu jsou živí u Boha.  Všemu nadešel konec. Proto se vzpamatujte a probuďte se k modlitbám, především si ale zachovejte vzájemnou lásku, vždyť „láska přikryje množství hříchů.“ Projevujte si navzájem pohostinnost se vší ochotou. Každý z vás dostal nějaký dar, a tak si jimi navzájem služte jako dobří správci rozmanité Boží milosti. Když někdo mluví, ať jsou to Boží slova; když někdo slouží, ať je to v síle, kterou dává Bůh, aby byl Bůh vždy oslavován skrze Ježíše Krista, jemuž patří sláva i moc na věky věků! Amen.

Zkouška ohněm (1.Petr 4.kapitola)

Milovaní, nedivte se té zkoušce ohněm, jež na vás přišla – není to přece nic divného. Spíše se radujte, že máte podíl na Kristově utrpení, vždyť až se zjeví jeho sláva, budete jásat radostí! Když nesete urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí jako vrah, zloděj, zločinec nebo udavač. Trpí-li však jako křesťan, ať se za to nestydí, ale chválí za to jméno Boha.  Přišel čas soudu a první na řadě je Boží dům. Je-li to, co se děje nám, teprve začátek, jaký konec čeká ty, kdo odmítají Boží evangelium?  „Je-li spravedlivý stěží spasen,  co bude s bezbožným a hříšníkem?“  Ať proto ti, kdo trpí podle Boží vůle, svěřují své duše věrnému Stvořiteli a pokračují v dobrém jednání.

Pokorné zahrne milostí (1.Petr 5.kapitola)

Starší mezi vámi prosím jako váš spolustarší, svědek Kristových utrpení a účastník slávy, která bude zjevena: Paste Boží stádo, které je u vás, a bděte nad ním – ne z povinnosti, ale dobrovolně, jak se to Bohu líbí, ne kvůli prospěchu, ale nezištně. Nepanujte nad svěřeným stádem, ale jděte mu příkladem, abyste, až se ukáže ten nejvyšší Pastýř, přijali nevadnoucí věnec slávy.  Vy, mladší, se podřizujte starším a všichni se oblékněte pokorou vůči sobě navzájem, vždyť  „Bůh se staví proti pyšným,  pokorné ale zahrne milostí.“  Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, a on vás v pravý čas povýší. Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží.  Probuďte se, mějte se na pozoru! Váš protivník ďábel chodí kolem jako řvoucí lev a hledá kořist. Postavte se mu jakožto silní ve víře a vězte, že stejné utrpení zakoušejí vaši bratři po celém světě.  Když projdete tímto krátkým utrpením, Bůh veškeré milosti, který vás v Kristu Ježíši povolal do své věčné slávy, vás obnoví, upevní, posílí a ukotví. Jemu náleží moc navěky! Amen.  S pomocí Silvana, kterého považuji za věrného bratra, jsem vám napsal tento krátký list, abych vás povzbudil a ujistil vás, že toto je pravá Boží milost. Stůjte v ní pevně.  Pozdravuje vás vaše spoluvyvolená církev v Babylonu a Marek, můj syn. Pozdravte se navzájem polibkem lásky.  Pokoj vám všem, kdo jste v Kristu.

Účast na Boží povaze (2.Petr 1.kapitola)

Šimon Petr, služebník a apoštol Ježíše Krista,  těm, kteří dosáhli stejně vzácné víry jako my díky spravedlnosti našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista:  Milost vám a hojný pokoj skrze poznání Boha a Ježíše, našeho Pána.  Všechno, co potřebujeme k životu a zbožnosti, nám darovala jeho božská moc, když jsme poznali Toho, který nás povolal ve své slávě a ušlechtilosti. Takto nám byla darována vzácná a veliká zaslíbení, abyste skrze ně získali účast na Boží povaze a unikli zkáze, do níž se svět ve své žádostivosti řítí.  Proto se ze všech sil snažte přidat ke své víře ušlechtilost, k ušlechtilosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti vytrvalost, k vytrvalosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku. Když v těchto věcech porostete, dojdete k poznání našeho Pána Ježíše Krista a to vám zabrání v nečinnosti a neplodnosti. Komu však tyto věci chybí, ten je slepý a krátkozraký, neboť zapomněl na to, jak byl očištěn od svých starých hříchů.  Bratři, snažte se stále více potvrzovat své povolání a vyvolení, protože když to budete dělat, nikdy nepadnete. Takto se vám dokořán otevře přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Lampa v temnotách (2.Petr 1.kapitola)

Tyto věci vám chci i nadále bez přestání připomínat, ačkoli je znáte a pevně stojíte v pravdě, kterou jste přijali. Dokud přebývám v tomto stanu, považuji za svou povinnost burcovat vás a upomínat, neboť vím, že stan mého těla bude brzy složen, jak mi oznámil náš Pán Ježíš Kristus. Vynasnažím se tedy, abyste si i po mém odchodu mohli tyto věci stále připomínat.  Když jsme vám pověděli o moci našeho Pána Ježíše Krista a o jeho příchodu, nedrželi jsme se vymyšlených bájí, ale mluvili jsme jako očití svědkové jeho slávy. Tu slávu a čest přijal od Boha Otce, když k němu z velkolepé slávy zazněl hlas: „Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil.“ My jsme s ním byli na oné svaté hoře a ten hlas z nebe jsme sami slyšeli.  Navíc tu máme nesmírně spolehlivé slovo proroků a vy děláte dobře, že se ho držíte jako lampy zářící v temnotách, dokud se nerozbřeskne den a ve vašich srdcích nevzejde jitřenka. Především vězte, že žádné proroctví Písma nevzniklo z vlastního názoru proroka. Proroctví totiž nikdy nepřišlo z lidské vůle, ale Boží lidé mluvili, jak byli puzeni Duchem svatým.

Falešní proroci (2.Petr 2.kapitola)

V Božím lidu však bývali i falešní proroci, stejně jako mezi vámi budou falešní učitelé, kteří pokoutně zavedou zhoubné bludy. Budou dokonce zapírat i Pána, který je vykoupil, a tak na sebe přivedou rychlou záhubu. Mnozí je budou v jejich nestydatosti následovat a cesta pravdy se kvůli nim ocitne v opovržení. Budou se s vámi pokoušet chamtivě kupčit vymyšlenými řečmi, ale jejich odsouzení už dávno nezahálí a jejich záhuba nespí.  Bůh přece neušetřil anděly, když zhřešili, ale svrhl je do pekla, kde spoutáni řetězy ve tmě čekají na soud. Neušetřil ani ten starý bezbožný svět, když jej zaplavil potopou, ale kazatele spravedlnosti Noema a sedm lidí s ním zachránil. Města Sodomu a Gomoru obrátil v popel, když je pro výstrahu budoucím bezbožníkům odsoudil ke zkáze, ale spravedlivého Lota, ztrápeného nestydatým chováním těch zvrhlíků, vysvobodil. Dokud ten spravedlivý mezi nimi bydlel, jeho spravedlivou duši den co den trápily zločiny, které viděl a slyšel páchat.  Pán tedy umí vysvobozovat zbožné ze zkoušek, ale nespravedlivé čeká jeho trest v den soudu, zvláště pak ty, kdo se podvolují nečistému tělesnému chtíči a přezírají Pánovu vládu. Tito samolibí drzouni se dokonce nebojí vysmívat se nebeským mocnostem. Přitom ani andělé, o tolik větší v síle a moci, nad nimi před Pánem nevynášejí potupný rozsudek.  Tihle se však chovají pudově jako nerozumná zvířata, určená k ulovení a na porážku. Čemu nerozumějí, tomu se vysmívají, ale jejich vlastní zkaženost je zničí – odplata za jejich špatnost je nemine. Jejich zálibou je denní hýření; na vašich hodech jsou poskvrnou a hanbou, když na nich hýří ve svých rozmarech. S očima plnýma cizoložství nenasytně baží po hříchu, se srdcem vycvičeným v chamtivosti lákají nestálé duše. Proklatci! Opustili přímou cestu a zabloudili. Vydali se cestou Balaáma, syna Beorova, jemuž se zalíbila odměna za špatnost. Za své provinění byl ovšem napomenut: němá oslice promluvila lidským hlasem a proroka v jeho nepříčetnosti zastavila.  Jsou to prameny bez vody, mraky hnané vichřicí, které čeká jen černá tma. Když honosně řeční o marnostech, lákají tělesným chtíčem a nestydatostmi lidi, kteří právě unikli životu v bludu. Slibují jim svobodu, ale sami jsou otroky zkázy – čemukoli se kdo poddá, to ho zotročí! Když lidé skrze poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista uniknou špíně světa, ale potom se do ní znovu zapletou a podlehnou jí, budou na tom nakonec hůře než na začátku. Bylo by pro ně lepší nepoznat cestu spravedlnosti, než se po jejím poznání odvrátit od svatého přikázání, které dostali. Stalo se jim, co se říká v tom pravdivém přísloví: „Pes se vrátil ke svým zvratkům“ a „Umytá svině se znovu válí v bahně.“

Pánův den (2.Petr 3.kapitola)

Milovaní, píšu vám už druhý dopis. V obou jsem se vás snažil upomínat a burcovat vaši ryzí mysl, abyste pamatovali na to, co předpověděli svatí proroci, a na to, co vám skrze vaše apoštoly přikázal Pán a Spasitel.  Především vězte, že v posledních dnech přijdou nehorázní posměvači vedení svými vlastními choutkami a budou říkat: „Co je s tím slibem o jeho příchodu? Otcové už zemřeli a všechno zůstává, jak to bylo od počátku stvoření!“ Takoví si nechtějí uvědomit, že nebe a země kdysi dávno vznikly Božím slovem z vody a skrze vodu; a tou vodou byl tehdejší svět zatopen a zničen. Totéž slovo udržuje a uchovává nynější nebe a zemi pro oheň, který je čeká v den soudu a záhuby bezbožných lidí.  Jednu věc si uvědomte, milovaní: u Pána je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání. Pánův den ovšem přijde jako zloděj. Toho dne se nebesa s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem a země se všemi svými skutky bude odhalena.  Má-li být všechno takto zničeno, jak svatě a zbožně tedy musíte žít vy, kteří dychtivě vyhlížíte příchod Božího dne! Nebesa se tehdy rozplynou ohněm a živly se roztaví žárem, my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti.

Chraňte se (2.Petr 3.kapitola)

Nuže, milovaní, vyhlížejte to všechno a snažte se, aby vás Pán zastihl v pokoji, neposkvrněné a bezúhonné. Trpělivost našeho Pána chápejte jako příležitost ke spáse. (Tak vám to také s moudrostí, kterou dostal, píše náš milovaný bratr Pavel, který tyto věci zmiňuje ve všech svých listech. Některé z nich jsou nesnadno srozumitelné, a tak je nevědomí a nestálí lidé k vlastní záhubě překrucují stejně jako ostatní Písma.)  Vy, milovaní, to víte předem, a tak se chraňte. Nenechte se strhnout bludem těch zvrhlíků, neodpadejte od své stálosti. Kéž stále rostete v milosti a poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.  Jemu buď sláva nyní i navěky. Amen.

Prolog (1.Jan 1.kapitola)

Co bylo od počátku,  co jsme slyšeli,  co jsme na vlastní oči viděli,  co jsme pozorovali,  čeho jsme se vlastníma rukama dotýkali –  o Slovu života:  Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli a svědčíme o něm. Zvěstujeme vám věčný život, který byl u Otce a byl nám zjeven. Zvěstujeme vám, co jsme viděli a slyšeli, abyste i vy měli spolu s námi podíl na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.  Toto píšeme, aby naše radost byla dokonalá.

Bůh je světlo (1.Jan 1.kapitola)

Toto je poselství, které jsme slyšeli od něj a které vám předáváme: Bůh je světlo a není v něm žádná tma. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom žijeme ve tmě, lžeme a nežijeme v pravdě. Žijeme-li však ve světle, jako je on ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.  Říkáme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nehřešili, děláme z něj lháře a jeho slovo v nás není.  Toto vám píšu, moji drazí, abyste nehřešili. Kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, toho Spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za celý svět.  Jak můžeme vědět, že ho známe? Podle toho, zda dodržujeme jeho přikázání. Kdo říká: „Znám ho,“ a přitom se nechová podle jeho přikázání, ten je lhář a není v něm pravda. Kdo ale zachovává jeho slovo, v tom se láska k Bohu opravdu naplnila. Podle toho se pozná, zda jsme v něm. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít, jako žil on.

Nové přikázání (1.Jan 2.kapitola)

Nepíšu vám, milovaní, žádné nové přikázání, ale to staré, které jste měli od počátku – je to ono staré přikázání, to slovo, které jste slýchali od počátku. To, co vám píšu, je však zároveň nové přikázání, neboť se naplňuje v něm i ve vás. Tma pomíjí a pravé světlo už svítí.  Kdo říká, že je ve světle, a přitom nenávidí bratra, je až dosud ve tmě. Kdo miluje bratra, zůstává ve světle a nikomu není kamenem úrazu. Kdo ale bratra nenávidí, zůstává ve tmě. Chodí tmou a neví, kam jde, neboť mu oči zaslepila tma.  Píšu vám, drazí,  že jsou vám pro jeho jméno odpuštěny hříchy.  Píšu vám, otcové,  že jste poznali Toho, který je od počátku.  Píšu vám, mládenci,  že jste zvítězili nad tím Zlým.  Napsal jsem vám, děti,  že jste poznali Otce.  Napsal jsem vám, otcové,  že jste poznali Toho, který je od počátku.  Napsal jsem vám, mládenci,  že jste silní a Boží slovo ve vás zůstává  a zvítězili jste nad tím Zlým.  Nemilujte svět ani to, co je v něm. Kdo má v lásce tento svět, nemá v sobě lásku k Otci. Svět je samá touha těla, touha očí, namyšlenost života – nic z toho není z Otce, vše je to ze světa. Svět pomíjí tak jako jeho touhy, ale kdo plní Boží vůli, trvá navěky.

Kdo zapírá Syna, nemá ani Otce (1.Jan 2.kapitola)

Drazí, je tu poslední hodina. Slyšeli jste, že přijde Antikrist? Teď se objevila spousta antikristů, a tak víme, že je poslední hodina. Odešli od nás, ale nepatřili k nám. Kdyby patřili k nám, zůstali by s námi; oni však od nás odešli, aby se ukázalo, že nikdo z nich nepatřil k nám.  Vy ale máte pomazání od Svatého a všichni rozumíte. Nepíšu vám proto, že byste neznali pravdu, ale protože ji znáte a protože žádná lež nemá nic společného s pravdou. Kdo jiný je lhář než ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je ten antikrist, který zapírá Otce i Syna. Žádný, kdo zapírá Syna, nemá ani Otce. Kdo však vyznává Syna, ten má i Otce. Ať ve vás tedy zůstává, co jste slyšeli od počátku. Když ve vás zůstane, co jste slyšeli od počátku, pak i vy zůstanete v Synu a v Otci. A to je to zaslíbení, které máme od něj: věčný život.  Tyto věci jsem vám napsal o těch, kteří vás svádějí. Ve vás však zůstává to pomazání, které jste přijali od něj, a nepotřebujete, aby vás někdo poučoval. To pomazání vás učí všemu a je skutečné – není to žádný klam! Jak vás naučilo, zůstávejte v něm.  Ano drazí, zůstávejte v něm, abychom očekávali jeho zjevení se smělou důvěrou a nemuseli se stydět, až přijde. Víte přece, že on je spravedlivý. Vězte také, že každý, kdo žije spravedlivě, se narodil z něj.

Boží děti (1.Jan 3.kapitola)

Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi – a také jimi jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu, neboť ho uvidíme tak, jak je. Každý, kdo k němu upíná tuto naději, usiluje být čistý, jako je čistý on.  Každý, kdo páchá hřích, páchá zločin, vždyť hřích je zločin! Víte, že on se ukázal, aby naše hříchy sňal, a v něm žádný hřích není. Kdo v něm zůstává, tedy nehřeší, ale kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal.  Nenechte se nikým oklamat, drazí. Kdo žije spravedlivě, je spravedlivý, jako je spravedlivý on. Kdo páchá hřích, je z ďábla, neboť ďábel od počátku hřeší. Proto se ukázal Boží Syn, aby zrušil skutky ďábla. Kdo se narodil z Boha, nepáchá hřích, neboť v něm zůstává Boží símě; nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. Podle toho se poznají děti Boží a děti ďábla: kdo nežije spravedlivě a nemiluje svého bratra, není z Boha.

Milujme jedni druhé (1.Jan 3.kapitola)

To je to poselství, které jste slyšeli od počátku: Milujme jedni druhé. Ne jako Kain, který patřil tomu Zlému a zavraždil svého bratra. A proč ho zavraždil? Protože jeho skutky byly zlé, ale skutky jeho bratra spravedlivé.  Nedivte se, bratři, pokud vás svět nenávidí. My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Kdo nenávidí bratra, je vrah; a víte, že žádný vrah v sobě nemá věčný život.  Takto jsme poznali, co je láska, že on za nás položil svůj život. I my tedy musíme pokládat život za bratry. Když si někdo žije dobře a vidí svého bratra v nouzi, ale odepře mu milosrdenství, jak v sobě může mít Boží lásku? Nemilujme pouhými slovy, drazí, ale opravdovými skutky.  Takto poznáme, že patříme pravdě, a ujistíme své srdce před ním. Kdyby nás odsuzovalo naše vlastní srdce, co teprve Bůh, který je větší než naše srdce a ví všechno! Milovaní, jestliže nás srdce neodsuzuje, máme k Bohu smělou důvěru a přijímáme od něj vše, oč prosíme, neboť dodržujeme jeho přikázání a děláme, co se mu líbí.  A to je to jeho přikázání: abychom věřili jménu jeho Syna Ježíše Krista a milovali jedni druhé, jak nám přikázal. Kdo dodržuje jeho přikázání, zůstává v něm a on zas v něm. A jak můžeme vědět, že v nás zůstává? Podle Ducha, kterého nám dal.

Nevěřte všemu (1.Jan 4.kapitola)

Milovaní, nevěřte všemu, co je duchovní, ale rozlišujte, zda jsou ti duchové z Boha. Do světa totiž vyšla spousta falešných proroků. Podle tohoto poznávejte Božího Ducha: každý duch, který vyznává Ježíše Krista přišlého v těle, je z Boha. Žádný duch, který Ježíše nevyznává, ovšem není z Boha, ale je to ten duch Antikrista, o němž jste slyšeli, že má přijít. Už teď je na světě!  Vy jste však z Boha, drazí, a zvítězili jste nad nimi. Ten, který je ve vás, je totiž větší než ten, který je ve světě. Oni jsou ze světa; proto mluví světsky a svět je poslouchá. My jsme z Boha. Kdo zná Boha, poslouchá nás; kdo není z Boha, neposlouchá nás. Podle toho poznáváme ducha pravdy a ducha bludu.

Bůh je láska (1.Jan 4.kapitola)

Milujme jedni druhé, milovaní – vždyť láska je z Boha. Každý, kdo miluje, se narodil z Boha a zná Boha. Kdo nemiluje, nezná Boha – vždyť Bůh je láska. V tom se projevila Boží láska k nám, že svého Syna, toho jednorozeného, poslal Bůh na svět, abychom skrze něj získali život. V tom je láska, ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.  Milovaní, jestliže Bůh takto miloval nás, musíme i my milovat jedni druhé. Boha nikdy nikdo neviděl. Když ale milujeme jedni druhé, Bůh v nás přebývá a jeho láska v nás došla naplnění.  Jak můžeme vědět, že zůstáváme v něm a on v nás? Podle toho, že nám dal díl svého Ducha. A my jsme viděli a svědčíme, že Otec poslal Syna, Spasitele světa. Kdokoli vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom přebývá Bůh a on v Bohu. A my jsme poznali lásku, kterou k nám Bůh má, a uvěřili jsme jí.  Bůh je láska. Kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh v něm. Takto láska mezi námi došla naplnění, takže smíme mít smělou důvěru v soudný den – vždyť jsme na tomto světě takoví, jako je on. V lásce není žádný strach. Láska, jež došla naplnění, zahání strach pryč, neboť strach přináší muka. Kdo se však bojí, nedošel v lásce k naplnění.  My milujeme, neboť on první miloval nás. Kdo říká „Miluji Boha“ a přitom nenávidí bratra, je lhář. Když někdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže přece milovat Boha, kterého nevidí. Máme tedy od něj toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i bratra.

Víra přemáhá svět (1.Jan 5.kapitola)

Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, se narodil z Boha. Každý, kdo miluje toho, který zplodil, miluje i toho, který se z něj narodil. To, že milujeme Boží děti, se pozná podle toho, že milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu je v tom, abychom plnili jeho přikázání – a jeho přikázání nejsou těžká. Všechno, co se narodilo z Boha, přece přemáhá svět. A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo jiný přemáhá svět než ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?  To je ten, který přišel skrze vodu a krev, Ježíš Kristus – nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. Duch je ten, který to dosvědčuje, protože Duch je pravda. Jsou tu tedy tři svědkové: Duch, voda a krev – a ti tři jsou zajedno. Když přijímáme lidské svědectví, oč větší je svědectví Boží! A toto je svědectví, které Bůh vydal o svém Synu.  Kdo věří v Božího Syna, má svědectví sám v sobě. Kdo Bohu nevěří, udělal z něj lháře, neboť neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. A to svědectví je toto: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život.  Tyto věci píšu vám, kteří věříte ve jméno Božího Syna, abyste věděli, že máte věčný život.

Epilog (1.Jan 5.kapitola)

Toto je smělá důvěra, kterou k němu máme: Kdykoli o něco prosíme podle jeho vůle, slyší nás. A když víme, že nás slyší, kdykoli o něco prosíme, pak víme, že to, oč jsme jej prosili, dostáváme.  Když někdo vidí svého bratra hřešit, ovšem hříchem, který není k smrti, ať se modlí a Bůh mu dá život. To platí o těch, kdo nehřeší k smrti. Je ovšem i hřích k smrti a neříkám, aby se modlil za takový. Každá špatnost je hřích, ale ten hřích nemusí být k smrti.  Víme, že žádný, kdo se narodil z Boha, nehřeší. Kdo se narodil z Boha, opatruje se, aby se ho ten Zlý nedotýkal. Víme, že my jsme z Boha, ale celý svět leží ve Zlu. A víme, že Boží Syn přišel a dal nám schopnost znát pravého Boha, a tak jsme v něm, totiž v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život.  Vyvarujte se model, drazí!

Pravda a blud (2.Jan 1.kapitola)

Já starší  píšu vyvolené paní i jejím dětem, které miluji v pravdě (a nejen já, ale všichni, kteří poznali pravdu), kvůli pravdě, která v nás zůstává a bude s námi navěky:  Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce i od Ježíše Krista, Otcova Syna, ať je s námi v pravdě a lásce.  Udělalo mi nesmírnou radost, když jsem zjistil, jak některé z tvých dětí žijí v pravdě, podle přikázání, které jsme dostali od Otce.  Prosím tě tedy, paní, ne jako bych ti psal nové přikázání, ale jen to, které jsme měli od počátku: Milujme jedni druhé. V tom je láska, abychom žili podle jeho přikázání. To přikázání jste slyšeli od počátku, a tak podle něj žijte.  Do světa totiž vyšla spousta bludařů, kteří nevyznávají Ježíše Krista přišlého v těle. Každý takový je bludař a antikrist. Proto si dejte pozor, abychom neztratili to, oč jsme usilovali; nenechme se připravit o plnou odplatu. Každý, kdo nezůstává v Kristově učení, ale opouští je, ztrácí Boha. Kdo zůstává v jeho učení, ten má Otce i Syna. Pokud k vám někdo přichází s jiným než tímto učením, nepřijímejte ho do domu ani ho nevítejte. Kdo takového vítá, stává se jeho spoluviníkem.  Napsal bych vám ještě mnohem více, ale nechci to svěřit papíru a inkoustu. Mám totiž naději, že se k vám dostanu a promluvím s vámi tváří v tvář, aby naše radost byla dokonalá.  Pozdravují tě děti tvé vyvolené sestry.

Chceme pomáhat pravdě (3.Jan 1.kapitola)

Já starší  píšu milovanému Gaiovi, kterého miluji v pravdě.  Milovaný, především si přeji, abys ve všem prospíval a byl zdráv, tak jako prospívá tvá duše.  Udělalo mi nesmírnou radost, když přišli bratři a vydávali svědectví o tvé opravdovosti a o tom, jak žiješ v pravdě. Nemám větší radost než slyšet, že mé děti žijí v pravdě!  Milovaný, prokazuješ svou věrnost v tom, jak se chováš k bratrům a zvláště k hostům. Oni sami vydali před církví svědectví o tvé lásce. Uděláš dobře, když je vypravíš na cestu, jak se to Bohu líbí. Jsou přece na cestách kvůli jeho jménu a od pohanů nic nepřijímají. Chceme-li tedy pomáhat pravdě, musíme takové lidi přijímat.  Psal jsem o tom vaší církvi, ale Diotrefes, který tak rád poroučí druhým, nás neuznává. Proto až přijdu, připomenu, co dělá, když o nás šíří ty zlé nesmysly. A jako by toho nebylo dost, nejenže sám bratry nepřijímá, ale druhým to zakazuje a vyhání je z církve.  Milovaný, neber si příklad ze zlého, ale z dobrého. Kdo jedná dobře, je z Boha; kdo jedná zle, Boha vůbec neviděl. Demetrios má dobré svědectví ode všech, i od samotné pravdy. I my mu vydáváme svědectví a víš, že naše svědectví je pravdivé.  Napsal bych ti ještě mnohem více, ale nechci ti psát inkoustem a perem. Mám totiž naději, že tě brzy uvidím a promluvíme spolu tváří v tvář.  Pokoj tobě. Pozdravují tě přátelé. Pozdravuj každého z přátel osobně.

Bojujte o víru (Juda 1.kapitola)

Juda, služebník Ježíše Krista a bratr Jakubův,  povolaným, kteří jsou milovaní v Bohu Otci a zachovaní pro Ježíše Krista:  Milosrdenství vám a pokoj i láska v hojnosti.  Milovaní, jakkoli jsem toužil napsat vám o našem společném spasení, považuji teď za nutné napomenout vás, abyste ze všech sil bojovali o víru, která byla jednou provždy darována svatým. Vloudili se totiž mezi nás jistí lidé, jejichž odsouzení bylo už dávno popsáno. Tito bezbožníci zaměňují milost našeho Boha za nestydatost, a tak zapírají toho jediného Panovníka, našeho Pána Ježíše Krista.

Odpadlíci od víry (Juda 1.kapitola)

I když to všechno už sami víte, chci vám připomenout, že Pán sice vysvobodil svůj lid z Egypta, ale ty z nich, kteří mu nevěřili, potom zahubil. Právě tak to bylo s anděly, kteří nezůstali ve svém původním stavu, ale opustili své určené místo. Bůh je uvěznil ve věčných okovech, aby v nejhlubší tmě čekali na soud toho velikého dne. Právě tak to bylo se Sodomou a Gomorou a s okolními městy, která se podobně jako tito oddala smilstvu a propadla zvrhlosti. Nyní slouží jako varování před trestem věčného ohně.  Stejně tak tito blouznivci przní své tělo, nedbají na Pánovu vládu a vysmívají se nebeským mocnostem. Přitom ani archanděl Michael, když se s ďáblem přel o Mojžíšovo tělo, neodvážil se vynést potupný rozsudek, ale řekl: „Ztrestej tě Hospodin!“ Tito se však vysmívají tomu, co neznají, a to, co znají pudově jako nerozumná zvířata, je vede do záhuby. Běda jim! Vydali se Kainovou cestou, pro zisk propadli bludu jako Balaám, zahynuli ve vzpouře jako Korach!  Tito lidé hyzdí vaše hody lásky, kterých se bezostyšně účastní. Jsou to pastýři pečující sami o sebe, jsou to mraky bez vody unášené větry, podzimní stromy bez ovoce, dvakrát mrtvé a vykořeněné, divoké mořské vlny chrlící své vlastní hanebnosti, bludné hvězdy, jež navěky čeká jen černá tma.  V sedmé generaci od Adama o nich prorokoval Enoch, když řekl:  „Hle, Pán přichází  s nesčíslnými tisíci svých svatých,  aby soudil všechny lidi  a každého usvědčil  ze všech jejich bezbožných skutků,  které bezbožně páchali,  a kvůli všem tvrdým slovům,  která ti bezbožní hříšníci proti němu mluvili.“  To jsou ti reptáci a nespokojenci vedení vlastními choutkami, honosní mluvkové, ziskuchtiví pochlebovači!

Budujte na víře (Juda 1.kapitola)

Ale vy, milovaní, pamatujte, že to předpovídali apoštolové našeho Pána Ježíše Krista. Řekli vám, že v posledních časech se vyskytnou posměvači vedení svými bezbožnými choutkami. To jsou ti rozvraceči, tělesní lidé bez Ducha.  Ale vy, milovaní, budujte svůj život na své nejsvatější víře, modlete se v Duchu svatém, uchovávejte se v Boží lásce a očekávejte, že vás milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista dovede k věčnému životu. S těmi, kdo pochybují, mějte soucit. Jiné zachraňujte jako z ohnivých plamenů. I s nimi jednejte soucitně, ale zároveň obezřetně – ať se vám oškliví i šaty poskvrněné tělem!  Tomu, který má moc uchránit vás před pádem a dovést vás do své slávy neposkvrněné a šťastné – jedinému Bohu, našemu Spasiteli – jemu buď skrze našeho Pána Ježíše Krista sláva a velebnost, vláda i moc přede všemi věky, nyní i po všechny věky. Amen.

Prolog (Zjevení 1.kapitola)

Zjevení Ježíše Krista, které mu svěřil Bůh, aby ukázal svým služebníkům, co se musí brzy stát. Ukázal je skrze svého anděla, kterého poslal ke svému služebníku Janovi a ten vydává svědectví o všem, co viděl – je to Boží slovo a svědectví Ježíše Krista. Blaze tomu, kdo čte, i těm, kteří slyší slova tohoto proroctví a drží se toho, co je v něm napsáno. Ten čas je blízko.  Jan sedmi církvím v Asii:  Milost vám a pokoj od Toho, který je, který byl a který přichází, a od sedmi duchů před jeho trůnem, a od Ježíše Krista, jenž je věrný svědek, ten Prvorozený z mrtvých a vládce králů země.  Tomu, který si nás zamiloval, který nás osvobodil od našich hříchů svou vlastní krví a který nás učinil králi a kněžími svému Bohu a Otci – jemu buď sláva a moc na věky věků. Amen.  Hle, přichází s oblaky  a spatří ho každé oko,  i ti, kdo jej probodli.  Všechna pokolení země se pro něj rozpláčí.  Ano, amen.  „Já jsem Alfa i Omega,“ praví Pán Bůh, který je, který byl a který přichází, ten Všemohoucí.

Tvář jako slunce (Zjevení 1.kapitola)

Já Jan, váš bratr a společník v Ježíšově soužení, království a vytrvalosti, jsem se kvůli Božímu slovu a kvůli svědectví o Ježíši ocitl na ostrově zvaném Patmos. V den Páně jsem byl ve vytržení Ducha a uslyšel jsem za sebou mocný hlas, jako zvuk polnice, jak říká: „Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efesu, do Smyrny, do Pergamonu, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje.“  Obrátil jsem se tedy, abych viděl ten hlas, který se mnou mluvil. Když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů jakoby Syna člověka, oděného dlouhým rouchem a přepásaného na prsou zlatým pásem. Vlasy na hlavě měl bílé jako bílá vlna, bílé jako sníh. Oči měl jako plamen ohně, nohy jako bronz rozžhavený v peci a hlas jako zvuk mohutných vod. V pravé ruce měl sedm hvězd a z úst mu vycházel ostrý dvojsečný meč. Jeho tvář zářila jako slunce v poledne.  Když jsem ho spatřil, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. Tu na mě položil svou pravici a řekl: „Neboj se. Já jsem Ten první i poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, jsem živý na věky věků. Já mám klíče smrti i záhrobí. Zapiš tedy, co jsi viděl, co se děje a co se bude dít potom. Toto je tajemství těch sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, a těch sedmi zlatých svícnů: Sedm hvězd jsou andělé sedmi církví a sedm svícnů je sedm církví.“

Církvi v Efesu (Zjevení 2.kapitola)

„Andělu církve v Efesu napiš: Toto praví Ten, který drží ve své pravici těch sedm hvězd, který se prochází uprostřed těch sedmi zlatých svícnů:  Znám tvé skutky, tvou práci i tvou vytrvalost. Vím, že nemůžeš snést zlé lidi; vyzkoušel jsi ty, kdo si říkají apoštolové, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Vytrvale jsi snášel těžkosti pro mé jméno a nepodlehl jsi únavě.  Mám ale proti tobě, že jsi ztratil svou počáteční lásku. Proto si vzpomeň, odkud jsi odpadl, čiň pokání a dřívější skutky. Nebudeš-li činit pokání, přijdu k tobě a pohnu tvým svícnem z jeho místa. Máš ovšem k dobru, že nenávidíš skutky nikolaitů; i já je nenávidím.  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Kdo vítězí, tomu dám jíst ze stromu života v Božím ráji.“

Církvi ve Smyrně (Zjevení 2.kapitola)

„Andělu církve ve Smyrně napiš: Toto praví Ten první i poslední, který byl mrtvý a ožil:  Znám tvé soužení a chudobu (ale jsi bohatý), i rouhání těch, kteří si říkají Židé, a nejsou, ale jsou shromáždění satanovo. Nic se neboj toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel uvrhne některé z vás do vězení, abyste byli vyzkoušeni, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až do smrti a dám ti korunu života.  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Kdo vítězí, tomu druhá smrt neublíží.“

Církvi v Pergamonu (Zjevení 2.kapitola)

„Andělu církve v Pergamonu napiš: Toto praví Ten, který má ostrý dvojsečný meč:  Vím, že bydlíš tam, kde je satanův trůn, a že se držíš mého jména a nezapřel jsi mou víru ani v těch dnech, kdy byl Antipas, můj věrný svědek, zabit u vás, kde bydlí satan.  Mám proti tobě jen to, že u sebe máš přívržence učení Balaámova, který učil Baláka svádět syny Izraele k modlářským hodům a ke smilstvu. Podobně i ty máš přívržence učení nikolaitů. Proto čiň pokání. Jinak k tobě brzy přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst.  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Kdo vítězí, tomu dám jíst skrytou manu a dám mu bílý kamének a na tom kaménku napsané nové jméno, jež nezná nikdo než ten, kdo je přijímá.“

Církvi v Thyatirech (Zjevení 2.kapitola)

„Andělu církve v Thyatirech napiš: Toto praví Syn Boží, který má oči jako plamen ohně a jehož nohy jsou jako bronz:  Znám tvé skutky – tvou lásku, službu, věrnost a vytrvalost, i to, že tvých posledních skutků je více nežli dřívějších.  Mám ale proti tobě, že necháváš ženu Jezábel, která si říká pro-rokyně, aby učila a sváděla mé služebníky ke smilstvu a k modlářským hodům. Dal jsem jí čas, aby činila pokání ze svého smilstva, ale ona nechce. Hle, uvrhnu ji na lůžko a ty, kteří s ní cizoloží, vydám velikému soužení, nebudou-li činit pokání ze svých skutků. Až zahubím její děti, všechny církve poznají, že já jsem Ten, který zkoumá mysl i srdce, a že každému z vás odplatím podle vašich skutků. Ale vám ostatním Thyatirským, vám, kteří nemáte toto učení a nepoznali jste to, čemu se říká hlubiny satanovy, pravím: Nevložím na vás jiné břemeno. Držte se ale toho, co máte, dokud nepřijdu.  Kdo vítězí a zachovává mé skutky až do konce, tomu dám vládu nad národy. Bude je pást železnou holí a rozbíjet je jako hliněné nádobí – jak jsem to i já přijal od svého Otce – a dám mu jitřní hvězdu. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“

Církvi v Sardách (Zjevení 3.kapitola)

„Andělu církve v Sardách napiš: Toto praví Ten, který má sedm duchů Božích a těch sedm hvězd:  Znám tvé skutky – podle jména jsi živý, ale jsi mrtvý. Probuď se a posilni umírající zbytek, neboť jsem shledal, že tvé skutky před mým Bohem zdaleka nejsou naplněné. Vzpomeň si, co jsi slyšel a přijal; drž se toho a čiň pokání. Pokud se neprobudíš, přijdu jako zloděj! Ani se nedozvíš, ve kterou hodinu na tebe přijdu.  Máš ale v Sardách několik osob, které neposkvrnily svá roucha. Ti se budou se mnou procházet v bílém rouchu, neboť si to zaslouží.  Kdo vítězí, bude se oblékat bílým rouchem a jeho jméno nikdy nevymažu z knihy života, ale vyznám jeho jméno před tváří svého Otce i před jeho anděly. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“

Církvi ve Filadelfii (Zjevení 3.kapitola)

„Andělu církve ve Filadelfii piš: Toto říká ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův, který otvírá, a nikdo nezavře, a zavírá, a nikdo neotevře:  Znám tvé skutky. Hle, postavil jsem před tebe otevřené dveře, které nikdo nemůže zavřít. Neboť máš sice malou moc, ale zachoval jsi mé slovo a nezapřel jsi mé jméno. Hle, dávám ti ze shromáždění satanova ty, kteří si říkají Židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a pokloní se u tvých nohou a poznají, že jsem si tě zamiloval.  Protože jsi zachoval slovo mé vytrvalosti, i já tě zachovám od hodiny zkoušky, která má přijít na celý svět, aby byli vyzkoušeni obyvatelé země. Přijdu brzy. Drž se toho, co máš, aby ti nikdo nevzal vítěznou korunu.  Kdo vítězí, toho učiním sloupem v chrámu svého Boha a nevyjde již nikdy ven. Napíšu na něj jméno svého Boha a jméno města svého Boha, Nového Jeruzaléma sestupujícího z nebe od mého Boha, i své nové jméno. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“

Církvi v Laodikeji (Zjevení 3.kapitola)

„Andělu církve v Laodikeji napiš: Toto praví Amen, ten věrný a pravý svědek, prvopočátek Božího stvoření:  Znám tvé skutky – nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný a ani studený ani horký, vyplivnu tě ze svých úst. Říkáš totiž: Jsem bohatý, zbohatl jsem a nic nepotřebuji – a nevíš, že jsi ubohý a politováníhodný, nuzný, slepý a nahý. Radím ti, aby sis ode mě koupil zlato přetavené v ohni, abys byl bohatý, a bílé roucho, abys byl oblečen a neukazovala se hanba tvé nahoty; a své oči pomaž mastí, abys viděl. Já všechny, které miluji, kárám a vychovávám. Rozhorli se tedy a čiň pokání.  Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.  Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na mém trůnu, jako jsem i já zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůnu. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“

Nebeský trůn (Zjevení 4.kapitola)

Potom jsem se podíval, a hle, v nebi se otevřely dveře. Vtom ke mně jako polnice zazněl ten hlas, který jsem slyšel předtím: „Vystup sem a ukážu ti, co se musí stát potom.“ A hned jsem byl ve vytržení Ducha:  Hle, v nebi stál trůn a na tom trůnu někdo seděl. Ten, který seděl na trůnu, byl na pohled podobný kameni jaspisu a karneolu, a kolem trůnu byla duha, na pohled podobná smaragdu. Okolo trůnu bylo čtyřiadvacet jiných trůnů a na těch trůnech sedělo čtyřiadvacet starců oblečených do bílých rouch a na hlavách měli zlaté koruny. Z trůnu vycházelo blýskání a hlasy hromobití. Před trůnem hořelo sedm ohnivých pochodní – těch sedm duchů Božích.  Před trůnem bylo také skleněné moře jakoby z křišťálu a uprostřed trůnu i kolem trůnu čtyři bytosti plné očí zepředu i zezadu. První bytost byla podobná lvu, druhá teleti, třetí měla tvář jako člověk a čtvrtá se podobala letícímu orlu. Každá z těch čtyř bytosti měla po šesti křídlech dokola a v sobě plno očí. Bez přestání, dnem i nocí, říkaly:  „Svatý, svatý, svatý je Pán Bůh Všemohoucí,  který byl, který je a který přichází.“  A kdykoli ty bytosti vzdají slávu, čest a díky Sedícímu na trůnu, Živému na věky věků, padne těch čtyřiadvacet starců před obličejem Sedícího na trůnu, klanějí se Živému na věky věků a hází své koruny před trůn se slovy:  „Hoden jsi, Pane a Bože náš,  přijmout slávu a čest i moc,  neboť jsi stvořil všechny věci,  z tvé vůle byly stvořeny a trvají.“

Zapečetěná kniha (Zjevení 5.kapitola)

Na pravici Sedícího na trůnu jsem viděl knihu popsanou zevnitř i zvenčí, zapečetěnou sedmi pečetěmi. Potom jsem viděl silného anděla, jak volá mocným hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečeti?“ A nikdo na nebi, na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít ani do ní nahlédnout.  Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden otevřít tu knihu a nahlédnout do ní. Jeden z těch starců mi však řekl: „Neplač. Hle, zvítězil Lev z pokolení Juda, kořen Davidův! On otevře tu knihu a jejích sedm pečetí.“  A hle, spatřil jsem, jak uprostřed trůnu a těch čtyř bytostí a uprostřed těch starců stojí Beránek jako zabitý a má sedm rohů a sedm očí, což je sedm duchů Božích poslaných na celou zem. Přišel a vzal tu knihu z pravice Sedícího na trůnu, a jakmile ji vzal, ty čtyři bytosti a těch čtyřiadvacet starců padlo před Beránkem na kolena. Každý měl loutnu a zlaté misky plné kadidel, což jsou modlitby svatých a zpívali novou píseň:  „Jsi hoden vzít tu knihu a otevřít její pečeti,  neboť jsi byl zabit a vykoupils Bohu svou krví  lidi z každého pokolení a jazyka, lidu i národa.  Učinil jsi nás králi a kněžími našemu Bohu  a budeme kralovat nad zemí.“  Okolo trůnu, těch bytostí a starců jsem viděl a slyšel hlas mnoha andělů. Byly jich miliony a miliardy a volali mocným hlasem:  „Hoden je ten zabitý Beránek  přijmout moc a bohatství, moudrost a sílu,  slávu, chválu a čest!“  Také všechno stvoření, které je na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všechno, co je v nich, jsem slyšel volat:  „Sedícímu na trůnu a Beránkovi  chvála a čest, sláva i vláda  na věky věků!“  A čtyři bytosti řekly: „Amen!“ A starci padli na kolena a klaněli se.

Prvních šest pečetí (Zjevení 6.kapitola)

Dále jsem viděl, jak Beránek otevřel první ze sedmi pečetí, a slyšel jsem jednu z těch čtyř bytostí, jak řekla hromovým hlasem: „Pojď!“ A hle, spatřil jsem bílého koně a ten, který na něm seděl, měl luk. Byla mu dána koruna a on vyjel ve vítězství, a aby zvítězil.  Když otevřel druhou pečeť, slyšel jsem druhou bytost říci: „Pojď!“ A vyšel jiný kůň, ohnivě rudý. Tomu, kdo na něm seděl, bylo dáno odejmout mír ze země, aby se navzájem vraždili; a byl mu dán veliký meč.  Když otevřel třetí pečeť, slyšel jsem třetí bytost říci: „Pojď!“ A hle, spatřil jsem černého koně a ten, který na něm seděl, měl v ruce váhy. Zprostřed těch čtyř bytostí jsem uslyšel hlas, jak říká: „Za denní mzdu jen mírka pšenice, jen tři mírky ječmene za denní mzdu; olej a víno však nech!“  Když otevřel čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytosti: „Pojď!“ A hle, spatřil jsem koně mrtvolně bledého a jméno toho, který na něm seděl, bylo Smrt a za ním šlo Záhrobí. Byla jim dána moc nad čtvrtinou země, aby zabíjeli mečem, hladem, morem a divokými šelmami.  Když otevřel pátou pečeť, viděl jsem pod oltářem duše zavražděných pro Boží slovo a pro svědectví, jehož se drželi. Hlasitě volali: „Jak dlouho ještě, Pane, ty svatý a pravý, nebudeš soudit a trestat obyvatele země za naši krev?“ Tu bylo každému z nich dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, ať odpočívají ještě krátký čas, dokud se nenaplní také počet jejich spoluslužebníků, jejich bratrů, kteří mají být zabiti tak jako oni.  Když otevřel šestou pečeť, spatřil jsem, jak nastalo veliké zemětřesení. Slunce zčernalo jako žíněný pytel, měsíc byl celý jako krev a nebeské hvězdy padaly na zem, jako když fíkovník zmítaný velkým větrem shazuje své pozdní fíky. Nebe zmizelo, jako když se zavírá kniha, a všechny hory i ostrovy se pohnuly ze svého místa. Králové země a velmoži, boháči, vojevůdci i mocní, každý otrok i každý svobodný se ukryli do jeskyní a do horských skal. Tehdy říkali horám a skalám: „Padněte na nás a skryjte nás před Tím, jenž sedí na trůnu, a před hněvem Beránka! Přišel ten veliký den jeho hněvu, a kdo obstojí?“

Sto čtyřiačtyřicet tisíc (Zjevení 7.kapitola)

Potom jsem uviděl čtyři anděly, kteří stáli ve čtyřech koutech země a drželi čtyři zemské větry, aby vítr nevál na zem ani na moře ani na žádný strom. Spatřil jsem také jiného anděla, který vystupoval od východu slunce a měl pečetidlo živého Boha. Ten zavolal mocným hlasem na ty čtyři anděly, jimž bylo dáno, aby škodili zemi a moři: „Neškoďte zemi ani moři ani stromům, dokud neoznačíme služebníky našeho Boha na jejich čelech!“  A slyšel jsem počet označených: sto čtyřiačtyřicet tisíc jich bylo označeno ze všech pokolení synů Izraele:  z pokolení Juda 12 000 označených,  z pokolení Ruben 12 000 označených,  z pokolení Gád 12 000 označených,  z pokolení Ašer 12 000 označených,  z pokolení Neftalí 12 000 označených,  z pokolení Manases 12 000 označených,  z pokolení Šimeon 12 000 označených,  z pokolení Levi 12 000 označených,  z pokolení Isachar 12 000 označených,  z pokolení Zabulon 12 000 označených,  z pokolení Josef 12 000 označených,  z pokolení Benjamín 12 000 označených.

Nesčíslný zástup (Zjevení 7.kapitola)

A hle, potom jsem spatřil veliký zástup, který by nikdo nemohl sečíst, ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků, jak stojí před trůnem a před Beránkem, oblečeni do bílých rouch. V rukou měli palmové ratolesti a hlasitě volali:  „Spasení náleží našemu Bohu,  jenž sedí na trůnu, a Beránkovi!“  Všichni andělé, kteří stáli okolo trůnu, starců i těch čtyř bytostí, padli před trůnem na tváře a klaněli se Bohu se slovy:  „Amen! Chvála a sláva,  moudrost a díkůčinění,  čest a moc i síla našemu Bohu  na věky věků. Amen!“  Jeden z těch starců pak promluvil a zeptal se mě: „Kdo jsou ti oblečení do bílých rouch a odkud přišli?“  Odpověděl jsem: „Pane můj, ty víš.“  Tehdy mi řekl: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení. Vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránka. Proto jsou před Božím trůnem a slouží mu v jeho chrámu dnem i nocí. Ten, který sedí na trůnu, bude přebývat mezi nimi. Nebudou už nikdy hladovět ani žíznit, slunce ani horko je nespálí, neboť je bude pást Beránek, který je uprostřed trůnu. Povede je k pramenům živých vod a Bůh jim setře každou slzu z očí.“

Sedmá pečeť (Zjevení 8.kapitola)

Když pak otevřel sedmou pečeť, nastalo v nebi ticho asi na půl hodiny. Pak jsem uviděl, jak těch sedm andělů, kteří stojí před Boží tváří, dostalo sedm polnic.  Tehdy přišel jiný anděl se zlatou kadidelnicí a postavil se k oltáři. Bylo mu dáno množství kadidla, aby je s modlitbami všech svatých položil na zlatý oltář, který je před trůnem, a dým kadidla s modlitbami svatých vystoupil z andělovy ruky před Boží tvář. Anděl pak vzal tu kadidelnici, naplnil ji ohněm z oltáře a shodil ji na zem. Tehdy nastaly hlasy, hromobití, blýskání a zemětřesení.

První čtyři polnice (Zjevení 8.kapitola)

Těch sedm andělů se sedmi polnicemi se pak připravilo k troubení.  Když zatroubil první anděl, nastalo krupobití a oheň smíšený s krví a bylo to svrženo na zem. Shořela třetina země, shořela třetina stromů a shořela veškerá zeleň.  Když zatroubil druhý anděl, jako by byla do moře vržena veliká ohnivě planoucí hora. Třetina moře se obrátila v krev a v tom moři zemřela třetina stvoření majících duši a třetina lodí byla zničena.  Když zatroubil třetí anděl, spadla z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň a padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. Třetina vod se tehdy obrátila v pelyněk a mnoho lidí kvůli těm vodám zemřelo, neboť zhořkly.  Když zatroubil čtvrtý anděl, byla zasažena třetina slunce, třetina měsíce a třetina hvězd, aby se jich třetina zatměla a třetina dne neměla světlo a podobně i noc.  Potom jsem uviděl, jak prostředkem nebe letí jakýsi orel, a slyšel jsem ho hlasitě křičet: „Běda, běda, běda obyvatelům země! Ještě tři andělé mají zatroubit na své polnice!“

Pátá polnice (Zjevení 9.kapitola)

Když zatroubil pátý anděl, uviděl jsem hvězdu, jež spadla z nebe na zem a byl jí dán klíč od bezedné propasti. Když tu bezednou propast otevřela, vystoupil z propasti dým jako dým z veliké pece a dýmem té propasti se zatmělo slunce i ovzduší.  Z toho dýmu pak vyšly na zem kobylky, jimž byla dána moc, taková moc, jakou mají pozemští štíři. Bylo jim řečeno, aby neškodily trávě na zemi ani žádné zeleni ani žádnému stromu, jenom lidem, kteří nemají na čele Boží znamení. Nemohly je zabíjet, ale trýznily je po pět měsíců a jejich trýznění bylo jako trýznění od štíra, když bodne člověka. (V těch dnech budou lidé hledat smrt, ale nenaleznou ji; budou toužit zemřít, ale smrt od nich uteče.)  Vzhledem byly ty kobylky podobné koním připraveným k boji. Na jejich hlavách byly jakoby koruny podobné zlatu a jejich tváře byly jako tváře lidí. Měly vlasy jako vlasy žen a jejich zuby byly jako lví. Také měly pancíře jako pancíře ze železa a zvuk jejich křídel byl jako zvuk vozů, když množství koní běží do boje. Měly ocasy s bodci jako mají štíři a v těch ocasech měly moc ubližovat lidem po pět měsíců. Měly nad sebou krále, anděla propasti, který se hebrejsky jmenuje Abaddon a v řečtině má jméno Apollyon, Zhoubce.  První „běda“ pominulo, hle, dvojí „běda“ se blíží!

Šestá polnice (Zjevení 9.kapitola)

Když zatroubil šestý anděl, uslyšel jsem jakýsi hlas ze čtyř rohů zlatého oltáře, který je před Boží tváří, jak řekl šestému andělu s polnicí: „Rozvaž ty čtyři anděly, kteří jsou svázáni u veliké řeky Eufrat!“ Tehdy byli rozvázáni ti čtyři andělé, připravení pro tu hodinu, den, měsíc a rok, aby pobili třetinu lidí. Jejich vojsko čítalo dvě stě milionů jezdců – zaslechl jsem totiž jejich počet.  Ve vidění jsem spatřil koně a na nich jezdce s pancíři v barvě ohně, hyacintu a síry. Hlavy těch koní byly jako hlavy lvů a z tlam jim vycházel oheň, dým a síra. Těmito třemi ranami, ohněm, dýmem a sírou, jež jim vycházely z tlam, byla pobita třetina lidí. Moc těch koní je v jejich tlamách a ocasech. Jejich ocasy jsou jako hadi s hlavami, a těmi šíří zkázu.  Ostatní lidé, kteří nezemřeli těmito ranami, však nečinili pokání ze skutků svých rukou; nepřestali se klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, kamene a dřeva, které nevidí, neslyší ani nechodí. Nečinili také pokání ze svých vražd ani ze svého čarování, ze svého smilstva ani ze svých krádeží.

Anděl s otevřenou knížkou (Zjevení 10.kapitola)

Uviděl jsem také jiného silného anděla, jak sestupuje z nebe, oblečen oblakem. Na hlavě měl duhu, jeho tvář byla jako slunce a jeho nohy jako ohnivé sloupy. V ruce měl otevřenou knížku a postavil se pravou nohou na moře a levou na zem. Vykřikl mocným hlasem, jako když řve lev, a poté, co vykřikl, promluvilo svými hlasy sedm hromů.  Když zaznělo těch sedem hromů, chtěl jsem psát. Uslyšel jsem ale hlas z nebe: „Zapečeť, co řeklo těch sedm hromů, a nepiš to.“  Tehdy ten anděl, kterého jsem viděl stát na moři a na zemi, pozvedl pravou ruku k nebi a přísahal při Živém na věky věků, který stvořil nebe i to, co je v něm, zemi i to, co je na ní, a moře i to, co je v něm, že už nebude více času, ale že ve dnech hlasu sedmého anděla, až bude troubit, bude dokonáno Boží tajemství, jak to oznámil svým služebníkům prorokům.  Ten hlas, který jsem předtím slyšel z nebe, pak ke mně znovu promluvil: „Jdi, vezmi z ruky anděla stojícího na moři a na zemi tu otevřenou knížku.“ Šel jsem tedy k tomu andělu a řekl mu: „Dej mi tu knížku.“ Odpověděl: „Vezmi ji a sněz. V břiše ti způsobí hořkost, ale v ústech ti bude sladká jako med.“ Vzal jsem tedy tu knížku z ruky anděla a snědl jsem ji. V ústech mi byla sladká jako med, ale když jsem ji snědl, měl jsem v břiše hořko.  Poté mi bylo řečeno: „Musíš znovu prorokovat mnoha lidem, národům, jazykům i králům.“

Dva svědkové (Zjevení 11.kapitola)

Byla mi dána hůl jako měřicí tyč a bylo mi řečeno: „Vstaň a změř Boží chrám i oltář i ty, kteří se v něm klanějí. Nádvoří, které je venku před chrámem, však vynech a neměř ho, neboť bylo dáno pohanům a ti budou šlapat po svatém městě dvaačtyřicet měsíců. Zmocním ale dva své svědky, kteří budou prorokovat tisíc dvě stě šedesát dní, oblečeni pytlovinou.“  To jsou ty dvě olivy a dva svícny stojící před tváří Pána vší země. Kdyby jim chtěl někdo ublížit, vyjde z jejich úst oheň a pohltí jejich nepřátele. Kdyby jim chtěl někdo ublížit, musí takto zahynout. Ti dva mají moc zavřít nebe, aby za dnů jejich prorokování nepršel déšť. Mají také moc nad vodami, aby je obraceli v krev a aby zasáhli zemi jakoukoli ranou, kdykoli budou chtít.  Až ale dokončí své svědectví, ona šelma vystupující z propasti proti nim povede válku, zvítězí nad nimi a zabije je. Jejich mrtvoly budou ležet na ulici toho velikého města, které se duchovně nazývá Sodoma a Egypt, kde byl také ukřižován náš Pán. Mnoho lidí z různých kmenů, jazyků a národů se bude dívat na jejich mrtvoly po tři a půl dne a nedovolí jejich mrtvoly pochovat do hrobu. Obyvatelé země se nad nimi budou radovat a veselit a budou si navzájem posílat dary, protože ti dva proroci trýznili obyvatele země.  Po třech a půl dnech do nich ale ke zděšení těch, kdo to viděli, vstoupil duch života od Boha. Uslyšeli mocný hlas z nebe: „Vystupte sem!“ a před zraky svých nepřátel vystoupili v oblaku do nebe. V tu hodinu nastalo veliké zemětřesení a desetina města padla. Sedm tisíc lidí v tom zemětřesení zahynulo a ostatní dostali strach a vzdali slávu nebeskému Bohu.  Druhé „běda“ pominulo, hle, třetí „běda“ se rychle blíží:

Sedmá polnice (Zjevení 11.kapitola)

Tehdy zatroubil sedmý anděl a v nebi zazněly mocné hlasy říkající:  „Království světa  se stala královstvím našeho Pána  a jeho Mesiáše,  jenž bude kralovat na věky věků!“  Tehdy těch čtyřiadvacet starců, kteří sedí na svých trůnech před Božím obličejem, padlo na tváře a klanělo se Bohu se slovy:  „Děkujeme tobě, Pane Bože Všemohoucí,  který jsi a kterýs byl,  že ses chopil své veliké moci  a ujal ses kralování!  Národy se vzbouřily, ale přišel tvůj hněv,  přišel čas soudu nad všemi mrtvými  a čas odplaty pro tvé služebníky, proroky a svaté  i pro všechny, kdo ctí tvé jméno, malé i veliké,  přišel čas zkázy těch, kdo kazí zem.“  Tehdy se otevřel Boží chrám v nebi a v jeho chrámu byla vidět truhla jeho smlouvy. Nastalo veliké blýskání, hlasy a hromobití, zemětřesení a veliké krupobití.

Žena a drak (Zjevení 12.kapitola)

Na nebi se ukázalo veliké znamení: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na hlavě měla korunu dvanácti hvězd. Byla těhotná a křičela bolestí, neboť začínala rodit.  Pak se na nebi ukázalo jiné znamení: hle, veliký rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy, a na těch hlavách sedm korun. Jeho ocas vlekl třetinu nebeských hvězd a svrhl je na zem. Tento drak se postavil před ženu, která měla porodit, aby její dítě sežral, jakmile ho porodí. Ale když porodila syna, muže, který má pást všechny národy železnou holí, byl její syn vytržen k Bohu a jeho trůnu. A ta žena utekla na poušť, kde měla od Boha připravené místo, aby ji tam živili tisíc dvě stě šedesát dní.  V nebi nastal boj: Michael a jeho andělé bojovali s drakem. A drak bojoval, i jeho andělé, ale nic nezmohli. Na nebi už se pro ně nenašlo místo a ten veliký drak – ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který svádí celý svět – byl svržen. Byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním.  A uslyšel jsem mocný hlas, jak v nebi říká:  „Teď přišlo vítězství, moc  a království našeho Boha  a vláda jeho Mesiáše,  neboť byl svržen žalobce našich bratrů,  který je dnem i nocí obviňoval před Bohem.  Zvítězili však nad ním krví Beránka  a slovem svého svědectví  a nelpěli na svém životě až do smrti.  Veselte se proto, nebesa  i vy, kdo v nich přebýváte.  Běda však těm, kdo bydlí na zemi a na moři,  neboť k vám sestoupil ďábel s velikým hněvem,  neboť ví, že má málo času.“  Když drak uviděl, že byl svržen na zem, začal pronásledovat tu ženu, která porodila toho muže. Žena však dostala dvě mocná orlí křídla, aby před tím hadem uletěla na poušť, na své místo, kde bude živena čas a časy a půl času. Had ze své tlamy vychrlil za tou ženou vodu jako řeku, aby ji strhl proud. Země však ženě pomohla: otevřela ústa a pohltila řeku, kterou ze své tlamy vychrlil drak. Tehdy se drak na ženu rozhněval a odešel svést boj s ostatními z jejího semene, kteří zachovávají Boží přikázání a drží se Ježíšova svědectví. Zastavil se na mořském břehu.

Šelma vystupující z moře (Zjevení 13.kapitola)

Vtom jsem spatřil, jak z moře vystupuje šelma se sedmi hlavami a deseti rohy; na těch rozích měla deset korun a na hlavách rouhavé jméno. Šelma, kterou jsem spatřil, byla podobná pardálu, ale její nohy byly jako medvědí a její tlama jako tlama lva. Drak jí dal svou sílu, svůj trůn i velikou moc.  Jedna z jejích hlav vypadala jako smrtelně zraněná, ale její smrtelná rána se uzdravila. Celá země šla v úžasu za tou šelmou a lidé se klaněli draku, který dal té šelmě moc; klaněli se i šelmě se slovy: „Kdo je podobný té šelmě? Kdo s ní může bojovat?“  Dostala ústa, jež vedla pyšné a rouhavé řeči, a byla jí dána moc působit dvaačtyřicet měsíců. Ta ústa otvírala, aby se rouhala Bohu a urážela jeho jméno, jeho stánek i ty, kteří přebývají v nebi. Bylo jí dáno, aby svedla boj se svatými a přemohla je. Dostala moc nad každým kmenem, lidem, jazykem i národem: Budou se jí klanět všichni obyvatelé země, každý, jehož jméno není od stvoření světa zapsáno v knize života zabitého Beránka.  Má-li někdo uši, slyš:  Kdo má jít do zajetí,  do zajetí půjde.  Kdo má být zabit mečem,  ten mečem padne.  Zde je zapotřebí vytrvalosti a věrnosti svatých.

Šelma vystupující ze země (Zjevení 13.kapitola)

Potom jsem spatřil jinou šelmu, jak vystupuje ze země: měla dva rohy jako Beránek, ale mluvila jako drak. Ta vykonává všechnu moc té první šelmy před její tváří a působí, že se země i její obyvatelé budou klanět té první šelmě, jejíž smrtelná rána se uzdravila. Dělá veliké divy, působí dokonce i to, aby před zraky lidí sestupoval oheň z nebe na zem. Těmi divy, které jí bylo dáno konat před tváří šelmy, svádí ty, kdo bydlí na zemi. Říká obyvatelům země, aby vytvořili obraz té šelmě, která měla ránu od meče, ale ožila.  Bylo jí dáno, aby obrazu té šelmy vdechla život, takže obraz šelmy začal mluvit a nechal zabít všechny, kdo se mu neklaněli. Všem malým i velkým, bohatým i chudým, svobodným i otrokům nechá dát znamení na pravou ruku nebo na čelo, takže nikdo nebude moci kupovat ani prodávat, nebude-li mít to znamení – jméno šelmy nebo číslo jejího jména.  Zde je zapotřebí moudrosti. Kdo tomu rozumí, ať spočte číslo té šelmy, neboť je to číslo člověka. To číslo je 666.

Píseň Beránkových paniců (Zjevení 14.kapitola)

A hle, spatřil jsem Beránka, stojícího na hoře Sion, a s ním sto čtyřiačtyřicet tisíc těch, kteří měli na čelech napsané jeho jméno a jméno jeho Otce. Uslyšel jsem také hlas z nebe jako zvuk mnohých vod, jako zvuk velikého hromu. A ten zvuk, který jsem slyšel, byl jako když hudebníci hrají na loutny.  Zpívali jakoby novou píseň před trůnem a před těmi čtyřmi bytostmi i před těmi starci. Tu píseň se nikdo nemohl naučit, jen těch sto čtyřiačtyřicet tisíc vykoupených ze země. To jsou ti, kteří se neposkvrnili se ženami, neboť jsou panicové. To jsou ti, kteří následují Beránka, kamkoli jde; ti byli vykoupeni z lidí jako prvotiny Bohu a Beránkovi. V jejich ústech nemá místo lež; jsou bez vady.

Tři andělé (Zjevení 14.kapitola)

Spatřil jsem také jiného anděla, letícího středem nebe, který měl věčné evangelium, aby je kázal obyvatelům země – každému národu, kmenu, jazyku i lidu – jak říká mocným hlasem: „Bojte se Boha a vzdejte mu chválu, neboť přišla hodina jeho soudu. Klanějte se Tomu, který stvořil nebe, zemi, moře i prameny vod!“  Za ním letěl druhý anděl se slovy: „Padlo, padlo to veliké město Babylon, neboť napájelo všechny národy vínem svého vášnivého smilstva!“  Za nimi pak letěl ještě třetí anděl a volal mocným hlasem: „Klaní-li se někdo šelmě a jejímu obrazu a přijímá-li její znamení na čelo nebo na ruku, i ten bude pít neředěné víno Božího hněvu, které je vlito do kalichu jeho rozhorlení; bude trýzněn ohněm a sírou před tváří svatých andělů a před tváří Beránka. Dým jejich muk bude stoupat na věky věků! Ti, kdo se klanějí šelmě a jejímu obrazu, a kdokoli přijme znamení jejího jména, nebudou mít odpočinutí dnem ani nocí!“  Zde je zapotřebí vytrvalosti svatých, kteří se drží Božích přikázání a Ježíšovy víry.  Potom jsem uslyšel hlas z nebe: „Piš: ‚Blaze mrtvým, kteří od této chvíle umírají v Pánu.‘ Ano, praví Duch, ať si odpočinou od své námahy; vždyť jejich skutky je provázejí.“

Sklizeň země (Zjevení 14.kapitola)

A hle, spatřil jsem bílý oblak a na tom oblaku seděl jakoby Syn člověka. Na hlavě měl zlatou korunu a v ruce ostrý srp.  Z chrámu vyšel další anděl a volal mocným hlasem na toho, který seděl na oblaku: „Napřáhni srp a žni, neboť nadešla hodina sklizně. Sklizeň země dozrála!“ Tehdy ten, který seděl na oblaku, mrštil svůj srp na zem a země byla sklizena.  Z chrámu, který je v nebi, pak vyšel další anděl a také on měl ostrý srp. A od oltáře vyšel ještě další anděl, který měl moc nad ohněm, a zavolal mocným hlasem na toho, který měl ostrý srp: „Napřáhni svůj ostrý srp a skliď hrozny vinice země, neboť její hrozny dozrály!“ Tehdy ten anděl vrhl svůj srp na zem, sklidil víno země a vhodil je do velikého lisu Božího hněvu. Ten lis byl šlapán venku za městem a z lisu tekla krev až po uzdy koní na šestnáct set honů daleko.

Mojžíšova a Beránkova píseň (Zjevení 15.kapitola)

Potom jsem na nebi uviděl jiné znamení, veliké a předivné: sedm andělů, kteří mají sedm posledních ran; neboť skrze ně má být dokonán Boží hněv.  Uviděl jsem jakoby skleněné moře smíšené s ohněm a také ty, kteří zvítězili nad šelmou, nad jejím obrazem a nad číslem jejího jména. Stáli na tom skleněném moři, měli Boží loutny a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu:  „Veliké a předivné jsou tvé skutky,  Pane Bože Všemohoucí,  spravedlivé a pravé jsou tvé cesty,  Králi národů!  Kdo by tě nectil, Pane,  kdo by tvé jméno nechválil?  Vždyť ty jediný jsi svatý!  Všechny národy přijdou  a před tebou se skloní,  neboť tvé spravedlivé soudy byly zjeveny!“  Potom jsem spatřil, jak se v nebi otevřel chrám stánku svědectví. Z chrámu vyšlo sedm andělů, kteří měli těch sedm ran, a byli oblečeni běloskvoucím plátnem a na prsou byli přepásáni zlatými pásy. Jedna z těch čtyř bytostí dala těm sedmi andělům sedm zlatých číší plných hněvu Boha živého na věky věků. Chrám se naplnil dýmem od Boží slávy a od jeho moci; nikdo nemohl vejít do chrámu, dokud se nevykoná sedm ran těch sedmi andělů.

Sedm číší Božího hněvu (Zjevení 16.kapitola)

Tehdy jsem uslyšel z chrámu mocný hlas, jak říká těm sedmi andělům: „Jděte, vylijte těch sedm číší Božího hněvu na zem.“  První odešel, vylil svou číši na zem a na lidech, kteří měli znamení šelmy, i na těch, kteří se klaněli jejímu obrazu, vyvstaly zlé a zhoubné vředy.  Druhý pak vylil svou číši do moře. To se obrátilo jakoby v krev mrtvého a veškerá živá duše v moři zemřela.  Třetí pak vylil svou číši na řeky a na prameny vod a obrátily se v krev. A slyšel jsem anděla vod, jak říká:  „Jsi spravedlivý, ty Svatý,  ty, který jsi a kterýs byl,  že jsi to usoudil!  Protože prolévali krev svatých a proroků,  tys jim dal pít krev, jak si zaslouží.“  Tehdy jsem uslyšel, jak se od oltáře ozvalo:  „Ano, Pane Bože Všemohoucí,  tvé soudy jsou pravdivé a spravedlivé.“  Čtvrtý pak vylil svou číši na slunce a bylo mu dáno pálit lidi ohněm. Lidé byli páleni velikým žárem a rouhali se jménu Boha, který má moc nad těmi ranami, avšak nečinili pokání, aby mu vzdali slávu.  Pátý pak vylil svou číši na trůn té šelmy a její království bylo zatemněno. Lidé se bolestí kousali do jazyka a rouhali se nebeskému Bohu pro své bolesti a pro své vředy, avšak nečinili pokání ze svých skutků.  Šestý pak vylil svou číši na tu velikou řeku Eufrat a její voda vyschla, aby byla připravena cesta králům od východu slunce. Tehdy jsem uviděl z úst draka, z úst šelmy a z úst falešného proroka vycházet tři nečisté duchy podobné žabám. Jsou to duchové démonů, kteří konají divy a vycházejí ke králům země a celého světa, aby je shromáždili k bitvě toho velikého dne Všemohoucího Boha.  „Hle, přicházím jako zloděj. Blaze tomu, kdo bdí a střeží svá roucha, aby nechodil nahý a nebyla vidět jeho hanba.“  A shromáždil je na místo, které se hebrejsky jmenuje Armagedon.  Sedmý pak vylil svou číši na ovzduší a z chrámu zazněl od trůnu mocný hlas: „Stalo se!“ Nastaly hlasy, hromobití, blýskání a veliké zemětřesení – tak veliké zemětřesení, jaké nebylo, co jsou lidé na zemi. To veliké město se tehdy roztrhlo na tři díly a města národů padla. Veliký Babylon byl připomenut před Boží tváří a Bůh mu dal kalich s vínem svého vášnivého hněvu. Tehdy zmizely všechny ostrovy a hory se nedaly najít. Z nebe padaly na lidi veliké kroupy těžké jako cent. A kvůli ráně těch krup se lidé rouhali Bohu, neboť ta rána byla nesmírně veliká.

Nevěstka sedící na šelmě (Zjevení 17.kapitola)

Tehdy přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli sedm číší, a promluvil ke mně: „Pojď, ukážu ti odsouzení veliké nevěstky, která sedí na mnohých vodách, se kterou smilnili králové země a obyvatelé země se opili vínem jejího smilstva.“ A odnesl mě v Duchu na poušť.  Tehdy jsem uviděl ženu sedící na rudé šelmě, jež byla plná jmen rouhání a měla sedm hlav a deset rohů. Ta žena byla oblečena purpurem a šarlatem a pokryta zlatem, drahokamy a perlami. V ruce měla zlatý kalich plný ohavností a nečistoty svého smilstva a na čele měla napsané tajemné jméno:  VELIKÝ BABYLON, MATKA NEVĚSTEK A OHAVNOSTÍ ZEMĚ.  Takto jsem viděl tu ženu opilou krví svatých a krví Ježíšových mučedníků. Když jsem ji spatřil, strnul jsem v naprostém úžasu.  „Proč se tak divíš?“ řekl mi anděl. „Já ti povím tajemství té ženy i šelmy, která ji nese, jež má sedm hlav a deset rohů. Šelma, kterou jsi viděl, byla a není a má vystoupit z propasti a jít do záhuby. A obyvatelé země, ti, jejichž jméno není od stvoření světa zapsáno v knize života, užasnou, až uvidí tu šelmu, která byla a není, ale znovu se objeví.  Zde je zapotřebí moudré mysli: Těch sedm hlav je sedm hor, na kterých ta žena sedí. Je také sedm králů. Pět jich padlo, jeden je a další ještě nepřišel; a až přijde, musí zůstat na krátký čas. Šelma, která byla a není, ta je osmý král; je z těch sedmi a jde do záhuby. Deset rohů, které jsi viděl, je deset králů, kteří se ještě neujali kralování, ale mají přijmout moc jako králové v jednu hodinu spolu se šelmou. Ti mají jedno mínění a svou sílu a moc dají šelmě. Ti budou bojovat s Beránkem, a Beránek nad nimi zvítězí – neboť je Pán pánů a Král králů – a s ním i jeho povolaní, vyvolení a věrní.“  Potom mi řekl: „Vody, které jsi viděl a kde ta nevěstka sedí, jsou lidé a zástupy, národy a jazyky. Těch deset rohů, které jsi viděl na šelmě, začne tu nevěstku nenávidět a nechá ji zpustošit a obrat donaha; budou požírat její tělo a spálí ji ohněm. Neboť Bůh vložil do jejich srdcí, aby vykonali jeho záměr, a tak budou jednoho mínění a předají své království šelmě, dokud se nenaplní Boží slova. Žena, kterou jsi spatřil, je to veliké město, které kraluje nad králi země.“

Pád Babylonu (Zjevení 18.kapitola)

Potom jsem spatřil jiného anděla, jak sestupuje z nebe: měl velikou moc a země byla ozářena jeho slávou. Ten vykřikl mocným hlasem:  „Padla, padla ta veliká říše Babylon  a stala se příbytkem démonů,  doupětem všech nečistých duchů,  doupětem všech nečistých ptáků,  doupětem všech nečistých a ohavných šelem!  Z vína jejího vášnivého smilstva  totiž pily všechny národy,  králové země s ní smilnili  a kupci země zbohatli z mohutnosti jejího hýření.“  Tehdy jsem uslyšel jiný hlas z nebe:  „Vyjděte z ní, můj lide, abyste unikli jejím hříchům,  abyste nedostali z jejích ran!  Vždyť její hříchy dosáhly až k nebi  a Bůh si připomenul její zločiny.  Odplaťte jí tak, jak sama splácela,  a podle jejích skutků jí dejte dvojnásob;  do kalichu, jenž namíchala,  jí namíchejte dvojnásob!  Nakolik se chlubila, nakolik hýřila,  tolik jí dejte muk a kvílení.  Myslí si o sobě: ‚Trůním, jsem královna!  Nejsem vdova a nevím, co je žal.‘“  V jediný den proto přijdou její rány: smrt, nářek a hlad; a bude spálena ohněm, neboť Pán Bůh, který ji soudí, je silný. Králové země, kteří s ní smilnili a hýřili, ji budou oplakávat a budou nad ní kvílet, až uvidí dým jejího pálení. Pro hrůzu jejích muk zůstanou stát zdálky a řeknou:  „Běda, běda, město veliké,  Babylone, město mocné –  tvůj ortel přišel v jedné hodině!“  I kupci země nad ní budou plakat a truchlit, neboť už nikdo nekoupí jejich zboží: náklady zlata, stříbra, drahokamů a perel; kmentu, purpuru, hedvábí a šarlatu; veškeré vonné dříví, všechno zboží ze slonoviny a všechno zboží z nejdražšího dřeva, mědi, železa i mramoru; skořici a vonné koření, voňavky, mast i kadidlo; víno, olej, mouku i pšenici; dobytek, ovce, koně i vozy; a těla i duše lidí.  „Sklizeň, po níž jsi prahla, tě opustila,  všechen lesk a nádheru jsi ztratila,  vše nenávratně zmizelo!“  Obchodníci s těmito věcmi, kteří na ní zbohatli, se pro hrůzu z jejích muk zastaví v povzdálí a budou plakat, truchlit a naříkat:  „Běda, běda, město veliké,  oblékané kmentem, purpurem a šarlatem,  pokryté zlatem, drahokamy a perlami –  takové bohatství zničeno v jedné hodině!“  Každý kormidelník i veškeré množství těch, kdo se plaví na lodích, námořníci a všichni, kdo pracují na moři, zůstali stát v povzdálí, a když viděli dým jejího pálení, začali volat: „Které bylo podobné tomuto velikému městu?“ Sypali si prach na hlavu a s pláčem a kvílením křičeli:  „Běda, běda, město veliké,  z jehož blahobytu zbohatli  všichni námořní rejdaři –  bylo zničeno v jedné hodině!“  Vesel se nad tím městem, nebe,  svatí apoštolové i proroci –  Bůh je odsoudil za to,  jak odsuzovalo vás!  Tehdy jeden silný anděl zvedl balvan veliký jako mlýnský kámen a vrhl jej do moře se slovy:  „Tak prudce bude svržen Babylon, město veliké,  tak nenávratně zanikne!  Hlas hráčů na loutnu, zpěváků, pištců a trubačů  už v tobě nikdo neuslyší,  žádný řemeslník kteréhokoli řemesla  se v tobě už nikdy nenajde,  ani zvuk mlýnského kamene  se v tobě už nikdy neozve.  Světlo lampy  se v tobě už nikdy nerozsvítí,  hlas ženicha a nevěsty  už v tobě nikdo neuslyší,  neboť tví obchodníci byli pány země  a tvá kouzla sváděla všechny národy.  To město je potřísněno krví proroků a svatých  i všech zavražděných na zemi.“

Svatba Beránkova (Zjevení 19.kapitola)

Potom jsem uslyšel mocný hlas velikého zástupu v nebi:  „Haleluja!  Vítězství, sláva i moc našemu Bohu!  Pravdivé a spravedlivé jsou jeho soudy,  neboť odsoudil tu velikou nevěstku,  která svým smilstvem zkazila zemi,  a pomstil krev svých služebníků,  kterou měla na rukou!“  A znovu opakovali:  „Haleluja!  Její dým stoupá na věky věků.“  Těch čtyřiadvacet starců a ty čtyři bytosti padli a klaněli se Bohu sedícímu na trůnu:  „Amen! Haleluja!“  A od trůnu se ozvalo:  „Chvalte našeho Boha,  všichni jeho služebníci  a vy, kdo jej ctíte, malí i velcí!“  Tehdy jsem uslyšel hlas jakoby velikého zástupu, jako zvuk mnohých vod a jako zvuk silných hromů:  „Haleluja!  Pán Bůh Všemohoucí se ujal kralování!  Radujme se, jásejme a vzdejme mu slávu,  neboť nadešla svatba Beránkova!  Jeho manželka se připravila,  a bylo jí dáno, aby si oblékla zářivě čistý kment.“  (A ten kment jsou spravedlivé činy svatých.)  Tehdy mi řekl: „Piš: Blaze těm, kteří jsou pozváni k Beránkově svatební večeři.“ A dodal: „Toto jsou pravá Boží slova.“  Padl jsem tedy k jeho nohám, abych se mu klaněl, ale on mi řekl: „Pozor, nedělej to! Jsem jen Boží služebník, tak jako ty a tvoji bratři, kteří mají Ježíšovo svědectví. Klaněj se Bohu!“ Vždyť Ježíšovo svědectví je duchem proroctví.

Jezdec na bílém koni (Zjevení 19.kapitola)

Uviděl jsem otevřené nebe, a hle, bílý kůň, a ten, který na něm seděl, se jmenoval Věrný a Pravý, jenž spravedlivě soudí i bojuje. Jeho oči byly jako plamen ohně, na hlavě měl množství korun a měl napsané jméno, které nezná nikdo kromě něj. Byl oblečen rouchem nasáklým krví a jeho jméno je Slovo Boží. Za ním jela nebeská vojska na bílých koních, oblečená bílým a čistým kmentem. Z jeho úst vycházel ostrý meč, aby jím bil národy. On sám je bude pást železnou holí; on sám bude šlapat vinný lis planoucího hněvu Všemohoucího Boha. Na svém rouchu a na boku má napsané jméno: KRÁL KRÁLŮ A PÁN PÁNŮ.  Potom jsem uviděl jednoho anděla, jak stojí ve slunci; a vykřikl mocným hlasem na všechny ptáky létající středem nebe: „Pojďte, shromážděte se k hostině velikého Boha, abyste jedli těla králů, těla vojevůdců, těla silných, těla koní i těch, kdo na nich sedí, a těla všech lidí, svobodných i otroků, malých i velkých!“  A uviděl jsem šelmu a krále země i jejich vojska, jak se sjeli, aby svedli boj s Tím, který seděl na tom koni, a s jeho vojskem. A ta šelma byla zajata a s ní ten falešný prorok, který před ní dělal divy, jimiž svedl ty, kdo přijali znamení šelmy a kdo se klaněli jejímu obrazu. Ti dva byli zaživa uvrženi do ohnivého jezera hořícího sírou a ostatní pobil meč vycházející z úst Toho, který seděl na koni. Všichni ptáci se nasytili jejich těly.

Tisíc let (Zjevení 20.kapitola)

Potom jsem uviděl anděla sestupujícího z nebe, který měl v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Ten se zmocnil draka, toho dávného hada, jenž je ďábel a satan, a svázal jej na tisíc let. Uvrhl ho do propasti, zamkl a zapečetil ji nad ním, aby už nesváděl národy, dokud se nenaplní těch tisíc let; potom totiž musí být nakrátko propuštěn.  Spatřil jsem trůny a ty, kdo se na nich posadili, a byl jim svěřen soud. Viděl jsem také duše popravených pro Ježíšovo svědectví a pro Boží slovo, duše těch, kteří se neklaněli šelmě ani jejímu obrazu a nepřijali její znamení na čela ani na ruce. Ti ožili a kralovali s Kristem tisíc let. Ostatní mrtví však neožili, dokud se nenaplnilo těch tisíc let. To je první vzkříšení. Požehnaný a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení. Nad těmi ta druhá smrt nemá moc, ale budou kněžími Boha a Krista a budou s ním kralovat tisíc let.  Až uplyne těch tisíc let, satan bude propuštěn ze žaláře. Vyjde svádět národy ve čtyřech koutech země, Goga a Magoga, aby je shromáždil k boji – takové množství, jako je písku v moři. Zaplnili celý obzor, obklíčili ležení svatých i to milované město, ale z nebe sestoupil oheň a pohltil je. Ďábel, který je sváděl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde je i šelma a falešný prorok; tam budou trýzněni dnem i nocí na věky věků.

Poslední soud (Zjevení 20.kapitola)

Tehdy jsem uviděl veliký bílý trůn a Toho, kdo na něm seděl, před jehož tváří zmizela země i nebe a nebylo pro ně nalezeno místo. Potom jsem spatřil mrtvé, malé i velké, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. A byla otevřena ještě jiná kniha, totiž kniha života, a mrtví byli souzeni podle toho, co bylo zapsáno v těch knihách, totiž podle svých skutků.  Tehdy moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, také Smrt a Záhrobí vydaly mrtvé, kteří byli v nich; a každý byl souzen podle svých skutků. Smrt i Záhrobí byly uvrženy do ohnivého jezera – to je ta druhá smrt. Kdokoli nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera.

Činím všechno nové (Zjevení 21.kapitola)

Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže.  Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly.“  Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, činím všechno nové.“ Řekl také: „Napiš, že tato slova jsou věrná a pravdivá.“ Pak mi řekl: „Stalo se. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Já dám žíznícímu zdarma napít z pramene vody života.  Kdo vítězí, dostane toto vše za dědictví. Já mu budu Bohem a on mi bude synem. Ale bázliví, nevěrní, ohavní, vrazi, smilníci, čarodějové, modláři i všichni lháři mají svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou – to je ta druhá smrt.“

Zářící město (Zjevení 21.kapitola)

Tehdy ke mně přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli těch sedm číší plných sedmi posledních ran, a promluvil ke mně: „Pojď, ukážu ti Nevěstu, manželku Beránkovu.“  Odnesl mě v Duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, sestupující od Boha z nebe a zářící Boží slávou. Jasem se podobal nejdražšímu kameni, jako kameni jaspisu jasnému jako křišťál. Měl mohutnou a vysokou hradbu s dvanácti branami, na těch branách dvanáct andělů a napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly z východu, tři brány ze severu, tři brány z jihu a tři brány ze západu. Městská hradba měla dvanáct základů a na nich jména dvanácti Beránkových apoštolů.  Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou měřicí tyč, aby změřil město, jeho brány i jeho hradbu. (Město je rozloženo do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka.) Změřil tedy město tou tyčí a jeho délka, šířka i výška byly stejné – 12 000 honů. Potom změřil jeho hradbu: 144 loket lidské míry, která je mírou anděla.  Jeho hradba byla postavena z jaspisu, ale město bylo čisté zlato podobné čistému sklu. Základy městské hradby byly ozdobeny všemi drahokamy: první základ byl jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint, dvanáctý ametyst.  A těch dvanáct bran bylo dvanáct perel: každá z těch bran byla z jedné perly. Ulice toho města byla ze zlata, čistého jako průhledné sklo.  V tom městě jsem ale neviděl žádný chrám. Jeho chrámem je totiž Pán Bůh Všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje slunce ani měsíc, aby v něm svítily, neboť ho rozzářila Boží sláva a jeho lampou je Beránek. Národy spasených se budou procházet v jeho světle a králové země do něj přenesou svou slávu. Jeho brány se ve dne nikdy nebudou zavírat, a noc tam nebude. Přenesou do něj slávu a čest národů, avšak rozhodně do něj nevejde nic znečišťujícího ani působícího ohavnost a lež, ale jen ti, kteří jsou zapsáni v Beránkově knize života.  Potom mi ukázal řeku s vodou života, jasnou jako křišťál, tekoucí z Božího a Beránkova trůnu prostředkem ulice toho města. Po obou stranách řeky je strom života, jenž nese dvanáctero ovoce. Ten strom vydává ovoce každý měsíc a jeho listí je k uzdravení národů.  A tak již nebude žádné prokletí. V tom městě bude stát Boží a Beránkův trůn a jeho služebníci mu budou sloužit. Budou hledět na jeho tvář a na čelech budou mít jeho jméno. Nebude tam noc, takže nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť je osvětluje Pán Bůh; a budou kralovat na věky věků.

Přijdu brzy (Zjevení 22.kapitola)

Tehdy mi anděl řekl: „Tato slova jsou věrná a pravdivá.“ Pán Bůh, který dává Ducha prorokům, poslal svého anděla, aby ukázal svým služebníkům, co se musí brzy stát.  „Hle, přijdu brzy! Blaze tomu, kdo zachovává slova proroctví této knihy.“  Já Jan jsem to všechno viděl a slyšel. Když jsem to uslyšel a uviděl, padl jsem, abych se klaněl u nohou toho anděla, který mi tyto věci ukazoval. On mi však řekl: „Pozor, nedělej to! Jsem jen Boží služebník, tak jako ty a tvoji bratři proroci a jako ti, kdo zachovávají slova této knihy. Klaněj se Bohu.“  Potom mi řekl: „Nezapečeťuj slova proroctví této knihy, neboť ten čas je blízko. Kdo škodí, ať škodí dál, a kdo je špinavý, ať se dál špiní. Spravedlivý ať dál koná spravedlnost a svatý ať se dál posvěcuje.“  „Hle, přijdu brzy a má odplata se mnou, abych odplatil každému podle jeho skutků. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec, první i poslední.“  Blaze těm, kteří perou svá roucha, aby měli přístup ke stromu života a mohli vejít branami do města. Psi, čarodějové, smilníci, vrahové a modláři však zůstanou venku stejně jako každý, kdo miluje a provozuje lež.  „Já Ježíš jsem poslal svého anděla, aby vám v církvích svědčil o těchto věcech. Já jsem ten kořen a rod Davidův, jasná jitřenka.“  Duch a Nevěsta říkají: „Přijď!“ Kdo slyší, ať také řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života.

Epilog (Zjevení 22.kapitola)

Každého, kdo slyší prorocká slova této knihy, ujišťuji: Kdokoli k nim něco přidá, Bůh mu přidá ran v této knize zapsaných. Kdokoli z prorockých slov této knihy něco odejme, Bůh odejme jeho díl ze stromu života a ze svatého města a z dobrých věcí v této knize zapsaných.  Ten, který vydává svědectví o těchto věcech, říká: „Přijdu brzy.“  Amen, přijď, Pane Ježíši!  Milost Pána Ježíše se všemi.

Žalm 1

Blaze člověku,
který nechodí, jak radí ničemní,
na cestě hříšných nestojí,
ve spolku posměvačů nesedí.
Zákon Hospodinův je jeho radostí –
o tomto Zákoně dnem i nocí přemýšlí.
Bude jako strom
na břehu řeky vsazený,
který své ovoce ve svůj čas přináší,
kterému nikdy neuvadne listí –
cokoli činí, se podaří!
Jinak se ale povede ničemným:
budou jak pleva, již vítr unáší.
Ničemní na soudu neobstojí,
stejně tak hříšní uprostřed poctivých.
Cestu poctivých dobře zná Hospodin,
cesta ničemných se vniveč obrátí.

Žalm 2

Proč vzbouřily se národy
a lidé vymýšlejí marnosti?
Králové světa povstali,
vládcové strojí spiknutí
proti Hospodinu a jeho Pomazanému:
„Pojďme rozlámat jejich okovy,
shoďme ze sebe jejich provazy!“
Směje se Ten, jenž trůní v nebesích,
vysmívá se jim Hospodin.
Jednou k nim ale v hněvu promluví,
ve svém rozlícení je vyděsí:
„Já sám jsem ustanovil svého krále
na Sionu – své svaté hoře!“
Povím, co prohlásil Hospodin.
Řekl mi: „Jsi můj syn,
já jsem ode dneška Otcem tvým!
Požádej mě a já učiním
národy země tvým dědictvím,
nejzazší končiny tvým vlastnictvím.
Železnou holí je rozdrtíš,
roztříštíš je jak hliněné nádoby.“
Proto, králové, buďte rozumní,
soudcové země, nechte se poučit.
Služte Hospodinu s posvátnou bázní
a veselte se s třesením.
Líbejte „syna“! Kdyby se rozlítil,
na cestě byste zhynuli –
jeho hněv může vzplanout ve chvíli!
Blaze všem, kdo v něho doufají.

Žalm 3

Žalm Davidův, když utíkal před svým synem Abšalomem.
Kolik jen, Hospodine, je mých nepřátel,
kolik jich povstává proti mně!
Kolik jich říká o mém životě:
„Od Boha žádnou pomoc nečekej!“ séla
Ty však, Hospodine, jsi okolo mě štít,
ty, Slávo má, mou hlavu povznášíš.
K Hospodinu jsem volal ze všech sil,
ze své svaté hory pak ke mně promluvil. séla
Uléhám ke spánku, vstanu zas –
Hospodin sám mě podpírá!
Z tisícihlavých šiků nemám strach,
i když mě svírají ze všech stran.
Povstaň, Hospodine!
Zachraň mě, Bože můj!
Rozbij čelisti všech mých nepřátel,
zvyrážej zuby ničemů!
Hospodinovo je vítězství,
na tvém lidu tvé požehnání. séla

Žalm 4

Pro předního zpěváka, na strunné nástroje. Žalm Davidův.
Odpověz na mé volání,
Bože, má spravedlnosti!
Uprostřed úzkosti ulev mi,
smiluj se nade mnou, slyš mé modlitby!
Jak dlouho, lidé,
budete mou slávou pohrdat,
marnost milovat a lží se zabývat? séla
Vězte, že Hospodin svého věrného vyvolil,
Hospodin vyslyší moje volání!
Ve svém rozčilení nehřešte,
na lůžku přemítejte a zmlkněte. séla
Spravedlivé oběti přineste,
s důvěrou v Hospodinu spočiňte.
Mnozí říkají: „Kdo nám dá štěstí okusit?
Svou tvář nad námi, Hospodine, rozjasni!“
Mé srdce plníš větší radostí,
než když sklízejí zrní a víno v hojnosti.
Pokojně uléhám, pokojně spím –
ty sám, Hospodine, mě chráníš v bezpečí.

Žalm 5

Pro předního zpěváka, na flétny. Žalm Davidův.
Vyslyš má slova, Hospodine,
všimni si mého úpění!
Vnímej mé volání, můj Králi a Bože –
k tobě se modlím!
Ráno, Hospodine, kéž můj hlas uslyšíš,
ráno ti s nadějí své prosby předložím.
Ty přece, Bože, nemáš rád podlost,
nikdo zlý u tebe nesmí být.
Před tvýma očima neobstojí zpupní,
v nenávisti máš všechny zlosyny.
Vniveč obracíš všechny lháře –
vrahy a podvodníky si Hospodin oškliví!
Já ale díky tvé veliké lásce
do tvého domu vejít smím,
abych se klaněl v posvátné úctě
před tebou ve tvém svatém chrámě.
Kvůli mým nepřátelům, Hospodine,
ve své spravedlnosti mě veď,
svou cestu přede mnou prosím urovnej!
Vždyť v jejich ústech není upřímnosti,
jejich nitro je plné záhuby,
zející hrob je hrdlo jejich,
nástroje klamu jejich jazyky.
Odsuď je, Bože,
na svoje plány ať doplatí!
Zavrhni je, že mají tolik vin –
vždyť proti tobě povstali!
Doufající v tebe však budou šťastní,
ti všichni budou jásat navěky.
Ty, kdo milují tvé jméno, prosím přikryj,
ať se před tebou mohou veselit!
Ty přece, Hospodine, žehnáš spravedlivému,
svou přízní jej obklopuješ jako pancířem.

Žalm 6

Pro předního zpěváka, na strunné nástroje. Hlubokým hlasem. Žalm Davidův.
Nekárej mě, Hospodine, v hněvu svém,
ve svém rozlícení mě netrestej!
Smiluj se, Hospodine – jsem vysílen,
uzdrav mě, Hospodine – v kostech mám děs!
Do hloubi duše jsem vyděšen –
Hospodine, jak dlouho ještě?!
Obrať se, Hospodine, život mi zachovej,
pro svoji lásku zachraň mě!
V hrobě už na tebe nikdo nevzpomene –
mezi mrtvými kdo by slavil tě?
Svým nářkem vyčerpán
na lůžku noci provzlykám,
slzami polštář zalévám!
Zrak mi vyhasl zármutkem,
zeslábl vinou všech mých nepřátel.
Odstupte ode mě, všichni zločinci,
hlas mého pláče slyšel Hospodin!
Hospodin vyslyšel moje žádosti,
Hospodin přijímá mé modlitby!
Jen ať se stydí a ať se děsí,
všichni mí odpůrci ať ustoupí,
ať jsou zahanbeni ve chvíli!

Žalm 7

Píseň nářků, kterou David zpíval Hospodinu kvůli slovům Kúše z pokolení Benjamín.
Hospodine, Bože můj, na tebe spoléhám,
zachraň mě, všech pronásledovatelů zbav!
Jinak mě jako lev rozervou na kusy,
rozsápají mě, nebude mi pomoci!
Hospodine, Bože můj, jestliže jsem se provinil,
jestli mi na rukách lpí bezpráví,
jestli jsem příteli oplatil něčím zlým
(i svého nepřítele jsem však ušetřil!),
pak ať mě honí a chytí protivník,
ať pošlape můj život na zemi,
mou čest ať v prachu vyválí! séla
Povstaň, Hospodine, v hněvu svém,
postav se zuřivosti mých nepřátel,
probuď se, Bože, nastol pořádek!
Shromáždění národů ať tě obklopí,
znovu usedni na trůn nad nimi –
Hospodin bude soudit národy!
Obhaj mě, Hospodine, vždyť jsem nevinný,
jsem bez úhony, můj Nejvyšší!
Ukonči podlost ničemných,
spravedlivého však posilni,
spravedlivý Bože,
ty zkoumáš srdce i svědomí!
Nejvyšší Bůh je můj štít –
on je zachráncem upřímných!
Bůh je spravedlivý soudce,
Bůh plane hněvem každý den.
Pokud se člověk neobrátí,
meč svůj naostří,
napne svůj luk a zamíří,
smrtelné zbraně na něj připraví,
ohnivé šípy zhotoví.
Na toho, jenž plodí proradnost,
jenž těhotný trápením zrodí lež!
Ten jámu kopal, až ji vyhloubil,
spadl do pasti, kterou nastražil.
Jeho proradnost se k němu navrátí,
na hlavu padne mu jeho násilí!
Hospodina budu za jeho spravedlnost chválit,
Hospodinovu jménu zahraji – on je Nejvyšší!

Žalm 8

Pro předního zpěváka, na gitejský nástroj. Žalm Davidův.
Hospodine, Pane náš,
všude na zemi slavné jméno máš!
Svou slávou jsi pokryl nebesa,
chválou z úst kojenců a nemluvňat
jsi proti nepřátelům sílu dokázal,
mstivého protivníka abys překonal!
Když vidím tvá nebesa, dílo prstů tvých,
měsíc a hvězdy, kterés tam umístil –
co je člověk, ptám se, že na něj pamatuješ,
co je lidský tvor, že o něj pečuješ?
O málo nižším než Boha jsi jej stvořil,
slávou a ctí jsi korunoval jej,
nad dílem svých rukou jsi mu vládu svěřil,
k jeho nohám jsi složil vše.
Ovce a kozy, všechen dobytek
i všechnu polní zvěř,
ptáky na obloze i mořské ryby,
vše, co putuje napříč oceány.
Hospodine, Pane náš,
všude na zemi slavné jméno máš!

Žalm 9

Pro předního zpěváka, na nápěv písně „Zemřel syn“. Žalm Davidův.
Chválím tě, Hospodine, celým srdcem svým,
vypravovat chci o všech tvých zázracích!
Z tebe se raduji, pro tebe jásám,
tvému jménu, Nejvyšší, chci zazpívat!
Moji nepřátelé ustoupí a padnou,
před tvojí tváří zahynou,
neboť ses ujal mého soudu a mých práv,
jako spravedlivý soudce na trůn usedáš!
Obořil ses na pohany, ničemy zničil jsi,
jejich jméno smazals navždy, navěky!
Konec nepřátel – trvalé trosky!
Zbořils jim města – není památky!
Hospodin bude vládnout navěky,
aby nastolil právo, svůj trůn ustavil.
Sám bude spravedlivě soudit svět,
národy bude spravovat poctivě.
Hospodin je útočištěm utlačených,
útočištěm je v dobách soužení.
Ať v tebe doufají, kdo tvé jméno znají,
neopustíš, Hospodine, ty, kdo tě hledají!
Zpívejte Hospodinu, jenž trůní na Sionu,
o jeho skutcích povězte národům:
Mstitel prolité krve na ně myslí,
nářek ztrápených mu není lhostejný!
Smiluj se, Hospodine, hleď na mé trápení,
z ruky protivníků, z bran smrti mě vytrhni,
abych pak zvěstoval všechny tvé chvály,
v branách Dcery sionské abych tvou spásu oslavil!
Do jámy, kterou vykopali, pohané padli,
v síti, již nastražili, nohama uvízli.
Hospodin zjevil se! Zjednal právo!
Darebáka vlastní dílo do pasti uvrhlo! higajon séla
Ničemové musí odejít do podsvětí,
všichni ti pohané, jimž je Bůh lhostejný!
Ubožák ale nebude zapomenut navždy,
naděje ponížených nezhyne navěky!
Povstaň, Hospodine, proti lidské zvůli,
před tvým soudem ať stanou národy!
Vyděs je, Hospodine, ať jsou zastrašeni,
ať poznají pohané, že jsou smrtelní! séla

Žalm 10

Proč jsi, Hospodine, tak vzdálený?
Proč se ukrýváš v dobách soužení?
Ničemové ve své pýše honí chudáky,
vymýšlejí úklady, aby je lapili!
Svým vlastním chtíčem se ničemové chlubí,
chamtivce chválí, Hospodina snižují,
ve svojí pýše ho vůbec nehledají,
Bůh nemá místo v jejich myšlení.
Na svých cestách mají stále jen úspěch,
tvé zákony jsou jim vzdáleny,
ze všech protivníků mají jen posměch,
v srdci si myslí: „Nic mě neohrozí,
nikdy mě nepotká žádné neštěstí!“
Ústa jim plní kletby, lsti a výhrůžky,
na jazyku mají zlo a trápení,
za humny číhají ve skrýších,
aby nevinné zákeřně vraždili.
Bezbranné lidi očima sledují,
jako lvi v houští v záloze číhají,
číhají na chudáky, aby je lapili,
už mají chudáka, chytli ho do pasti!
K zemi se hroutí chudák zdrcený,
pod jejich mocí klesá bezbranný,
v srdci si myslí: „Bůh už zapomenul,
skrývá svou tvář, nikdy nic nevidí.“
Povstaň, Hospodine, pozvedni ruku!
Na utlačené se, Bože, rozpomeň!
Proč se má ničema rouhat Bohu,
v srdci si myslet, že na to nepřijdeš?
Ty to však vidíš! Ty vnímáš trápení i žal,
svou vlastní rukou abys potrestal!
Na tebe samého bezbranný spoléhá,
ty jsi pomocníkem sirotka!
Zpřerážej paže zlého darebáka,
jeho zkaženost odhal, aby neobstál!
Hospodin kraluje na věčné časy,
pohané z jeho země vymizí!
Hospodin vyslyší tužby ponížených –
povzbudíš jejich srdce, ucho k nim nakloníš,
zjednáš soud sirotkům i všem utlačeným,
pozemský člověk aby je neděsil!

Žalm 11

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.
Hospodin je můj úkryt – proč mi říkáte:
„Do hor svých, ptáčku, měl bys uletět!“
Pohleď, jak ničemové napínají luk,
na tětivu kladou šípy své,
z přítmí střílejí na upřímné!
Když samy základy bortí se,
tehdy spravedlivý nic nezmůže!
Hospodin je v chrámu své svatosti,
Hospodin trůní v nebesích!
Očima prohlíží celý svět,
lidské syny zkoumá pohledem!
Spravedlivé i ničemy zkoumá Hospodin,
z duše nenávidí milovníky násilí!
Řeřavé uhlí a síru sešle na ničemy,
z kalicha žhavého vichru budou pít!
Hospodin je spravedlivý, spravedlnost miluje,
upřímní spatří jeho obličej!

Žalm 12

Pro předního zpěváka, hlubokým hlasem. Žalm Davidův.
Pomoz, Hospodine! Věrných ubývá,
všichni čestní lidé mizí ze světa!
Každý jen druhému pořád lže,
úlisné rty mají, srdce falešné!
Ať už Hospodin konečně vymýtí
všechny lstivé rty a pyšné jazyky!
Prý: „V našem jazyku je naše síla,
máme své rty – kdo je náš pán?!“
Pro útlak chudáků, pro nářek ubožáků
již povstanu, praví Hospodin,
na pomoc přijdu tomu, kdo je posmíván!
Výroky Hospodinovy jsou výroky čisté,
v hliněné peci stříbro tavené, sedmkrát tříbené.
Ty sám, Hospodine, jsi naše stráž,
před tímto pokolením nás navždy chraň!
Ničemy se to hemží ze všech stran,
nezřízenost se mezi lidmi rozmáhá!

Žalm 13

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.
Jak dlouho ještě, Hospodine?
Zapomeneš na mě navěky?
Jak dlouho ještě budeš ukrývat
přede mnou svoji tvář?
Jak dlouho mám nosit úzkosti v duši,
den co den cítit v srdci zármutek?
Jak dlouho ještě můj protivník
bude nade mnou vítězit?
Pohleď, odpověz mi, Hospodine, Bože můj!
Rozjasni mé oči, ať jako mrtvý neusnu!
Ať můj sok neřekne: „Už jsem ho porazil!“
Mí nepřátelé ať neslaví mé selhání.
Na tvoji lásku spoléhám,
nad tvou spásou mé srdce zajásá,
Hospodinu svou píseň zazpívám:
Jak dobrotivě se ke mně zachoval!

Žalm 14

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.
Blázen myslí, že Bůh není!
Zkažení jsou, ohavnost páchají,
není, kdo dobro konal by!
Hospodin z nebe hledí na lidi:
Nechce někdo porozumět, Bůh nikomu nechybí?
Všichni zabloudili z cesty, úplně se zkazili,
není, kdo by konal dobro, není ani jediný!
Copak nic nevědí všichni ti zločinci?
Jako by jedli chléb, můj lid hltají –
proč by k Hospodinu volali?!
Jednou je ale přepadne zděšení –
Bůh je s pokolením poctivých!
Vy pohrdáte úmysly ubohých?
Jejich útočištěm je Hospodin!
Kéž Izraeli vzejde ze Sionu spása,
kéž Hospodin svůj lid obnoví!
Jákob pak bude radostně jásat,
Izrael se bude veselit!

Žalm 15

Žalm Davidův.
Kdo, Hospodine, ve tvém stanu bude?
Kdo bydlet smí na tvé svaté hoře?
Kdo žije bezúhonně a jedná spravedlivě,
kdo mluví pravdu ze srdce,
kdo jazykem svým nepomlouvá,
neškodí bližnímu a neostouzí druha,
kdo pohrdá těmi, kdo zaslouží zavržení,
ctitelů Hospodina však váží si,
kdo nemění to, co odpřisáhl,
i kdyby na to doplatil,
kdo nepůjčuje na úroky
a proti nevinnému se nedá podplatit.
Kdo takto jedná, nikdy nezakolísá.

Žalm 16

Zlatý zpěv Davidův.
Bože, ochraňuj mě, na tebe spoléhám.
Hospodinu říkám: Jsi můj Pán,
jediné dobro, které mám!
Říkám o zbožných lidech na zemi:
Jsou tak vznešení, mám je nejradši!
Kdo ale za cizími bohy spěchají,
ti jen rozmnožují svá trápení!
Nezúčastním se jejich krvavé úlitby,
nevstoupí jejich jméno na mé rty!
Můj úděl, můj kalich je Hospodin –
ty přece můj osud z ruky nepustíš!
Vyměřeny jsou mi blažené krajiny,
dostalo se mi skvělé dědictví!
Hospodina, svého Rádce, velebím,
i v noci mě učí mé svědomí.
Hospodina vidím před sebou napořád,
je po mé pravici, nezakolísám.
Mé srdce je šťastné, můj jazyk zpívá,
také mé tělo v bezpečí odpočívá.
Nenecháš v hrobě duši mou,
nevydáš jámě svého věrného!
Stezku života jsi mi ukázal,
ve tvé přítomnosti je plnost radosti,
nekonečné blaho je po tvé pravici!

Žalm 17

Modlitba Davidova.
Slyš, Hospodine, mou spravedlivou při,
mému volání popřej sluch,
vyslechni moji modlitbu –
vychází ze rtů bezelstných.
Od tebe samého ať vyjde můj soud,
tvé oči na právo ať dohlédnou!
Zkoumals mé srdce, v noci s’ mě prověřil,
tříbils mě a nenalezl nic.
Myšlením ani ústy jsem nehřešil,
tak jak to lidé běžně dělají.
Pro slovo, jež vyšlo ze tvých rtů,
varoval jsem se cest zločinců.
Mé kroky se držely tvých šlépějí,
mé nohy neklesly.
K tobě volám, Bože, ty mi odpovíš,
své ucho nakloň mi, má slova slyš!
Svou lásku, Zachránce, prokaž svou pravicí
těm, kdo před útočníky k tobě prchají!
Jak zřítelnici oka mě opatruj,
ve stínu tvých křídel kéž úkryt naleznu
před ničemy, kteří mě chtějí napadnout,
před smrtelnými nepřáteli všude okolo!
Svým vlastním tukem zarostli,
svými ústy zpupně mluvili.
Vystopovali mě, už mě obkličují,
očima pátrají, jak by mě srazili.
Jsou jako lev, jenž po kořisti lační,
jak dravý lev, jenž číhá ve skrýši.
Povstaň, Hospodine! Postav se mu tváří!
Sraz ho na kolena – mečem svým
zachraň mi život před ničemy!
Před lidmi, Hospodine, svou rukou ochraň mě,
před lidmi, jejichž odplatou je život na světě.
Ať se jim naplní břicha tím, cos jim nashromáždil,
ať jejich děti mají víc, než sní,
na jejich maličké ať zbude v hojnosti!
Já se však po právu budu kochat tvou tváří,
nasycen budu tvou podobou, až se probudím.

Žalm 18

Pro předního zpěváka. Žalm Hospodinova služebníka Davida, který tuto píseň zpíval Hospodinu v den, kdy jej Hospodin vysvobodil ze spárů všech jeho nepřátel i z ruky Saulovy.
I.
Miluji tě, Hospodine, sílo má!
Hospodin je má skála, tvrz, má záchrana!
Můj Bůh je má skála, v něm úkryt nalézám,
můj štít, roh vítězství, můj hrad.
Vzýval jsem Hospodina – je hoden chvály –
od mých nepřátel mě zachránil!
Provazy smrti mě obklopily,
svým proudem mě strhla záhuba,
provazy hrobu mě ovinuly,
osidla smrti mě dostihla.
Vzýval jsem Hospodina ve své úzkosti,
ke svému Bohu křičel jsem –
on ve svém chrámu slyšel mé volání,
až k jeho uším dolehl můj křik.
Zem se třásla, zem se chvěla,
základy hor se pohnuly,
před jeho hněvem se roztřásly.
Dým se valil z jeho chřípí,
stravující oheň z jeho úst,
plamenné blesky z něj vyšlehly.
Nebe rozťal, sestupuje,
pod nohama černý mrak!
Cheruba zapřáhl, rozletěl se,
vznesl se na křídlech větrných.
Závojem tmy jak skrýší obklopil se,
mrak temný deštěm byl jeho stan.
Před jeho žárem se rozstoupila mračna,
krupobití a blesky plamenné,
Hospodin v nebi zaburácel,
hlas Nejvyššího zněl:
krupobití a blesky plamenné!
Deštěm šípů rozehnal je,
množstvím blesků rozdrtil!
Koryta řek byla obnažena,
základy světa odkryty
před řevem tvým, Hospodine,
před tvým dechem zuřivým!
Sehnul se z výšin, uchopil mě,
z mohutných vod mě vyprostil,
vyrval mě mocnému nepříteli,
odpůrcům silnějším, než jsem byl.
Přepadli mě v den mé bídy,
Hospodin mě však podpíral,
vyvedl mě na svobodu,
uhájil mě, vždyť má mě rád!
II.
Hospodin odplatil mi za moji spravedlnost,
za čistotu mých rukou mě odměnil.
Hospodinových cest jsem se pevně držel,
svého Boha jsem nezradil!
Před sebou mám všechny jeho soudy,
od jeho nařízení jsem se nevzdálil,
zůstal jsem před ním bez úhony,
varoval jsem se hříchů svých.
Hospodin odměnil mě za moji spravedlnost,
za čistotu mých rukou před jeho očima.
Ty, Pane, s věrným nakládáš věrně,
k oddanému se chováš oddaně,
s čistým člověkem čistě naložíš,
od zvráceného se však odvracíš.
Ty sám zachraňuješ ubožáky,
pohledy povýšených ale ponížíš.
Ty, Hospodine, rozsvěcíš mou svíci,
můj Bůh mi září v tmách.
S tebou vyrazím proti vojsku,
ve svém Bohu hradby překonám!
Jak dokonalá je cesta Boží,
jak ryzí je, co praví Hospodin –
on je štít všech, kdo v něho doufají!
III.
Kdo by byl Bohem kromě Hospodina?
Kdo by byl skalou, ne-li náš Bůh?
Tento Bůh mě vyzbrojuje silou,
on činí dokonalou cestu mou.
Mým nohám udílí hbitost laní,
staví mě na mé výšiny.
Mé paže učí, jak obstát v boji,
mé ruce napínají i luk bronzový.
Podal jsi mi štít své spásy,
podepřel jsi mě svou pravicí,
sklonil ses, abys mě povýšil!
Daroval jsi mým krokům volnost,
mé nohy nesklouznou.
Stíhal jsem nepřátele, dostihl je,
nepřestal jsem, než jsem je porazil.
Udeřil jsem je, nevstanou znovu,
skáceli se mi pod nohy!
Ty jsi mě vyzbrojil silou k boji,
na kolena srážíš mé soky přede mnou.
Šíji mých nepřátel nastavil jsi mi,
se svými protivníky jsem skoncoval.
Volali o pomoc, nikdo je nezachránil,
volali k Hospodinu – žádná odpověď.
Jako prach ve větru rozdrtil jsem je,
jak bláto na ulici jsem je rozdupal!
Z různic v lidu zachránils mě,
za vůdce národů jsi mě postavil,
lid, jejž jsem ani neznal, slouží mi!
Jen co mě uslyší, ihned poslouchají,
cizáci krčí se přede mnou.
Cizáci přede mnou už se hroutí,
vrávorají ven ze svých nor!
IV.
Živ buď Hospodin, má skála buď požehnána,
Bůh buď vyvýšen, má záchrana!
Bůh dopřává zadostiučinění,
podmaňuje mi národy,
zprostřed nepřátel mě vyvádí.
Pozvedáš mě nad mé soky,
před násilníkem zachráníš.
Proto tě budu chválit mezi národy,
tvé jméno, Hospodine, písní oslavím!
Svému králi dává mocná vítězství,
svému pomazanému je milostiv –
Davidovi a jeho semeni až navěky!

Žalm 19

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.
Nebesa vyprávějí o Boží slávě,
o díle jeho rukou mluví obloha.
Jeden den druhému slovo uděluje,
jedna noc druhé zjevuje poznání.
Není slov a není řeči,
kde by jejich hlas zůstal neslyšen;
jejich zvuk ozývá se celou zemí,
do krajů světa doléhá jejich zvěst.
Bůh stan postavil slunci v nebesích
a ono jak ženich vychází z komnaty,
jak hrdina dychtící na cestu vyrazit.
Vychází na jednom konci nebe,
k druhému konci míří obloukem,
před jeho žárem se nikdo neskryje.
Hospodinův Zákon je dokonalý,
život do duše navrací.
Hospodinova svědectví jsou věrná,
i prosté činí moudrými.
Hospodinova pravidla jsou poctivá,
srdce naplňují radostí.
Hospodinovo přikázání je ryzí,
oči člověku rozzáří.
Úcta k Hospodinu je čistá,
obstojí navěky.
Hospodinova nařízení jsou pravá,
plná spravedlnosti,
nad zlato vzácnější,
nad zlato nejčistší,
nad med nejsladší,
nad med z pláství kanoucí.
Poučením jsou pro tvého služebníka,
v jejich dodržování je hojná odplata.
Kdo ale rozpozná vlastní poblouzení?
Od skrytých hříchů mě očisti!
Zbav svého služebníka i těch úmyslných,
nikdy ať nade mnou nepanují!
Pak budu bezúhonný a nevinný,
své veliké viny zbavený.
Slova v mých ústech, v mém srdci myšlení
kéž se ti, Hospodine, zalíbí –
skálo má, můj Vykupiteli!

Žalm 20

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.
Kéž tě Hospodin vyslyší v den soužení,
jméno Boha Jákobova kéž tě ochrání!
Kéž ti sešle pomoc ze své svatyně,
ze Sionu kéž tě podepře!
Kéž si vzpomene na všechny tvé oběti,
tvé zápaly kéž v popel obrátí! séla
Kéž ti dá, po čem tvé srdce touží,
všechny tvé úmysly kéž naplní!
Kéž z tvého vítězství se můžem radovat,
ve jménu našeho Boha prapory nechat vlát!
Kéž ti Hospodin splní všechna tvá přání!
Teď vím, že Hospodin svého pomazaného zachrání,
ze své svatyně v nebi jej vyslyší,
svou mocnou pravicí dá mu vítězství!
Jedni ve vozy, jiní zas v koně doufají,
nám je nadějí náš Bůh – má jméno Hospodin!
Oni klesají a hroutí se,
my však stojíme pevně a nehnutě.
Hospodine, dej králi vítězství,
kdykoli voláme, nás slyš!

Žalm 21

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.
Ve tvé síle, Hospodine, raduje se král –
jak jen se veselí dík tvému spasení!
Touhu jeho srdce jsi mu daroval,
prosbu jeho rtů neodmítl jsi! séla
S hojným požehnáním vstříc mu jdeš,
korunou z ryzího zlata korunuješ jej.
Dal jsi mu život, o nějž tě prosil,
na věčné časy prodloužils jeho dny!
Veliká je jeho sláva dík tvému spasení,
věhlas a nádheru ty mu udílíš.
Stále a stále mu dáváš požehnání,
ve své přítomnosti ho těšíš radostí.
Na Hospodina jistě spoléhá se král –
dík lásce Nejvyššího nezakolísá!
Na tvé nepřátele tvá ruka dosáhne,
všechny tvé protivníky najde tvá pravice!
Až přijdeš, spálíš je v rozpálené peci –
ve svém hněvu je zničí Hospodin,
jeho oheň je pohltí!
Jejich plemeno ty ze země shladíš,
jejich potomstvo z lidí vymizí!
Ano, chystali na tebe špatnost,
úklady vymýšleli, ale nic nezmohou!
Ano, ty je obrátíš nazpět,
až na ně namíříš svou tětivou.
Povstaň, Hospodine, ve své moci,
zpívat a hrát chcem o tvém hrdinství!

Žalm 22

Pro předního zpěváka, na nápěv písně „Jitřní laň“. Žalm Davidův.
I.
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Proč jsi tak daleko od mé záchrany,
daleko od slov mého sténání?
Celé dny volám, Bože můj, ty se však nehlásíš,
ani za nocí nemohu najít klid.
Ty sám jsi svatý,
trůníš uprostřed izraelských chval.
Naši otcové v tebe doufali,
doufali a tys je vysvobozoval.
K tobě volali a bývali zachráněni,
doufali v tebe a nebyli zklamáni.
Já však jsem červ, ani ne člověk,
ostuda lidstva, hanba národa.
Každý se posmívá při pohledu na mě,
pošklebuje se, hlavou potřásá:
„Spolehl na Hospodina, tak ať mu pomůže,
jen ať ho zachrání, když ho má tak rád!“
To ty jsi mě vyvedl z lůna mé matky,
u jejích prsů dals mi bezpečí.
Na tebe odkázán jsem od svého narození,
od matčina lůna můj Bůh jsi ty!
Nevzdaluj se mi – úzkost se blíží,
chybí mi pomocník!
Mohutní býci mě obkličují,
obstupují mě tuři bášanští.
Své tlamy na mě otvírají
jak draví řvoucí lvi!
Jak voda se roztékám,
všechny kosti mám vymknuté.
Mé srdce se vosku podobá,
rozpustilo se v nitru mém.
Patro mám suché jako střep,
jazyk mi přilnul k čelistem,
do prachu smrti srazils mě!
Smečka psů se na mě sbíhá,
obstupují mě zlosyni.
Ruce i nohy mi probodli,
všechny mé kosti se dají spočítat!
Dívají se na mě, zírají,
o moje šaty dělí se,
o moje roucho losují.
Ty však, Hospodine, nevzdaluj se mi,
ty, sílo má, mi pospěš na pomoc!
Vysvoboď od meče duši mou,
z moci psů tu mou jedinou!
Zachraň mě prosím před tlamou lva,
vyslyš mě před rohy buvola!
II.
Svým bratrům budu zvěstovat tvé jméno,
uprostřed shromáždění tě budu velebit:
Ctitelé Hospodina, chvalte jej,
všechno símě Jákobovo, slavte jej,
všechno símě Izraele, ctěte jej!
Jistěže nepohrdá trápením ubožáka,
s odporem neskrývá před ním tvář –
když k němu volá, on vyslýchá!
Ve velikém shromáždění se tebou pochlubím,
své sliby splním před jeho ctiteli.
Jíst budou ponížení a budou nasyceni,
chválit Hospodina budou, kdo jej hledají:
Ať vaše srdce žije navěky!
Všechny zemské končiny se rozpomenou
a k Hospodinu se navrátí;
před tvojí tváří se klanět budou
všechny rodiny a národy.
Vždyť Hospodinovo je království,
on vládne nad národy!
Všichni bohatí světa se před ním skloní,
všichni do prachu klesající pokleknou –
ti, kdo se při životě udržet nemohou!
Jejich potomci mu budou sloužit,
o Pánu budou vyprávět navěky.
Přijdou a jeho spravedlnost rozhlašovat budou
lidu, jenž se teprv narodí, poví, co učinil!

Žalm 23

Žalm Davidův.
Hospodin je můj pastýř,
nic mi neschází.
Na zelených loukách mi dává spočinout,
ke klidným vodám mě přivádí,
mou duši obnovuje,
po stezkách spravedlnosti vodí mě
pro jméno své.
I kdybych měl jít údolím stínu smrti,
ničeho zlého se nebojím,
neboť ty se mnou jsi:
tvůj prut a tvá hůl mě konejší.
Před zraky protivníků
stůl mi prostíráš,
hlavu mi olejem potíráš,
můj kalich přetéká.
Dobro a láska mě budou provázet
po všechny dny mého života,
zůstávat budu v domě Hospodinově
po dlouhý, věčný čas.

Žalm 24

Žalm Davidův.
Hospodinova je země se vším, co je na ní,
celý svět i s jeho obyvateli –
vždyť ji sám založil nad oceány,
nad vodními proudy ji ustavil!
Kdo vystoupí na horu Hospodinovu,
kdo stane na místě jeho svatosti?
Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce,
kdo se neoddává marnostem
a nepřísahá falešně.
Takový přijme Hospodinovo požehnání
a spravedlnost od Boha, své spásy.
Takoví jsou ti, kdo se na něj ptají,
kdo hledají tvou tvář, Bože Jákobův. séla
Pozvedněte, brány, svá průčelí,
již vzhůru, vrata odvěká,
ať vejde slavný Král!
Kdo je ten slavný Král?
Hospodin, udatný a silný,
Hospodin, udatný bojovník!
Pozvedněte, brány, svá průčelí,
již vzhůru, vrata odvěká,
ať vejde slavný Král!
Kdo je ten slavný Král?
Hospodin zástupů,
on je ten slavný Král! séla

Žalm 25

Žalm Davidův.
K tobě, Hospodine, svou duši pozvedám,
v tebe, Bože můj, skládám naději.
Dej, ať se zahanbení nedočkám,
ať nade mnou nejásají moji soupeři!
Žádný, kdo v tebe doufá, se hanby nedočká,
zahanbeni však budou zrádci nicotní!
Ukaž mi, Hospodine, cesty své,
svým stezkám nauč mě.
Veď mě a uč mě pravdě své,
vždyť ty jsi Bůh, můj Zachránce,
na tebe spoléhám každý den!
Pamatuj, Hospodine, na soucit svůj
a na svou lásku, která je od věků.
Nepřipomínej hříchy mých mladých dnů,
ve své lásce však na mě pamatuj,
Hospodine, pro svoji dobrotu!
Dobrý a přímý je Hospodin,
hříšníkům cestu zjevuje.
Ke spravedlnosti vede ponížené,
ponížené učí cestě své.
Hospodinovy stezky jsou vždy laskavé a věrné
těm, kdo plní jeho smlouvu a jeho zákony.
Pro jméno své, Hospodine,
mou hroznou vinu odpusť mi!
Kterýkoli člověk Hospodina ctí,
tomu ukáže cestu, již má si vyvolit.
Takový prožije svůj život šťastně,
jeho potomstvo zdědí zem.
Hospodin důvěřuje těm, kdo jej ctí,
jeho smlouva jim dává poznání.
K Hospodinu stále mé oči hledí,
on moje nohy z pasti vyprostí!
Smiluj se, prosím, na mě pohlédni,
vždyť jsem tak sám, tak ztrápený!
Zbav mě soužení, jež v srdci nosím si,
vysvoboď mě z mých úzkostí!
Hleď na mou bídu, na mé trápení,
všechny mé hříchy odpusť mi.
Pohleď, jak mnoho je mých nepřátel,
jak prudkou nenávistí nenávidí mě!
Opatruj mou duši, zachraň mě,
k tobě se utíkám, kéž nejsem zahanben!
Poctivost a přímost kéž střeží mě,
vždyť ty, Hospodine, jsi má naděje!
Bože, vykup Izrael ze všech jeho soužení!

Žalm 26

Žalm Davidův.
Suď mě, Hospodine, vždyť žiji poctivě,
v Hospodina doufám, nedám se odradit.
Zkoumej mě, Hospodine, zkoušej mě,
prověř mé srdce i mé svědomí!
Tvou lásku stále před sebou vidím,
tvá věrnost mě všude provází.
Nesedám mezi podvodníky
a nestýkám se s pokrytci,
spolek bídáků chovám v nenávisti,
mezi darebáky nesedím.
Ruce si umývám v nevinnosti,
ke tvému oltáři, Hospodine, přicházím,
abych ti hlasitě vzdával díky,
abych vyprávěl o všech tvých zázracích.
Miluji, Hospodine, dům, kde přebýváš,
místo, kde zůstává sláva tvá!
Mezi hříšníky mou duši nezahrň,
s vrahy můj život nespojuj!
Ruce mají plné zvrhlosti,
v pravici mají samé úplatky!
Já ale chci žít poctivě,
smiluj se nade mnou, vykup mě!
Nohama stojím na rovné zemi,
ve velikém shromáždění Hospodina velebím.

Žalm 27

Žalm Davidův.
Hospodin je mé světlo a má spása,
koho bych se měl bát?
Hospodin je síla mého života,
z koho bych měl mít strach?
Když na mě útokem táhnou bídáci,
aby mé tělo zhltali,
moji nepřátelé a mí protivníci
sami vrávorají a padají.
I když se proti mně vojsko utáboří,
mé srdce se toho neleká;
i kdyby proti mně vypukla válka,
i tehdy se budu spoléhat.
Žádal jsem Hospodina o jediné,
po tom jsem toužit nikdy nepřestal:
Abych směl zůstávat v jeho domě
po všechny dny svého života,
abych se kochal v Hospodinově kráse
a v jeho chrámě jej hledal.
Neboť mě skryje ve svém příbytku,
když nastane zlý den,
schová mě ve skrýši svého stanu
a na skálu mě vyzdvihne.
Tehdy má hlava bude vyvýšena
nad mé nepřátele ze všech stran;
v jeho stanu budu s jásotem obětovat,
Hospodinu budu zpívat a hrát!
Slyš mě, Hospodine, hlasitě volám,
smiluj se nade mnou, vyslyš mě.
O tobě přemítá mé srdce,
že říkáš: „Hledejte mou tvář!“
Tvou tvář tedy hledám, Hospodine,
neskrývej přede mnou svou tvář!
Svého služebníka v hněvu neodmítej,
býval jsi přece mou pomocí!
Nenechávej mě a neopouštěj,
Bože mé záchrany!
Můj otec i matka mě sice opustili,
Hospodin mě ale k sobě přivine.
Ukaž mi, Hospodine, cestu svou,
kvůli mým nepřátelům veď mě
stezkou srovnanou!
Nevydej mě prosím zvůli mých nepřátel –
povstali proti mně lživí svědkové
a krutě obviňují mě!
Kéž mohu věřit, že na zemi mezi živými
uvidím, jak dobrý je Hospodin!
Spoléhej na Hospodina,
buď statečný a on tě posilní.
Spoléhej na Hospodina!

Žalm 28

Žalm Davidův.
K tobě, Hospodine, volám,
skálo má, přeruš své mlčení!
Jestliže neodpovíš mi,
podobný budu mrtvolám!
Vyslyš mé prosby, když k tobě volám,
když ruce zvedám k tvé nejsvětější svatyni!
Nezahrnuj mě mezi darebáky
a mezi pachatele zla,
mezi ty, kdo s bližními mluví o pokoji,
v srdcích však mají zášť.
Dej jim odplatu za jejich skutky,
za podlost jejich počinů,
odměň je za dílo jejich rukou,
dej jim zaslouženou odplatu!
Protože nedbají na Hospodinovy činy –
na to, co vykonal svýma rukama –
proto je rozboří a nikdy více
nebude je už budovat.
Požehnán buď Hospodin,
že vyslyšel mé prosby!
Hospodin je má síla a můj štít,
na něj se v srdci spoléhám.
Pomoc jsem dostal, mé srdce jásá,
svou písní chci mu děkovat!
Svému lidu je Hospodin silou,
svému pomazanému je jistou záchranou.
Zachraň, Hospodine, svůj lid,
požehnej svému dědictví,
buď jejich pastýř a nes je navěky!

Žalm 29

Žalm Davidův.
Vzdejte Hospodinu, synové Boží,
vzdejte Hospodinu slávu a moc.
Vzdejte Hospodinu slávu, jež mu náleží,
klaňte se Hospodinu v kráse svatosti!
Hlas Hospodinův se nese nad vodami,
Bůh slávy sám hromem burácí –
Hospodin nad vodními spoustami!
Hlas Hospodinův přichází v moci,
hlas Hospodinův je nádherný!
Hlas Hospodinův láme cedry,
libanonské cedry Hospodin poráží.
Jako telátko nechá skákat Libanon,
Sirion skáče jak mládě buvolí!
Hlas Hospodinův srší ohněm,
hlas Hospodinův pouští otřásá –
kádešskou pouští třese Hospodin!
Hlas Hospodinův vyvrací duby a obnažuje lesy,
v jeho chrámě všichni „Sláva!“ volají.
Hospodin trůnil nad potopou,
Hospodin bude jako král trůnit navěky.
Hospodin dává svému lidu sílu,
Hospodin svému lidu žehná pokojem.

Žalm 30

Žalm Davidův. Píseň k posvěcení chrámu.
Vyvyšovat tě budu, Hospodine, tys mě pozdvihl,
nenechal jsi mé nepřátele jásat nade mnou!
Hospodine, Bože můj,
k tobě jsem volal a tys mě uzdravil.
Hospodine, duši mou jsi z hrobu vyvedl,
oživil jsi mě, abych do jámy nepadl!
Zpívejte Hospodinu, jeho věrní,
chvalte památku jeho svatosti!
Jeho hněv trvá jen pouhou chvíli,
jeho přízeň však celý život provází.
Večerní pláč zůstává přes noc,
ráno jej ale střídá jásání!
Když se mi dařilo, říkával jsem si:
„Mně se nikdy nic nestane!“
Ve své přízni, Hospodine,
jsi mě jak horu pevně postavil,
když jsi pak ale svou tvář skryl,
byl jsem vyděšen!
K tobě, Hospodine, volám,
tebe, Pane můj, prosím o milost.
Čemu prospěje prolití mé krve?
K čemu to bude, když padnu do jámy?
Bude snad prach tebe oslavovat?
Bude snad vyprávět o tvé věrnosti?
Slyš, Hospodine, smiluj se nade mnou,
prosím, Hospodine, buď můj pomocník!
Ty jsi obrátil můj nářek v tanec,
svlékls mi pytlovinu, oděls mě radostí!
Proto ti ze srdce zpívám bez ustání,
Hospodine, Bože můj, chválím tě navěky!

Žalm 31

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.
I.
Spoléhám na tebe, Hospodine,
kéž nejsem nikdy zahanben,
pro svoji spravedlnost zachraň mě!
Nakloň mi prosím ucho své,
pospěš mi na pomoc,
buď mojí skálou mohutnou,
opevněnou tvrzí, mou záchranou!
Jsi přece má skála a má tvrz,
pro své jméno mě veď a provázej.
Vyveď mě z pasti, kterou mi nastražili,
vždyť jsi mou posilou!
Do tvých rukou svěřuji svého ducha,
Hospodine, věrný Bože, vykup mě!
Nesnesu ctitele marných nicotností,
mou nadějí je Hospodin.
Jásat a radovat se budu z tvé lásky,
že jsi pohlédl na mé trápení,
žes poznal mou duši uprostřed úzkosti.
Nevydáš mě napospas mému nepříteli,
svobodu daruješ nohám mým!
II.
Smiluj se, Hospodine, je mi tak úzko,
zármutkem oči hasnou mi,
rovněž má duše, mé útroby!
Můj život stravuje trápení,
má léta samé sténání,
má síla slábne strádáním,
mé údy ochably.
Všem svým protivníkům jsem pro zábavu,
pro své sousedy jsem pohromou,
i svým přátelům jsem za příšeru,
ti, kdo mě potkají, prchají přede mnou!
Padl jsem v zapomnění tak jako mrtvý,
rozbitému hrnci se podobám.
Od tolika lidí slyším pomluvy –
hrůza ze všech stran!
Už se proti mně spolu domlouvají,
chtějí mě zbavit života!
Já ale, Hospodine, doufám v tebe,
o tobě říkám: „Můj Bůh jsi ty!“
Můj osud v ruce máš, vysvoboď mě
z ruky nepřátel, kteří mě stíhají!
Rozjasni svou tvář nad svým služebníkem,
pro svoji lásku zachraň mě!
Ať nejsem zahanben, Hospodine,
když k tobě zní mé volání!
Ať jsou však zahanbeni oni darebáci,
do hrobu ať klesnou v mlčení!
Ať už oněmí ty lživé rty –
o nevinném mluví tak tvrdě,
pyšně a potupně!
III.
Jak veliká je tvá dobrota,
kterou jsi zachoval těm, kdo tě ctí!
Dokázals ji těm, kdo v tebe doufají,
všem lidem na odiv!
Skrýváš je v úkrytu svojí tváře
před lidskou hrubostí,
chováš je v bezpečí svého stanu
před hádavými jazyky.
Požehnán buď Hospodin –
svou úžasnou lásku ke mně projevil,
když jsem byl ve městě obklíčen.
Tehdy jsem řekl ve svém rozrušení:
„Od očí tvých jsem zavržen!“
Ty jsi však vyslyšel moje prosby,
když k tobě volal jsem.
Milujte Hospodina všichni jeho zbožní,
Hospodin své věrné ochrání!
Bohatě ale odplatí
těm, kdo se pyšně chovají.
Buďte silní a v srdci stateční,
všichni, jichž nadějí je Hospodin!

Žalm 32

Poučný žalm Davidův.
Blaze tomu, komu jsou odpuštěny viny
a jehož hříchy jsou přikryty.
Blaze člověku, jemuž Hospodin
nepočítá provinění
a jehož duch je beze lsti!
Dokud jsem mlčel, mé kosti chřadly,
když celé dny jsem naříkal.
Tvá ruka tížila mě ve dne v noci,
z mé mízy stal se letní suchopár. séla
Svůj hřích jsem však potom doznal tobě,
své provinění jsem odhalil.
Řekl jsem: „Vyznám Hospodinu své zločiny!“
a tys mi odpustil mou vinu a hřích. séla
Ať k tobě modlí se každý věrný,
dokud je čas tě naleznout;
potom k nim nedosáhnou ani
přívaly mocných vod.
Ty jsi má skrýše, před úzkostí mě chráníš,
vítězným jásotem mě obklopíš! séla
Teď tě poučím, ukážu ti cestu, po níž jít;
radu ti poskytnu, zrak k tobě obrátím:
„Nebuďte nerozumní jako kůň a mezek,
co musí být zkroceni uzdou a ohlávkou,
než tě poslechnou.“
Mnoha bolestmi trpí ničemní,
doufajícího v Hospodina však láska obklopí.
Radujte se v Hospodinu, jásejte, spravedliví,
vesele prozpěvujte, všichni upřímní!

Žalm 33

Veselte se, spravedliví, v Hospodinu,
upřímným sluší chvalozpěv!
Oslavujte Hospodina na citeru,
na desetistrunné loutně mu zahrajte.
Zazpívejte mu novou píseň,
hrajte krásně a hlasitě!
Hospodinovo slovo je přímé,
veškeré jeho dílo trvalé.
Spravedlnost a právo miluje,
Hospodinovy lásky je plná zem!
Hospodinovým slovem vznikla nebesa,
celý jejich zástup duchem jeho úst.
Mořské vody shrnul na hromady,
hlubiny uložil do svých pokladnic.
Měj v úctě Hospodina, celá zem,
všichni obyvatelé světa, ctěte jej!
On promluvil – a stalo se,
všechno povstalo jeho příkazem.
Záměry národů Hospodin kazí,
lidské úmysly vniveč obrací.
Hospodinův záměr však obstojí navždy,
úmysly jeho srdce od věků navěky!
Blaze národu, jehož Bůh je Hospodin,
lidu, jenž vyvolil za své dědictví!
Hospodin z nebe dívá se,
na všechny lidské syny pohlíží,
z místa, kde trůní, zkoumá pohledem
všechny, kdo bydlí na zemi.
Ten, který stvořil každé srdce,
rozumí všemu, co dělají.
Krále nezachrání veliké vojsko,
hrdinu nevyprostí velká udatnost.
Kůň zklame, když půjde o záchranu,
i když má sílu, nedá vyváznout.
Hospodinův zrak patří těm, kdo ho ctí,
on hledí na ty, kdo v jeho lásku doufají,
aby je vysvobozoval od smrti,
aby je živil v dobách hladových.
Naše duše po Hospodinu touží –
on je naše pomoc a náš štít!
On je radostí našeho srdce,
v jeho svaté jméno doufáme.
Kéž je s námi tvá láska, Hospodine,
jako je v tobě naše naděje!

Žalm 34

Žalm Davidův, když před Abimelechem předstíral šílenství, a když jím byl vyhnán, odešel.
Velebit budu Hospodina v každém čase,
jeho chválu budu mít na rtech navěky!
Hospodinem pochlubím se z celé své duše,
ať to slyší ponížení a ať se radují!
Se mnou Hospodina oslavujte,
jeho jméno spolu vyvyšme!
Hledal jsem Hospodina a odpověděl mi,
ze všech mých obav mě vytáhl.
Ti, kdo jej vyhlížejí, budou jen zářit,
nebudou v hanbě skrývat tvář!
Když chudák volal, Hospodin slyšel,
ze všech úzkostí jej zachránil!
Hospodinův anděl svůj tábor klade
kolem jeho ctitelů, aby je uhájil.
Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin,
blaze člověku, jenž doufá v něj!
Ctěte Hospodina, jeho svatí,
vždyť jeho ctitelům nic neschází.
I draví lvi někdy strádají a hladovějí,
hledajícím Hospodina však žádné dobro nechybí.
Pojďte, synové, poslouchejte mě,
úctě k Hospodinu vás vyučím:
Chce někdo prožít šťastný život,
chce někdo okusit dobré dny?
Pak tedy chraň svůj jazyk před zlem,
ve tvých rtech ať není žádná lest.
Odmítej zlo a konej dobro,
usiluj o pokoj a nechej se jím vést.
Hospodinovy oči hledí ke spravedlivým,
své uši naklání k jejich volání.
Zločincům se však Hospodin staví tváří,
aby jejich památku ze země vymýtil.
Volání spravedlivých Hospodin slyší,
vysvobodí je ze všech úzkostí!
Hospodin je blízko ztrápeným srdcím,
sklíčené v duchu zachrání!
Mnohá trápení zažívá spravedlivý,
Hospodin jej ale ze všech vyprostí.
On střeží všechny jeho kosti,
jediná z nich se nezlomí!
Ničema zahyne kvůli své zlosti,
nepřátelé spravedlivého budou ztrestáni.
Hospodin vykoupí svoje služebníky,
nebudou odsouzeni, kdo v něho doufají.

Žalm 35

Žalm Davidův.
Suď, Hospodine, ty, kdo mě soudí;
bojuj proti těm, kdo se mnou bojují.
Vezmi svou pavézu a svůj štít,
na pomoc povstaň mi!
Vytáhni oštěp a kopí proti těm,
kdo táhnou proti mně.
Řekni mi: „Já jsem tvůj zachránce!“
Ať jsou zahanbeni, ať se stydí
ti, kdo mě chtějí o život připravit!
Ať jsou zpět zahnáni, ať se hanbí
ti, kdo vymýšlejí, jak mi uškodit!
Ať jsou jak větrem hnané plevy,
Hospodinův anděl ať je dohoní!
Jejich cesta ať je temná a kluzká,
Hospodinův anděl ať stíhá je.
Bez důvodu na mě svoji síť nastražili,
bez důvodu pro mě jámu kopali.
Neštěstí ať na ně přijde znenadání,
síť, kterou políčili, ať je uloví,
jen ať se zřítí do svého neštěstí!
Má duše však bude v Hospodinu jásat,
radovat se bude z jeho záchrany.
Všechny mé kosti tehdy řeknou:
„Kdo se ti, Hospodine, vyrovná?“
Zachraňuješ chudáka z moci silnějšího,
chudého ubožáka před tím, kdo ho vydírá!
Zákeřní svědkové povstávají,
nevím o ničem, z čeho viní mě.
Za dobrotu mi zlobou odplácejí,
jsem opuštěný jako sirotek!
Já přece, když oni churavěli,
pytlovinou jsem se odíval,
vlastní duši jsem postem trápil –
modlitba se mi však vrací do klína!
Chodil jsem ve smutku
jak nad přítelem či bratrem;
jako bych oplakával matku
obtížen zármutkem.
Když jsem však upadl, radostně se sběhli,
seběhli se na mě, aby mě napadli.
Ti, jež jsem ani neznal,
rvali mě na kusy, přestat nechtěli.
Hroznými nadávkami se mi vysmívali,
samou zlostí na mě zuby skřípěli!
Jak dlouho, Pane, se na to budeš dívat?
Ochraň mou duši před jejich ranami,
můj holý život před těmi lvy!
Ve velikém shromáždění tě pak budu chválit,
před početným lidem tě oslavím.
Ať nade mnou nejásají mí zrádní protivníci,
ti, kdo mě bez důvodu mají v nenávisti,
ať oči nemhouří!
Nechtějí totiž mluvit o pokoji,
proti mírumilovným vymýšlejí lsti.
Ústa si na mě otvírají,
volají: „Hohó! Co jsme to viděli!“
Vidíš to, Hospodine? Nezůstaň mlčet,
nevzdaluj se mi, Pane můj!
Probuď se, Bože můj, k mojí obhajobě,
povstaň, Pane můj, na soudu!
Ve své spravedlnosti právo mi zjednej,
Hospodine, Bože můj,
ať nejásají nade mnou!
Ať si nemyslí: „Hohó! To jsme chtěli!“
Ať neříkají: „Už jsme ho dostali!“
Ať jsou zahanbeni a stydí se všichni,
kdo se radují z mého neštěstí!
Studem a hanbou ať jsou oblečeni
ti, kdo se proti mně zvedají!
Ti, kdo mi ale spravedlnost přejí,
ať prozpěvují zvesela,
ať navždy říkají: „Veliký je Hospodin,
jenž svému služebníku pokoj dopřává!“
Můj jazyk ať mluví o tvé spravedlnosti,
ať zpívá tvé chvály po všechny dny!

Žalm 36

Pro předního zpěváka. Výrok Hospodinova služebníka Davida.
Zvrácenost sídlí v srdci ničemy,
na bázeň před Bohem vůbec nehledí!
Dle svého mínění si může lichotit,
svou vinu nevnímá, nemá k ní nenávist.
Jeho ústa mluví lstivě a ničemně,
konání dobra přestal rozumět.
I na svém lůžku podlost vymýšlí,
na cestě nekalosti stojí, zla se neštítí.
Tvá láska, Hospodine, dosahuje k nebi,
tvá věrnost sahá k oblakům.
Tvá spravedlnost je jak mohutné hory,
tvé zákony jsou hloubka nesmírná –
lidem i zvěři, Hospodine, pomáháš!
Tvá láska, Bože, je nad cenné poklady,
do stínu tvých křídel se lidé uchýlí!
Hojností tvého domu bývají nasyceni,
z rajských potoků je napájíš.
Pramen života je přece u tebe
a ve tvém světle světlo vidíme.
Svou lásku rozestři na ty, kdo tě znají,
svou spravedlnost na v srdci upřímné.
Ať už nešlape po mně noha pyšných,
ruka darebáků ať nepronásleduje mě!
Tam, kde zlosynové padnou,
ležet zůstanou, už nevstanou!

Žalm 37

Žalm Davidův.
Nezlob se kvůli zlosynům,
nezáviď těm, kdo křivdu působí –
vždyť jako tráva uschnou znenadání,
jak jarní zeleň uvadnou!
Spoléhej na Hospodina, konej dobro,
obývej zemi a žij v bezpečí.
V Hospodinu měj svoji rozkoš –
on touhy tvého srdce naplní!
Hospodinu svěř svoji cestu,
doufej v něj a on to učiní:
vyvede tvou spravedlnost na denní světlo,
tvou nevinu na slunce polední.
Zůstávej v klidu před Hospodinem,
trpělivě na něj vyčkávej.
Nezlob se, když někdo slaví úspěch,
když někdo provádí, co si umane.
Vyhni se hněvu, zanech zášti,
nezlob se, vždyť to jen uškodí.
Bídáci přece budou vymýceni,
doufající v Hospodina však zemi obdrží.
Za malou chvíli ničema zmizí,
ohlédneš se po něm, a už tu nebude.
Pokorní ale obdrží zemi,
rozkoš naleznou v hojnosti pokoje.
Ničema proti poctivému kuje pikle,
zuby na něj skřípe zuřivě,
Hospodin se mu ale směje –
vidí, že přichází jeho den!
S taseným mečem, s napjatým lukem
ničemové napadají chudáky ubohé,
aby pobili ty, kdo žijí poctivě.
Ten jejich meč je však bodne do srdce,
ten jejich luk se rozláme!
Lepší je málo, co má spravedlivý,
nežli bohatství spousty ničemů.
Paže ničemů budou zpřelámány,
spravedlivým je ale Hospodin podporou.
Hospodin zná dny bezúhonných,
jejich dědictví obstojí navěky.
V zlých dobách nebudou zahanbeni,
v hladových dnech se nasytí.
Ničemové však budou zahubeni,
Hospodinovi nepřátelé vymizí,
jako když trávu z pastviny
pohlcuje dým.
Ničema dluží a nechce platit,
spravedlivý však má soucit a rozdává.
Požehnaní od Boha obdrží zemi,
vyhnáni však budou ti, jež proklíná.
Kroky člověka Hospodin potvrzuje,
když jeho cestu schvaluje.
I kdyby zakolísal, přece neupadne,
Hospodin za ruku drží jej.
Býval jsem mlád a už jsem starý,
nikdy jsem ale nezažil,
že by byl opuštěn spravedlivý
a jeho potomci že by žebrali.
Stále má soucit a půjčuje druhým,
požehnáním jsou i jeho potomci.
Odmítej zlo a konej dobro,
pak budeš bydlet v zemi navždycky.
Hospodin totiž miluje právo,
nikdy se nezřekne věrných svých;
navěky budou zachováni,
potomci ničemů však vymizí.
Spravedliví ale obdrží zemi
a budou v ní bydlet navždycky.
Ústa spravedlivého moudře mluví,
jazykem pronáší spravedlivý soud,
Zákon svého Boha si nosí v srdci,
jeho kroky se nezvrtnou.
Ničema na spravedlivého číhá,
hledá způsob, jak ho zahubit,
Hospodin ho však nenechá v jeho rukách,
nedá ho odsoudit v jeho při!
Spoléhej na Hospodina
a drž se jeho cesty.
On tě povýší, abys obdržel zemi,
ničemy ale vymýtí, uvidíš!
Viděl jsem ničemu hrozné síly,
jak rozložitý cedr se rozprostřel.
Pominul ale – hle, už není,
když jsem ho hledal, nic jsem nenašel!
Pohleď na poctivé, všímej si upřímných –
budoucnost patří pokojným.
Všichni vzpurní však budou vyhlazeni,
ničemové nemají žádné vyhlídky!
Od Hospodina je záchrana spravedlivých,
on je jim silou v čase soužení.
Hospodin je jim pomocí a vysvobozením,
zachrání je před ničemy,
vysvobodí je, vždyť v něho doufají!

Žalm 38

Památeční žalm Davidův.
Netrestej mě, Hospodine, ve své prchlivosti,
ve svém rozzuření mě nekárej!
Vždyť už jsem probodán tvými šípy,
tvá ruka drtí mě!
Tvůj hněv na mně nenechal zdravé místo,
můj hřích připravil mé kosti o pokoj.
Má provinění mi nad hlavu rostou,
těžší, než unesu, je jejich břemeno!
Mé vlastní bláznovství mi rány zasadilo,
rány, jež páchnou a mokvají.
Shrbený jsem, plížím se tak nízko,
celý den v zármutku se potácím.
Mé slabiny jsou v jednom ohni,
jediné zdravé místo mi v těle nezbylo.
Bezmocný jsem a tolik zdrcen,
úzkostí sténám, křičím ze srdce!
Ty, Pane, víš o každé mé touze,
můj nářek před tebou není utajen.
Srdce mi buší, síla se ztrácí
i moje oči už světlo opouští.
Přátelé a drazí se mých ran štítí,
moji příbuzní se drží vpovzdálí.
Ti, jimž jde o můj život, mi kladou léčky,
ti, kdo mi chtějí ublížit, mluví o zkáze,
své lsti vymýšlejí každý den.
Já ale jak hluchý neslyším,
jak němý nechci ústa otevřít.
Jsem jako člověk, který neslyší,
z jehož úst nezaznějí žádné odmluvy.
V tebe, Hospodine, skládám naději –
Pane Bože můj, ty jistě odpovíš!
Ať nade mnou nejásají, říkám si,
jen ať se nepyšní nad mým selháním!
Vždyť už jsem přece na pokraji pádu
a stále trpím bolestí,
vyznávám svoje provinění,
trápím se pro svůj hřích!
Mých bezdůvodných soků je stále více,
množí se počet mých zrádných nepřátel.
Zlobou mi odplácejí za mé dobrodiní,
obviňují mě, když dobra držím se!
Neopouštěj mě, Hospodine,
nevzdaluj se mi, Bože můj!
Pospěš mi na pomoc,
Pane – má záchrano!

Žalm 39

Pro předního zpěváka Jedutuna. Žalm Davidův.
Řekl jsem: „Dám si pozor na své cesty,
svým jazykem abych nehřešil,
na uzdě svoje ústa podržím,
dokud je se mnou ničemník.“
Jako němý jsem zůstal tiše,
nadobro jsem se odmlčel,
svou bolest však jen jitřil jsem.
Srdce mě pálilo v útrobách,
oheň mi hořel v myšlenkách,
takže můj jazyk začal promlouvat:
Můj konec, Hospodine, ukaž mi,
kolik dnů jsi mi odměřil,
ať poznám, jak pomíjím!
Ach, jen hrstku dnů dals mi,
můj věk je u tebe jako nic,
člověk je pouhá pára, ať stojí jakkoli! séla
Jak pouhý stín člověk životem kráčí,
marně se trápí, marně hromadí,
nevěda ani, kdo to podědí!
Na co bych ještě, Pane můj, spoléhal?
Všechna má naděje v tobě spočívá!
Vyprosti mě ze všech mých provinění,
ať se mi prosím blázni nesmějí!
Zůstanu tiše, neotevřu ústa,
protože tys to způsobil!
Odvrať ode mě svoji metlu,
pod ranami tvé ruky umírám!
Když trestáš člověka za jeho vinu,
jako mol ničíš vše, co měl rád –
člověk je pouhá marnost, přesně tak! séla
Vyslyš mou modlitbu, Hospodine,
když křičím o pomoc, naslouchej.
Nad mými slzami nezůstaň mlčet,
poutník a host jsem přece u tebe
tak jako všichni moji otcové!
Odvrať svůj pohled, ať se zotavím,
dříve než odejdu a nebudu tu víc!

Žalm 40

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.
I.
Na Hospodina jsem čekal toužebně
a on se naklonil a uslyšel můj křik.
Z vlhké jámy vytáhl mě,
z kalné bažiny,
mé nohy postavil na pevné skále,
mé kroky upevnil.
Do úst mi vložil novou píseň,
chvalozpěv Bohu našemu;
mnozí to spatří a budou ho mít v úctě,
na Hospodina se spolehnou.
Blaze člověku,
který v Hospodina skládá naději,
který se neobrací k pyšným
ani k těm, kdo se řídí lží.
Kolik jen, Hospodine Bože můj,
kolik jen činíš zázraků!
V úmyslech, které o nás máš,
se tobě nikdo nerovná!
Chtěl bych je vypovědět, o nich promluvit,
je jich však víc, než dá se vypočíst!
Oběti a dary sis neoblíbil,
ale uši jsi mi otevřel:
Nechtěl jsi oběti za hřích ani zápaly!
Tehdy jsem řekl: „Hle, přicházím,
jako je o mně v Knize napsáno.
Mou radostí je konat vůli tvou,
tvůj Zákon, Bože můj, v nitru nosím si.“
Ve velikém shromáždění
jsem spravedlnost zvěstoval,
své rty jsem nezdržoval,
to víš, Hospodine, sám.
Tvoji spravedlnost v srdci neskryl jsem,
o tvé věrnosti jsem mluvil a o spáse,
před velikým shromážděním
jsem tvou lásku a věrnost netajil.
II.
Své slitování, Hospodine,
mi prosím neodpírej;
kéž láska a pravda tvá
vždycky nade mnou drží stráž!
Obklopily mě pohromy,
jež nelze vypočíst.
Moje viny mě dostihly,
že přes ně nevidím –
je jich víc, než mám vlasů na hlavě,
všechnu odvahu ztratil jsem!
Kéž mě, Hospodine, ráčíš vysvobodit;
na pomoc, Hospodine, pospěš mi!
Ať jsou zahanbeni, ať se stydí všichni,
kdo mě o život chtějí připravit!
Ať jsou zpět zahnáni, ať se hanbí,
kdo se kochají mým neštěstím!
Ať jsou zděšeni svou vlastní hanebností
ti, kdo nade mnou „Hohó!“ volají.
Ať se však radují a veselí se v tobě
všichni ti, kdo tě hledají.
Ať navždy říkají: „Veliký je Hospodin!“
ti, kdo milují tvé spasení.
Já sám jsem nuzný a ubohý –
kéž bys na mě, můj Pane, pomyslel!
Má pomoc, má záchrana jsi přece ty,
Bože můj, prosím nemeškej!

Žalm 41

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.
Blaze tomu, kdo myslí na ubohé,
ve zlý den mu Hospodin pomůže!
Hospodin ho uchrání, naživu udrží jej,
šťastným na zemi ho učiní,
nevydá ho zvůli nepřátel.
Hospodin jej posílí na lůžku nemocných –
z jeho nemoci jej zcela uzdravíš!
Řekl jsem: „Hospodine, smiluj se nade mnou,
zhřešil jsem proti tobě, uzdrav duši mou!“
Mí nepřátelé o mně mluví ve zlosti:
„Umře už brzo? Už jeho jméno vymizí?“
Kdykoli mě navštíví, mluví lži,
podlost si v srdci hromadí, jdou ven a klevetí.
Všichni mí nepřátelé si o mně šeptají,
přičítají mi pouze neštěstí:
„Zachvátila ho hrozná věc,
ze svého lůžka nevstane!“
Dokonce i můj přítel, jemuž jsem důvěřoval,
ten, který se mnou jídal chléb,
pozvedl patu proti mně.
Ty se však, Hospodine, smiluj nade mnou,
dej, abych vstal a dal jim odplatu!
Takto poznávám, že máš mě rád,
když můj protivník nade mnou nejásá.
Ty mě podpíráš, neboť jsem nevinný,
do své přítomnosti mě stavíš navěky.
Ať je požehnán Hospodin, Bůh izraelský,
od věků až navěky!
Amen! Amen!

Žalm 42

Pro předního zpěváka. Poučný žalm synů Korachových.
Jako laň prahne po proudící vodě,
má duše prahne, Bože, po tobě!
Po Bohu, po živém Bohu, žízní duše má:
Kdy už půjdu a spatřím Boží tvář?
Ve dne i v noci jsou mi slzy pokrmem,
když mi říkají: „Tvůj Bůh? Kde je?!“
Duše mě opouští,
když na to vzpomínám,
jak jsem se zástupy chodíval,
do Božího domu se s nimi ubíral
se zvučným jásotem a písní chval,
když o svátku se zástup radoval.
Proč jsi sklíčená, duše má,
proč jsi ve mně tak ztrápená?
Spolehni na Boha – ještě mu budu děkovat,
on je můj Bůh, má záchrana!
Duše má je ve mně sklíčená,
proto na tebe vzpomínám
v kraji Jordánu a Hermonu,
na vršku Micaru.
Hlubina se ozývá hlubině
ve hluku tvých peřejí,
všechny tvé vlny a tvé příboje
se valí přese mě.
Ve dne kéž Hospodin svou lásku ukáže,
v noci kéž jeho píseň se mnou zůstane –
tak zní má modlitba k Bohu mého života!
Zeptám se Boha, skály své:
Proč jen jsi na mě zapomněl?
Proč kvůli nepřátelským útokům
mám chodit ve smutku?
V kostech mě drtí výsměch nepřátel,
když mi říkají: „Tvůj Bůh? Kde je?!“
Proč jsi sklíčená, duše má,
proč jsi ve mně tak ztrápená?
Spolehni na Boha – ještě mu budu děkovat;
on je můj Bůh, má záchrana!

Žalm 43

Zjednej mi právo, Bože,
buď mým obhájcem před bezbožným národem,
zachraň mě před lstivým a podlým člověkem!
Jsi přece Bůh mé posily –
Proč jsi mě zapudil?
Proč kvůli nepřátelským útokům
mám stále chodit ve smutku?
Sešli své světlo a věrnost svou –
ty mě povedou,
budou mě provázet k hoře tvé svatosti,
kde bydlíš ty.
Tehdy přistoupím k Božímu oltáři,
k Bohu, svému štěstí a radosti,
chválit tě budu na citeře,
Bože, můj Bože!
Proč jsi sklíčená, duše má,
proč jsi ve mně tak ztrápená?
Spolehni na Boha – ještě mu budu děkovat;
on je můj Bůh, má záchrana!

Žalm 44

Pro předního zpěváka. Poučný žalm synů Korachových.
Na vlastní uši jsme, Bože, slyšeli,
co nám vyprávěli naši otcové –
o tom, cos konal v jejich dnech,
v těch starodávných dnech.
Svou vlastní rukou jsi
vyhnal pohany, a je jsi usadil;
rozdrtils národy, a je jsi rozplodil.
Svým vlastním mečem tu zemi neovládli,
ve vlastní paži neměli vítězství;
tvá pravice to byla, paže tvá,
tvář tvá jim zářila – měls je rád!
Jenom ty, Bože, jsi můj Král,
ty nech vítězit Jákoba!
S tebou jsme nepřátele drtili,
tvým jménem po útočnících šlapali.
Ve vlastní luk jsem nevěřil,
nebyl to můj meč, kdo dal mi vítězství!
Tys nám dal nad nepřáteli vítězit,
naše protivníky jsi vždy zahanbil.
Chlubili jsme se Bohem každý den,
stále jsme slavili jméno tvé! séla
Teď jsi nás ale zahnal a zahanbil,
nevytáhl jsi s vojsky našimi.
Zahnals nás na útěk před našimi nepřáteli,
naši protivníci nás obrali!
Jak ovce na jatka jsi nás nechal jít,
rozehnal jsi nás mezi pohany.
Za pakatel jsi svůj lid prodal,
o jejich cenu jsi nesmlouval!
U našich sousedů vydals nás potupě,
všem okolo jsme k smíchu a zábavě.
Udělal jsi z nás pořekadlo mezi národy,
aby nad námi lidé třásli hlavami.
Denně je přede mnou moje ostuda,
moji tvář hanba pokrývá,
když slyším urážky a nadávky,
když se mi nepřátelé mstí!
Když se nám to všechno dělo,
nezapomněli jsme na tebe,
nezradili jsme smlouvu tvou.
Naše srdce se jinam neodvrátilo,
z tvé stezky nesešel náš krok.
Ty jsi nás ale drtil v kraji šakalů,
halil jsi nás šerou temnotou!
Jak bychom na jméno svého Boha zapomněli,
jak bychom k cizímu bohu ruce zvedali?
Cožpak by na to znalec tajemství srdce,
cožpak by na to Bůh nepřišel?
Pro tebe jsme zabíjeni v kteroukoli chvíli,
mají nás za ovce k zabití!
Probuď se, Pane, proč ještě spíš?
Procitni, nezaháněj nás navěky!
Proč ukrýváš svoji tvář,
nedbáš na naši bídu, na útlak náš?
Do prachu naše duše klesají,
naše těla leží na zemi.
Povstaň a pomoz nám –
ať nás vykoupí láska tvá!

Žalm 45

Pro předního zpěváka, na nápěv „Lilie“. Poučný žalm synů Korachových. Píseň o lásce.
Půvabná píseň mi ze srdce plyne,
králi předkládám verše své
jazykem hbitým jak pero písaře:
Ze všech lidí jsi nejkrásnější,
milostí kanou tvoje rty –
sám Bůh ti žehná navěky!
Připevni, hrdino, k boku meč,
ukaž se v lesku a slávě své,
v té slávě vítězně vyjeď do boje
za pravdy a pokory spravedlivou věc –
tvá pravice zmůže věci úžasné!
Tvé šípy, králi, ostré jsou,
národy skolí před tebou,
srdce tvých soků zasáhnou!
Tvůj trůn, Bože, trvá na věčné věky,
žezlo spravedlnosti je žezlo vlády tvé.
Miluješ spravedlnost a zlo nenávidíš;
to proto tě Bůh, tvůj Bůh, pomazal
olejem radosti nad společníky tvé!
Myrhou, aloí a kasií voní roucha tvá,
z paláců slonoviny se těšíš harfami.
Dcery králů jsou mezi tvými skvosty,
po pravici ti stojí manželka
ofirským zlatem oděná.
Poslyš, dcero, hleď a poslouchej:
Na svůj lid i na dům otce zapomeň,
vždyť po tvé kráse touží král –
před ním se skloň, on je tvůj pán.
I město Týr ti přinese dary,
velmoži národů se před tebou pokoří!
Královská dcera ve vší slávě čeká v pokoji,
svůj šat má zlatem protkaný.
V barevném rouchu ji vedou ke králi,
za ní jdou panny, družičky – k tobě přichází!
Radostný jásot je provází,
do králova paláce vstupují.
Místo svých otců budeš mít děti;
učiníš je knížaty po celé zemi!
Tvé jméno chci připomínat po všechna pokolení,
ať tě na věky věků chválí národy!

Žalm 46

Pro předního zpěváka, vysokým hlasem. Píseň synů Korachových.
Bůh je naše útočiště i síla,
pomoc v úzkostech stále přítomná.
Proto se nebudeme bát,
i kdyby se země propadla
a hory hroutily se do moře,
i kdyby řvaly jeho bouřlivé vlny
a hory se bořily pod jeho náporem! séla
Je řeka, jejíž proud blaží město Boží,
kde svatý příbytek má Nejvyšší.
Bůh je v tom městě, nic jím neotřese,
Bůh je ochrání už v ranním svítání!
Národy bouří se? Hroutí se říše?
Na jeho povel se země rozplyne!
S námi je Hospodin zástupů,
naším útočištěm je Bůh Jákobův! séla
Pojďte se podívat, co Hospodin umí,
jak hrozné divy činí na zemi!
Ve všech koncích světa boje zastavuje,
láme luky, seká kopí, vozy pálí plamenem.
Přestaňte! Vězte, že já jsem Bůh,
svrchovaný jsem mezi národy,
svrchovaný jsem na zemi!
S námi je Hospodin zástupů,
naším útočištěm je Bůh Jákobův! séla

Žalm 47

Pro předního zpěváka. Žalm synů Korachových.
Tleskejte Bohu, všechny národy,
vyšlete k němu pokřik radosti!
Nejvyšší, hrozivý je Hospodin,
veliký Král je všude na zemi.
On nám podmaňuje národy,
pod naše nohy položil pohany.
Naše dědictví nám přidělil –
chloubu Jákoba, jehož si oblíbil. séla
Vznáší se Bůh uprostřed jásání,
Hospodin, když troubí se na roh beraní.
Zpívejte Bohu, zpívejte,
zpívejte našemu Králi, zpívejte!
Králem je Bůh všude na zemi,
proto zpívejte žalm poučný:
Kraluje Bůh nad všemi národy,
Bůh sedí na trůnu své svatosti.
Vůdcové národů se scházejí
k Bohu Abrahama – jsou jeho lid!
Štíty země přec Bohu náleží –
jak vysoko se vyvýšil!

Žalm 48

Zpívaný žalm synů Korachových.
Veliký je Hospodin, vší chvály hodný,
ve městě našeho Boha,
na hoře své svatosti.
Vrcholem krásy, potěchou vší země
je hora Sion, město mocného Krále,
na svazích severních.
Bůh sám je v jeho palácích,
ukázal, že je jim pevností!
Králové totiž, když se spolčili,
společně k městu přitáhli.
Když na ně pohlédli, zůstali ohromeni,
vyděsili se, náhle utekli.
Zděšením byli tenkrát přemoženi,
jako rodička se chvěli bolestí
tak jako lodě na širém moři
zmítané větrem východním.
O čem jsme slýchali, to jsme uviděli
ve městě Hospodina zástupů,
ve městě našeho Boha –
kéž je Bůh upevní až navěky! séla
Rozjímáme, Bože, o tvé lásce
uprostřed tvojí svatyně.
Jako tvé jméno, Bože, tak i tvá chvála
do všech končin země dosahá.
Pravice tvá je plná spravedlnosti –
hora Sion ať se veselí!
Jen ať jásají judské dcery
nad soudy Božími!
Prochoďte Sion, kolem jej obejděte,
jeho věže zkuste spočítat,
jeho hradby ze srdce obdivujte,
na jeho paláce upřete zrak.
Abyste o tom vyprávět mohli
pokolení, jež přijde za vámi:
Tento Bůh je náš Bůh na věky věků,
on bude naším vůdcem, dokud jsme naživu!

Žalm 49

Pro předního zpěváka. Žalm synů Korachových.
Všechny národy, naslouchejte,
obyvatelé světa, poslyšte,
obyčejní lidé tak jako důležití,
ať už jste chudí nebo bohatí.
Z mých úst teď moudrá slova zazní,
rozumně mé srdce přemýšlí,
své ucho nakláním k moudré písni,
za zvuků citery tajemství odhalím:
Proč bych se bát měl ve zlých časech,
když jsem obklopen záští nepřátel?
Oni se spoléhají na vlastní jmění,
chlubí se velikostí svého bohatství.
Jeden druhého však vykoupit nedokáže,
nevnutí za něj Bohu úplatek.
Výkupné za život je příliš drahé,
nikdo z nich toto nikdy nesvede!
Nikdo nebude naživu věčně,
hrobová jáma nikoho nemine.
Jak vidno, i moudrý člověk zemře,
stejně tak hyne tupec a hrubián,
každý své jmění cizím zanechá!
Jejich hroby jim budou věčnými domy,
na věky věků jim budou obydlím,
třebaže dříve vlastnili pozemky.
Při vší své nádheře tu lidé nezůstanou,
tak jako zvířata musí zahynout!
Takto dopadnou, kdo jsou si sebou jistí,
i ti, kdo obdivují jejich výroky. séla
Do hrobu zahnáni budou jak ovce,
smrt bude nakonec jejich pastýřem!
Ráno pak poctiví pošlapají je,
když jejich tělo bude v hrobě hnít
daleko od jejich slavných obydlí.
Můj život ale Bůh z hrobu vykoupí,
on mě vytrhne z jeho sevření! séla
Proto se nestrachuj, když někdo bohatne
ani když jeho dům slavně vzmáhá se.
Až zemře, nic s sebou nepobere,
jeho nádhera s ním dolů nepůjde.
Za svého života sám sobě dobrořečil:
„Musí se uznat, že máš blahobyt!“
Musí však odejít za svými předky,
světlo už nikdy nespatří.
Při vší své nádheře když lidé neprohlédnou,
tak jako zvířata musí zahynout.

Žalm 50

Žalm Asafův.
Hospodin, Bůh bohů, promlouvá,
celou zem svolává
od slunce východu až tam, kde zapadá.
Ze Sionu v plné kráse
sám Bůh skvěje se.
Přichází náš Bůh, nebude mlčet;
před ním jde oheň, všechno stravuje,
kolem něj prudká vichřice!
Svolává shůry nebesa i zem,
jeho lid aby stanul před soudem:
„Shromážděte mi moje ctitele,
ty, kteří skrze oběť jsou se mnou ve smlouvě!“
Jeho spravedlnost nebesa zvěstují,
vždyť Bůh je soudce – on jediný! séla
„Slyš, lide můj, a promluvím,
slyš, Izraeli, já tě usvědčím:
Já, Bůh, jsem přece Bohem tvým!
Kvůli tvým obětem tě neviním,
tvé zápaly mi nikdy nechybí.
Nechci však býka z chlévů tvých,
nechci kozlíky z tvé ohrady!
Všechna zvěř v lese přece patří mi,
také dobytek na horách nesčetných.
Znám všechny ptáky v nebesích,
divoké šelmy jsou mým vlastnictvím.
Nepožádám tě, i kdybych hladověl –
mně patří svět i všechno v něm!
Cožpak se živím masem hovězím,
cožpak ho krví kozlů zapíjím?
Přinášej Bohu oběť vděčnosti,
své sliby plň před Nejvyšším.
Volej mě v den svého soužení,
vysvobodím tě a ty mě oslavíš!“
Darebáka však Bůh takto osloví:
„K čemu odříkáváš moje zákony,
mou smlouvu do úst proč bereš si?
Vždyť přece nechceš dát se poučit,
má slova za hlavu jsi zahodil.
Vidíš-li zloděje, přátelíš se s ním,
s cizoložníky ses ztotožnil!
Svá ústa poskytuješ slovům zlým,
tvůj jazyk spřádá úskoky.
Sedíš si a bratra hanobíš,
syna své matky ostouzíš.
Kdybych dál mlčel nad tím, co provádíš,
pomyslel by sis, že jsem ti podobný.
Proto tě nyní obviním,
před tvýma očima tě napravím!
Kdo Boha pomíjíte, toto pochopte:
Když já vás napadnu, kdo vám pomůže?
Kdo přináší oběť vděčnosti, ten mě ctí;
kdo svoje cesty napraví,
tomu ukážu Boží spasení!“

Žalm 51

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův. Poté, co za ním přišel prorok Nátan kvůli jeho poměru s Batšebou.
Smiluj se nade mnou, Bože, ze své lásky,
v hojném svém soucitu odstraň mé poklesky.
Důkladně omyj mě od mého provinění,
od mého hříchu mě očisti!
Uznávám všechny své zločiny,
svůj hřích mám stále na mysli.
Proti tobě, tobě samému, jsem zhřešil,
před tvýma očima jsem se zla dopustil!
Ve svých výrocích jsi proto spravedlivý,
oprávněn jsi mě odsoudit!
Vždyť nesu vinu už od narození,
hříšný jsem od svého početí.
Ty však jsi od počátku toužil po věrnosti,
už v lůně matky učils mě moudrosti.
Yzopem očisti mě a budu zas čistý,
omyj mě a budu bělejší než sníh!
Dej mi zas uslyšet radost a veselí,
mé údy zlámal jsi – kéž znovu tancují!
Od mého hříchu kéž svou tvář odvrátíš,
všechny mé viny kéž odstraníš!
Stvoř ve mně, Bože, srdce ryzí,
v mém nitru obnov ducha stálosti.
Nevyháněj mě ze své přítomnosti,
svého svatého Ducha neber mi!
Navrať mi radost ze své spásy,
ušlechtilým duchem mě posilni.
Tvým cestám pak budu provinilce učit,
aby se hříšníci k tobě vraceli.
Smrtelné viny zbav mě, Bože, Bože mé spásy,
ať jazyk můj zpívá o tvé spravedlnosti!
Pane můj, otevři mé rty,
ať má ústa zvěstují tvé chvály!
V oběti neměl bys zalíbení, kdybych ti ji dal,
moje zápaly bys nepřijal.
Kajícný duch je Bohu nad oběti –
nepohrdneš, Bože, srdcem kajícným a sklíčeným.
Ve své dobrotě smiluj se nad Sionem,
zdi Jeruzaléma znovu vystavěj!
Tehdy si zalíbíš oběti spravedlnosti –
zápalné oběti bez vady,
tehdy se znovu budou obětovat býci
na tvém oltáři.

Žalm 52

Pro předního zpěváka. Poučný žalm Davidův. Poté, co Doeg Edomský přišel za Saulem a oznámil mu: „David vešel do Achimelechova domu.“
Chlubíš se, hrdino, vlastním zlem?
Boží láska je tu každý den!
Záhubu chystáš svým jazykem,
tou ostrou břitvou pácháš lest.
Zlé víc než dobré miluješ,
raději než pravdu mluvíš lež. séla
Ve zhoubných řečech si libuješ,
které vypouštíš zrádným jazykem!
Bůh tě však navždy porazí,
chytne tě, z domova uchvátí,
ze země živých tě vyhladí! séla
Spravedliví užasnou, až to uvidí,
nakonec se ti zasmějí:
„Pohleďte na toho hrdinu,
jenž neměl v Bohu záštitu.
Spoléhal na množství svého majetku,
posílit chtěl se skrze záhubu!“
Já ale budu jako oliva –
v Božím domě budu rozkvétat.
Na Boží lásku totiž spoléhám
stále, napořád.
Chválit tě budu, Pane, navěky
za to, cos učinil.
V tvém jménu složím naději,
neboť je vzácné před tvými věrnými!

Žalm 53

Pro předního zpěváka, k tanci. Poučný žalm Davidův.
Blázen myslí, že Bůh není!
Zkažení jsou, ohavné křivdy páchají,
není, kdo dobro konal by!
Bůh z nebe hledí na lidi:
Nechce někdo porozumět, Bůh nikomu nechybí?
Všichni zabloudili z cesty, dočista se zkazili,
není, kdo by konal dobro, není ani jediný!
Copak nic nevědí tito zločinci?
Jako by jedli chléb, můj lid hltají –
pročpak by k Bohu volali?!
Jednou je ale přepadne zděšení,
ačkoli předtím strach neznali.
Kosti těch, kdo napadli tě, Bůh sám rozptýlí
a ty je zahanbíš,
vždyť Bůh je zatratil!
Kéž Izraeli vzejde ze Sionu spása,
kéž Bůh konečně svůj lid obnoví!
Jákob pak bude radostně jásat,
Izrael se bude veselit!

Žalm 54

Pro předního zpěváka, na strunné nástroje. Poučný žalm Davidův. Poté, co přišli Zifejci a řekli Saulovi: „David se ukrývá u nás!“
Bože, zachraň mě pro jméno své,
v moci své buď mi obhájcem!
Bože, slyš moji modlitbu,
mým slovům popřej sluch.
Cizáci povstali proti mně,
násilníci pasou po mém životě –
ti, kdo nestavějí Boha před sebe. séla
Pohleďte, můj pomocník je Bůh,
můj Pán mě drží naživu!
Mým nepřátelům, Pane, odplať zlo,
už s nimi skoncuj pro věrnost svou!
Potom ti budu obětovat ochotně,
tvé jméno, Hospodine, slavit, že dobré je!
On mě vysvobodí z každého soužení,
svým nepřátelům směle pohlédnu do očí!

Žalm 55

Pro předního zpěváka, na strunné nástroje. Poučný žalm Davidův.
Naslouchej, Bože, mé modlitbě,
před mojí prosbou se neskrývej,
popřej mi sluchu a odpověz!
Zmítám se v nářku a sténání,
před křikem nepřítele,
před hrozbou ničemy.
Svojí hanebností mě chtějí zavalit,
chovají ke mně krutou nenávist!
Srdce se ve mně chvěje bolestí,
obavy ze smrti mě oblehly.
Hrůza a děs mě svírají
a přemožen jsem úzkostí.
Přál bych si mít křídla holubí –
odlétl bych a našel klid!
Uchýlil bych se někam do dáli,
v pustině bych se usadil. séla
Pospíšil bych si do bezpečí
před touto smrští a vichřicí.
Pohlť je, Pane, jazyk jim spleť,
ve městě vládne krutost a rozbroje!
Ve dne i v noci krouží po jeho zdech,
špatnost a trápení bydlí v něm.
Střed města patří záhubě,
ulice neopouští křivda a lest!
Kdyby protivník mě urážel,
to bych snes,
kdyby mě napadl nepřítel,
skryl bych se.
Ale ty – člověk blízký mně,
můj přítel a můj spřízněnec!
Radili jsme se spolu důvěrně,
do Božího domu chodili v zástupech!
Kéž by je smrt náhle přepadla,
aby se zaživa zřítili do pekla –
domy i srdce mají plné zla!
Já ale k Bohu zavolám,
Hospodin bude má záchrana.
Večer i ráno, také v poledne
úpím a sténám – vyslyš mě!
Bůh mě vykoupí z tohoto boje,
pokoj mé duši dopřeje,
i když jich tolik je proti mně!
Bůh mě vyslyší a pokoří je,
ten, který od věků kraluje! séla
Bůh, jenž se nikdy nemění,
pokoří ty, kdo se ho nebojí!
Na svoje druhy můj přítel zaútočil,
svoji úmluvu porušil.
V ústech měl slova nad máslo lahodnější,
v srdci však válku nosil si.
Jak jemný olej hladily jeho řeči,
vskutku však byly dýkami!
Své břímě uval na Hospodina,
on se o tebe postará;
on přece nikdy nenechá
poctivé padnout do bláta.
Zákeřné vrahy však ty, Bože, srazíš
do jámy nejhlubší.
Půlky života se takoví nedočkají –
já ale v tebe skládám naději!

Žalm 56

Pro předního zpěváka, na nápěv „Tiché holubice v dálavách“. Zlatý zpěv Davidův, když ho Filištíni zajali v Gatu.
Smiluj se, Bože, lidé mě deptají,
bojovníci na mě každý den útočí.
Každý den deptají mě moji protivníci,
tak mnozí proti mně pyšně bojují.
Kdykoli bojím se,
v tobě mám naději!
V Bohu, jehož slovo chválím,
v Bohu mám naději.
Proto se nebojím,
co by mi udělal smrtelník!
Každý den má slova překrucují,
přemýšlejí stále, jak mi uškodit.
Číhají tajně, sledují mé kroky,
po mém životě už se sápají.
Copak uniknou se svou hanebností?
Svým hněvem, Bože, smeť ty pohany!
Ty vedeš v patrnosti každý můj útěk,
mé slzy schovej do své lahvice –
ty sám víš nejlépe, kolik jich je!
Nazpátek stáhnou se moji nepřátelé,
když k tobě zavolám – v ten den.
Vím totiž jedno: Bůh se mnou je!
V Bohu, jehož slovo chválím,
v Hospodinu, jehož slovo chválím,
v Bohu mám naději.
Proto se nebojím,
co by mi člověk učinil!
Tobě jsem, Bože, složil sliby,
tobě přinesu vděčné oběti.
Vždyť jsi mě zachránil od smrti,
mé nohy od zvrtnutí,
abych směl před Bohem stále chodit
ve světle, mezi živými!

Žalm 57

Pro předního zpěváka, na nápěv písně „Nevyhlazuj!“ Zlatý zpěv Davidův, když utekl před Saulem do jeskyně.
Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se,
vždyť jsi mým úkrytem!
Do stínu tvých křídel schovám se,
než zkáza pomine.
K Bohu, k Nejvyššímu zní mé volání,
on se mnou dokoná své záměry!
Z nebe pošle, aby mě zachránil,
mé pronásledovatele zastaví, séla
svou lásku a věrnost Bůh pošle mi!
Jsem nucen bydlet mezi lvy,
mezi lidožravými šelmami.
Jejich zuby jsou šípy, oštěpy,
ostrými meči jsou jejich jazyky.
Zvedni se, Bože, nad nebe,
svou slávou přikryj celou zem!
Nástrahu mým krokům připravili,
mou duši sklíčili.
Jámu přede mnou vykopali,
sami však do ní upadli. séla
Mé srdce je, Bože, připraveno,
připraveno je zpívat a hrát.
Probuď se konečně, moje slávo,
probuď se, loutno a citero,
ať vzbudím ranní zář!
Chválit tě, Pane, chci mezi lidmi,
chci ti hrát žalmy uprostřed národů:
Tvá láska sahá k samému nebi,
tvá věrnost vzhůru k oblakům.
Zvedni se, Bože, nad nebe,
svou slávou přikryj celou zem!

Žalm 58

Pro předního zpěváka, na nápěv písně „Nevyhlazuj!“ Zlatý zpěv Davidův.
Opravdu, mocní, právem rozhodujete,
soudíte lidi podle rovnosti?
Vždyť máte hanebností plné srdce,
po celé zemi šíříte násilí!
Už odmalička se bídáci odcizili,
od narození bloudí, kdo mluví lež.
Jako zlí hadi jsou jedu plní,
jak hluchá zmije mají uši zacpané,
slova zaklínačů aby neslyšeli,
hlas kouzelníků aby k nim nedoleh.
V ústech jim, Hospodine, rozbij zuby,
tesáky těch lvů, Bože, vylámej!
Ať se rozplynou, ať zmizí jako vody,
šípy, jež vystřelili, ať ztratí se!
Ať jsou jak slimák, co ve slizu se plazí,
jak potracený plod, jenž slunce neviděl!
Než z jejich trní vzroste husté křoví,
zaživa je smete prudká vichřice.
Poctivý pak se šťastně dočká pomsty,
v krvi bídáka si nohy umyje.
A lidé řeknou: „Tak tedy poctiví dojdou odměny,
tak tedy Bůh vskutku soudí zem!“

Žalm 59

Pro předního zpěváka, na nápěv písně „Nevyhlazuj!“ Zlatý zpěv Davidův, když Saul nechal hlídat jeho dům, aby ho mohl zabít.
Zbav mě mých nepřátel, Bože můj,
před útočníky mě ochraňuj.
Zbav mě těch zlosynů,
zachraň mě od těch vrahounů!
Pohleď, Hospodine – v záloze na mě číhají,
všichni ti siláci se na mě sbírají,
i když jsem bezúhonný, nevinný!
Pro nic za nic se sbíhají, na mě se chystají,
povstaň mi na pomoc, jen pohlédni!
Hospodine Bože zástupů, Bože Izraele, procitni,
potrestej všechny ty pohany,
neměj slitování s podlými zločinci! séla
Večer se vracejí, štěkají jako psi,
po celém městě běhají.
Pohleď, co ústy prskají!
Svými rty bodají jako dýkami –
myslí si: „Kdo to uslyší?“
Tobě jsou, Hospodine, jen pro smích,
všem těm pohanům se vysmíváš.
Ty jsi má síla, tebe vyhlížím,
ty, Bože, jsi můj pevný hrad!
Bůh ve své lásce jde mi naproti,
z nepřátel činí mi pastvu pro oči.
Ještě je nepobíjej, můj lid by zapomněl,
mocně však jimi otřes a poniž je,
Pane můj, vždyť jsi náš štít!
Za hříchy jejich úst, za slova jejich rtů
jejich vlastní pýcha kéž by je lapila!
Za všechny jejich kletby, za všechny lži
vyhlaď je ve svém hněvu, vyhlaď dočista!
Jen ať se dozví zemské končiny,
že Bůh je vládcem Jákoba! séla
Večer se vracejí, štěkají jako psi,
po celém městě běhají.
Sem a tam toulají se, potravu hledají,
o hladu musejí se ke spánku uložit.
Já ale budu o tvé síle zpívat,
tvou lásku chci opěvovat od rána.
Vždyť ty ses stal mou pevností,
mým útočištěm v den soužení.
Ty jsi má síla, tobě zazpívám,
ty, Bože, jsi můj pevný hrad,
Bože, lásko má!

Žalm 60

Pro předního zpěváka, na nápěv „Lilie svědectví“. Zlatý žalm Davidův, pro poučení. Když bojoval proti Aramejcům z Mezopotámie a z Cóby a Joáb se vrátil do Solného údolí, kde porazil dvanáct tisíc Edomců.
Zavrhl jsi nás v návalu prchlivosti,
teď ale, Bože, vrať se k nám.
Zemí jsi třásl, na kusy tříštil,
její pukliny uzdrav, už se rozpadá!
Vlastní lid nechal jsi okusit hrůzy,
vínem závrati jsi nás napájel.
Svým ctitelům teď ale korouhev dal jsi,
aby ji rozvinuli v pravdě tvé. séla
Aby tví milovaní byli zachráněni,
pomoz svou pravicí, vyslyš mě!
Bůh promluvil ve své svatosti:
„Vítězně Šechem rozdělím,
údolí Sukot si rozměřím.
Můj je Gileád, můj je Manases,
Efraim je má helma, Juda žezlo mé,
Moáb za umyvadlo slouží mi,
na Edom sandál odhodím,
nad Filištíny vítězně zakřičím!“
Kdo mě doprovodí do hrazeného města?
Kdo mě do Edomu povede?
Kdo jiný než ty, Bože, jenž zavrhls nás,
ty, který s našimi šiky netáhneš?
Pomoz nám prosím proti nepříteli,
záchrana v člověku je přece nicotná.
S Bohem však jistě udatně zvítězíme –
ty, kdo nás nenávidí, rozdupá!

Žalm 61

Pro předního zpěváka, na strunný nástroj. Žalm Davidův.
Moje volání slyš, Bože,
mojí modlitbě naslouchej!
Od konce světa volám tě,
srdce mám sevřené:
Ke skále, která mě převyšuje,
prosím doveď mě!
Býval jsi přece mým útočištěm,
baštou před tváří nepřátel.
V tvém stanu chtěl bych bydlet stále,
ve skrytu tvých křídel schovat se! séla
Mé sliby, Bože, jistě slyšel jsi,
ctitelům tvého jména dal jsi dědictví.
Ke dnům krále přidej další dny,
jeho léta ať věky trvají!
Před Boží tváří ať trůní navždycky,
dej, ať ho provází láska s věrností!
Tvému jménu chci zpívat navěky,
své sliby plnit po všechny dny.

Žalm 62

Pro předního zpěváka Jedutuna. Žalm Davidův.
Jen v Bohu má duše odpočívá,
od něj přichází má záchrana.
Jen on je má skála, moje spása,
nepadnu nikdy, on je můj pevný hrad!
Jak dlouho budete v útoku pokračovat?
To chcete všichni srazit člověka,
který je sám jak zídka nahnutá,
jak plot, který se rozpadá?
Jen na to myslí, jak by ho strhli,
jak by ho zbavili jeho cti.
Lež mají rádi, ústy dobrořečí,
v srdci však srší kletbami! séla
Jen v Bohu, duše má, odpočívej,
od něj přichází moje naděje.
Jen on je má skála, moje spása,
nepadnu, on je můj pevný hrad!
V Bohu je má spása, moje sláva;
má pevná skála, v Bohu je skrýše má.
V každý čas na něj, lidé, spoléhejte,
před Bohem, naší skrýší, své srdce vylijte! séla
Jen pouhé nic jsou přece smrtelníci,
lidští tvorové jsou jako přeludy:
Budou-li spolu na váhu položeni,
lehčí se ukážou než pouhé nic!
Nespoléhejte na bezpráví,
nedoufejte marně v krádeže,
a kdyby vzrůstalo vaše jmění,
v srdci mu místo nedejte!
Jednou Bůh mluvil, dvakrát jsem to slyšel,
že Bohu síla náleží.
Tobě náleží také láska, Pane,
ty přece každému jeho skutky odplatíš!

Žalm 63

Žalm Davidův, když byl v Judské poušti.
Ty jsi můj Bůh, tebe hledám, Bože,
má duše žízní po tobě!
Po tobě dychtí tělo mé
jak suchá země prahnoucí po vodě.
Kéž bych tě ve svatyni znovu uviděl,
tvou sílu a tvou slávu kéž bych zakoušel!
Lepší než život je láska tvá,
mé rty tě proto budou opěvat.
Budu tě chválit po dobu života
a ve tvém jménu ruce pozvedat.
Mou duši nasytí lahodná hostina,
hlasitou písní tě slaví ústa má!
Když ležím na lůžku, na tebe pamatuji,
při nočním bdění o tobě přemýšlím.
Vždycky jsi byl mou pomocí –
zpívám ve stínu křídel tvých!
K tobě jsem přilnul celou svou duší,
ty mě podpíráš svou pravicí.
Ti, kdo však usilují o zkázu mé duše,
sami se propadnou hluboko do země.
Každý z nich zahyne ostřím meče,
pokrmem šakalů stanou se!
Král se však v Bohu zaraduje,
zajásá každý, kdo přísahá skrze něj,
ústa lhářů až zavřou se!

Žalm 64

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.
Slyš, Bože, hlas mého naříkání,
před hrozbou nepřátel mě ochraňuj.
Před úklady zlých mě prosím ukryj,
před vzpourou tlupy zločinců!
Jazyky si jak meče naostřili,
jak šípy míří slovy krutými.
Nevinného chtějí trefit ze zálohy,
bez obav na něj náhle vystřelí!
Ve svých zlých plánech se utvrzují,
jednají o tom, jak pasti nastražit.
„Kdo by to viděl?“ říkají si,
„Kdo by vypátral naše zločiny?“
Vypátrá je Ten, jenž do nitra hledí,
jenž pátrá v hlubinách srdce člověka!
Bůh po nich tehdy svým šípem střelí,
upadnou náhle, plní ran!
Jazyky svými sami se srazí,
každý, kdo spatří je, se otřese.
Bázeň pak zachvátí všechny lidi,
o Božích skutcích budou vyprávět,
nad jeho dílem přemýšlet!
Spravedlivý se bude v Hospodinu těšit,
že svěřil se jeho ochraně.
Jásat pak budou spolu všichni,
kdo mají srdce upřímné!

Žalm 65

Žalm pro předního zpěváka. Píseň Davidova.
Na Sionu ti, Bože, náležejí chvály,
sliby ti dané budou splněny!
K tobě přichází každý smrtelník,
neboť vyslýcháš naše modlitby.
Když nás přemáhají naše hříchy,
od našich vin nás očistíš!
Blaze vyvoleným, které zveš,
aby stanuli na tvých nádvořích!
Dobrotou tvého domu se sytíme
ve chrámu tvé svatosti.
Svými divy nám právo zjednáváš,
Bože našeho spasení.
Jsi přece nadějí všech končin světa
i moří dalekých!
Ty, jenž svou silou hory utvrzuješ,
ty, jenž jsi mocí oděný,
ty, jenž dokážeš zkrotit řev moře,
jekot jeho vln, bouřící národy,
svými zázraky ohromuješ celý svět,
od východu k západu jásot působíš!
Navštěvuješ zemi a napájíš ji,
zahrnuješ ji bohatstvím.
Boží potok je plný vody,
opatřuješ lidem obilí.
Ty přece zemi zúrodňuješ,
zaléváš brázdy, hroudy rozdrtíš,
hojnými lijáky ji obměkčuješ
a žehnáš tomu, co roste z ní.
Korunuješ rok svou dobrotou,
tvé stopy kanou hojností.
Zelené louky jsou, kde byla poušť,
pahorky se halí radostí.
Pastviny se stády pokrývají,
údolí se oblékají obilím.
Už křičí radostí!
Ano, už zpívají!

Žalm 66

Zpívaný žalm pro předního zpěváka.
I.
Ať volá radostně k Bohu celý svět,
o jeho slavném jménu zpívejte,
jeho chválu slavně hlásejte!
Řekněte Bohu: Jak ohromné jsou skutky tvé!
Tváří v tvář tvé mohutné síle
tvoji nepřátelé krčí se.
Celý svět se ti bude klanět,
zpívat ti bude,
zpívat o jménu tvém! séla
Pojďte, na Boží skutky hleďte,
jak ohromný je v tom,
jak k lidem chová se!
V pevninu kdysi obrátil moře
a pěšky přešli přes řeku –
pojďte, radujme se v něm!
Navěky vládne ve své síle,
jeho oči bdí nad národy –
neprosadí se vzbouřenci! séla
Našemu Bohu, národy, dobrořečte,
hlas jeho chvály nechte znít.
Vždyť naši duši zachoval při životě,
našim nohám nedal klopýtnout!
Ano, prověřil jsi nás, Bože,
tříbil jsi nás jak stříbro nejčistší.
Zavedl jsi nás do lovcovy sítě,
na naše bedra jsi vložil trápení.
Člověku nastavil jsi naše hlavy,
ohněm i vodou prošli jsme,
než jsi nás vyvedl ke svobodě.
II.
Do tvého domu vejdu s oběťmi zápalnými,
sliby, jež dal jsem, splním ti,
sliby, jež pronesl jsem svými rty,
sliby mých úst uprostřed soužení.
Zápaly přinesu ti ze zvířat vykrmených,
berany pro tebe v dým proměním,
býky i kozly ti jako oběť připravím! séla
Pojďte a slyšte, ctitelé Boží,
budu vám vyprávět, co pro mě udělal.
Volal jsem k němu z plna hrdla
a chválil ho svým jazykem.
Hanebnost kdybych si v srdci choval,
můj Pán by mě jistě neslyšel.
Bůh mě však vyslyšel
a popřál sluch mé modlitbě!
Bůh ať je požehnán –
mou prosbu neodmítl,
svou lásku mi neodňal!

Žalm 67

Zpívaný žalm pro předního zpěváka. Na strunné nástroje.
Smiluj se nad námi, Bože, požehnej nám,
rozjasni nad námi svoji tvář! séla
Ať je tvá cesta